Květen 2011

kapitola 11

20. května 2011 v 16:50 | Erin |  Ochránce života
Chtěla bych moc poděkovat Ajce, která kapitolu opravila. Já bych s někým jako já neměla tolik trpělivosti :DD Takže, děkuji Ti moc! :))
Jo a ještě jsem chtěla... :D Ta věta, jak je tam "Juhovi", tak je správně, protože Juho je přece ten plešatej s mastnýma vlasama :DDDDDD

Erin


Nějak přežívám poslední hodinu skandinávského umění a celá natěšená mířím do tělocvičny.
Nikdy jsem zatím o tom moc neuvažovala, ale Nathanovi je devatenáct, tudíž je dospělý. Mně je šestnáct, jsem ještě dítě. Našeho vztahu už si všimlo dost lidí a před učiteli, kteří jsou zásadně proti, se také nic neututlá. Už si prý kvůli tomu zavolali Nathana do ředitelny, ale odmítl mi říct, co tam probírali, i když si myslím, že to vím. Problém je, že cokoli by se stalo a byl by se mnou, nesl by za mě odpovědnost a také za vše, co bych třeba provedla. Sice nejsem dospělá, ale rozum snad už mám.
Na cvičení s ním se těším pokaždé a ani dnes to není výjimka. Docela mě ale deptá, že ho nemůžu přeprat. Prostě to nejde. Má úplně jiné reflexy než já a raději nemluvím o jeho síle a rychlosti.
Už na mě čeká a věnuje mi ten svůj tajemný a drzý úsměv. Po takovém úsměvu se mi vždy rozklepou kolena a hladina adrenalinu "záhadně" vzroste.
"Ahoj." Na přivítanou dostávám sladký polibek. Řekla bych, že mezi námi lítají jiskry, i když zrovna nejsme spolu. Na to už jsem slyšela narážky od pár kámošů, ale i někteří učitelé se nenechají zahanbit a někdy mi uštědří pěkně kousavou poznámku. Ale takových učitelů je minimum. "Dneska půjdeme ven."
"To je fajn." Venku je krásně, tak proč toho nevyužít? Asi v půlce cesty ven ze školy nám ale cestu zahrazuje Nicoletta, Ida a nějaký další dvě holky. Představa krásného dne je ta tam.
"Čau slaďoušku," zdraví Nathana a mně věnuje jen zhnusený pohled. Přistupuje k němu blíž, ale pořád se drží spíše u hloučku holek. "Nechceš někdy někam zajít?"
"Ne," bručí Nathan.
"Proč?"
"Protože mám celý seznam důvodů, proč bych s tebou jít neměl. Zkusil jsem chvíli přemýšlet o opaku, proč s tebou jít. Ale nenašel jsem ani jednu věc, podmínku nebo jak to chceš ty." Nathan ji právě dokonale setřel a povzbudivě mi tiskne ruku.
"To seš teď spokojená, co?" Nathan ji odbyl, tak se otáčí na mě. "Nejhezčí kluk tady se s tebou drží za ruku a dělá ti ochranku, když je třeba."
"Co to meleš?!" vykřikuji. Já jsem od povahy klidný a mírumilovný člověk, ale ona mi dokáže hnout žlučí hned, jak otevře pusu. "Umím se o sebe postarat."
"O tom dost pochybuju, když tě skoro zabili." Její pohled se mi vůbec nelíbí. Jiskra v jejím oku mě varuje, že ta holka něco ví. Něco, co by vědět neměla. Jen doufám, že na sobě nedám znát, že mě rozhodila.
"Mysli si, co chceš. Ale obě víme jedno a to, že mám nehoráznou chuť ti jednu natáhnout. Dál mě provokuj a udělám to. Anebo víš ty co? Pošlu za tebou Ann, aby ti nos narovnala zase zpátky." Nicoletta se celá vzteky třese a mně dělá radost, že se mi ji podařilo vyprovokovat. Od té doby, co ji Ann zmlátila, má nakřivo nos. Ale nikdo se jí neposmívá, protože její táta má vliv a spousta Ochránců udělá to, co si zamane. Dokáže manipulovat s lidmi jako nikdo jiný.
"Řekl bych, že je to vyřízené," oznamuje Nathan a raději mě táhne pryč, než bych ji vážně mohla praštit. Ale ještě před tím slyší další narážku na to, že mě jen vodí za ruku. A to ho namíchlo. Opírá mě o zeď a dává mi dlouhý a vášnivý polibek. Po hodné chvíli se ode mě jemně odtahuje.
Pobaveně pozoruji, jak Nicoletta s Idou zírají. Dva nula pro Nathana. Nezmáhají se na slovo a my dva raději odcházíme.
"Co to bylo?" směju se.
"Jenom důkaz," krčí rameny a usmívá se.
Ruku v ruce vyrážíme ven. V blízkém lesíku jsme si našli místo, kde můžeme v klidu trénovat. Je to menší louka s vysokou trávou a jako zeď slouží statné borovice. Musím se přiznat, že už mnohokrát se nám stalo, že jsme opustili od původního plánu trénovat a věnovali jsme se něčemu jinému. Ale čemu, vám asi říkat nemusím, to každému dojde.
Dneska Nathan vypadá nějak podrážděně. Ještě jsem nezažila situaci, že by se přestal ovládat a za to jsem popravdě vděčná. Cítím ale, že se blíží něco zlého. I ta kapka krve na něj působí. Snaží se to v sobě potlačovat, ale jednou to prostě přijít musí. Oba to víme.
Ptáte se mě, jestli se bojím? Ne. Věřím mu. Ale taky věřím, že určitou roli v tom sehrává fakt, že jsem ho ještě ve stavu, který mi už hodně krát popisoval, neviděla. Snad tisíckrát jsem mu řekla, že ani náhodou od něj neuteču, když vybuchne.
Přicházíme na "naší" louku a odkládáme si věci.
Asi bych měla něco vysvětlit. Sice s Nathanem chodím, ale kdyby byl na mě při trénincích hodnej, nic bych se nenaučila. Takže se mnou klidně praští o zem a musím se svěřit, že na zemi končím mnohem častěji, než bych chtěla. Na rovinu mi řekl, že ho to mrzí, ale že si myslí, že se mi to později vyplatí. A musím to jen potvrdit. Při společných trénincích se žáky ze svého ročníku jsem již po měsíci zaznamenala změnu. Hodně jsem se zlepšila, ale Nathana jsem zatím nepřeprala. Už jsem se smířila s tím, že asi nikdy nepřeperu, ale nevadí mi to.
Hned potom, co jsem se "uzdravila", jsem dostala tři černé proužky na zápěstí. Dva za Lovce v tunelu a jeden za toho zabitého v lese. Oproti Nathanově mohutnému náramku to sice vypadá chabě, ale já jsem za to ráda. Většina Ochránců se s Lovci setká až po osmnácti a já mám už v šestnácti odznak toho, že jsem se s nimi nejen setkala, ale že jsem je i zabila.
Nejdřív se rozcvičujeme, jako vždycky. Většinou jsou to jen nějaké protahovací a zahřívací cviky. Pak ale přecházíme rovnou k boji a já hned vše zvládám jen tak tak.
Nathan mě za uplynulých pět měsíců naučil spoustu postojů a technik, které bych se ve škole naučila těžko. Jeho prakticky vychovávali Lovci a zná věci, které pořádně neznají ani dospělí Ochránci.
Používáme nože tak tupé, že by neprořízly ani máslo, natož aby někoho zranily. Slouží jen jako pomůcka a pro lepší představu situace.
S chlupem uhýbám Nathanovým výpadům a nechápu, jak jsem mohla útok na školu vůbec přežít. Teď jsem o moc lepší, než tehdy a i tak nemůžu Nathanovi zkřivit ani vlásek.
Nathan ke mně vyráží svojí brutální rychlostí a ostře zahýbá doleva. Já ale pozdě poznávám, že je to klamný výpad. Skočila jsem mu na to. Dostává se blíž ke mně, a kdyby to byl Lovec, už by můj život nejspíš visel na vlásku. Nathan mě zbavuje mého nože a odhazuje ho.
Všimla jsem si, že je poslední dobou nesvůj, ale přede mnou se to snaží skrývat. Ale tentokrát se mu to nepodařilo. Naší tupou pomůckou hodil takovou silou, že se zaryla hluboko do kmene blízkého stromu.
Oba se ve stejnou chvíli zarážíme, ale Nathan teď předvádí něco, co umí jen on, a já nejsem schopná pochopit. I když ho něco překvapí, dokáže reagovat tak rychle, jako by se nic nestalo. Dělá rychlý krok ke mně a já se náhle ocitám rozplácnutá na zemi. Na tohle už jsem ale vycvičená. Rychle se oklepat z rány, nebo nárazu a být hned připravená na akci. Jak už jsem ale řekla, Nathana nic nepřekvapí a ani já nejsem výjimka. Zkouším ho uhodit. Ta opravdu blbá část mě doufá, že se to nepovede, abych mu nepochroumala jeho hezký ksichtík, ale to je jen minimum mě. Převažuje část, která už si konečně chce dokázat, že jsem připravená na boj s Lovcem. Na opravdový boj.
Nathan zachytává mojí pěst a zatlačuje mě dozadu. Sakra! Jakmile začnete couvat, je s vámi konec. Očima sjíždím na místo, kde je zahryznutý můj nůž. Bez něj se cítím tak nějak nahá. Ten nůž je moje jistota, i když nedokáže zranit. Je to jen o principu, že ho nemám.
Nathan bez váhání využívá mé chvilkové nepozornosti. Musím ale zmínit, že to trvalo jen čtvrt sekundy. Přiráží mě ke stromu a lehce mi přikládá nůž ke krku. Druhou rukou pevně svírá obě moje zápěstí. Zkouším se osvobodit, ale má tak stokrát větší sílu, než já. Naděje umírá poslední. V tomto případě známé rčení neplatí. Kdybyste byli jeho nepřátelé, měli byste jistotu, že vás zabije. Jemu nelze utéct, pokud vás už takhle zpracoval. Ještě jednou se celá napínám a pokouším se osvobodit si ruce. On ale ještě víc přidává na stisku a dokazuje tak, že to není jeho maximum. Po chvíli se celá uvolňuji na znamení, že se vzdávám.
Do očí se mi hrnou slzy z dalšího hořkého zklamání. Zaháním je rychlým mrkáním. To snad není pravda! Už pět měsíců spolu trénujeme a výsledek je pořád stejný. A to takový, že bych ho ve skutečnosti ani neohrozila. Ale když neporazím jeho, na starší Lovce se můžu tak akorát hezky usmát.
Nathan pořád stojí blízko mě, ale svůj nůž už zahodil. V tak těsné blízkosti ale nejsem schopná souvisle myslet.
"To nic," říká mi. "Příště to vyjde."
"Za týden už odjíždíme a já jsem ti ani… jo, ani nic. Nemá to cenu," vrtím hlavou. Já jsem hodně optimistický člověk, a když už musím říct něco takového, je to už na pováženou.
"Tak tohle už neříkej! Jasně, že to má cenu. Každý den jsi lepší a lepší. Nechci, aby si o sobě takhle mluvila."
"Tobě se to lehce říká," vzdychám a sedám si na zem. "Ty... ty jsi neporazitelný. Alespoň z mého pohledu. Sebevědomí máš trochu sražené, když se po pěti měsících nic neděje. První dva měsíce jsem to brala, na všechno potřebuješ čas. Ne, špatně jsem to řekla. Změny pozoruju, to ano. Ale v boji s tebou to vždycky dopadá stejně a to tak, že buď ležím rozpláclá na zemi, nebo přišpendlená ke stromu. Jestli tě někdy sejmu, tak přísahám, že Juhovi pochválím jeho ksicht."
"To bys vážně udělala?"
"Ne, asi ne." Má mě dokonale přečtenou. Hned ví, co myslím vážně a co ne.
"No tak Erin," usmívá se tím svým úsměvem, kdy se mi z kostí stává kaše. "Usměj se trochu." Aniž bych chtěla, zvedají se mi koutky.
"Zkusíme to znovu?" ptá se. Já jen přikyvuji.
Po dvou hodinách je ale výsledek stejný. Přestala jsem počítat, kolikrát by mě zabil, kdyby byl Lovec.
Už je tma, ale vzduch je příjemně vlažný. Není ani horko, ani zima. Pofukuje slabší větřík a obloha je, jako by ji vymetli.
