Duben 2011

kapitola 6

23. dubna 2011 v 21:47 | Erin |  Ochránce života
Nesnáším zvuk budíku a dnes dvakrát tolik. Mám mizernou náladu.
Na druhé posteli spokojeně pochrupuje malá Emily. Vypadá tak nevinně, jako malý andělíček.
Spala jsem blíž k oknu, zase kvůli bezpečnosti. Sice mi ji nepřidělili, ale kdyby se tu ocitl Lovec, musela bych chránit nejbližšího Výjimečného. A tím tou by byla právě Emily
Každý stupeň má svoji jídelnu, kam dochází jak Ochránci,tak i Výjimeční a já doprovázím Emily do té její.
Ale ne! U vchodu stojí Nathan a vše bedlivě pozoruje svýma zelenýma očima. Rychle stáčím pohled k zemi a kroutím hlavou. A to s ním mám mít dnes náš první trénink. No tě pic!
Emily si sedá vedle Daniela a já soudím, že můžu odejít. Jídelnu hlídá poměrně dost Ochránců, takže by měla být v bezpečí.
Emily i Dany se na sebe usmívají a já se musím taky usmát. Jsou jako stvoření sami pro sebe a nikoho dalšího nepotřebují. On ji určitě jednou bude chránit a už teď mi přijde, že by za ni položil život. Je to dojemné a zároveň roztomilé. A v tomto věku neobvyklé, hlavně postoj Danyho.
Vyučování Ochránců třetího stupně je prakticky zrušené. Chodí s přidělenými Výjimečnými na vyučování a jsou s nimi celý den i noc.
První a druhý stupeň je na tom trochu jinak. Výjimeční se hlídají celoplošně, což znamená, že několik Ochránců hlídá najednou celou skupinu.
"Erin!" Sakra! Doufala jsem, že mě Nathan nechá na pokoji. Zhluboka se nadechuji a se zamračeným výrazem se na něj otáčím. Jdu až k němu A všímám si černého pásu na zápěstí, který tvoří spousty malých proužků. Jeden proužek, jeden zabitý Lovec. "Tohle po mně posílá pošťák," mluví drsným, nezaujatým a tajemným hlasem a podává mi bílou obálku, na které je úhledným pyšným písmem napsáno mé jméno.
"Co je to?" mračím se.
"Nevím." Měla bych si to nechat až na pokoj, přeci jenom nemám celý den co dělat. Ale zvědavost je mnohdy silnější, než rozum a vítězí i dnes. Otevírám obálku a vytahuji krémově béžový papír.


Sleduji Tě!


Ostře lapám po dechu. Klikatý podpis pod varováním nepoznávám a ani se nedá přečíst. S vražedným výrazem se otáčím na Nathana, který sleduje skupinku dětí.
"To má být vtip?!" vrčím tak výhružně, že sama nepoznávám svůj hlas.
"Já nevím, co tam je!" brání se. "Dal mi to pošťák s tím, že spěchá a jestli bych to nemohl předat. O co jde?"
"O nic,"mačkám vzteky papír.
"V pět v tělocvičně."
"Jo jasně," volám, ale to už běžím do svého pokoje.
Čí je ten klikatý a nerozluštitelný podpis? Otáčím obálku. Nic tam není až na mé jméno.
V pokoji prudce bouchám dveřmi. Jestli je to nějaký hloupý žert, tak tomu dotyčnému zlomím vaz! Bez legrace. Musím se uklidnit. Třeba to nic neznamená. Třeba se mi chce Ida pomstít, že mě její táta nepotrestal za její ruku.
Nemůžu tu být jen tak zavřená. Půjdu se podívat do města a třeba s něčím pomůžu. Chvilkově se zarážím. Já ale nedělám problémy, tohle je parketa Ann a Rachel. Ale co, jednou mi to neuškodí, opakuji si v duchu. Jak se jednou o něčem rozhodnu, už mně nikdo neodradí. Zamykám dveře od svého pokoje a sbíhám schody až do haly v přízemí. Nikdo tam není, takže neohroženě odcházím.
Ve městě stojí na ulici jen pár lidí. Ale ani o mně nezavadí pohledem, jsem pro ně vzduch. A takhle se mi to líbí.
V tom si uvědomuji, že chci ven. Myslím tím úplně ven, z města.
Jdu pomalu a snažím se vyhýbat Ochráncům, kteří hlídkují na každém rohu.
"Kam pak?" ptá se mně starší Ochránce u brány.
"Musím si dojít domů pro nějaké věci," vyjíždí mi z pusy, aniž bych nad tím vůbec uvažovala. Já nelžu. No, možná trochu, ale jen, když je to nesmírně nutné. Ochránce mě dlouho měří pohledem a studuje, jestli lžu. Na tohle jsme taky vycvičení. Dokáže rozpoznat lež díky mimice v obličeji, pohybu těla, ale i podle toho, kam se díváme. Ale taky umíme lež zamaskovat, což se mi teď hodí. "
"Tak dobře."
Ani mu neděkuju. Cestu nahoru si užívám. Nemůžu říct, že nemám ráda lidi, ale jsem spíše samotářská. Ráda si věci dělám podle sebe, a tak se vypořádávám i s problémy.
Venku je celkem zima a tak se chumlám do své fleec- mikiny. Jestli se nemýlím, je konec podzimu.
Samozřejmě, že nejdu domů. Vylézám na první strom, který vidím a odpočívám. Sedím vysoko na posledních větvích starého smrku. Musím si toho dost srovnat v hlavě. Ten vzkaz mi pořádně nahnal strach, ale není to nic, s čím bych si neporadila.
Co by se asi stalo, kdyby se o nás dozvěděl svět? Těžko říct, ale raději to ani nechci vědět. Určitě by nás někam zavřeli a dělali pokusy, kolik toho vydržíme. Ochránci se stejně jako Výjimeční rodí, proto je naše druhy píší s velkým písmenem na začátku. Jsme jako jiný národ. A Lovci se buď narodí, nebo se jím může stát kterýkoli obyčejný člověk. Jen ten dotyčný člověk musí vyhledat Lovce, a nám stále skrytým způsobem, se z něj také stane Lovec. Okamžitě se stávají silní, rychlí a se všemi výhodami, co být Lovec přináší. Stejně jako odolnost. A Ochránci jsou hodně odolní. Rozhodně bychom neprozradili žádné tajemství, ani za nejhoršího mučení. Už hodně krát jsem si všimla, že lidé vyvádí kvůli prkotinám, ale my jsme vůči fyzické bolesti trochu imunní. Fyzická bolest by se dala zvládnou, ale ta psychika je horší. Co kdyby někdo unesl Lukase a Výjimečného a teď by mě postavil před volbu. Buď on, nebo ten druhý. Koho bych si vybrala? Všechno, čemu se učím, kvůli čemu žiji, mě vede za Výjimečným, ale srdce za Lukasem.
Pro Ochránce je nejhorším mučením, když Lovec před ním zabijí Výjimečného. Pomalu a jistě. Nezažila jsem to a ani nechci. Jen z pomyšlení, že bych se měla dívat, jak někdo přede mnou zabíjí Výjimečného, se mi dělá špatně. Ale takových případů je až moc… Lovci rádi ubližují a hrají si s nevinnými.
Rychle takové myšlenky zaháním. Půjdu do města a teď nemyslím město Dole, nýbrž Oslo. S největší pravděpodobností budu mít průser. A když průser, tak alespoň pořádnej.
Cesta do města mi netrvá dlouho. Při ní zjišťuji, že mám hlad. Aby taky ne, nesnídala jsem. A když nemám plný žaludek, dokážu věci, o kterých ani sama nevím. Naštěstí nalézám v kapse od džínů nějaké peníze.
Ve městě vládne klidná podzimní atmosféra. Lehce prší, tak je většina lidí otrávených.
Norové se obzvlášť vyžívají v povídání si o počasí. O tom taky vypovídá náš nejoblíbenější citát : "Neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení."
Nevadí mi, když prší, fouká vítr nebo je horko. Jako každý Ochránce se dokážu rychle přizpůsobit. Co ale na počasí úplně miluju, jsou bouřky. Nejvíc ze všeho mě fascinují tornáda, tajfuny a všelijaké větrné smrště. Můj sen je jet do USA a naživo vidět tornádo. Když jsem to poprvé oznámila doma, mamka mi řekla, že zmrzačit se můžu i tady a nemusím proto jezdit do USA. Já ji řekla, že tam stejně jednou pojedu, a že mě nezastaví ani ona a Juho už vůbec ne.
Procházím kolem malé a nenápadné kavárničky utopená ve svých vzpomínkách. Jsem tak zahloubaná do sebe, že Lovce, který mě pozoruje z dálky si všímám docela pozdě.
Stojí na druhé straně ulice a zkoumavě si mě prohlíží. Nijak nemůže dokázat, že jsem Ochránce. Dokud se ke mně nepřiblíží, nebo mě nesledoval od doby, co jsem vyšla z Dola. Vypadám jako obyčejný člověk.
Rychle se od něj odvracím a zalézám do kavárny. Sedám si až dozadu. Je tu poměrně dost lidí, takže splynu s davem. Tohle nás taky učili. Když jsi v maléru a jsi mezi lidmi, chovej se tak, jak se chovají oni.
Měla bych být relativně v bezpečí. Kdo by si mě všímal?
Odpověď dostávám o pět minut později. Lovec vchází dovnitř a jakmile zjišťuje, že jsem tady, vydává se mým směrem.
Zvedám se, chci odejít, ale on si od těla kabát a na dálku mi ukazuje dlouhou šavli, kterou má připevněnou k pasu.
Celá trnu strachy a zoufale se snažím něco vymyslet, ale po chvíli se vzdávám a znovu si sedám. Lovec spokojeně přikyvuje a pokračuje ke mně. Sedá si naproti mně a zle se usmívá. Já mu věnuji ten nejhnusnější pohled, jakého jsem vůbec schopna. Celá se napínám a zatínám ruce v pěst.
"Zkus něco," praví chraplavým, nebezpečným hlasem. "A rozpoutám tady krveprolití."
"Co chcete?" ptám se. Ač se snažím působit nezaujatě, hlas se mi třese.
"Zabít tě dnes nemůžu, ale mám pro tebe dopis." Lovec odněkud vytahuje bílou obálku a hází jí přede mně na stůl.
"Co je to?"
"Dopis."
"To jsem poznala, díky za info. Ale od koho?"
"To ti neřeknu, jsem jenom posel, loutka, kterou ovládá někdo mnohem mocnější, než já. Ale chci, abys věděla, že ten, co ti to posílá má o tebe vážný zájem. A všichni o které zájem měl, jsou mrtví."
"Proč já? Co je na mně tak zajímavého?!"
"Nic. Alespoň pro nás ostatní nic." Očima sjíždí k mému levému zápěstí, ale stejně ho mám překryté rukávem od mikiny, takže stejně nic neuvidí. Bez dalších řečí si ale rukáv vytahuji, protože hned poznávám, že to bude chtít vidět. Lovci se na tváři objevuje pobavený úsměv.
"Nikoho si ještě nezabila?"
"Do toho vám nic není!" odsekávám. Vytahuje obočí a rozhlíží se po kavárně. Je tu asi 15 lidí. Jasně mi naznačuje, že tohle už jen moje věc není. Jsem v pasti. Může mě vydírat, a když nebudu mluvit, povraždí všechny kolem. "Včera... včera jsem zabila dva Lovce."
"To je lepší. A tví přátelé?"
"Co s nima?" vykřikuji, až se za náma otáčí několik lidí.
"Buď zticha!" vrčí. "Chci vědět, jestli taky někoho zabili."
"A-asi ano."
"A co Nathan Fitchett?"
"Neznám," vypadává ze mě a zní to naprosto pravdivě.
"Ano, stejně jako nevíš, jak se jmenuje norský král."
"Vážně! Nikoho takového neznám!"
"Tak hele, maličká. Nemám rád, když si se mnou někdo zahrává. A ti lidi, co to udělali jsou mrtví. Jejich těla se nikdy nenašla a nenajdou!"
"Myslíte, že bych vás nechala, abyste je všechny zabil?" pražím ho pohledem.
"Ne, nejspíš ne. Ale koho by sis vybrala? Všechny tyhle cizí lidi, kterým na tobě nezáleží, nebo svého modrookého Lukase?"
"Ty parchante!" cedím skrz zaťaté zuby.
"Jen klid. Nikomu se nic nestane, když budeš spolupracovat. Tak co?"
"Nedávno přišel k nám na školu. Ale nebavím se s ním. Je to idiot." Moc pěknej idiot!
"A Nathan někoho zabil?"
"No," snažím si vzpomenout a při tom pohledu studuji Lovce. Trpělivě čeká. Má docela hezké zelené oči. "Jo."
"Kolik?"
"Tak to nevím. Určitě víc, jak... tři."
"Jak se chová?"
"Co to sak..."
"Jak se chová?"
"Je odtažitý, nespolečenský a až moc upřímný. Určitě nechcete slyšet, jak působí na mně, jako na holku," odpovídám a dál sleduji jeho pohyby. Zatím žádná známka, že by se připravoval útočit.
"To teda ne," ušklíbá se.
"Jinak si myslím, že je to dobrý člověk."
"Dobrý člověk." Lovec propuká v hlasitý smích. "Jde vidět, že se s ním opravdu nebavíš. Zeptej se ho někdy na jeho minulost a hned a vás budou 'kamarádi'." Slovo kamarádi vyslovil jako nějakou pohlavní nemoc. "Jo a vyřiď mu, že ho pozdravuju."
"Od koho?" Lovec se zaráží a věnuje mi zákeřný úsměv.
"Jsi chytrá. Chytrá a krásná. To je vražedná kombinace, stejně jako ty, když si už teď zabila někoho z nás. Ale na to ti neskočím. Stačí, když mu řekneš, že by stejně nevyhrál." Lovec se zvedá a já s úlevou pozoruji, jak pomalu odchází. Dává si ale pozor, abych na něj náhodou neskočila zezadu. Ale to bych stejně neudělala na místě, kde je tolik lidí. Nezvládla bych je ochránit všechny.
Očima sjíždím k hodinám. Je jedenáct odpoledne. Sakra, utekly teprve čtyři hodiny, co jsem odešla.
Nedůvěřivě se dívám na bílou obálku ležící přede mnou. Opatrně ji otvírám. Jako na předchozím dopise je jen moje jméno.


Má nejdražší Erin. Jestli si dostala tento dopis,
znamená to, že svého posla dnes nezabiji.
Vím o Tobě všechno. O Tvém životě, rodině,
přátelích, zájmech a taky to, že jsi Ochránce.
Dávej na sebe pozor. Všichni nejsou jako já.
Obzvláště dva touží po Tvé smrti.
Zase Ti napíši.


