na Blog.cz

"Co myslíte, že způsobilo náhlé zmizení tolika lidí?" ptá se mladý reportér.

"Situaci prošetřujeme, zatím nemohu podávat žádné bližší informace."

"Děkuji. To byl David Lutner a televize HERO."

Slyším, jak Ochránci u televize lapají po dechu stejně jako já.

"Jak mohlo zmizet tolik lidí naráz?" obracím se na Nathana.

"Nevím," kroutí hlavou. "Ale něco mi říká, že s tím mají co dělat Lovci."

"To je hrozný…"

"Jdu napřed." Damian se zvedá a odchází. Já a Nathan po sobě házíme nechápavý pohled.

"Půjdeme taky?"

"Jo," přikyvuje a vydáváme se na cestu do jídelny.

Jídelna je hezká a útulně zařízená. Dnes je rizoto! Mňamí…

Sedáme si k volnému stolu. Damiana jsem tu zatím neviděla.

Prohlížím si ostatní studenty. Všichni vypadají tak nějak sebejistě a mnoho z nich nafoukaně.

"Nesmíš dát najevo, že se bojíš," říká mi Nathan povzbudivě.

"Já se ale nebojím, jen…" …se cítím malá a moje sebevědomí nějak kleslo.

"Erin, to bude dobrý. Nenech je, aby tě převálcovali a už vůbec ne, aby tě přinutili si myslet, že jsi něco míň."

"Dobře," natahuji k němu ruku, ale on tu svojí stahuje zpátky a mě dochází, o co jde. "Jasně."

"Promiň," říká tiše. "Ale…"

"Chápu to," přikyvuji.

"Ahoj! Můžu se k vám přidat?" ptá se Andy. Usmívá se od ucha k uchu a mě napadá, jestli umí být i smutný. "Už jste to slyšeli?"

"Co? Počkej, jsi tu jen několik hodin a už šíříš drby?" směju se.

"Je to moje povinnost," krčí rameny.

"Tak co teda?"

"Lovci zaútočili na nějakou vesnici na severu Anglie."

"Jak víš, že to byli skutečně oni?" mračí se Nathan. Chápu, proč ho to tak zneklidňuje. Představa, že byl mezi těmi Lovci můj otec, mě asi děsí stejně, jakože tam byl Steve nebo Allis.

"Škola tam prý vyslala několik Ochránců. Nějaký Výjimečný je tam dokázal pomocí své schopnosti rychle přemístit a oni našli mraky důkazů, které lidé přehlédli. Šel jsem zrovna sem, když jsem zaslechl nějakého Ochránce, jak o tom mluví."

"Nezaslechl jsi něco o tom, proč tam ti Lovci vůbec šli?"

"Někdo říká, že buď všechny zabili, nebo z nich udělali taky Lovce." Tak tohle téma je trnem v oku každého Ochránce. Nikdo neví, jak Lovci přeměňují obyčejné lidi taky na Lovce. Neví to ani Nathan, který mezi Lovci vyrůstal. A Lovci si tohle tajemství dokonale střeží.

Celou večeři diskutujeme s Andym. Damian se vůbec neukázal.

"Já musím jít připravit nějaké věci," mrká na mě Nathan a loučí se s Andym a odchází.

"No sakra! Má značek ještě víc, než se zdá," konstatuje Andy při odchodu a drží mi dveře.

"Nikdy jsem je nepočítala," oznamuji mu.

"No nic, já půjdu," říká mi a odchází chodbou. Já pokračuji do třetího patra.

Těším se, až zalezu do postele. Rozhoduji se, že se kvůli té zkoušce stresovat nebudu. Co přijde, to bude. Další mé oblíbené norské přísloví. A nebudu to hrotit teď, když zkouška přijde až za několik hodin.

V pokoji spatřuji Brillyn, jak si balí nějaké věci.

"Dneska přespím u Samanthy, nevadí?"

"Ne, vůbec," pokouším se o úsměv. Docela jí i chápu, jestli sem mají v noci vtrhnout Ochránci a nepochybuji, že o tom ví celá škola, až na nás.

"Tak ahoj a hezky se vyspi."

"Ty taky." Když jsou zavřené dveře, imaginárně na ni vyplazuji jazyk. Neunikl mi totiž její zákeřný úsměv, který se jí nepovedl schovat.

Dopřávám si dlouhou vlažnou sprchu.

Ještě před tím, než si ale půjdu definitivně lehnout, si dávám do koupelny věci, které si vezmu na sebe, až sem vtrhne "tlupa" Ochránců. Stejně pořád doufám, že nebudou tak zlí…

Zalézám si do postele, ale nemůžu najít pohodlnou polohu k usnutí.

Ale jako vždycky vyhrává únava a já po dvou hodinách převalování, usínám.

Budí mě nějaký hluk a hned na to někdo rozráží dveře od mého pokoje.

Nejdřív si vůbec neuvědomuji, co se děje, ale po chvíli mi to dochází. Vzpomínám na větu, na kterou jsem myslela před tím, než jsem šla spát… Stejně pořád doufám, že nebudou tak zlí.

"Laurentsová! Máte půl minuty na převlečení!" štěká někdo a já poznávám hlas toho rozzuřeného učitele. Už by se mi vážně hodilo, kdyby mi někdo řekl, jak se jmenuje.

Vycházím z koupelny a jdu k tomu učiteli. Jsou tu další dva Ochránci a podle zelených očí poznávám Nathana. Učitel ke mně přistupuje zezadu a kolem očí mi dává černý šátek.

"Hele!"

"Jenom v klidu." Někdo mě chytá za loket a vycházíme (asi) ven z pokoje.

Cítím Nathanovu čokoládovou voňavku a dokonce poznávám i jeho jemný stisk.

"Kam to jdeme?" ptám se.

"Uvidíte. Fitchette, odveďte ji k dodávce a pak se zase vraťte." Nathan nic neříká, hádám, že přikývl a my se znovu dáváme do pohybu. Kdyby to byl někdo jiný, asi bych před sebou máchala rukama, protože bych mu nevěřila tolik, jako Nathanovi.

"Do jaký dodávky?" šeptám.

"Ta tě pak odveze na nějaký místo," říká potichu.

"Jenom mě?"

"Ne, všechny Ochránce z Norska."

"No a…" přestávám mluvit, protože Nathan mi stiskl paži trochu silněji. Nedává mi nějak najevo, že je vzduch čistý, tak raději mlčím.

Po chvíli slyším otvírání dveří a Nathan mi říká, ať udělám vysoký krok dopředu.

Jasně, dodávka. Nathan mě posazuje a bohužel odchází. Mám chuť si šátek sundat a jít ho narvat tomu učiteli do krku.

"Erin?" poznávám Andyho hlas.

"Andy?! Jak jsi mě poznal?"

"Ani ne tebe, jako tvojí voňavku." Áno, i když nevím, co se bude dít, nezapomněla jsem se navonět. Nesmějte se mi, jsem holka! A navíc, vůni mojí voňavky, Black Cobra, by si nikdo nespletl.

"Aha… my jsme tu sami?"

"Jo, zatím. Jde to podle abecedy."

"Bože!"

"Prestižní škola, prestižní pravidla," pronáší chytře. Kdo to kdy viděl, aby se šlo podle abecedy jmen?!

"Myslíš, že si můžeme sundat tu pásku?"

"Netuším." Úplně vidím, jak krčí rameny. Dveře dodávky se znovu otevírají a přichází někdo další.

Takhle se otevírá ještě asi třikrát. A pak auto startuje a rozjíždí se neznámým směrem. Vtipné je, že tu hraje rádio.

A po deseti minutách jízdy zastavujeme.

"Sundejte si šátky," nařizuje někdo. No konečně! V dodávce sedí u stěn tři Ochránci, u té mojí taky tři, včetně mě. U dveří stojí nějaký Ochránce, kterému je maximálně třicet. A vedle něj je Nathan.

"Vím, že jste všichni překvapení, co se tu děje. Ale ničeho se nebojte. Jde o zkoušku, která prověří vaše schopnosti, a my vás mohli zařadit do ročníku. A teď ke zkoušce. Každý z vás dostane mapu, kompas a batoh s nějakými pomůckami pro přežití v přírodě. Budete se muset dostat na určité místo."

"To je všechno?" mračí se kluk naproti mně.

"Ani zdaleka," usmívá se Ochránce. "Budete se muset postarat o Výjimečného, kterého bude hrát nějaký Ochránce, student z této školy.

Po celou dobu zkoušky budete pečlivě sledováni. Starší žáci, instruktoři, ale i učitelé na vás budou útočit. Představte si, že jde o Lovce. Ničeho se nemusíte bát, budou mít jen náhražky zbraní, ale ty jsou speciálně upravené. Když na ně někdo vyvine větší tlak, ze zásobníku schovaného v těle zbraně, vystříkne barva. Podle množství barvy se pak určí rozsah poranění, které byste utržili, kdyby šlo o skutečnost. Když některý z útočících Ochránců usoudí, že jste byli smrtelně zranění, je konec pro vás i vašeho Výjimečného. Takže všechno tohle je vlastně jeden úkol. Dostaňte na místo určení sebe i Výjimečného s co nejmenším počtem zranění. Někdo nějaké otázky?"

"Když někdo usoudí, že náš Výjimečný dostal smrtelný zásah, končíme i my?" ptá se Andy.

"Ano."

"Je to na nějaký časový limit?" zajímá se kluk nejblíž ke dveřím z druhé strany.

"Ne, vaší prioritou by mělo být dostat se tam v pořádku."

"A když nás napadnou… máme se nějak držet zpátky?" zajímá se kluk.

"Ne, to ne. Jako by byli Lovci."

"Všechno?" ozývá se Nathan. Nikdo už dál nic neříká a on nám rozdává mapu, kompas a batoh. Já si mapu i kompas dávám do toho batohu, kde pozoruji obyčejné věci pro přežití, jako křesadlo, nebo malý nožík. "Postupně budete vypouštěni ven, kde na vás bude čekat váš Výjimečný. Ten vás odvede na předem domluvené místo a od té doby je to na vás."

"Dobře. První jde… Andy Krofard," oznamuje Ochránce po chvíli dívání se do papírů. Já se na Andyho povzbudivě usmívám a on přikyvuje. Vylézá ven a dveře za ním se zavírají. Kruci písek! Další na řadě jsem já. "Dalšího vyšleme tak za pět minut." Zachytávám Nathanův láskyplný a povzbuzující pohled. Nikdo si toho naštěstí nevšímá.

"Erin Laurentsová. Jste na řadě," říká mi Ochránce. Já se pořádně nadechuji a vstávám.

"Hodně štěstí," usmívá se něžně Nathan.

"Díky." On mi otevírá dveře a hned, jak vyskakuji z auta, je za mnou zase zavírá.

Venku je tma jako v pytli. Doléhá ke mně světlo baterky. Je to nějaký starší ochránce a vedle něj kráčí hnědovlasá dívka.

"Slečna Laurentsová?" ptá se Ochránce.

"Ano."

"Seznamte se se svojí Výjimečnou pro příštích několik hodin." Ochránce nás rychle odvádí na místo, kde máme začínat. Nechává mě tam s dívkou samotnou a já se na ní s úsměvem obracím: "Ahoj, já jsem Erin."

"Daniella Dasrelnová." Tiskne mi ruku. Teď si všímám, že má zelené oči a na chvíli vzpomínám na svojí dávnouposedlost barvami očí. Daniella je postavou vyšší, než já, ale nejsou to závratná čísla. "Od týhle chvíle musím hrát vyděšenou Výjimečnou, tak se když tak omlouvám za případné fňukaní a buzerování."

"V pohodě." Rozevírám mapu. My se nacházíme až úplně dole a místo setkání zase úplně nahoře. Daniella má u sebe baterku, tak pomalu vyrážíme na sever.

Jdu vedle ní a celou tu dobu mám smysly v maximální pohotovosti.

Asi po hodině, docela svižné chůze, se Daniella, zastavuje: "Už nemůžu dál." Je vidět, že to jen hraje. Věřím, že kdyby chtěla, tak by celou trasu uběhla.

"No dobře," zastavuji se. "Musíme se někde utábořit, ale tady to nepůjde."

"A jak dlouho budeme muset jít?"

"Nevím, jak dlouho, ale něco najdu, slibuju." Musím najít nějakou skalní stěnu, nebo i menší kopec. Jedna strana musí být chráněná přírodně, protože kdyby nás napadli, nezvládla bych bránit všechny strany. Stačí třeba i strom, ale nějaký větší.

Máme štěstí a po chvíli nalézáme menší skálu. Už se drolí, ale bude to stačit. "Sedni si zády k tomu," říkám jí a ona hned poslouchá. Kolem se nachází spousta kamenů a já je stavím do kruhu. Celou dobu mám uši našpicované jako ještě nikdy. Sluch je teď tím nejpotřebnějším smyslem.

Jediným světlem je mi baterka. Z batohu vytahuji křesadlo a kus novin. Ale nemám dřevo. Všude kolem jsou ho tuny, ale já se nemůžu moc vzdalovat.

"Půjdeš raději se mnou." Daniella přikyvuje, ale moc se nevzdalujeme od naší "základny". Skláním se pro dřevo, když si ve světle baterky všímám něčeho blýskavého na zemi. To je mince! Kurňa! Určitě ji tu nechal schválně nějaký Ochránce.

Raději se vracíme zpátky s tím, co máme, a já rozdělávám oheň.

"Můžu jít spát?" ptá se nevině.

"Jo." To znamená, že já spát nebudu. Daniella si lehá na zem a po chvíli usíná. Je docela teplo, ale pochybuju, že by si opravdová Výjimečná ustlala na zemi.

Ani ne po deseti minutách se mi začínají klížit oči. Únava je zákeřná věc a překonává se jen stěží.

Oklepávám se a sedám si vedle Danielly. V jedné ruce svírám tupý nůž, který jsem našla v batohu.

Zírám do ohně a ten mě rychle uspává. Hlava mi padá, ale já se prudkým trhnutím zase budím. Takhle to nepůjde. Jsem schopná se držet chvíli vzhůru, ale vím, že mě spánek dostihne. Musím za každou cenu zůstat vzhůru.

Oči mi zase padají na plápolající oheň. Kameny kolem musí být určitě vařící, tak po jednom sahám. Okamžitě cítím pálení a bolest. Jen silou vůle ho nepouštím.

Musím udělat něco, co mě udrží při vědomí a nic jiného, než se trochu zranit, mě nenapadá. Zase kámen vracím na místo a prohlížím si dlaň. Popálila jsem se. Možná si říkáte, že jsem blázen, ale já už dočista přepnula na bojový režim, ať je Daniella Výjimečná, nebo ne.

Ale bolest z popáleniny po chvíli přechází. Moje tělo už si na ni zvyklo, tak ji skoro necítím. Ne, nesmíš spát! Vyskakuji na nohy a pořádně se rozhlížím kolem.

Pohled stáčím na spící Daniellu. Vypadá to, že opravdu spí.

A v tu chvíli přichází útok. Kolem nás se objevují tři Ochránci, všichni v černém oblečení, ale na obličeje jim vidět jde.

Bohužel mezi nimi Nathan není. Ale poznávám rozzuřeného učitele, kterému nemůžu přijít na jméno.

"Dany!" štěkám na Daniellu a ona se prudkým trhnutím budí.

Ukázalo se, že Brill je vážně šílená holka s ještě šílenějšími nápady. Chová se sice mile a kamarádsky, ale znáte ten pocit, když je vám někdo nesympatický hned od začátku, ale vy se to snažíte ignorovat.

Zrovna mi ukazuje patro a říká, kde koho najdu a jaký ten člověk je. Takže drbna.

O patro níž mají své koleje kluci. Ti se s holkama můžou stýkat jen ve společenských místnostech nebo na chodbě.

A v posledním patře jsou třídy, dvě tělocvičny a jídelna.

Jak tak procházíme školou, všímám si, že přitahujeme pohledy všech kolem. Konkrétně pohledy kluků a ještě konkrétněji je přitahuje Brill. Ona si jich ale nevšímá a dál mi povídá o zdejším životě.

Zastavujeme se na venkovním hřišti. Je tam spousta lidí. Na hřišti se hraje volejbal a přihlížející fandí. Všichni se na nás mile usmívají.

"Tahle škola hodně podporuje sporty, ale knihovnu tu najdeš taky."

"To se tu hraje každý den?"

"Jo," usmívá se.

"Měli by s tím jít na olympiádu," směju se, když pozoruji nějakou holku, která smečuje. Ten míč ve vzduchu prakticky není vidět.

"Je to skvělý na procvičování reflexů. Vidíš tamtoho kluka?" ukazuje bradou na blonďatého kluka, který nemá tričko. Vlastně žádný kluk, který je aktivní ve hře, nemá tričko.

"Jo."

"Že je úžasnej?" rozplývá se Brill.

"Hm," bručím pro sebe. "Proč za ním nejdeš?"

"Ne, to ne."

"Půjdu s tebou."

"Ne, radši ne. Nevím, co mám říct."

"To zjistíš," popadám ji za zápěstí a táhnu směrem k neznámému klukovi. Zastavujeme se až kousek od něj.

"Slyšela jsem, že už si zabila lovce…" nadhazuje. Ale špatné téma! Kluk se otáčí naším směrem.

"Hm," schovávám ruku za záda. "Znáš Nathana Fitchetta?"

"Jasně!" Oči jí radostí září. "Už jsem ho dlouho neviděla. Teda ne, že bychom se znali. Vlastně já znám jeho, ale on mě ne. Nikdy jsme spolu nemluvili."

"A viděla jsi, kolik má značek on?"

"Mraky!" rozhazuje rukama. "Chtěla bych ho někdy vidět v akci. Musí být vážně dobrej."