Už se chystáme odejít, ale Nathan mě strhává k zemi. Chvíli přemýšlím, jestli je to součást výcviku, ale pak je spatřuji. Lovce.
Od doby, co jsem málem zemřela, jsem je neviděla. Krev mi tuhne v žilách. Naštěstí nás ale nevidí. Jsme schovaní za menším keříkem, navíc ve vysoké trávě a oba máme tmavé oblečení. Štěstí nám dnes přeje. Vítr fouká naším směrem, takže nás ani neucítí. Všechno dokonale hraje do karet nám. Nathan mě schovává pod sebou. V ruce svírá nůž a čeká, co bude.
"Kde je?!" vyštěkává… Nathanův bratr! Ne, ne, ne! On je ten poslední Lovec, na jakého bych chtěla narazit, když už to musí být.
"Nevím," vrčí další. Jeho hlas je hrubý a drsný.
"Ještě má čas," přidává se další. Ani ne po minutě se ozývá chrastění křoví.
"No konečně!" Nathanův bratr je dost netrpělivý. Už bych fakt chtěla vědět, jak se jmenuje. "Přejdu rovnou k věci. Zaměř se na Nathana."
"Proč na něj?!" Okamžitě poznávám ukňouraný hlas Nicoletty. Co tady dělá?
"Protože jsem to řekl! Klidně si můžeme najít někoho jiného. Ale ty víš, co by to pro tebe znamenalo."
"Ne," vyhrkává. Její hlas je prosáklý krví. Moje tělo instinktivně reaguje na její strach a trochu sebou trhám. Vyhrožoval jí. On je Lovec, ten nebezpečný. A já jsem Ochránce. Ten, co má chránit, ne se schovávat. Nathan si toho všímá a chytá mě za ruku. Nejraději bych tam skočila a on to ví. "Ne, udělám to."
"Jsem rád, že jsme se shodli. Ale zapomeň na sny s fyzickou bolestí. To ho nezlomí." Zmínil se o snech?
"A co teda?"
"Jeho největší slabostí je ta holka. Erin. Ale pak je tu ještě něco. Jeho psychika." Teď sebou cuká Nathan a já cítím, jak z něj sálá vztek. "Je strašně křehká. I když se to nezdá, má problémy se ovládat. Stačí jen málo a vybuchne. A většinou to odnese člověk, co je mu zrovna na blízku. Nevěřím, že by zaútočil na Erin hned, ale když se budeš snažit, tak určitě ano. A až to udělá, tak ho to složí. Už sice několik lidí zabil, ale v jejím případě se bude maximálně snažit. Když se ti ho ale podaří dohnat na okraj... Chudák malá. Neví, s jakým se to stýká psychopatem."
"A co ona?" Z posledního slova odkapává jed.
"Ji nech prozatím na pokoji. Člověk by řekl, že po pěti měsících zešílí, ale ona se stále drží. Moje sladká Erin... jestli to přežije, přijdu si pro ni." Nathanův stisk zesiluje. Poháněn svým vlastním vztekem a strachem o mě si ani neuvědomuje, co dělá.
"Rozumím."
"Jo a ještě. Tohle dej Damianovi." Nejspíš je to další dopis. Lovci se vypařují a i Nicoletta po chvíli odchází.
Oba se zvedáme zpoza našeho úkrytu a ani jeden z nás není schopný promluvit.
"Raději půjdeme," ruší ticho Nathan. Já ale zůstávám na místě.
"To je tvůj způsob řešení problémů? Chceš prostě odejít?!"
"A co bych měl jako udělat?" otáčí se na mě. Za těch několik měsíců, co s ním chodím, jsme se nikdy nepohádali. Nebylo to třeba, protože jsme si vždycky dokonale rozuměli. Na všem jsme se shodli. Ale teď mě jeho počínání z nevysvětlitelného důvodu vytočilo.
"Já nevím! Nějak to začít řešit. Přece se nenecháš od Nicoletty psychicky trápit?!"
"Nechám. Stalo se to, čeho jsem se bál. Využije tě proti mně. Když se ale zaměří na mě, tebe nechá v klidu. Proto se nechám."
"Nathane, ale tady nejde jenom o nás dva! Ostatní jsou v nebezpečí. Ti Lovci se sem nepozorovaně dostali a nikdo by o nich ani nevěděl. Měli bychom udělat něco s Nicolettou. Ty ve svém stavu..."
"V jakém stavu?!" vykřikuje. Než se stačím nadechnout, stojí těsně blízko mě a já, aniž bych chtěla, dělám krok vzad. Je to jen instinktivní reakce, ale i tak bych si za to nejraději dala facku. Zády narážím do stromu.
"Prostě si myslím, že... snažíš se být v klidu a zadržovat to v sobě, ale já to cítím. Cítím, že se v tobě mele něco nedobrého! Akorát se to zhorší, když Nicoletta bude dělat to, co slíbila, že udělá."
"Myslíš, že mám na výběr?" Nathan už skoro křičí a já na něj vidím, že se přestává ovládat. "Když bude tahat do snů mě, tebe nechá." Dál už pokračuje mírnějším hlasem. "A na ničem jiném mi nezáleží."
"A co... co když to nezvládneš?" Byla to ode mě hodně krutá otázka a zdá se, že jsem udeřila na citlivé místo. Nathan mlčí a dívá se na mně svýma zelenýma očima, které jsou plné... čeho? Vzteku?
"Když ne," jeho ruka se zvedá a dotýká se míst, kde má 16 jizev, "tak to odnese nějaký další nevinný člověk. Asi budu muset na pár dní vypadnout."
"Jasně," polykám knedlík tvrdý jako beton. "Pochopím to."
"Ne," zatíná ruce v pěst. Ta malinkatá chvíle, kdy se vrátil do normálu je nenávratně pryč a teď už se zase neovládá. Doslova ho to válcuje. "Nikdo to nechápe a ani nepochopí. Ty nemáš rodinu plnou Lovců. Ty nemáš sklon zabíjet lidi na ulici zrovna ve chvíli, kdy tě to popadne. Nevíš, jak se cítím!"
"Co jsem řekla špatně?!" vracím mu to. Teď už zuříme oba.
"Nic."
"Něco asi jo, když na mě řveš!"
"Jako ty řveš na mě?!"
"Víš ty co," shýbám se pro batoh a házím si ho na záda. "Přijď za mnou, až vychladneš!"
Otáčím se k němu zády a odcházím. Nathana a i tu scénu nechávám za sebou. Právě jsem udělala to, co mi od něj připadalo tak nesprávné. Ale co jiného jsem měla udělat? Zůstat tam a dál na sebe řvát? To těžko.
Cestou na pokoj se zastavuji ve společenské místnosti, kde už by mělo být prázdno. Ale přeci jen tam jsou někteří lidé a to samí rebelové. Přirozeně, že tam je Ann, Rachel a Damian. Podle zvuků z televize se dívají na nějaký horor. Když mě Ann spatřuje, vyvaluje oči. Než ale stačí něco říct, říkám: "Své poznámky o tom, že je pozdě a že bych měla být dávno v posteli, si nech pro sebe."
"Máš vážně skvělou náladu," bručí Ann.
"Můžeš jít zmlátit toho, kdo mi ji zkazil?"
"O koho jde?"
"Nathan..."
"Tak na to zapomeň! Ses zbláznila, ne?! Co se stalo?"
"Trochu jsme se pohádali." Vážně to bylo jen trochu?
"Trochu?" Jakoby mi Ann četla myšlenky.
"Radši to neřeš a podej mi popcorn." Znovu na mě vyvaluje oči.
"Ty... ty se s námi budeš dívat na... na horor?"
"Jo," vrčím mrzutě. Sakra! On mi vážně dokonale zkazil náladu! Nemám horory ráda, ale teď mi přijdou jako dobré odreagování. Sice se soustředím na film, ale hryže mě svědomí. Už teď mě to mrzí a připadá mi to jako úplně zbytečné, ale stalo se. Čas nejde vzít zpátky.
Asi po půl hodině někdo vráží do místnosti.
"Damiane, potřebujeme tě..." Mikkelův vůdčí hlas se rozeznívá po místnosti, ale jakmile mě spatřuje, zaráží se. "Jinde."
"Co se stalo?" ptá se Rachel.
"Nic."
"Mikkeli, počkej!" vyskakuji z křesla, než stačí odejít. Využiji jeho vztah ke mně. Jsem až moc zvědavá a on mi to řekne. Snad.
"Co se děje?" ptám se a zkouším nasadit vyděšený výraz. Vypadá to, že můj pohled zabírá a Mikkel si mě bere stranou.
"V tunelech jsou Lovci. Nevíme kolik, ale musíme se jich zbavit." Slovem "zbavit" samozřejmě myslel zabít.
"Půjdu s vámi."
"Ne! Ty zůstaneš tady a nechci vidět ani slyšet, že se k tunelům jen přiblížíš."
"Nejsi přece můj táta, aby si mi říkal, co smím a co ne."
"Erin, poslouchej mě. Jednou jsem tě málem ztratil a ani náhodou nebudu riskovat, že se to stane znovu. Kolik myslíš, že dostaneš šancí na nový život?"
"A kolik ty?!"
"Já nedostanu žádnou. Jde nás tam hodně, nic se mi nestane."
"Dávej na sebe pozor." Stejně mám v plánu vypravit se za ním, jakmile to jen bude možné.
"Holky, udržte ji tady!" volá ještě na Rachel a Ann. S tímhle předvídáním je někdy opravdu na pěst. Jako třeba dnes!
"Jasně," přikyvuje Ann a já ji pražím pohledem.
"Dáme ti na ni pozor," usmívá se Rachel, ale vidím na ní, že by se nejraději rozběhla za Damianem a šla s ním. Stejně jako já s... Nathanem.
Kluci rychle odcházejí a nechávají nás samotné. Docela mě vyděsil Nathanův pohled. Zachytila jsem ho sice jen na chvilku, ale i tak jsem hned poznala, že se na boj těší. Těší se, až bude moct zabít nějakého Lovce. Jen doufám, že se mu nic nestane.
Po hodině někdo vchází do místnosti. Automaticky se ohlížím, a jakmile ji vidím, vylétávám z křesla, jako by mě někdo nakopl. Ann tiše spí (nechápu, jak někdo může spát při hororu!).
"Ty!" syčím na Nicolettu. Ona se zaráží a já ji chytám za triko a přirážím ke zdi.
"Pom-!
"Drž hubu!" Koutkem oka vnímám, že už je Ann vzhůru a Rachel nevěřícně valí oči. Naše obličeje jsou od sebe jen kousíček. "Jestli Nathana vtáhneš byť jen do jednoho snu, budou tě muset sešívat po kouscích!" Její modré oči se plní strachem, ale ne z toho, že bych jí já mohla ublížit. Ale strachem že vím něco, co mělo zůstat v utajení. Teď už mluvím tak potichu, aby nás Ann a Rachel neslyšely: "Správně, byla jsem tam a všechno slyšela."
"Ale když to neudělám, Steve mě zabije," popotahuje.
"Je mi to jedno! To samé totiž udělám já, když Steva poslechneš. Ani bych z toho neměla problém. Spíš bych dostala nějaké ocenění, že jsem nás zbavila zrádkyně." V očích se jí nebezpečně blýská. Zkouší se mi vzepřít, ale mám větší sílu než ona.
"Nenechám se zabít! Víš, já můžu do svých snů zatáhnout víc lidí najednou. Bejt tebou, tak raději držím klapačku, jestli nechceš, aby se ti přátelé začali jeden po druhém nervově hroutit."
"Je do toho nepleť!" přirážím ji ke stěně ještě silněji. Já a Nathan, to zvládnu. Ale moji přátelé? To je jiná!
"Budu a klidně hned, jestli chceš," pohledem bloudí k Ann, ale hned se zase dívá na mě. "Hned mě pusť, nebo si do parády vezmu třeba... třeba Mikkela." Právě mě zatlačila do kouta a ona to moc dobře ví. Na co je mi to, že bych ji mohla zmlátit do kuličky, když ona má něco, proti čemu se bránit nemůžu? V tomto případě jsem úplně bezmocná. Věnuji jí ten nejhnusnější pohled, jakého jsem schopná a pak, ač strašně nerada, ji pouštím. Okamžitě bere roha.
"Co to bylo?" ptá se Ann. Vidím, že má o mě starost, protože já se takhle nechovám. To ona se bitkuje, většinou i za mě, a já? Já jsem spíše diplomatický typ, ale tohle zašlo daleko i pro mě.
"Naivní pokus pomoct jednomu klukovi. Hele, promiňte, ale já si jdu lehnout." Ann poznává, že nemám v úmyslu zdrhnout k tunelům a tak mě nechává jít.
Dnešní den bych shrnula do jednoho slova: KATASTROFÁLNÍ!
Ale přeci jen ve změti záporných pocitů nacházím jednu pozitivní věc. Konečně vím, jak se jmenuje Nathanův bratr...