Pod krátkým vzkazem je stejný podpis, jako u toho minulého. To oslovení, nejdražší, se mi vůbec nelíbí.
Je to i stejné písmo, takže to není žert, ani pomsta ze strany Idy. Někdo na mně má vážně spadeno. Tohle je vážné. Kdo jiný by mohl být tak silný, aby si udělal poslíčka z Lovce? Jen další Lovec.
A pak tu je Nathan. Vypadá to, že měl hodně zajímavý život. Ten Lovec poslíček se o něj nějak moc zajímal. Musím ho varovat.
Rychle platím a vydávám se na cestu Dolu. Ani nevnímám, že skoro utíkám.
Přicházím do školy, ale v hale někdo je. Strašně zamračená Výjimečná.
"Slečno Laurentsová! Máte být ve svém pokoji!"
"Já vím, zrovna tam mířím."
"Budu to muset nahlásit."
"To nebude nutné," ozývá se Nathanův nesmlouvavý hlas. "Tady slečnu Laurentsovou jsem poslal já."
"A vy jste kdo?" ptá se vychovatelka a posouvá si brýle výš na nos.
"Její instruktor. Dnes máme první trénink a Erin jsem poslal pro speciální zbraň pro přetnutí krkavice." Samozřejmě, že taková zbraň neexistuje. Kdybyste někomu chtěli podříznout krční tepnu, udělali byste to prostě nožem. Vychovatelka se na něj podezíravě mračí, ale on jí jen pohled statečně oplácí.
"Dobrá tedy. Ale příště si pro to zajděte laskavě sám."
"Samo sebou." Nathan přichází blíž ke mně a chytá mě za loket. "Pojď se mnou."
"Musím si s tebou promluvit," šeptám mu.
"To já s tebou taky!" Mlčky přicházíme do jedné z tělocvičen, která je úplně prázdná.
Nathan mě pouští a otáčí se na mně s divným, né-li rozzuřeným výrazem.
"Co?"
"Ty se ptáš, co? Sakra, Erin, já za tebe teď zodpovídám. Z toho, že si utekla jsem mohl mít průšvih."
"To je jediné, co tě zajímá? Jen aby si ty neměl průšvih?!
"Ne," vrčí. "Jde i o čest a pověst."
"Jo, takže mi chceš říct, že ti kazím pověst?"
"Ne jenom mně, ale i sobě."
"To je teď to poslední, co mě zajímá," říká mu rozhořčeně. "Byla jsem v Oslu."
"No a?"
"Narazila jsem na Lovce a věř, že náhodou to nebylo." Nathan se zaráží a valí na mně oči. Svůj šok ale ze sebe rychle setřásá. "A ptal se na tebe."
"Co všechno si mu řekla?"
"Nathane, já se moc omlouvám. Ale bylo tam moc lidí a..."
"Erin," praví tak mírným tónem, že jsem myslela, že on ani není takového schopný. "To nevadí. Jen mi řekni, na co se ptal a co mi mu pověděla."
"Nejdřív se ptal, jestli tě znám. Tak jsem tvrdila, že ne. Ale byla jsem na špatném místě. Bylo tam moc lidí, kterým mohl ublížit. Přehodnotila jsem to teda na ano. Zajímalo ho, kolik si zabil Lovců. Ale ještě před tím na mně vytáhl mou rodinu. Ví, kdo je můj bratr, Lukas. A pak chtěl vědět, jak se chováš."
"To je všechno?"
"Mám tě prý pozdravovat a říkal, že by stejně vyhrál."
"Neublížil ti, že ne?!"
"Ne," kroutím hlavou. "Ale vypadal vážně nebezpečně."
"Taky že on nebezpečný je."
"Kdo je to?"
"Noční můra," vzdychá.
"Řekla jsem, že si myslím, že si dobrý člověk. A on, že tě tedy moc dobře neznám, když si tohle myslím. Prý budeme kamarádi, když se tě zeptám na tvou minulost." Slovo kamarád vyslovuji se stejnou nechutí, jako ten Lovec.
"Do té ti nic není!! říká ostřeji, než je nutné.
"To teda je! On... on mi..."
"Ublížil?"
"Někdo mi po něm poslal další dopis."
"Kdo?" Tyhle jeho věčné otázky mi už lezou krkem.
"Já nevím! Kdybych to věděla, tak tady nejsem s tebou!" křičím na něj.
"Děkuju." Jeho ledově klidný hlas mě znervózňuje. Mluví, jako by se nic nestalo.
"Za co, proboha?!"
"Za to, že si za mnou šla."
"Ty by si šel taky, ne?"
"Za tebou? Vždycky." Nastává minuta nepříjemného ticha. Nathan si mně prohlíží a studuje moje pocity pomocí výrazu v obličeji. V mysli se mi vynořuje obraz toho, co se odehrálo včera v pokoji.
"Nathane, kdo to byl?" ptám se naprosto vážným hlasem.
"Vážně to chceš vědět? Protože po tom, co se to dozvíš se mě buď budeš bát, nebo mi rovnou zarazíš nůž do břicha."
"Možná děsíš malé děti, ale tebe se bát nebudu. A navíc, proč bych se měla bát tebe?"
"Každý sice reaguje jinak, ale nikdo z toho není nadšený. Převažují pocity jako strach, šok, zklamání."
"Záleží na tom, jak moc je to špatné."
"Moc špatné."
"Zvládnu to." Nathan ke mně přichází blíž a balí mé ruce do svým teplých dlaní. Dívá se mně svýma zelenýma očima, které mi jsou najednou povědomé. Kde jsem se jen viděla? Z ničeho nic se mi v hlavě blýská obrázek toho Lovce.
"Došlo ti to," oznamuje mi suše, když na místě tuhnu. Já se zmáhám jen na lehké přikývnutí. Slíbila jsem si, že se bát nebudu, ale tímto jsem slib, který jsem si dala sama sobě, je porušený.
"Ten Lovec je můj starší bratr."

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 5

20. dubna 2011 v 21:53 | Erin |  Ochránce života
Ann je nařízeno, ať jde jiných směrem. Zase je to kvůli bezpečnosti Výjimečných.
Kdybychom šli všichni v jednom chumlu a někdo nás napadl, tak nás alespoň nedostanou všechny.
Střílím po Ann posledním soucitným pohledem. Nicoletta totiž už začíná fňukat.
Naší malé skupince velí Nathan a řekl, ať jdu poslední. Nějak mi to nevadí, protože můžu být tak dál od něj, než jsem doufala, že bude možné.
Na povrch se dostáváme tím vchodem, kterým jsme sem přišli.
Jakmile se ocitáme v nářaďovně, Nathan si všímá mrtvého Lovce, kterého jsem zabila.
"Tohle je špatně," kroutí hlavou.
"Co?"
"Ten, kdo ho zabil byl nejspíš pořádný hlupák, protože ten Lovec po zásahu ještě žil. Ten někdo je s největší pravděpodobností mrtvý."
"Vážně?" dělám překvapenou a při tom se mně vře krev. "Víš co nesnáším? Podceňování. Lidi to dělaní pořád a ty v jednom kuse. To já totiž zabila toho Lovce a jestli sis nevšiml, žiju!"
"Všiml jsem si," prohlašuje nevzrušeně. On musím mít poslední slovo za každou cenu. Tenhle kluk je na mně moc. Z nás tří, já, Ann a Rachel, mám největší trpělivost. Mám nervy z oceli na cokoli, kromě tohohle kluka. Za to Ann a Rachel by si s ním lehce poradily, i když Nathan je velice zvláštní případ.
"Tak hele!" beru ho za rameno a otáčím tak, aby se díval na mně. Chystám se ho seřvat tak, že to ještě v životě nic takového neslyšel. Chci ho nazvat všemi těmi příšernými nadávkami, které občas používají holky. V hlavě už mám přichystanou sáhodlouhou přednášku o tom, jak je nafoukaný, arogantní a sarkastický, když ale vidím, jak k nám kráčí Mikkel, na Nathana úplně zapomínám.
Skoro vidím Ann v téhle situaci. Prostě a jednoduše by mu jednu natáhla, až by se mu protočila hlava. Ale já? Já ne. Z naší party jsem já ta nejhodnější a holky mi často říkají, že jednou toho někdo ošklivě zneužije.
"Mikkeli!" volám a pevně ho objímám. Jsem tak ráda, že ho vidím živého, že dokonce zapomínám i na Výjimečné, což je dost nebezpečné. To je ale teď fuk. Mikkel je jako můj nejlepší kamarád, bratr, otec a učitel v jednom. "Au," odtahuji se, protože jsem jaksi také zapomněla na své rameno.
"Jsi v pořádku?"
"Jo. T- ty si fakt přepral tři Lovce najednou?!
"Hm," mručí souhlasně a krčí rameny. Je až moc skromný.
"Já jsem dneska zabila Lovce," říkám potichu.
"Vážně?" celý začíná zářit nezměrnou pýchou na mně, ale myslím, že není moc důvodů k oslavám. "To ti bude Joshua a Tobias závidět."
"Jakto?"
"Ani Lovce neviděli. Celou dobu byli zavření v místnosti s Výjimečnými a víc nic."
"Chudáci," říkám, ale myslím si něco jiného. Jsou spíše šťastlivci. I když… každý to bere z jiného úhlu pohledu a jak Joshua, tak i Tobias jsou do boje celí žhaví.
"Už jsme zase v bezpečí,"houká Mikkel na Nathana, když vidí, jak obezřetně skenuje okolí, ale Nathan mu jen věnuje chladný pohled.
"Máme se všichni sejít v jídelně. Všichni Ochránci, i ti bez zkoušek."
"Co se bude dít?" zajímám se.
"Musíme tu zůstat a hlídat Výjimečné, alespoň do té doby, než nepomine nebezpečí."
"Aha." Po každém takovém útoku ve městě zůstane každý Ochránce, alespoň týden. Doma dostanou vzkaz, že jsme na výletě, nebo něco takového. Nevím, jak to dělají a nikdy mě to až moc nezajímalo. Ale doma mi ještě nikdy nevynadali, i když jsem jednou Dole zůstala skoro pět dní, počítáno v našem světě. Já vím, je to dost divné, ale já se asi nedozvím, jak je tohle možné. O takové věci se starají výš postavení lidé, co se síly týče.
Ochránci se shromažďují v jídelně, kde se chystají plány přidělení Výjimečných.
Já jsem v obležení Tobiase a Joshuii. Oba ze začátku hráli, že jsou nafučení, ale hned jsem poznala, že to jen předstírají. Nezávidí mi, jsou to mí skuteční přátelé. Není ale co by mi měli závidět.
"Byl ten hajzl silnej?" zpovídá mě Joshua.
"Já ani nevím."
"Jak nevíš?"
"Nebyl to skoro ani Lovec. Byl asi o dva roky starší, jak vy."
"No a? Lovec je Lovec. A ty si nás oba předběhla."
"Ale prosímtě," chechtám se. Vím, není to moc společenské, smát se, když před chvílí napadli naše město zabijáci, ale já si nemůžu pomoct. Jsem ráda, že všichni ti, které mám ráda jsou živí a zdraví.
"Lidi," objevuje se u nás Mikkel a vedle něj nějaký neznámý kluk. Ale no tak! Ochránců je málo a v den, kdy napadli Lovci město se s nimi roztrhl pytel. "Tohle je Riley."
"Čau." Rychle se s ním zdravíme a sedá si k nám. Jeho pichlavě modré oči zapichují ledové pohledy do všeho, co vidí. Jo, je dost podobný Nathanovi. Má černé vlasy, je vysoký a stejně jako každý Ochránce, samý sval. Tipla bych mu tak 18 nebo 19 ket. Jen doufám, že to nebude takový idiot, jako Nathan.
"Dobrý večer," ozývá se ředitelův hlas z vyvýšeného místa na konci jídelny. Kousek za ním stojí jeho Ochránce. "Nejdřív tu mám tragické záležitosti dnešního dne. Bylo zabito 12 Ochránců a 8 Výjimečných." Teď začíná čís tjména všech zabitých.. Některá mi něco říkají, některá vůbec neznám. Přesto v místnosti občas zazní výkřik zoufalství nebo smutný tichý pláč. "Popřejte duším zemřelých klidný odpočinek a všechny bych vás poprosil o minutu ticha." Přesně po minutě opět začíná mluvit. Atmosféra v místnosti je pochmurná a dusivá. Jako byste dýchali jemný popílek ze sopky, která právě vybuchla. Žijete, ale uvnitř vás to pomalu, ale jistě zabíjí. Cítíte, jak se popel mění se směsicí vody v plicích na hustou mazlavou hmotu, která vás pomalu dusí. "Dnešní den zanechá nesmazatelné stopy v srdcích většiny z nás, a také bude tento den zapsán do smutné historie našeho města. Přesto bych tu měl několik ocenění hodných osob." Když zabijete Lovce, dostanete speciální tetování kolem zápěstí. Je to jako tenoučký černý proužek. Čím tmavší zápěstí, tím nebezpečnější člověk. Mikkel už má slušný náramek. Já, Tobias a Joshua nemáme žádný. Čeho jsem si ale bohužel všimla bylo, že Nathanovi rozhodně nechybí. Zápěstí má černé na dálku a kdybyste si ho prohlédli z blízka, můžeme spočítat, kolik vlastně Lovců zabil. "Všichni Ochránci dobrovolně nasazují své životy pro nás, Výjimečné. Chtěl bych sem k nám pozvat: Rachel Whistovou."
Rachel náhle utichá a neví, o co go. Damian jí něco rychle šeptá a ona celá rudne. Všech asi 200 lidí v místnosti na ní zírá a ona konečně vstává a jde na pódium k řediteli.
"Dále pak Annabeth Adamsovou." Ann valí oči, ale hned se zvedá a staví se vedle Rachel. Všímám si, že ji celou dobu Riley pozoruje se zaujatým pohledem.
Další pak nastupuje na pódium Damian, Nathan (k mé smůle, ale musím uznat, že bez něj bych tu asi nebyla, stejně jako spousta dalších mých spolužáků). Pak samozřejmě Mikkel a další, co zabili nějakého Lovce, popravdě jich moc není. Rachel a Ann jsou mezi záplavou kluků jediné holky. Moje jméno nezaznělo.
Ptáte se, jestli jsem naštvaná? Ne, nejsem. Nejsem ráda středem pozornosti a jsem na ně pyšná. Všichni ti Ochránci dostanou tetování kolem zápěstí. Pro Ann a Rachel to bude první a také se všechno zapíše do záznamů, které by jim měly pomoct při závěrečné zkoušce.
Celá místnost jim tleská a opět si jdou sednou. Tetování dostanou někdy jindy, do konce týdne. Bude to velká oslava.
"A měl bych tu ještě něco." Ředitelův hlas se rozeznívá a všichni opět utichají. "Ti, co tu byli nastoupení dokázali svou oddanost a duchapřítomnost. Dobrovolně šli prohledávat chodby a zabíjeli Lovce. Ale člověk, který sem hned nastoupí, nejenže zabíjel Lovce, ale také chránil Výjimečné. A to hned dvě najednou. Bez ní by tu mezi námi teď nebyly. Všichni dobře znáte zákon, kterým se řídí generace Ochránců. Skupina má přednost před jednotlivcem. A těmi jednotlivci byly právě ony Výjimečné. Prosím veliký potlesk pro... Erin Laurentsovou."
"Běž," šťouchá do mě Tobias přátelsky. Mikkel doslova hoří pýchou a Nathan mi věnuje nezajímavý pohled.
Ocitám se vedle ředitele, který mi třese slabou a vyhublou rukou. Je vyznání úcty, když někomu stisknete silně ruku, ale u Výjimečnému projevíte úctu tím, že mu tu ruku nezlomíte.
"Nyní všichni Ochránci mladší osmnácti let dostanou přidělení. V přední části jídelny jsou tři stoly, u nichž se dozvíte, na koho budete následující týden dávat pozor. Je to rozdělené podle příjmení tak se prosím seřaďte do fronty." Všichni Ochránci se dávají do pohybu, jako roboti. Na prvním stole se řadí lidé se začátečním písmenem od A až H, na druhém od CH do Q a třetí od R do Z.
Už se chystám taky vyrazit, ale přichází ke mně ředitel.
"Erin, vy půjdete se mnou."
"Huh?" Moc inteligentní.
"Mám pár věcí, které bych s vámi chtěl probrat. A ať s tebou přijde i Nathan."
"Co? No... ano." Proč Nathan? Tak tohle bych na něj nejraději zařvala, až by mě jeho Ochránce považovali za hrozbu a skočil by po mně.
Vydávám se za Nathanem a zachytávám jeho pohled. Nevím jak, ale poznává, že mu něco chci a se zamračeným výrazem jde ke mně.
"Máme jít za ředitelem," oznamuji mu krátce.
"Co si provedla?"
"Musela jsem nutně něco provést?!"
"No, když jde o tebe..." krčí rameny. Vztekem se začínám třást a raději svižným tempem odcházím z jídelny. Nathanovi nezbývá nic jiného, než jít za mnou.