"Jo, to on je."

"Počkej, tys ho viděla bojovat?" Bojovat? Nejen to!

"Asi půl roku mě trénoval…"

"Vážně? Ty se máš!" přerušuje mě. Náš rozhovor zabírá. Ten kluk se začíná trochu předvádět. Znamení, že nás poslouchal a chce upoutat naší pozornost.

Brill se na něj upřeně dívá a dlouze ho pozoruje. Tak jo, jde se na to způsobem, jakým by to udělala Ann. Beru ji za loket a táhnu až k němu.

"Ahoj!" zdravím ho a obdařuji milým úsměvem. "Ukázal bys mojí kamarádce, jak jsi předváděl ten trik s otočkou?"

"Jasně," usmívá se na Brill.

"Tak já jdu."

"Zvládneš to?" stará se Brill.

"Jo," přikyvuju a odcházím. Procházím kolem hřiště, kde se hraje můj oblíbený sport. Sport, který jsem hrála několik let.

Kdyby sem přijel nějaký televizní reportér, myslel by si, že se tu hraje mistrovství světa.

Najednou do mě někdo naráží. Prudce. Já si akorát stíhám dát ruce před obličej, abych si ho nenamlátila.

Gravitace je zákeřná věc a já končím na zemi.

"Do pytle!" kleju pro sebe a přede mnou už se objevuje někdo, kdo ke mně natahuje ruku a já se jí chytám. "Díky." Dívám se na hnědovlasého kluka s jasně modrýma očima.

"Jééé, moc se omlouvám! Není ti nic?"

"Ne, jsem v pohodě," oklepávám si písek z trička.

"Ty jsi tady nová, že jo?"

"Jo."

"Nechceš si s náma zahrát?"

"Moc ráda."

"A hrála jsi někdy volejbal?"

"Myslím, že se neztratím."

"Super, tak běž podávat." Musím ten svůj trapas napravit a ukázat se při hře.

Ukazuje se, že je super, když umíte něco navíc.

Hned jsem se seznámila s Natali. Je to hezká, hnědooká holka s hnědými vlasy pod ramena. Lidi, řeknu vám, ona je volejbalový zabiják!

Asi po hodině hry jsme se společně vydali do našich pokojů. Je jen o rok starší, takže máme pokoj na stejném patře.

"Jo a Erin…" říká a naznačuje, abych šla blíž.

"Hm?"

"Já vím, že se to možná nezdá, ale Brillyn… je strašná mrcha. Asi si teď říkáš, že jsem blázen, ale já na tuhle školu chodím už od sedmi let. Vím, jaká je, tak si na ní dej pozor."

"Jo," přikyvuju. "Díky za upozornění."

"Za nic. Tak se měj."

"Zatím ahoj."

Přicházím do svého pokoje. Brill, Abby a Sam sedí na zemi a něčemu se chechtají. Hned pomýšlím na varování Natali. Ona je mi rozhodně sympatičtější, než tyhle tři, ale já mám povahu vidět jen to dobré.

"Ahoj," zdraví mě Brill. "Holky, ona je ta nejúžasnější osoba na světě! Díky Erin mám rande s Joem!"

Někdo klepe na dveře, a protože jsem u nich nejblíž, jdu otevřít. Dovnitř jako tornádo vpadává Nathan, Damian a ten kluk ze hřiště. Joe.

"Co to…" směju se, když Nathan s vyděšeným výrazem ukazuje, ať jsem potichu.

"Děti," vydává ze sebe. "Jsou jako klíšťata. Přisajou se a už se nepustí."

"Chceš mi říct, že máš nahnáno z dětí?"

"Víš, říkal jsem, že radši deset Lovců, než deset hodin na trajektu. Musím se opravit. Radši sto Lovců, než deset dětí." Brill a její kmošky celou dobu jen zírají.

"Já byl náhodná oběť," brání se s úsměvem Joe.

"Já též," říká Damian.

"Vy mě nechápete!" Už se směje i Nathan. "Slyšíš je?" Opravdu slyším dětské hlásky a smích.

"A… co tu chcete dělat?" zajímá se Brill.

"Jen se tu na chvíli schováme, možná pak uneseme jednu krásnou slečnu." Nathan mi věnuje svůj svůdný úsměv. Pozoruji, že má hodně dobrou náladu.

"To těžko," ušklíbám se a otevírám dveře. "Nikdo tu není."

"Stejně tě unesu," usmívá se znovu a já vidím na Brillyn, jak hoří závistí.

"Tak jo, dejte si odchod."

"Můžu zůstat?" zajímá se Joe ve chvíli, kdy vystrkávám Nathana a Damiana z pokoje. Proboha, proč se ptá mě?!

"Klidně," krčím rameny. Já, Nathan a Damian vycházíme na chodbu. "Vy jste se zbláznili," směju se.

"Jo, asi jo," přikyvuje Damian. Pořád si nemůžu nějak zvyknout, že jsme sourozenci.

"Vlastně jsme přišli za tebou," oznamuje Nathan. "Všichni nováčkové musí projít takovou zkouškou, kde se zjistí, do jakého ročníku je zařadí."

"Kdy ta zkouška je?"

"Dneska v noci. Vtrhnou do tvýho pokoje, dají ti minutu na převlečení a pak tě odvezou na určený místo. A hádej, kdo bude odvádět tebe…"

"Dál prosím."

"Víc ti toho říct nemůžu. Už tímhle jsem porušil hodně pravidel. Jen chci, abys věděla, že se něco takového chystá."

"Jo. Díky… sakra! Teď budu nervózní! Hádám, že to nebyla náhoda, že tě přidělili zrovna mně."

"Ne, nebyla," usmívá se a bere mě za ruku. "Nemáš se čeho bát. Jsi skvělá, po všech stránkách. Vsadím ruku do ohně, že bys to zvládla i se zavřenýma očima."

"Nevsázej, přijdeš o ni."

"Já vsadím i nohu," přidává se Damian.

"Já vás miluju! Jste vážně moc milí, ale raději se pojďte bavit o něčem jiném."

"Těším se na večeři," prohlašuje Damian po minutě trapného ticha. Já protáčím očima. Je to kluk, za každé situace myslí na jídlo.

"Co tady vlastně budeš dělat ty?" mračím se.

"Já jsem něco jako Nathan. Instruktor, asi."

"Sakra," vzdychám a pak zvedám koutky. "Že by protekce?"

"Na to zapomeň, sestřičko. Musím být nezaujatý."

"Já zaujatý jsem," brblá si Nathan.

Přicházíme do společenské místnosti, kde se jen pár lidí kouká na televizi.

My tři si sedáme do pohodlných křesílek okolo malého stolku.

Večeře je až za půl hodiny, takže máme čas si povídat.

Já a Damian posloucháme Nathanova vyprávění o tom, jak to tady chodí. Zjišťuji, že Ochránci mají vyučování rozdělené na dopolední a odpolední. Dopolední jsou tři hodiny jako normální škola. Teorie, testy, zkoušení. Určitě to znáte. A odpolední jsou čtyři hodiny trénování boje a všeho, co má společného s ochranou Výjimečných.

Nathan dál něco povídá, ale já se soustředím na televizi.

"…vesnice jako by neexistovala. Všech dvě stě dvacet šest lidí zmizelo, včetně dětí. Policie je bezradná."

"Co?" říkám si pro sebe a zastavuji Nathanovo povídání. Zrak dál upírám na televizi a poslouchám zamračeného vousatého policistu. "Domy jsou nezamčené, věci rozházené. V některých domech byly nalezeny stopy krve," říká.

1. Kluk číslo jedna! Podle mě je hezkej a ten pohled... :DD Koho myslíte, že by mohl hrát ve filmu OŽ, kdyby se měl točit?

2. Chlapec číslo dvě :D Na něm mě na první pohled zaujaly oči ♥ Že by Nathan v dobré náladě?

Máte jiný návrh na postavy? Ho sestavte a pošlete na domina139@seznam.cz :))

Mildred věděla, že je něco špatně. Že se něco pokazilo. Věděla, že to jednou musí přijít. Nedokázala ochránit svého manžela a děti před hloupou a slepou nenávistí Ochránců. Jak si jen mohla myslet, že když James nikdy nikoho nezabil, což se o Ochráncích rozhodně říct nedá, nechají je na pokoji. Jednou má v sobě krev Lovce a toho se nikdy nezbaví, stejně jako Eileen, Alison a Sean. Bylo od ní sobecké, že vystavila všechny, které miluje, takovému nebezpečí. Bylo jen otázkou času, než někdo zjistí, že Mildred Leenová nemá v téměř čtyřiceti letech ani jeden proužek na zápěstí. A od toho je jen kousek ke zjištění, že její otec byl Lovec a manžela proměnili, když byl ještě nemluvně. Mildred byla vždycky jiná. Nechápala, proč by měla někoho chránit jen proto, že je divný. Většina Výjimečných byla absolutně nafoukaná a zasloužila si život méně než většina Lovců. Ti aspoň žili sami za sebe a neschovávali se za jiné.

Mildred vběhla do domu. Bylo otevřeno, což nebylo vůbec dobré znamení. Bála se postupovat dál, ale na druhou stranu potřebovala jistotu, že je to pravda. Nechtěla tomu uvěřit. Pomalu vešla do koupelny. Rozhlédla se kolem, ale nenašla žádné známky nějakého zápasu nebo cizí přítomnosti. Se vzrůstajícím zoufalstvím a hysterií procházela místnostmi. Když konečně našla, co hledala, zděšením se zhroutila na podlahu a nemohla ani plakat. Svezla se na kolena vedle bezvládného těla svého manžela. James byl prakticky k nepoznání. Ochránci si dali opravdu záležet, aby se už nikdy neprobral. Mildred nechápala, jak mohl někdo něco takového udělat a ještě tvrdit, že tím pomohl světu. Zahořela v ní nenávist. Tohle vážně přehnali. Zavřela Jamesovi oči a utřela si jedinou slzu, která jí tekla po tváři.

Přesunula se k tělům svých dětí. Všichni tři sourozenci byli schoulení u sebe, nejstarší Alison skrývala ochranitelsky své sourozence vlastním tělem, i když z pozice, ve které se rezignovaně opírali o pohovku, bylo jasné, že nedoufali, že přežijí. To v Mildred opět zvedlo vlnu nenávisti. Zabili jí manžela, jasně byl Lovec, byť neškodný, ale nevinné děti? Kdo by zabíjel děti? Navíc jich muselo být hodně, protože děti ve svém otci vždycky viděly velkého hrdinu. Měly pocit, že táta každého přemůže, a když je tak Mildred viděla choulit se k sobě, došlo jí, že na tuhle "akcičku" přišlo hodně lidí. Všimla si krvavé stopy směřující ke dveřím. Předtím si jí nevšimla, ale teď jí přišla do očí bijící. Vydala se po ní, odhodlaná svou rodinu pomstít. Tohle si nenechá líbit.

Ani si neuvědomila, že sevřela nůž, který nosila pořád za opaskem. Člověk nikdy neví. Tak strašně moc se v té chvíli podobala svému otci, že jí lidé na ulici uhýbali z cesty, aby pod tím nožem neskončili. Mildred se nestarala o to, co se děje kolem ní, soustředila se jen na sotva znatelnou stopu po krvi. Zanedlouho se vynořila na okraji lesa. Propátrala očima okolí a zaregistrovala klečící postavu, která se snažila skrývat v přítmí stromů. Automaticky vytáhla z hlubin své mysli staré a nepoužívané instinkty a začala se plížit. Přikrčila se a vtáhla nůž. Z opatrných pohybů postavy pod stromem poznala, že se jedná o Ochránce. Vypadal, že si ani neuvědomuje nepatrné záchvěvy, jak se snažil zjistit, jestli ho někdo neohrožuje. Bohužel pro něj marně, protože Mildred byla talent na plížení a tichý pohyb a on pořád jen klečel pod jedním obzvlášť rozložitým dubem. Přistoupila blíž. Poznala, že klečící Ochránce je žena, či spíše dívka, která pláče. Nedokázala pochopit, že by zrovna tahle dívka byla schopná zabít jejího manžela. Přesunula se ještě o trochu blíž k ní a zjistila, že dívka svírá zakrvácenou ruku nějakého chlapce, který byl asi stejně starý jako ona. Mildred věděla, kdo toho chlapce zabil, ale nedokázala ho litovat. Protože on chtěl zabít Jamese. A buď jemu, nebo někomu jinému se to povedlo. Mildred zaťala pěsti.

"Hej, ty!" zavolala na děvče. Ochránkyně se polekaně otočila a vyskočila na nohy. Samozřejmě, mohla tu holku zabít rovnou, že by si to ani neuvědomila. Ale Mildred chtěla, aby ta holka věděla, proč umřela. Chtěla, aby věděla, že to, co udělala, byla největší životní chyba.

"Ano?" zeptala se dívka.

"Jak se jmenuješ?" štěkla Mildred. Ochránkyně byla tak vyděšená, že úplně zapomněla na nůž, který jí visel za opaskem.

"Sandra," vyhrkla okamžitě.

"Tak poslouchej, Sandro. To, cos ty a tady ten tvůj kamarád a ostatní udělali, byla fakt blbost. Jak jste mohli zabít někoho, kdo vás nijak neohrožoval? Jak jste mohli zabít děti? Jsi žena, Sandro. Jak jsi mohla dovolit, aby zabili děti?"

"Já jsem nechtěla. Ale vím, co je to láska a znám i tu mateřskou. Věřte mi, nechtěla jsem tam jít a i tak jsem jen vyděšeně přihlížela. Musela jsem tam, jít. Vyhrožovali mi, že když nepůjdu, zabijí Dicka i mě. Kdybych věděla, že to dopadne takhle, nikdy bych s tím nesouhlasila. Teď je Dick stejně mrtvý a kdo se postará o mě a naše dítě vážně netuším. Myslela jsem si, že jdeme zabíjet Lovce. Že jdeme udělat svět lepším. Jenomže jak jsem ho viděla… pochopila jsem, že on rozhodně není žádný vrah. Chtěla jsem říct Dickovi, že utečeme, že tohle není správné. Pochopil to taky, ale než stihl zmizet, udělal si z něj jeden kluk živej štít. Neměl šanci přežít." Sandra se znovu rozbrečela.

"Chápu, že mě chcete zabít. Já bych to udělala hned a neozývala se. A věřte mi, že bych teď taky nejradši umřela. Jenže čekám dítě. A to si zaslouží žít. Nebudu prosit, protože to sama nesnáším. Udělejte, co chcete. Nebudu se bránit."

Mildred na Sandru vyjeveně hleděla. Čekala odpor a škemrání, přesně jak říkala Sandra. Místo toho se jí ta dívka odevzdala. Mohla všechno jen hrát, ale Mildred si řekla, že je jedno, jestli jí ta holka zabodne nůž do zad, nebo se zabije sama. Jedno ale věděla jistě. Žít bez Jamese a dětí nechce. Svěsila paže a odešla. Sandra za ní hleděla a rukama si nevědomky objímala břicho. Nelhala a Mildred to v hloubi duše věděla.

Mildred se rozběhla a v pohybu hodila nožem k zemi tak prudce, že se zabodnul do země a zůstal trčet rukojetí k nebi.

"Už jdu, Jamesi. Počkejte na mě, Alison, Seane a Eileen. Máma už jde za váma." Řekla si v duchu a v plné rychlosti skočila z útesu, který se vynořil před ní.

Na prohlídku Londýna se moc těším. Ukázalo se, že všichni Ochránci jdou s námi. Ale Výjimečných jde jen pět.

Autobus odveze zbytek Výjimečných do nové školy a my půjdeme pěšky.

Je něco kolem osmé ráno, ale Londýn už je na nohou.

Z plných plic se nadechuji. Je tu jiný vzduch, než v Norsku. Jenom představa, že jsem v Anglii, v Londýně, je úplně úžasná a celé mi to ještě ani pořádně nedochází.

Tím, že jde tak málo Výjimečných, nemusím být moc ve střehu a můžu si prohlídku pořádně užít.

Strašně se těším. Přeci jenom jsem se dostala do města, které má osm miliónů lidí. Hlavní město Norska a zároveň největší má necelých pět set osmdesát tisíc obyvatel.

"Jako první navštívíme Londýnské oko. Celkem je vysoké sto sedmdesát metrů a jízda potrvá něco kolem čtyřiceti minut." Nathan mě chytá za ruku a pomalu vycházíme. Výjimeční jdou uprostřed naší výpravy.

"Byl už jsi tam?" zajímám se.

"Ne, ale snad milionkrát jsem procházel kolem," odpovídá.

"Milionkrát si procházel a ani jednou jsi tam nebyl?" směju se.

"Nějak mě to nebere."

"Nebere? A co tě teda bere?"

"Ty," pronáší, jako by řekl něco úplně normálního.

"Takhle to nemyslím!" šťouchám do něj.

"Já vím, jak to myslíš, ale i tak to myslím vážně."

"Fajn, nebudu to řešit," krčím rameny. "Sakra, já se těším!"

"Snad tam nebude fronta."

"Já klidně počkám." Moje oči padají na nějakého chlápka na druhé straně ulice. Už jen podle postoje a způsobu dívání se na lidi poznávám, že je to Lovec.

"Tady jich je mnohem víc, než v Norsku. Myslím, že poslední statistiky naměřili třicet tisíc Lovců. Bez Irska," povídá, když vidí, kam se dívám.

"Cože? Tolik…"

"Po čase si zvykneš, že je potkáváš všude. Na ulici, náměstí, v obchodech. A hlavně tady v Londýně. Ale jsou schopní tě na veřejnosti ignorovat, když budeš ignorovat ty je."

"A proč je teda ta škola ve městě, kde je na každém rohu Lovec?"