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 10

12. května 2011 v 21:18 | Erin |  Ochránce života
Tohle je pro Tebe, Liss! Tak nakonec jsem dodržela slib, který jsem Ti dala! :)

Nathan



Někdo se dobývá do mého pokoje a já se prudkým trhnutím budím. Zůstávám ale dál ležet, aby si ten 'dobrodruh' myslel, že dál spím.
Okno se s krátkým vrznutím otevírá. Slyším lehké kroky, které opatrně našlapují na podlahu. Je jasné, že ten někdo je zkušený zabiják a špión. Už je jen asi metr ode mě. Protože u sebe nemám žádnou zbraň, budu si muset poradit ručně. Podvědomě cítím, že nade mě vztahuje ruku.
"Nathane," šeptá známý hlas asi tak půl vteřiny před tím, než se chystám zaútočit. Je to Mikkel. "Jsi vzhůru?"
"Tvoje plížení by slyšel i mrtvej," šklebím se, a jednak bych si nejraději dal pěstí a jednak nechápu, proč mě burcuje v... půl jedné ráno!
"Neměl jsem v plánu tě nevzbudit."
"Co je tak důležitého, že mě taháš z postele?" sedám si.
"Je to mnohem víc důležité, než myslíš."
"Co se teda děje?"
"Někdo s tebou chce mluvit a mám tě prý přivést. I násilím, kdyby bylo potřeba."
"Dej mi tři minuty na převlečení."
"Mám se otočit?" ptá se jízlivě. V odpověď po něm házím zhnusený pohled.
Vylézáme oknem a pořád nic nechápu. Přijdu si strašně utahaný, ale do krve se mi začíná vyplavovat stále víc adrenalinu, protože na Mikkelovi jde jasně vidět, že by ocenil, kdyby nás nikdo neviděl.
Míříme do menší nemocnice. Mikkel skoro utíká a nedává mi čas na jakékoli otázky.
Jakmile se ocitáme vevnitř, na můj nos útočí typický zápach desinfekce. Všude je ticho a klid, ale na chodbách se svítí. Dochází mi, že tady nemáme co dělat, takže bychom měli být co nejméně nápadní.
V druhém patře zahýbáme doprava, kde jsou dveře s velikým nápisem JIP. Zatavujeme se u pokoje č. 16E. Já vím, všechno jsem to posral, ale tohle si přece nezasloužím!
"Kdo se mnou chce mluvit v jednu ráno, navíc v nemocnici a ke všemu na JIPce?" Doufám, že jsem mu neskočil na nějakej hloupej vtip. Třeba mě sem nalákal schválně, a teď mi chce dát nakládačku za Erin. Nedůvěru ve svém hlase se nesnažím maskovat.
"Nevím," krčí rameny. Lže! "Jsem jen poslíček." Chvíli čekám, jestli ještě něco nedodá, ale mlčí a doslova jen čeká, až vejdu dovnitř.
Mučednicky vzdychám a potichu vcházím do pokoje.
Místnost je potemnělá a jediné světlo, které tu je, poskytuje zářivý měsíc prosvítající skrz nedbale zatažené žaluzie.
Oči mi padají na tělo, které se rýsuje pod bílou přikrývkou. Ne! To…to nejde! V posteli totiž leží Erin! Ve tváři je nezvykle bledá, ale pravidelný a hlasitý zvuk oznamující tlukot jejího srdce je skutečný. Ostře lapám po dechu.
Kdyby sem teď vrazila parta Lovců, ani bych si toho nevšiml.
V šoku, kdy se nezmáhám na nic, jsem potřetí v životě. A vždy za to mohla právě Erin. Když jsem ji poprvé viděl, když jsem přihlížel tomu, jak umírá, a teď. Dělám krok k její posteli, ale zastavuji se. Bojím se, že každý nepatrný pohyb nebo činnost zruší tento krásný sen. Ale ostrý zápach desinfekce a pípání přístrojů mi dokazuje, že to sen není.
Beru malou dřevěnou židli, která stála u zdi, a sedám si vedle postele, ve které leží Erin.
Pořád se z toho faktu nemůžu vzpamatovat.
Z pod peřiny jí kouká ruka a já neodolávám. Pokládám svou ruku na její a ihned si všímám, že se jí po tváři rozlévá unavený úsměv.
"Jen tak se mě nezbavíš," šeptá. Její hlas je sice unavený, ale působí na mě jako kýbl studené vody. Konečně mi dochází, že tohle všechno je pravda a ne jen slastný opar, který jsem si ve spánku sám vytvořil. Musím odolávat touze ji pevně obejmout a už nikdy nepustit.
"C-co?"
"Máš mě trénovat. Dokud tě nesložím na zem, nemůžu si jen tak umřít," prohlašuje a otevírá oči. Znovu se na mě usmívá a já vím, že všechno se ještě spraví. Trochu jí tisknu ruku a ona se mi pokouší stisk oplatit, ale je vážně slabá.
"Jak se to stalo?"
"Nějak se to doneslo k Emily. Má skvělou schopnost uzdravování. Nějak mě vrátila zpátky. Může to ale dělat jen párkrát za život. Jen jsem měla štěstí," odpovídá unaveně.
"Já," nadechuji se, "jsem moc rád, že jsi zpátky." Ty idiote! Právě ses dozvěděl, že holka tvých snů je naživu, a ty se zmůžeš na tohle?! Hlas v mé hlavě je krutý, ale pravdivý.
"To já taky." Erin se opatrně zvedá. Je na ní vidět, že se vzhůru drží jen tak tak. Pomáhám jí do sedu.
"Co je?" ptá se, protože na ni nejspíš hodnou chvíli čučím. Ale ona je jako anděl. Anděl milosrdenství a citu, kterého se mi moc za život nedostalo. Lásky.
"Já…" To snad není pravda, ta holka mě připravuje i o řeč. Tak tohle se mi ještě nestalo. Přicházím k ní blíž a chytám ji za ruce. Je to dobré, neprobudil jsem se v posteli u sebe v pokoji. Celou dobu na mě zvědavě hledí svýma překrásnýma hnědýma očima. Nemůžu si pomoct, ale působí na mě strašně křehce. "Už nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Proč?" ptá se. Na to samé se mě zeptala v tělocvičně.
"Protože tě miluju," vyslovuji větu, kterou jsem nikdy nevyslovil. Erin se chvíli tváří naprosto nečitelně, ale pak se jí po tváři rozlévá hřejivý a láskyplný úsměv. Oči se jí ale plní slzami. "Co se děje?"
"Já jen, že mám štěstí." Zrak stáčí k zemi. "Víš, na co jsem myslela jako poslední?" Na znamení, že nevím, lehce vrtím hlavou. "Na tebe. Tvoje oči. Moc mě mrzelo, že už ti neřeknu, že... prostě to mám stějně." Tisknu ji k sobě a plní se mi tak nevyřčené přání. Sice to není věčné objetí, ale je plné upřímné lásky a to je důležité.
"Už je to dobré," šeptám jí do ucha a hladím po jemných vlasech. "Málem jsem tě ztratil, ale podruhé to riskovat nebudu. Ale je tu něco, co bys měla vědět." Lehce ji od sebe odtrhávám a hluboce se jí dívám do očí. Asi není nejlepší jí teď vysvětlovat, že jsem vlastně vrah lidí, ale připadá mi víc než nutné, aby to věděla. "Pochopím, když mě pak nebudeš chtít vidět."
"Nechtít vidět? Tebe?"
"Erin, já to nikomu neřekl. Nikdy, ale připadá mi správné, abys to věděla. Ale je to mnohem horší, než to, že je můj bratr Lovec." Při posledním slově sebou trochu trhá a mě hned mrzí, že jsem se o svém bratrovi vůbec zmiňoval.
"Co může být ještě horší?"
"To, že všechno, co řekl, je pravda. Já… nejsem takový, jakého mě vidíš." Natahuji před ní ruku a ukazuji jizvy po zraněních, které jsem si způsobil. "Každá jizva představuje život člověka. A ty životy jsem ukončil já. Zabíjel jsem jako smyslů zbavený. A to je jen kvůli troše krve Lovce, která je ve mně. Proto jsem se od tebe držel dál. Bál jsem se a bojím se i teď, že bych ti mohl ublížit." Tak a je to za mnou. Vidím, jak se její oči plní strachem a mě to zasahuje jako dýka do srdce. Sice jsem se na to připravil, ale i tak je mi z toho na nic. Čekám na nějakou reakci, ale nic se neděje. Hořce se usmívám, vstávám a dávám jí lehkou pusu na čelo. Pomalu jí pouštím ruce a chystám se odejít.
"Počkej," vyskakuje z postele, ale jak je slabá, tak se jí podlamují kolena a téměř padá na zem. Já ji ale zachytávám a pomáhám zpátky na postel. Zvedá hlavu a upřeně se mi dívá do očí. "Mně je jedno, co jsi kdy udělal. Je to minulost. Ale jedno vím naprosto jistě. A to, že chci být s tebou."
"Taky chci s tebou být," vzdychám. "Ale bojím se, že se jednou neovládnu."
"Věřím ti." Znovu se jí dívám do očí. Jediné, co v nich vidím, je důvěra a porozumění. Ale ona musí pochopit, že jsem nebezpečný.
"Já vím, ale tady jen důvěra nestačí. Už hodně krát jsem se pokoušel ovládnout se, ale pokaždé jsem prohrál. Ten záchvat na zabíjení mě popadl šestnáctkrát a víš, kolik lidí jsem zabil? Vždycky jsem někoho zabil a…"
"Ale no tak," přerušuje mě. "Jsem tu pro tebe a vždycky budu. Pomůžu ti s tím bojovat, když mi to dovolíš. Ale nikdy mě nedonutíš, abych si o tobě začala myslet, že jsi špatný. Proč by si byl jinak tady?" Bere mě za ruku a tentokrát mi ji tiskne mnohem silněji. Ona nabíjí energií mě a já zase ji. "Děkuju, že jsi přišel."
"Já ale nehodlám někam jít," usmívám se.
"Ale je jedna v noci. To tu chceš být celou noc?"
"Erin, nenechám tě samotnou."
"Jak myslíš, ale…" Umlčuji ji polibkem, na který jsem čekal tak dlouho. Je to jako pomoc ve chvíli, kdy už sami nemáte sílu bojovat. Není to nic hladového, je slabá a já zase nechci vypadat, že na ni tlačím.
"Tobě je zima," konstatuji, když si všímám, že se celá třese. Bylo to sice konstatování, ale stejně lehce přikyvuje. "Mám ti sehnat nějakou deku?"
"Já nechci deku," šklebí se a mně dochází, co má na mysli. Trochu se posouvá na posteli a já si zalézám k ní. Nemyslím na to, co by se stalo, kdyby nás takhle někdo našel.
Erin si pokládá hlavu na mou hruď a já ji jednou rukou objímám. Ruce má vážně úplně ledové a já je obě bez problémů balím do své dlaně. Netrvá do dlouho a Erin usíná.
Na začátku jsem se zmínil, že jsem unavený, ale teď jsem plný nové energie a chuti do života. Stále nemůžu uvěřit tomu, že je živá. Je živá a leží v mém objetí. Takhle bych mohl strávit věčnost…

Budí mě ostrý výkřik. Okamžitě vyskakuji z postele a zjišťuji, kdo křičí. Erin sebou zmítá, křičí a po tvářích se jí valí slzy.
Rychle k ní přicházím, abych ji mohl probudit. Lehce s ní třesu, ale nic se neděje. Zkouším to trochu silněji, ale ona má dál zavřené oči. Už se na ní chystám chrstnout sklenici vody, která leží na stole, ale v tom otevírá oči a rozplakává se ještě víc.
"Už je konec," říkám jí jemně. "Něco zlého se ti zdálo." Ale už teď tuším, že to nebude obyčejný sen.
"Ne," pláče a já jdu k ní tak blízko, jak jen to jde. Vrhá se mi kolem krku a pevně mě objímá. "Bylo to… tak skutečné. Ta bolest. Všechno cítím ještě teď."
"O čem se ti zdálo?"
"Byl jsi tam ty, tvůj bratr a já." Už vypadá trochu klidněji než na začátku, ale je zřejmé, že má bolesti. "Chtěl něco vědět, ale ani jeden z nás to nechtěl povědět. Začal tě mučit, ale cokoli udělal tobě, stalo se mně. A ty jsi nemohl mluvit." Takový sen není normální a už vůbec ne, když i po snu prožívá fyzickou bolest.
"A pak?" Nějak tuším, že to není všechno.
"Udělal z tebe Lovce a ty si pak… pak si mě zabil!" Na chvíli mi to vyráží dech, ale rychle se vzpamatovávám.
"Už jsem ti jednou řekl, že bych se raději stokrát zabil sám, než abych ti ublížil. Dál to trvá a ať se stane cokoli, trvat to bude."
Jen blízkost Erin mi pomáhá držet se na uzdě. Ten vztek, který se ve mně hromadí, je silný. Moc silný a bojím se, že mě to převálcuje. A ptáte se, proč jsem najednou tak vzteklý? Protože někdo útočí na Erin. Nejraději bych se sebral a okamžitě vypátral příčinu a toho dotyčného nejraději zabil. Nejhorší je, že někdo používá na Erin svoji schopnost. A to dokáže jen Výjimečný. Slíbil jsem, že ji ochráním. Ale oproti takovým schopnostem jsem bezbranný. A pocit bezmoci já zažívám zřídka.
Erin si hned všímá, že se se mnou děje něco nedobrého, a otáčí se na mně.
"Jsi v pořádku?"
"Jo," přikyvuji, ale ne moc přesvědčivě mluvím. "Jen by mě zajímalo, proč a kdo ti to udělal."
"To mně taky." Erin po chvíli zase usíná, ale tentokrát neležím vedle ní. Chodím po pokoji a snažím se nějak přemoct touhu někoho nakopat. Ale i kdybych vybuchl, na Erin bych nevztáhl ruku. Nikdy!
Celou noc trávím pozorováním spící Erin a chozením po pokoji. Nikdy jsem se nepřiznal, ale sebeovládání mi dělá hodně problémů. Vždy to ale v sobě dusím a vybíjím se úplně jinde. Někde, kde mám minimální šanci na někoho narazit.
Ráno v šest přichází vizita. Oznamují, že je Erin naprosto v pořádku a že může opustit nemocnici. Ale měla by tak týden odpočívat.
S nevýslovnou radostí odcházíme. Mikkel nás doprovází. Kromě mě a jeho zatím o Erin nikdo neví. Nemusím mít výcvik na to, abych poznal, že Mikkel ví, že se něco odehrálo mezi mnou a Erin. Ale mlčí a na nic se neptá.
Do Erinina pokoje jsme se to rozhodli vzít raději zadním vchodem.
Mikkel se chová mnohem víc ochranářsky, než já. Ale já se mu nedivím. O Erin se dozvěděl jako první a nemohl tomu uvěřit, stejně jako já.
Pro nás oba je zázrak nepopsatelného rozměru, že je naživu.
U vchodu narážíme na Rachel a Damiana. Oba na Erin civí s pusou dokořán.
"Ty idiote! Jak sis ze mě mohl tak blbě vystřelit?!" Začíná řvát Rachel a Damian ji musí přidržovat, aby po mně neskočila.
"Nedělal si legraci," ozývá se Erin. Rachel ji objímá tak silně, že bych se nedivil, kdyby ji uškrtila.
"Moc se omlouvám," říká jí Rachel a z hlasu je poznat, že je na měkko.
"To nic," usmívá se Erin. "Kde je Ann?"
"Od doby, co s námi mluvil Nathan, ji nikdo neviděl. Prostě zmizela," odpovídá místo Rachel Damian.
"Erin," ruší je Mikkel. "měli bychom jít. Za chvíli bude snídaně a to znamená mraky lidí."
"Jasně," vyhrkává. Ještě jednou se objímá s Rachel a naše tříčlenná výprava se znovu dává do pohybu.

