kapitola 6

23. dubna 2011 v 21:47 | Erin |  Ochránce života
Nesnáším zvuk budíku a dnes dvakrát tolik. Mám mizernou náladu.
Na druhé posteli spokojeně pochrupuje malá Emily. Vypadá tak nevinně, jako malý andělíček.
Spala jsem blíž k oknu, zase kvůli bezpečnosti. Sice mi ji nepřidělili, ale kdyby se tu ocitl Lovec, musela bych chránit nejbližšího Výjimečného. A tím tou by byla právě Emily
Každý stupeň má svoji jídelnu, kam dochází jak Ochránci,tak i Výjimeční a já doprovázím Emily do té její.
Ale ne! U vchodu stojí Nathan a vše bedlivě pozoruje svýma zelenýma očima. Rychle stáčím pohled k zemi a kroutím hlavou. A to s ním mám mít dnes náš první trénink. No tě pic!
Emily si sedá vedle Daniela a já soudím, že můžu odejít. Jídelnu hlídá poměrně dost Ochránců, takže by měla být v bezpečí.
Emily i Dany se na sebe usmívají a já se musím taky usmát. Jsou jako stvoření sami pro sebe a nikoho dalšího nepotřebují. On ji určitě jednou bude chránit a už teď mi přijde, že by za ni položil život. Je to dojemné a zároveň roztomilé. A v tomto věku neobvyklé, hlavně postoj Danyho.
Vyučování Ochránců třetího stupně je prakticky zrušené. Chodí s přidělenými Výjimečnými na vyučování a jsou s nimi celý den i noc.
První a druhý stupeň je na tom trochu jinak. Výjimeční se hlídají celoplošně, což znamená, že několik Ochránců hlídá najednou celou skupinu.
"Erin!" Sakra! Doufala jsem, že mě Nathan nechá na pokoji. Zhluboka se nadechuji a se zamračeným výrazem se na něj otáčím. Jdu až k němu A všímám si černého pásu na zápěstí, který tvoří spousty malých proužků. Jeden proužek, jeden zabitý Lovec. "Tohle po mně posílá pošťák," mluví drsným, nezaujatým a tajemným hlasem a podává mi bílou obálku, na které je úhledným pyšným písmem napsáno mé jméno.
"Co je to?" mračím se.
"Nevím." Měla bych si to nechat až na pokoj, přeci jenom nemám celý den co dělat. Ale zvědavost je mnohdy silnější, než rozum a vítězí i dnes. Otevírám obálku a vytahuji krémově béžový papír.


Sleduji Tě!