Vstupujeme do ředitelny. Za velikým stolem plným papírů, propisek a razítek sedí ředitel. U okna stojí jeho Ochránce a na tváři má kamenný, naprosto nečitelný výraz. U zdi sedí v koženém křesle Ida. Ajaj!
"Posaďte se," pokyvuje nám hlavou na dvě židle před stolem. Já i Nathan si poslušně sedáme a ředitel stáčí se své přísné modré oči ke mně.
"Ten pohled se mi nelíbí," konstatuji tiše a chci tím trochu uvolnit tíživou atmosféru. Marně.
"Slečno Laurentsová, mám tu pro vás dvě nepříjemné a dvě příjemné zprávy. Začnu s těmi horšími. Víte, že nesmíte zneužívat dovednostmi Ochránců v normálním světě." Ani se nedivím, že to ví. Oni ví skoro vždycky skoro všechno. Samozřejmě mluví o Juhovi. Spíše o tom, jak jsem se mu snažila domluvit.
"Nic se mu nestalo," říkám. Vážně se o tom musíme bavit před Nathanem? Střílím pohledem po něm a zjišťuji, že scénu pozoruje s nebývalým zájmem.
"Ano, vy jste mu nic neudělala. Přesto byla výhrůžka smrti zřejmá." Jak můžou krucinál vědět, že jsem mu vyhrožovala?!
"Nezabila bych ho!" hájím se rozhořčeným tónem, a pak pokračuji mírnějším tónem. "Jak to všechno víte?"
"Věřím vám. A jak to víme? Pan Wureen s tím šel na policii. Náhodou tam byl ve službě náš člověk. Nejspíš by ho i bez nás poslala policie domů. Kdo by mu věřil, že ho málem zmlátila šestnáctiletá dívka? Ale to už je jedno. Vše jsme vyřídili, ale vy budete muset nést následky. Nebudete proto k nikomu přidělena a kromě vyučování, knihovny a jídelny se budete zdržovat ve svém pokoji."
"Teď?! To vám je tak svaté neporušit pravidlo mě nepotrestat a raději mě necháte čučet v pokoji do zdi? Můžu pomáhat jinde."
"Nezapomínejte, že si za to můžete sama."
"Ale to nemů..."
"Další věc," ignoruje mě. "Nevím, jak to posoudit. Ida má naraženou ruku a tvrdí, že jste jí zranění způsobila schválně."
"To není pravda!" vyskakuji ze židle a jdu blíž ke stolu. Thomas. Ředitelův Ochránce, sebou trhá, ale zatím mě nechává. "Nebyl čas, tak jsem do ní strčila. Kdybych to neudělala, byla by mrtvá!" Nezapomínám při poslední větě po Idě střelit nenávistným pohledem. Sice to není moc inteligentní, ale nemůžu si pomoct.
"Byla jiná možnost?"
"Ne."
"V tom případě dobrá. Teď můžeme přejít ke dvěma dobrým zprávám. Vím, že bych měl být při rozhodování nestranný a nedbat na osobní city, ale i tak vám uděluji pochvalu, a chci vám nesmírně poděkovat za záchranu mé dcery." Chvíli upadá do sebe a zdá se, že přemýšlí. Pak se krátce dívá na Nathana a znovu na mně. "Určitě víte, že Nathan je tady z určitého důvodu. Poslala ho sem výběrová komise z Anglie, z Londýna. Má za úkol vybrat několik nejnadanějších žáků z naší školy, aby dostali možnost speciálnímu výcviku, právě v Londýně. A já si přeji, abyste byla jedna z těch, kteří tam pojednou. Máte přirozený talent, ale přesto by bylo potřeba, abyste více trénovala. Ve škole v Londýně jsou nejlepší z nejlepších. Dostalo by se vám tam výcviku, který bychom vám tady nemohli nikdy dopřát. A s těmi tréninky navíc vám bude pomáhat právě Nathan."
"Tak to ne." Dřív, než jsem přemýšlela, jsem mluvila
"Nějaký problém? Jestli ano, tak řekněte, protože dám nabídku někomu jinému. Ale musím vás upozornit, že taková příležitost se naskytne jen jednou za život." Nathan na mně kouká rozšířenýma očima. Ví, že jsem vyjela jen kvůli tomu, že bych měla trénovat s ním. Ale tváří se až moc klidně, jako by mu všechno tohle bylo jedno.
"Tak dobře," přikyvuji s vážnou tváří. "Kdy se pojede?"
"Za čtyři měsíce. Dostanete všechny potřebné informace, až se bude blížit datum odjezdu. Ještě nějaké otázky?"
"Ne."
"Dobrá. Trest pro vás platí od teď a bude trvat měsíc. Na tréninky se samozřejmě nevztahuje. Ale podle vašeho chování může být jak zkrácen, tak prodloužen."
"Jo, chápu." Dělá, jako bych byla Rachel nebo Ann! Nemyslím to zle, ale tak, že já se prostě držím zpátky s šílenostmi a nejsem taková průšvihářka, jako ony.
"V tom případě můžete jít." Oba nás propouští a já začíhám přemýšlet. Jestli může být Nathan učitel, tak musí být vážně dobrej. Ale já nejsem tak dobrá, abych se dostala do takového výběru. Nebo ano? Je to možná jen proto, že jsem zachránila Idu.
Budova, kde se vyučuje je menší, spojená s velkou budovou se čtyřmi patry. Každé patro je rozdělené na levé a pravé křídlo, při čemž v pravém jsou pokoje pro holky a v levém pro kluky.
V prvním patře jsou malé děti od čtyř do sedmi let. Říkáme tomu první stupeň. Druhý stupeň, tudíž druhé patro, jsou děti od osmi do čtrnácti. Jak první, tak druhý stupeň jsou Výjimeční namíchaní s Ochránci. Na třetím stupni jsou žáci od patnácti do osmnácti. Ale jsou tu jen Ochránci. Čtvrté patro je jen pro Výjimečné ve stejném věku. A proč je to tak složité? Ve čtvrtém patře je automaticky větší bezpečí, protože i Lovci by trvalo, než by se dostal až tam.
S Nathanem procházíme po schodech kolem druhého stupně, když z pokoje vybíhá nějaká zrzavá Výjimečná a třeští na nás zděšením oči. Její výraz mi napovídá, že nechce, abychom něco viděli, slyšeli, či se o něčem dozvěděli
Já i Nathan se zastavujeme a ona se rozbíhá do pokoje, ze kterého vyběhla a při tom křičí: "Pozor. Už jdou!"
S Nathanem se vydáváme směrem, kterým běžela. Když už jsme u pokoje, pokládám ruku na kliku.
"Au!" syčím. "Je vařící." Nathan to také zkouší, ale zvládá tam udržet ruku jen o něco málo déle, než já.
"Otevřete dveře!" křičím. Doufám, že poslechnou, jinak se budeme muset uchýlit k násilné formě vniknutí do pokoje.
Po deseti vteřinách se nic neděje a já se dívám na Nathana. Je starší a tak automaticky přebírá velení. On jen lehce přikyvuje.
Přesným kopancem, těsně pod kliku, vykopávám dveře. Ale nedávám do toho všechnu síly, aby nevyletěly z pantů. Před pokojem už se shromáždila skupinka přihlížejících dětí.
Jakmile vcházíme do pokoje, začíná několik holek pištět a ječet.
Nathan za sebou zavírá dveře.
"Ticho!" vyštěkává a rázem je hrobové ticho. I mně přeběhl mráz po zádech.
Očima plnýma strachu se na nás dívají tři blonďaté třináctileté holky. Všechny jsou Ochránci až na zrzku, které je Výjimečná. Ta se krčí u postele. Skupinka těch tří holek se rozestupuje. Vidím hnědovlasého kluka, asi tak dvanáctiletého, jak za sebou schovává malou blondýnku s velkýma modrýma očima. Ten chlapec má na tváři škrábance a modřiny. Je celý zadýchaný a stojí v obraném postoji, který se musel naučit nedávno. Dochází mi, že ta malá blondýnka je Výjimečná a on ji chrání! Chrání ji před těmi ostatními.
Zrzka se zvedá a chystá se odejít, spíše utéct, ale Nathan je stejně rychlý jako Lovec. Přibouchává jí dveře před očima a pohledem ji naznačuje, ať se raději vrátí. Vážně z něj jde strach.
Kluk teď hledí na mně, ale neuvolnil se. Pořád vypadá, že je připravený tu dívku za každou cenu chránit.
"Vy čtyři," ukazuje Nathan na tři blondýnky a zrzku. "Jdete okamžitě se mnou."
"Co budeme dělat?" ptá se jedna blondýna. Vážně se bojí.
"Půjdeme hezky ven. Zaběhat si." Au… já běhání ze srdce nenávidím a Nathan nevypadá, že by se chystal je nějak šetřit.
"To nemůžete," ječí zrzka.
"Ale jasně, že můžu. Jsem tu zapsaný jako instruktor boje a osmnáct mi bylo před rokem. Oficiálně spadám pod tuhle školu, jako jakýkoli jiný učitel. Ještě něco?" Všechny se opravdu zvedají a Nathan na mně kýve. Chce, aby tu zůstala a postarala se o ty dva.
Odcházejí a zavírají za sebou dveře. Já natahuji ruku k těm dvěma, ale klučina mi sráží ruku stranou.
"Nechte jí být!"
"Neublížím jí," snažím se mluvit klidným hlasem.
"Já vám nevěřím," kroutí zoufale hlavou. Už je unavený.
"Jsem Ochránce, stejně jako ty," ukazuji, že nemám žádné zbraně. Má to zapůsobit jako uklidňující gesto. "Pojď se mnou na ošetřovnu. Nikdo tam není a já ti ošetřím rány."
"Bez Emily se nehnu," protestuje a znovu se napíná. Skoro vypadá, jako by se mě chystal napadnout.
"Půjde s námi."
"Dany, poslechni," šeptá potichu Emily.
"Fajn," přikyvuje Daniel a ustupuje, ale stále se drží u ní
Na chodbě je úplně prázdno a já tuším, že je to Nathanova práce. Nejspíš ty děti vyděsil jen pohled na něj.
Dveře na ošetřovnu jsou otevřené, ale zevnitř je zamykám. Daniel a Emily si sedají vedle sebe a já vytahuji nějaké náplasti, buničinové polštářky a desinfekci.
"Zachoval ses jako hrdina,""chválím ho a utírám krev z tváře.
"Ne, jako Ochránce," praví chytře. "Jednou s Emily utečeme já jí budu chránit." Zarážím se. Bože, tomu klukovi je dvanáct a už má v sobě tolik zakořeněný reflex chránit, že tak vyvinutý ho nemají ani někteří mí starší spolužáci!
"Jak dlouho už vám to ty holky prováděly?"
"Ani nevím." Někdo klepe a Daniel sebou trhá. Je to Nathan.
"To už si je stihl prohnat?" ptám se Nathana.
"Ne. McKai to za mně převzal." Všímám si Danielova nedůvěřivého pohledu.
"Nathan už Emily vůbec neublíží," zkouším se na Danyho přátelsky usmát a čistím mu zbytek ran. Nehýbe ani brvou ale na očích vidím, jak ho to bolí.
"Nechci se tam vrátit," špitá Emily. Řekla bych, že má z Nathana strach, protože neustále kontroluje, co dělá. Nathan si toho všímá taky. Koušu se do rtu a přemýšlím.
"Nechceš spát u mě?" navrhuji.
"To bych mohla?"
"Ano, myslím, že jo." Jestli se na to přijde, budu mít pěkný průšvih.
"Půjdu s vámi," říká rozhodně Daniel.
"To nejde. Zase tolik místa tam nemám, to za prvé. Za druhé jsi kluk a na holčičí kolej nesmíš."
"Neboj. Emily je s Erin v největším bezpečí. Dneska zabila dva Lovce," pomáhá mi Nathan. Páni, on se mi snaží pomoct a dokonce jsem zaslechla lichotku. "Věř nám."
"Pro tvůj klid jí zítra odvedu na snídani," usmívám se.
"Tak jo, ale jestli se něco stane..."
"Je mi to jasné," přikyvuji a snažím se udržet vážnou tvář.
"Tak ahoj," loučí se Emily.
"Ahoj." Daniel odchází. Já s Nathanem doprovázíme Emily do jejího pokoje, aby si mohla vzít nějaké věci.
Zachytávám Nathanův pohled, ale už není tak chladný a pichlavý. Stojíme v Emilyině pokoji a koukáme si do očí. Mé srdce začíná bušet jako splašené. Nathan se chystá udělat krok ke mně, ale v půlce se zastavuje a stáčí pohled k zemi.
Nevím proč, ale připadám si, jako bych dostala facku.
Snažím se zakrýt svůj výraz obličeje. Nevím, jak ho nazvat. Přirovnání 'dokonalý šok' by se celkem hodilo.
Emily stojí u mě a čeká. Rychle se vzpamatovávám a vyrážíme nahoru. Bere mě za ruku a jde z té strany, aby nemusela jít vedle Nathana. On se ale stejně drží pár kroků za náma, jako nějaký bodyguard. Já jsem pořád tak nějak mimo z Nathanovi reakce.
Na dívčí koleji třetího stupně je ticho a klid. Ochránců je málo, holek ještě méně. Proto mám pokoj pro sebe, stejně jako ostatní holky a téhle koleji.
Vcházíme dovnitř. Ani jsem si nevšimla, že Nathan vzal Emilyn batůžek. Ona si ho od něj plaše bere.
Chce jít do vany, tak jí nebráním. V koupelně žádná okna nejsou, takže je tam bezpečno.
Otáčím se od dveří a skoro narážím do Nathana. Stojí tak blízko. Zvedá ruku, ale znovu se zaráží. Vypadá, jako by zápasil sám se sebou. Pak se ale jeho ruka dává znovu do pohybu a něžně mi konečky prstů přejíždí po tváři. Od místa našeho setkání mi do celého těla vjíždí lechtavý pocit. Stojím jako opařená a jen se mu dívám do očí, které už ani zdaleka nejsou pichlavé. Jeho dlaň na mé tváří mě příjemně hřeje.
"Promiň," odtahuje se tak rychle, jako bych mu dala pěstí do břicha. Tváří se zahanbeně a naštvaně. Veškerý ten překrásný závoj nepoznaného citu mizí pod tíhou nepochopení a vzteku. Nathan se chystá odejít se svým typickým výrazem: Nemám zájem.
"Nathane..."
"Zapomeň na to, už se to nestane." S tímto odchází a já naprosto nevím, co si mám myslet, co mám cítit.

Další kapitola

Předešlá kapitola


VA

17. dubna 2011 v 13:20 | Erin |  Ostatní :)
Jak už jsem jednou psala, miluju knížky Vampýrská akademie :DD A proto sem chci dát odkaz na jeden úplně suprovej blog, kde je o VA snad úplně všechno :)
Navíc tam dotyčná píše pokračování, které si myslím má docela slibný začátek, i když kvůli své "zaostalosti" mám přečtenou jen třetí kapitolu :DDD Prý tam může prozradit děj, nebo rozuzlit zápletky 6. dílu :DDD
No nic, prostě ten blog je úžasnej!!!!!!!!!! :)


Smutné

17. dubna 2011 v 12:24 | Erin |  Ostatní :)
Původně jsem to sem psát nechtěla, ale nějak se potřebuji vyjádřit normálním lidem...
Naprosto nechápu ty lidi, co píší na blog články ve stylu aHoJkY, AHOJQY atd... jsem na to úplně alergická, myslím, že to akorát "kurví" (omlouvám se, jindy nejsem tak sprostá :D) náš český jazyk. Nemluvím o pravopisných chybách :DD To bych byla ten největší rušivý element :D
Dále co mně pak docela štve je, že někdo na svým blogu oznamuje, že někomu zhodnotí blog někomu jinýmu. FUJ!!!! Co si sakra myslí???? Že sou borci a sami jsou dokonalé/í ?!
A ještě tu mám jednu věc, kterou Vám musím vylít ze srdce! :DDD Spřátelené blogy jsou fajn, nic proti, ale pravidla typu: Budeš na můj blog chodit alespoň dvakrát týdně, nebo: Zanecháš vždy nějaký komentář... Z toho mi vstávají na hlavě všechny mé dlouhé vlasy a chcete něco říct? Takový pravidla jsou k HOVNU!!!!
Uff, tak už jsem se konečně vyjádřila a je mi o moc lépe, než na začátku... :))) Doufám jen, že jsem se Vás nějak nedotkla, popřípadě napište, seřvěte mně, že jsem blbá a že tomu nerozumí, je mi to fuk :DDD Prostě jsem vyjádřila svůj názor :DDD A jaký máte Vy??? :DDD

kapitola 4

16. dubna 2011 v 22:27 | Erin |  Ochránce života
"Erin?!" Po vyslovení mého jména oči zase otevírám. Když spatřuji obličej zamračeného Nathana, rychle se mi ulevuje.
"Pane bože," vydechuji. Nathan odtahuje svůj nůž a za to jsem mu neskonale vděčná. Vypadá vážně nebezpečně, ale to asi každý, s nožem v ruce. "Co blbneš?"
"Nevěděl jsem, kdo jsi," provrtává mě tím svým zkoumavým pohledem. Dost blbá výmluva na někoho, kdo má za sebou závěrečné zkoušky.
"Aha," zachytávám jeho pohled. Svým způsobem mě ke zdi přišpendlil svým tělem a dosud neustoupil, jen odtáhl nůž. Celým tělem mi projíždí zvláštní záchvěv. Ale ne, kvůli zimě, nýbrž proto, že cítím teplo vycházející z Nathanova těla. Má na sobě jen černé džíny a modré triko, které odhaluje jeho vymakané ruce.
Nathan si všímá, že stojí moc blízko, než je nezbytně nutné a pohled stáčí k mému rameni.
"Měla by sis to nechat ošetřit," prohlašuje nezaujatě.
"A nevíš, kde?" Chce být nepříjemný? Taky budu nepříjemná.
"Všude kolem jsou tajné místnosti, kde je všechno potřebné k přežití."
"Vážně?" valím na něj oči. Mám pocit, že se o tom zmiňoval učitel boje, ale tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost. "Ukážeš mi nějakou?" Nathan chvíli přemýšlí a pak přikyvuje
Jdeme jen chvíli a zastavujeme se u zdánlivě holé zdi a jednu cihlu zatlačuje dovnitř.
Následně tak dělá s dalšími čtyřmi cihlami. Netvoří to žádný obrazec, písmeno či číslo.
Ve zdi se objevuje menší otvor.
Nathan mi ukazuje, ať jdu a já to přesně dělám.
Vstupuji do malé místnosti, kde je ustlaná postel, malá židle se stolkem a na něm velká lékárnička.
Chystám se udělat krok k posteli, ale nějak se mi podlamují kolena. Nevím proč, ale z ničeho nic se kácím k zemi. Naštěstí mě Nathan obratně zachytává a je to poprvé, co se takhle dotýkáme. Celým mým tělem mi projíždí něco jako elektřina. Nathan mě hned pouští a zavírá za sebou. Jsem si ale naprosto jistá, že to cítil také. Srdce mi buší jako o závod.
S lékárničkou si sedám na postel. Světlo mi poskytuje žárovka uprostřed stropu. Je slabé, ale pod takovým nánosem prachu se není čemu divit.
Kus látky z mikiny omotané kolem mého ramene je úplně nasáklý krví.
Sundávám si zbytek něčeho, čemu jsem dřív říkala mikina a prohlížím si zaschlou krev kolem. Opatrně a pomalu se snažím sundat kus látky, ale lapám po dechu bolestí a hned svůj pokus vzdávám.
"Mám to udělat?" ptá se nezúčastněně Nathan.
"Byla bych ti moc vděčná," polykám slzy. Vím, že tohle oproti tomu, co přijde, není nic.
Nathan si bere židli a sedá si naproti mně. Chytá malý kus látky a dívá se mi do očí.
"Na tři, ano? Raz, dva." Nathan látku strhává na dva a já to vůbec nečekám.
Krátce vykřikuji a hroutím se mu do náruče. Cítím, jak je moje hlava opřená o jeho hruď. Nic neříká, ale jednou rukou mně objímá kolem pasu.
Přes svět mi padá červená opona a já samou bolestí zapomínám dýchat, ale alespoň vím, že jsem pořád při vědomí.
Zvedám pravou ruku, chci se dotknout rány, ale Nathan mojí ruku v půli cestu zachytává a balí mou pěst do své dlaně.
Vrčím na něj něco v tom smysl, ať mi ruku hned pustí, ale on mě drží dál a trošku zesiluje stisk. Má ohromnou sílu a tak nemám šanci vymanit svou ruku z jeho sevření.
Když největší vlna bolesti ustupuje, už zase začínám vidět věci ostře a můj dech se také zklidňuje. Lehce se od Nathana odtahuji.
Všímám si, že mi po tvářích tečou slzy.
"Lehni si," nařizuje mi a já ani nemíním pomyslet na to, že bych ho neposlechla. Ruku mám úplně paralyzovanou a necítím konečky prstů.
Odněkud z pod postele vytahuje lahev vody a namáčí buničinový polštářek. Opatrně mi zasouvá rukáv trika pod lem. U doktora by mně určitě svlékli do naha, alespoň horní část těla. Ale tady myslím, že to není nutné.
"Mělo by se to vydezinfikovat."
"Tak to udělej," doprovázím ho pohledem.
"Bude tě to bolet. Ještě víc než tohle."
"To nevadí. Nechci, aby se mi tam dostalo nějaké svinstvo."
"Jak chceš," krčí rameny. "Myslíš, že se udržíš na uzdě? Aby si pak neošetřovala ty mně."
"Budu se snažit." Nathan vytahuje lahvičku s desinfekcí a bez mrknutí oka mačká dávkovač. Je to jako rozprašovač. Jakmile první mikrokapičky dopadají na odhalenou ránu, začínám sebou cukat a házet. Nathan ale mačká znovu ale očima kontroluje mně.
V pravé ruce mi začíná nebezpečně cukat. Jak moc ho chci praštit! Cokoli, jen aby ta mučivá ostrá bolest přestala.
"Vydrž to ještě chvilku," povídá potichu.
"Co jiného... mi... zbývá," sípu.
Poté mi to Nathan překrývá a zavazuje obvazem. Téměř doktorská práce.
"Děkuju."
"Kde ses tady vůbec vzala?"
"Z ředitelny jsem běžela do tělocvičny. Zůstaly tam dvě Výjimečné..."
"Přežily?" zvedá obočí a vypadá, jako že mi neuvěří, když řeknu ano.
"Jasně, že jo!" cedím skrz pevně zaťaté zuby.
"A žijou i teď?"
"Né, ti Lovci se mnou udělali výměnný obchod. Nechala jsem je jim a sama utekla!"
Nathan mě probodává pohledem. "Co ti mám jako říct, když se tak blbě ptáš?!"
"Tak promiň, že se zajímám."
"Zajímat se můžeš, ale takový vrtavý otázky by sis pro příště mohl odpustit."
"Sory, ale nějak nemůžu uvěřit, že... dítě, jako ty dokázalo ochránit Výjimečné a ještě k tomu dvě." Jeho brutální upřímnost mě bolí.
"A proč by je někdo jako já nemohl ochránit?" Začíná ve mně vřít krev!
"Ještě za sebou nemáš ani zkoušky. Chtěla ses blýsknout a pak to dopadá takhle," ukazuje bradou na mé rameno.
"Jak můžeš vědět, co cítím a co chci? Ani nevíš, jak moc mi záleží na tom, abych byla Ochráncem! Jsem blbá, když jsem myslela, že by si byl možná fajn."
"Takhle se skutečným Ochráncem nestaneš," vzdychá.
"A pomůže mi, když dítě nakope zadek dospělýmu?" Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo, ale sama sem zachytila hmatatelnou výhrůžku.
Nathan se mi dívá do očí a já do toho pohledu dávám tolik zlosti a vzteku, kolik jen jsem schopná. Jsem mírumilovný člověk, ale když mě někdo vytočí, neznám hranice. Připadá mi docela v šoku, že jsem něco takového vypustila z pusy. Jasně, kdybychom jsme se měli poprat, ani by se nejspíš nezapotil, ale v očích se mu zračí pobavení, až výsměch.
Už se nadechuji, že něco dodám, ale oba ve stejnou chvíli slyšíme kroky.
"Erin!" ozývá se hlas Ann. Hups! Úplně jsem na ni zapomněla. Už se chystám něco zakřičet, ale Nathan mi ukazuje, ať jsem zticha.
"Erin, sakra, kde jsi?!" Další moje kamarádka. Rachel.
"Jse- mmmm!" Nathan se objevuje za mnou a rukou mi překrývá ústa.
Když po chvíli ví, že budu zticha, zase mě pouští.
"Co to děláš?!" syčím na něj.
"Snad tam nechceš jít. Je tam sedm Lovců."
"No a? Jsou tam mí přátelé!"
"Nemají šanci to přežít," pronáší suše.
"Okamžitě mi ty dveře zase hezky otevři. Raději zemřu, než abych viděla umírat je! Klidně si kecni na zadek a počkej tady, já jim ale jdu pomoct." Pevně se mu dívám do očí a on ten vchod zase vážně otevírá.
Vybíhám z úkrytu a vydávám se za zvuky boje. Čekám, že Nathan tam zůstane, ale on se překvapivě rozbíhá za mnou.
Rachel a Ann se drží u sebe a odrážejí útoky Lovců. Ale Lovci si s nimi jen pohrávají.
Já mu ukážu! A teď nemyslím Lovce, ale Nathana. Ukážu mu, že mám na to, stát se Ochráncem, který zvládne někoho ochránit!
Lovci právě rozdělují Ann a Rachel od sebe. Obě už schytaly spousty škrábanců, ale zatím žádné zranění není vážné.
Dva Lovci si všímají mně a Nathana. Ale pan 'Drsňák' si je oba bere na starost. Ann právě bojuje se třemi Lovci, Rachel se dvěma.
Běžím k Ann a prvnímu Lovci, který mi přichází pod ruku, zabodávám dýku do zad. Ano, není to moc čestné, ale vyznamenat se můžu jindy.
"Už zase ty!" ušklíbá se jeden Lovec, který se oddělil od Rachel. Je to ten, co mě škrábnul do boku v nářaďovně. Chystá se zaútočit, ale za jeho zády se objevuje nějaký kluk a rychle ho zabíjí. Kluk mi posílá drzý úsměv a běží dál, přímo k Rachel. Ten Lovec, se kterým Rachel bojuje, je starý a vůbec ji nešetří.
Útočím na Lovce, který se chystá skočit na Ann zezadu. Jenomže je taky docela starý, tudíž i zkušený bojovník.
Ve vteřině se mnou hází o zem a sklání se nade mnou. Uštědřuji mu pořádný kopanec do břicha a dýkou mu dělám škrábanec na tváři. Lovec po mně znovu startuje, ale někdo mě ostře zatahuje dozadu a já padám na zadek.
Nathan!
"Co to děláš?!" křičím na něj. Čtyři Lovci už jsou mrtví. Jeden se pere s Ann, druhý zápasí s Rachel a tím klukem a tento je třetí.
"Pomáhám ti."
"Nepotřebovala jsem pomoct." Nathan je strašně rychlý! Lovec se kácí k zemi s proříznutým hrdlem.
Ann toho svého už taky zabila s trochou Nathanovi pomoci.
Lovec bojující Rachel a tím klukem už vidí, že jeho druzi jsou mrtví a ví, že živý se odsud nedostane. Pokusí se někoho z nás vzít sebou. Zaměřuje se na Rachel. Dělá tak rychlý výpad, že ho ani nevidím a všichni jsou tak daleko...
Kluk ji naštěstí stahuje na zem a padají na sebe. Lovec má tak šanci, je oba dva lehce zabít. V té chvíli zakročuje Ann i Nathan a jako nic Lovce likvidují.
Mé oči se zaměřují na kluka a Rachel, krčící se pod jeho tělem.
"Jsem Rachel," říká a nasazuje svůj svůdný úsměv. Kluk se zvedá a pomáhá i jí. Dává do toho ale trochu víc síly a stahuje si ji do náruče.
"Damian," oplácí jí úsměv, ale je v něm něco drzého.
Protáčím očima a pohledem hledám Ann. Ta si to se zaťatýma pěstmi rázuje ke mně. Vypadá naštvaně. Hodně naštvaně.
"Až se dostaneme nahoru, tak tě obejmu a pak tě kopnu do prdele!" supí Ann.
"Taky jsem ráda, že si to přežila," usmívám se a rozhlížím kolem. Stal se zázrak, že Lovci nikoho z nás nezabili, ani vážně nezranili. A ten zázrak se jmenuje Ann, Nathan a Damian..
"Ann, Rachel," přichází ze tmy náš učitel boje, pan McKai. Všimli jste si jmen? Ano, jen velice Ochránců tady je skutečných Norů. "To je vaše práce?" ukazuje bradou na těla Lovců. My jen přikyvujeme. Já sama jsem ale nic neudělala. "No nic. Nahoru byla poslána skupina. Hlásí, že už je tam bezpečno. Vedu čtyři Výjimečné. Je jen dobře, že je vás tu víc."
Máme vyprovodit Výjimečné nahoru.
McKai přidělil Ann Nicolettu! Strašná slepice a Ann ji moc nemusí, mírně řečeno. Já a Nathan dostáváme na starost ty tři, prý, že když je s námi Nathan, nic se nám nestane.
Rachel a Damian vyráží s McKaiem ještě pro pár posledních Výjimečných, co zůstali tady.

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 3

15. dubna 2011 v 22:09 | Erin |  Ochránce života
Vybíhám z ředitelny a běžím dlouhou chodbou a při tom se snažím dělat rámus. Všichni Ochránci už asi vědí, že sem zavítali nevítaní návštěvníci.
Sbíhám schody a mířím rovnou do tělocvičny. Právě tam trénují Výjimeční své schopnosti. Je jich tam asi deset.
Rozrážím dveře do tělocvičny a vidím, jak už uzavírají poklop vedoucí do podzemí. Takže by už všichni Výjimeční by měli být v bezpečí.
Ale počkat! Někdo je v nářaďovně. Slyším trhané vzlyky. Dveře jsou otevřené a já tam vbíhám a rychle je za sebou zavírám. Spatřuji zrovna ty dvě husy, Ellu a Idu. Krčí se v rohu a oběma po tvářích stékají potoky slz.
Měly smůlu. Nejspíš zrovna něco dělaly tady, když Ochránci zjistili, že tady jsou Lovci. Všechny Výjimečné dostali do bezpečí a je dvě tu nechali. Jak už jsem jednou říkala. Osm životů je cennější, než životy dva. Ale i tak se divím, že se pro ně nevrátili. Je to přece povinnost Ochránce!
Jakmile mě spatřují, už chtějí něco říct, ale já jim naznačuji, ať jsou potichu.
Lovci jsou blízko. Zatraceně blízko!
Opatrně vytahuji svoji dýku z pouzdra a couvám ke dveřím. Stoupám si těsně vedle nich a čekám.
Ještě nikdy jsem nikoho nezabila. Ale odteď se to změní. Pokud ovšem nebudu první, kdo zemře…
Jen doufám, že budou ty dvě budou držet klapačky.
Lovec otevírá dveře a dívá se přímo na Ellu a Idu. Na obličeji se mu míhá krutý pohled. Je tak zaměstnaný jimi, až zapomíná na mně. Myslí si, že ty dvě jsou až moc snadná kořist. Jenže 'chlapec' se mnou nepočítal.
Jedním rychlým pohybem mu zabodávám dýku do hrudi, rovnou do srdce a zase vytahuji. Takhle alespoň rychle vykrvácí, ale on se dál drží na nohách a dívá se na mně vražedným pohledem.
Ještě bude žít tak půl minuty. A mezi životem a smrtí může Lovec rozhodnou během vteřiny.
Až teď si uvědomuji, že jsem se celou tu dobu zapomněla bát. Mám na starost dva lidské životy, nemám čas přemýšlet o tom svém.
Lovec naklání hlavu na stranu a zvláštně se šklebí.
"Kolik ti je?" ptá se chraplavým hlasem.
"Šestnáct," odpovídám a snažím se, aby se mi netřásl hlas.
"Takže mě zabije dítě, které ještě ani není oficiální Ochránce a ještě k tomu holka," vzdychá. Pak ale hlavu zase dává do normální polohy. V očích se mu nebezpečně blýská. "Ale na smrt mám ještě dvacet vteřin čas. A to vás stihnu zabít všechny." Lovec mizí. Tak tohle je ta jejich bájná rychlost. Prostě se vypaří jako pára nad hrncem.
"Kde je?" šeptá plačtivě Ida.
"Ticho!" syčím na ni. Napínám svaly a špicuji uši, zda něco neuslyším. Nic. Stojím zády otočená k holkám, které se tisknou k sobě v rohu.
Útok Lovce přichází rychle a bez jediného náznaku, nebo sebemenšího zvuku.
Lovec mě popadá za rameno a hází se mnou proti zdi. Náraz je tak prudký, že mi vyráží dech, ale na takové situace právě tak tvrdě cvičíme. Umět se rychle vzpamatovat a okamžitě reagovat.
Pozoruji, jak se Lovci v ruce leskne dlouhý zubatý nůž. Přiráží mě ke zdi a nožem máchá před mým obličejem. Trhám hlavou dozadu, takže se mě čepel ani nedotýká. Ale už teď cítím, že jsem to měla s chlupem. Přišpendluje mě ke zdi ještě silněji a vím, že další útok nemám šanci zvládnou bez úhony. Nestihnu uhnout úplně a já Lovci vidím na očích vítězství. Jak jsem řekla, nesnáším podceňování a tenhle Lovec to udělal. Ale já ho také trochu podcenila. Nečekám, že je tak rychlý. Nožem mi míří přímo na krk. Já uhýbám hlavou doleva. Lovec mě ale stále stahuje zpátky, ale už mu pomalu dochází síly, takže už mně nestačí nastavit do rány tak, jak by chtěl. Zubatý nůž se mi zarývá hluboko do ramene a já krátce vykřikuji.
Nesmíme na sebe upozorňovat.
Lovec vyvaluje oči a hroutí se na zem. Konečně, je mrtvý.
S bolestným šklebem se chytám za levé rameno a belhám se k holkám.
Bohužel si všímám dost podstatného faktu a to, že ten Lovec byl hodně mladý. Mohlo mu být maximálně dvacet a to znamená, že byl nováček a neuměl tak bojovat, jako ti, co žijí třeba 300 let.
Mezi Lovci a Ochránci je zásadní rozdíl a to ten, že Ochránci se Ochráncem rodí, ale Lovci se buď narodí, nebo se jimi stávají obyčejní lidé, kteří mají potuchy a dalším světě v tom jejich.
"Vstávejte," říkám jim a ony mně hned poslouchají. Uvědomuji si, že kdybych tady nebyla, byly by už obě nejspíš po smrti. Kolik takových další je? Nevím, snad už nikdo…
"Jsi zraněná," šeptá Ella.
"Neřeš to," pokouším se o lehký úsměv, ale řekla bych, že tenhle pokus nevyšel. Rána mě bolí jako čert. Cítím, jak mi teplá krev stéká po ruce a vsakuje se do trička. "Musí tady být vchod do podzemí." Všechny místnosti by ho měly mít. Pod zemí jsou něco jako úkryty a jsou celé z Woddova kovu.
Nikdo neví proč, ale když se ho Lovec dotkne, ošklivě ho to popálí.
Naznačuji holkám, ať jdou do zadní části nářaďovny. Nikdo tu sice poblíž není, ale dál musím dávat pozor na dveře. S tím Lovcem jsme v našem krátkém souboji nebyli zrovna potichu. Čekám, že přijdou další.
Ale nejsem na to psychicky připravená. Dochází mi, že jsem právě někoho zabila. Zabila jsem člověka! Teda něco, co kdosi býval člověk, ale je to jedno. Chladnokrevně jsem ukončila život někoho živého...
Ne, nesmím na to myslet. Kdybych nezabila já jeho, zabil by on nás. A určitě by nelitoval, kdyby to udělal.
Veškeré své emoce vytěsňuji úplně mimo sebe a plně se soustředím na tuto situaci.
"Tady je," šeptá Ida a ukazuje na místo pod kovovou skříní plné různého nářadí na cvičení jak Ochránců, tak Výjimečných.
Ella i Ida ustupují. Ví, že by tu skříň ani za mák samy neodšouply. Mně to nedělá moc velký problém, i když skříň strašně vrže. Krucinál! Pod nánosem prachu se leskne poklop, právě z Woddova kovu.
"No tak!" lomcuji s poklopem, ale ani se nehne. Jedna z nevýhod tohoto kovu. Je opravdu strašně těžký díky své vysoké hustotě. Má větší hustotu, než olovo! Ale i tak bych ho měla zvednout.
"Co je?" zajímá se po chvíli Ella. Naštěstí už alespoň obě přestaly bulet.
"Nejde-to!" Dál zápasím s poklopem, ale on se ne a ne hnout a mně začínají pálit oči od slz, jak mě rameno bolí, když s ním tolik hýbu.
"To je konec." Omyl, to s tím bulením jsem zakřikla. Ida se totiž zase rozbrečela!
"Tak hele," vrčím na ni. "Je jedno, jak marná naše situace je, ale nedovolím, aby se vám něco stalo, jasný?! To nejdřív budou muset zabít mně."
"Co budeme dělat?" Hlas Elle trochu ztvrdl.
"Nápad bych měla, ale ten nejde realizovat. Ohrozila bych tím tvůj život a to nemůžu."
"Chceš, abych na ně použila svou schopnost?"
"Ne. Byl by to dobrý nápad, ale nezapomeň, že by to na ně stejně nefungovalo." Zavírám oči a úplně celá se uvolňuji. Moje svaly jsou úplně uvolněné, jako ve spánku. "Zatraceně!" prudce sebou škubu a šklebím se bolestí, ale funguje to. Poklop se konečně otevírá.
A zrovna ve chvíli, když to místnosti vbíhají další dva Lovci.
Ani ne půl vteřiny jednomu z nich netrvá, když se ocitá u mně.
Schválně strkám do Idy a ta padá do díry v zemi. Snad se jí nic nestane. Ella už také zalézá a teď už zbývám jen já.
Uhýbám před menším mečíkem jednoho z nich, ale nejsem dost rychlá. Mečík snadno protrhává látku mikiny a trička a dělá si ránu na boku, ale nebolí zdaleka tolik, co rameno. Oba vteřinu čekají, jak budu na tuhle bolest reagovat a opět udělali tu věc… Podcenili mě. Já se té chvilkové nepozornosti chopím a skáču do otvoru a přibouchávám za sebou víko.
Chvíli nic nevidím, ale pak si moje oči zvykají na tmu, kterou prozařuje jen jedna louč. Na zemi stojí skoro pět centimetrů vody a je tady dost zima.
"Jste v pořádku?" starám se.
"Bolí mě ruka. Jak si do mě strčila, tak jsem na ní spadla," vyčítá mi Ida.
"Byla by si radši, kdybych tě tam nechala?"bručím. Obě víme, co by se stalo, kdybych tak opravdu udělala.
"Ne, ale máš dávat pozor!"
"Buď ráda, že jsi živá," říká jí Ella a hází po mně povzbudivý pohled.
"Ukaž mi to." Ida natahuje ruku před sebe a já jí opatrně přejíždím prstem po linii kosti.
"Au!" vykřikuje.
"Ticho," pravím tichým hlasem. "Nemáš ji ani zlomenou, což se dost divím. Je jenom naražená.
"Jenom naražená?!"
"Naražená ruka nebo zlomená vaz? Vyber si. Akorát nás zdržuješ a stačí, když odvedu alespoň Ellu do bezpečí. Ta je totiž ochotná trochu spolupracovat." Vyjíždím trochu ostřejším hlasem.
"Nemůžeš mně tu nechat!" vykřikuje a já jí provrtávám pohledem, který jí jasně dává najevo, aby sklapla.
"Ne, ale nikoho moc nebude zajímat, kde ses zaběhla, když odvedu Ellu." Ida se na mně dívá pohledem plným strachu.
"Já se bojím," špitá nakonec a já na jejím hlase poznávám, že přestala brečet jen na chviličku.
"Já taky," přiznávám, i když bych tohle říkat neměla. Měla bych před nimi vypadat jako hrdina, který se ničeho nebojí. Prostě jim dodávat naději. "Ale musíme jít. Lovce Woddov kov zadrží, ale jen na nějakou dobu. Nechci, aby se něco zvrtlo." Nacházíme se v dlouhé chodbě a můžeme jít pouze dopředu, nebo dozadu. Skláním se na zem a spatřuji na levé stěně, kus ode mě, malinké značky. Jsou to dvě šipky nad sebou. To znamená, že bychom skončily ve slepé uličce. Podobných značek je asi deset a logicky se nedají vyvodit. Proto se je děti učí již v první třídě nazpaměť. Musíme jít tedy opačnou stranou. Zvedám se, ale úšklebek plný bolesti mi nejde zakrýt. Rána v rameni je velká a pořád krvácí. Strhávám si rukáv od mikiny a omotávám si ho kolem ramene.
"Utáhni to," říkám Elle.
"Ale... bude tě to bolet... a … já..."
"Prostě to udělej!" Ella nasucho polyká a pruh látky utahuje. Bolestí zatínám ruce v pěst a skřípu zuby. To utažení ale stejně není nic moc. Ella má prakticky sílu holky třetí třídy na základní škole, ale snaží se a to jí musím přičíst k dobru.
Vydáváme se na cestu. Jdu mezi holkami. Idu mám z levé strany, Ellu z pravé. Když jsem uprostřed, stihnu reagovat když se Lovec objeví před námi, i za námi. Každou chvíli je musím popohánět, protože nejsou zvyklé téměř na žádnou fyzickou námahu.
Zdviženou rukou je obě zastavuji. Slyším řev a do toho dětský pláč.
Naprosto jistě vím, že je v brindě nějaký Výjimečný.
"Někdo tu pláče," prohlašuje Ella.
"Pojďte," vyrážím rychleji, než jsou schopny stíhat. Chodba se nyní větví do tří tunelů. Dva z nich vedou podle značek do slepé uličky. A všechny ty zvuky vychází právě z jedné těch slepých.
"Počkejte tady," povídám jim dýky, které mám jako náhradu, kdyby se mi ta moje ztratila. Měla bych je odvést do bezpečí a vrátit se až pak. "Vezměte si je. Kdyby něco, tak je bez váhání použijte a začněte křičet jako o život." Ta ironie mi neuchází.
Ony se na dýky dívají s notnou dávkou nechuti.
"Kam jdeš?" fňuká Ida. Až se odsud dostaneme, tu holku kopnu do zadku tak, že se vrátí s banánem v ruce a s nohama od sněhu!
"Podívat se, co se tam děje," ukazuji bradou na chodbu.
"To nemůžeš! Takhle to dělat nesmíš!"
"A kdo mě zastaví? Ty rozhodně ne!"
"Řeknu to pak tátovi!" Zastavuji se. Její táta je nejvíce hlídaný Výjimečný. Je to totiž ředitel a zároveň starosta zdejšího města a ten by snadno mohl zařídit moje vyhození ze školy.
"Dělej co chceš, ale uvědom si, že záleží na mně, jestli přežiješ, nebo ne." S tímto se vydávám oním tunelem, ze kterého vychází ten pláč.
Z toho budu mít problém. Ale to je teď vedlejší, musím se postarat o Výjimečné.
"Nevím, kterého z vás dvou mám zabít dřív," směje se hrubý mužský hlas. Lovec!
"Vezmi si mně, ale mou sestru nech na pokoji," promlouvá někdo. Hned ten hlas poznávám. Je to další Výjimečný. Jmenuje se Krisstofer a patří mezi ty, kteří nejsou nafoukaní a dá se s nimi normálně mluvit.
"Šlechetnost ti nechybí, ale rozumu si asi moc nepobral, když si myslíš, že ji necháme jít," smíchem se skoro dusí další Lovec. Takže jsou tu dva!
"Nechte je oba!" řve další známý hlas. Jeffrey! Je to Ochránce Krisstofera a jeho mladší sestry Madison.
Potichoučku vycházím z poza rohu a konečně už je vidím.
Jeffreyho drží u zdi jeden Lovec. Krisstofer za sebou schovává svou sedmiletou sestru Madison, která tiše pláče.
Vybrali si moc dobrou pozici, protože tady odsud na ně nemůžu zaútočit, aniž by mě zpozorovali. Vytahuji několik házecích hvězdic (moc nindžovské? Možná, ale jsou účinné jak na dálku, tak na blízko) a házím jich několik po Lovcích. Jeden se jim vyhýbá, jak by měl oči vzadu, ale toho druhého zasahují do zad a nohou. Jeffrey hned využívá té chvíle překvapení a sráží Lovce k zemi. Ten Lovec, který se hvězdicím vyhnul, se objevuje jen kousíček přede mnou. Jen tak tak se vyhýbám jeho pěsti a koutkem oka pozoruji, že Jeffrey se zvedá od Lovce, kterého už zabil. Chystá se odejít s Krisstoferem a Madison, ale ani na vteřinu o mně nezavádí pohledem.
I když vím, že se chová tak, jak ho to naučili, do očí mi vyhrkávají slzy. Mají přednost Výjimeční. Musí se nejdřív postarat o ně.
Lovec si všímá mé chvilkové slabosti a já už se nestíhám vyhnout další jeho ráně. Dal do toho tolik síly, že mě to odmršťuje doprostřed menší místnosti na konci tunelu. Sakra! Teď si budu muset dávat pozor na všechny směry.
A pak cítím jeho velké studené ruce na mém krku. A je to tu. Jedno škubnutí a zlomí mi vaz jako párátko. Já ale nechci umřít...
Jsem tak otupělá strachem ze smrti, že se ani nesnažím bránit.
Jeho stisk se trochu zvětšuje a já poznávám, že se právě chystá ukončit můj život.
"Ty parchante!" drtí mezi zuby dívčí hlas, který mi zní jako vítězná fanfára. Moje nejlepší kamarádka Ann! Stejně jako já zasvětila svůj život k ochraně jiných lidí. Každá jsme ale úplně jiná. Proto se k sobě tak chodíme. Já vynikám ve sportech a Ann dokonale tancuje. Já neumím zatancovat pořádně ani mazurku. Já se umím lépe vyjadřovat, Ann zase dokáže na potkání každého rozveselit. Máme svou parketu v něčem jiném. Posloucháme jinou hudbu, líbí se nám jiní herci a nesdílíme stejný názor na některé oblečení, nebo voňavky. Ale přesto jsme jako sestry. Říkáme si všechny tajemství a jsme k sobě upřímné, i když pravda bolí. A věřím jí, jako nikomu jinému na světě. Klidně bych jí svěřila do rukou svůj život a věděla bych, že si s ním zacházela mnohem lépe, než se svým vlastním.
Ohromnou silou ho ode mě odtrhává, až sama skoro ztrácí rovnováhu. Ale nakonec se s téměř bezhlavou zuřivostí vrhá na toho Lovce. On nestíhá naprosto nic. Ten útok ho překvapil stejně, jako mně Annin příchod. On ale za svou chybu zaplatil nejvyšší cenu.
Ani já, ani Ann jsme ještě nikdy nikoho nezabily, až teď, kdy nás k tomu donutila situace. Jenomže ona u toho boje vypadá úplně jinak, než já. Působí na mně, jako by to byla její denní rutina. Něco naprosto samozřejmého, jako dýchání.
Nechává tělo Lovce ležet a jde ke mně. Pomáhá mi vstát a já se jí vrhám kolem krku.
"Vždyť mě... udusíš," vydechuje.
"Promiň," odtahuji se od ní. "Děkuju."
"Za nic," mrká na mně svýma skoro černýma očima. "Můj první Lovec."
"Do predele!"
"Co je?" nechápe
Ann je ta... drsnější, co se týče nadávek. Já nadávám, jen když je potřeba a mám tak velice omezený slovník nadávek. Ann někdy zanadává a já ani pořádně nevím, co to slovo znamená. Proto je tak vyjukaná, když občas nadávám a vždy to znamená něco zvláštního.
"Uvidíš, dělej!" běžím chodbou, kterou jsem sem přišla a ona se hned vydává za mnou. Tady je další náš podivný vztah. Obě se nebojíme jít do šílených akcí, ale já jsem ta, co se trochu drží zpátky a často myslím i na následky.
Neštěstí zjišťuji, že jsou obě holky v pořádku.
"To vás nemohl vzít Jeffrey s sebou?"
"Chtěl nás vzít. Jenže on už dával pozor na dva lidi a čtyři by asi nezvládl, kdyby se něco dělo. A navíc... no, neříká se to zrovna lehko, ale budiž. Co se týče našich životů, tak mu nevěříme tolik, jako tobě," prohlašuje Ella a já vidím, jak Ann padá čelist až na zem. To se nestává moc často a proto se musím usmát.
"Trochu jsme se skamarádily," vysvětluji jí.
"Co kdybyste přestali mluvit a konečně nás dostali z tohohle hnusnýho místa? Je mi zima a divně to tu smrdí." Střílím po Ann pohledem, který vysvětluje, že s Idou jsem se neskamarádila a očima ji prosím, aby hned nevybuchla. Ona by totiž byla schopna ji skopat do kuličky. Nesnáší fňukny a nafoukané holky.
"Běžte napřed," ozývám se.
"Tak na to hned zapomeň!" mračí se Ann.
"Já vás hned dohoním. Jen si chci dát na chvíli oddych."
"V tom případě počkáme s tebou."
"Já tady nebudu," prohlašuje Ida.
"Ty drž hubu!" vrčí Ann a pak se znovu otáčí na mně a v obličeji má hned jiný výraz. Milejší, soucitnější a starostlivější.
"Ne," kroutím hlavou. "Odveď je. Místnost je blízko. Budu v pořádku, slibuju," usmívám se. Ann se na mně škaredě mračí.
Kdyby tady nebyly Ida a Ella, tak by mně tu nenechala, ale má stejné instinkty, jako já. Musí se nejdřív postarat o Výjimečné, i když se jí absolutně nechce riskovat život pro Idu. A já vím, že jí přesvědčím. Vždycky ji dokážu přesvědčit.
"Fajn, ale jestli se do pěti minut navrátíš, zajdu sem a půjdeš se mnou, i kdybych tě měla svázat jako srnu a odvléct násilím, jasné?!"
"Ano, mami," vzdychám mučednicky a ona mě ještě jednou probodává pohledem a pak mizí i s Ellou a Idou ve tmě.
Konečně jsem chvíli sama a mohu se chvíli soustředit na sebe. Celá se třesu, ale ne jen zimou a připadám si straně unavená.
Opírám se o zeď, mám zavřené oči a naslouchám zvukům chodeb. Pravidelné odkapávání vody má tak nějak uklidňující a uspávací účinky.
V rameni mi tepe ostrá bolest, ale snad to už přestalo krvácet.
Ke svému štěstí ale neslyším kroky, nebo cokoli, co by mohlo představovat hrozbu.
Ještě jednou se pořádně nadechuji chladného a vlhkého vzduchu.
V duchu si přehrávám všechny události za poslední hodinu. Zabila jsem svého prvního Lovce! Znovu vidím, jeho obličej, a jeho tmavé oči plné nenávisti.
Chystám se oči otevřít, ale když cítím chladnou čepel na svém krku, celá tuhnu strachy a v myšlenkách počítám s tím, že se stanu rekordmankou v počtu ohrožení svého vlastního života. Dneska to už bude asi po šesté, za jednu hodinu!

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 2

14. dubna 2011 v 17:48 | Erin |  Ochránce života

Sedím se svými přáteli v restaurace U Rikkyho a cpu se pizzou se šunkou a sýrem.
O tom incidentu doma jsem jim zatím nic neřekla a potrvá jen chvíli, než si všimnou mé nálady. Mikkel už ví, že se něco stalo(opět!). Ale zatím se taktně na nic neptal.
Joshua a Tobias o něčem zapáleně diskutují a já zachytám Mikkelův pohled, kterým se mě ptá, co že se vlastně stalo. Já ale kroutím hlavou, jakože později.
V tu chvíli někdo vchází dovnitř. Já a Mikkel trháme hlavou směrem ke vchodu a mně tuhne krev v žilách.
To jsou oni! Lovci!
Srdce mi buší jako o život a můj tep vystupuje snad na dvě stě. Co proboha chtějí tady?
Tohle je největší problém Lovců. Na první pohled jsou od lidí takřka nerozpoznatelní. Ale Ochránci mají něco jako poplašný alarm. Upozorní nás jak na Lovce, tak na Výjimečné. Ale na Lovce je mnohem citlivější, protože pro nás představují hrozbu. Funguje to jen na docela krátkou vzdálenost a musíme se i trochu soustředit.
Procházejí kolem nás a já skoro nedýchám.
Ten na kraji se mi dlouze dívá do očí. Pohled je plný pohrdání.
Jak by se zachovala normální holka? Nevím, proto raději stáčím pohled zpět ke svému jídlu. Absolutně jsem na něj ztratila chuť.
V restaurace je celkem dost lidí, snad si nic nedovolí. Ne, nesmím je ani na vteřinu podcenit! Jsou schopni tady ve vteřině rozpoutat krveprolití.
Juho je pro mě otravný hmyz, který můžu zahnat, když potřebuji. Ale tohle je úplně poprvé, co se setkávám s Lovci. Už na pohled jsou děsiví a nebezpeční.
Musím se rychle uklidnit, nebo nás akorát prozradím. Celá se klepu a nemůžu popadnou dech.
"Budeme platit," volá Mikkel. Hned, jak se rozeznívá Mikkelův hlas po místnosti, jeden Lovec se na Mikkela otáčí a pohledem ho sjíždí od hlavy k patě. Rychle chápu, že už nemá cenu se skrývat.
Jsme v pořádné rejži!
Joshua a Tobias pokračují dál v konverzaci, i když už ví, že Lovci jsou s námi v jedné místnosti.
Vstávám a přehrabuji se v batohu, jako bych něco hledala, ale přitom pozoruji Lovce.
Pořád si Mikkela prohlíží. Dlouze přikyvuje a bradou na něj ukazuje. Zbylí dva Lovci se hned dívají stejným směrem. Mikkel je rázem středem zájmu hned tří Lovců. To není dobré. To vůbec není dobré...
Mikkel si jejich podezřívavých pohledů všímá také, ale dál vypadá dokonale klidně.
"Nebudu vás dál zdržovat," usmívá se na mně, Tobiase a Joshuu. "Koukejte jim to natřít. Už dlouho naše škola nezískala žádnou cenu v plavání. Budu vám držet palce."
"Jasně, díky," opětuji mu úsměv a jsem ráda, že stojím otočená k Lovcům zády. "Tak ahoj."
"Ahoj," mává nám a my tři odcházíme z restaurace. Nechápete? Chvilinku vydržte.
Jakmile jsme trochu vzdálení dává se do mě ohromná nervozita.
"Co budeme dělat?" vyhrkávám.
"Musíme Dolu. Mikkel ze sebe udělal návnadu, abychom mohli odejít. Ti Lovci ho znají a on zná je. Hned, jak ho poznali, bylo jasné, že po něm půjdou. Asi před rokem zabil syna jednoho z nich. Líbí se jim, když si s někým můžou pohrávat. Oni si buď myslí, že jsme normální lidi, co se s Mikkelem prostě kamarádí, nebo ví, že patříme k Ochráncům. Spíš bych ale sázel na to druhé, protože..." nedoříkává Tobias a hledí na mně. Jasně! Další věc, kterou jsem dneska totálně pokašlala! Jenomže teď nejde jen o zlomenou nohu, nebo problémy s Juhem. Tady jde o něco víc. O na životy
"Nemůžeme ho nechat jen tak se třemi Lovci!" vykřikuji docela dost hlasitě, takže se za mnou otáčí kolemjdoucí.
"Erin, Mikkel už má s Lovci četné zkušenosti..."
"No a?" přerušuji ho. Celá planu vztekem. Chystám se to obrátit zpátky, ale Tobias mě chytá za zápěstí a stahuje zpátky.
"Kam chceš jako jít?" ptá se.
"Já..."
"Chceš jít za nima?" ignoruje mně. "Chceš umřít?!"
"Proč bych měla hned umírat?" ječím na něj.
"Viděl jsem tě v té restauraci. Byla jsi úplně mimo. Jak myslíš, že by to dopadlo, kdyby sis to tam, vesele přicupitala? Oni neznají slitování! Oba víme moc dobře, jak by to dopadlo," pouští mě a já jsem dnes již podruhé v šoku. Jak vůbec mohl něco takové říct? Ví, jak moc mi záleží na tom, abych dokončila školu se skvělými výsledky a teď mi oznámí, že vlastně v boji stojím za nic. Ano, přiznávám, že jsem z nich byla dost vyděšená, ale nenechala bych se zabít jen tak, beze snahy.
"Erin, já..." Tobiasovi to dochází, ale pozdě.
"Neřeš to," odvracím se od něj. Myslíte si, že jsou Ochránci jenom tvrďáci, co nikdy nepláčou? Omyl! Nepláču, když mě něco bolí, protože jsem na bolest zvyklá. Alespo%n do určité hranice. Tréninky jsou někdy opravdu bolestivé a namáhavá. O to víc mě ale bolí citové záležitosti. S těma se teprve budu učit vypořádávat. Je pro nás už docela zvyklostí, když nám učitel oznámí, že zemřel náš spolužák v boji v Lovcem. Bereme to jako něco, co je prostě nevyhnutelné a může to potkat kohokoli z nás. V takovém případě nepláču. Ale opravdu nesnáším, když mě někdo podceňuje. A ještě k tomu kluk, na kterém mi tak záleží. "Tak jdeme?"
"Ano," přikyvuje Joshua a Tobias stáčí pohled k zemi.
Celou cestu jdeme mlčky a já vím, že dnešní trénink bude buď maximálně úspěšný, protože se sebe vymáčknu vše, aby věděl, že nejsem k zahození. Nebo to bude totální katastrofa a nejspíš mě bude bolet zadek.
Jakmile přicházíme do lesa, zmocňuje se mě tíseň. Padá na mně ze všech temných zákoutí a já si připadám sama, i když vím, že hned přede mnou kráčí mí dva kamarádi, kteří by mě nikdy neopustili.
Dokola se rozhlížím. Co když Mikkela už zabili a teď nás Lovci sledují? Jsou tři, my taky tři. Ale zatím, co oni jsou zkušení zabijáci, já ani Joshua a Tobias nemáme závěrečné zkoušky, po níž se stáváme oficiálními Ochránci, kteří můžou někoho chránit. Vlastně to skoro není pravda. Tobias i Joshua jsou už plnoletí a zkoušky se skládají vždy na letní slunovrat, tedy obvykle 21. června. Nyní je podzim, takže 'za chvíli' už budou Ochránci na plný úvazek.
A mně chybí ještě skoro tři roky.
Třeba měl ale Tobias pravdu. Třeba bych ani nestihla zaútočit a hned by mě zabili. Třeba ani neudělám zkoušky…
"Erin, dávej pozor," říká Joshua a přerušuje tak tok mých slabomyslných myšlenek. Byla jsem tak zabraná do sebe, že jsem skoro šlápla do nášlapné pasti na medvědy.
Nacházíme se už docela daleko od města, takže medvědy neruší hluk z Osla.
Stačil by jeden špatný krok a nejspíš bych přišla o nohu. Asi nemusím zmiňovat fakt, jak moc by to bolelo.
"Díky," mumlám.
"Hele," promlouvá Tobias. Zní vážně chmurně a upřímně. "To, co jsem řekl, jsem tak nemyslel. Vím, že jsem se tě dotkl a moc mě to mrzí."
"To je dobré," usmívám se a při to mě příjemně hřeje u srdce. "Vážně."
"Není, fakt mě to mrzí."
"Říkám, že je to dobré," lehce do něj šťouchám. "Neměli bychom raději jít?"
"Stůjte! Něco se mi nezdá," zaráží nás Joshua.
Napínám svaly a psychicky se připravuji na nejhorší.
"Někdo nás sleduje od doby, co jsme opustili město," přitakává Tobias a moje sebevědomí klesá pod bod mrazu.
Jak je možné, že jsem nikoho neslyšela a ani jsem si ničeho nevšimla?
Asi měl být v naší rodině Ochráncem Lukas. To je další divná věc. Téměř většina Ochránců jsou prvorozené děti z rodin. Tedy, když má nějaký Ochránce dítě s obyčejným člověkem, Ochránce se pak může stát jen to první dítě.
"Co když..."
"Pšt!"
Po tomto signálu jasného nebezpečí vytahuji svoji dýku, kterou nosím všude, školu nevyjímaje. Kdo jiný, než Lovci by to mohl být? Všichni tři svíráme v rukách zbraně a já naslouchám zvukům, které nepatří lesu.
Opravdu slyším kroky. Jsou ale opatrné a lehké. Křupnutí větvičky vlevo ode mě našeho pronásledovatele prozrazuje. Rychle se otáčím a chystám se na útočníka skočit, když ale zjišťuji, že to není žádný Lovec, nýbrž náš sedmnáctiletý spolužák, Jarred z Anglie, a ještě nějaký kluk, kterého neznám, zarážím se.
Jarred se culí, div mu nepraská pusa ve švech. Ale já taky praskám ve švech. Ale vzteky!
"Ty si úplnej debil!" řvu na Jarreda.
"Co je?" směje se a krčí rameny. Joshua i Tobias se mračí, také jim tento 'vtip' nepřijde tak vtipný.
"Vždyť se nic nestalo."
"Ano, ale za prvé mohlo a za druhé ve městě jsou Lovci. Už jsme je potkali a teď nejspíš někde honí Mikkela." Tvář Jarreda bledne a už se netváří tak pobaveně.
"To jsem nevěděl."
"No, tak sis nás alespoň mohl otestovat," šklebí se Tobias.
Jen pro upřesnění, Jarred patří mezi nejlepší budoucí Ochránce na planetě. Jeho táta je ten nejslavnější Ochránce, kterému pod jeho ochranou zatím nezemřel jediný Výjimečný. A Jarred nejspíš zdědil tenhle talent a ještě k tomu je v něm gen silnější, než v nás ostatních, takže má lepší smysly a všechny ty věci kolem, než my. To vše z něj dělá obávaného a smrtícího bojovníka.
"Lidi, tohle je Nathaniel." Kluk vedle něj po něm střílí opravdu nehezkým pohledem. "Ale raději mu říkejte Nathane," dodává rychle Jarred.
Představování bereme velice rychle a stručně a znovu vyrážíme.
Ani ne za pět minut přicházíme k malé jeskyni v menší skále a vcházíme dovnitř.
Během cesty sem jsem si stihla prohlédnou Nathana. Je to vysoký, namakaný zelenooký kluk s hnědými rozcuchanými vlasy. Jeho oči jsou zelená a každý by řekl, že by zelené oči měly být veselé a zářit na dálku. Sice září, ale ten jeho pohled... Všechno probodává chladným pohledem a vypadá, že je mu všechno jedno. Je tichý, ale vím, že v boji by byl nebezpečný nepřítel. Přesto na něm něco je. Něco tajemného a prostě... přitažlivého.
Po vstupu do jeskyně musíme projít spletí chodeb a chodbiček, které jsou označené malým znamením úplně dole u země.
Teď už jen stačí seběhnout schody a ocitneme se u městského příkopu. Asi je to dost starodávné, ale má to svůj účel. To alespoň na chviličku zdrží Lovce, když by napadli město. Další překážkou je skoro pětimetrová cihlová zeď, která je obehnána kolem celého města.
Jdeme po jednom ze tří mostů a přes bránu nás vpouští bez problémů.
Vidím, jak se Nathan rozhlíží, ale v očích má pořád stejný nezájem. Pochází z Anglie, stejně jako Jarred, ale je mnohem opálenější, takže bych řekla, že je spíše z jihu.
V tomto světě bude teprve za deset minut začínat škola.
"Erin, vezmeš Nathana do třídy?" ptá se Jarred.
"Počkej, jako do mé třídy?"
"Ano."
"Ale není v jiném ročníku?"
"Ale prosímtě," propuká Jarred v hlasitý smích a já se na něj mračím. "Nathan už má za sebou i zkoušky. Posílá ho nějaká komise a dál fakt nevím. Ani on mi to nechce říct. A ještě bude pomáhat s dohlížením na Výjimečné, když budete mít společnou hodinu."
První hodinu máme děják, takže jsme spojení s Výjimečnými, kteří jsou ve stejném ročníku. Kdyby se něco dělo, tak mají lepší ochranu. A když spojení nejsem, tak na ně stejně někdo dohlíží, ale už nás není tolik. Někdy na ně ale dohlížíme, jako součást výuky.
Říkal Jarred, že už má Nathan za sebou závěrečné zkoušky? To mu musí být osmnáct, né- li víc.
Tak jo, chcete pravdu?
Líbí se mi. Dokonce se mi líbí moc. Ale ty jeho pohledy mě na jednu stranu dost dráždí a na druhou mi připadá, že bez nich bych si Nathana neuměla představit. Už teď.
Všímám si, že kluci nás opustili a já zůstávám stát a Nathanem sama uprostřed malého školního dvora.
Dívá se na mně tím pohledem bez zájmu a čeká. Mám pocit, jako by mi provrtával díru do mozku.
Raději rychle pohledem uhýbám a kráčíme mlčky školou. Ani se nesnažím navázat konverzaci, protože je mi jasné, že by ji úplně zabil.
Děják nemám moc ráda. Dějiny Lovců jsou mnohem zajímavější, než dějiny Výjimečných. Ale děják nemám ráda ani v našem světě.
Nathan stojí opřený o zeď s dalšími dvěma Ochránci a pozorně sledují okna a dveře. Sice je třída z půlky plná Ochránců, ale nikdo se na nás nemůže spolehnout, protože nemáme za sebou zkoušky. Asi tak nějak to bere ředitel.
Já a další budoucí Ochránci ale stejně sedíme u oken. Kdyby nás napadli Lovci, nejdřív by museli zabít nás a během té doby by už se ostatní vzpamatovali a mohli by začít něco dělat. I když z mnohých případech se v souboji s Lovcem nedá dělat nic. A navíc, Lovci jsou známí svými neočekávanými a rychlými útoky.
"Přečti mi svůj úkol, Richarde," vyvolává učitel zrzka se spousty pihami na obličeji. Výjimečný.
Ochránci jsou naštěstí takových úkolů zproštěni, teda alespoň ti, kteří nežijí tady.
"Nemám ho," odpovídá nezaujatě.
"Jak to, že ho nemáš?!" Tak tuhle otázku vážně nesnáším.
"Nebudu dělat věci, které dělat nemusím."
"Jak myslíš. Cestu k řediteli znáš. Erin," říká moje jméno a já se v duchu raduji, že budu moct na chvíli vypadnout. Vím, co ode mě bude chtít. Hlavu zvedá ale i Nathan a doprovází mě tím ošklivým pohledem. "Doprovoď ho k řediteli a zase zpátky."
"Ano," přikyvuji a upevňuji si zbraň k pasu. Typický postup, když Výjimečný odchází ze třídy. Asi byste řekli, že by bylo lepší poslat Nathana, nebo někoho z Ochránců jemu podobnému.
Ale tady platí další jednoduché pravidlo. Skupina má přednost před jednotlivcem.
A Nathan zvládne ochránit víc Výjimečných a bylo by čerpání ho poslat s jedním. Dejme tomu, že zvládne ochránit tři Výjimečné. A život tří Výjimečných je důležitější, než život jednoho Výjimečného a jednoho Ochránce.
Jsem maximálně soustředěná na okolí.
"Neber to tak vážně," ruší ticho kolem Richard.
"Mám raději odejít?"
"To ne, jen... jaká je pravděpodobnost, že napadnou školu zrovna dneska a zrovna teď?"
"Nevím, jak moc je velká, ale náhoda je blbec."
Vcházíme společně do ředitelny, kde na Richarda čeká ředitel, Výjimečný, a jeho osobní Ochránce Thomas. Zdraví mě pokývnutím hlavy, ale víc nic.
Zalézám si pěkně do rohu a snažím se neposlouchat to, o čem se baví ředitel a Richard. Přitom ale koukám všude kolem, jestli se něco neděje.
Když ale slyším tlumené a těžké kroky na střeše nad námi, střílím pohledem po Thomasovi. Je mu kolem pětadvaceti a má tudíž více zkušeností. Během vteřiny hodnotí situaci.
"Běž'!" štěká po mě. Dochází mi, že je zle.

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 1

11. dubna 2011 v 21:20 | Erin |  Ochránce života
Tady je první kapitola mé povídky. Zdálo se mi o ní, ale možná se Vám bude zdát, že jádro povídky se shoduje z VA( vampýrská akademi) a sama nepopírám, že ano. Ale přesto jsem to chtěla zkusit napsat a tady Vám přináším první kapitolu :)))



Když se řekne Norsko, vybaví se vám holé travnaté louky a s téměř nulovou možností narazit na lidi? Mně ano a miluju to! Jsem pyšná na to, že mi v žilách koluje čistá norská krev.
Téměř 70% všech Norů má blonďaté vlasy a modré oči. Já mám ale oči i vlasy hnědé.
Na školu, do které docházím chodí přes 500 dětí. Drtivá většina z nich netuší, že existuje jeden svět. Svět, jehož součástí jsem i já.
Je to svět pod tím naším a pravidelně tam chodím, protože musím.
Sice už mi je šestnáct, ale pořád to úplně nechápu.
Existují výjimeční lidé, se zvláštními schopnostmi, ale já se mezi ně nepočítám. Ti lidé, říkáme jim Výjimeční. Mají oslabený organismus a také jsou náchylnější k různým zraněním. Mají bohužel ale i nepřátele, kterým se říká Lovci. Jsou to nesmírně nebezpeční lidé, kteří žijí, jak dlouho chtějí. Unášejí Výjimečné, nějakým způsobem z nich vysají jejich schopnosti a to jim dodává věčný život.
Výjimečného to ale zabije a Lovce podnítí k tomu, aby zabíjel dál. Jestli chce žít věčně, musí věčně zabíjet.
Ale od toho, aby někdo chránil ta křehké Výjimečné, jsem tu já. Naštěstí ale nejsem sama. Já, Mikkel, Tobias a Joshua a... a víc nic. Nás, Ochránců, je ještě míň, než Výjimečných.
Jsme jejich opakem. Roky trénujeme, abychom pak byli schopni je chránit, položit za ně život. Učíme se, jak zabít a řídíme se starým a jednoduchým pravidlem: "Zabij, nebo budeš zabit."
Ne celé škole je tedy sedm Výjimečných a čtyři Ochránci. Trochu nepoměr? Ano, ale tak to prostě je.
Zatímco Výjimeční jsou lidé 'jen' se zvláštními schopnostmi, my jsme lidé s trochou lepšími smysly. Jsme citlivější, vnímavější a teď nemám na mysli reakce na city, ale na různé podněty, které znamenají nebezpečí pro nás a Výjimečné.
Lovci jsou také lidé, ale kvůli tomu, že do sebe přebírají schopnosti Výjimečných, mají také lepší smysly. Bohužel pro Ochránce o dost lepší. Jsou silnější, rychlejší a je mnohem těžší je zabít, než jakéhokoli člověka, tím mám na mysli, že jsou odolnější.. Kulka, pád z výšky, nebo zlomený vaz ale odvede stejnou práci, jako u normálních lidí.
To by bylo zkráceně všechno o mně a mém světě.
Drnčení zvonku konečně ukončuje trápení, mučení největšího kalibru, s názvem chemie.
S ostatníma dětmi mířím na oběd a sedám si k našemu oblíbenému stolu.
"Čau," zdraví mě Mikkel, který si sedá naproti mně. Je mu 19 a prakticky můj neoficiální učitel. Když mu bylo 13, setkal se s Lovci a tehdy z toho setkání vyvázl se zlomenou stehenní kostí, pár žebry a vykloubeným zápěstím. Měl štěstí. Říkáte si, že jsem se praštila do hlavy? Je to ale holá pravda. Nikdo by si netroufal odhadovat, že vůbec přežije.
"Čau."
"Co se stalo?" Typický Mikkel! Na každém hned pozná, co právě prožívá a co cítí. Stačí mu jeden pohled a i cizího člověka prokoukne skrz na skrz.
"Máma mě asi zabije."
"Co si provedla?"
"Já? Nic! Teda, skoro nic. A Taylor je takovej bl- jo, přesně to! Nejspíš si myslí, že je něco víc, když je z Ameriky."
"A?"
"Zase dělal machry na kluka z naší třídy. Na toho s těmi tlustými brýlemi. Nemohla jsem se dívat, jak mu ubližují, tak jsem mu trochu pomohla..." Prosím, dál už se v tom nešťourej!
"A co si mu provedla?" Mikkel je trpělivý a mé tiché přání je jako vždy nevyslyšeno.
"Nic… moc." Slovo moc schválně protahuji. Mikkel se na mně dívá výrazem, který mi nic neříká, ale vím, že čeká, až to vyklopím. "Fajn. O velký přestávce jsem viděla, jak ho Taylor a ta jeho partička zatáhla na školní dvůr, nejspíš mu zase něco chtěli udělat. Nejdřív jsem mu chtěla domluvit s musím zdůraznit, že jsem ho varovala, ať ho nechá, že se mu následky líbit Nebudou. Neposlechl a já mu prostě podrazila nohy."
"Tak co si mu zlomila?" vydechuje mučednicky.
"Co asi, když jsem mu podrazila nohy? Samozřejmě, že nohu. Konkrétně lýtkovou kost. Chtěla jsem jen pomoct, nikdo by se nedíval, jak ho Taylor šikanuje bez toho, aniž by se mu pokusil pomoct."
"Erin, víš, že by to dělat neměla. Máme pomáhat Výjimečným."
"On mi byl alespoň vděčnej a řekl děkuju. To jsem od nich nikdy neslyšela," ukazuji bradou směrem ke stolu, kde sedí dvě Výjimečné a nejspíš si myslí, že jsou úplně dokonalé.
"Taky je moc nemusím, ale je naše povinnost jim pomáhat."
"Ahoj, vy dva," zdraví nás Tobias a Joshua. Zbylí dva Ochránci na této škole a také mí dobří kamarádi.
"Ahoj," odpovídáme nastejno s Mikkelem, který se teď tváří nějak zadumaně.
"Stalo se něco?" mračí se Tobias. Jemu ale sluší i mračení. Je to vážně fešák! Má černé rozcuchané vlasy a modré oči. Pokožku má tmavší, než většina Norů a tak je hned jasné, že není odtud. Jeho vysoká postava je samý sval, prostě k sežrání.
"Ano," šeptá Mikkel a pevně se nám všem dívá do očí. "Lovci jsou ve městě."
Minutu je naprosté ticho a u našeho stolu jde slyšet jen lapání po dechu.
"Kde?" vzpamatovává se Joshua. On, Tobias a Mikkel těkají očima po celé jídelně, jako by už teď hledali hrozbu, tedy Lovce.
"Na okraji Severního mostu," říká Mikkel.
"To je ale na druhém konci města," konstatuji. Oslo se řadí mezi nejrozlehlejší města v Evropě, takže si myslím, že se s nimi nemusíme střetnout zrovna my.
"Ano," přikyvuje Mikkel. "V celém Norsku je evidováno dvě stě třicet sedm Výjimečných, i s těmi Dole. Z toho šedesát sedm jich žije v Oslu, sedm na naší škole. Takže to zatím uděláme takhle. S tebou, Erin, chodí do třídy dvě Výjimečné, vezmeš si je na starost."
" Ty... ty barbíny?"
"Ano, přesně je." Mikkel mluví klidně, ale v jeho hlase je tón, který mi říká, že se mnou diskutovat nebude.
"S vámi chodí do třídy dva Výjimeční a na ty dáte pozor vy dva. Další Výjimečný chodí do druháku, s ním nechodí do třídy bohužel Ochránce žádný a zbylé dva si beru na starost já."
"Co ten druhák?"
"Nevím, je nás hrozně málo a nemáme někoho, kdo by na něj dával pozor." Takhle to funguje. Výjimečný ve stavu, když jsou všichni Ochránci v pohotovosti kvůli Lovcům, je skoro stejné, jako být mrtvý Výjimečný. Je to kruté, ale takový svět je. Oba světy.
"Chudák. Jestli jsou Lovci opravdu ve městě, bez nás nemá šanci," povídá tiše Joshua.
"Jo, to nemá," potvrzuji ještě víc potichu. Takový je náš druhý život. Nebezpečný, krutý a smrtící.
Kolem nás prochází právě ty dvě bloncky, které mám chránit já. Zastavují se u našeho stolu a schválně na zem pouští učebnici přírodopisu.
"Seber to!" štěká po mně Ella, vyšší bloncka a ledovýma modrýma očima.
"Nejsem tvoje služka," odsekávám. To je právě ono, Výjimeční si nás často pletou se služkami a sluhy.
"Musíš to udělat. Jsem Výjimečná," pomáhá Elle její menší kamarádka Ida.
"Nemusím." Zatím zůstávám v klidu. Ale štve mě, když se takhle chovají. Jako bychom byli něco míň. Nemusíme pro ně nasazovat životy, to fakt ne.
"Říkám ti, seber to!" pokračuje Ella. Tentokrát se ve mně něco hýbe. Něco jako jasně daný příkaz a já ho musím splnit.
Natahuji se pro učebnici, ale cítím něčí ruku na svém rameni a to mě probírá z transu.
Je to Mikkel a poznal, že na mně Ella právě použila svou schopnost!
"Tak co bude?" odfrkává si Ida, která si stále nevšímá, že Ellin plán ztroskotal.
"Na," podává jí učebnici Tobias. Já se konečně probírám úplně a dochází mi, co se stalo.
"Tak a teď už tu učebnici máš! Dejte si odchod, nebo se naštvu a nakopu vás do zadku!" cedím skrz zuby. Ony dělají krok dozadu a hned na to raději odcházejí.
"Co tě to popadlo?" diví se Tobias, ale na rtech mu hraje pobavený úsměv.
"Jenom jsem se vyjádřila. Nemůžou si myslet, že s námi můžou zacházet jako s kusem hadru."
"Ne, to ne, ale máme si jich vážit. Je přísně zakázané napadnou Výjimečného," kárá mě Mikkel.
"Nenapadla jsem ji!"
"To ne, ale počítej s tím, že tě bude chtít vidět ředitel, nebo alespoň její rodiče. Udělá ze sebe strašnou chudinku a rozhodně si to nenechá pro sebe," varuje mě Joshua.
"Teď už je to jedno. Nevyhodí mě, na to je nás moc málo. Nechcete změnit téma?" Kluci dostali jasné znamení, že se o tom dál bavit nechci. Myslím si o tom své a nebudu to měnit.
"Klidně," usmívá povzbudivě Tobias a já skoro taju. "Co takhle po škole někam zajít? Máme skoro hodinu čas.!
"Na pizzu!" vykřikuje nadšeně Joshua.
"Neměli bychom jít Dolů dřív?" mračí se Mikkel. Já ho mám ráda, ale neumí si moc užívat života. Bere svou povinnost Ochránce až moc vážně a řekla bych, že si už navykl na to, být stále v e střehu. I když… já nemůžu s tím užíváním moc mluvit.
"Podle mně ne," vrtí hlavou Joshua, ten největší pohodář, jakého jsem kdy poznala. "Myslím, že je dobrý nápad, dát si na chvíli pauzu. Prostě úplně vypnout. Pořád se snažíme dávat na někoho pozor. No tak, Mikkeli, uznej, že si zasloužíme prázdniny."
"Asi máte pravdu. Kam půjdeme?" zajímá se Mikkel.
"Půjdeme k Rikkymu?" navrhuje Tobias.
"JO! Mají tam teď dvě pizzy za cenu jedné," září Joshua.
"Takže se sejdeme tam. Ve dvě?" ptám se.
"Dobře," přikyvují kluci. Je za deset minut tři čtvrtě, takže je spousta času.
Těším se, ale i tak se mi v hlavě, jakmile opouštím budovy školy, přepíná tělo na bojový modul.
Lovci jsou ve městě a je jedno, jak daleko jsou. Pro mě a mé kamarády to znamená, že kdykoli a kdekoli můžeme snadno přijít o život.
Asi vám celou dobu vrtá hlavou, proč se vůbec vystavujeme takovému nebezpečí. Na pochopení je to jednoduché, ale příběh je celkem složitý.
Celé se to stalo před mnoha tisíci lety, kdy existovali jen Výjimeční a Lovci. Sváděli bitvy, kde si byli rovnými soupeři.
Protože je Výjimečných celkem málo, tak bydlí v jednom městě, Dole, už po celá staletí.
Jednou se Lovci chystali znovu zaútočit, ale ještě před tím, otrávili vodu ve městě. Není to ale jed, který by měl za následek úmrtí všech Výjimečných, ale jed, který zaútočil na jejich těla. Stali se slabými a rychle a snadno se zranili. Na to se Lovci také 'otrávili'. Všichni požili, dodnes neznámou látku a stali se tak odolní vůči schopnostem Výjimečných.
Lovci jich ten den většinu pobili, ale pár se jich zachránilo a s nimi i finský mág jménem Eet.
Během několika let, které se skrýval před Lovci, vytvořil úplně prvního Ochránce. Vytvořil je hnusné slovo, ale bohužel je to tak. Vymazal nějakému člověku paměť a 'naprogramoval' ho tak, aby mu sloužil. Vycvičil z něj bojovníka, elitního zabijáka, který poslechne na slovo. Každý, kdo by se Eetovi pokusil jen zkřivit vlas, byl na místě mrtví.
Pak už šlo vše ráz na ráz. Eet chodil od vesnice k vesnici, od města k městu a píchl sérum pro Ochránce každému, kdo by mu mohl dělat ochranku.
Tak vytvořil nás, Ochránce, jenže jsem se za ta dlouhá léta změnili.
Tehdy jsem neměli svobodnou vůli. Nemohli jsme se rozhodovat sami za sebe. Co Výjimečný řekl, to Ochránce udělal, ač to bylo sebe nebezpečnější nebo sebe trapnější. Posílali Ochránce na smrt bez jediné známky citu.
Každý Výjimečný měl i čtyři Ochránce. Byli jsme nahraditelní, nikdo se nezajímal, co bychom si přáli. Byli jsme loutky ovládané lidmi.
Asi po dvaceti letech, kdy po světě běhalo víc Ochránců, než Lovců a Výjimečných dohromady, se něco stalo. Lovci uspořádali veliký a organizovaný hon na Eeta a zabili ho. S ním zemřel i recept na tajemné sérum na "vytvoření' Ochránců.
A bylo vymalováno! Ochránci umírali jako při morové epidemii a z tisíců jich zbyla najednou jen hrstka.
Už jsme se mohli sami rozhodnout, jestli dál zůstaneme s Výjimečnými a budeme jim poskytovat ochranu. S Eetem totiž padlo i jakési kouzlo, které nás k Výjimečnému vázalo
Ochránci ale zůstali.
Ne proto, že byli dobráci, ale proto, že v sobě pořád měli to sérum. Sice to kouzlo už nepůsobilo, ale cosi nás pořád táhlo k Výjimečným. Je to prý nějaký gen, který mnohonásobně zvyšuje sílu, rychlost a smysly.
Generace po generaci začal ten tajemný gen slábnout a nakonec to došlo k nám. Máme sice o něco lepší smysly, než lidé, ale dřív si Ochránce mohli porovnávat sluch s tygry a zrak se sovou. Ale ten gen máme ho pořád v sobě a cítíme menší povinnost vůči Výjimečným.
Stejně jako v nás zůstal ten gen, zůstal jed i ve Výjimečných, ale i po tisících letech má stále stejný účinek.
Všechno se to dědí. Já to zdědila po tátovi, i když jsem byla druhé dítě v rodině. Můj bratr se jako Ochránce nenarodil.
Ale zpátky ke genetice. Zdědila jsem ten gen po svém tátovi, který byl krátce po mém narození zabit. Neznámými vrahy, ale já moc dobře vím, že to byli právě Lovci, kdo ukončili život mého táty. Táta to zdědil po svém tátovi a ten po dědovi a takhle bych mohla pokračovat až do aleluja, ale to bych vynalezla novou techniku zabití, a to unudění k smrti.
Každý den, vždycky po škole, jdeme právě do toho světa, který nazýváme Dole. Čas tam plyne jinak. Jedna hodina v našem světě je asi pět hodin tam. Je to strašně náročné, jak na psychiku, tak na fyzickou stránku. A po většinu času Dole trénujeme, ale učíme se třeba historii Lovců nebo jak si poradit i v nejkritičtějších situacích.
Prostě honička. Chtěla bych být jako normální lidi a řešit školu, kluky, nákupy, prostě každodenní holčičí problémy. A ne přemýšlet o tom, že každou chvílí se může objevit Lovec a rychle mě připravit o život.
S tímhle musí žít všichni Ochránci, jak mladí, tak staří.
Až uděláme závěrečné zkoušky, můžeme se rozhodnout, zda budeme někoho chránit, nebo si budeme normálně žít.
A když se rozhodneme pro ochranu, tak s tím Výjimečných prostě žijeme. Chodíme do školy, nakupovat, do práce a tajně se modlíme, aby nepřišli Lovci.
Čísla Lovců jsou totiž dost hrozivá. Před pěti lety byl odhadnut počet Lovců v Norsku na 400. A teď na 600!
Mikkel u zkoušky udělal, ale chtěl dochodit školu v normálním světě a navíc by jsme zůstali jen tři Ochránci na sedm Výjimečné.. To by moc nešlo, ale na některých školách to tak je a nemůžou si vybírat.
O Mikkelovi se říká, že z něj mají Lovci vítr. A ani se jim nedivím. Mockrát jsem ho viděla v akci a řeknu vám, že být Lovec, beru nohy na ramena.
Vchod Dolu je kousek od zapadlého lesa na severním okraji Osla.
Bydlím jen kousek od školy, v centru Osla, v malém, nenápadném domečku s velikou zahradou. Jak už jsem řekla, táta umřel a s námi teď bydlí mámin tlustý přítel, který se mi nezamlouval hned, jak vkročil do dveří. Můj starší bratr- Lukas- ho taky nemá rád. Za pár týdnů se má stěhovat do Anglie, protože byl předem přijat na Oxford, a já tady zůstanu sama.
Přicházím do domu a vidím, jak se to ten magor rozvaluje na našem gauči. Navíc jeho jméno je tak... odporné!
Jmenuje se Juho!
Jak už jste si asi domysleli, je to vypasené prase s plešatou hlavou. Při pohledu na něj se mi dělá zle.
Vůbec nechápu, jak ho mamka může mít ráda. Z jejich vyprávění byl táta úplně jiný...
"Podej mi pivo," mručí na mně Juho, ani nestíhám zabouchnout dveře.
"Máš to stejně daleko, jako já," odsekávám.
"Podej mi pivo," vrčí výhružným hlasem, ale já se ho nebojím.
"Ne." Snad to pochopí, protože mě stačí, že skáču, jak Výjimeční pískají. Juha poslouchat rozhodně nebudu. Kdyby alespoň řekl prosím!
"Ty malej spratku!" křičí tak hlasitě, že dolu sbíhá blonďák s modrýma očima, Lukas.
"Co se děje?!" mračí se Lukas.
Mamka je v práci, proto si dovolí na nás řvát.
"Podáš mi ho, nebo se mám zvednout?" provrtává mě pohledem a Lukase si vůbec nevšímá.
"Ty? A zvednou se?" vyprskávám smíchy. "To... doufám, že to někdo natočí. To asi dost zhubneš, protože taková zvýšená aktivita je u tebe nebývalá." Juho se ale vážně zvedá a rázně míří ke mně. Celá podlaha se pod jeho těžkými kroky chvěje.
Jen do toho! Vztáhni na mně ruku a budou tě sešívat v nemocnici!
Juho už je jen kousíček ode mě a napřahuje ruku. Přede mě si ale stoupá Lukas a Juho chvilinku váhá. Pak ale pokračuje v pohybu a já se rychlým pohybem dostávám před Lukase a zachytávám jeho pěst. Juho vyvaluje oči a slyším, jak Lukas za mými zády užasle vzdychá.
Juho zašel moc daleko!
"Co si říkal?" zajímám se.
"Já? Nic!" Juho se snaží vymanit svojí pěst z mého sevření, ale já přidávám na stisku. Má mnohem větší pěst, než já celou dlaň a má i mnohem větší sílu, než já, ale nejspíš je aý moc překvapený mojí reakcí.
"Já myslela, že říkáš: omlouvám se."
"Ne," směje se opovržlivě. Ne? Tak ne! Ruku, kterou svírám mu kroutím za záda a přirážím obličejem ke zdi. Kupodivu se asi nestihl moc bránit.
"Neslyším tě."
"Já nic neříkal," syčí. Ruku mu přitahuji blíž k lopatce a on se ostře nadechuje.
"Víš," šeptám, aby to vypadalo ještě hrozivěji, než chci. "Je strašně jednoduché člověka zabít. Stejně tak jednoduché je i zařídit, aby ochrnul. Cítíš to?" Přikládám mu prst na sval na zátylku a trochu na něj mačkám.
"Co si to..."
"Nemůžeš se hýbat, protože si paralyzovaný. Tvoje tělo tě teď neposlouchá. Dvě slova a třeba neskončíš na vozíku s ochrnutou dolní částí těla."
"Ty malá..."
"Dávej si pozor, co řekneš," zvyšuji tlak v bodě na krku, v jiném místě. Teď se mu bude pro změnu špatně mluvit.
"Om- omlouvám- s- se," koktá.
"Ne, mně ne. Omluv se Lukasovi."
"P- prom- iň, Luk- asi."
"Vidíš, že to jde," chválím ho, ale nepouštím. "A být tebou si příště rozmyslím, co udělám. Třeba nebudu mít tak dobrou náladu, jako dnes." Konečně ho pouštím. Otáčím se k němu zády, ale jsem dál ve střehu. Žádný normální člověk by si už nic nezkusil, ale Juho je blbec, takže musím čekat i to nečekané.
Naštěstí ale přeci jen trochu rozumu pobral a rychlostí blesku opouští dům.
Široce se zubím na Lukase. Ten na mně civí, jako bych měla šest očí.
"Ty vole," vydává ze sebe. "Co... ty..."
"Není za co..."
"Vždyť si mu mohla ublížit," přerušuje mě rozhořčeně. Páni, čekala jsem poděkování a ne, že na mně začne řvát.
"Vím, co dělám."
"Kde ses to proboha naučila?"
"Přestaň na mně laskavě křičet! Nic jsem mu neudělala."
"Kde ses to naučila?!"
"To je přece jedno. Hele, já musím jít. Za dvě tři hoďky jsem doma." Raději taky odcházím a mířím rovnou k Rikkymu.
Asi jsem to doopravdy trochu přehnala. Ale přece se nenecháme mlátit od nějakýho cizího chlapa, teda alespoň já ne.
Z tohohle ale můžu mít problémy. Ale přeci jsem mu nic neudělala, jen vyhrožovala. Achjo, tohle jsem asi zvrtala...

Další kapitola


Seznámení

9. dubna 2011 v 11:58 | Erin |  Ostatní :)
Ahoj, sem budu svou povídku Ochránce života. Doufám, že se najde pár lidí, kteří to přelouskají a třeba se jim i příběh zalíbí :)