Z hodin se postupně stávají dny a dny se přelévají do týdnů.
Erin byla a je středem zájmu, ale i posměchu a výhrůžek. Zpráva o tom, že zemřela, se šířila městem jako mor, a když se lidé dozvěděli, že je zase na živu, začali ji spojovat s Lovci. Ale naštěstí se podařilo utajit, kdo Erin zachránil život. Ale lidé jsou jako piraně a nedají pokoj, dokud něco nevyšťourají.
Můj vztah s Erin je jako z pohádky. To, že jsme spolu, nedáváme na veřejnosti moc najevo, protože já jsem dospělý a ona technicky vzato pořád dítě. Lidé by si to mohli špatně vyložit.
Ida a Nicoletta o ní začaly šířit hnusné pomluvy, kterým ale stejně věří jen ti největší blbci.
Ten živý sen, co měla Erin poprvé v nemocnici, se pořád dokola opakuje. Nejdřív jednou, nebo dvakrát týdně, ale teď už není výjimka, když se jí ten sen zdá i každý den. Vidět ji trpět a nedokázat jí pomoct, je hrozné. Navíc jsem si všiml, že se s každým dnem stupňuje jak fyzická bolest, tak to Erin začíná ubíjet i psychicky.
A já toho začínám mít dost. Pomalu ale jistě se ve mně shromažďuje vztek a jednou pohár přeteče. A bude to brzo. Už jsem se mnohokrát snažil přijít na to, kdo z Výjimečných by to mohl být. Ale na nic jsem nepřišel.
Damian nám řekl, že mu někdo posílá divné dopisy. Erin se mi při tréninku svěřila (spíš jsem ji tak trochu donutil, protože jsem slíbil, že ji ochráním a to taky spadá do toho slibu), že jí také někdo posílal dopisy. Ale od té menší bitvy, kdy skoro zemřela, už jí chodit přestaly. Což je jedině dobře.
Rachel i Ann se vzpamatovaly, ale Ann mi málem utrhla hlavu s rukama i nohama. Byla na mě strašně naštvaná, i když jsem za to nemohl.
Erin Tobiasovi na férovku řekla, že se s ním chce jen kamarádit. On je z toho na prášky ještě teď, ale jedinou cestou na vzpamatování je pro něj jen flirt s jinýma holkama. Chce, aby Erin začala žárlit, ale ona si toho nevšímá.
Je květen a za týden mám s Erin a dalšími žáky odjet do své rodné země, do Anglie. Musím uznat, že v Norsku jsou hodně přísní, co se týče cizích jazyků na škole. Každý Ochránce musí umět alespoň dva další jazyky. A všichni tady mluví plynulou angličtinou, jako by se narodili v Anglii. Horší ale je, když začnou mluvit Norsky.
Právě sedím na obědě s Damianem a Joshuou.
"Tak bude párty?" ptá se Joshua. Je úplně posedlý!
"Možná," bručí Damian, který má za tři dny devatenácté narozeniny.
"Nebuď takovej suchar! Kolikrát v životě oslavíš devatenáctiny?"
"Jednou?" tuší otráveně Damian.
"Vidíš to! Musíš to pořádně oslavit!"
"Fajn. Zařídíš jídlo, pití, místo a pozveš hosty!"
"Klidně," přijímá výzvu Joshua a Damian vypadá šokovaně. Myslel si, že ho to odradí. "Ale připrav se. Fyzicky i psychicky. Bude to největší kalba, kterou jsi kdy zažil a zažiješ. A věř, že se nebude pít jen cola, na kterou jsi byl do teď zvyklej."
"Seš vůl!"
"Jo a ty zase…" Přestávám vnímat jejich slovní přestřelku a zaměřuji se na Erin. Sedí kus ode mě, ale tak, že si vidíme do očí. Ona ve stejnou chvíli zvedá hlavu a zachytává můj pohled. Všechno kolem mizí a já se soustředím jen na Erin. Vpíjíme se do sebe očima, jako bychom se v nich chtěli navzájem utopit.
Bohužel do Erin strká Ann a to přerušuje náš oční kontakt.
Přemýšlím, co nás čeká po obědě. Erin má vyučování tři hodiny a pak máme společný trénink. Moc se na něj těším…

Další kapitola

Předešlá kapitola


Hokej!

11. května 2011 v 19:07 | Erin |  Ostatní :)
Já tek přeju našim, abysme vyhráli!!! :DD Ale jaký Čech ne, že jo? No, každopádně jsem moc ráda, že jsme rozdrtili Američany a oni stihli jen čučet :DDD
Asi si říkají: "A kde že ta země je?" Ale od teď to už budou vědět!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
No a co vy a hokej? Fandíte, nebo je Vám to jedno??? :DD

Další nechápanost...

10. května 2011 v 19:15 | Erin |  Ostatní :)
Já už fakt nevím...! Asi před pěti minutama jsem narazila na blog dvou holek a musím říct, že se mi z toho chtělo brečet a blejt zároveň... Je to asi mnou, ale přijde mi trapné, když někdo nabízí zhodnocená blogu a pak ještě nabádá autorku ke smazaní, protože u ní získala jen 6 bodů z 50. Přitom ty holky sami píšou způsobem, ze kterýho bych si šla rovnou hlavu omlátit o zeď! Ale takových blogů je hromada! Navíc jsem se koukla, jaké mají podmínky pro SB... No nic, už jsem se zase vyvztekala sem... :DDD
Teď mi navíc začala bombardovat můj druhý blog komentáři a myslím, že za chvíli nebudou moc slušné... A neslušné už myslím to, že napíšou prapodivný komentář bez jakékoli interpunkce do článku, kde děkuju všem za podporu... :DD Bože, ony asi fakt musejí mít IQ na úrovni letícího kamene... :D