Ostře lapám po dechu. Klikatý podpis pod varováním nepoznávám a ani se nedá přečíst. S vražedným výrazem se otáčím na Nathana, který sleduje skupinku dětí.
"To má být vtip?!" vrčím tak výhružně, že sama nepoznávám svůj hlas.
"Já nevím, co tam je!" brání se. "Dal mi to pošťák s tím, že spěchá a jestli bych to nemohl předat. O co jde?"
"O nic,"mačkám vzteky papír.
"V pět v tělocvičně."
"Jo jasně," volám, ale to už běžím do svého pokoje.
Čí je ten klikatý a nerozluštitelný podpis? Otáčím obálku. Nic tam není až na mé jméno.
V pokoji prudce bouchám dveřmi. Jestli je to nějaký hloupý žert, tak tomu dotyčnému zlomím vaz! Bez legrace. Musím se uklidnit. Třeba to nic neznamená. Třeba se mi chce Ida pomstít, že mě její táta nepotrestal za její ruku.
Nemůžu tu být jen tak zavřená. Půjdu se podívat do města a třeba s něčím pomůžu. Chvilkově se zarážím. Já ale nedělám problémy, tohle je parketa Ann a Rachel. Ale co, jednou mi to neuškodí, opakuji si v duchu. Jak se jednou o něčem rozhodnu, už mně nikdo neodradí. Zamykám dveře od svého pokoje a sbíhám schody až do haly v přízemí. Nikdo tam není, takže neohroženě odcházím.
Ve městě stojí na ulici jen pár lidí. Ale ani o mně nezavadí pohledem, jsem pro ně vzduch. A takhle se mi to líbí.
V tom si uvědomuji, že chci ven. Myslím tím úplně ven, z města.
Jdu pomalu a snažím se vyhýbat Ochráncům, kteří hlídkují na každém rohu.
"Kam pak?" ptá se mně starší Ochránce u brány.
"Musím si dojít domů pro nějaké věci," vyjíždí mi z pusy, aniž bych nad tím vůbec uvažovala. Já nelžu. No, možná trochu, ale jen, když je to nesmírně nutné. Ochránce mě dlouho měří pohledem a studuje, jestli lžu. Na tohle jsme taky vycvičení. Dokáže rozpoznat lež díky mimice v obličeji, pohybu těla, ale i podle toho, kam se díváme. Ale taky umíme lež zamaskovat, což se mi teď hodí. "
"Tak dobře."
Ani mu neděkuju. Cestu nahoru si užívám. Nemůžu říct, že nemám ráda lidi, ale jsem spíše samotářská. Ráda si věci dělám podle sebe, a tak se vypořádávám i s problémy.
Venku je celkem zima a tak se chumlám do své fleec- mikiny. Jestli se nemýlím, je konec podzimu.
Samozřejmě, že nejdu domů. Vylézám na první strom, který vidím a odpočívám. Sedím vysoko na posledních větvích starého smrku. Musím si toho dost srovnat v hlavě. Ten vzkaz mi pořádně nahnal strach, ale není to nic, s čím bych si neporadila.
Co by se asi stalo, kdyby se o nás dozvěděl svět? Těžko říct, ale raději to ani nechci vědět. Určitě by nás někam zavřeli a dělali pokusy, kolik toho vydržíme. Ochránci se stejně jako Výjimeční rodí, proto je naše druhy píší s velkým písmenem na začátku. Jsme jako jiný národ. A Lovci se buď narodí, nebo se jím může stát kterýkoli obyčejný člověk. Jen ten dotyčný člověk musí vyhledat Lovce, a nám stále skrytým způsobem, se z něj také stane Lovec. Okamžitě se stávají silní, rychlí a se všemi výhodami, co být Lovec přináší. Stejně jako odolnost. A Ochránci jsou hodně odolní. Rozhodně bychom neprozradili žádné tajemství, ani za nejhoršího mučení. Už hodně krát jsem si všimla, že lidé vyvádí kvůli prkotinám, ale my jsme vůči fyzické bolesti trochu imunní. Fyzická bolest by se dala zvládnou, ale ta psychika je horší. Co kdyby někdo unesl Lukase a Výjimečného a teď by mě postavil před volbu. Buď on, nebo ten druhý. Koho bych si vybrala? Všechno, čemu se učím, kvůli čemu žiji, mě vede za Výjimečným, ale srdce za Lukasem.