"To nevím. Lidé tu ale nejsou ani zdaleka tak milí, jako v Norsku."

"Myslíš, že jsme příjemní?" ptám se.

"Hm… ano."

"Víš, že se o Norech říká, že mají chladnou povahu?"

"To je pravda. Teda… ne, že by si měla chladnou povahu, ale jak se člověk dostává do jiných zemí, taky pozná, jak se zachovají lidé podle toho, z jaké země jsou. Vy… jste trochu… řekl bych, krutější."

"Aha. No, já o tomhle nic nevím. Jednou jsem byla v Tunisu a teď tady. Kde jsi vlastně bydlel, než…" Nějak nemůžu vyslovit to, co se stalo. Důvod? Nevím to. Ale počkat! Já o jeho minulosti nevím vůbec nic. Nikdy mi o své rodině nevyprávěl. Znám jen Steva a o dalších členech nic nevím. Dochází mi, že o něm toho vlastně moc nevím.

"Než co?"

"Než… já nevím. Promiň," vzdychám.

"Já vím, že tě to štve. Že o mně skoro nic nevíš, ale na minulost se snažím zapomenout. Není to vůbec hezké," říká a já vidím v jeho očích smutek. "Ale když už jsem to nakousnul… Můj táta je Lovec, máma taky. Ale máma bývala Ochránce. Steve se narodil s více geny Lovce. Ve mně je trochu Lovce, v něm trochu Ochránce. Můj táta udělal z mámy Lovkyni. Chtěla to. Já a Steve jsme byli… jen experiment. Co se stane, když bude mít Lovec a Ochránkyně děti… A já byl ten na odpis. Steve byl víc Lovec, než já. Dávali mi strašně zabrat. Pamatuju si, že do deseti let jsem při tréninku skoro vždycky brečel. Nenechali mě chvíli si odpočinout. Nebrali ohledy na zranění, která jsem při trénincích utržil. Za deště jsem v noci musel obíhat vesnici a ve dne mě učili bojovat.

Táta ani máma mi nikdy neřekli nic hezkého. Nevěděl jsem, co je to rodičovská láska. Kašlali na moje narozeniny a Steva vynášeli do nebe. Ale všichni kolem věděli, že jsem lepší. Bydleli jsme v malinkaté vesnici na severu Anglie. A ta vesnice byla čistě jen plná Lovců. Já byl jediný Ochránce. Chovali se krutě. Ve škole se mi pokoušeli provádět nehezké věci, ale rodina ve mně vypěstovala takovou nenávist vůči všem, že jsem si to nikdy nenechal líbit.

Asi ve dvanácti mi došlo, že jestli chci přežít, musím utéct. Stevovi bylo patnáct, měl se mnou bojovat. Celá vesnice věděla, že nemá šanci, i když je o tři roky starší. On tréninky zanedbával. Jeho nikdo netrestal, když něco pokazil.

Táta a Steve mě nenáviděli tolik, že se rozhodli, že na mě pošlou vycvičený zabijáky. Dva Lovce z jiné vesnice. Podcenili mě a oba… oba jsem zabil.

Když jim nevyšlo tohle, tak udělali něco, za co bych se nejraději zabil sám. Dali mi krev Lovce. Měl jsem v sobě nějakou, ale bylo to tak zanedbatelné množství, že by se po čase vstřebala. Dali mi ale jen málo, ale vidíš, jak je to se mnou teď. Mám potřebu zabíjet, jsem výbušnej a často se přestávám ovládat. Skoro týden jsem byl mimo. Nedokážeš si představit, jak moc to bolelo. Krev Lovce se promíchala s krví Ochránce a teď se jedna snažila usadit se. Chtělo se mi umřít… a pak jsem se dostal do školy svatého Pavla." Já nemám slov, ale vím, co mám. Slzy na krajíčku.

Věděla jsem, že jeho minulost není růžová, ale takhle hrozná? Každému by mělo být umožněno prožít hezké dětství, ale pro něj bylo toto období života jen utrpení. I přes to se dokázal přenést, směje se a pomáhá mi…

"Já…"

"Sama jsi jednou řekla, že minulost je minulost. Už je to dobré." Já se tak stydím! Všechny problémy, co jsem kdy měla, jsou oproti tomu… maličkosti, nepodstatné věci, přesto jsem to už hodně krát chtěla vzdát. Já si užívala krásné a radostné dětství a on… nechci si to ani představovat.

"Není to fér," vydávám ze sebe.

"Život už není fér. S tebou se taky nepárá."

"Ale to, co se děje mě, je oproti tomuhle… nic."

"Vždycky je na tom někdo hůř."

"Děkuju, že jsi mi to řekl. Já… ani nevíš, jak moc tě obdivuju."

"Ale no tak," usmívá se a zastavuje se. Bere můj obličej do dlaní a tiskne své rty na mé. Úplně ztrácím pojem o čase a dokonce zapomínám, jak se jmenuju.

Musím vám něco říct. Nathan úžasně líbá! Je to sice navenek kluk s hroší kůží a jindy své city najevo moc nedává, ale mám pocit, že se mnou vždycky roztaje. Jen já opravdu vím, jak umí být něžný a starostlivý.

Londýnské ulice mají svůj řád a dva líbající se teenageři ho rychle naruší. Lidi se nám sice stíhají vyhýbat, ale neodpustí si pár nadávek.

Nathan se ode mě jemně odtrhává a hladí mě po tváři. Oba si ale nastejno všímáme britského policisty, jak si k nám skrz davy turistů razí cestu. Nathan mě chytá za ruku a doslova mi razí cestu mezi lidmi před námi.

Když se dostáváme z toho největšího blázince, scházíme pár schodů a před námi se táhne dlouhá ulice. Na ní stojí Londýnské oko. Kriste pane, ono je ve vodě! Z dálky nevypadá tak velké jako teď. A to nám ještě dobrých sto metrů zbývá.

Zastavujeme se až těsně u oka.

"Pojďte prosím všichni ke mně," volá nás náš průvodce. Všichni k němu jdeme a Výjimeční se stále drží uprostřed skupinky. "Každý dostane vstupenku, která vám zajistí vstup na oko. Ještě než se rozprchnete, chtěl bych vás poprosit, abyste si ji schovali."

"Super!" táhnu Nathana směrem ke vstupu. Je docela brzy ráno, takže ještě není skoro žádná fronta.

Třikrát hlídači pípají naše lístky a pak už konečně můžeme jít.

Kabiny nezastavují a my dva skoro na poslední chvíli skáčeme dovnitř. Automatické dveře se za námi zavírají a já ještě slyším nějaké nadávky hlídače, který obsluhuje kabiny. Usmívám se od ucha k uchu.

Kabiny nás pomalu vezou směrem nahoru. Máme štěstí, jsme tu sami. Páni! Sto sedmdesát metrů a my ještě nejsem ani ve dvaceti. Přiznám se, výšky moc nemusím.

Jakmile se ale dostáváme výš, strach se přelévá v údiv. Slunce vylézá zpoza mrakodrapů a vše zalévá zlatavým světlem. Světlo se odráží od Big Benu a budov parlamentu a všechno kolem dostává třpytivě zlatý nádech. Sluneční svit se odráží i od řeky Temže a ta se překrásně leskne. Čím jsme výš, tím se vše stává menší.

Když jsme na vrcholu, téměř kolmo se zemí, je krásně vidět zakřivení země. Londýn je… obrovský! Ať se podíváte na jakoukoliv stranu, všude je jen město. Jen kousíček od oka je obrovská továrna Shel. Na ulicích proudí davy lidí a vůbec netuší, že právě prožívám ty nejkrásnější chvilky v životě.

"To je… nádhera," vzdychám užasle.

"Ale přesto to není to nejkrásnější tady," objímá mě zezadu a dává mi pusu na krk. Pořádně se k němu tulím a užívám si jeho blízkost. "Ani nevíš, jako moc jsem rád, že mě poslali zrovna do Norska. Představa, že by si tu nebyla…"

"Ale jsem," otáčím se k němu. "A ty, takže…" Dalších asi pět minut se jen líbáme a při tom jako by nám všechno kolem přálo.

Takový den jsem si přála. Alespoň jeden úplně obyčejný. Bez nebezpečí, které by mě a ty, které mám ráda, ohrožovalo na životě.

"Miluju tě! Moc tě miluju!" šeptá mi do ucha.

"Já tebe taky," tisknu se k němu a nasávám tu jeho úžasnou vůni.

Z královské jízdy se v jeho bezpečném objetí stává jízda božská.

Kdyby to šlo, v tenhle okamžik bych zastavila čas a nechala to takhle už navždy.

Vystupujeme také za jízdy a vycházíme z jakoby areálu oka.

Všímám si, že na lavičce sedí nějaký Výjimečný. Může mu být tak třicet. A k němu se blíží Lovec. Nebo spíš Lovkyně.

Má krátké hnědé vlasy a postavou je o něco menší než já. Odtrhávám se od Nathana. Instinkty mi jasně velí, pomoct Výjimečnému. Vidiny obyčejného dne jsou fuč.

U Výjimečného jsem dřív než ona, ale jen o pár vteřin.

Už určitě ví, že jsem Ochránce, a ten Výjimečný si nás všímá také.

Bohužel se zdá, že mám problém. Ona se nezastavuje! Snad po mně neskočí před zraky stovek lidí. Navíc je tu kopa dalších Ochránců.

Přibližuje se natolik, že zjišťuji, že má zelené oči. Povědomě zelené!

"Už ani krok!" zastavuji ji a stoupám si před Výjimečného.

"Nebo co?" ptá se mě se zlým úsměvem. Jen po očku sleduji, co je s Výjimečným. Jemu už plně došla náhlá situace a stáhl se.

"Na rvačku je tady moc lidí," říkám jí ve snaze ji odradit. Vidím na ní ale, že je plně rozhodnutá.

"Možná na lidskou rvačku. Ale na naší?" Ta holka mi mizí před očima a já neviděla naprosto nic!

"Tak to by stačilo," ozývá se Nathan. Otáčím se a zjišťuji, že ona by mě vážně napadla! Nathan svírá její pěst ve své dlani a schovává za sebe Výjimečného i mě.

"Ale Nate," směje se ta holka. "Musíš být tak akční?"

"Když jde o tebe, člověk by se měl připravit na nejhorší," pouští ji a ona dělá krok dozadu. Ale nevypadá, že by se Nathana byť jen trochu bála.

"Takže je to pravda. Ty se vážně taháš s nima," kýve směrem ke mně. Poslední slovo skoro vyplivla.

"A mám se tahat s někým, kdo se mě pokusil zabít?"

"Ale to už je dávno." Ta holka je dokonale klidná, ale očima pořád ujíždí ke mně.

"Odejdi, než budeš mít problémy."

"Já a problém? NIKDY! Takže sis našel holku… hm, z toho, co jsem viděla, soudím, že ti ta křehule moc dlouho nevydrží." Ona mi řekla křehule? Co myslela tím, že z toho, co viděla…

"Nepodceňuj soupeře… taky jste mě jako dvanáctiletého podcenili."

"Nepodceňuj soupeře," opakuje s úšklebkem a snaží se napodobit jeho hlas. "Stejně tě nechápu."

"Co nechápeš?"

"Jak můžeš pomáhat Ochráncům. Oni nás zabíjejí!"

"Pomáhám jim, protože já jsem Ochránce a my nezabíjíme vás," vrčí na ni a mně nezbývá nic jiného, než být na něj pyšná.

"Jsi pořád stejně nudnej," všímá si, jak k nám míří další tři Ochránci. "Měj se, Nate." A pak se obrací na mě. "S tebou se ještě taky určitě uvidím." A ztrácí se v procházejícím davu.

"Kdo to…"

"Děkuji vám! Moc vám děkuji!" říká Výjimečný mně a Nathanovi.

"Nemáte za co. Kde je váš Ochránce?" mračí se Nathan. Samozřejmě je tu možnost, že žádného nemá. Nás je málo a naší ochranu dostávají jen ti bohatí, vlivní a nafoukaní. Tenhle ale bohatě vypadá.

"Musel si jít něco rychle vyřídit. Říkal, že tady je moc lidí a že mi tu nebezpečí nehrozí."

"My vás doprovodíme domů a zůstaneme s vámi, dokud se váš Ochránce nevrátí," říká mu jeden z těch, kteří nám přišli na pomoc. Váš Ochránce… ta slova se mě nějak dotýkají. Je to, jako vlastnit věc.

"Děkuji vám," říká znovu a odchází s Ochráncem z našeho "zájezdu".

Kolem jsou sice stovky lidí, ale já si připadám, že tam jsem s Nathanem sama.

"Má stejně zelené oči jako ty."

"To proto, že je to moje sestřenice. Allis Trawisová."

"Aha," brblám. "Ta holka je…"

"Šílená?" pomáhá mi.

"Ne… možná trochu, ale je dost odvážná. Vážně by se do mě pustila a já bych nejspíš nestihla ani vydechnout. Byla tak rychlá!" Je neuvěřitelné, jak se člověk ocitá blízko smrti a ani si to neuvědomuje.

"Jo, to ona je."

Po Londýnském oku ještě navštěvujeme Tower Bridge, na který prý bylo zasláno padesát návrhů, a stavba mostu začala v roce 1886 a trvala osm let. Dále se přemisťujeme k Buckinghamskému paláci, který byl postaven roku 1703. Před ním stojí majestátná socha královny Victorie. Pěšky se vracíme skoro až k Big Benu a jsme vpuštěni do Westminsterského opatství.

Setkání s Allis bylo divné, ostatně jako s každým Lovcem.

Jdeme ulicemi Londýna k naší nové škole. Nachází se kousek od Masterovionova nádraží, takže v krásném prostředí.

Procházíme úzkou uličkou a já si připadám jako v příběhu Harryho Pottera, jak v prvním díle za začátku prochází s Hagridem těmi uličkami plnými lidí. Má to své jisté kouzlo.

Zahýbáme do méně zahuštěné ulice a pak znovu.

Teď už jsme tu sami. Sami, jako celý náš "zájezd".

Na první pohled vypadá ulice nebezpečně a moc temně na to, aby sem chodili lidé. Napadá mě, že je to takhle schválně.

Jeden z učitelů přichází ke zdánlivě prázdné zdi. Zvedá ruku a přikládá ji k jedné z mnoha dlaždic. Není nijak označená, ale ozývá se cvaknutí a zvuk zaklapávání. Po chvíli se ve zdi objevuje otvor. Učitel do něho hned vstupuje a za ním jde několik Ochránců. Pak jde těch pět Výjimečných a nakonec já a Nathan.

Dostáváme se do zchátralého domu. Všude jsou vrstvy prachu a nevím kolik let ukládající se špíny. Vzduch je zatuchlý a páchne po plísni.

"Co to…"

"Ještě chvíli vydrž," šeptá Nathan.

Celá naše skupinka vedená učitelem prochází něčím, co by se možná dalo nazvat obývák. Je tu šedá pohovka a malý stoleček, kde se dokonce válí nějaké časopisy. Alespoň myslím, že to jsou časopisy. Přes prach na stole není vidět.

Míříme rovnou do sklepa

Všude kolem je tma a já cítím nervozitu a napětí. Jediný, kdo je klidný, je Nathan a ti učitelé.

Scházíme několik schodů dolů a jdeme rovnou chodbou. Na jejím konci je malé, nenápadné světýlko. Díky světlu matně rozeznávám dveře. U nich stojí vysoký a nebezpečně vypadající Ochránce s dlouhým nožem u pasu. Krátce se zdraví s učiteli a nechává nás projít. Ale neuniká mi jeho nedůvěřivý pohled, který věnuje všem Ochráncům, které nezná. Na Nathana se krátce usmívá a na pozdrav na něj kýve.

Procházíme dveřmi a ocitáme se na… zahradě?! První, co mi padá na oči, je hezká fontánka s amorkem. A pak hned vidím velikou budovu. Má tři patra a táhne se do dálky. Řekla bych, že budova je ve tvaru T. Kolem dokola je les.

"Jak velkou školu jste měli vy?" přidává se ke mně a Nathanovi Andy.

"Rozhodně menší, než tahle."

"Do tý naší chodilo celkem osm Ochránců," směje se.

"Co?! To nás tam je teda víc. Kolik je žáků tady?" otáčí se na Nathana.

"Asi šedesát Ochránců a osmdesát Výjimečných. Na druhém stupni," odpovídá.

"Myslel jsem, že je to prestižní škola," konstatuje Andy.

"To je, ale nemusí být obrovská. První stupeň má tak stejný počet. Plus asi osmnáct učitelů Ochránců, deset Výjimečných a další kopy lidí, co se starají o chod školy a areálu. Hlídkují, uklízejí a tak dále."

"To máš pravdu."

Tři zaměstnanci školy odvádí pět Výjimečných někam pryč a u fontánky zůstávají jen Ochránci.

Všímám si, že jsme tu jen tři holky. Já a nějaké dvě blondýny, které si spolu povídají. Vypadají docela mile.

"Dobrý podvečer," ozývá se autoritativní hlas a všichni se za ním otáčejí. Mluví asi padesátiletý plešatý chlapík s tlustými brýlemi. Jinak je hubený a tak nějak je vidět, že je unavený. Výjimečný, pomýšlím a představuji si, co by se dělo, kdyby sem najednou vnikla banda Lovců. "Tímto bych vás všechny tady chtěl přivítat. Zasloužili jste si být tady a doufám, že se vám tady bude líbit a rychle se sžijete se zdejším režimem. Pan Brown vás doprovodí do recepce, kde každý dostane klíče od pokoje. Ve vašich pokojích naleznete rozvrh hodin, podle kterého budete již zítra navštěvovat hodiny. Večeře je v půl osmé. Děkuji vám za pozornost a přeji co nejvíce zážitků." Ke konci mi neuniká jeho skoro až zákeřný úsměv.