kapitola 9

9. května 2011 v 21:33 | Erin |  Ochránce života

Nathan


Ztratil jsem ji…
Připadám si jako úplná troska. Jako by ke mně přišel můj zvrácený bratr a zaživa mi vytrhl srdce z hrudi.
Pocit své vlastní viny je mučivý. Ale vyčítám si to, protože za její smrt opravdu můžu. Neměl jsem ji nechávat samotnou. Bylo jí 16! To přece nejde, aby někdo tak mladý zemřel tak chladnokrevnou smrtí, navíc rukou Lovce. Ne, někdo tak mladý by neměl umírat nikdy.
Od té doby nemůžu zapomenout na to, co se odehrálo těsně po tom. Bude to moje noční můra do konce života.
Když Erin přestala dýchat, vzal jsem ji do náruče a utíkal s ní Dolu. Všechny tři Výjimečné jsem tam nechal. Sice se chvíli snažili běžet se mnou, ale asi po minutě to vzdali, i když je poháněl strach o své vlastní životy.
Chtěl jsem s Erin běžet rovnou na ošetřovnu, ale v tom si mě v půli cesty všiml Damian a Mikkel. S nimi byl i Tobias, Joshua a Riley.
Tobias a Mikkel byli prvních pár sekund naprosto mimo.
Ani na chvíli jsem se nezastavil až do chvíle, než si mi před cestu stoupnul Damian. Někdo další mi položil ruku na rameno.
"Kámo… nemá to cenu," řekl tiše a v tu chvíli se mě zmocnil nezměrný vztek. Jak vůbec něco takového mohl říct?! "Odnesu jí tam, ale ty... dej si oraz."
"Dotkni se jí a já přísahám, že už se nikdy nepostavíš na nohy!" zavrčel jsem.
Pak se věci odehrály moc rychle. Damian mi její tělo jemně vzal a než jsem po něm stačil skočit, někdo mě silně srazil k zemi. Riley a Joshua. Znehybnili mě. Ale ani jeden z nich by pro mě nepředstavoval soupeře. Ani jsem si neuvědomoval, že s nimi zápasím. Když jim na pomoc přiskočil Mikkel, moje šance na útěk se zmenšily.
"Musím za ní!" vřískal jsem jako smyslů zbavený.
"Je mrtvá! Rozumíš! Mrtvá!" vykřikl Joshua. Chvíli mi trvalo, než jsem to vstřebal. Jeho slova byla nesmírně krutá, ale jemu samotnému tekly po tvářích slzy. A když mi konečně došlo, že říkal pravdu, uvolnil jsem se. Přiklusali nějací dospělí Ochránci a já jsem se znovu pokoušel dostat se za Erin. Ale byli na mně čtyři. Doslova násilím mě odvlekli do pokoje.
A od té doby jsem tu. Jeden z nich hlídá za dveřmi, z venku pokoje.
A to mě ještě čeká návštěva ředitelny za to, že jsem tam nechal Výjimečné.
To už je mi ale jedno. Je mi všechno jedno.
Erin…
Nedávám na sobě znát bolest, kterou cítím uvnitř. Zamiloval jsem se do ní hned, jak jsem ji uviděl. Miluji jí i teď a vždycky budu. Jsem strašnej kretén! Tu nadávku si zasloužím nejen proto, že jsem dovolil, aby ji zabili, ale taky proto, že jsem nevyznal své city.
Ale nemohli bychom být spolu. Už jen kvůli mému bratrovi. Chce mi dělat ze života peklo a...
Ne! Ty idiote, ona je mrtvá! Je jedno, když myslíš na to, co by, kdyby. Ona už se to nikdy nedozví. A proč? Protože jsem byl moc slabej!
Sám jsem si slíbil, že ji ochráním. Za každou cenu. Byl jsem připraven toho Výjimečného zabít, ale ona začala jednat. Jak moc rád bych zemřel místo ní. Třeba i tou nekrutější, nejbolestivější a nejpomalejší smrtí.
Do ruky beru první věc, která mi pod ní přichází. Náhodná oběť, sklenice, se okamžitě pod mým stiskem třístí na kousky a střepy se mi zahryzávají hluboko do dlaně. Ale psychická bolest nemizí. Na to bych potřeboval větší kalibr. Mnohem větší…
Musím se trochu uklidnit.
Mít bratra Lovce má své následky. Přeci jenom mi v žilách koluje trochu krve Lovce a někdy se to projevuje. Tahle část mé minulosti je bolestivá a snažím se s ní bojovat, ale někdy to prostě nejde. Když se to 'projevuje' mám chuť někoho zabít. Chci vidět, jak z něj pomalu vyprchává život a pocit, který to ve mně vyvolává je odporný. Jindy ne, ale teď ano. Zevnitř mně to pomalu požírá, jako kyselina.
A to je další věc, proč jsem se od Erin držel dál. Kdyby na mně přišla taková 'nálada', mohlo by se něco stát.
Kvůli tomu už jsem zabil spoustu nevinných lidí. Nejhorší to bylo v šestnácti. Když se pak uklidním, cítím se psychicky na dně. Za každého zabitého člověka jsem si vyryl do pravé ruky hluboký šrám. Nebral jsem to jako záměrné poškozování, ale spíš jako úlevu. A ptáte se, kolik těch šrámů tam mám? Šestnáct… Osud je někdy až moc krutý. Šestnáct zabitých lidí, Erin, které bylo šestnáct. Třeba mě chtěl někdo potrestat, ale životem za to zaplatila ona.
To myslel můj bratr, když se Erin vysmíval, když prohlásila, že si myslí, že jsem dobrý člověk. O této části minulosti až na mého bratra nikdo neví.
Někdy si připadám jako stvůra. Jako lovec, ne Ochránce.
A to, že jsem Ochránce, mi vždy připomínala Erin. Její chuť do života byla nabíjející. Nikdy jsem neslyšel, že by si na něco stěžovala. S ní jsem si připadal na správném místě.
Ale teď? Teď se vše rozpadá na malé kousíčky a každý jednotlivý kousíček je v jiné zemi, na jiné planetě, v jiném vesmíru. Ty kousky dávaly dohromady všechny mé emoce a city. Erin jich ve mně probudila tolik. A bude velice těžké složit je dohromady. Spíš nemožné. Všechno, pro co jsem žil byla ona.
Někdo dvakrát klepe na dveře a vchází dovnitř. Je to ten Ochránce, co mě má hlídat. Tváří se dokonale nečitelně. Oči mu sjíždí k mé pravé ruce. Cítím, jak mi teplá krev stéká z rány na prsty a dál na zem, kde už je celkem slušná louže. On ale soudí, že to vydržím a pokyvuje směrem ke dveřím.
"Kam půjdeme?" ptám se. Tón mého hlasu je opravdu nepříjemný.
"Chce tě vidět ředitel." Čekal jsem to, ale ne tak brzy.
Kráčíme chodbami a můj Ochránce je v pohotovosti. Myslím, že bych ho přepral, kdybych chtěl. Je mu tak pětadvacet a vsadím se, že jeho už od tří let netrénovali Lovci. Představy na boj ale raději vyháním z hlavy.
Ředitel je zamračený a vážný, ale nezdá se, že by pociťoval nějakou lítost pro někoho, kdo zachránil jeho dceru.
"Sedněte si," říká mi. Můj Ochránce mi stojí za zády a vypadá, že mně na pokoji jen tak nenechá. "To, co se stalo… je mi to líto. Slečna Laurentsová byla jednou z nejlepších tady."
"Ona by toho nelitovala," cedím skrz zuby. Jeho i můj Ochránce sebou trochu cukají, ale zatím nic víc nedělají.
"Žádný Ochránce nelituje, když zemře pro Výjimečného." Ten chlap je totální DEBIL!
"Přejděte k věci!" štěkám na něj a skoro vyskakuji ze židle, ale Ochránce mě stahuje zase zpátky. Oni se vážně bojí, že bych po něm skočil. Za to, co řekl, bych to ale udělal, kdyby mi v cestě nestáli ti dva.
"Omlouvám se, vím, že je to pro vás citová záležitost. Vy sám víte, co jste udělal. Nechat tam Výjimečné, to je velice vážná věc a i přes tu tragickou oběť, kterou nám slečna Laurentsová přinesla, jste je tam nechávat neměl…" Dál už ho neposlouchám. Jeho přednáška o tom, jak se má Ochránce chovat, mě vážně nezajímá. Občas jen něco zabručím, nebo přikývnu.
Nevím, jak dlouho tu sedím a nepřítomně čučím do blba. Když ale slyším spásná slova: "Můžete jít." dost se mi ulevuje.
Vycházím ven a před sebou spatřuji Ann, Rachel a Damiana. Povídají si, ale jejich úsměvy jsou dost nervózní. Ví, že se něco stalo, ale neví přesně co.
Musím jim to říct. Můj Ochránce se za mnou plíží jako stín. Ale drží se celkem daleko, asi vycítil, že se jim chystám něco sdělit.
"Čau, co ten výraz ztroskotance?" směje se Rachel a Damian po mně střílí varovným pohledem. Neřekl jí to.
"Já a E… Erin jsme byli pomáhat lidem, co přijeli z Finka." Její jméno je jako nůž do zad.
"Při cestě zpátky nás napadli Lovci…"
"A kde je Erin? Doufám, že není zraněná. Ona sama už Lovce zabila. A byla přece s tebou. V čem je problém?" mračí se Ann. Dlouho se jí dívám do téměř černých očí a po chvíli mlčení v nich spatřuji hromadící se slzy. Došlo jí to.
"Ne," vydechuje a všechny slzy se z očí jako mávnutím vytrácejí.
"Co se tam stalo? Je vážně zraněná?" ptá se Rachel, která to zatím plně nepochopila.
"Ona," nabírám vzduch do plic, ale připadám si, jako bych dýchal vodu. "Ona zemřela."
"Jo, dobrej vtip. Je na ošetřovně?" Opět upadám do ticha a teď se pro změnu dívám do modrých očí Rachel. Ona v mém pohledu čte, že si legraci nedělám. Jak bych taky mohl?!
Damian ji tiskne k sobě a Rachel se mu choulí na hruď a nahlas vzlyká.
"Jak… jak se mohlo… stát?" šeptá.
"Je to moje vina," stáčím pohled k zemi. "Chránila Výjimečné a vůbec nemyslela na to, že by mohla přijít o život."
Všímám si, že se Ann otáčí a chystá se odejít. Zastavuji ji ale tím, že jí popadám za zápěstí.
"Pusť mně!" vykřikuje. Už žádné slzy, jen prázdný výraz v očích.
"Ann, jestli si chceš vybít vztek, posluž si. Je to moje vina," opakuji.
"Ne, není. Tohle se mohlo stát komukoli a kdykoli. Věřím, že kdyby něco šlo udělat, udělal by si to. Ale teď mně pusť!" Raději jí opravdu pouštím a ona se hned vydává rychlým během z chodby.
Jen doufám, že si nic neudělá, protože když se mnou mluvila, už nebrečela. Ani v hlase nebylo znát nějaký cit. A to je to nejhorší. Dostala takovou ránu na psychiku, že se její emoce naprosto zablokovaly. Může to trvat několik minut, ale i dní nebo týdnů.
Rachel je na tom lépe. Ta alespoň brečí. Celá se třese. U ní naštěstí ten stav nenastal a už ani nenastane. Když se to neprojeví hned, nebo chvilinku po tom, pak už má jistotu, že se to nedostaví vůbec.
Pozoruji, že se mi stalo to samé, co Ann. Už mnohokrát jsem pocítil v očích slzy, ale nikdy se nevydraly na povrch. Prostě ten fakt, že zemřela, slzy potlačil.
Otáčím se a naprosto na dně se vydávám za svým Ochráncem. Tváří se soucitně. Vsadím se, že s pomocí svého citlivého sluchu všechno slyšel.
"Potřebuješ se vybít," prohlašuje. "Máš dvě minuty na převlečení."
"Ale co…"
"Hned!" Dál už se ani nesnažím protestovat. Třeba mě té bolesti na chvíli zbaví.
Za několik málo minut stojíme proti sobě na cvičišti. Musím ze sebe ten vztek a zoufalství vymlátit, nebo se nějak odreagovat.
Zjišťuji, že se jmenuje Ian a je mu přesně tolik, kolik jsem odhadl. Pětadvacet.
V boji je dobrý. Hodně dobrý, ale jak už jsem řekl, jeho necvičili Lovci. Za deset minut už leží ne zemi. Cítím se o něco lépe, ale pořád to není ono.
"Jdeš dobrej," říká mi Ian. "Zatraceně dobrej. Ale tudy cesta nepovede. Zdá se, že jsem utahanej víc, než ty. Co takhle si jít zaběhat?" Jako odpověď mu dávám ledabylé pokrčení ramen.
Běhat s Ianem se ukázala jako pěkná kravina. V boji jsem možná lepší, ale on má fyzičku, jakou jsem ještě neviděl.
Já jsem toho měl plný kecky už při 10. kilometru, ale on mě donutil běžet dál. Nakonec jsem tak unavený, že zpomaluji, ale to už mě zase nutí, abych běžel rychleji. Celkem pomalým tempem dobíháme zase na hřiště. Ian ale nevypadá moc unaveně.
"Jak se cítíš?" ptá se s úsměvem.
"Jako spráskanej pes."
"To je jedině dobře."
"Kolik jsme toho naběhali?"
"Něco přes dvacet," krčí rameny.
"Děláš si p..." Jeho pohled mě umlčuje.
"Přežil si? Přežil. Jenom ti to prospěje."
"To asi jo." Procházíme kolem menšího lesíka, který je za budovou, kde bydlí Ochránci. Je už skoro tma, ale tam odtud se ozývá křik. Ale není zoufalý, jako když někdo volá o pomoc, ale spíš radostný. Už tam chci jít, ale v tom si uvědomuji, že by mě tam Ian pouštět neměl, nebo jít se mnou.
"Klidně běž," mává rukou. "Jen nedělej blbosti." Na souhlas přikyvuji a vydávám se do lesa. Ani ne po minutě zjišťuji, o co jde.
Pár Ochránců sedí u ohně a vypadá to, že mají v plánu se ožrat k smrti.
Nejhůř je na tom asi Rachel. Má úplně rudé oči. Hlavně od slz a trávy, jejíž zápach se vznáší ve vzduchu.
Chápu, o co jde. Svůj smutek a žal se snaží utopit v alkoholu a kouření. Damian, který sedí vedle ní, vypadá střízlivě. Další, koho poznávám, je Joshua. Mikkel je tu také, ale jen nepřítomně civí do ohně a v ruce svírá kelímek s červenou tekutinou. Je ale úplně plný. Mám pocit, že plný i zůstane. Když si všímám Tobiase, přehodnocuji situaci. Ten je na tom nejhůř. Je úplně na mol a nevypadá, že by hodlal s pitím přestat. Tobias byl do Erin zamilovaný až po uši a nesnažil se to skrývat. Joshua byl zase její nejlepší kamarád. A Mikkel? Ten byl její všechno, stejně jako ona byla jeho všechno. Měli mezi sebou tak krásný a nepopsatelný vztah, ale jen jako přátelé. Rachel byla její kamarádka a Damian je tu nejspíš od toho, aby se Rachel pak dostala v pořádku na pokoj.
Jako první si mě všímá Mikkel, ale až po nějaké době. Jeho výraz v obličeji se hned mění. Kelímek s tekutinou mačká tak silně, až mu tekutina stéká po ruce.
Mikkel vyskakuje a mrští se mnou o strom. Stíhám rukou trochu mírnit sílu nárazu. Chytá mě pod krkem a znovu přiráží ke stromu. Nebráním se. Stojí mě to ale hodně sebeovládání, abych potlačil tak pevně zakořeněné reflexy. Chystá se mi jednu vrazit, ale Damian ho zastavuje.
"Mikkeli," oslovuje ho. "Nemohl za to, co se stalo."
"Bylo jí šestnáct!" řve na mně a Damiana dokonale ignoruje. Mikkel mně dál svírá drtivou silou. Za tu dobu, co jsem v Norsku, jsem si myslel, že Mikkela už mám odhadnutého. Vždy se choval klidně. Ale teď mám pocit, že mě uškrtí. "Šestnáct! Víš, co to je?! Byla ještě dítě. Ani nevíš, jak moc milovala život!"
"Já vím," říkám potichu a trochu skřípavě, protože se mi pod jeho stiskem jaksi nedostává moc kyslíku.
"Nevíš nic! Vůbec jsi jí neznal!"
"Nemohl jsem nic udělat." Je těžké nahlas říct, že to byla moje chyba.
"Neměla tam co dělat!"
"Zachránila život jednomu Ochránci…"
"Mně je úplně jedno, kolik jich zachránila. Život jí to nevrátí!"
"Co tímhle chceš dokázat?! Jestli mi chceš jednu vrazit, posluž si, nebudu se bránit. Ale to jí taky život nevrátí." Mikkel se nejdřív tváří šokovaně, a pak stáčí svůj pohled k zemi. Vypadá to, že o mých slovech uvažuje.
"Erin by se chlastu ani trávy nikdy nedotkla," prohlašuje potichu a stále se dívá na zem. "Proč musela umřít zrovna ona?"
" Já nevím, Mikkeli, nevím. Kdyby to šlo, vyměnil by si to s ní."
"Ale nejde to a život jde dál," zvedá oči a s pevným výrazem se dívá do mých. "Omlouvám se."
"To je v pohodě. Vím, jak se cítíš."
"Ne, nevíš," vzdychá a sedá si tam, kde seděl před tím. "Nikdo to neví. Někoho to bolí méně, někoho víc, ale já si připadá, jako by mi někdo uřezal ruce a nohy. Můžu si jen představovat, co by stalo, kdybych tam byl, nebo kdyby tam Erin nebyla. Ale kdyby je zbytečné slovo. Už když jí bylo pět a mně osm, řekl jsem si, že ji ochráním. A navíc jsme si slíbili, že se na jejích osmnáctých narozeninách ožereme do mdlob," usmívá se hořce.
"Je mi to líto. Měl jsem něco udělat."
"Tvoje povinnost je chránit Výjimečné…" Mikkel utichá, protože z poza stromů vychází Ian.
"Nathane, musíme jít," oznamuje. Ještě po oko kontroluji Mikkela. Už zase kouká do ohně a nic na sobě nadává znát.
Já a Ianem odcházíme a necháváme je tam.
U vchodu do pokoje mi Ian zkráceně rekapituluje, co že to vlastně říkal ředitel. Mám prý celý týden volno. To je doba na to, abych se vzpamatoval.
Loučím se s Ianem, kterého konečně odvolali k jiné práci. Do postele zalézám s pocitem naprosté bezmoci a pocit viny mně mučí ještě dlouho.
Nakonec ale vyhrává únava…

Další kapitola

Předešlá kapitola


Nechápu!!!!!!!!!!!!