Pro Ochránce je nejhorším mučením, když Lovec před ním zabijí Výjimečného. Pomalu a jistě. Nezažila jsem to a ani nechci. Jen z pomyšlení, že bych se měla dívat, jak někdo přede mnou zabíjí Výjimečného, se mi dělá špatně. Ale takových případů je až moc… Lovci rádi ubližují a hrají si s nevinnými.
Rychle takové myšlenky zaháním. Půjdu do města a teď nemyslím město Dole, nýbrž Oslo. S největší pravděpodobností budu mít průser. A když průser, tak alespoň pořádnej.
Cesta do města mi netrvá dlouho. Při ní zjišťuji, že mám hlad. Aby taky ne, nesnídala jsem. A když nemám plný žaludek, dokážu věci, o kterých ani sama nevím. Naštěstí nalézám v kapse od džínů nějaké peníze.
Ve městě vládne klidná podzimní atmosféra. Lehce prší, tak je většina lidí otrávených.
Norové se obzvlášť vyžívají v povídání si o počasí. O tom taky vypovídá náš nejoblíbenější citát : "Neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení."
Nevadí mi, když prší, fouká vítr nebo je horko. Jako každý Ochránce se dokážu rychle přizpůsobit. Co ale na počasí úplně miluju, jsou bouřky. Nejvíc ze všeho mě fascinují tornáda, tajfuny a všelijaké větrné smrště. Můj sen je jet do USA a naživo vidět tornádo. Když jsem to poprvé oznámila doma, mamka mi řekla, že zmrzačit se můžu i tady a nemusím proto jezdit do USA. Já ji řekla, že tam stejně jednou pojedu, a že mě nezastaví ani ona a Juho už vůbec ne.
Procházím kolem malé a nenápadné kavárničky utopená ve svých vzpomínkách. Jsem tak zahloubaná do sebe, že Lovce, který mě pozoruje z dálky si všímám docela pozdě.
Stojí na druhé straně ulice a zkoumavě si mě prohlíží. Nijak nemůže dokázat, že jsem Ochránce. Dokud se ke mně nepřiblíží, nebo mě nesledoval od doby, co jsem vyšla z Dola. Vypadám jako obyčejný člověk.
Rychle se od něj odvracím a zalézám do kavárny. Sedám si až dozadu. Je tu poměrně dost lidí, takže splynu s davem. Tohle nás taky učili. Když jsi v maléru a jsi mezi lidmi, chovej se tak, jak se chovají oni.
Měla bych být relativně v bezpečí. Kdo by si mě všímal?
Odpověď dostávám o pět minut později. Lovec vchází dovnitř a jakmile zjišťuje, že jsem tady, vydává se mým směrem.
Zvedám se, chci odejít, ale on si od těla kabát a na dálku mi ukazuje dlouhou šavli, kterou má připevněnou k pasu.
Celá trnu strachy a zoufale se snažím něco vymyslet, ale po chvíli se vzdávám a znovu si sedám. Lovec spokojeně přikyvuje a pokračuje ke mně. Sedá si naproti mně a zle se usmívá. Já mu věnuji ten nejhnusnější pohled, jakého jsem vůbec schopna. Celá se napínám a zatínám ruce v pěst.
"Zkus něco," praví chraplavým, nebezpečným hlasem. "A rozpoutám tady krveprolití."
"Co chcete?" ptám se. Ač se snažím působit nezaujatě, hlas se mi třese.
"Zabít tě dnes nemůžu, ale mám pro tebe dopis." Lovec odněkud vytahuje bílou obálku a hází jí přede mně na stůl.
"Co je to?"
"Dopis."