"Pojďte za mnou," ozývá se nejspíš pan Brown. Vydáváme se za ním a já si všímám lidí kolem.

Ochránci sedí na lavičkách, povídají si s jinými, čtou si. Zatím jsem si to teda představovala trochu jinak, ale raději nebudu moc mluvit, abych to nezakřikla.

"Tady pokoj pro sebe mít nebudu, co?" zajímám se.

"Ne," směje se Nathan. "To ne."

"A jak to tady je s tebou?"

"Já jsem studium tady dokončil a sloužím spíš něco jako instruktor boje, nebo něčeho, kde jsem zrovna potřeba."

"Aha," mračím se. To znamená, že spolu můžeme být jen v naprostém soukromí. Bylo by divné, kdyby mě lidi viděli, jak se líbám se svým učitelem.

Na recepci dostávám klíčky od pokoje č. 13. Nathan musí odejít, protože jakmile zjistili, že je tu, něco po něm chtějí.

Můj pokoj se nachází ve třetím patře. Tvoří ho jedna super dlouhá chodba, při čemž vlevo jsou pokoje pro Výjimečné, vpravo pro Ochránce a uprostřed jsou společenské místnosti, kuchyň a posilovna. A celé tohle patro je pouze holčičí.

Můj pokoj je zamčený, takže moje spolubydlící je mimo něj.

Pokoj je docela veliký a hezky zařízený. U zdi je na jedné i na druhé straně postel a u nich noční stolky. Je jasné, že ta jedna postel je používaná.

Dveře se otevírají a dovnitř vpadají tři holky. Jedna hnědovláska a zbylé dvě blondýny. Vypadá to, že si užívají zábavu.

"Eh… ahoj," zvedám ruku na pozdrav.

"Vítej… tady! Má nová spolubydlící!" objímá mě jedna z těch blondýnek. Má krásné modré oči a dlouhé vlasy sepnuté v drdolu.

"Já jsem Brillyn, ale lidi mi říkají Brill."

"Erin," podávám jí ruku a Brill mě představuje svým kamarádkám Sam a Abby.

Usmívám se od ucha k uchu, protože to vypadá, že tyhle holky se nikdy nenudí.

"Je tu čisto," říká Nathan Danielovi. Tím, že je tu čisto myslí, že je tu bezpečno.

"Není ti dobře?" přichází ke mně Emily.

"Jsem v pohodě," odpovídám a snažím se tvářit, že jsem opravdu v pořádku.

"Nejsi. Celá se třeseš." Emily mě chytá za ruku a já poznávám, že na mě používá svou schopnost. Začíná mě léčit a já se hned cítím o něco lépe. Doslova pociťuji, jak mi klesá teplota. Přestává mi být tak šílené horko.

Ale všímám si, že s Emily to také něco dělá. Vypadá, že ji to hodně vyčerpává.

Opatrně se vytrhávám z jejího jemného sevření. "Už je to dobré."

"Ale pořád máš teplotu."

"To nevadí, je mi mnohem líp, děkuju." Sice to není úplně OK, ale už jsem schopná někomu nakopat zadek. A to je důležité.

Daniel se nervózně ošívá na místě. Vypadá trochu uvolněně, ale stejně nám nejspíš pořád nevěří.

"Ještě zůstaň ležet," doporučuje mi Emily a já mám pocit, že nemluvím s desetiletou holkou. "Alespoň, dokud nepřistaneme."

"Ano, paní doktorko!" zubím se na ni. Pak pohled stáčím na Danyho. "Co se děje?"

"No… chtěl jsem se tě na něco zeptat. A taky Nathana."

"Tak o co jde?"

"Ukážete mi nějaké speciální chvaty? Něco, co se ve škole nenaučím." Nathan se pro sebe lehce usmívá.

"S tímhle jdi za Nathanem, on je pan učitel," směju se.

"A ukážeš mi něco?" obrací se na Nathana.

"Teď?"

"Jo."

"Tak dobře."

"Ukážeš mi ten svůj speciál?"

"Jak o něm víš?" Emily se potichu směje.

"Já… není to jedno?"

"Nech mě hádat… sledoval jsi nás?"

"Jo," vzdychá a stáčí pohled k zemi. "Omlouvám se." Nathan zvedá ruku a rozcuchává mu vlasy.

"Co chceš teda učit? Ani jednou jsem si tě nevšiml."

"Vážně?!" V očích se mu šťastně blýská.

"Já teda ne."

"Ani já," ozývám se a v duchu se modlím, aby to zrovna nebyl den, kdy se náš trénink zvrhl ve věci, co by rozhodně neměly vidět děti jeho věku.

"To je jedno. Chci to umět. Chci být stejně rychlý a silný jako ty." Vzal si vskutku skvělý vzor a teď to nemyslím ironicky. Já se na Nathana usmívá a přikyvuji.

"Tak jo." Vidím na Nathanovi, že ho baví učit jiné bojovat. "Už ses ve škole naučil něco jiného, než obranný postoj a nějaké gaeši-waza?" Nathan použil japonský název pro protichvaty. Ochránci se učí směsici různých bojových stylů a třeba karate i judo jsou sporty japonského původu. A název gaeši waza je z juda. Zkráceně se ho zeptal, jestli se už učil nějaké techniky sebeobrany.

"Jo, ale moc toho není."

"Tak ukaž."

"Mám tě praštit?"

"Jo." Daniel dělá výpad a je mnohem rychlejší, než jsem odhadovala. I Nathan je na desítitisícinu sekundy vyveden z míry, ale hned se dává dohromady. Zachytává jeho pěst a odstrkuje Danyho dozadu. "Bylo to dobré. Na takovýho prcka moc dobré," zubí se Nathan, ale Dany to bere zcela vážně.

"Ale neuhodil jsem tě."

"To ani já ne po pěti měsících," vykládám.

"Ale ty… vždycky si k tomu měla kousek. Někdy jsem si vážně myslel, že ho složíš."

"Počkej, kolikrát si nás sledoval?!"

"Možná tak sedmkrát," červená se. Vážně skvělý!

"Ono to musíš brát i z věkového hlediska. Já trénuju od doby, co si pamatuju. Ty si nedávno začal a už teď jsi skvělej. Vsadím se, že ve třídě nemáš soupeře."

"Ne, nemám, ale chci být jako ty. Ukážete mi opravdový boj? Vždycky jsem vás sledoval jen z dálky." Nathan se obrací na mě. Nechci se ztrapnit před dvěma dětmi, který si myslí, že jsem superhrdina, ale Daniel vypadá hodně nabuzeně, takže nemůžu odmítnout.

"Cítíš se na to?" stará se Nathan.

"Jo, jsem v pohodě."

"Tak můžeme?"

"Můžeme," zvedám se z postele. Daniel si sedá k Emily a pozorně sleduje Nathana a jeho brutální rychlost a sílu. Uhýbám jeho ráně, která by stejně nepadla, kdyby se něco nepodařilo. Sama se pokouším jednu zasadit, ale on mi zachytává ruku a strká dopředu, blíž k sobě.

Pořád pevně svírá moje zápěstí, ale já se mu nějakým zázrakem vykrucuji. Nathan mizí a já vnitřně protáčím očima. Pekelně se soustředím, i na nepatrný zvuk. Emily a Daniel nás tiše pozorují a lapají po dechu.

V tom slyším opravdu lehce přeslechnutelný zvuk vpravo ode mě. Napřahuji se a zasahuji Nathana právě ve chvíli, kdy se chystal na mě skočit. On ztrácí rovnováhu a padá na zem. Co nejrychleji se dostávám k němu a dotýkám se prsty jeho krku. Znamení, že je konec.

Nathan se mile a pyšně usmívá a já mu pomáhám na nohy.

"Já…" ztrácím řeč.

"Dokázalas to!" objímá mě. "Skvěle jsi mě sejmula!"

"Díky." Daniel na nás kouká s vytřeštěnýma očima. Zase někdo klepe a zase vchází ten učitel. Pořád nevím, jak se jmenuje, ale vypadá hodně nevrle a mrzutě. Věnuje Nathanovi pohled, který jasně říká, co si o něm myslí. A není to nic hezkého. Když zaměřuje mě, mračí se. "Dala jste se rychle dohromady."

"Jsem zázračné dítě," usmívám se a dávám do toho trochu přidrzlého tónu.

"Ano, to vidím." S velikou nechutí stáčí zrak na Nathana. "Vám přibude další člověk na starost."

"No a?" odbývá ho a učiteli vystupuje žilka na čele.

"Jen si dál zahrávejte!" varuje ho. Do dveří vchází… Nicoletta! Má na sobě upnuté kraťasy, které jí téměř škrtí nohy a ještě upnutější tílko. Učitel odchází a Nicoletta, s nosem nahoru, přechází po pokoji a s překříženýma nohama si sedá.

Dochází mi to až teď. Nevím o tom, že by Nicoletta vtáhla Nathana do nějakého snu. Ten týden jsem byla většinu dní s Nathanem. Kdyby se něco dělo, tak věřím, že by mi to řekl. A kdyby ne, tak bych stejně poznala, že něco není v pořádku.

Nicoletta mi věnuje hnusný pohled.

"Mohl bych se to taky naučit?" ptá radostně Daniel.

"Jasně, že jo," usmívám se. Snažím se udržet se v Nicolettině přítomnosti v co možná největším klidu.

"To bylo… jak ty… ses napřáhla a on… odletěl," popisuje vzrušeně Dany

"To byla náhoda," snažím se to odlehčit, protože Daniel původně chtěl, aby ho učil Nathan. Nechci, aby si myslel, že jsem mu přebrala žáka.

"Žádná náhoda," vrtí hlavou Nathan. Vypadá, že je na mě hrdý. "Opravdu to bylo skvělé!"

"Ale no tak. Stalo se, už to nepitvejte," směju se.

Za další tři hodiny plavby za námi přišel jiný učitel a ptal se, jestli máme zájem zúčastnit se prohlídky Londýna. Já se na to doslova vrhla, Nathan se mnou a s námi i Emily a Daniel. K mému občas trvajícímu štěstí… Nicoletta nepojede!!!

Ten den jsem opravdu dostala přednášku o Nathanovi. Musela jsem Lukase přesvědčit, že mám Nathana fakt ráda a že je, svým způsobem, neškodný.

Za několik málo minut má pro mě a nějaké další Ochránce a Výjimečné přijet autobus se studenty z celého Norska.

Se mnou pochopitelně jede Nathan a pak taky Damian, Emily a Daniel. Škola v Londýně se nějak dozvěděla, že má Emily uzdravovací schopnosti a možnost přivádět k životu mrtvé. Ale tento důvod, proč jede Emily s námi, v protokolu neuvedli. A kam jde ona, jde i Dany. On je vlastně taky vyjímaný. A abych to neměla snadné, jede s námi i Nicoletta. Někdo se mi vážně chce pomstít.

A hele! Už přijíždí. Házím po Mikulovi, Joshuovi, Tobiášovi, Rachel a Ann poslední pohled na rozloučenou. Jen pro informaci… s Rachel jsem nepromluvila ani slovo. Říká se, že co člověk řekne omylem nahlas, je většinou pravda. A ona mi toho řekla víc než dost.

Autobus zastavuje před námi, my házíme batohy a kufry do úložného prostoru a nastupujeme dovnitř.

Oslo je poslední zastávkou a pak se pojede na jihozápad.

Je tu přesný počet míst, ale roztroušených po celém autobuse.

Stačí mi letmý pohled, abych pochopila, že většina Ochránců tady, jsou kluci. A taky chápu další věc. Nebudu moct sedět s Nathanem, protože Výjimeční kvůli bezpečnosti u okna sedět nesmí.

Emily a Dany si už sedli spolu. Jeden z nás tří si bude muset sednout s Nicolettou. Ale já to nebudu! Jen metr ode mě sedí asi patnáctiletý kluk, Výjimečný. Beru šanci za pačesy a rychle si sedám na místo u okna.

Nicolettu nakonec schytal Damian. Chudák.

Všímám si, že kluk vedle mě si prohlíží mé značky na zápěstí. Asi se mu ulevilo.

"Dobré odpoledne," ozývá se z repráků nad námi. "Dovolte mi, abych vás, jménem školy svatého Pavla, přivítal. Nyní pojedeme šest až sedm hodin do přístavu na jihozápadě Norska, do Stavange. Poté nás čeká noční plavba trajektem přes Severní moře. Ta potrvá asi dvanáct hodin. O dalším průběhu cesty vás vždy budeme informovat předem. Nyní bych poprosil všechny Ochránce, aby sáhli do prostoru pod vaší sedačkou." Dělám přesně, co říká. Po chvíli nahmatávám studený kov a vytahuji dýku. Je překrásně zdobená a na straně čepele je ozdobným písmem vyryté moje jméno. Prstem lehce přejíždím po čepeli a na prstě se mi objevuje červená linie krve. Páni! Neznám přirovnání, které by vám přiblížilo, jak moc je ostrá. Slyším obdivná vzdychání z celého autobusu. Jediný, kdo je naprosto nezaujatý, je Nathan. Nejspíš to už zná. Až teď mi dochází jeden dost děsivý fakt. Jak mohli vědět, kam si sednu?! "Výborně, už jste všichni našli malou pozornost. Jenom bych chtěl zveličit, že všechny dýky jsou potřené speciálním nátěrem z Woddova kovu, takže s nimi budete mnohem nebezpečnější. Zastavovat budeme tak jednou za tři až čtyři hodiny. Ještě bych chtěl všechny Ochránce upozornit, že nesete odpovědnost za bezpečí Výjimečného, který sedí vedle vás. Nikdy ho nenechávejte o samotě. Když ale budete něco potřebovat, tak stačí říct a já nebo mí kolegové to za vás vezmeme. Děkuji vám za pozornost a přeji hezkou a ničím nerušenou cestu." Vytahuji z batohu knihu a kluk vedle mě na ni čučí jako na ducha.

"Co je?" ptám se.

"Ty… s-si budeš číst?"

"Jo." Chvíli mi trvá, než mi dochází, co tím myslel. "Bude ti líp, když ji číst nebudu?"

"Asi jo."

"Fajn," mručím a kniha putuje zpátky do batohu. Ten kluk se bojí, že by mohla odvést mou pozornost, kdyby se něco dělo. Pěkně sobecké!

Očima koukám po Nathanovi. Sedí ve vedlejší uličce, jakoby jedno sedadlo za tím mým. Vedle něj sedí nějaká osmiletá holčička a pořád mluví. Lehce se na něj usmívám a on mi úsměv oplácí. Pokývnutím hlavy se ho ptám, jestli se nechce vyměnit, protože mám pocit, že docela trpí. Ale on vrtí hlavou.

"Hele." Někdo mi klepe na rameno a já se otáčím. "Ahoj, já jsem Andy," podává mi ruku a já mu ji tisknu.

"Já jsem Erin," usmívám se na modrookého blonďáka. Když se rozhlédnete po autobusu, je to až k smíchu. Všichni Výjimeční (až na Nathanovu sousedku) zaraženě sedí a civí před sebe. Tváří se strašně nafoukaně a jako by říkali, že nikoho nepotřebují. A Ochránci si už zapáleně povídají s úplně cizími lidmi. My totiž víme, jak cenný a křehký život je. Při tom by to mělo být naopak.

"No… já, můžu se podívat na tvoje značky?" Jeho otázka mě trochu zaskakuje, ale i tak natahuji ruku. Všímám si, že on nemá žádnou.

"Tohle je oproti jednomu klukovi nic," kývu směrem k Nathanovi, který zrovna, na přání jeho svěřenkyně, zatahuje závěs a je tak krásně vidět černý tlustý pruh složený z mnoha malých proužků.

"Wow!" píská. "Snad už taky dostanu možnost se nějak vyznamenat."

"Buď rád, že si zatím nedostal. I když vyvázneš živý, může se ti celej svět totálně pohnojit."

"Jak to?"

"Třeba můžeš přijít o přátele, blízké. Ale to je jedno… odkud jsi?"

"Až úplně ze severu. Z jedné laponské vesnice. Určitě ti název Skarsvag nic neříká."

"Ne, to ne," směju se.

"Tam jsem se narodil a až do teď žil. Elektřina jim moc neříká a jsem rád, že jsem dostal možnost vypadnout.

"Vesnice je super. Mám je radši, než města."

"To já taky. Ale tohle je vážně strašnej zapadákov. Navíc několik set kilometrů za polárním kruhem a Lovci se tam objevují jen zřídka."

"Už vím, kam se budu stěhovat."

"Není to zase tak horký. Je mi sedmnáct a o Lovce jsem nikdy nezavadil ani pohledem. V životě to chce i trochu nebezpečí."

"To máš asi pravdu. Když jsem se s Lovci setkala poprvé, zrovna napadli naší školu. Měla jsem na starost hned dvě Výjimečné a skoro jsem třikrát zemřela. Z dalšího útoku na finskou školu přežilo jen asi třicet lidí. Ze dvou set. Věř mi, není o co stát."

S Andym si povídám ještě asi hodinu. Všichni Ochránci debatují o všem možném a Výjimeční dál sedí a ani se nesnaží komunikovat.

Po další hodné chvíli zastavujeme na benzině.

"Můj" Výjimečný vypadá, že nikam jít nehodlá.

"Dovolíš?" ptám se, aby mě pustil, ale on se ani nehne.

"Máš být se mnou."

"Ano, mám, ale nemusím." On vrtí hlavou a pořád zůstává na místě. Jakoby mi mohl zabránit, abych se dostala ven. Stoupám si a rukama se silně zapírám do sedačky přede mnou a do té mé. Vyhoupávám se nahoru a vyskakuji do uličky. Kluk zírá s pusou dokořán a já odcházím dopředu. Domlouvám si, že jeden z instruktorů na něj dá pozor, a vylézám ven.