9. května 2011 v 17:35 | Erin |  Ostatní :)
Blogy jsou od toho, aby člověk sdělil lidem něco, co si myslí a prostě se nějak vyjádřil, a proto bych chtěla vyjádřit sůj názor... :DD
Já to absolutně nechápu a nidky nepochpím!!!! Jestli jste sledovali poslední dva díly Superstar, tak asi víte, o co go...
Já nechápu ty holky, co tam kolabujou kvůli nějakýmu Harichovi... Nevím, zda za to můžr přímo on, ale že už se to stalo dvakrát za sebou, po jeho vystoupení, je fakt divný...
Prostě si o takových holkách myslím svoje. Ano, chápu, když má nkdo svůj vzor, jako mám i já, ale tak histericky brečet kvůli tomu, že málem vypadl. A když už jsme u toho vypadávání... přijde mi to nespravedlivé! Když už měl vypadnout, mělo to tak zůstat!!! Já osobně doufám, že to vyhraje Gábinka Gunčíková, ale když vypadne? Je mi to fuk! Já SMS posílat nebudu...
No, odbíhám od tématu. Prostě mi to přijde nepochopitelné. Nevím, jak vy, tak napište, co si o tom myslíte :)

kapitola 8

5. května 2011 v 21:01 | Erin |  Ochránce života
Jedním rychlým pohybem mu strhávám košili z těla. Lehce v pravo nad hrudní kostí má bílý buničinový polštářek, celý nasáklý krví. Opatrně mu jej sundávám.
Kluk náhle otevírá oči, chytá mě za zápěstí a odráží ruku stranou.
"Ne, neublížím ti. Jsem tu, abych ti pomohla," říkám mu. Musím mít jistotu, že se o něco nepokusí, když ho budu ošetřovat. Byla to jen ale typická instinktivní reakce. Lehce přikyvuje, jako že chápe.
"Co ty…" Začíná kašlat a vydává dusivé bublavé zvuky.
"Pšt," říkám mu jemně a soustředím se na jeho zranění. Vypadá to, že ho někdo bodl a pak nůž vytáhl. Ale ten, co ho zranil, zase nezajel tak hluboko, takže ho to hned nezabilo. Ale taková rána a hluboká bodná má stejný účinek. A to smrt bez pomoci. Jen ta první by byla bolestivá a pomalá.
"Jsem… C- Callum."
"Já jsem Erin. Pokus se zůstat při vědomí, prosím."
"K-kde jsou V-Výjimeční?"
"O ně je postaráno. Teď se musím postarat o tebe."
Konečně přibíhá ten mladší kluk. Vypadá ještě hůř, než před tím, ale když vidí, že má Callum otevřené oči, přidává do běhu.
"Co mu je?!" řve.
"Nic, na co by musel nutně umřít. Podej mi tu lékárničku."
"On umře?!"
"Ano! Jestli tam budeš jenom takhle stát, tak jo. Prostě mi ji jen podej."
"Ale…"
"Aidene," ozývá se Callum. Sice vypadá slabě, ale promluvil dost rázně na to, aby Aidena přerušil. Teď mi to konečně dochází! Jsou to bratři! Oba mají stejné hnědé oči. A Aiden se o Calluma dost bojí.
Aiden mi podává lékárničku a já konečně můžu Callumovi pomoct.
Jeho zranění se nazývá pneumotorax. Lajcky by se dalo říct: díra v hrudníku. V takovém případě se dělá speciální náplast, které umožní Callumovi volně dýchat. Na ránu mu přikládám čistý buničinový čtverec a na něj se dá kus třeba nějakého plastikového pytlíku, nebo plachty. Zalepí se to nahoře, vlevo i vpravo, ale dole se to nechává nepřilepené. Když se Callum nadechne, tlak stlačí pytlík dovnitř a vzduch zůstane tam, kde má být. A když vydechne, vzduch se vytlačí ven tou nezalepenou stranou. Dalo by se říct, že je ho náhradní plíce.
Callumovi se hned viditelně ulevuje, ale já ještě nekončím, Je třeba zajistit průchodnost dýchacích cest, ale to už je jednoduché. Sundávám si mikinu a balím jí do sebe. Dávám jí Callumovi pod hlavu. Teď se mu dýchá nejlépe.
Otevírá oči a unaveně se usmívá na mladšího bratra, který vypadá, že strachy o Calluma snad omdlí.
"Bolí tě ještě něco?" ptám se.
"Ne."
"Skvělé. A tebe?" otáčím se na Aidena.
"Ne."
"Dobře. Počkej tady chvíli s Callumem. Já dojdu pro někoho, kdo vás odsud dostane."
"Počkej," zastavuje mně Aiden. "Děkuju."
"Ještě neděkuj." Pořád je možné, že má Callum nějaké vnitřní zranění a že to nezvládne, ale to si raději nechávám pro sebe.
Rychle zajišťuji přemístění Calluma Dolu, do bezpečí.
Dostávám pochvalu od McKaie, který to celé po očku sledoval. Aiden jde samozřejmě se svým bratrem.
Po chvíli mi dochází, že už tu skoro nikdo nezůstal. Autobus už někdo odvezl a téměř všichni už jsou Dole.
Zbyla jsem tu jen já, dva Výjimeční, asi v mém věku, Nathan a jedna Výjimečná, která je tak deset.
Je na mně a Nathanovi, abychom dostali Výjimečné do bezpečí.
"Ahoj," přicházím k holčičce a klekám si před ní. Má kouzelné modré oči. "Půjdeš teď se mnou a já tě doprovodím do bezpečí." Ona jen přikyvuje. Má na sobě ušmudlané džíny a svetr, ale i tak jí drkotají zuby zimou. Já sama už mám jen tričko. Malá se mně křečovitě chytá za ruku a společně přicházíme ke dvěma Výjimečným.
"Je ti teplo?" zaměřuji se nejstaršího Výjimečného.
"Jo, díky." Občas se najde i takové hovado, co si myslí, že mě teď zajímá zrovna on.
"Super, tak to sundej."
"Bude mi zima!"
"Neumrzneš, neboj se."
"V žádném případě."
"Slečna tě o něco požádala, tak jí koukej vyhovět," vrčí Nathan a zase používá ten tón, ze kterého běhá mráz po zádech i mně. Mám pocit, že ten kluk ani nepomyslel na to, že by znovu odmítl. Docela mě štve, že Nathan něco řekne a hned všichni tak udělají. Prostě vypadá nebezpečně hned na první pohled. Ze mě mají srandu.
Blonďák si sundává mikinu a podává mi ji. Nathan na mně kouká, jako by čekal, že si ji obléknu sama, čímž mě nehorázně štve. Samozřejmě, že ji oblékám malé Výjimečné.
"Já půjdu první," prohlašuje Nathan. Je to logické. Je z nás nejsilnější a nejzkušenější. Pak už je pořadí jasné. Já jdu poslední a mezi mnou a Nathanem jdou Výjimeční.
Cesta je pomalá a mnohdy i náročná, ale jen pro Výjimečné. Oni nejsou fyzicky vůbec na nic připravení, a tak musíme často zastavovat.
Ten kluk, co si sundal mikinu, nemrzl. A proč? Protože mu Nathan dost rázně vysvětlil, že když je někomu zima, má si dát 200 kliků, nebo držet hubu. Automaticky si vybral to druhé.
Celou dobu jsem ve střehu a myslím si, že to stačí, ale šeredně se mýlím.
Nestíhám naprosto nic.
Lovec popadá Výjimečnou a i s ní odskakuje od nás. Další dva Lovci se objevují kus od nás. A míří na nás pistolemi! Teda alespoň na mně a Nathana.
Mně je ale jedno, i kdyby na sobě měli převlek Mikuláše. Veškerou svou pozornost zaměřuji na Výjimečnou. Lovec má položené ruce na jejích ramenou a jako hrozba to bohatě stačí. Stačí malý pohyb a může jí zlomit vaz jako párátko. A já nevidím jediný důvod, proč by ji měl ušetřit. Vlastně pochybuji o tom, že někdo z nás přežije. Jsou tři a mají pistole. Já se umím prát, ale jen ručně.
Zbylí dva Výjimeční jsou strnulí strachy.
"Hned ji pusť!" vyštěkávám nenávistně. Raději nedělám žádné prudké pohyby. Lovci s pistolemi by si to mohli špatně vyložit a začít střílet. Nemůžeme riskovat jejich životy.
"Jsi tak naivní," směje se Lovec. Hned po prvním slově ho poznávám… Nathanův bratr.
Očima střílím po Nathanovi. Stojí naprosto bez hnutí, ale zároveň dělá lidský štít Výjimečným. Já ale vidím něco, co ostatní ne. Něco se v něm mele. Vnitřně zápasí se svou minulostí. "Koukám, že se bráška svěřil. Jestli se nemýlím, jsi první komu to řekl. A taky poslední." Zrak stáčí k Nathanovi. Mluví výsměšným, až pohoršeným tónem. "Řekla, že si myslím, že si dobrý člověk. Určitě si ji dál nechat žít v téhle lži."
"Drž hubu!" vrčí Nathan.
"Koukám, že si moc slušnosti za ta léta nepobral," vzdychá pobaveně. Nathanův bratr mizí a já v duchu panikařím. Ti Lovci s pistolemi tu dál stojí a...
Můj tok myšlenek ruší prudký náraz do stromu. Lovec se mnou praštil tak silně, že slyším praskání. Ale naštěstí to nejdou moje kosti, ale jen větve stromu. Nathanův bratr mě popadá za rameno a vytahuje na nohy. Než stačím reagovat, jsem přišpendlená ke stromu a na krku cítím známý chlad ostré čepele.
"Ty..."
"Odstup od nich!" přerušuje Nathana. Nathan váhá, ale jen chvíli. Pomalu odstupuje od tří
Výjimečných, kteří se tiskou k sobě.
Snažím se uvolnit, ale je moc silný. Ne! Teď jsou nechránění a to kvůli… kvůli mně.
"Myslíš, že oni pro něj něco znamenají, když jsi v ohrožení ty?" ptá se s úšklebkem Nathanův bratr. Zvedá ruku a pomalu mě hladí po tváři. Nemůžu nic dělat. Nesnáším pocit bezmoci a teď je to stokrát horší. "Ale musím uznat, že má vkus. Jsi krásná. Krásná a nebezpečné, skutečně vražedná kombinace."
"Co chceš?" ptám se zoufale. Znovu se mu snažím vykroutit, ale nemá to cenu.
"Mám pro tebe dopis. Á, vlastně dva. Ale ten druhý dej Damianovi." Nathanův bratr se znovu o něco pokouší, ale Nathan ho vyrušuje: "Nech ji!" Nathan dělá nebezpečný krok vpřed.
"Zpátky!" vrčí jeho bratr a trochu přitlačuje na nůž.
"Ty se ho bojíš," konstatuji potichu.
"Já se nebojím nikoho a jeho už vůbec ne!"
"Ano, to vidím." Třeba se mi ho podaří vyvést z míry. Jeho už tak krutý výraz se mění v ještě horší. Jeho zelené oči mi napovídají, že přišel čas zabíjet.
"Mám pro tebe nabídku, bráško. Když zabiješ jednoho z těch tří, ona přežije. Ale jestli ne, na místě ji zabiju."
"Nemůžeš mně zabít," říkám sebejistě a na chvíli mám pocit, že jsem nad ním zvítězila. Omyl.
"Co to meleš?"
"Sám si mi to řekl v té kavárně."
"Jo tohle. Ale víš, klidně risknu, že zemřu, když tě zabiju. Cokoli, jen abych viděl Nathana trpět." Tak tohle je konec. Můj konec.
Nathan ale dělá něco, co by neměl dělat za žádných okolností. Beze slova vytahuje nůž a otáčí se k Výjimečným.
"Nathane! To nesmíš!" řvu z plných plic. On se zastavuje a otáčí se na mně.
"Má pravdu," prohlašuje Nathan s hořkým úsměvem. "Ve všem, co řekl. Oni pro mě nic neznamenají, když jsi tady ty."
"Ne! Nesmíš jim ublížit. Slyšíš, nesmíš!" začínám se vzpouzet zatím nejvíce ze všech pokusů a ignoruji nůž na krku. On ale vrtí hlavou a otáčí se zpátky na Výjimečné.
Nathanův bratr se ohlíží a to neměl dělat. Vážně si myslí, že Nathan jednoho z nich zabije. Chce se přesvědčit a já toho hned využívám. Tohle nás učili. Neváhat a chopit se každé možnosti přežití.
Prudce ho od sebe odtrhávám. Lovci s pistolemi jsou překvapení a toho zase využívá Nathan. Za další vteřinu se pistole válí na maděru ve křoví. Lovci sice přišli o pistole, ale bojovat umí i ručně a rozhodně Nathana nešetří. Já běžím k Výjimečným. Naštěstí jim nic není.
Stojím zády k nim a čekám útok ze strany Nathanova bratra.
Po očku sleduji Nathana, který právě ukončuje život jednoho Lovce. Je stejně rychlý a silný, jako oni.
A právě v tu chvíli nastupuje na scénu Nathanův bratr. Ale nejde po mně, ale po Nathanovi. Navíc zezadu. Chystám se ho nějak zastavit, ale ten druhý Lovec mi v tom brání.
Připadá mi jako horší bojovník, než Nathan, nebo jeho bratr, ale i tak je dost rychlý. Až moc.
Odstrkuje mně od sebe a vyráží k hloučku Výjimečných. V ruce svírá nůž, který přímo řve po krvi.
Ale tenhle Lovec mě podcenil. Strážím ho k zemi, než stačí někomu ublížit. Během doby, co se zvedá, už stojím pevně na nohou a za sebou schovávám Výjimečné. Moje ochota položit za ně život je nejspíše zřejmá.
A Lovec se rozhodl, že nestojím za to, aby si se mnou dál hrál. Mizí jako pára nad hrncem, a pak vidím jen jeho dýku, která se mi před očima míhá rychlostí blesku. S neuvěřitelnou rychlostí mi proniká hluboko do hrudi a já bolestně vykřikuji.
Agonickou bolest ale přehlušuje adrenalin, kterého mi v krvi proudí víc, než dost. Musím zůstat až do konce. Do konce, který přijde brzy. Ale musím ještě něco stihnout. Oni jsou pořád v ohrožení a já se musím postarat, abych je zachránila.
Ještě stojím na nohách a zmáhám se na svůj poslední čin. A to zabití Lovce. Neptejte se mně, jak jsem to dokázala s nožem v srdci. Ale stalo se.
Moje svaly asi po dvaceti vteřinách ochabují. Už teď jsem ztratila moc krve. Hroutím se k zemi, ale něčí silné ruce mně zachytávají.
V dálce někdo něco křičí
Splnila jsem úkol, pro který jsem se narodila. A to chránit Výjimečné.
A co je nejlepší. Jsem spokojená sama se sebou. A to je podle mě ta nejdůležitější věc.
Vím to. Vím, že umírám a že mi zbývá asi tak půl minuta života. Ale beru to. Narodila jsem se proto, abych zemřela v boji, při ochraně jiných.
Moc věcí v životě nelituji. Promítám si v hlavě spokojený úsměv Lukase a vůni maminky. Zase se uvidíme. Můj život byl sice krátký, ale krásný.
Mám to nejlepší, co můžu mít. Ann ví, jak moc mi na ní záleží. Mrzí mě, že se s Rachel už neusmířím a že nikdy nevyznám Nathanovi city, které k němu od začátku chovám.
Matně rozeznávám, jak se právě Nathan nade mnou sklání. Podle pohybu jeho rtů soudím, že na mě něco křičí. Zmáhám se na lehký úsměv. Nechci umřít, aniž by lidi věděli, jak moc jsem milovala život. Jak moc jsem milovala Lukase, mámu, Ann a... Nathana. A není lepší způsob jak to dokázat, když zemřete s úsměvem na rtech.
Nádherné! Má tak nádherné oči…