"To jsem poznala, díky za info. Ale od koho?"
"To ti neřeknu, jsem jenom posel, loutka, kterou ovládá někdo mnohem mocnější, než já. Ale chci, abys věděla, že ten, co ti to posílá má o tebe vážný zájem. A všichni o které zájem měl, jsou mrtví."
"Proč já? Co je na mně tak zajímavého?!"
"Nic. Alespoň pro nás ostatní nic." Očima sjíždí k mému levému zápěstí, ale stejně ho mám překryté rukávem od mikiny, takže stejně nic neuvidí. Bez dalších řečí si ale rukáv vytahuji, protože hned poznávám, že to bude chtít vidět. Lovci se na tváři objevuje pobavený úsměv.
"Nikoho si ještě nezabila?"
"Do toho vám nic není!" odsekávám. Vytahuje obočí a rozhlíží se po kavárně. Je tu asi 15 lidí. Jasně mi naznačuje, že tohle už jen moje věc není. Jsem v pasti. Může mě vydírat, a když nebudu mluvit, povraždí všechny kolem. "Včera... včera jsem zabila dva Lovce."
"To je lepší. A tví přátelé?"
"Co s nima?" vykřikuji, až se za náma otáčí několik lidí.
"Buď zticha!" vrčí. "Chci vědět, jestli taky někoho zabili."
"A-asi ano."
"A co Nathan Fitchett?"
"Neznám," vypadává ze mě a zní to naprosto pravdivě.
"Ano, stejně jako nevíš, jak se jmenuje norský král."
"Vážně! Nikoho takového neznám!"
"Tak hele, maličká. Nemám rád, když si se mnou někdo zahrává. A ti lidi, co to udělali jsou mrtví. Jejich těla se nikdy nenašla a nenajdou!"
"Myslíte, že bych vás nechala, abyste je všechny zabil?" pražím ho pohledem.
"Ne, nejspíš ne. Ale koho by sis vybrala? Všechny tyhle cizí lidi, kterým na tobě nezáleží, nebo svého modrookého Lukase?"
"Ty parchante!" cedím skrz zaťaté zuby.
"Jen klid. Nikomu se nic nestane, když budeš spolupracovat. Tak co?"
"Nedávno přišel k nám na školu. Ale nebavím se s ním. Je to idiot." Moc pěknej idiot!
"A Nathan někoho zabil?"
"No," snažím si vzpomenout a při tom pohledu studuji Lovce. Trpělivě čeká. Má docela hezké zelené oči. "Jo."
"Kolik?"
"Tak to nevím. Určitě víc, jak... tři."
"Jak se chová?"
"Co to sak..."
"Jak se chová?"
"Je odtažitý, nespolečenský a až moc upřímný. Určitě nechcete slyšet, jak působí na mně, jako na holku," odpovídám a dál sleduji jeho pohyby. Zatím žádná známka, že by se připravoval útočit.
"To teda ne," ušklíbá se.
"Jinak si myslím, že je to dobrý člověk."
"Dobrý člověk." Lovec propuká v hlasitý smích. "Jde vidět, že se s ním opravdu nebavíš. Zeptej se ho někdy na jeho minulost a hned a vás budou 'kamarádi'." Slovo kamarádi vyslovil jako nějakou pohlavní nemoc. "Jo a vyřiď mu, že ho pozdravuju."
"Od koho?" Lovec se zaráží a věnuje mi zákeřný úsměv.
"Jsi chytrá. Chytrá a krásná. To je vražedná kombinace, stejně jako ty, když si už teď zabila někoho z nás. Ale na to ti neskočím. Stačí, když mu řekneš, že by stejně nevyhrál." Lovec se zvedá a já s úlevou pozoruji, jak pomalu odchází. Dává si ale pozor, abych na něj náhodou neskočila zezadu. Ale to bych stejně neudělala na místě, kde je tolik lidí. Nezvládla bych je ochránit všechny.
Očima sjíždím k hodinám. Je jedenáct odpoledne. Sakra, utekly teprve čtyři hodiny, co jsem odešla.
Nedůvěřivě se dívám na bílou obálku ležící přede mnou. Opatrně ji otvírám. Jako na předchozím dopise je jen moje jméno.