Venku je příjemně teplo a já vidím Nathana, jak po něm skáče ta malá holka. Ale netváří se mrzutě ani naštvaně. Dokonce bych řekla, že ho to baví.

Najednou si v hlavě představuju Nathana v baletním trikotu, samozřejmě s růžovou sukýnkou, jak předvádí piruetu.

Přepadá mě absolutní záchvat smíchu, až mi tečou slzy.

Jako pozdrav mi dává pusu na čelo a chytá mě za ruku.

"To je tvoje holka?" ptá se ta holčina pisklavým hlasem a vypadá trochu uraženě.

"Jo. Erin, tohle je Suzi. Suzi, Erin."

"Ahoj," zdravím ji. Vypadá to, že Suzi nám nedá ani vteřinu soukromí, ale s tím nic nenadělám.

"Co ten tvůj Výjimečný?"

"Děs a hrůza," vzdychám. "Bál se, když jsem si chtěla číst a ani sem mě nechtěl pustit."

"Ty si s ním poradíš."

"Budu muset. Je stejně zábavnej jako kostel."

"Ale no tak," směje se.

"Docela se těším, až tam budeme."

"To já taky. Ale nejdřív budeme muset přežít ten trajekt…"

"Co je s ním?"

"Už jen z představy, že tam budeme muset strávit tak dlouhou dobu, se mi dělá zle. Raději deset Lovců, než deset hodin tam." Je to docela vtipné. Kluk, co zabíjí vrahy a neuhnul by před největším zlem, se bojí strávit pár hodin na trajektu. Ale co, nikdo není dokonalý.

"Ty si zase poradíš s tímhle," tisknu mu ruku a on se na mě vděčně usmívá.

V tu chvíli oblohu křižuje veliký blesk. Bouřka! No konečně… Pořádnou bouřku už ani nepamatuji. Užívám si prudký poryv teplého větru, který mi cuchá vlasy. Podle hromu a hned po něm následujícím blesku poznávám, že je bouřka od nás jen dva kilometry. Nepotrvá to dlouho a určitě začne i pršet. Sakra, já tak miluju bouřky!

"Půjdeme radši zpátky?" tahá Suzi Nathana za ruku.

"Jestli chceš, tak jo," krčí rameny a věnuje mi smutný pohled.

Já jdu ale stejně s nimi, takže se cestou k autobusu držíme za ruku. Ani mi moc nevadí, že někteří jedinci civí víc, než je zdrávo.

Jakmile dorážíme do autobusu, začíná silně pršet, dokonce padají i kroupy.

Oči mi padají na místo, kde by MĚL sedět můj Výjimečný. Ale hele! Srdce mi začíná bušit jako zvon.

"Kde je?!" ptám se Ochránce, který měl na něj dávat pozor.

"Kdo? Měl by být… a do prdele," trousí nadávku.

"Co se stalo?!"

"Tvrdil, že chce utéct a…"

"To snad není pravda!" vztekám se. V autobuse už se shromáždili skoro všichni.

Vybíhám ven do toho lijáku. Skoro nic nevidím, jak hustě prší. Ale pozoruji, jak ven jde i jeden učitel. Vypadá vážně rozzuřeně.

"Koukni se k lesu, já zkontroluju zbytek," nařizuje. Rychlým tempem běžím k lesu, ale nikoho nevidím.

Moje tričko ani kraťasy nejsou dělané do takového deště a už teď mám mokré i spodky!

V lese neprší tak silně, protože stromy zadržují vodu. Je tu ale docela tma a skoro jediným světlem jsou blesky na obloze. Snažím se zaposlouchat do zvuků kolem. Ale bouřka vydává tolik hluku, že je mi to k ničemu. Slyším vodu. Hodně vody. Takže tu musí být řeka nebo nějaký potok.

Vydávám se za zvukem rozbouřené vody. Ani ne po minutě chůze narážím na potok. Opravdu rozvodněný potok! Jeho proud je silný a rychlý a požírá všechny větve, kameny a odpadky, co jsou v blízkosti břehu. Rozhlížím se kolem a konečně vidím toho Výjimečného.

Jak jinak, než že musel spadnout do vody. Drží se velikého balvanu a vypadá to, že už mu moc sil nezbývá.

Pro sebe kleju k nějakému bohu čehosi a prosím ho, aby se pak daly vyprat bílé kraťasy, protože voda nevypadá moc čistě.

První, co zažívám při skoku do vody, je teplotní šok. Je šíleně studená a reflex je, se okamžitě nadechnout. Ale nějak ho potlačuji. Proud mě strhává sebou.

Balvan, kterého se kluk drží, zabírá prakticky celé koryto řeky a já do něj silně narážím a skoro srážím i toho kluka. Málem se pouští.

"Drž se!" křičím na něj a pevně chytám za zápěstí. Vytahuji dýku, co jsem dostala a psychicky se připravuji. Co nejsilněji se odrážím od kamene, až se dostávám skoro ke břehu. Proud nás ale strhává jiným směrem. Čekám to a máchám dýkou vedle sebe. Je tam totiž spadlý kmen stromu. Dýka se zahryzává hluboko do dřeva a já nás přitahuji blíž ke břehu. "Chyť se té větvě!" Kluk dělá přesně to, co mu říkám. Silně do něj strkám a on se horní částí těla dostává na břeh.

Do mě vráží kus dřeva, který spolkl proud a já se pouštím. Byl to silný náraz a já se v tu chvíli soustředila na Výjimečného. Ruka mi dlaní sjíždí po čepeli. Ale stíhám vymrštit druhou ruku a znovu se chytám rukojeti. V ruce mi bolestí ostře tepe, ale množství adrenalinu mi ji pomáhá překonávat.

Hladina se zvedá s další vlnou skoro o deset centimetrů a s tím i proud přidává na síle. Zraněnou rukou se pokouším chytit se kmene, ale je moc kluzký, navíc pokrytý takovým tím slizem. V tom mě ale napadá další věc, jak se odtud dostat.

Nohou kopu do břehu, až se mi zarývá do měkkého bahýnka. Alespoň nějaká podpora. Zapírám se a konečně se dostávám nahoru. Cestou vytahuji svojí fešnou dýku z kmene a vyčerpaně se hroutím na zem. V tom mi ale dochází, že hladina bude stále stoupat a my jsme moc blízko. Znovu se zvedám na nohy a překvapuje mě, jak moc jsem slabá. Silou vůle pomáhám klukovi na nohy a pomalu vyrážíme zpátky.

Když už se můj rozbouřený tep trochu uklidňuje, bolest mi z ruky začíná vjíždět do celého těla. Cítím, jak mi krev vytéká z rány po dlani a po prstech na zem. Při světle mohutného blesku zjišťuji, že jsem poraněná víc, než jsem myslela. Krev z mé dlaně vytéká mnohem silněji. I když to bolí, zatínám ruku v pěst, abych zastavila silné krvácení a ženu kluka dál.

Jsem vyčerpaná víc, než po jakémkoli tréninku a nohy se mi klepou.

Když spatřuji světla autobusu, nesmírně se mi ulevuje.

Venku už pobíhá asi půlka Ochránců a jako první si mě všímá Nathan. Rychlostí světla ke mně přibíhá a hned si všímá, že něco není v pořádku. Rychle si sundává tričko, mačká ho do kuličky a opatrně mi rozevírá dlaň. Hned se z rány řine ještě víc krve a on mi tričko silně tiskne na ránu.

Další tři Ochránci se ujímají Výjimečného. Ale ještě před tím, než cítím, že každou chvíli omdlím, si všímám, že se tváří rozčileně.

Probouzí mě ostřejší bolest v dlani. Unaveně otevírám oči a zjišťuji, že sedím na sedadle vedle toho rozzuřeného učitele. On mi zašívá dlaň. Cítím, že mám na sobě suché oblečení, ale i tak je mi zima.

Když už je rána zašitá, Nathan se vyměňuje s učitelem a sedá si vedle mě. Tisknu se k němu a znovu mi přes svět padá černá opona.

"Erin," budí mě něžný dotek na tváři. Jakmile jsem trochu při smyslech, cítím, že něco není v pořádku. Není mi vůbec dobře. Motá se mi hlava, po těle je mi zima, ale jinak je mi strašné horko.

"Co je?" ptám se ospale a přitahuji si blíž deku, která je přese mě hozená.

"Musíme ven. Jsme už na trajektu a tady během doby plavby být nesmíme."

"Hmm," bručím a připadá mi, že znovu usínám. Opět si chci přitáhnout deku blíž k tělu, ale zastavuje mě bolest v ruce, která mě také dokonale probírá. "Jo." Nathan mi pomáhá se zvednout. Vylézáme z autobusu a mně se podlamují kolena. Nathan mě pevně drží a pomalu se šouráme neznámým směrem. Nebo ani ne neznámým, spíš je mi jedno jakým.

"Vydržíš to ještě chvilku?"

"Budu muset," skučím nešťastně. Asi po minutě cesty na někoho narážíme.

"Fitchette, odveďte ji do pokoje." Hlas nepoznávám. Až na Nathana nevnímám nic kolem. Jo a ještě bych asi reagovala na světlo…

Dorážíme do dlouhé osvětlené chodby. Nathan odemyká jeden z mnoha pokojů a vcházíme dovnitř. Právě včas.

Nathan mě dovádí k posteli a já se na ní s vděkem svážím. Šíleně mě pálí oči.

"Máš horečku," říká mi, když si lehá ke mně a zandává mi pramen vlasů za ucho.

"Asi jo," šeptám a jsem si naprosto jistá, že má pravdu.

"Na," podává mi teploměr a tiskne si mě k sobě.

"Kolik tam je?" zajímám se.

"Třicet devět šest."

"Pořád to není můj rekord," usmívám se unaveně.

Můj rekord je čtyřicet celých osm. V té době se po celém světě začala šířit chřipka, myslím, že jí říkají prasečí. Samozřejmě se dostala i do Norska a já ji také chytla. Umíralo na ní hodně lidí. Při ní vám vlastně skoro nic není, jen máte vysokou horečku. Žádná rýma, kašel, pálení v krku… jen horečka.

Stalo se to asi před dvěma lety. Zrovna nikdo nebyl doma. Moc jsem to neřešila, vzala si Paralen a víc nic. Po třech dnech začaly teploty ustupovat. I když jsem měla třicet osm celých čtyři, bylo mi oproti minulému dnu úžasně. A ze dne na den teploty ustoupily úplně. Ale vaše tělo je po takovém boji úplně grogy, takže jsem další dva týdny byla v posteli.

"Za chvíli by měl dorazit doktor."

"Nesnáším doktory," vrčím pro sebe a historku s doktorem si nechám na jindy.

"Taky je nemám rád, ale někdy je to nutné." Znovu si vzpomínám na období té chřipky. Tehdy mi horečka úplně otupila smysly. Ty nejhorší tři čtyři dny jsem prakticky nevylezla z postele. Jídlo mi přišlo jako úplná blbost, pila jsem jen z donucení a na záchod jsem nepotřebovala.

"Nathane?"

"Hm?" hladí mě po vlasech.

"Sundej mi prosím ten obvaz z ruky. Strašně to svědí."

"Tak dobře, ale kdyby to bolelo, tak řekni." Zase mě napadá jedna vzpomínka za druhou. Vzpomínám si na den, kdy mi Nathan ošetřoval rameno v tunelech. Byl nevrlý, zamračený a pořád mě probodával tím svým pohledem. Používá ho stále, ale na mě už se takhle nedívá.

Pořád jen vzpomínám, ale když máte vysokou horečku, ono vám skoro nic jiného nezbývá. Je vám všechno jedno. Kdyby nás teď sejmul nějaký ledovec, nejspíš bych si toho ani nevšimla.

Obvaz je dole a já cítím, jak mi vzduch kolem ochlazuje zpocenou dlaň. Zvedám ruku před obličej a otevírám oči. Přes celou dlaň se mi táhne ošklivá, červenorůžová rána. Od stehů se sem tam mihne černá a od desinfekce rezavá. Mžourám se snaze spočítat stehy.

"Kolik jich tam je?" vzdávám to.

"Devět."

"Tak tohle už můj rekord je."

"Můj ne," směje se Nathan. Neptám se, kolik jich tam měl, protože ví, že mě to bude zajímat, tak rovnou odpovídá: "Měl jsem jich osmnáct, v lýtku."

"Sakryš, to si měl sešitou skoro celou nohu, ne?"

"Dalo by se to tak říct," znovu mě hladí po vlasech. Cítím, jak se mi zavírají oči "Erin, vydrž to, než přijde ten doktor."

"Já ho klidně zaspím."

"Vzpomínáš, jak jsme spolu jednou v zimě trénovali venku a tys mi hodila sníh za triko?" Připadám si jako blázen. Snaží se se mnou mluvit, abych neusnula.

"Jasně, na to se nedá zapomenout." Opravdu jsem to udělala, ale pak jsem za to krutě zaplatila. "Ani na to, jak si mi to pak oplatil."

"Sázka je sázka," usmívá se a krčí rameny.

"Jo, ale tys nemusel skoro polonahej dělat andělíčky ve sněhu." Po tom, co sníh skončil za jeho trikem, se se mnou vsadil, že půjde a udělá bez trička ve sněhu anděla. Já sázku prohrála, tak jsem to musel zopakovat.

"Moc ti to slušelo," směje se a dává mi pusu na čelo. "Víc, než těm andělíčkům."

"Příště vyhraju," oznamuji mu.

"Já doufám, že ne. Už jen kvůli andělíčkům," bručí pro sebe. Sice mi není dobře, ale ten dvojsmysl mi neuniká.

Někdo klepe na dveře a hned vchází dovnitř.

"No konečně," trousí Nathan potichu. Matně rozeznávám obličej nějakého vousatého chlápka s šedými vlasy. Na barvu očí už nemám.

"Á, tak koho to tu máme?" říká zpěvavým hlasem. Přichází až k posteli, kde ležíme s Nathanem, a vedle mě pokládá nějaký batoh. "Copak nám je?"

"Má horečku," odpovídá za mě Nathan a já jsem mu za to neskonale vděčná.

"A?"

"A nic," vzdychám.

"Tak to je hned jasné," usmívá se a začíná se hrabat v tašce. Není to ani Ochránce, ani Výjimečný, prostě obyčejný člověk. Po chvíli hledání vytahuje hnědou lahvičku s neznámým obsahem. "Tohle jsou speciální kapky proti horečce. Užívejte je maximálně třikrát denně, jednu čajovou lžíci. Do dvou dnů by se vám mělo ulevit. Nashledanou." Nathan si od něj bere lahvičku, a jakmile doktor odchází, hází jí rovnou do koše.

"C- co to děláš?" poulím oči.

"Nebyl to doktor, jen nějaký člověk, co si na něj hraje. Škola za něj vyplázne peníze a nashle. Absolutně ho nezajímá, co bude s tebou. Ten jeho zázračný lék byla voda s nějakým bílým práškem. Pochybuju, že by ti to pomohl."

"Bezva," brblám pro sebe. Znovu někdo klepe. Poznávám, že je to ten učitel, který se mnou hledal toho Výjimečného. Ještě před tím, než jsem se podruhé složila, zaslechla jsem, jak na něj někdo řve Jacku.

"Fitchette!"

"Ano?" zvedá Nathan hlavu.

"Potřebuju, abyste dohlídnul na dvě děcka."

"Nejsem žádná chůva," vrčí Nathan.

"Já se vás neptám! Já vám to nařizuji!" začíná na něj řvát. Nathan se nadechuje, že znovu něco namítne, ale když vidí Danyho a Emily, utichá. Učitel s rázným bouchnutím dveří odchází.

"Ahoj," zdraví nás Emily s úsměvem. Už nevypadá tak vystrašeně, jako tehdy v pokoji. Daniel se rozhlíží po pokoji jako zkušený Ochránce.

Když dorážíme do Osla, je pár minut po půl šesté ráno. Je sobota a taky ohromná blbost jít domů takhle brzy.

Vzduch je příjemný, takže si sedáme na lavičku v parku a vychutnávám si jak Nathanovu blízkost, tak krásný východ slunce. První paprsky ranního slunce si hledají cestu mezi větvemi stromů a lechtají mě na kůži. Opírám se o Nathana a on mě hladí po vlasech.

Cestou jsem mu všechno řekla a on trpělivě naslouchal. Stejně si ale myslím, že mu vše Mikkel pověděl za dveřmi.

Nathan je jediný, koho znám, co má obdobný problém s Lovcem v rodině. On jediný mě může pochopit a já konečně začínám chápat jeho.

Mám chuť se jít někam zahrabat a zůstat tam do konce života. Co Peru?

Ale nejdřív si musím popovídat s mámou a Lukasem.

Kolem nás prochází skupinka kluků asi v Nathanově věku. Už jsem si chtěla začít myslet, že jsou to nějací blázni. Po chvíli ale poznávám, že jde o sportovní tým.

Mezi nimi jde i kluk, kterého jsem měla docela ráda. Dobře, skoro jsem se do něj zabouchla… ale to je jiná. Od Tobiase jsem se dozvěděla, že má ten kluk se svými kamarády sázku. A to dostat co nejvíc holek z prváku a druháku do postele. Trapná a ubohá sázka! Den před tím, než mi to Tobias řekl, se ke mně začal chovat mile a hezky, což on uměl, ale jeho normální způsob bavení to nebyl. Druhý den jsem ho poslala do něčeho a tím ho ztrapnila před celou školou.

On a jeho kamarád jdou jako poslední a já už se psychicky připravuji. Nenechá mě jen tak, protože kvůli mně tu sázku tenkrát prohrál.

