"Co myslíte, že způsobilo náhlé zmizení tolika lidí?" ptá se mladý reportér.
"Situaci prošetřujeme, zatím nemohu podávat žádné bližší informace."
"Děkuji. To byl David Lutner a televize HERO."
Slyším, jak Ochránci u televize lapají po dechu stejně jako já.
"Jak mohlo zmizet tolik lidí naráz?" obracím se na Nathana.
"Nevím," kroutí hlavou. "Ale něco mi říká, že s tím mají co dělat Lovci."
"To je hrozný…"
"Jdu napřed." Damian se zvedá a odchází. Já a Nathan po sobě házíme nechápavý pohled.
"Půjdeme taky?"
"Jo," přikyvuje a vydáváme se na cestu do jídelny.
Jídelna je hezká a útulně zařízená. Dnes je rizoto! Mňamí…
Sedáme si k volnému stolu. Damiana jsem tu zatím neviděla.
Prohlížím si ostatní studenty. Všichni vypadají tak nějak sebejistě a mnoho z nich nafoukaně.
"Nesmíš dát najevo, že se bojíš," říká mi Nathan povzbudivě.
"Já se ale nebojím, jen…" …se cítím malá a moje sebevědomí nějak kleslo.
"Erin, to bude dobrý. Nenech je, aby tě převálcovali a už vůbec ne, aby tě přinutili si myslet, že jsi něco míň."
"Dobře," natahuji k němu ruku, ale on tu svojí stahuje zpátky a mě dochází, o co jde. "Jasně."
"Promiň," říká tiše. "Ale…"
"Chápu to," přikyvuji.
"Ahoj! Můžu se k vám přidat?" ptá se Andy. Usmívá se od ucha k uchu a mě napadá, jestli umí být i smutný. "Už jste to slyšeli?"
"Co? Počkej, jsi tu jen několik hodin a už šíříš drby?" směju se.
"Je to moje povinnost," krčí rameny.
"Tak co teda?"
"Lovci zaútočili na nějakou vesnici na severu Anglie."
"Jak víš, že to byli skutečně oni?" mračí se Nathan. Chápu, proč ho to tak zneklidňuje. Představa, že byl mezi těmi Lovci můj otec, mě asi děsí stejně, jakože tam byl Steve nebo Allis.
"Škola tam prý vyslala několik Ochránců. Nějaký Výjimečný je tam dokázal pomocí své schopnosti rychle přemístit a oni našli mraky důkazů, které lidé přehlédli. Šel jsem zrovna sem, když jsem zaslechl nějakého Ochránce, jak o tom mluví."
"Nezaslechl jsi něco o tom, proč tam ti Lovci vůbec šli?"
"Někdo říká, že buď všechny zabili, nebo z nich udělali taky Lovce." Tak tohle téma je trnem v oku každého Ochránce. Nikdo neví, jak Lovci přeměňují obyčejné lidi taky na Lovce. Neví to ani Nathan, který mezi Lovci vyrůstal. A Lovci si tohle tajemství dokonale střeží.
Celou večeři diskutujeme s Andym. Damian se vůbec neukázal.
"Já musím jít připravit nějaké věci," mrká na mě Nathan a loučí se s Andym a odchází.
"No sakra! Má značek ještě víc, než se zdá," konstatuje Andy při odchodu a drží mi dveře.
"Nikdy jsem je nepočítala," oznamuji mu.
"No nic, já půjdu," říká mi a odchází chodbou. Já pokračuji do třetího patra.
Těším se, až zalezu do postele. Rozhoduji se, že se kvůli té zkoušce stresovat nebudu. Co přijde, to bude. Další mé oblíbené norské přísloví. A nebudu to hrotit teď, když zkouška přijde až za několik hodin.
V pokoji spatřuji Brillyn, jak si balí nějaké věci.
"Dneska přespím u Samanthy, nevadí?"
"Ne, vůbec," pokouším se o úsměv. Docela jí i chápu, jestli sem mají v noci vtrhnout Ochránci a nepochybuji, že o tom ví celá škola, až na nás.
"Tak ahoj a hezky se vyspi."
"Ty taky." Když jsou zavřené dveře, imaginárně na ni vyplazuji jazyk. Neunikl mi totiž její zákeřný úsměv, který se jí nepovedl schovat.
Dopřávám si dlouhou vlažnou sprchu.
Ještě před tím, než si ale půjdu definitivně lehnout, si dávám do koupelny věci, které si vezmu na sebe, až sem vtrhne "tlupa" Ochránců. Stejně pořád doufám, že nebudou tak zlí…
Zalézám si do postele, ale nemůžu najít pohodlnou polohu k usnutí.
Ale jako vždycky vyhrává únava a já po dvou hodinách převalování, usínám.
Budí mě nějaký hluk a hned na to někdo rozráží dveře od mého pokoje.
Nejdřív si vůbec neuvědomuji, co se děje, ale po chvíli mi to dochází. Vzpomínám na větu, na kterou jsem myslela před tím, než jsem šla spát… Stejně pořád doufám, že nebudou tak zlí.
"Laurentsová! Máte půl minuty na převlečení!" štěká někdo a já poznávám hlas toho rozzuřeného učitele. Už by se mi vážně hodilo, kdyby mi někdo řekl, jak se jmenuje.
Vycházím z koupelny a jdu k tomu učiteli. Jsou tu další dva Ochránci a podle zelených očí poznávám Nathana. Učitel ke mně přistupuje zezadu a kolem očí mi dává černý šátek.
"Hele!"
"Jenom v klidu." Někdo mě chytá za loket a vycházíme (asi) ven z pokoje.
Cítím Nathanovu čokoládovou voňavku a dokonce poznávám i jeho jemný stisk.
"Kam to jdeme?" ptám se.
"Uvidíte. Fitchette, odveďte ji k dodávce a pak se zase vraťte." Nathan nic neříká, hádám, že přikývl a my se znovu dáváme do pohybu. Kdyby to byl někdo jiný, asi bych před sebou máchala rukama, protože bych mu nevěřila tolik, jako Nathanovi.
"Do jaký dodávky?" šeptám.
"Ta tě pak odveze na nějaký místo," říká potichu.
"Jenom mě?"
"Ne, všechny Ochránce z Norska."
"No a…" přestávám mluvit, protože Nathan mi stiskl paži trochu silněji. Nedává mi nějak najevo, že je vzduch čistý, tak raději mlčím.
Po chvíli slyším otvírání dveří a Nathan mi říká, ať udělám vysoký krok dopředu.
Jasně, dodávka. Nathan mě posazuje a bohužel odchází. Mám chuť si šátek sundat a jít ho narvat tomu učiteli do krku.
"Erin?" poznávám Andyho hlas.
"Andy?! Jak jsi mě poznal?"
"Ani ne tebe, jako tvojí voňavku." Áno, i když nevím, co se bude dít, nezapomněla jsem se navonět. Nesmějte se mi, jsem holka! A navíc, vůni mojí voňavky, Black Cobra, by si nikdo nespletl.
"Aha… my jsme tu sami?"
"Jo, zatím. Jde to podle abecedy."
"Bože!"
"Prestižní škola, prestižní pravidla," pronáší chytře. Kdo to kdy viděl, aby se šlo podle abecedy jmen?!
"Myslíš, že si můžeme sundat tu pásku?"
"Netuším." Úplně vidím, jak krčí rameny. Dveře dodávky se znovu otevírají a přichází někdo další.
Takhle se otevírá ještě asi třikrát. A pak auto startuje a rozjíždí se neznámým směrem. Vtipné je, že tu hraje rádio.
A po deseti minutách jízdy zastavujeme.
"Sundejte si šátky," nařizuje někdo. No konečně! V dodávce sedí u stěn tři Ochránci, u té mojí taky tři, včetně mě. U dveří stojí nějaký Ochránce, kterému je maximálně třicet. A vedle něj je Nathan.
"Vím, že jste všichni překvapení, co se tu děje. Ale ničeho se nebojte. Jde o zkoušku, která prověří vaše schopnosti, a my vás mohli zařadit do ročníku. A teď ke zkoušce. Každý z vás dostane mapu, kompas a batoh s nějakými pomůckami pro přežití v přírodě. Budete se muset dostat na určité místo."
"To je všechno?" mračí se kluk naproti mně.
"Ani zdaleka," usmívá se Ochránce. "Budete se muset postarat o Výjimečného, kterého bude hrát nějaký Ochránce, student z této školy.
Po celou dobu zkoušky budete pečlivě sledováni. Starší žáci, instruktoři, ale i učitelé na vás budou útočit. Představte si, že jde o Lovce. Ničeho se nemusíte bát, budou mít jen náhražky zbraní, ale ty jsou speciálně upravené. Když na ně někdo vyvine větší tlak, ze zásobníku schovaného v těle zbraně, vystříkne barva. Podle množství barvy se pak určí rozsah poranění, které byste utržili, kdyby šlo o skutečnost. Když některý z útočících Ochránců usoudí, že jste byli smrtelně zranění, je konec pro vás i vašeho Výjimečného. Takže všechno tohle je vlastně jeden úkol. Dostaňte na místo určení sebe i Výjimečného s co nejmenším počtem zranění. Někdo nějaké otázky?"
"Když někdo usoudí, že náš Výjimečný dostal smrtelný zásah, končíme i my?" ptá se Andy.
"Ano."
"Je to na nějaký časový limit?" zajímá se kluk nejblíž ke dveřím z druhé strany.
"Ne, vaší prioritou by mělo být dostat se tam v pořádku."
"A když nás napadnou… máme se nějak držet zpátky?" zajímá se kluk.
"Ne, to ne. Jako by byli Lovci."
"Všechno?" ozývá se Nathan. Nikdo už dál nic neříká a on nám rozdává mapu, kompas a batoh. Já si mapu i kompas dávám do toho batohu, kde pozoruji obyčejné věci pro přežití, jako křesadlo, nebo malý nožík. "Postupně budete vypouštěni ven, kde na vás bude čekat váš Výjimečný. Ten vás odvede na předem domluvené místo a od té doby je to na vás."
"Dobře. První jde… Andy Krofard," oznamuje Ochránce po chvíli dívání se do papírů. Já se na Andyho povzbudivě usmívám a on přikyvuje. Vylézá ven a dveře za ním se zavírají. Kruci písek! Další na řadě jsem já. "Dalšího vyšleme tak za pět minut." Zachytávám Nathanův láskyplný a povzbuzující pohled. Nikdo si toho naštěstí nevšímá.
"Erin Laurentsová. Jste na řadě," říká mi Ochránce. Já se pořádně nadechuji a vstávám.
"Hodně štěstí," usmívá se něžně Nathan.
"Díky." On mi otevírá dveře a hned, jak vyskakuji z auta, je za mnou zase zavírá.
Venku je tma jako v pytli. Doléhá ke mně světlo baterky. Je to nějaký starší ochránce a vedle něj kráčí hnědovlasá dívka.
"Slečna Laurentsová?" ptá se Ochránce.
"Ano."
"Seznamte se se svojí Výjimečnou pro příštích několik hodin." Ochránce nás rychle odvádí na místo, kde máme začínat. Nechává mě tam s dívkou samotnou a já se na ní s úsměvem obracím: "Ahoj, já jsem Erin."
"Daniella Dasrelnová." Tiskne mi ruku. Teď si všímám, že má zelené oči a na chvíli vzpomínám na svojí dávnouposedlost barvami očí. Daniella je postavou vyšší, než já, ale nejsou to závratná čísla. "Od týhle chvíle musím hrát vyděšenou Výjimečnou, tak se když tak omlouvám za případné fňukaní a buzerování."
"V pohodě." Rozevírám mapu. My se nacházíme až úplně dole a místo setkání zase úplně nahoře. Daniella má u sebe baterku, tak pomalu vyrážíme na sever.
Jdu vedle ní a celou tu dobu mám smysly v maximální pohotovosti.
Asi po hodině, docela svižné chůze, se Daniella, zastavuje: "Už nemůžu dál." Je vidět, že to jen hraje. Věřím, že kdyby chtěla, tak by celou trasu uběhla.
"No dobře," zastavuji se. "Musíme se někde utábořit, ale tady to nepůjde."
"A jak dlouho budeme muset jít?"
"Nevím, jak dlouho, ale něco najdu, slibuju." Musím najít nějakou skalní stěnu, nebo i menší kopec. Jedna strana musí být chráněná přírodně, protože kdyby nás napadli, nezvládla bych bránit všechny strany. Stačí třeba i strom, ale nějaký větší.
Máme štěstí a po chvíli nalézáme menší skálu. Už se drolí, ale bude to stačit. "Sedni si zády k tomu," říkám jí a ona hned poslouchá. Kolem se nachází spousta kamenů a já je stavím do kruhu. Celou dobu mám uši našpicované jako ještě nikdy. Sluch je teď tím nejpotřebnějším smyslem.
Jediným světlem je mi baterka. Z batohu vytahuji křesadlo a kus novin. Ale nemám dřevo. Všude kolem jsou ho tuny, ale já se nemůžu moc vzdalovat.
"Půjdeš raději se mnou." Daniella přikyvuje, ale moc se nevzdalujeme od naší "základny". Skláním se pro dřevo, když si ve světle baterky všímám něčeho blýskavého na zemi. To je mince! Kurňa! Určitě ji tu nechal schválně nějaký Ochránce.
Raději se vracíme zpátky s tím, co máme, a já rozdělávám oheň.
"Můžu jít spát?" ptá se nevině.
"Jo." To znamená, že já spát nebudu. Daniella si lehá na zem a po chvíli usíná. Je docela teplo, ale pochybuju, že by si opravdová Výjimečná ustlala na zemi.
Ani ne po deseti minutách se mi začínají klížit oči. Únava je zákeřná věc a překonává se jen stěží.
Oklepávám se a sedám si vedle Danielly. V jedné ruce svírám tupý nůž, který jsem našla v batohu.
Zírám do ohně a ten mě rychle uspává. Hlava mi padá, ale já se prudkým trhnutím zase budím. Takhle to nepůjde. Jsem schopná se držet chvíli vzhůru, ale vím, že mě spánek dostihne. Musím za každou cenu zůstat vzhůru.
Oči mi zase padají na plápolající oheň. Kameny kolem musí být určitě vařící, tak po jednom sahám. Okamžitě cítím pálení a bolest. Jen silou vůle ho nepouštím.
Musím udělat něco, co mě udrží při vědomí a nic jiného, než se trochu zranit, mě nenapadá. Zase kámen vracím na místo a prohlížím si dlaň. Popálila jsem se. Možná si říkáte, že jsem blázen, ale já už dočista přepnula na bojový režim, ať je Daniella Výjimečná, nebo ne.
Ale bolest z popáleniny po chvíli přechází. Moje tělo už si na ni zvyklo, tak ji skoro necítím. Ne, nesmíš spát! Vyskakuji na nohy a pořádně se rozhlížím kolem.
Pohled stáčím na spící Daniellu. Vypadá to, že opravdu spí.
A v tu chvíli přichází útok. Kolem nás se objevují tři Ochránci, všichni v černém oblečení, ale na obličeje jim vidět jde.
Bohužel mezi nimi Nathan není. Ale poznávám rozzuřeného učitele, kterému nemůžu přijít na jméno.
"Dany!" štěkám na Daniellu a ona se prudkým trhnutím budí.