Má nejdražší Erin. Jestli si dostala tento dopis,
znamená to, že svého posla dnes nezabiji.
Vím o Tobě všechno. O Tvém životě, rodině,
přátelích, zájmech a taky to, že jsi Ochránce.
Dávej na sebe pozor. Všichni nejsou jako já.
Obzvláště dva touží po Tvé smrti.
Zase Ti napíši.


Pod krátkým vzkazem je stejný podpis, jako u toho minulého. To oslovení, nejdražší, se mi vůbec nelíbí.
Je to i stejné písmo, takže to není žert, ani pomsta ze strany Idy. Někdo na mně má vážně spadeno. Tohle je vážné. Kdo jiný by mohl být tak silný, aby si udělal poslíčka z Lovce? Jen další Lovec.
A pak tu je Nathan. Vypadá to, že měl hodně zajímavý život. Ten Lovec poslíček se o něj nějak moc zajímal. Musím ho varovat.
Rychle platím a vydávám se na cestu Dolu. Ani nevnímám, že skoro utíkám.
Přicházím do školy, ale v hale někdo je. Strašně zamračená Výjimečná.
"Slečno Laurentsová! Máte být ve svém pokoji!"
"Já vím, zrovna tam mířím."
"Budu to muset nahlásit."
"To nebude nutné," ozývá se Nathanův nesmlouvavý hlas. "Tady slečnu Laurentsovou jsem poslal já."
"A vy jste kdo?" ptá se vychovatelka a posouvá si brýle výš na nos.
"Její instruktor. Dnes máme první trénink a Erin jsem poslal pro speciální zbraň pro přetnutí krkavice." Samozřejmě, že taková zbraň neexistuje. Kdybyste někomu chtěli podříznout krční tepnu, udělali byste to prostě nožem. Vychovatelka se na něj podezíravě mračí, ale on jí jen pohled statečně oplácí.
"Dobrá tedy. Ale příště si pro to zajděte laskavě sám."
"Samo sebou." Nathan přichází blíž ke mně a chytá mě za loket. "Pojď se mnou."
"Musím si s tebou promluvit," šeptám mu.
"To já s tebou taky!" Mlčky přicházíme do jedné z tělocvičen, která je úplně prázdná.
Nathan mě pouští a otáčí se na mně s divným, né-li rozzuřeným výrazem.
"Co?"
"Ty se ptáš, co? Sakra, Erin, já za tebe teď zodpovídám. Z toho, že si utekla jsem mohl mít průšvih."
"To je jediné, co tě zajímá? Jen aby si ty neměl průšvih?!
"Ne," vrčí. "Jde i o čest a pověst."
"Jo, takže mi chceš říct, že ti kazím pověst?"
"Ne jenom mně, ale i sobě."
"To je teď to poslední, co mě zajímá," říká mu rozhořčeně. "Byla jsem v Oslu."
"No a?"
"Narazila jsem na Lovce a věř, že náhodou to nebylo." Nathan se zaráží a valí na mně oči. Svůj šok ale ze sebe rychle setřásá. "A ptal se na tebe."
"Co všechno si mu řekla?"
"Nathane, já se moc omlouvám. Ale bylo tam moc lidí a..."
"Erin," praví tak mírným tónem, že jsem myslela, že on ani není takového schopný. "To nevadí. Jen mi řekni, na co se ptal a co mi mu pověděla."
"Nejdřív se ptal, jestli tě znám. Tak jsem tvrdila, že ne. Ale byla jsem na špatném místě. Bylo tam moc lidí, kterým mohl ublížit. Přehodnotila jsem to teda na ano. Zajímalo ho, kolik si zabil Lovců. Ale ještě před tím na mně vytáhl mou rodinu. Ví, kdo je můj bratr, Lukas. A pak chtěl vědět, jak se chováš."
"To je všechno?"
"Mám tě prý pozdravovat a říkal, že by stejně vyhrál."
"Neublížil ti, že ne?!"
"Ne," kroutím hlavou. "Ale vypadal vážně nebezpečně."
"Taky že on nebezpečný je."
"Kdo je to?"
"Noční můra," vzdychá.
"Řekla jsem, že si myslím, že si dobrý člověk. A on, že tě tedy moc dobře neznám, když si tohle myslím. Prý budeme kamarádi, když se tě zeptám na tvou minulost." Slovo kamarád vyslovuji se stejnou nechutí, jako ten Lovec.
"Do té ti nic není!! říká ostřeji, než je nutné.
"To teda je! On... on mi..."
"Ublížil?"
"Někdo mi po něm poslal další dopis."
"Kdo?" Tyhle jeho věčné otázky mi už lezou krkem.
"Já nevím! Kdybych to věděla, tak tady nejsem s tebou!" křičím na něj.
"Děkuju." Jeho ledově klidný hlas mě znervózňuje. Mluví, jako by se nic nestalo.
"Za co, proboha?!"
"Za to, že si za mnou šla."
"Ty by si šel taky, ne?"
"Za tebou? Vždycky." Nastává minuta nepříjemného ticha. Nathan si mně prohlíží a studuje moje pocity pomocí výrazu v obličeji. V mysli se mi vynořuje obraz toho, co se odehrálo včera v pokoji.
"Nathane, kdo to byl?" ptám se naprosto vážným hlasem.
"Vážně to chceš vědět? Protože po tom, co se to dozvíš se mě buď budeš bát, nebo mi rovnou zarazíš nůž do břicha."
"Možná děsíš malé děti, ale tebe se bát nebudu. A navíc, proč bych se měla bát tebe?"
"Každý sice reaguje jinak, ale nikdo z toho není nadšený. Převažují pocity jako strach, šok, zklamání."
"Záleží na tom, jak moc je to špatné."
"Moc špatné."
"Zvládnu to." Nathan ke mně přichází blíž a balí mé ruce do svým teplých dlaní. Dívá se mně svýma zelenýma očima, které mi jsou najednou povědomé. Kde jsem se jen viděla? Z ničeho nic se mi v hlavě blýská obrázek toho Lovce.
"Došlo ti to," oznamuje mi suše, když na místě tuhnu. Já se zmáhám jen na lehké přikývnutí. Slíbila jsem si, že se bát nebudu, ale tímto jsem slib, který jsem si dala sama sobě, je porušený.
"Ten Lovec je můj starší bratr."