"No hele," zastavuje se před námi. Jako bych to neříkala! "Kdo pak tady je?"

"Zalez," šklebím se na něj. Jmenuje se Mathias a je mu stejně, jako Nathanovi, takže devatenáct. Bohužel je to nejlepší fotbalista na naší škole.

"Dostal bych tě, kdyby ti to ten dement nevykecal."

"To mě moc neznáš. Jen za ruku se vodím s lidma, kteří mají IQ větší, než do kolika zvládnou napočítat."

"Ty krá…"

"Být tebou, držím klapačku," varuji ho, protože cítím, jak Nathan napíná svaly.

"Koho se mám jako bát?" Oči mu kloužou na Nathana a pak zase na mě. "Počkej, z vás dvou se vážně víc bojim tebe."

"Je vidět, že jsi úplně blbej!" vzdychám.

"Co chceš jako udělat? Namalovat mi nehty?" směje se.

"Ne." Nathan se objevuje za ním a jedním kopem mu podráží nohy. "Ale jestli máš rád malování, tak ti můžu zmalovat ksicht."

"Jak… co.. ta tam a… a pak," koktá Mathias.

Nathan se nad ním tyčí a hezky se usmívá. "Tak a dej si odchod," říká mu milým tónem. Mathias náhle bledne. Vypadá… divně. Netváří se ani tak vystrašeně, spíš obdivně.

"Ty jsi jeden z nich?"

"Jeden z koho?" mračí se Nathan a hází po mně varovný pohled.

"Z těch rychlých a super silných chlápků." Tak teď už jsem si naprosto jistá, že mluví o Lovcích.

"Odkud je znáš?" ptám se.

"Po jednom zápase si počkali na mě, Mika a Alexe. Byli stejně rychlí jako ty." Pro Mathiasovy oči je Nathan stejně rychlý jako Lovec, protože není vycvičený ani schopný vnímat tak rychlé pohyby. Mathias se zvedá a Nathan se na mě znovu dívá. Oba víme, že je dost možné, že Mathias brzy zemře. Jestli si ho vyhledali Lovci, musí k tomu mít nějaký důvod.

Ale co je ještě divnější, Lovci tohle nikdy nedělali. Nebo o tom alespoň nevím. Když zabíjeli, tak nenechávali na živu nikoho, kdo by o tom dál mohl šířit. Takže Mathias a jeho kamarádi jako oběti sloužit nebudou, protože kdyby je chtěli mrtvé, nestáli by tu.

"Kde je můžeme najít?" zajímá se jeho kamarád Alex.

"Nehledejte je!" vyhrkávám.

"Proč ne?" bručí znuděně Mathias.

"Proč? Protože jestli se chceš dožít dalších narozenin, tak je nech na pokoji," radí mu Nathan.

Jestli si ale Lovci Mathiase k něčemu vybrali, tak ho dostanou. Nemá proti nim žádnou šanci.

"Ale já je najít chci!"

"Mathiasi, oni tě klidně i zabijou, když budou chtít!" vykřikuji.

"Snad se umím trochu prát."

"Jenomže tohle nejsou rvačky na školním hřišti, kde vyvázneš se zlomeným nosem a pak si půjdeš poplakat mamince na rameno. Tady skončíš se zlomeným vazem. A to v tom nejlepším případě."

"Jak to, že toho tolik víš?" zajímá se Alex.

"To je jedno," odpovídá za mě Nathan. "Ale říká jen pravdu. Jestli chceš žít, tak se jim vyhýbej."

"Ale…"

"Mathiasi, Alexi!" řve jejich trenér. "Pohněte!" Ani jeden neváhá a okamžitě odcházejí. Já jsem maximálně rozčílená.

"Co myslíš, že s nima udělají?" ptám se Nathana.

"Já nevím," kroutí hlavou. "Ale lítají v průšvihu a ani o tom neví."

"Nechci, aby je zabili. Nejsou to zrovna lidi s čistým svědomím, ale nezaslouží si zemřít. Nemají proti nim žádnou šanci."

Po našem krátkém rozhovoru se rozhoduji, že přeci jen půjdu domů. Není problém se vplížit do mého pokoje.

Mám špatný pocit z toho, co jsem se dozvěděla od Mathiase. A cítím, že i Nathan není úplně ve své kůži.

V tom zmatku jsem si zapomněla klíče, ale spatřuji, že okno do mého pokoje je otevřené. Mamka určitě větrá.

Je až moc snadné dostat se tam. Dlouho jsem tu nebyla. Skoro jsem zapomněla, jak to tady vypadá.

Nathan se rozhlíží a jeho oči upoutává fotka na mém stole. Jsem na ní já, mamka, táta a Lukas. Je naprosto jasné, že nejsem ani trochu podobná ani jednomu z nich. Že mě to nenapadlo dřív? Táta, mamka i Lukas mají modré oči i blonďaté vlasy. Mučednicky vzdychám.

Je teprve šest ráno a přemýšlím o možnosti, že si půjdu lehnout (ale ne sama!).

Rozhoduji se rychle, protože toho mám za dnešek plné zuby.

Ležím na Nathanově hrudi a vychutnávám si teplo, které vyzařuje z jeho těla. Jeho pravidelný tlukot srdce mě uspává. Ani si neuvědomuji, jak moc jsem unavená a téměř okamžitě usínám…

Probouzím se ve stejné poloze, v jaké jsem usnula. Cítím se ještě víc ospalá, ale čerstvý vzduch a paprsky odpoledního slunce mi hned zvedají náladu.

Slyším, jak Nathan dál pravidelně a zhluboka dýchá. Pořád spí.

Opatrně se zvedám, a aniž bych Nathana probudila, vylézám z postele. Co nejtišeji si oblékám kraťasy a tričko. Teploměr ukazuje dvacet osm stupňů ve stínu! Znáte ten pocit, když se vzbudíte a je vám prostě nádherně? Sluneční paprsky vám prosvítají do pokoje, vy vidíte azurově modrou oblohu a ptáčci zpívají. Prostě dokonalost sama o sobě.

Zezdola slyším mámin hlas. Najednou je všechna krásná atmosféra v tahu. Nevím, jak mám začít. Musí to proběhnout jemně a citlivě. Ale bojím se, že se naštvu. Moc se mi nestává, že se přestávám ovládat, ale i tak.

Oči mi sjíždí na hodiny. Páni! Už je sedm večer, ale díky letnímu času ještě chvíli potrvá, než slunce zapadne.

Koukám se ven a mám pocit, že se stíny prodlužují a mně připadá, že jsou až moc tmavé a studené.

Zaměřuji se na tři kluky stojící venku. Je to Mathias, Alex a Mike. Ty idioti!

Schovávají se ve výklenku jedné ulice a pozorují chlápka, který sedí v parku a na oko si čte noviny. Vedle něj sedí ještě jeden. Je zamračený a na tváři má ošklivou jizvu. A oba jsou Lovci!

To snad není pravda! Oni vážně chtějí přijít o život! A teď mám na mysli kluky, ne Lovce.

Zrak stáčím na spícího Nathana a koušu se do rtu. Vím jedno. Nemůžu nechat Mathiase v takovém nebezpečí. Není Výjimečný, ale já mám prostě takovou povahu. Všem pomáhat.

Problém je v tom, že jsou tam dva Lovci a já nevím, jestli bych zvládla jednoho, natož dva.

Konečně se rozhoduji, co s Nathanem. Nebudu ho budit. Beru tužku a papír a potichu, ale rychle píšu krátký vzkaz. Nepíši nic konkrétního, takže mu snad hned nedojde, co jdu dělat.

Pokoj mám v prvním patře, takže je jednoduché vyskočit z okna. Musím se ke klukům dostat co nejrychleji a co největší možnou oklikou. Jestli ti Lovci zjistí, že jsem Ochránce, rovnou nás zabijou všechny.

Jeden z těch Lovců se zvedá. Sakra, musím si pospíšit. Pořád je světlo a všude kolem dost lidí, zatím jsou v relativním bezpečí. Možná na další hodinu a půl.

Z lavičky se zvedá i ten druhý Lovec a míří opačnou cestou než ten první.

Do krve se mi začíná vyplavovat adrenalin a ani nestíhám být moc nervózní. Ne, kecám, nervózní jsem. A hodně.

Rychlým během se dostávám na místo, kde jsou kluci.

Když mě zaměřují, nedávají na sobě nic znát.

"Vy kreténi! Říkala jsem, že je máte nechat na pokoji. Copak nemáte žádnej mozek?!"

"Nic nám neudělali," protáčí očima Alex.

"Ale udělají! Do prdele! Víte vůbec, v jakým jste průšvihu?!"

"Co s tím máš co dělat ty?" ptá se Mathias.

"Je jedno, jak s tím souvisím já! Vy jste takoví idioti!"

"Co s náma udělají?"

"Co myslíš?" ptám se výhružně.

"Budou vyhrožovat?"

"Vyhrožovat?" vyprskávám smíchy, i když mi do smíchu vůbec není. "Oni vás… nás zabijou!"

"Zabít? Až po tom. Nejdřív vás budou mučit a možná pak zabijou." Hlas za našimi zády je nemilosrdný a hrubý. Všichni čtyři trháme hlavou směrem, odkud se hlas ozývá.

"Vy debilové!" brblám směrem ke klukům.

"Je to smůla," usmívá se zle Lovec s ošklivou jizvou. "Ale ty můžeš utéct. Ne, počkej, nemůžeš."

"Vy nás fakt zabijete?" vykřikuje Mike. Vypadá, že má na krajíčku.

"Už jsem řekl, že ne hned," vzdychá. "Dnešní mládež by se měla naučit lépe poslouchat, když se jim něco říká."

"My se nedáme!" říká odhodlaně Mathias.

"Ty tupej mozku, buď ticho!"syčím na něj. Zvedá se ostrý poryv větru. K čertu! Lovec hned poznává, že jsem Ochránce a oči se mu nebezpečně blýskají.

"Tak přeci jen to nebude tak jednoduché. Jsi mladá a už máš tři značky." Jo, ale dvě byla náhoda a třetí štěstí

Slyším lehké našlapování kroků na střeše. "Může vylézt i ten druhej, ten, co se schovává na střeše," vytahuji svůj trumf.

"Koukám, že to nebude ani trochu snadné. Pete, můžeš vylézt." Ten druhý Lovec skáče ze střechy a přistává před námi.

Kluci lapají po dechu a já se trochu stahuji. Ochranářské reflexy už jsou zapnuté.

"Nechte mě, prosím, žít!" natahuje Mike. "Udělám cokoli!"

"Víš, co nesnáším? Ufňukance a zbabělce. Ty jsi obojí a fakt mě rozčiluješ. Děláš téhle na první pohled šarmantní, ale jinak nebezpečné dámě, ostudu."

"Udělej něco!" řve Mike, když Lovec dělá krok k nám. Mike vybíhá, ale já ho stíhám chytit za zápěstí. Ale prudce sebou škube a vytrhává se mi. Dostává se z mého dosahu a vybíhá z bezpečného místa za mnou.

"Ne! Vrať se!" Je ale pozdě. Lovec s jizvou na tváři mizí a objevuje se až za ním. Jedním pohybem mu láme vaz.

"Kdo bude další?" otáčí se na nás Pete s úsměvem.

"Tu holku bych nechal jako poslední. Ale ten blonďák taky nevypadá moc statečně," směje se Lovec. Mathias je blonďák.

"Zůstaň, kde jsi, a ani se nehni!" šeptám k němu a on přikyvuje. Alex vypadá docela vyděšeně, ale naštěstí mě slyšel taky a přikývnul. Já se obracím na Lovce. "Co vám udělali?"

"A museli nutně něco udělat? Jen se bavíme."

"Nechte je jít," zkouším s nimi mluvit a tím získat drahocenný čas. "Nemají proti vám šanci."

"A ty nějakou máš?"

"Nevím, ale jen tak se zabít nenechám."

"Tohle mě unavuje," protáčí očima Jizváč.

"Počkej," zastavuje ho Pete a upřeně se na mě dívá. "Nejsi ty náhodou Erin Laurentsová?"

"Jo, to jsem."

"Jí nemůžeme zabít," vrtí hlavou Pete. "James by pak zabil nás."

"Dobře, dobře. Ale ti dva kluci ani nejsou Ochránci."

"Je taky nemůžete zabít," polykám na sucho a v hlavě mi to začíná šrotovat.

"Proč?" Pete mě obdařuje zlým úsměvem a jde trochu blíž.

"Protože… to jsou moji přátelé. Vztáhněte na ně ruku a táta se to dozví!" Za prvé jim nebudu vykládat, jak to s Alexem a Mathiasem mám a za druhé… vůbec nevím, co mluvím. Nemám žádný důkaz o tom, že zmíněný James je můj táta.

"Ale ty jsi Ochránce," konstatuje Jizváč. Nechce zahodit možnost zabít Alexe a Mathiase.

"To byl táta taky," odfrkuji si. "Všechno je to naplánované. Je to bouda pro Ochránce. Donáším tátovi informace. Jak myslíte, že by mě jinak našel?" Prosím...

"Nějak se mi tomu nechce věřit," konstatuje Pete. Sakra!

"Je to pravda?" ozývá se Nathan a mně se nesmírně ulevuje. "Vážně děláš s nima?"

"Jasně," šklebím se na něj. Vypadá to, že bude hrát se mnou.

Pete i Jizva teď soustředí svou pozornost na Nathana. Chtějí zabíjet a jedinou možnou kořistí je Nathan.

"Fajn! Jak myslíš!" Nathan se otáčí a… odchází! Lovci čekají na mou reakci a mně se vážně hrnou slzy do očí. Zahrál to tak skutečně.

"Mizíme," vrčí Pete a vydávají se za Nathanem.

Mathias a Alex jsou dál ztuhlí strachy a já se třesu vzteky.

"Už vám nic nehrozí," zatínám ruce v pěst. "Od nich ne. Ale to, že zabili Mika, je vaše vina!" Samozřejmě, že si jeho smrt vyčítám i já. Skoro vůbec jsem ho neznala, ale zdál se mi docela v pohodě.

"Erin." Mathias mě chytá za zápěstí. "Kam chceš jít?"

"Domů."

"Domů? Po tom, co se stalo?"

"A co chceš dělat?!"

"Jít na policii."

"V tomhle ti policie nepomůže. Nikdo ti nepomůže, až na mě, nebo někoho, kdo je jako já. Zkus zapomenout na to, co se stalo. Oni na tebe už nesáhnou." Mathias přikyvuje a Alex pořád vypadá dost vyděšeně. "Ani na tebe." Viditelně se mu ulevuje. "Odejděte odkud, hned!"

"Co budeš dělat ty?"

"Já musím něco udělat s Mikem. Nějak zařídit, aby to vypadalo jako nehoda."

"Nechceš…"

"Ne! Běžte už!" Oba se chvíli dívají na Mikovo tělo, ale pak opravdu odcházejí.

Já přicházím blíž k Mikovi. Vypadá tak klidně, jako by spal. Ale nespí.

Znovu si začínám jeho smrt vyčítat. Kdybych byla rychlejší a nepustila bych ho, nemusel by zemřít.

"Nechceš pomoct?"

"Máte snad sezónu?!" vykřikuji na Steva. "A správně, nechci!" Správně by mě měl co nejrychleji zneškodnit, ale jen stojí a s úsměvem mě pozoruje.

"Takhle riskovat život pro obyčejné lidi. Já tě nechápu."

"Jsou to mí přátelé." Taky mu nebudu vysvětlovat, že je skoro neznám. "Něco, co ty nikdy nepochopíš." Už mě něco napadá! Chystám se sehnout, abych mohla Mika odtáhnout kousek dál, ale Steve mě chytá za loket. Čekám, že mě odhodí na druhou stranu ulice, ale on mě jemně odtahuje dozadu.

"Nesahej na něj. Budou zkoumat jeho tělo, a když tam najdou tvoje otisky, nebude to moc dobré." Steve mě pouští. Z jeho stisku bylo jasně poznat, že má ohromnou sílu.

"Ty rady si nech."

"Páni, ty máš ale špatnou náladu."

"A co bys čekal?!"

"Zapomeň na to," vzdychá a rozhlíží se. U kontejneru leží kus nějakého hadru. Steve si ho omotává kolem rukou a mizí i s tělem Mika. Jeho pohyby vnímám rozmazaně, ale i tak vím, co chce dělat.

Svou ohromnou rychlostí, pro lidské oči nepostřehnutelnou, přibíhá doprostřed silnice. Zrovna projíždí kamion a on Mika pouští. Během té sekundy se Steve dostává z dosahu kamionu, ale Mikovo bezvládné tělo ne. Kamion ho sráží a vystrašený řidič prudce šlape na brzdu.

Steve už stojí za mnou a já pozoruji hotový chaos na ulici. Lidé se sbíhají k tělu, které náraz odmrštil o deset metrů dál.

"To ne," šeptám pro sebe.

"Co je?" stoupá si přede mě a povytahuje obočí.

"Co když ten řidič půjde do vězení?!"

"A co je mi do toho?" krčí rameny.

"Máš ty vůbec nějaký city? On za nic nemůže."

"Měl prostě smůlu."

"Že já vůbec dovolila, abys něco udělal."

"Myslíš, že bys mě zastavila?" ptá se drze.

"Jsi idiot!" přistupuji k němu blíž. Dneska mám vážně sprostý den. Můj mozek si uvědomuje, jak je to nebezpečné štvát Lovce, ale já se Steva nebojím.

"A ty nevděčná," vrací mi to. Vypadá spíš pobaveně než naštvaně.

"Já tě o pomoc nežádala!"

"Ale teď jsi ráda, že jsem za tebe udělal špinavou práci."

"Já nevím, proč se s tebou vůbec bavím. Správně by si mě měl zabít. Proč to neuděláš?"