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 7

2. května 2011 v 21:20 | Erin |  Ochránce života
"Tvůj..." nedokážu dokončit větu Jsem až moc v šoku. Moje tělo je úplně mimo, ale moje mysl podvědomě reaguje na to, co jsem se právě dozvěděla. Ani si to neuvědomuji a dělám krok dozadu a narážím do zdi.
"Takhle se chová každý," vzdychá Nathan a přichází ke mně blíž. Já sebou ale trochu cukám, abych si ho alespoň trochu udržela od těla. Nemůžu za to, je to jen hloupá reakce na chvilkový strach a šok. "Erin, nikdy bych ti neublížil."
"Já," sjíždím očima k jeho zápěstí. Tenoučké proužky z dálky tvoří dobrý tří centimetrový pás. Musel jich zabít tolik.
"Tohle nic neznamená," přichází ještě blíž a já už nemám kam uhnout. Pohledem kloužu po zemi, ale on mně bere za bradu a zvedá hlavu tak, abych se mu dívala do očí. "Raději bych se sám zabil, než abych ti ublížil"
"Proč?!" šeptám. Hlas se mi třese, trochu strachem a taky očekáváním.
"Protože mi na tobě záleží. Víc, než si myslíš." Mám chuť se ho znovu zeptat proč.
"Věřím ti," špitám potichu. Celou tu dobu se mu upřeně dívám do očí. On pozorně sleduje mé oči a pohyby celého mého těla. Snadné pozná lež. Jenomže já to myslím smrtelně vážně. Sice se moc neznáme, ale už teď mu věřím jako nikomu. Ti, co mně znají, ví, že měli co dělat, aby si mou důvěru získali. Jsem strašně nedůvěřivá a já to o sobě vím.
Hloubavě se mi dívá do očí, ale ne tím svým nepříjemným pichlavým pohledem. Bože, mám slabost pro zelené oči a ty jeho jsou tak úžasné. Ne, on je celý úžasný! Lehce se na mně usmívá takovým drzým úsměvem a přistupuje ještě blíž ke mně. Už jsme na sebe doslova nalepení. Teplo, které vyzařuje z jeho těla mi dodává pocit bezpečí. Opírám si ruce o jeho hruď. Cítím, jak rychle a silně mu bije srdce. Vedle něj si připadám strašně křehká a maličká. Ale líbí se mi to. Nathan mi zandává uvolněný pramínek vlasů za ucho a ruku nechává na mé tváři. Pomalu se ke mně sklání, abych měla čas uhnout, ale já zůstávám stát.
Od přírody jsem stydlivá, zvlášť, když Nathan je první kluk jako sám o sobě. Není to dítě, kterými byli ti dva předchozí, stejně staří. Ne, dívka prý potřebuje o tři, čtyři roky staršího kluka. To on je a připadám si, že si skvěle rozumíme. Je první skutečná ... láska nevím, ale rozhodně někoho, vedle koho bych chtěla trávit víc času.
Ti dva předešlí kluci mi do života ale nic pořádného nedali, takže jenom čekám, co bude dělat. Musí začít sám, nebo něco naznačit... já sama toho moc nedokážu, proboha, vždyť je mi šestnáct a přitom jsi se ještě s nikým nelíbala, tos to dotáhla, peskuje mě vnitřní hlas a já stáčím pohled k zemi...
Nejsem blbá. Fimlů už jsem se nadívala dost, stejně jako se načetla knih. Každý se tam hned se všemi líbá bez mrknutí oka, ale tohle není přihloupá slďárna. Spoléhám na něj, jinak se nedočká toho, co chce, ano co chci já.
A to pusu...
Ten okamžik trvá jen tři, čtyři vteřiny a já přitom cítím silné bušení srdce. Ale je to příjemné.
'Naší' chvíli ale ruší někdo hodně naštvaný. Vráží do tělocvičny. Nathan mě zatahuje za výklenek a oba čekáme, co bude dál.
"Je to taková kráva," ozývá se ukňouraný hlas. Nicoletta!
"Jo a viděla si, jak se na ni Nathan dívá? Ta mrcha by měla dostat." Tento hlas patří Idě. Chci vyjít ze svého úkrytu, protože jsem si naprosto jistá, že vím, o kom mluví. Ale Nathan mně nepouští. Přikládá si prst ke rtům na znamení, abych byla potichu.
"Jsme mnohem hezčí, než ona!"
"A taky se strašně oblíká!" Snažím si vzpomenout na to, co mám na sobě, ale když je Nathan tak blízko, můj mozek jaksi odmítá pracovat. Očima sjíždím k mým nohám a konečně si vzpomínám. Černé džíny, oranžová košile a tenisky. Co je na tom strašného?
"Ti Lovci ji měli zabít," prohlašuje Nicoletta a já na místě tuhnu. Vím, že mně nemá ráda, ale až tak moc? Znovu se snažím trochu vzepřít, ale Nathan mě lehce přitlačuje ke zdi. "Alespoň bych mohla Nathana sbalit já."
"Co si to řekla?!" Na scénu vstupuje ještě někdo víc naštvaný. Je jako rozzuřený tajfun. Ann.
"Klidně ti to zopakuju, tak poslouchej." Ale ne, Nicoletta vsází na to, že jí Ann nic neudělá, ale ona má na ní nervy už pěkně dlouho. "Tvoje kámoška je děsná mrcha, co se nevkusně oblíká a vypadá jako děvka!" Nicoletta si to zjevně užívá, protože až tak špatné mínění o mně nemá. Jenom chce vytočit Ann… což se jí až moc daří.
"Odvolej to!" cedí Ann. Docela se divím, že po ní ještě neskočila.
"Donuť mě!" Slyším známý zvuk, když dá pěstí někdo někomu. A Nicoletta nebo Ida by se těžko na něco takového zmohly.
Nathan mě konečně pouští a oba vybíháme ze svého úkrytu.
Ann sráží Nicolettu na zem a uštědřuje jí druhou ránu. Praskavý zvuk mi napovídá, že Nicolettě právě zlomila nos. Ann se zvedá, ale na nohy vytahuje i ji, aby s ní mohla praštit o zeď. A to přesně taky dělá.
Ida se krčí u zdi a už zase bulí.
Ann se znovu vydává k Nicolettě, ale to už jsem u ní a stoupám si tak, aby na Nicolettu neviděla.
"Ann, uklidni se!" povídám uklidňujícím hlasem.
"Zabiju jí!" křičí na mě.
"Ne, to neříkej. Jen se musíš uklidnit."
"Jsem naprosto klidná!" pokouší se mně odstrčit, ale nedaří se jí to."Přerazím ji! Za to, co o tobě řekla."
"Ann, za to jí nemusíš zabíjet. Už tak jsi jí zřídila dost. Nedělej to. Kvůli mně." Ann se konečně přestává vzpouzet a dívá se na mě. Kdyby chtěla, tak už by mě odstrčila. Jsme sice stejně staré, ale řekla bych, že v boji je přeci jen lepší.
"Mám průser, co?"
"Ne," kroutím hlavou. "Máme ho všichni."
"Musí na ošetřovnu," volá Nathan, který klečí u Nicoletty a prohlíží si její zranění. Nejspíš je to zvláštní pohled, vidět ji zraněnou. Nicoletta je vysoká a štíhlá blondýna se zářivýma zelenýma očima, ale má zazobané rodiče a léta rozmazlování s jejím charakterem udělali své.
"Postarám se o ni." McKai se objevuje z ničeho nic a vypadá fakt naštvaně. "Vy tři se okamžitě dostavte do ředitelny."
Já, Ann a Nathan se vydáváme z tělocvičny a zastavujeme se až kousek od ředitelny. Ann se otáčí na nás dva. Vypadá, že nelituje toho, co udělala, ale spíše toho, že do toho maléru zatáhla mně. O Nathanovi ví, že se s tím prostě nějak vyrovná, ale já? Já jsem ta, co nedělá průšvihy. A ona ke mně vždy pociťovala ochranářské sklony.
"Moc se omlouvám. Nechtěla jsem, abyste z toho měli problém."
"To nic," usmívá se Nathan. Teda, Ann je druhá holka, co ho donutila se usmát! Ale jemu je nejspíš jedno, že můžeme být potrestáni.
"Taky jednou přežiju," dodávám.
"Děkuju," přikyvuje Ann.
V ředitelně panuje přepjatá atmosféra. Je tu ředitel, jeho Ochránce. Nicolettiny rodiče, jejich Ochránce a pak já, Ann a Nathan.
"Někdo musí za čin slečny Adamsové nést plnou odpovědnost," začíná ředitel. "I když jste za to nemohl, jako jediný přítomný jste byl plnoletý, a proto taky ponesete odpovědnost za vše, co se stalo." Mluví na Nathana a vypadá tak trochu nuceně.
"Ale on nic neudělal!" vykřikuje Ann.
"To je pravda, ale v té chvíli byl odpovědný za vše, co se v tělocvičně stalo."
"Tak tohle je na hovno!" Typická Ann! "Ani nevím, kde se tam Nathan s Erin vzali. Nevěděla jsem o nich."
"Pane Fitchette, byl jste ve chvíli, kdy slečna Adamsová napadla Nicolettu, v tělocvičně?"
"Ano" odpovídá klidně, bez mrknutí oka. Pane bože, on to klidně celé svede na sebe!
"Víte, že jste měl situaci vycítit dopředu…"
"Všechno nejde podle vašich představ! Jsme taky jenom lidi. Děláme chyby a blbiny. Když Nicoletta někoho šikanuje, tak je to v pořádku, ale když se někdo odváží jí konečně proplesknout, je to strašnej malér," sděluji plameně svůj názor. Tak něco takového jsem ani od sebe samé nečekala. A Ann kouká s otevřenou pusou.
"Co si to dovoluješ?" křičí na mě Nicolettin táta. "Jsi jen drzá holka, která neví, co je dobré a co ne. Slyšel jsem o tobě spoustu věcí. Místo toho, aby si chránila mou dceru před tou psychopatkou, určitě si provozovala nějaké nechuťárny tady Fitchettem."
"Co tím jako chcete říct?!" stoupám si. Můj hlas zní více výhružně, než doopravdy chci a Ochránce rodičů Nicoletty je hned ve střehu.
"Že puberťácké oplzlosti by se měly provozovat jinde." Přistupuje ke mně blíž a ani se nebojí, že bych ho mohla praštit.
"A poradil byste mi, kde?" ptám se drze. Přeci jenom jsem se od Ann něco naučila.
"Ty nevychovanej spratku!" rozhazuje rukama. Mohla bych si to vyložit jako útočné gesto a prostě ho sejmout, ale Nathan si také stoupá, přímo přede mně. Klid, který z něj vyzařuje je děsivý. Klid a zároveň působí nebezpečně, takže Nicolettin táta hned dělá krok vzad.
"Ano, možná jsem udělal chybu, ale Erin za nic nemůže, takže okamžitě přestaňte používat urážlivé nadávky. Vykazujete všechny známky agresivity a stojíte moc blízko, takže se okamžitě vraťte, nebo za sebe neručím." Nathan vyhrožuje Výjimečnému bez jediné známky zaváhání. Vypadá vážně autoritativně. Mluví hlasem tak drsným, že mráz po zádech jezdí i mně.
Nicolettin otec je v šoku, ale vidí na Nathanovi jeho vážnost a odhodlanost ho klidně. Je zatlačený do kouta a s uraženým egem se vrací zpět do svého pohodlného křesla.
Nathan i já si znovu sedáme. Pohledem mu děkuji a on lehce přikyvuje.
"Myslím, že bychom měli začít od znova," ujímá se slova ředitel "Pane Fitchette, opravdu jste… ehm… trávil čas se slečnou Laurentsovou?"
"Ano," odpovídá po chvíli.
"Dobrá. Slečno Adamsová, musím vám položit otázku. Proč jste Nicolettu napadla?"
"Urážela mojí kamarádku," odpovídá jednoduše Ann.
"To tě ale neopravňuje, aby si ji napadla," ječí Nicolettina matka.
"A ona může nadávat mé kamarádce?"
"Já i moje žena požadujeme okamžité vyloučení těchto žáků," pronáší Nicolettin otec a mně se zastavuje srdce. Vyloučit? Tohle je všechno, pro co žiji. Neumím si svůj život představit bez tvrdých tréninků, vyučování boje a vůbec o nevědomí, že existuje tento svět.
"Je mi líto, ale všechny je vyhodit nemůžu. Mají mimořádný talent. Byla by chyba, kdyby naše škola přišla o dvě tak skvělé žákyně. Nebýt jich, bylo by mnohem více obětí na životech. Navíc dále trvá stav ohrožení. Nepřichází v úvahu vyloučit tyto dvě dívky."
"Co tady pan Fitchett?" usmívá se zákeřně Nicolettin otec, ale Nathan dál zůstává ledově klidný.
"Pan Fitchett pod naši školu spadá jenom dočasně. Jeho sice vyloučit mohu, protože má závěrečnou zkoušku za sebou, ale neudělám to. Slečno Adamsová, vy budeme mít o stupeň zhoršené chování na závěrečných zkouškách tohoto roku. Jestli se bude něco takového, nebo bude jen nějaký malý problém, budete vyloučena. A vy dva budete nepřetržitě hlídat kolej druhého stupně, tím myslím v nepřetržitě v noci. Doslechly se mi nějaké zvěsti o šikaně, takže tam alespoň můžete zřídit pořádek. Je mi jedno, jak si zařídíte služby, nebo jestli se budete střídat. Ale jeden z vás bude na druhém stupni po celé následující dva týdny."
"To nestačí!" vykřikuje Nicolettin táta.
"Víc toho pro vás udělat nemůžu."
"Budu si stěžovat."
"Ano, můžete zajít za starostou." Ředitel vypadá, že chápe, proč to Ann udělala. "Slečno Adamsová, vy tu ještě zůstaňte. A vy dva prosím odejděte."
Nathan se hned zvedá, já ale váhám. Ann přikyvuje a oba odcházíme.
Myslím, že se nebude vracet k tomu, co se stalo v tělocvičně. A teď nemyslím Annin výbuch.
"Čau průseráři," zdraví nás Rachel. Po boku jí jde Damian. Za ruku se sice nedrží, ale vypadá to, že se dobře baví. "Je fajn vědět, že nejsem jediná, kdo se pořád namáčí do problémů."
"Jaký pořád?" ptám se s úsměvem.
"No, byla si dvakrát v ředitelně. Dvakrát za dva dny. Doufám, že na tebe nemám špatnej vliv, jinak by svět ztratil svýho anděla strážnýho."
"Děláš, jako bych pořád byla ta hodná," ušklíbám se.
"A ne?"
"Ne… no možná trochu."
"Vsadím se, že to ty jsi uklidňovala Ann."
"Jo. No a?"
"Já bych jí ještě přidala." Tahle povaha mi na Rachel vadí nejvíce. Říká něco, co pak neudělá. Je to jenom způsob, jak zaujmout lidi a přilákat je k sobě, protože miluje pozornost.
"Měla by si ještě malér. Mám ho já i Nathan a to jsme na Nicolettu nevztáhli ruku."
"Vážně?" povytahuje obočí. "Vy jste byli spolu?" Jasně, celá Rachel! Za každé situace řeší to, co nemá.
"Šli jsme trénovat."
"Jo tak trénovat. Víš, že ti to nebaštím."
"Jseš hrozná," vrčím.
"Já vím, proto mě máš tak ráda." Damian znuděně pozoruje náš rozhovor a Nathan něco probodává pohledem a zdá se, že je duchem nepřítomný. Já střílím pohledem po Damianovi. Celý svět kolem se zastavuje. Ale ne kvůli tomu, že jsem se beznadějně zamilovala, ale kvůli zvláštnímu pocitu, který náhle spaluje celé mé tělo. Podle výrazu v jeho obličeji soudím, že to cítí taky. Připadám si, jako bych ho znala celý život, i když o něm vůbec nic nevím.
Odtrháváme naše pohledy od sebe. Rachel a Nathanovi něco takového samozřejmě nemohlo uniknout a teď na nás zírají jako na magory. A oba se ošklivě mračí. Asi to nevypadalo moc… přátelsky. Spíše víc, než přátelsky. Ale já se do něj vážně nezabouchla! Absolutně to není můj typ a Nathan…
"Co tu všichni děláte?" vychází z ředitelny Ann.
"Čekáme," odpovídám a jako první se na něco zmáhám. Sama ale v mém hlase slyším známky rozrušení.
"Super, tak mi ještě zatrhli nějakej výlet do Londýna, do nějaký školy."
"Jaká škola?" zajímá se Damian.
"Nevím," krčí rameny Ann. "Jen mi řekl, že jsem přišla o možnost změnit si život. Ale to mi přijde dost přehnaný."
Celou tu dobu vnímám jen tan napůl. Co se to stalo mezi mnou a Damianem? Nevím, ale zaznamenal to i on. Pro klid všech kolem… Nejsem zamilovaná! Nebo do něj určitě ne. Nathan mě pozoruje zkoumavým pohledem a nějak vidím, že se v něm míchají různé emoce.
"Moc se omlouvám," otáčí se znovu na nás Ann.
"Ale no tak, jsme v pohodě," pokouším se o úsměv. Marně. Už si všimla, že se něco stalo. Sakra! Vážně bych se měla naučit schovávat svoje emoce.
"Sory, fešáci, ale já teď beru Erin a Ann na dámskej pokec, takže se loučíme." Rachel bere mně a Ann za loket a táhne nás pryč.
"Nemáš někoho hlídat?" namítám, protože se bojím toho, co přijde.
"Ne. Za chvíli je oběd a Jarred se nabídl, že mi je pohlídá." Na obědě je jediná možnost, kde se nemusíme držet Výjimečných. Hlídají to celoplošně.
Sedáme si ve společenské místnosti.
"Ty a Nathan?!" vyráží hned Ann. Bože! V tomhle si jsou s Rachel až moc podobné.
"Mezi námi nic není," skučím. Teda, asi.
"Ale no tak! Nevím, jestli si to postřehla, ale to, jak se na tebe dívá je… Přijde mi, že by se postavil do rány všemu, co by nějak ohrožovalo."
"To je fakt," přitakává Rachel.
"Fajn, možná něco skoro bylo," nechávám schválně viset ve vzduchu.
"Co něco?" vyhrkávají holky unisono.
"Jsou chvíle, kdybych vás nejraději kopla! Tohle je jedna z nich," oznamuji napruženě, ale jejich tázavé pohledy dál trvají a nějak mou výhrůžku neberou na vědomí. "Byli jsme v tělocvičně a on se mi s něčím svěřil." Ano, jsou to mé kamarádky, ale nemůžu jim vykládat o Nathanově minulosti. "Políbil mě, ale pak tam vtrhla Nicoletta. Konec příběhu."
"Jdu jí přidat," zvedá se Rachel.
"Proboha, sedni si! O nic nešlo, nech to být."
Trhám hlavou k oknu. Byl to sice jen malý a nepatrný pohyb, ale bohatě to stačilo. Ann a Rachel si nejspíš v záplavě informací ničeho nevšimli. Přicházím k oknu, ale nic ani nikoho nevidím.
"Docela se bojím o Damiana," ozývá se potichu Rachel.
"Proč?" mračí se Ann.
"Někdo mu dnes poslal dva divné dopisy…"
"Cože?" vykřikuji. "Kde je Damian teď?"
"Já nevím, mám mu něco vyřídit?" praží mě Rachel pohledem.
"Tak hele! Já se ho nesnažím sbalit, tak se přestaň chovat, jako by si s ním už chodila." Nevěděla jsem, že budu někdy schopna takhle vyjet, ale ty dopisy, Nathanův bratr a výhrůžky Lovce mé rodině je prostě moc. Ale Rachel si nikdy nic takového nedá líbit. Její povaha je prudká, výbušná a bojovná. A teď přichází to, čeho jsem se bála.
"Nechodím s ním! Ale vidím, že mezi vámi něco je. Ty pohledy by viděl i slepej!"
"Jo, přesně, nechodíš s ním, takže se nestarej o to, jaké si s ním vyměňuju pohledy." Rachel rozzuřeně vyskakuje z křesla a provrtává mě pohledem. Tímhle jsem ji určitě dožrala. Zatíná ruce v pěst. Jen doufám, že po mně neskočí. Je sice jen o rok starší, ale rvát se s ní nemíním. Už z toho důvodu, že nevím, jestli bych se bránila. Je to moje kamarádka.
"Holky, nehádejte se o kluka!" vstupuje mezi nás ostře Ann.
"Musím jít." Je to ode mě dost zbabělé, ale já už dál vážně nemůžu. Musím najít Damiana a zjistit, co jsou ty jeho dopisy zač.
Rachel je překvapená. Ano, sice jsem já ta hodná, ale to neznamená, že se bojím někoho praštit. Ale jak už jsem řekla, s Rachel bych se prát nechtěla.
Zvonek ukončuje hodiny a všichni studenti se valí do jídelen.
Marně přejíždím očima po Ochráncích, ale Damiana nikde nevidím. Ani Nathan, nebo někdo z mých přátel tu není. Alespoň kluci ne.
Jak jsem předpokládala, Ann nechala Rachel, aby sama vychladla.
"Neviděla si Damiana?" ptám se jí.
"Ne, ale tamten sexy plyšák je fakt kus."
"To je Riley," povídám a zase se chystám odejít.
"Hele," obrací se na mně a její výraz je smrtelně vážný. "Nevím proč si tak vyjela, ale asi je to důležité, když si mi to neřekla."
"Promiň, ale já tomu sama nerozumím," vzdychám a cítím se hrozně.
"To je fuk," usmívá se. "Když to tak tajíš, určitě k tomu máš dobrý důvod." Její neochvějná důvěra mně dojímá skoro k slzám. S úsměvem se otáčí a odchází do jídelny.
Konečně mi dochází, proč tady není ani Damian, ani Nathan, Mikkel nebo jakýkoli kluk starší osmnácti let.
Dneska mají přijet Výjimeční a Ochránci z Finska. Jejich škola byla stejně jako ta naše napadena, ale oproti nim jsme vyvázli s lehkostí. Tam se nepočítal počet zabitých, ale přeživších. A ta čísla jsou katastrofální. Přežilo 25 Ochránců a 18 Vyjímenčých. Z celkového počtu 89.
Prý ale žádný Ochránce není schopný boje.
Ptáte se, proč tam jsou kluci starší osmnácti? Kluků Ochránců je mnohem víc, než holek a navíc jsou silnější, prostě většinou odvedou více práce. A věk? Je to dobrovolné. Stejně jako vždycky i teď riskují Ochránci své životy, aby se postarali o jiné, takže ředitel musí mís souhlas, že teď to dělají dobrovolně, ne z povinnosti. Papírování jsem nikdy nerozuměla a ani rozumět nechci.
Půjdu se tam podívat a třeba i s něčím pomůžu. Jedny ruce a oči navíc se určitě budou hodit.
Prvního Ochránce potkávám až u východu z jeskyně. Sice mi není osmnáct, ale nic neříká, takže z toho soudím, že nevadí, abych pokračovala dál.
Známá cesta vypadá, že nikdo kolem není, ale moje oči každou chvíli postřehnou pohyb z poza stromů a keřů. Je to tu plné Ochránců, kteří dávají na vše bedlivý pozor. Jakmile vylézám z hustého lesa, vidím autobus. Je podobný, jako jsou ty zájezdové, ale všechna okna mají zatažené závěsy.
Kolem je docela zmatek. Výjimeční postávají v malých skupinkách, ale nikdo z nich nemluví. Většina z nich má zarudlé oči od slz a pod nimi veliké černé kruhy z únavy. Na první pohled lze spatřit, že se bojí celkově všeho kolem. A já se jim nedivím.
Nevím, jaké je být úplně bezmocný. Říká se, že naděje umírá poslední, ale když se Lovec ocitne tváří v tvář Výjimečnému, Výjimečný nemá šanci přežít. Jediným pohybem jim můžete zlomit vaz.
Upřímně jsem čekala, že tu bude víc Ochránců, ale vypadá to, že většina Ochránců zajišťuje okolí. První známý, koho si všímám, je Joshua. Podává deku nějaké Výjimečné, bere jí kolem ramen a pomalu odchází. Celou dobu jí říká, že v žádném případě nedovolí, aby se jí něco stalo. Myslím, že si mě ani nevšiml.
"Pomozte mi někdo!" křičí nějaký neznámý hlas. Trhám hlavou k místu, odkud zvuk pochází.
Na zemi leží nějaký Ochránce a další se nad ním tyčí a zoufale kouká po někom, kdo by pomohl jeho kamarádovi. Sám je celý potlučený a přes tvář se mu táhne hluboký krvavý škrábanec.
Ale nikdo mu pomoc nenabízí. Jak jsem řekla, drtivá většina Ochránců se zaměřují na okolí nebo Výjimečné. Mají to prostě v krvi. Nemůžou nepomoct Výjimečnému, který je ve stavu, v jakém se nachází většina finských Výjimečných. Ale já teď musím pomoct tomu chlapci.
"Co se stalo?" přibíhám k němu.
"O- on p- prostě upadl," křičí na mně, jako bych za to mohla. Ale já vím, že ho panika pevně svírá ve spárech.
"Přines lékárničku, hned!"
"Ale…"
"Dělej!" vrčím výhružně a zdá se, že se konečně probírá z transu způsobeného panikou. Horlivě přikyvuje a rychle mizí.
Já si klekám k chlapci na zemi. Je asi stejně starý, jako já a v obličeji celý bledý. Na košili má veliký krvavý flek.
První pomoc patří k základnímu výcviku Ochránců a tak alespoň vím, co mám dělat. Ale i tak se mi ruce začínají lehce třást a srdce zběsile bušit.

Další kapitola

Předešlá kapitola