Další kapitola

Předešlá kapitola

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 natalieannbui natalieannbui | 24. dubna 2011 v 11:09 | Reagovat

Dobrýýý ! :))

2 Erin Erin | E-mail | Web | 24. dubna 2011 v 19:42 | Reagovat

Ehe, děkuju :)) V další kapitole se už dočkáš :D ;D

3 Kety Kety | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 14:17 | Reagovat

Opět skvělá kapitola! :) jinak přeju hezké Velikonoce :D

4 tygr13 tygr13 | E-mail | Web | 25. dubna 2011 v 15:59 | Reagovat

:) Děkuju Ti moc, i za pochvalu, i za přání :)) Tobě také :)

5 Liss Liss | Web | 26. dubna 2011 v 7:55 | Reagovat

myslím, že už to nemůže být lepší! Starší brácha Lovec? Co víc si přát? =D ♥

6 tygr13 tygr13 | 30. dubna 2011 v 12:21 | Reagovat

:)) Jo, bodlo by to mít ho jako ochranku :) Děkuji

7 Tigris Tigris | Web | 9. srpna 2011 v 13:41 | Reagovat

To budou složité rodinné poměry :-D
Skvělé jako vždycky.

8 Erin Erin | E-mail | Web | 9. srpna 2011 v 14:39 | Reagovat

Děkuju =)

9 Šílenej Šílenej | Web | 13. září 2011 v 12:21 | Reagovat

hohoooooooo, začíná to bejt zamotaný, kdo je sakra ten týpek, co se neumí rozluštitelně podepsat? takový lidi by se měli střílet!
a to jakej je Nathan zabouchlík hned od začátku mě pořád silně dostává :D

10 Erin Erin | E-mail | Web | 13. září 2011 v 15:31 | Reagovat

Za chvíli poznáš, kdo je ten, kdo se neumí podepsat =D ;)
Nooo, chtěla jsem, aby byl takovej ), tak tam je *krčí rameny*
A děkuju :)

11 Anne Anne | Web | 16. února 2012 v 20:06 | Reagovat

Začítala som sa do tvojho príbehu a za necelý týždeň prečítala 6 kapitol :D
Nemám slov :D píšeš zaujímavo a nápad je skvelý :) Myslím že sa mi tento príbeh začína páčiť čím ďalej tým viac :)

12 Erin Erin | E-mail | Web | 16. února 2012 v 20:15 | Reagovat

Jé, děkuju moc! Vážím si toho :)

13 Vicky Vicky | E-mail | Web | 21. února 2012 v 22:48 | Reagovat

teda, Meadová by se OPRAVDU měla začít strachovat ohledně konkurence!! :DDD
Za necelé 2 hodiny jsem stihla přečíst 6 kapitol, pěkně jsem se do toho začetla!!! O to horší pro mě je, že můžu číst zase až zítra. Jak se znám, neusnu aspoň hodinu a budu přemýšlet, jak tvoje kniha pokračuje!! :DDDD
Jen tak dál!!!