"Pomáhám ti, protože jsem dobrák od kosti. A důvodů, proč tě nezabít, mám víc. Nevím, jestli bych to vůbec dokázal."

"Vážně? Já to samé k tobě nechovám, takže se měj!" Přidávám do kroku, a co nejrychleji odcházím. Ale ještě před tím jsem zahlédla Stevův pobavený úsměv.

Na místo nehody už přijela sanitka i policie. Sanitka jim je ale k ničemu a policie taky, protože tohle nikdy nevyřeší podle pravdy.

Je mi z toho zle. Mike byl k smrti vyděšený a zaplatil za to svým životem. Ti Lovci by určitě zabili i Mathiase a Alexe. Možná by z Alexe udělali taky Lovce, ale to je tak všechno.

Zajímalo by mě, kam zmizel Nathan. Doufám, že mu nic neudělají.

Musím si ještě promluvit s mamkou a Lukasem.

Je divné říkat máma, když víte, že to není skutečná pravda.

Zpruzená, naštvaná a s adrenalinem v krvi odcházím pomalým tempem domů. Pomalu ale jistě se začíná stmívat a taky ochlazovat. Ale i tak je pořád pěkné horko.

Nathana snad napadne, že půjdu domů.

Snad se Mathias a Alex nebudou moc ukazovat. Sice jsem řekla, že je nechají na pokoji, ale ani já to nevím jistě. Můžou klidně narazit na nějakého jiného Lovce. Vůbec se mi nelíbí, že viděli, jak zabili Mika. Nikdo jen tak nezapomene na scénu, kdy vidí umírat svého kamaráda. Mike, Mathias a Alex byla taková ta školní banda, co se jich mladší žáci bojí a starší se s nimi chtějí kamarádit. Ale vsadím boty, že se Mathias a Alex změní.

Už zdálky vidím, že mamka a Juho grilují na zahradě. Lukas zrovna přijíždí se svou přítelkyní Sandy.

Znovu se mě zmocňuje nervozita. Zhluboka se nadechuji a s pevně zaťatými pěstmi vyrážím směrem k zahradě.

"Ahoj, zlatíčko," mává na mě mamka. Na tváři má milý a příjemný úsměv.

Pro vysvětlení. Když jsem Dole třeba i tři měsíce, nikdy to jí ani Lukasovi nepřišlo divné. Je to, jako bych neexistovala. Jakmile se ale dostanu zpátky nahoru, opět se dostávám do jejich podvědomí. Nikdy o mě nemají strach a ani mě neshánějí. Je to složité, ale může za to jen jediný člověk.

Jmenuje se Rytran a je mu prý víc jak tisíc let. Jak je to možné? Není to Lovec, ale něco jako čaroděj, mág. Prý žije na Aljašce, ale nikdy to nikdo nedokázal. Ti, co se za ním vypravili, se nikdy nevrátili. I Ochránci. Už mnohokrát se ho pokoušeli dostat ven z jeho úkrytu. Vždy má mise stejný účinek. A to smrt všech, kromě Rytrana.

Ptáte se, proč nám takhle pomáhá? To nikdo neví a asi se nikdy nedozví.

"Ahoj m-mami," usmívám se rozpačitě. Jen klid.

"Dáš si s náma?" bradou ukazuje na gril plný vonícího masa a zeleniny.

"Jo," přikyvuji. Jen při pohledu na gril se mi sbíhají sliny, ale žaludek mám jako na vodě.

"Jak ses měla venku?" Přesně to, o čem jsem mluvila. Celou dobu, co jsem byla Dole, si myslela, že jsem venku. Neptejte se, jak je to možné, protože na to nedokážu odpovědět.

"Jo, skvěle." Juho mě celou dobu pozoruje pichlavým pohledem. Skoro jako by něco tušil. Ale pak se odvrací a dopíjí lahev piva.

"Mami… můžu s tebou mluvit?"

"Samozřejmě," usmívá se vřele. Společně vcházíme do prázdného domu. Mám chuť zdrhnout, co nejdál to jde. Ale nejde. Musím se tomu postavit. Jen kdyby to nebylo tak těžké.

Sedíme naproti sobě v kuchyni. "Tak, co se děje?" chytá mě za ruce.

"Já," nadechuji se, ale vzduch mi připadá, jako by byl jedovatý. "Já všechno vím."

"O čem to mluvíš?" nechápe.

"Já vím, že nejsem tvoje biologická dcera." Oči se jí úží do úzké štěrbiny a ostře lapá po dechu.

"J- jak ses to dozvěděla?" ptá se roztřeseným hlasem.

"Napsal mi můj skutečný otec."

"Myslela jsem, že je mrtvý," špitá. Vidím v jejích očích slzy.

"Ne, není." Bohužel. "Ale moje skutečná mamka ano."

"Holčičko moje! Moc mě mrzí, že ses to dozvěděla takhle."

"Vždycky pro mě budeš ta nejlepší máma na světě. Mám tě moc ráda a mít budu. Ať se bude dít cokoli!" Pevně ji objímám a on zase mě.

"Lukas to ví?"

"Ano."

"V tom případě dobře," usmívám se, i když mám kolena jako z rosolu.

Někdo zvoní na zvonek a mamka si rychle utírá slzy a jde otevřít.

"Dobrý den, paní Laurentsová, je Erin doma?" Nathan.

"Ano, je. Vy jste kdo?"

"Mami," vstupuju do jejich rozhovoru. Vedle Nathana stojí Damian a vidím, jak se mu ulevuje. "Tohle je Nathan, můj ehm… přítel. Nathane, moje mamka. A tohle je Damian. Můj… skutečný bratr." Znovu lapá po dechu, ale tentokrát šok ze sebe rychle oklepává.

"No," ustupuje jim z cesty. "Pojďte dál a chovejte se jako doma. Grilujeme. Jídla je víc než dost a ne jako odpověď neberu." Nathan s Damianem se na sebe culí, jak jen se kluk může culit, když slyší to posvátné slovo jídlo.

Protáčím očima a zavírám za nimi dveře.

Mamka to vzala celkem snadno. Až moc snadno, napadá mě. Ale je mi jasné, že si bude chtít znovu promluvit. Teď ale odchází znovu na zahradu.

Otáčím se na Nathana a Damiana a oba vypadají, jako tátové, co se zlobí na svoji dceru, když přijde hodně pozdě z mejdanu.

"Bez komentářů, prosím."

"Byla to totální blbost," říká Nathan, ale spíš sobě.

"Ano, já vím. Ale nemůžeš mě pořád vodit za ručičku. Stejně se mi nepovedlo pomoct jim všem," dodávám potichu.

"Kdybys tam nebyla, byli by mrtví všichni. Hlavní je, jestli jsi v pořádku."

"Jo, jsem."

"Cos udělala s tím klukem?"

"To je část, kterou konkrétně ty slyšet nechceš."

"Takže?"

"Damiane, dáš nám chvilku?" Damian odchází do obýváku a já jdu s Nathanem nahoru. "Víš, já bych si s Mikem bez něj asi neporadila."

"Bez koho?"

"Bez Steva." Nathanovi se nebezpečně blýská v očích při zaznění bratrova jména, ale svůj vztek nesměřuje na mě.

"On ti pomohl?" mhouří oči.

"Jo. Promiň, nevěděla jsem, co mám dělat."

"Hlavně, že jsi v pořádku," vypravuje ze sebe, ale je vidět, že o tom přemýšlí. Asi ho dost překvapilo, že mi Steve pomohl.

Když pominu fakt, že je Steve Lovec a s tím i všechny ty zlé vlastnosti, není tak špatný. Sice není tak hezký jako Nathan, ale k zahození by taky nebyl.

Myšlenky na Steva vyháním z hlavy, protože do pokoje vráží Lukas. Doufám, že dostanu přednášku o tom, že je na mě Nathan moc starý a bla, bla bla…

"Jé, nechtěl jsem rušit. Ale chtěl jsem s tebou mluvit," prohlašuje a přitom probodává Nathana pohledem. Už je mi jasný, že to přednáška bude.

Připravuji se na Damianovu oslavu. Už vím, že všechno zařídil Joshua, a tak jsem dostala instrukce, co si mám vzít na sebe. Ale nebylo to tak hrozné. Jen my řekl, ať si vezmu něco elegantního a zároveň něco, v čem bych mohla pařit.

Sice mám za chvíli jít na oslavu, ale moje nálada tomu moc neodpovídá.

Nathan se od doby, co šli do tunelů, neozval. Mise do tunelů byla hodně úspěšná. Bylo tam prý patnáct Lovců a pouze čtyřem se podařilo utéct. Ti ostatní byli zabiti. Od Mikkela jsem se dozvěděla, že Nathan zabil půlku Lovců úplně sám. Ke všemu žádný Ochránce nebyl zabit a ani vážně zraněn. Proto byla tak úspěšná

Ale zpátky ke mně. Nesnáším boty na podpatku a brát se je ani tentokrát nebudu. K šatům se ale tenisky nehodí, takže to vyhrávají bílé baleríny, ale stejně o těch teniskách v duchu uvažuji.

Mám na sobě světlounce modré šaty nad kolena. Nejsou zas tak moc formální a je v nich volnost pohybu. A podle Joshui se v nich dá kalit.

Jako každá holka se chvíli prohlížím v zrcadle, a když už jsem se sebou spokojená, chystám se vyrazit.

Když zamykám dveře, uvědomuji si, že dárek pro Damiana jsem nechala v pokoji.

Vcházím znovu do místnosti. Někdo stojí u okna. Je otevřené a prochází jím svit měsíce v úplňku. On stojí se založenýma rukama na hranici stínu a právě světla z měsíce. Nevidím mu do obličeje, ale i tak je mi jasné, kdo to je.

Bez váhání rozsvěcuji světlo, ale místo jemného stlačení na vypínač mu spíš dávám pěstí.

Během té jedné tisíciny vteřiny, kdy nic nevidím, se ocitá přede mnou. Všímám si, že v ruce drží růži. A jako vždycky se tváří tajemně a klidně.

"Ty… ty si takovej trotl!" cedím skrz zuby a vypouštím první "nadávku", která mě napadá. Přicházím k němu tak blízko, jak jen to jde, a prstem mu při tom šťouchám do hrudi a nutím ho tak couvat. Celou dobu, dokud nenaráží zády do zdi, se snaží tvářit vyděšeně, ale je mi jasné, že to jen hraje.

"Erin, já…"

"To si sakra nemohl poslat ani blbou esemesku? Nebo mi alespoň dát nějak vědět? Ani nevíš, jak jsem vytočená!" Nathan se na mě upřeně dívá, ale v očích se mu leskne radost. Trvá jen nepatrnou chviličku, než se já ocitám zády u zdi a Nathan stojí přede mnou.

"Moc ti sluší, když se zlobíš," oznamuje mi a nasazuje ten svůj svůdný sexy pohled, pod kterým by se mi jindy rozklepala kolena.

"Tak teď jsem nejspíš k pomilování, protože já zuřím."

"Já vím. Moc se ti omlouvám." Teď už mluví zase vážně a já na něm vidím, že to myslí doopravdy. "Nechci tě ztratit."

"Já se taky omlouvám. Byla to taky moje chyba," stáčím zrak k zemi a teď mám na mysli hádku po našem tréninku. "Ale to, že ses někam zahrabal a ani ses neozval, růží nespravíš."

"Je něco, jak bych to mohl spravit?"

"Nó," přicházím k němu blíž, chytám ho za košili a přitahuji k sobě. "Možná jo. Ale jen možná." Nathan na nic nečeká a dlouze a něžně mě líbá.

"Je mi to líto," šeptá mi do ucha.

"To je v pořádku. Všichni děláme chyby."

"Erin," bere mě za bradu a zvedá hlavu tak, abych se mu podívala do očí. "Bála ses mě? V tom lese, musím to vědět."

"Strach jsem opravdu měla," připouštím. "Ale o tebe, ne z tebe." Potom dostávám další něžný polibek.

"Měli bychom jít," říkám potichu.

"Raději bych dělal něco jiného."

"Já taky," přiznávám a lehce se od něj odtahuji. "Ale musíme se tam alespoň ukázat." Nathan si něco brblá pro sebe a já ho se zájmem pozoruji.

Musím uznat, že mu to strašně sluší. Má na sobě modro bílou košili s vyhrnutými rukávy a první tři knoflíky má rozepnuté. Kupodivu jsem to nebyla já, kdo mu je rozepnul. Pak má černé džíny, které jsou na něm úplně úžasné. K tomu si přidejte to, jak božsky voní! Jeho voňavka má čokoládový nádech, takže každá holka, co projde kolem, musí slintat.

Společně vycházíme z pokoje a tentokrát už mám i dárek pro Damiana.

Cítím se hned skvěle. Oslava se koná u Damiana v pokoji. Hlasitá hudba duní snad až na první stupeň!

Takové oslavy se tu konat můžou, ale musí se to předem ohlásit a s večírkem musí souhlasit všichni na koleji. Ale pochybuji, že by někdo proti Damianovi vystoupil. Je známý svojí drzostí a průsery. Prostě hodný rebel.

V pokoji je hodně lidí a mezi nimi i Rachel. Ale co můj pohled upoutává víc, je Ann. Žhavě flirtuje s Rileym! Nebo to není flirtování? Jsou do sebe zabouchnutí, ale ani jeden o tom neví. Celý pokoj by řekl, že tu máme nový pár, ale oni dva by si jen poklepali na čelo.

Někdo mi do ruky vráží skleničku něčeho. Stačí si jen trochu čichnout a hned poznávám nefalšovanou norskou vodku. Jen se šklebím. Alkohol moc nemusím a navíc… je mi jen šestnáct. Já vím, já vím. Asi si říkáte, že bych se mohla trochu uvolnit, jenomže já nechci.

Damiana potkávám během pěti minut, tak mu rychle gratulujeme a já ho přátelsky objímám. Na jeho blízkosti něco je. Něco přirozeného a správného.

V hlavě mi to začíná šrotovat, ale je to jako chytat vzduch. Jako trhlina ve vzpomínkách. Opět si toho všímáme oba a jen na sebe nechápavě civíme.

Nathan i Rachel nás zaujatě pozorují. Oba se tváří stejně a to ještě víc nechápavě, jak já a Damian. Rachel má ale v očích trochu zlosti a vzteku.

Házím po ní jasný pohled: Já ho přece nemiluju! Ale jakmile si to myslím, něco se ve mně hýbe. Krok od něj ustupuji. Nedávám to na sobě znát, ale vnitře se otřásám. Opravdu k němu něco cítím. A dokonce vím, že je to láska.

Ne, ne, ne! Já mám přece Nathana.

"Jsi v pohodě?" zajímá se Nathan. Jak jsem si jen mohla myslet, že na mně nic nepozná?

"Jo jasně," přikyvuji, ale on ví, že mu neříkám čistou pravdu.

"Všiml jsem si, že…"

"Ne, teď prosím ne," žadoním. "Až po oslavě."

"Tak dobře," usmívá se, ale vidím na něm, že má o mě starosti.

"Pojď si zatancovat," beru ho za ruku a táhnu na místo, kde se tancuje. Neprotestuje a následující dvě hodiny byly krásné. Celou dobu jsem strávila s Nathanem.

Je jedna hodina ráno a večírek je v plném proudu. Každou chvíli ale po mně Rachel šlehá ostříleným pohledem.

Ann… no! Riley za to nemohl! Zprvu hrála divoká muzika a do Rileyho někdo strčil. V ruce držel skleničku s červeným vínem a prostě už měl v sobě "trochu" alkoholu, jaksi to nevybalancoval a obsah skleničky skončil na Anniných šatech. Naštěstí Damian zasáhl včas, než mu to Ann stihla vrátit. Myslím, že by v tu chvíli nejraději vzala první věc, a to stůl, a omlátila ho Rileymu o hlavu. Teď už jsou ale oba v pohodě.

"Jdu se na chvíli vydýchat ven," říkám Nathanovi.

"Půjdu s tebou, jestli ti to nevadí."

"Jasně, že nevadí." Z Damianova pokoje je to jen kousek do zahrady před budovou pokojů.

Vzduch je příjemně teplý a obloha krásně jasná a na ní spousta zářících hvězd. Měsíc v úplňku všemu dodává stříbrný nádech. Dokonce i Stevovi.

"Klid!" říká honem s rukama napřáhnutýma.

"Co tu chceš?!" cedí Nathan skrz pevně zaťaté zuby.

"Chci si jen promluvit s tvojí milou."

"Nikam nejde!"

"Nemusí!" Steve mě sjíždí pohledem od hlavy až k patě. "Sluší ti to, Erin."

"Co od nás chceš?" opakuji Nathanovu otázku, ale neodvažuji se do toho dát tolik jedu.

"Od něj nic," kýve směrem k Nathanovi. "Ale pro tebe mám překvapení. Jen dopředu chci upozornit: Nemám u sebe žádnou zbraň a tak jí nebudu ani moct vytáhnout." Steve sahá do zadní kapsy džín a něco vytahuje. Nathan sebou cuká a vypadá to, že po něm skočí. Ani já, ani Nathan nevíme, co vytáhne, ale Steve se tváří klidně.

Vytahuje dva bílé dopisy!

"Kdo to posílá?!" syčím na něj.

"Rád bych ti to řekl," krčí rameny. "Za chvíli se to ale dozvíš sama. A doporučoval bych, aby si to udělala hned."

"Počkej," dělám krok k němu a Nathan sebou znovu trhá. "Ten, kdo to posílá… je to Lovec?"

"Kdyby nebyl, tak ze sebe nenechám dělat kurýra," ušklíbá se.

"Co se mnou chce dělat?" začínám být zoufalá.

"Tak tohle už vážně nevím. Ale řekl bych, že se ti Nathan bude hodit."

"Co ještě víš?" doléhám na něj.

"Všechno se dozvíš," vzdychá a dívá se na Nathana. "Jedno ti ale, bráško, řeknu. On po ní půjde. A ani ty ho nezastavíš! Udělá všechno proto, aby ji dostal. Klidně pobije tisíce lidí."

"Ale kdo?!" Nathan je doslova šílený vzteky.

"Erin ti to určitě řekne." Steve zůstává naprosto v klidu. Jeho pohled mě ale zneklidňuje. Bez jediného náznaku mizí a zůstávají po něm jen dva dopisy v obálkách. Na tom druhém je Damianovo jméno. Proč mi dva? Nevím, co si myslet. Jsem zmatená a hluboko ve mně se začíná usazovat strach.

Jakmile Steve zmizel, Nathan se hned viditelně uklidnil. Stejně jako já neví, o co jde.

Beru obálky do ruky.

"Asi bych nejdřív měla jít za Damianem," prohlašuji.

"Jo, asi jo," přikyvuje Nathan. Už vypadá zase normálně.

Damiana není těžké najít. Hudba je dál hlasitá až moc a to prozrazuje, že oslava je v plném proudu.

Zrovna tancuje s Rachel! Na chvíli se zarážím, ale rychle mi dochází, že to nepočká. Rachel to vysvětlím později.

"Damiane, můžu s tebou mluvit?"

"Jasně," otáčí se na mě.

"Ehm, může to být v soukromí?" Rachel po mně hází navztekaný pohled, ale já ji ignoruji.

"Půjdeme ven." Damian tam nechává Rachel samotnou.

Společenská místnost je úplně prázdná, skvělé místo pro čtení výhružných dopisů. "Co se děje?"

"Mám tu pro tebe dopis," podávám mu ten jeho.

"Kde si ho vzala?"

"Někdo mi ho předal." Konečně si všímá, že já v ruce svírám druhý dopis. Damian bez váhání začíná obálku trhat. Nathan mi podává dýku a já dopis dostávám ven rychleji, než Damian.

Co? Tak teď tomu vůbec nerozumím. Proč bych se měla ptát na svou minulost? Tu přece dokonale znám. Nebo ne? Proč Lukas není Ochránce a já ano? On by měl být Ochránce. On je starší. Jasně, možná jsem na začátku říkala, že takových lidí je pár, ale nikdy jsem se s žádným jako já nesetkala.

Je to "jen" genetika. Když jsou oba rodiče Ochránci, není co řešit. Ochránci jsou obě děti. Třeba Ann. Má staršího bratra Tylera a letos bude na naší škole končit. Jejich rodiče byli Ochránci. Před šesti lety je ale oba zabili Lovci.

Pak je tu případ, kdy je jeden rodič Ochránce a druhý normální člověk. Já bych neměla vědět o tomto světě, neměla bych znát Nathana ani Ann. Protože v takovém případě je Ochránce pouze ten nejstarší z dětí.

Je tu něco, co nevím, a to mě děsí.

"Erin!" Trhám hlavou a zjišťuji, že Nathan stojí přede mnou a lehce se mnou třese.

"Jo, dobrý," vydechuji. Srdce mi buší jako zvon a já se bojím, že mi vyskočí z hrudi.

"To není dobrý."

"Damiane, co tam máš?"

"Jen tohle," podává mi dopis a já mu dávám svůj.

"Co to k čertu má znamenat?"

"Komu věříš jako nikomu jinému?" ptá se Damian. Já se obracím na Nathana.

"Já nic nevím, promiň," omlouvá se. "Zkus přemýšlet. Určitě najdeš i někoho jiného."

"No jo, ale kdo…" Věřit jako nikomu. "Mikkel!"

"Je u tebe?" obrací se Nathan na Mikkela.

"Ne," vrtí hlavou. "Neviděl jsem ho tam."

"Jaké číslo má jeho pokoj?"

"Dvacet pětka."
"Fajn. Zajdu tam a pak vám dám vědět."

"Jdeme s tebou!" říkají oba najednou.

Ani ne za minutu stojím u Mikelových dveří. S menším zaváháním na ně silně klepu. Damian během cesty sem hudbu trochu ztlumil, takže by to Mikkel slyšet mohl.

Asi po patnácti vteřinách se dveře otevírají. Už spal. Má na sobě jen trenky a vypadá dost mrzutě.

"Mikkeli, moc se omlouvám, že tě budím, ale…"

"Co se stalo?" To fakt vypadám tak zoufale? Hned totiž z mého výrazu poznává mé pocity a jeho rozespalost je náhle pryč.

"Potřebovala bych se tě na něco zeptat."

"Tak za pět minut ve společenské místnosti."

"Dobře." Zavírá dveře. Nathan se na mě povzbudivě usmívá, ale já mu poprvé nejsem schopná úsměv oplatit.

Ve společenské místnosti je ticho a klid, stejně jako před pěti minutami.

Já zírám z okna, ale i tak na sobě cítím pohled Nathana i Damiana.

Mikkel doráží přesně za pět minut. Nevypadá, jako bych ho právě vytáhla z postele.

"Zase mi přišel dopis," říkám mu a rozhoduji se, že přejdu rovnou k věci. "Co nevím o své minulosti?" Právě zažívám chvíli, která by se neměla stát. Nikdy! Mikkel na mě šokovaně valí oči a neví, co má říct. Hned poznávám, že tedy asi něco ano. "Takže přeci něco."

"Erin, jak ses to dozvěděla?"

"Z toho dopisu. Mikkeli, pověz mi to."

"Já… nemůžu," sklápí zrak k zemi.

"Jak nemůžeš? Mám právo to vědět a Damian také. Jak je do toho zapletený on?" začínám být vytočená.

"Jestli chceš znát pravdu, dobře. Ale… zničí ti to život a já nechci být ten, koho budeš nenávidět."

"Jak si můžeš myslet, že bych tě mohla nenávidět?"

"Budeš. Ale měla by ses to dozvědět od člověka, co s tím má víc společného."

"Od koho teda?"

"Od McKaie."

"Já pro něj zajdu," nabízí se hned Nathan a Mikkel kýve na souhlas.

Nervózně chodím po pokoji. Nejraději bych se teď s někým porvala, ale musím se klidnit, jelikož nejbližší lidé jsou ti nejlepší bojovníci na škole. Já mám nervy z oceli, to může potvrdit každý, ale i ocel má své hranice.

Mikkel mě hodně vyděsil. Zničí ti to život.

"Dobré ráno," vchází McKai a za ním hned Nathan. Tváří se strašně vážně, ale víc z něj vyčíst nejde. Jsou dvě ráno a já začínám pociťovat únavu. "Mikkeli, Nathane, vás dva bych poprosil, abyste odešli." Nathan po Mikkelovi střílí nebezpečný pohled, ale ten Mikkelův je ještě nebezpečnější, a tak oba odcházejí.

"Tak o co jde?" ptá se Damian a už taky vypadá podrážděně.

"Povím vám příběh…"

"Chcete nám vykládat pohádky?!" vyskakuje ze židle.

"Sedni si!" McKai sice mluví klidně, ale jeho pohled jasně naznačuje, aby si Damian moc nevyskakoval, a raději si zase sedá.

"Jde o příběh dvou dětí. Jejich rodiče byli Ochránci a své děti milovali. První se narodil chlapec a o tři roky později jeho sestra. Všechno se zdálo skvělé, ale pak se stala hrozná věc. Otec těch dětí se dobrovolně proměnil v Lovce a zabil svou ženu. Chlapci tehdy bylo šest let a poznal, že něco není v pořádku. Vzal svou sestru a chtěl s ní utéct, ale děti těžko zvládnou utéct před Lovcem. Byly na útěku jen několik minut, když je dohonil a chtěl zavléct zpět. V tu chvíli jsem se objevil já, ale bylo už pozdě. Lovec vycítil nebezpečí a chtěl dostat alespoň jedno z dětí. Natáhl se po dívce. Bratr ji ale odstrčil stranou a Lovec uchopil chlapce. Obětoval se pro ni. Nestačil ani vykřiknout a zmizel i s Lovcem. Až do teď jsem o něm nevěděl. Myslel jsem, že ho buď zabil, nebo je z něj Lovec. Ale jemu se nějakým zázrakem podařilo utéct. Dívka se dostala do náhradní péče v čistě lidské rodině. Pokud vím, adoptovali ji skvělí lidé. Myslel jsem, že k tomuhle nikdy nedojde, ale stalo se," zvedá oči a dívá se nejdřív na mě a pak na Damiana. "Vy dva jste ti dva sourozenci a ten, kdo vám posílá dopisy, je váš otec." Začíná mi hučet v uších tak silně, že přestávám vnímat vše kolem. Celý život jsem až dosud žila ve lži. Moje srdce se ze všech sil vzpírá takové pravdě, ale můj mozek už pravdu zná. Tím se vysvětlují pocity, které k Damianovi chovám.

Stoupám si, ale pořád koukám jako by do prázdna. Srdce mi buší nejrychleji za život a nedivila bych se, kdybych dostala infarkt. Buší mi silněji, než při boji s Lovci, dokonce víc, než při líbání s Nathanem.

Bezmyšlenkovitě začínám couvat. Očima kloužu k Damianovi. Vypadá, že je o trochu v menším šoku, než já.

Můj otec je Lovec… Vrah, který zabíjí lidi. Lidi, které já mám chránit. V rodině mám Lovce… Do očí se mi hrnou slzy a to už jsem skoro venku z místnosti. Jak se to jen mohlo stát?

Venku čeká Nathan a Mikkel. Oba se ke mně chystají vykročit, ale já jim naznačuji, ať raději zůstanou na místě.

"Nechte mě prosím být," odvracím se od nich a vybíhám z chodby rovnou ven.

Najednou jako by se ochladilo. Ptáci nezpívají a připadá mi, že se slunce bojí vyjít, i když je zatím brzy. Slzy mě pálí v očích a v krku mám nespolknutelný knedlík.

"Kam jako jdeš?!" Slyším za zády hlas Rachel. Je maximálně rozzuřená.

"Rachel, teď na tebe…"

"Teď! Hned!" Přichází ke mně blíž. Je vážně naštvaná.

"Co se děje?" ptám se. Momentálně se na víc nezmáhám.

"Ty se mě ptáš, co se děje?! Už mě nebaví dál předstírat, že mi to nevadí. Ale víš co, je mi to už jedno! Klidně si Damiana nech!"

"Tak o tohle jde."

"Ty víš, že ho miluju a přitom ho dál balíš. Chodíš snad s Nathanem, ne?"

"Jo," odpovídám na otázku ohledně chození s Nathanem.

"To je, jako chceš oba?"

"Rachel, poslouchej mě…"

"Buď ticho! S tebou jsem skončila!"

"Počkej!" Chytám ji za zápěstí, ale ona se mi vytrhává.

"Na co jako? Chceš mi vpálit, jak je dobrej v posteli?!"

"Tak to už je moc! Já se tady s tebou snažím rozumně mluvit!" To, co řekla, mě zasáhlo jako facka.

"Umíš taky něco jinýho, než být rozumná? Prospělo by ti, kdyby ses trochu odvázala a nebyla pořád stejně nudná!" Au! Další rána pod pás.

"Tak hele! Před chvílí jsem se dozvěděla, že moji rodiče a Lukas nejsou moje skutečná rodina. Adoptovali mě! Damian je můj ztracený bratr a moje máma mrtvá! Doufám, že konečně zavřeš klapačku, když ti řeknu, že můj skutečnej otec je Lovec. Otevři oči a příště nemel, když nevíš, co ten druhej prožívá!" Vše ze sebe dostávám jedním dechem. Rachelin vztek je rázem pryč a teď na mě civí s otevřenou pusou. Nezbývá jí nic jiného, než mi věřit.

Slzy se nezadržitelně derou ven a v proudech mi stékají po tváři. Otáčím se od ní a nechávám ji za sebou.

Rozhovor s ní mě hodně ranil. Říká se, že co člověk řekne ve vzteku, je pravda. Myslela jsem, že mě má ráda, ale kdyby byla skutečná kamarádka, tak by mi Damiana nechala, kdybych jí řekla, že ho mám ráda.

Dostávám se do lesa nahoře a každou chvíli do něčeho kopnu nebo praštím

Že mám klouby na pravé ruce sedřené do krve, si všímám až po deseti minutách chůze.

"Do prdele!" huhlám pro sebe a prohlížím si svoji ruku. Já nemluvím sprostě ani v těch nejhorších situacích, ale tohle je i na mě moc.

Někdo mě sleduje od doby, co jsem vyšla z Dola. Není to Ochránce, je to Lovec. Přiblížil se natolik blízko, že jsem to vycítila. Něco je ale špatně. Lovci jsou tišší zabijáci, ale tenhle dupe jako slon a navíc každou chvíli pod ním praskne nějaká spadlá větvička. Mám pocit, že to ani není dospělý, protože sledování není to nejtěžší na světě.

Zastavuji se a ten někdo se zastavuje také. Musela jsem jít dál, abych si našla správné místo, jako tohle. Kdyby mě napadl, zezadu by mě chránila skalní stěna.

"Tak jo, já vím, že tam někdo je!" křičím do lesa, ale žádná odpověď nepřichází, Chystám se zakřičet znovu, když zpoza stromu spatřuji tmavou postavu. Ne, dvě.

Jednu poznávám hned, protože Nathana bych si nikdy nespletla a ten druhý je tak maximálně třináctiletý kluk a hnědými vlasy a modrýma očima.

Nathan do něj ostře strká a chlapec padá přede mě na záda. Je šílený strachy a já se mu nedivím. Už mnohokrát jsem pocítila, jaké je to být poražená Nathanem. Být na jeho místě, smířím se se smrtí.

"To tys mě sledoval?" ptám se chlapce. Nic neříká, ale stačí mu jeden pohled na Nathana a lehce přikyvuje. Je zřejmé, že je to Lovec. Docela se bojím toho, co bude. Znám Nathana moc dobře na to, abych se opovážila tvrdit, že ho nechá jen tak odejít.

"Co si chtěl?" vyštěkává Nathan. Chlapec opět váhá. Ale nakonec říká: "Chtěl… chtěl jsem jí z- zabít," koktá. Nathan mu věnuje opravdu nebezpečný pohled. Ten kluk má u sebe nůž. Pevně ho svírá v ruce, ale nevypadá to, že by Nathana nějaký nůž vzrušoval.

"Proč?!" Tentokrát chlapec neváhá a je rozhodnutý mlčet. Nathan to chce ale jinak. Chytá kluka za košili a vytahuje ho na nohy. Chlapec se po něm ohání nožem, ale Nathan se v klidu uhýbá a chlapcův nůž končí někde v křoví. Byl to jen zoufalý pokus zachránit si život. Ale nevyšel. Nathan se musel nějak bránit, tak s ním hází o strom a v mžiku stojí u něj. Zase ho vytahuje na nohy a přiráží ke stromu. Začíná mi být toho kluka trochu líto. Je to sice Lovec a v budoucnu to může být on, kdo ukončí můj život, ale teď je to ještě malý kluk.

"Proč si jí chtěl zabít?" vrčí Nathan. Vypadá klidně, ale zároveň nebezpečně.

"Abych se dostal do KONY," vykřikuje vyděšeně. Má na krajíčku, ale snaží se vypadat statečně.

"Co je to?"

"Něco jako tajný spolek. Když nějaký Lovec zabije do svých patnácti let nějakýho Ochránce, je přijat. Ale jsou tam i starší. Ti se tam dostanou tak, že zabijou svého sourozence."

"A ty tam chceš proč?"

"Je tam můj otec i matka," prohlašuje hrdě.

"Kolik ti je?" Vidím na Nathanovi, že se rozhoduje, zda chlapce zabít, nebo ne. Všechno zatím hraje proti němu.

"Třináct," odpovídá a pak se zkouší Nathanovi vzepřít. Vykroutit se z jeho silného sevření. Najednou moc dobře vím, jak mu je. Ale Nathan je silnější a chlapcovi snahy jsou marné.

"Ty mě zabiješ, že jo?" Nathan neodpovídá a já pozoruji, jak mu ruka klouže k pasu, kde má dýku. Chce ho zabít, ale chce to skončit rychle. Chlapec čeká na odpověď a tak ani neví, že tohle jsou možná jeho poslední okamžiky.

"Nathane!" zasahuji a je to jen o mrňavý chlup. Přicházím až k nim. "To přece nemůžeš. Je to ještě dítě."

"Jo, ale je to Lovec." Nathan se už zřejmě rozhodl.

"Je mu jen třináct. Život má před sebou a je jedno, jestli to je Lovec, nebo ne. Nemůžeš přece zabít dítě." Chlapec mě sleduje s nadějí v očích a Nathan zase s láskou v očích. Dělá to pro mě, chce mě ochránit. "Prosím, nezabíjej ho." Teď už vše záleží na Nathanovi. Ne, že bych chtěla Lovce nějak bránit, ale tohle mi přijde nesprávné. Kdyby ho zabil, bylo by mi ho líto a asi bych byla trochu na Nathana naštvaná, ale věšet bych se taky nešla.

Nathan ho nakonec pouští a stoupá si vedle mě. Pozorujeme, jak chlapec rychle utíká pryč z našeho dosahu.

Nedokážu identifikovat Nathanovy pocity.

Všechno na mě najednou padá a já se tulím k Nathanovi. Jediná moje záchrana. On mě pevně objímá.

"Musím za mámou a Lukasem," sděluji mu se slzami v očích.

"Mám jít s tebou?" Ani náznak, že by mi zazlíval, že jsem ho přinutila, aby nechal toho kluka jít.

"To bych byla moc ráda," přiznávám se a společně vyrážíme na krátkou cestu do Osla.