14 Erin Erin | E-mail | Web | 22. února 2012 v 16:25 | Reagovat

Děkuji moc!! :)
Neblbni a nečti tak dlouho, já bych pak už nevstala... :D

15 Vera Vera | Web | 8. srpna 2012 v 11:41 | Reagovat

AAAH!!! další totálně skvělá kapitola!!!
"sleduji tě"
při přečtení těchto slov jsem měla skoro husinu :DD
a potom se tkání s lovcem, další dopis.. HLAVNĚ DOKONALÝ ROZHOVORY!!!!
po té pauze, co jsem OŽ nečetla můžu říct jenom jedno  UŽ JSEM DO TOHO ZASE TOTÁLNĚ ZAŽRANÁ!!! :D :D
trošku (víc) mi hráblo, prosím omluv mé chování :D

16 Erwiel Erwiel | E-mail | Web | 25. září 2012 v 21:35 | Reagovat

Tak tohle jsem vážně nečekala, je to fakt zajímavý. vrhám se na další kapitolu.

17 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | 6. května 2015 v 15:14 | Reagovat

Guuuten Taaaag meine Liebe :-*

Hej, tak som si zasa našla čas. Zrejme nebudem komentovať každú kapitolu pretože 1. nechcem spamovať 2. to asi aj tak nečítaš (ale mne robí dobre sa vypísať takže ma to poznanie mrzí menej ako by malo) 3. asi by som nemala vždy čo komentovať. ((na pravopis, chyby a nezrovnalosti tentokrát odmietam upozorňovať pretože toho je... viac :D)).
Každopádne som tu zas a tentokrát sa mi vďaka tajomným listom v pamäti opäť vybavuje nejaká matná spomienka na nejakého týpka v strednom veku čo je Lovec a má niečo s Erin. Hmm...  DOPRČIC! Nevieš si predstaviť aký to je hlúpy pocit, keď nevieš čo sa za tým skrýva! Keď vieš že je to niečo dôležité, niečo s Damienom čo by si si mala pamätať ale v hlave máš iba bielu hmlu a atmosféru strachu a sklamania... A ešte nejaký únos horiaci dom a nepríjemný pocit že vtedy niekto z jej kamarátov škaredo zomrie... Blbé. Čo ti poviem. Veľmi blbé.
Na druhej strane to je zasa úplne úžasné, pretože sa cítim, ako keby som to čítala po prvý krát. Prežívam to rovnako ako keby som nevedela ako to dopadne (čo neviem. ok-iba čiastočne /viď vyžšie/)) a hoci sa mi niečo marí, nie je to nič svetuborné. Takže zasa raz je opäť OŽ krásnou záhadou ktorú môžem lúštiť :) Uch ach :) Je to krásne, čo ti poviem. Cítim sa ako tá mrňavá "nástka" keď sa tu uškieram na Nathana (ok - definitívne som rezignovala - BOL to kanec. dosť zjavne psychopat už od začiatku ale tá psychická nezrovnalosť je viditeľná iba občas pretože Erin prejavy choroby blahodárne zmierňuje. No čo ti poviem. Taký ten chladný badass s dobrým srdiečkom je. Zatiaľ. A na tých ako iste dobre vieš mám osobitnú slabosť takže hoci ho nenávidím do špiku kostí, aj tak som z toho čuramajzlíka celá paf)
Och, samozrejme...  Keď prišiel na scénu sexi zelenooký Lovec... Myslela som že chytím infarkt  Hej vážne tu nejdem rozpisovať ako nadnesene, priťapene, zasnene a boh vie ešte ako nevkusne som a cítila, keď sa hral na tvrďasa.... Oooooooch :3 Zlatíčko moje najdrahšie!
Každopádne ďalšia dvojka skvelých napínavých kapitol, ktorá dejový ohník zahrieva čoraz viac a viac. (už som spomínala že nechápem, ako ťa TO mohlo napadnúť? Musíš byť génius, vymyslieť také prekombinované zápletky v tak mladom veku došľaka... klaniam sa, nohy bozkávam, a najvyššiu úctu skladám vaše najskvostnejšie Autorstvo...)

--- Nekonečne veľa dôvodov, prečo milujem OŽ ----
(zbierka hlášok M.L.Morriardy)

"Máme jít za ředitelem," oznamuji mu krátce.
"Co si provedla?"
"Musela jsem nutně něco provést?!"
"No, když jde o tebe..." krčí rameny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama