Červenec 2011

kapitola 22

25. července 2011 v 18:50 | Erin |  Ochránce života
Lidi, je to tady :) Toto je předposlední kapitola Ochránce :))
Proč je dvacet dvojka tak divně rozdělená? Protože jsem blbá a jednou jsem místo 21 napsala 22 a teď mi to nechtělo zveřejnit tu 22ku, protože už jsem jednou název použila :DD
Doufám, že se bude líbít a přeji pěkný zbytek dne :)


Kupodivu mě neprobouzí bolest, ani ledová voda v obličeji, ale zima po těle.
Chvíli jen naslouchám zvukům kolem, ale kromě hlubokého oddechování a pravidelného kapání vody nic neslyším.
Opatrně otevírám oči. Nacházím se v malé místnosti. Slabý proužek světla prochází skrz malé okno v masivních dřevěných dveřích. Jinak to vypadá, že je všude jen kámen. Podlaha, stěny i strop… buď cihly, nebo tvárnice.
Světla je sice velmi málo, ale pro mé oči to stačí.
Poznávám, že naproti mně je Ann, Andy a Daniella. Stejně jako já sedí na židlích a ruce mají vzadu svázané. Já je mám spoutané takovými těmi plastovými pásky a na nich ještě provaz. Nohy mám volné já, i všichni mí přátelé
Volné nohy jsou mi ale k ničemu, protože pevně svázané ruce k omezení pohybu dostatečně stačí.
Vedle mě sedí Damian.
Dost podstatný problém je, že se ani jeden z nich neprobral. Ale troufám si odhadnout, že se vzbudí brzy, protože je tady strašná zima.
Ta mrcha Arriane! Moc by mě zajímalo, proč nás předhodila Lovcům, jako by předhazovala maso pro hladem šílené psy.
Z úvah o zradě mě vytrhává pohyb naproti mně. Daniella je vzhůru!
"Co…" nechápe a instinktivně se snaží dostat z pout, ale marně. Po chvíli konečně zvedá hlavu a dívá se na mě. "Co budeme dělat?"
"Máš u sebe nějakou zbraň?"
"Ne. Ty?"
"Ne," vzdychám. Bezva! "Napadá tě, co dál?"
"Myslím, že ty pásky mám trochu povolené…" utichá, protože obě slyšíme někoho přicházet.
Ok, přiznáme si, že tahle situace je dost špatná. To mě přivádí na nápad, kdo asi může za to, proč všechno dělá ještě horší. Nebylo by alespoň trochu spravedlnosti?!
Při pohledu na osobu, která vstupuje do místnosti, nevím, jestli mám začít brečet, vyřvat na ní různé nadávky, nebo se jít rovnou oběsit?
Proč? Proč jsou lidi takoví svině?!
Ptáte se, jak je možné, že na to myslím i já?
Ve dveřích totiž stojí Rachel! Daniella zatím neví, kdo je to, což je jedině dobře.
Rachel bohužel nevypadá, že by ji taky unesli. Neberte mě špatně, ale kdyby ji unesli, byla bych mnohem radši, než aby tu takhle stála. Po tváři se jí rozlévá zlý úsměv, který jen pomáhá mé domněnce o tom, že je tady víc, než dobrovolně.
Další překvápko! Až teď si všímám dalšího, dost švihlého faktu. Ona je Lovec… ehm… Lovkyně!
"Co čumíš, jako bys viděla ducha?" kření se na Daniellu.
Šok ze zjištění, že je Rachel Lovkyně, rychle opadává a přelévá se ve vztek.
"Nová celostátní vyhláška. Na blbý se čumět může," odpovídám. Rachel se otřásá vzteky, ale někdo jí pokládá ruku na rameno. Steve. On je snad všude!
"Drž hubu!" vykřikuje Rachel a mně je hned jasné, kdo na mě v Norsku donášel Stevovi, a ten mému otci.
"V klidu, Rachel. Nemusíš být hned hrubá," říká klidně Steve.
Vchází do místnosti a zavírají za sebou dveře. Jenom zámek? Žádný kód ani stráž u dveří? O tom těžce pochybuju.
"Máme pár otázek, snad to půjde po dobrém," oznamuje nonšalantně Steve.
"Pamatuješ, co jsem ti řekla před tím, než mě někdo praštil do hlavy?" Rachel očividně vadí, že neví, o čem se bavíme
"První otázka je soukromá… kde je Nathan?"
"Já nevím…"
"Kecá!" vyštěkává Rachel a rázným krokem přichází ke mně. Zuří a já si nejsem jistá, zda vím, proč.
"Tak kde je?" zajímá se Steve.
"Já vážně nevím. Jenom řekl, že odjíždí a všechny další věci, co kluk říká, když se rozchází s holkou."
"Jenom si to vymýšlí…"
"Rachel, sklapni!" říká ostřejším tónem Steve a ona sebou cuká.
"Teď se zeptám já. Proč Arriane pracuje pro vás?"
"Měl bych očistit její jméno. Nedělá to dobrovolně. Musíš pochopit, že tvůj otec má pod palcem většinu Lovců… tady. Jednomu z výše postavených Lovců přikázal, ať přivede tebe a Damiana. Už je jedno, jakým způsobem. Ten Lovec unesl mladšího bratra Arriane a dál už si to dokážeš představit."
"To je odporný!"
"Co čekáš od Lovce?" krčí rameny. "A dál už se zase budu ptát já."
"Ptát se můžeš."
"Vy jste všichni stejní," protáčí očima. Pořád se tváří, že se náramně baví. "Ale pověz mi, jak je možné, že před bariéru vytvořenou Výjimečnými neprojdou Lovci? Schopnosti Výjimečných na nás přece neplatí." Tak tohle mu vrtá hlavou! Tohle je stejně střežené tajemství, jako si Lovci střeží to svoje s braním schopností.
A jak je to tedy možné? Trik spočívá v tom, že se spojí schopnosti dvanácti Výjimečných. Proč dvanáct? Protože je i dvanáct znamení zvěrokruhu a při vytváření takových bariér musí být přítomna všechna znamení. Přirovnám to ke čtverci (nesmějte se!). Když uberete nebo přidáte stranu, už to čtverec není. Existuje jen jedna jediná možnost.
"Jinou otázku nemáš?"
"Mám, ale ta přijde na řadu potom."
"Kdy potom? Jestli čekáš, že ti to řeknu, tak to si pěkně dlouho počkáš."
"Buď po dobrým, nebo po zlým."
"Neublížíš mi!" říkám troufale. Nedivila bych se, kdyby převrátil mojí teorii v pravý opak. Steve mě propaluje drzým pohledem a já vím, že teď nesmím uhnout, ani kdyby to mělo být to poslední, co udělám.
"Jsi po tátovi. Prohnaně chytrá," vzdychá mučednicky, ale pořád se mi dívá do očí. Rachel ani Daniella nechápou, proč je Steve tak shovívavý. Popravdě to pořád nechápu ani já. "Máš pravdu. Tobě asi nic neudělám, ale jemu třeba jo," ukazuje bradou na bezvědomého Andyho.
"Steve, tohle trvá moc dlouho!" stěžuje si Rachel. Přichází k Andymu blíž a uštědřuje mu pořádnou ránu. Ten se úlekem probouzí a skoro vyskakuje na nohy, ale spoutané ruce mu v tom brání. "Bezva!" brblá Rachel pro sebe. Obchází ho a vytahuje nůž. Už na ni chci začít řvát, ale ona vede nůž směrem dolů. Jedním máchnutím přetíná pásky i provaz.
Andy je teď volný! Mohl by se pokusit o útěk, ale on jen sedí a čeká, co bude dál. Steve ho pečlivě sleduje. Rachel si stoupá před něj. Vypadá jako anděl smrti a zkázy.
"Odpověz mi na jednu otázku a pustím tě," mrká na něj.
"Ne," kroutí hlavou.
"Ne?" Rachel ho popadá za triko a hází s ním proti zdi. Bez mrknutí oka se ocitá u něj, zvedá ho na nohy a ke krku mu přikládá nůž. "Mluv, nebo tě podříznu jak kuře!"
"Ani nevím, co chceš vědět," odpovídá pohotově. Rachel mu dělá nožem krvavý šrám na tváři. Je vytočená a Andy ji před chvíli parádně ztrapnil.
"Jak je možný, že bariéra vaší školy působí i na Lovce?" Andy jí věnuje zákeřný úsměv, ale mlčí. "Fajn!" Jedním plynulým pohybem mu rozsekává rameno a z rány se rázem řine proud krve.
Pochybuji o tom, že jí Andy něco řekne. A ona určitě ví, že z Andyho nic nedostane ani tím nejbolestivějším mučením. Chce, abych to řekla já, a využívá k tomu Andyho. Myslí si, že nevydržím pohled na jeho utrpení. Sakra!

Asi o hodinu později už Andy dál nemůže. Svíjí se na zemi v křečích, ale pořád z něj nevypadlo ani slovo.
A ze mě taky ne.
Už jsou vzhůru všichni. Vidím na nich, že se snaží něco vymyslet.
Damian se pokouší zdolat svá pouta, ale jeho marná snaha jen dokazuje, že si Lovci dali záležet na zamezení možnosti útěku.
Ve mně se mezitím melou dva pocity, které svojí velikostí přesahují všechny ostatní. Ty pocity jsou bezmoc a zoufalství. Je hrozné vidět svého kamaráda, jak mu někdo ubližuje a vy mu nemůžete pomoct. Jenomže kdybych řekla Rachel to, co chce vědět, zabila bych desítky a desítky Výjimečných. Tady ani nejde o to, věřit Andymu, že to zvládne. O tom nepochybuji. Ale pochybuji o sobě. Pořád bych mohla začít nějaké nové ALE, které by mě ospravedlňovalo, kdybych jí to řekla.
"Ty si to ještě rozmyslíš." Rachel od něj odstupuje a nechává ho ležet.
Steve celou dobu stojí v rohu a tiše nás pozoruje. Z jeho výrazu hádám, že nemá Rachel příliš v lásce. A rozhodně se mu nelíbí, že mu tady dělá nepořádek. On tomu přece velí, ne?
"Dojdeme pro Christiana, vystřídá nás," oznamuje Steve. Rachel chvíli váhá, ale netrvá dlouho a raději odchází. Steve si před odchodem neodpouští rýpavou poznámku: "Žádný kraviny, děcka!"
Jakmile jsou dveře zavřené, je chvíli hrobové ticho a jako jeden muž se všichni dávají do pohybu.
Židle, na kterých sedíme, jsou vyrobené z dubového dřeva, ale zničit se snad dají.
Já se i se židlí dostávám před Damiana. Je to logické. Nevím, jestli bych měla dost síly prokopnout tlustý sloupek spojující opěradlo na záda a sedačku.
A Damian tu sílu určitě má.
Konečně po pátém kopnutí sloupek povoluje a horní částí se odděluje od opěradla. Pouze provaz je přivázaný k židli, pásky spojují jen ruce, takže provaz můžu vyvléct. Pořád jenom z jedné strany.
Druhý sloupek jde mnohem rychleji, protože už Damian ví, jakou sílu má použít a kam přesně má rány směřovat.
Můžu už se postavit, ale ruce mám pořád spoutané pásky. Provaz povolil úplně, protože už ho nenapínaly dřevěné sloupky.
Díky za roky tréninků! Právě kvůli tréninkům můžu teď spoutané ruce dostat zezadu dopředu.
"Nemáte něco ostrého?" ptám se potichu, i když to nenapraví hluk, který jsme způsobili demolováním židle.
Všichni bohužel odpovídají záporně. Když už nevidím jinou možnost, jak se zbavit plastových pásků, než si je násilím servat, spatřuji malý výklenek v jedné zdi. Že by? Sice nevypadá moc ostře, ale musím to zkusit.
Poučení pro příště, až nás unese banda Lovců za účelem dostat z nás informace… tak nebudu podceňovat ani zatracené výklenky!
Stačí mi dvakrát přejet po hraně výklenku a plastové pásky končí na zemi.
Poučení číslo dvě: Buďte rychlí, jak jen to jde!
Vteřinu po té, co ve mně svitla naděje, se otevírají dveře a dovnitř vstupuje Chr… Christian. Myslím, že se tak jmenuje.
Rychle je za sebou zabouchává. Stačí mu jeden letmý pohled, aby mu došlo, o co se pokoušíme.
Psychicky se připravuji na boj, protože nespoléhám na svou tichou prosbu, ve které doufám v někoho hodného.
"Nebudu bojovat," říká drsně a jeho pohled mi říká, že to myslí vážně. Ukazuje mi prázdné ruce.
Asi pochopíte, když se s vámi podělím o myšlenku, že mu nevěřím. Sice nic neříká, ale vypadá to, že on mě chápe taky. Pomalými a plynulými pohyby vyndává své zbraně a hází je směrem ke mně. Dopadají jen kousíček ode mě.
"Neublížím ti," dělá krok ke mně. Připadám si jako štvaná zvěř, kterou zahnali do rohu.
"P- proč by si to dělal?" Hlas se mi třese a nedaří se mi to zkrotit. Je to tím, že z toho kluka vyzařuje přirozená síla a zvláštní poutavé charisma. To ale neznamená, že je bezpečný. Právě naopak. Vypadá dost nebezpečně.
"Protože jsem tady stejně nerad, jako ty."
"Erin! Sakra, nevěř mu!" řve Damian. Christian jen na vteřinu sjíždí pohledem k Damianovi, pak ale pohled stáčí zase ke mně.
Andy kousek ode mě přidušeně vykřikuje a začíná kašlat.
"Andy!" klekám si k němu. Pane bože! Rachel ho vážně zřídila.
Ani si nevšímám, že se Christian objevuje u Andyho.
Jenom klid. Kdyby ti chtěl ublížit, už by to dávno udělal, opakuji si v duchu.
"Co mu udělali s nohou?" ptá se Christian. Rachel Andymu ublížila všelijak, ale nejhorší, co mu udělala, bylo, že v návalu vzteku prokopla koleno.
"Potřebuje pomoct," říkám potichu, místo odpovědi.
"Ano, ale tady to nejde. Celé tohle patro je prázdné, vlastně je nejspíš prázdná celá budova…"
"Co chceš jako dělat?!" supí Damian.
"Pomoct vám. Pomůžu vám se odsud dostat, ale úplně pustit vás dnes nemůžu. Mám plán, jak se odsud dostat a popravdě jsem s vámi nepočítal, ale vypadnout se chystám už delší dobu, tak vás přiberu s sebou. Povolím vám pouta, a kdyby se tady někdo objevil, tak řekněte, že mě ti dva vytočili a dál už to nechám na vás."
Ann a Daniella nejspíš neví, co si o tak náhlé změně situace myslet a Damian je rudý vzteky.
"Erin nikam nejde!"
"Bude muset," vrčí Christian a povoluje pouta Ann a hned na to Danielle. U Damiana se zaráží. "Být tebou, tak nic nezkouším. Mohl bys špatně dopadnout!" Výhrůžka je hmatatelná, ale Damian nevypadá, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Naštěstí se Damian krotí, ale pořád dává najevo, že se mu nelíbí, že bych měla jít s Andym a Christianem.
Christian opatrně bere Andyho do náruče a já mu otevírám dveře. Dál už Christiana jen následuji. Snažím si ukládat cestu do paměti, ale po chvíli snažení to vzdávám. Je to tu jako bludiště.
Nakonec přicházíme do malé místnosti, kde Christian pokládá Andyho na pohovku. Oproti chladným chodbám je tady příjemně teplo.
Přicházím k velkému oknu. Stmívá se a to znamená, že jsme byli mimo skoro den. V dálce vidím domy a paneláky. Soudím, že se nacházíme někde na předměstí.
Venku se zatahuje a za obzorem se objevují šedivé bouřkové mraky.
Pomýšlím na všechny, kdo si o nás musí dělat starosti ve škole.
"Uteč, jestli chceš. Nebudu ti v tom bránit," říká Christian.
"Ani nevíš, jak moc ráda bych utekla, ale…"
"… neuděláš to kvůli přátelům." Nebyla to otázka, ale i tak přikyvuji a odvracím pohled od světa za sklem.
Já Andymu začínám ošetřovat a desinfikovat povrchové rány a Christian se snaží udělat mu něco se zlomenou nohou. Špatné je, že zlom se nachází v místě kolenního kloubu.
"Proč to děláš?" ptám se po minutách ticha.
"Proč vám pomáhám? Protože jsem nikdy nechtěl být Lovec. Předtím, než mě proměnili, jsem byl Výjimečný."
"Jak to, že…"
"… tě nezabili?" doplňuje mě znovu a já zahanbeně přikyvuji. "Byla to jakási osobní pomsta Lovců vůči mému otci." Jeho výraz v obličeji tvrdne a já včas poznávám, že toto téma mu není příjemné.
"Vážně tady je můj otec?" Rychlá a úmyslná změna tématu nejen za účelem získat informace.
"Je. A když už jsem u té upřímnosti… ty, nebo tvůj bratr. Jeden z vás se odsud nedostane."
"Co tím myslíš?" mračím se. Zvedá hlavu a s pevným výrazem se mi dívá do očí. Až teď si všímám, že jeho oči nejsou světle modré, ale šedé. Jako myší kožíšek.
Ještě chvíli se mi dívá do očí a pak mi to dochází.
"Ne! To neudělá!" Jo, a jak to můžeš vědět?
"Udělá," hrabe se v kapse od mikiny a vytahuje injekční stříkačku. V dávkovači je nějaká červená tekutina.
"Co je to?" Zvědavost je nemoc, na kterou jednou umřu.
"Krev. Krev Lovce. Měl jsem to píchnout tobě a tvému bratrovi." Cítím, jak se mi oči úží strachy.
"Co by se stalo, kdyby si nám tu krev dal?"
"Bolelo by to. Hodně by vás to bolelo. Jak už si asi zjistila, tak zdejší Lovci neznají slitování, s obyčejnými lidmi už vůbec ne. Slabší lidi kolabují a už se neproberou."
"A to bych pak byla Lovec?"
"Ne. Na to je potřeba jistý jednoduchý rituál. Měl to být jen test odolnosti."
Takže si to shrňme. Lovci si sem přivádí lidi a dávají jim trochu své krve, aby se mohli dívat, jak trpí mučivými bolestmi. Lovci se u toho baví, jako já se bavím v zábavním parku.
"Jak vysáváte z Výjimečných schopnosti?" ptám se na rovinu. Mohl by mi to říct, když už jsme u toho přiznávání a prozrazování.
Stejně ale nepočítám s tím, že mi to řekne.
"Sám jsem to nikdy nedělal, ale už jsem to mnohokrát viděl. Vím, že musíš použít kůl z Woddova kovu a probodnout Výjimečnému srdce. Právě v srdci mají Výjimeční uloženou podstatu schopnosti. Kůl z Woddova kovu je pro nás nepříjemný, ale ta trocha bolesti za to stojí. Prý ten kůl nějak převede schopnost do Lovce, ale protože Lovec je zlá bytost, nemůže v něm schopnost zůstat, tak se přemění na něco, co nám pak zajišťuje nesmrtelnost. Nebo necháme tělo stárnout do doby, než se nám bude zdát, že je nejlepší zastavit stárnutí. A zastavíš ho tak, že zabiješ Výjimečného. Jenomže zastavení stárnutí netrvá věčně, takže jestli chce dál zůstat ve věku, v jakém chce, tak musí jít zabít znovu." Já na něj koukám s pusou dokořán, protože mě udivilo, že mi to řekl a taky si uvědomuji, že mi právě vyzradil něco, co se žádný Ochránce nikdy neměl dozvědět.
Ale dozví se to ostatní Ochránci? Možná… když přežiju.
"Nechceš vědět tu věc s bariérou?" Bylo by to spravedlivé, kdyby po mě chtěl odpověď na nějakou otázku.
"Ne. Výjimečné nezabíjím a zabíjet nebudu, ale i tak to nechci vědět."
"Kde jsou všichni Lovci?"
"Šli… na lov."
"Jakože…" polykám nasucho.
"Nešli zabíjet. V čele s nimi jde tvůj otec, který má spadeno na pár Výjimečných se schopnostmi, které se Lovcům hodí." Tak teď to dává mnohem větší smysl. Lovci využívají jejich schopností ke svým účelům.
"Vydírají je?"
"Taky," přikyvuje. "Ale třeba někoho zabijou před zraky rodiny."
"Neměla bych se vrátit?"
"Možná a-," zaráží se a prudce vyskakuje na nohy.
Zvuk tříštícího se skla mi napovídá, že je zle. Rychle vstávám, ale v tom zmatku narážím do Christiana.
Poslední, co vidím, je obličej asi čtyřicetiletého muže s povědomýma hnědýma očima…

Probouzím se s bolestí hlavy. Nejsem svázaná a zjišťuji, že ležím na měkké pohovce.
Bojím se otevřít oči. Všude slyším kroky a někdo si tu i povídá.
Jenomže jak zjistím, kudy se dostanu pryč, když ani nevím, kde jsem? Moc bych to chtěla vědět. Ale strach mě nutí mít dál zavřené oči a pravidelně hluboce dýchat.
Náhle mi ale na mysli vyvstává obrázek Christiana a Andyho.
Prudce se zvedám a rozhlížím se.
Všechny oči v místnosti se stáčí na mě a většina mě probodává vražedným pohledem.
"Šípková Růženka je vzhůru!" jásá mužský silný hlas.
Přede mnou se objevuje ten muž, jehož obličej jsem viděla těsně před tím, než mě někdo omráčil.
"Konečně tě po těch letech vidím, má milá." Natahuje ke mně ruku, ale já mu ji srážím stranou.
Není pochyb o tom, kdo to je. Má stejně hnědé oči jako já. Nebo spíš já mám oči jako on…
"Ne! Nesahej na mě!" Vyskakuji a pomalu couvám. Řekla jsem, že z Christiana sálá přirozená síla? Tak z tohohle chlápka doslova stříká na dálku. Na první pohled vypadá možná příjemně. Je i normálně oblečený. Má na sobě obyčejné džíny a modrou košili (Už asi vím, po kom mám tu úchylku na košile…). Oči, na první pohled teplé a vřelé, se ale po delším pohledu úplně změní. Nebo spíš se změní pohled. Je tak chladný a krutý, že vás po pár vteřinách zamrazí a máte pocit, jako by na vás dýchala sama smrt.
"Já ti neublížím," usmívá se. Všude kolem mě jsou Lovci. Vypadá to, jako bychom byli v obýváku. Ježíši, mají roztopený krb! A před velikým krbem sedí připoutaný Andy, Christian a Damian.
Damian je nejspíš úplně v pořádku.
Andy je bledý, jako stěna. Zlomená noha ho musí šíleně bolet.
Christianovi teče ze spánku říčka krve.
"Kde je Ann a Daniella?"
"Chtěla bys to vědět?"
"Kdyby ne, tak bych se neptala."
"Mají se… fajn."
"Nevěř mu, Erin! Nevěř mu ani slovo," řve Damian a chvíli se mi dívá do očí. "On ji zabil! Zabil Ann před mýma očima!" Svět kolem se mi rozmazává. Moje srdce odmítá tu informaci vstřebat. Všechny emoce se smršťují a stávají se pouze jedním citem, vztekem. Cítím, jak mě pálí oči od slz a přes obrovský knedlík v krku nemůže ani dýchat. Bezmocné se svážím na kolena a přes hučení v uších skoro neslyším vysmívání Lovců.
"Ticho!" říká ostřejším tónem můj… ne! Možná je to můj biologický otec, ale já ho tak nikdy brát nebudu. Vím, že se jmenuje James, takže mu tak budu říkat.
Promlouvá k Lovcům v místnosti. "Nepozval jsem vás sem, abyste se podívali, jak křehkou psychiku má moje dcera, ani jak dokáže být můj syn stručný, když se jedná o sdělování smrti. Jste tady kvůli jisté nepříjemné záležitosti. Nepříjemné alespoň pro jednoho člověka tady." Snaží se hrát, že je mu smutno, ale zároveň mu na tváři hraje pobavený a krutý úsměv. "Nikdy bych nevěřil, že se mezi námi najde zrádce. Jeden se našel a bude sloužit jako odstrašující případ pro další zájemce." Christian ho praží odhodlaným výrazem. Vyzřená hrozba ho vůbec nevzrušuje. "Má někdo nějaký nápad, jak to tady mladému zavařit? Smrt by byl projev slitování a my chceme, aby za zradu trpěl!"
"Pane, co jeho rodina?" ozývá se nějaká vysoká Lovkyně.
"Skvělý nápad, Beatris."
"Budete se snažit zbytečně," říká klidně Christian.
"To si povíme za chvíli." Ke Christianovi přichází dva Lovci, odvazují ho a přiráží ho ke zdi. Snaží se bránit, ale oba Lovci jsou vysocí a tlustí hromotluci.
James k němu přichází blíž a něco svírá v ruce. Dál se usmívá, jako by byl na rodinné dovolené.
Po vteřině mi dochází, co drží. Bič!
To snad nemyslí vážně! Jsme přeci ve dvacátém prvním století!
Jenomže James to myslí smrtelně vážně.
Po jedné ráně mu dochází, že Christianovo tričko zmírňuje účinky ran. Stačí jedno kývnutí na Lovce a ten z Christiana triko strhává.
Po pěti minutách má Christian na hrudi nespočet krvavých hlubokých ran. Za celou tu dobu ze sebe nevydal hlásku a já jsem si jistá, že ani nevydá.
V tuto chvíli se ukazuje, že James není moc trpělivý člověk. Vidím na něj, jako moc je vytočený. Vytáčí ho Christianův ledový klid, i přes tohle mučení.
Oči mi ujíždí ke krbu a já náhle vím, proč se tady topí.
James mizí a objevuje se jen kousíček před Christianem. V ruce svírá pohrabáč s do běla rozžhaveným hrotem. Jenom lehce ho tiskne na Christianovu hruď, na místo, kde mu bije srdce.
"Tak kde bydlí tvoje rodina?! Mluv, nebo to do tebe vrazim!" vrčí James.
"Posluž si," drze se usmívá. Teď už na sto procent vím, že Christian mluvit nebude. Radši sám zemře, než aby něco prozradil o své rodině.
James překračuje svoje hranice trpělivosti a opravdu se chystá probodnout Christiana tím pohrabáčem.
"Nedělej kraviny, nebo se ti ještě něco stane," syčí potichu Allis, která stojí jen kousek ode mě.
"Teď už je to jedno," šeptám nazpátek.
Silně odstrkuji Jamese od Christiana. Lovci, kteří ho drží, se po mě natahují a Christiana tak pouští. Naštěstí se mi daří uhnout před jejich rukama a dostávají se tak přede mě. Já si stoupám před Christiana a nejspíš vypadám, jako bych chtěla sejmout všechny Lovce tady.
Ti dva Lovci se na mě chtějí vrhnout, ale James je rychlým a ostrým ne zastavuje.
"Máš kuráž po mámě," povídá mi James. Vůbec se mi nelíbí, jak se mu blýskají oči. "Chtěla bys mu pomoct? Co když ti řeknu, že mu pomoct můžeš? Ke Christianovi ještě přihodím tu dívku, D- Daniellu a tady chlapce a-la zlomená noha."
"Co chceš, abych udělala?" ptám se třesoucím se hlasem. Mohla bych zachránit své přátele… udělala bych pro ně hodně, ale co když se zeptá na jedno z tajemství Ochránců?
"Jsi moje dcera… nemůžeš být Ochránce, když já jsem Lovec. Jen doufám, že je jasné, co tím chci říct." Znovu mi přes svět padá černá opona.
On po mě chce, aby se stala Lovkyní!
"A Damian?" vzpamatovávám se. Je ten poslední, kdo ještě není v bezpečí a jediná moje jistota, že na tomto světě nejsem sama. Nesmím o něj přijít. "Necháš jít i jeho?"
"Ano," odpovídá James po chvíli váhání.
Damian a Andy začínají něco řvát, ale já nevím, co. Můj bratr se na židli mele, jako by měl každou chvíli přetrhnout provazy. I Andy se o něco pokouší, ale zlomená noha mu v tom brání.
Když je tak vidím, dochází mi, že Andy i Damian by to pro mě udělali taky.
Třeba už je od začátku určené, že takhle skončím. Budu zabíjet nevinné lidi a mí přátelé po mě půjdou jako po nepřítelovi.
Ale po tom, co mi Damian "citlivě" sdělil, že je moje nejlepší kamarádka mrtvá, nemohla bych dopustit, aby se něco takového opakovalo.
"Fajn," přikyvuji a James se zle usmívá.
Přikazuje, aby sem přivedli Daniellu, jinak všichni Lovci odchází.
Steve přivádí Daniellu. Ta má úplně rudé oči, což jen dokazuje pravdivost Damianových tragických slov.
"C-Co budeš dělat?" ptám se.
"Jenom ti dám svojí krev." Dělá si hlubokou ránu na dlani, která okamžitě začíná krvácet. Chce, abych to zopakovala.
Prořezávám si dlaň nožem, který mi James podal.
Steve je pořád v místnosti a sleduje, co se bude dít.
"Podej mi ruku." Natahuji ruku s krvácející dlaní a on svojí dlaň bez váhání tiskne na tu mou.
Damian a Andy dál řvou jako pominutí, Daniellu hlídá Steve a Christian je rád, že dýchá.
Bolest přichází ve chvíli, kdy se moje krev mísí s krví Jamese, a já myslím na všechny Ochránce, co po mě půjdou.
Ignoruji stále narůstající bolest a snažím si užívat si poslední chvíli jakožto Ochránce…

Další kapitola

Předešlá kapitola



Nový obrázek?

24. července 2011 v 20:42 | Erin |  Ostatní :)
Tak mě napadlo, že bych mohla změnit hlavní obrázek z hodin, na něco více se týkajícího OŽ =)
Jenom já nevím, který :D Poraďte =))


1)- tento se mi líbí moc :)


2)

3)


4)- Podle mě dokonalé a možná malý náznak toho, co se bude dít ve druhém díle OŽ =)


Tak co, jaký se vám líbí nejvíc? Já takové obrázky prostě žeru, asi jsem úchyl, nebo co :DD

kapitola 21

21. července 2011 v 11:29 | Erin |  Ochránce života
Tuhle kapitolu bych chtěla speciálně věnovat C.V.O.K., protože mě podržela ve chvíli, kdy jsem myslela, že si dám se psaním na chvíli pauzu. Jsem strašně moc ráda, že Tě znám, i když jen přes internet!
Užij si svijí premiéru :)* ;)


Erin



Běžím jako splašená, ani pořádně nevím kam. Tep se mi zrychluje zároveň s dechem. Svaly už mi začínají vypovídat službu, ale ze strachu utíkám dál. Nechci, aby mě zabil! Chci žít… jenže on je rychlejší. Zakopávám o vyvýšenou dlaždici chodníku a padám na zem. Tak tohle je konec… otáčím se na svého pronásledovatele a koukám do zelených očí. Určitě vypadám, že za chvíli začnu škemrat o život. On se ale jen lehce usmívá a ignoruje mojí poslední snahu zachránit se. Poslední, co registruji, je, jak vytahuje svůj nůž a s brutální rychlostí se na mě vrhá…
Probouzím se na své posteli a rychle si sedám. Byl to jen sen. Špatný sen…
Ann rozsvěcuje lampičku a já mžourám do jasného světla. Sedí na své posteli a starostlivě si mě prohlíží.
Nebudu lhát… rozchod s Nathanem beru jako podraz. Utekl před problémem a ani se ho nesnažil vyřešit. To, že několikrát řekl, že je to taky pro mé dobro, mě moc neutěšuje.
Druhý můj problém taky trochu souvisí s Nathanem. Nicoletta ho prostřednictvím svých snů zničila a teď, když je pryč, tahá do snů mě. Zkusila to i na Ann, jenomže ze strachu toho raději hned nechala.
Tímhle snem mě Nicoletta mučí týden. Ano, teprve týden utekl od doby, co Nathan odešel.
Za pár týdnů je konec srpna. A pak září. 13. září mám narozeniny, ale vůbec mě to netěší. Za mojí netěšivost taky může Nathan. On by je měl mít 15. září…
"Dobrý?" ptá se Ann.
"Jo," vzdychám. "Pořád ten samý sen."
"Tak jo, vstávej!" vyskakuje z postele.
"Co chceš dělat?"
"Dojít za tou krávou a omlátit tu její držku o chodník!"
"Ann…"
"Na mlácení Výjimečných už jsem profík, moc jí neublížím."
"Půjdu s tebou, ale nejdřív to zkusíme mojí metodou!"
"A pak jí můžu zmlátit?" Oči jí září, jako když dítě čeká na dárečky pod vánočním stromečkem.
"Možná. Uvidíme." Ann protáčí očima a já se děsím při pohledu na hodiny. Čtyři ráno!
I přes to, kolik je hodin, mě Ann táhne chodbou k Nicolettině pokoji
"Ann… myslíš, že je to dobrý nápad?"
"Nejlepší!" Stojíme před jejím pokojem. "Vstáváme, ty mrcho!" Docela potichu vykopává dveře od jejího pokoje. Tak potichu, že jí to ani nevzbudilo. Dveře zase za sebou zavíráme.
"Támhle," ukazuje na postel u okna.
"Jak to víš?" mračím se, ale Ann to stejně nejspíš moc nevidí. Jediné světlo, co tu je, poskytuje měsíc prosvítající skrz nedbale zatažené žaluzie.
"Jdu po pachu." Nemusím ani vidět, jak se ušklíbá. Ann jde k její posteli a vypadá to, že se jí chystá vzbudit. "Zvedni ten svůj tlustej zadek! Ale ne moc rychle, abys nezpůsobila zemětřesení!" Nicoletta se tak leká, že padá na zem. Rána, kterou způsobuje pád, se opravdu dá přirovnat k malému zemětřesení.
Ann rozsvěcuje a já stáčím pohled na Nicolettu. Má na sobě takové to tílko a kalhotky ale… špeky se jí převalují jeden přes druhý a vypadá to, jako… co by na to řekla Ann? Kurva, asi sežrala mrože! Jo, něco podobného by řekla.
"Co chcete? Budu křičet!"
"To jenom zkus a tu klapačku ti zavřu tak rychle, že nestihneš vůbec nic!" vrčí Ann, ale já jí zatahuju trochu dozadu.
"Co po náš chceš ty?!" ptám se ostřejším tónem, než původně chci. Ale dochází mi, že pohled na ní ve mně vyvolává zvracející reflex, tak ho musím potlačit hlasem. Další slova mě ale bolí. "Máš to, co jsi chtěla! Nathan se se mnou rozešel." Aniž bych chtěla, tak sebou trochu cukám, ale pokračuji dál. "Vyštvala jsi ho do Ameriky! Co ještě chceš?!"
"Nejde o to, co chci já. Ale pro Lovce tady pracuje víc lidí… Nathan byl jen vedlejší projekt." Vedlejší projekt? Proč mám pocit, že moje pěst za chvíli vystřelí doprostřed jejího obličeje? Ale naproti tomu, že právě řekla, že tu pracuje pro Lovce ještě někdo, je to slabý odvar.
"Kdo pro ně ještě pracuje?"
"To ti vážně neřeknu," šklebí se. "Ale měla by sis dávat pozor na to, s kým se bavíš."
"Jakože toho člověka znám a on tě nutí, aby jsi mě tahala do snů?"
"Spíš ona…"
"Proč to dělá?!"
"Co já vím."
"Erin, tohle, jak vidíš, nezabírá. Nech mě chvíli pracovat." Ann jí bere za to tílko a přimačkává ke zdi.
"Takže teď mě dobře poslouchej! Řeknu to jednou a opakovat to nebudu. Ještě jeden sen a tady končíš!"
"Mě nevyhodí!"
"A proč jako ne?! Jsi jenom Výjimečná! Tady se nedělaj rozdíly podle prachů a tvůj tatík tu není! Vyhodí tě stejně rychle, jako mě vyhodili z Osla!" Ann jí zase pouští a odstupuje od ní, jako by se spálila.
Považuji za zázrak seslaný z hůry, že ji nepraštila.
Odcházíme stejně potichu, jako jsme sem před chvílí přišli.
Bohužel na chodbě narážíme na Arriane, noční hlídku. Trvá mi jen vteřinu, než si všímám, že ona noční hlídka určitě není. Vypadá, že ji před pár minutami vytáhli z postele.
"Co tady děláte?" vyštěkává potichu.
"Neměly bychom se tě ptát na to samé?" odpovídám na otázku otázkou.
"Vraťte se na pokoj!"
"Co tady děláš?" Jestli jednou umřu, tak na zvědavost.
"Do toho vám nic není," odsekává a propaluje nás svýma brutálně modrýma očima. "Vraťte se do postele a nenahlásím vás."
"Ale…"
"Pojď!" tahá mě Ann za loket. Divné? Hodně! To já ji vždycky od něčeho tahám. Ale neprotestuji a jdu poslušně s ní.
Ann mě pouští až v pokoji a nasazuje výraz, který dobře znám: Teď si zahrajeme na očka!
"Jo, bylo to divný, ale nemusí to nic znamenat," říkám dřív, než Ann stíhá otevřít pusu.
"Nemusí," uznává. "Ale mohly bychom se jí podívat na zoubek."
"Počkej, chceš tím říct, že si myslíš, že ona dělá pro Lovce? Ann, to je hloupost! Pomohla nám a navíc… co by proti nám měla mít?"
"Nevím. Já jí prostě nevěřím. Navíc jsem za poslední půl rok zjistila, že možné je všechno."
"Fajn, ale nenápadně. Co jít zase spát?"
"Dobrej nápad." Ale ještě než zhasínáme, se ke mně otáčí. "Jsi v pohodě?"
"Co myslíš?"
"Když ses zmínila o… Nathanovi, tak jsi nějak zaváhala," říká opatrně.
"Jo," zvedám oči a dívám se do Anniných, skoro černých. "Chybí mi."
"Ále," přichází ke mně a povzbudivě mě objímá. "To bude dobrý. Neměl odcházet, to je pravda. Ale jestli tě miluje, o čemž nepochybuju, tak se vrátí."
"Já nevím, jestli ho chci vidět. Je to divný. Jedna část by se hned vydala za ním a druhá by mu dala nejradši pěstí mezi oči."
"To bude v pohodě. Pojď si lehnout, za chvíli vstáváme."

Zvonění budíku mi teď připomíná bzučení velkého komára. Jenom stačí zamáčknout a bude klid.
Jenomže můj žaludek už křičí hlady a já, jakožto žrout apokalyptických rozměrů, nakonec vstávám kvůli svému žaludku.
Ann je už na nohách (zázrak za zázrakem!)
"Hoří, nebo co?"
"Člověk si jednou přivstane a hned si z něj dělají legraci," vzdychá mučednicky.
"Nikdy bych nevěřila, že ty budeš tahat z postele mě." Neberte mě špatně… Ann si nikdy se vstáváním netykala, tak proč by to měla měnit?
Na snídani si sedáme k Danielle a přisedá si k nám i Andy.
Arriane se zastavuje u našeho stolu a rychle povídá: "Omlouvám se za to, že jsem na vás tak vyjela. Erin, mohla by ses po večeři stavit u mola?"
"Jo," odpovídám nejistě. Její otázka mě sice zaskočila, ale nenechávám se vyvést z míry. Ann po ní střílí vražedným pohledem, kterého by si všiml i slepý, ale Arriane ho ignoruje.
"Fajn, tak zatím." Odchází stejně rychle, jako se tady objevila. Všichni u stolu si očividně všimli její nervozity.
"Nikam nejdeš," prohlašuje Ann okamžitě, jakmile je Arriane z dohledu.
"Ale Ann! Mně se nezdá, že by mi chtěla ublížit."
"I kdyby nechtěla… budu jen pojistka." Páni, Ann má vážně na Arriane spadeno.
"Ať je to cokoliv, jdu do toho s vámi," říká plamenně Andy.
"Přidávám se," přikyvuje Daniella.
"Lidi… tohle nejde! Bůh ví, co chce. A já se o sebe dokážu postarat sama." Dávám důraz na poslední větu, ale stejně to vypadá, že je mi to k ničemu. Jsou pevně rozhodnutí.
"Bez diskusí!" zamítá to Ann. "Budeme tě z dálky sledovat, a kdyby vážně o nic nešlo, tak tě neuslyšíme. Kdyby šlo, tak ti budeme moct pomoc."
"Ať vás nevidí," úpím. Všichni tři přikyvují a mně se do očí valí slzy. Musím se rychle odvrátit, abych to zamaskovala. Proč slzy? Protože mě štvou! Proč pořád všichni mají pocit, že mě musí ochraňovat?! Copak už jsem toho nedokázala dost, aby o mě přestali mít takovou starost? Připadám si, jako by to byli moji rodiče.
Vyučování probíhá stejně jako každý jiný den. Tři hodiny "normálních" předmětů a čtyři hodiny boje a všeho s ním spojeného.
Musím přiznat, že hodiny pana Browna jsou bez Nathana jaksi chudší. Něco, nebo spíš někdo, tomu chybí. A vnímají to i všichni žáci ve třídě.
Tahle hodina je naštěstí poslední toho dne.
Mám mizernou náladu. Venku prší a skrz tlusté závoje mraků se dostane jen málo teplého slunečního světla. Jako kdyby počasí odráželo moje pocity. Zoufalství… smutek… chuť do všeho kopnou. Vykašlat se na všechno a všechny. Bohužel mám ale špatný pocit, že bude ještě hůř. Že Nathan byl jenom začátek něčeho velkého. Ve vzduchu je divné napětí a to se mísí se špatným pocitem, který mi užírá nervy.
Nemyslím, že Arriane je ta, která pracuje pro Lovce. Kdybych jí měla popsat, tak bych řekla, že je drsná, přísná a tvrdohlavá. Ale přímo zlá? Ne, to mi k ní nesedí. Myslím, že každý má v sobě trochu zla. Nebo spíš záleží na tom, co si pod pojmem ZLO představujete.
Mně lidi pořád dokola omílají, že jsem hodná. Jako bych to sama nevěděla. Ale i já mám své stinné stránky. Nechtějte vědět, co bych nejraději provedla s Nicolettou a Stevem.
Jestli se divíte, proč Steve, tak vám to mile ráda vysvětlím… on za všechno může! To on donutil Nicolettu, ať Nathana zatáhne do těch snů. Kdyby se Steve neobjevil v Anglii a nechtěl se pomstít (záměr jeho pomsty mi stále uniká), tak by Nathan nikdy neodešel. Dávám mu to za vinu víc, než Nicolettě. Jí pořád můžu politovat, protože se stala loutkou v rukou někoho, s kým nemůže soupeřit. Ona je bezbranná. Zachovala se tak, jak by to udělala i drtivá většina všech lidí: aby si zachránila život. Jenomže Steve bezbranný není! A v tomto bodě přestávám chápat jednu věc. Je tu jeden fakt… Steve není blbec. Proto by mě zajímalo, proč mě vždycky nechá jít, když musí vědět, že mě Nathanův odchod srovná se zemí. A nepochybuji o tom, že Steve věděl, že se se mnou Nathan rozejde…
Je asi ještě hodně věcí, co o jejich rodině nevím. A nejsem si tak úplně jistá, jestli to vědět chci.
Další pro mě špatnou věcí je člověk, co nutí Nicolettu, aby mě tahala do těch hnusných snů. Napadá mě, že asi chce, abych odtud vypadla. Viděla, že odešel Nathan, tak si myslí, že odejdu taky. To by ale dotyčná osoba (jak jsem se dozvěděla, je to holka) musela být zasvěcená do plánů Steva.
Nemám ale zájem všechno teď řešit. Vlastně nemám chuť řešit nic, co nemá něco společného s Nathanem.
Jak jsem dnes v noci řekla Ann… Nathan mi chybí. Ale úplně nejhorší je to, že nevím, kde je a vůbec všechno celkově. Co s ním?
Po chvíli mi ale dochází, že mi do toho nic není. Je dospělý. Může si dělat, co chce a kdy chce.
"Ty ale ne," mumlám pro sebe.
S ještě horší náladou se vydávám na večeři, kde už na mě čeká Ann, Daniella a Andy. Asi vypadám vážně bídně, protože oni se tváří, jako průvod na funusu. Vlastně se tak tváří všichni v jídelně. Obvyklý hluk stovek povídajících úst je dnes tišší. Aby taky ne, když všichni šeptají!
Něco mi uniklo? Vypadá to, že jo… něco důležitého a podle výrazů všech přítomných soudím, že to něco není dobré.
"Co se děje?" ptám se tady raději šeptem.
"K tobě se to ještě nedostalo?" diví se Andy.
"Ne… alespoň nic, co by mě přimělo tvářit se jako všichni tady."
"No… ví to asi půlka žáků tady a ta druhá se to dozví za chvíli. Ředitel sem přijde a něco k nám tomu řekne."
"To je to asi vážně, co?" Nic neříká, jen přikyvuje.
Atmosféra tady je strašná… mám pocit, že vzduch je jedovatý. S každým nádechem se mi na plíce nabalují další a další vrstvy svinstva a za chvíli mě to udusí.
Zmíněné svinstvo je nejistota, kterou cítíte z každého, kdo kolem vás projde.
"Dobrý večer," promlouvá ředitel. Celá jídelna upadá do mrtvolného ticha. Dnes se neobtěžovali se stavěním podia. Stůl postačí. "Někdo tuší, proč jsem tady, někdo ne. Ale pro všechny mám pár zpráv a oznámení. Před několika dny beze stopy zmizeli všichni lidé jisté vesnice na severu země. Přejdu rovnou k věci… za zmizení všech lidí můžou Lovci." Nechci říkat, že jsem si to myslela, ale byla to jedna z mála mých domněnek. Doufala jsem, že se nepotvrdí a teď, když to slyším, mi to vyráží dech. "Nedávno náš tým na některé ze zmizelých narazil. Byla to skupinka asi pěti lidí, kterým se podařilo utéct. Všechno nám dobrovolně řekli. Všichni lidé z vesnice byli přeměněni na Lovce…" Celá jídelna tuhne naráz. A já s nimi. Ale ředitel nám nedává moc šancí být šokování dlouho a dál povídá, tentokrát trochu smutně. "Poprosil bych všechny žáky Ochránce, aby vstali." Na takové a podobné rozkazy jsme byli vycvičeni reagovat okamžitě. Bez váhání se na nohy zvedá půlka jídelny A ředitel pokračuje a teď mluví jenom k Ochráncům. "Všichni jste tady dobrovolně. Situace je vážná a nikdo nemá právo, aby vám odpíral normální život. Proto prosím Ochránce, kteří chtějí opustit školu a žít po svém, ať se dostaví do levé části jídelny. Ti, co chtějí zůstat, do pravé. Nechci vás děsit, ale teď o vaše životy půjde mnohem víc, než kdy jindy. Lovců začne přibývat geometrickou řadou." Nikdo z Ochránců se nehýbe a jen koukají na ředitele, jako na nějakého boha.
On nám nabízí normální život… žádná smrtelná nebezpečí. Žádná krev, zabíjení, vyčerpávající hodiny tréninků.
Rozhlížím se kolem sebe a prohlížím si jen Výjimečné. Z jejich pohledů lze číst zoufalství. Jsou na nás prakticky závislí. Nebudu jim dělat zbytečné naděje, ale bez nás těžko přežijí ve skutečném světě.
Neváhám. Tohle všechno je můj svět. Plný nebezpečí a nástrah.
Jako jedna z prvních se dávám do pohybu… do pravé části jídelny. Ann, Daniella, Andy, Natali a několik dalších nás následuje
To vyvolává reakce u všech Ochránců.
Nakonec na levé straně nestojí Ochránce žádný. Na Výjimečných je vidět, že každému padá obrovský kus šutru ze srdce.
Řediteli se na rtech objevuje lehký úsměv.
"Čest vaší odvaze," říká. "Jsem hrdý na to, že jsem ředitelem právě této školy." I Výjimeční se tváří mnohem méně tragicky. "Tak a máme za sebou hlavní bod této sešlosti. Ještě před tím, než se rozejdete do svých pokojů, bych ale chtěl říct Výjimečným, že jim nic nehrozí. Naše venkovní bariéra dále drží a bude posílena. Nemáte se čeho bát. Děkuji za vyslechnutí, ale největší dík patří našim odvážným Ochráncům. Děkujeme!" Lidé se začínají pozvolna rozcházet, ale šok a strach pořád zůstává ve tvářích všech Výjimečných. Ochránci se tváří hrdě, protože oni hrdost cítí. Není to taková ta přílišná pýcha, ale jsou rádi, že právě něco dokázali. A já věřím, že ano. Myslím, že Výjimeční si sakra, rozmyslí, jak se budou k Ochráncům chovat.
"Erin," ruší můj tok myšlenek Daniella. Já zvedám oči a pohlížím do těch jejích. Bolestně mi připomínají ty Nathanovy, i když on měl spíš tmavě zelené.
"Hm?"
"Slyšela jsi, co tady říkáme?"
"Ne."
"Andy tě bude jistit zepředu, já a Ann zezadu."
"Lidi, myslím, že to přeháníte."
"My jen chceme, abys byla v pohodě."
"Super," říkám suše, bez jediné známky nadšení. "Já jdu. Arriane už určitě čeká."
"Máš u sebe nějakou zbraň?" stará se Ann.
"Jo," vrčím a raději rychle odcházím. Měla jsem namále, abych nevybuchla. Zase se všichni starají o věci, do kterých jim nic není!
Vycházím ven. Obloha se barví do růžova a oranžova, ale barevné mraky ze západu překrývají blížící bouřkové mraky. V dálce už dokonce hřmí, což je radostná zpráva pro všechny pošuky jako já, co mají rádi bouřky.
Scházím menší kopec a už zdálky vidím dvě postavy u mola. Jedna se okamžitě ohlíží a zběsile na mě mává.
To mi nervy trochu uvolňuje, ale vzduch je tak nabitý citelným napětím, že si připadám každou přibývající minutou napnutější.
Napnutí ale zase trochu povoluje, když zjišťuji, že druhá postava je Damian.
Taky vypadá, že neví, o co jde, a ptá se mě očima. Já jen krčím rameny na znamení, že nevím.
"Ahoj. Asi se divíte, proč tu jste… chci vám něco ukázat. Pojďte se mnou." Další nechápavý pohled, který vrhám po Damianovi.
Ale on jí nejspíš věří a jde.
Za chvíli se ocitáme v lese a začíná pršet. Občas oblohu prořízne blesk a následující hrom přehluší všechno kolem.
Damian už si všiml, že nás mí přátelé sledují, ale jen po mě vrhá zamračený pohled a nic neříká.
Arriane jde dál a my ji následujeme. Když ale cítím slabý odpor bariéry, váhám. Jenomže Damian pokračuje. Překračuji neviditelnou bariéru. Teď už není cesty zpátky.
Ale když budu se dvěma instruktory, snad nebudu mít průšvih.
Doufám, že se Ann a Daniella zastaví. Andy už to má horší, protože už bariérou prošel.
Bubnování kapek deště je příjemné a k tomu ta bouře! Bylo by to všechno celkem dobré, kdyby tu idylickou atmosféru nenarušil bolestný výkřik.
Všichni tři trháme hlavou směrem, odkud výkřik přišel.
"Co to bylo?" Arriane vypadá dost překvapeně.
"Andy!"
"Co ten tu dělá?!" rozčiluje se.
"Co tady děláme my?" ptá se Damian. Já se chci rozběhnout za Andym, ale Arriane mi vyráží dech. Doslova! Staví se mi do cesty a odhazuje mě šílenou silou k Damianovi.
Ze stínů stromů vychází Steve a před sebou strká Andyho. Andy si svírá rameno a taky kulhá. Chudák… Lovce vidí poprvé v životě a už nejspíš pomýšlí na to, že naposledy.
"Je to past! Uteč!" řve Andy a Steve ho usměrňuje pořádným kopancem do kolene.
Než se ale stačím vzpamatovat, kolem mě a Damiana se tvoří kruh asi patnácti Lovců.
Já s hrůzou pohlížím na Arriane, která se přidává k Lovcům.
"Jak jsi to mohla udělat?!" křičím.
"Mám k tomu své důvody," odsekává.
"Co po nás chcete?!" Damian je hodně naštvaný.
"Vás dva." Steve bradou ukazuje na mě a Damiana. Vypadá to, že Steve tomu tady velí. Dál už ale nemluví na Damiana, ale na mě. "Kde je Nathan?" To posral! Obcházím Damiana a zastavuji se až těsně u Steva. Lovci kolem se napínají, ale Steve zůstává klidný
"Že zrovna TY se ptáš, kde je!"
"Stalo se něco, o čem nevím?" Praštila jsem ho a Lovci kolem se na mě sesypávají jako děti na novou hračku. Zase mě vytahují a z každé strany stojí jeden Lovec. Neublížili mi.
Damian pořád stojí na tom samém místě, ale nespouští ze mě oči. Andy to všechno sleduje s hrůzou v očích.
Steve si utírá hřbetem ruky krev, která mu vytéká z nosu a jde ke mně. Vůbec ho nevzrušuje, že bych ho mohla praštit znovu.
"Kde že je, když není s tebou?"
"Odešel," odpovídám a ruka mi cuká. Nevrhnu se na něj jenom proto, že cítím něčí ruku na svém rameni.
"Kam?"
"Třeba do Číny." Steve povytahuje obočí. Očividně se baví. "Ne? Tak Japonsko."
"Mám jí donutit, aby to vysypala?" ptá se Lovec za mými zády. Trošku otáčím hlavu a všímám si mladého kluka, který mě hlídá zleva. Má tmavě blonďaté vlasy a to je všechno, co dokážu říct, protože už se stmívá. Rychle se od něj odvracím a věnuji se hrozbě, která mi hrozí ze strany Lovce za zády.
"Není třeba. A nezapomeň, že je máme přivést živé a s tvými mučícími technikami pochybuji, že by přežili," ušklíbá se Steve.
"Hej, Steve!" volá někdo a všichni se otáčejí za hlasem. Tři Lovci vedou Ann a Daniellu k nám. Podle vzhledu soudím, že se Ann a Daniella bránily. "Co s nima?"
"Zabít!" navrhuje nějaký starší Lovec.
"Ne," kroutí hlavou Steve. "Ale vezmeme je s sebou." Zkouším se nějak dostat z místa, kde jsem, protože vím, co Lovci s Ann a Daniellou udělají. Ale Lovec za zády mě nepouští a tak se se zoufalým výrazem koukám na holky, jak jedna po druhé padají v bezvědomí k zemi.
"A tenhle?" Lovec, co stojí nejblíže k Andymu, ho nakopává do lýtka. Andy vypadá, že po něm skočí, ale dokáže se ovládat a jen probodává Steva pohledem.
Steve váhá a ze záhadného důvodu kouká na mě. Po chvíli říká: "Jeho taky." Lovec Andyho okamžitě přesnou ranou posílá do bezvědomí.
"Ne! Nech je bejt! Máš přece nás dva!" Damian se asi míní začít bránit. Popravdě jsem nečekala, že se pokusí vyjednávat.
"Máš na výběr," usmívá se na něj Steve. Ale není to žádný milý úsměv, ale úsměv zlý a krutý. "Buď je na místě zabijeme, nebo jdou s náma."
"Stejně je i nás potom zabijete."
"Ty tři? Jo, máš pravdu. Ti to nejspíš nepřežijou. Ale vy dva určitě ano."
"Tak k čemu ti jsou?!" Damian dál vyjednává, ale vidím na Stevovi, že nehodlá diskutovat.
"Hele, tvoje sestra je mnohem zábavnější, než ty…"
"Mám si kvůli tobě nasadit klaunský nos?" přerušuje ho Damian a propaluje Steva pohledem.
"Děláš hrdinu, ale ty nemáš ani ponětí, kolik bolesti tě ještě čeká." Lovec, který stojí Damianovi za zády, se napřahuje, ale Damian se nechce vzdát. Sice chvíli vzdoruje náporu, ale po chvíli stejně končí na zemi. Opět je další v bezvědomí. Steve protáčí očima a s úsměvem se otáčí na mě. "Tak, už jsi zbyla jenom ty. Ne, že bych doufal v něco jiného…"
"Vyliž si prdel!" Steve se dál usmívá a dál už nevím, co dělá, protože mi před očima začínají tančit hvězdičky, a pak není nic jiného, než tma.

Další kapitola

Předešlá kapitola


Všechno má svůj konec

20. července 2011 v 15:12 | Týna |  Ostatní :)
Kamioňák: Tak tady mám něco, co sice nezapadá, a ani se nijak netýká mé povídky, ale náhodou jsem zjistila, že moje bývalá spolužačka má úžasný talent.
Já nevím, jak ostatní, ale podle mě je to úžasný, dokonalý, skvělý, jako sama holčina, co to napsala :)



...Všechno má svůj konec..
Život, láska, přátelství..
Všechno jednou skončí..musí!
A proto musíme žít naplno!..
Užívat si každou chvíli svých životů. Užívat si každý dotek lásky. Vnímat každé pohlazení.
Proč si jeden druhého vážíme jen nepatrnou část života?
Proč jeden druhému pomáháme až když je to nezbytně nutné?
Proč jeden druhého milujeme jen ze soucitu?
To není život! ..To je hra!..
člověk si uvědomí co měl, až když o to přijde.
Ale proč?!..
Je to tím, že každý má rád sám sebe tak, že na ostatní už mu nezbyde místo?..
Nebo je to tím, že to vidíme u ostatních a jen je lacině napodobujeme?
Proč si nevážíme jeden druhého a proč si většina znás neváží ani sebe?!
Nikdo z nás tu nebude věčně a už bude pozdě na to říct " Miluji tě.."
Už nidky neuvidíme vycházet slunce..už nidky neuvidíme stékat dešťové kapky po oknech.. Už nidky neuslyšíme smích svých maminek!
Každý den by se měl žít jako by byl poslední, protože nidky nevíme jestli to ten poslední opravdu není!...
Každá chvíle by měla být jedinečná!...
Všechno jednou skončí a už se nidky nepodíváme do očí své lásky. Už tě nikdy nechytne přítel za ruku.
ŽIJ.
UŽÍVEJ SI.
MILUJ A BUĎ MILOVÁN.
život je krásný, když ho krásný budeme chtít prožít...

Vyhodnocení soutěže

19. července 2011 v 11:16 | Kamioňák |  Ostatní :)
Tak, brala jsem, že to bude formát A4, velikost písma 12 Times New Roman

C.V.O.K. = 80 str.
Ostrí moci= 120 str.
Ajka SB= 140 str.
Das= 70 str.
____________________________
Jednou někdy udělam nějakou soutěž a hned se to musí posrat :DD
C.V.O.K. a Ostří moci... vy jste se určitě domluvily!!! :DDD

Ochránce života má na fomár A4 100 stránek a na A5 246 :D

Takže už dvě zmiňované dívčiny, dostanou ještě jednu otázku, protože postava je jednom jedna, se kterou nevím, co bych měla dělat :))
Tohle bude divná otázka, ale dá se to celkem dobře vydedukovat (někdo ví :DDD)
Jak myslíte, že skončí Ochránce života?

Děkuju moc i Ajce a Das za účast ♥ :))

Super song :)

18. července 2011 v 15:05 | Erin |  Ostatní :)

Tady tahle písnička mě popohnala, takže kapitola bude dřív, než jsem očekávala :)

Bloodlines- část 1

17. července 2011 v 11:31 | Erin |  Ostatní :)
No, protože další kapitola je zatím v nedohlednu, tak sem alespoň dávám "ochutnávku" k další sérii knih, kterou napsala úžásná spisovatelka, Richelle Mead, kterou budete spíš znát jako autorku VA, vampýrské akademie.
Předem se chci omluvit za kapitolu, která přibyde možná až příští týden.
A pak ještě za tento článek =D
Něco takového, jako překládání článků, jsem dělala poprvé, tak omluvte chyby a nenadávejte, když to butete znát jinak :DD



KAPITOLA 1

Nemohla jsem dýchat!
Ruka pokrývající ústa a další ruka na mém rameni mě vytrhla z tvrdého spánku. Tisíce šílených myšlenek uháněly do mé mysli v prostoru jednoho srdečního tepu.
To se děje. Moje nejhorší noční můra se stává skutečností!
Už jsou tady! Přišli pro mě!
Moje oči zamrkaly a dívaly se kolem divoce temné místnost,i až se dostaly do otcovy tváře.
Posadila jsem se na posteli, srdce mi stále bušilo.
"Tati?"
"Sydney, musíš vstávat."
Samozřejmě, že to byla jeho jediná omluva, protože mě vyděsil k smrti.
"Je třeba, aby ses oblékla. Nějak reprezentativně," pokračoval. "Rychle a tiše. Sejdeme se v pracovně." Cítila jsem, jak se mé oči rozšířily, ale neváhala jsem. Tady byla jen jedna přijatelná odpověď. "Ano, pane. Samozřejmě."
"Půjdu probudit tvou sestru." Otočil se ke dveřím a já jsem vyskočila z postele.
"Zoe?" zvolala jsem. "Co jí potřebujete?"
"Psst," pokáral mě. "Pospěš si a připrav se. A pamatuj- buď potichu. Nechci, abys vzbudila svou matku."
Bez dalšího slova zavřel dveře, takže jsem začala. Panika, která ve mně začala ustupovat se do mě začala drát znovu.
Co chtějí po Zoe?
Noční buzení vždy znamenalo práci pro alchymisty a ona s tím nemá nic společného.
Technicky, ani já už ne, protože moje práce byla zastavena na dobu neurčitou za špatné chování letos v létě. Co když jsem konečně byla přijata? Nebo Zoe bude nahrazena za mně?
Na okamžik, svět začal plavat kolem mě a já jsem se chytila postele, abych se uklidnila.
VS-vzdělávací střediska. Byly to věci, noční můry pro mladé alchymisty, jako já, tajemná místa, kde byli ti, kteří vyrůstali příliš blízko k upírům, odvlečeni a naučeni chyb jejich vlastní cesty. Co přesně na tom bylo tajné, jsem nikdy nechtěla zjistit. Byla jsem si docela jistá, že "převýchově" tam, my tady říkáme "vymývání mozků". Viděla jsem jen jednoho člověka, který se vrátil, a upřímně, vypadal jen jako napůl člověk. To už i zombie by se k němu nepřiblížily, a já jsem ani nechtěla myslet na to, jaké věci mu museli udělat, aby se mu stalo toto.

Soutěž

15. července 2011 v 16:41 | Erin |  Ostatní :)
Ahojte!
Někteří už vyhlíží další kapitolu, která je na cestě a mě napadlo, jak vám možná zkrátit čekání :)
Napadla mě jedna soutěž, kde vítěz rozhodne o osudu jedné postavy, se kterou si nevím rady :D :)
No, vážní zájemnci, kteří se chtějí účastnit, ať napíšou do komentářů, na otázku níže...
Jenom jsem ještě chtěla poprosit :) Jde jen o zábavu, tak nemá smysl nějak složitě vymýšlet, jak na otázku odpovědět... takové soutěže budou i další, protože mě to baví...
Otázka zní: Kolik si myslíte, že má příběh Ochránce života zatím stránek? (konče kapitolou 20)
Napište počet stránek a i v jakém formátu :DDD

kapitola 20

13. července 2011 v 12:29 | Erin |  Ochránce života
Podle mě zlomová kapitola v celém příběhu :)
Tak já nebudu dál zdržovat přílišnýma kecama, ale... připravte kapesníčky a nalaďte smutnou hudbu :D :D :D
Jen sranda :)

Erin


Od Nathanova snu utekly dva týdny a on se stále drží. Šel Nicolettě vysvětlit, že se se mnou nerozejde a že nějaké sny ho k tomu nedonutí. Sice na ní nevztáhl ruku, ale ona i tak byla vyděšená skoro víc, jak ze Steva.
Stevovy plány k vytočení Nathana jaksi krachly. Nathan zůstává i nadále v klidu a to pozoruje už i Nicoletta.
A ze strachu začala přitvrzovat. Do snů Nathana tahá každou noc a okolí pozoruje, že se s ním něco děje.
Já začala Nicolettu ze srdce nenávidět (brzy, že?). Bohužel moje nenávist vůči ní nic neřeší.
Když pominu Nicolettu a s ní i problémy s Nathanem, je tahle škola skvělá! Naučíte se tady spoustu užitečných věcí. A co je lepší… tolik tu nelpí na obyčejných předmětech, jako matematika. Jasně, jsou to předměty důležité, ale zde je na prvním místě především boj. Učitelé jsou tvrdí. Strašně tvrdí! Ale vyplácí se to. Jsou tady samí skvělí bojovníci.
A mezi nimi i Ann. Nikdo si ničeho nevšiml. Proč taky? Norská studentka přijela o něco později… tomu všichni věří. Jediný, kdo té báchorce nevěří, je Nicoletta. Snaží se nám tady udělat peklo, ale zatím jí to moc nevychází. Alespoň mezi Ochránci ne. Ti jsou milí a už se mi stalo, že se mě zastal úplně cizí člověk. Co o mě a Ann Nicoletta povídá Výjimečným, je mi jedno. Kromě společného jídla v jídelnách a dopoledního vyučování se s ní moc nevídám.
Potom na téhle škole miluji soboty a neděle. Ochránci sice trénují i přes tyto dny, ale jen do oběda. Jakmile máme volno, můžeme do Londýna.
Ale i Anglie má svoje nevýhody. Je to sice stupidní, ale chybí mi takový ten pocit svobody, který jsem měla v Norsku. Tady na vás všude číhá město. A že je obrovské! Oslo je oproti Londýnu jako mravenec v porovnání s koněm.
S Ann jsme jednou vyrazily do města a samozřejmě, že jsme se ztratily! Naštěstí jsme ale narazily na studenta, kterého Ann poznala, že je z naší školy, a ten nám řekl, jak se dostat zpátky.
Myslíte si, že jsme šly nakupovat? Ne! Alespoň já teda ne. Nesnáším nákupy oblečení, které trvají víc, jak půl hodiny. Zatímco Ann si v klídku prochází obchody, já si zalezu do kabinky a čtu si.

Nyní máme poslední hodinu- obranné techniky pro pokročilé. Hodina mě strašně baví a nejen proto, že tu pomáhá Nathan.
Učitel, který vede tuto hodinu, je stejně fajn, jako ředitel. Možná i víc. Dělá hodinu zábavnou a celkově působí mile. Přesto si na něj nikdo nedovolí otevřít pusu.
Zrovna nám s Nathanem ukazuje, jak se bránit, když po vás jde víc nepřátel najednou.
"Někdy je mnohem účinnější, když budete útoky přesně odrážet, než jednou špatně zaútočit. To by totiž znamenalo vaší rychlou smrt," vykládá pan Brown (Ano, ten, který nás odváděl na recepci).
"A máme šanci se ubránit dvěma Lovcům naráz?" ptá se jeden z mých spolužáků, skoro až poraženeckým tónem.
"Jistě! Máš tady několik živých příkladů!" Tenhle učitel nesnáší, když se jeho žáci podceňují. "Ale nejdůležitější je, že to NIKDY nesmíte vzdát. I kdyby po vás šla celá armáda, musíte věřit. Víra je totiž to jediné, co vám v takové situaci zbude. A když už zemřít, tak s hlavou vztyčenou. V nejlepším případě ukázat Lovci vztyčený prostředníček, abyste mu dali najevo, že nelitujete toho, že vezme život zrovna vám." Tyhle jeho proslovy miluju! Dokážou vám nejen zvednout náladu, ale donutí vás k tomu, abyste si užívali života. Přeci jenom nevíme, co bude zítra… za hodinu… za minutu…
Jako jeden muž mizí učitel i Nathan. Tohle občas dělají ke konci hodiny. Všichni žáci se okamžitě napínají v očekávání na útok. Tohle nás má naučit týmové spolupráci.
"Erin, zahájíme operaci Vřískot?" šeptá Andy a já přikyvuju. Tenhle plán jsme jednou vymýšleli při obědě, protože nám učitel ze srandy řekl, že jsme saláti. Tak jsme mu ze srandy řekli, že se pomstíme. Držte palce i na nohách, snad to vyjde.
První útočí Nathan a v závěsu za ním pan Brown. Sakra! Mě i Andyho o dost minuli a bitva se strhává mimo dosah nás dvou. Andy se ale dere k Nathanovi, který "kosí" moje spolužáky.
Nathan se dostává k Andymu a hází ho proti zdi. Andy nahlas vykřikuje a já očima sjíždím pohledem k němu. Andy leží na zemi v klubíčku, nahlas úpí bolestí a drží se za koleno.
Všichni nechávají útoků, obrany a prostě všeho. Nathan i pan Brown už u něj jsou.
"Andy! Ukaž, kouknu, co s tím máš," snaží se ho uklidnit učitel.
Já jdu k nim. Kolem Andyho se shromažďuje kruh spolužáků.
Nathan i pan Brown jsou k nám otočení zády a já jdu až úplně k nim. Pokládám jim ruce na ramena a říkám tak nějak napůl vítězně a napůl tajemně: "Šach mat!" Andy v tu chvíli vyskakuje na nohy, zubí se od ucha k uchu a radostně vykřikuje: "Vyšlo to! Tak, kdo je tu salát, co?" vysmívá se jim. Pan Brown se taky usmívá a Nathan… ano, něco malého by se našlo.
"To bylo chytré," uznává pan Brown. "Dostali jste nás."
"Nenecháme si to líbit," oznamuje Nathan.
"Vy dva," otáčí se na nás učitel. "Zítra si dávejte pozor! Tak jo, konec hodiny." A je to. Dneska je sobota, takže se teď půjde na oběd a máme volnou zábavu.
Vaří tu dobře, ale zrovna dneska musíme mít špenát. Jedno z mála jídel, které nejím.
Dnes je velký den. Den s obrovským D! Dnes je totiž premiéra Harryho Pottera 7, druhé části a jde tam snad celá škola.
Ann, Damian, Andy, Nathan, Arriane… tito lidé mi zajišťují, že bude o zábavu postaráno.
Kino začíná až v 00:01, takže je ještě spousta času. Všichni, co jdou z naší školy, jsou jak VIP hosti. Tamta škola vám zajistí snad všechno! Zařídili nám první řady a máme speciální kartu, na kterou nás vpustí dřív, než všechny ostatní.
I přes skvěle vypadající den, si dělám starosti o Nathana. Sice to zvládá, ale znáte ten pocit, když máte někoho blízkého a vy prostě cítíte, že něco není v pořádku.
Večer přichází rychle a naše partička se ocitá na ulici rušného Londýna. Ann a Arriane se zapáleně baví o pro ně úžasném Ianovi Somerhalderovi. Andy zpovídá Damiana ohledně Lovců.
"Běžte napřed," volám na ně. Chvíli váhají, ale pak jim dochází, že chci být s Nathanem sama. Nathan je taky překvapený, ale nic neříká a čeká, až odejdou.
"Nathane, jestli se na to necítíš, můžeme jít jinam, nebo tam nemusíme jít vůbec," říkám.
"Ne, jsem v pohodě," pokouší se o úsměv.
"Nejsi," tisknu mu ruku. "A nesnaž se mě přesvědčit o opaku."
"Erin… já se jenom potřebuju nějak vybít."
"Tady se určitě najde plno parchantů, kteří obtěžují holky a ony potřebují pomoct. Kino začíná až za hodinu…"
"A tobě se chce?"
"Cokoli, když ti to pomůže."
"Tak jdeme." Vydáváme se opačnou stranou, než šli naši přátelé.
Jestli jste to pochopili správně, tak víte, proč jdeme najít někoho, komu by mohl Nathan dát na budku.
Procházíme spíš malé a zapadlé uličky. Ty, které si přímo říkají o rvačku. Přesně takové, kde parta pubertálních debilů okrade a znásilní nějakou ženu. A když jim Nathan ukáže, zač je toho loket, ani si to nebude muset vyčítat. Udělá dobrou věc a uleví se i jemu.
Asi po deseti minutách narážíme na první problém. Parta čtyř kluků, kteří jsou o něco starší než Nathan, už delší dobu sleduje mladou dívku, asi v mém věku.
My je pozorujeme ze střechy jedné zkrachovalé továrny.
Obloha je jasná a hvězdy svítí. Vzduch je příjemně teplý a pofukuje vlažný západní vítr.
Dívka zahýbá do uličky vedoucí kolem továrny. Vypadá to jako zkratka.
Skvělá příležitost pro úchyly. A tu taky vidí ta partička. Dobíhají dívku a začínají dotírat.
Kdybych na jejím místě byla já, už by se váleli v bezvědomí, ale ona nejspíš nemá ani základy pro sebeobranu.
Něco vám řeknu. Dnes je taková sebeobrana vážně dobrá věc. Dá se naučit během několika lekcí a pak se nebudete bát večer procházet takovýma uličkami. Každé holce bych doporučovala alespoň ty základy.
Když jí jeden z kluků povaluje na zem, kývu na Nathana a on mizí.
Já skáču ze střechy rovnou ke skupince. Střecha není tak vysoko, abych se zabila. Mám ale i odolnější kosti, než lidé, takže to pro mě není problém.
"Seberte se a vypadněte," pokouším se je varovat. Ale čekám, že mě stejně neposlechnou, protože jaksi nebudím respekt na první pohled.
"Co si myslíš, zlatíčko?" směje se mi jeden z nich a přichází blíž. Dělá další krok, ale to už se ocitá moc blízko. Jedna rána a on odlétá tři metry dozadu. Ostatní se na mě otáčejí a já je obdařuji sladkým úsměvem. Během té doby se zvedá i ten, kterého jsem praštila. Z nosu mu vytéká krev, ale jinak je nejspíš v pořádku. V pořádku a rozzuřený.
Nathan přichází na scénu, když se na mě vrhají všichni čtyři. Jsou dokonale překvapení a čučí jako péra z gauče.
Než se stačí vzpamatovat, dva z nich už absolvují vzdušnou prohlídku zdejší ulice.
Já přicházím k té holce a pomáhám jí na nohy.
"Jsi v pořádku?"
"Jo… mockrát vám děkuju!"
"Za nic. Ale příště se téhle ulici a podobným raději vyhni."
"Vyhnu," slibuje. "Děkuju."
"Tak už raději běž," usmívám se. Ona přikyvuje a rozbíhá se směrem, kterým přišla.
Já se otáčím, abych zjistila, jak je na tom Nathan. Co jiného čekat, než že dva jsou v bezvědomí a třetí vypadá, že má zlomenou nohu. Ten čtvrtý stojí na nohou jenom proto, že se po Nathanovi ohání nožem. Nathan ale nemá problém oddělat i jeho.
"Dobrá práce, pane policajte," usmívám se, ale dál už mluvím vážně. "Tak jak ti je teď?"
"Je to mnohem lepší," usmívá se. "Byl to skvělej nápad."
"Pořád ještě někoho stíháme…"
"Jsem v pohodě," bere mě za ruku a pomalu vyrážíme směr kino.
Jak jsem čekala… před budovou kina je absolutně přerváno lidmi čekajícími na vpuštění.
My dva se prodíráme dopředu a Nathan mi razí cestu davem.
Někteří lidi dávají velice hlasitě najevo svoje znechucení vůči dvěma dopředu se deroucím teenagerům.
Když jsme až úplně vepředu, ukazujeme strážnému svoje kartičky. Pouští nás dovnitř, což vyvolává další vlnu nesouhlasného nadávání.
Představení začíná přesně v 00:01.
První polovina filmu je naprosto úžasná a pak je deseti minutová přestávka. Podle mě je ta pauza úplně zbytečná, protože to kazí celkový dojem filmu.
Nathan se ke mně naklání a šeptá: "Já musím jít."
"Kam?" otáčím se na něj.
"Promiň," vstává a odchází.
"Nathane…" Ani nestíhám jít za ním.
"Co je?" nechápe Damian. Andy a Ann jsou stejně překvapení. Arriane nám šla pro popcorn.
"Půjdu ho najít…"
"Erin," stahuje mě Damian zpátky do sedačky. "Nenech si od něj zkazit film. Něco mu ruplo v bedně. To se nám klukům stává často."
"Tak fajn."
Druhou půlku filmu si vůbec neužívám. Nevnímám, co říkají hlavní hrdinové a ani co právě dělají. Myslím na Nathana.
Posledních deset minut doslova trpím a odcházím.
Venku je tma jako v pytli a nikde nikdo. Všude svítí lampy a reklamy, které lákají na ty nejlepší a nejlevnější služby. Je tu ale takové ticho, až je to neuvěřitelné.
Za pár minut budou dvě hodiny ráno.
Tři hodiny bloudím Londýnem a hledám Nathana. Vím, že je to k ničemu a že ho asi určitě nenajdu, ale nechci být ve škole a starat se, jestli je v pořádku. Takhle mám alespoň pocit, že něco dělám.
S přibývajícím slunečním světlem přibývá i lidí na ulicích. Ale nejsou to závratná čísla, protože je neděle.
Mobil jsem nechala ve škole, takže předpokládám, že už se Damian po mně shání. Bratrský sklon starat se, co jeho mladší sestra dělá, si vypěstoval docela brzy.
Je sedm hodin ráno a letní slunce zalévá Londýn svými teplými paprsky. Obloha je azurově modrá, takže dneska bude pořádné vedro. A vítr nulový. Už vidím hlasatelku počasí, jak říká: "Osoby s onemocněním dýchacích cest by dnes neměly vycházet na přímé slunce…" A bla bla bla.
Vzdávám to. Nathan nejspíš nechce, abych ho našla, a tak se s poraženeckým výrazem vydávám pomalu zpátky. Jsem úplně v jiné části Londýna, ale během cesty jsem si do paměti ukládala záchytné body, jako třeba nějaké specifické budovy, památky, obchody.
Dovolte, abych vás seznámila s další věcí, kterou Ochránci trénují. Paměť. Jenom těžko narazíte na Ochránce dementa. Oni si na blbý jen hrajou.
Záměrně si vybírám cestu zapadlejšími uličkami. Je mi to mnohem příjemnější a nejsem tak moc na očích.
Zdá se, že někdo tam nahoře přeci jenom chce, abych Nathana našla.
Ocitám se ve slepé uličce. On stojí zády ke mně a já vidím, jak se u zdi krčí mladý pár.
Sakra! Takže to neustál…
"Nathane!" přibíhám k němu a pokládám mu ruku na rameno.
"Odejdi!" setřásá mi ruku z jeho ramene. Jeho hlas… je tak nějak jiný. Krutý, nebezpečný.
"Ne." Sama jsem si slíbila, že v takové situaci ho neopustím.
"Erin, odejdi!" vrčí. Vypadá, že se drží z posledních sil, aby se nevrhl na mě nebo ty dva vyděšené chudáky u zdi.
"Nenechám tě v tom. Pojď pryč. Přijdeme na způsob, jak ti pomoct…"
"Nikam nejdu! Ne dokud," zaráží se a otáčí na mě. První, čeho si všímám, je jeho zakrvácená ruka. Zkoušel své emoce potlačit fyzickou bolestí, ale marně. Jeho výraz člověka na hraně mi dělá díru do srdce. A ty jeho oči… jasně, dál jsou zelené, ale tak nějak jinak. Jsou zalité zlobou a chutí zabíjet. Dál už mluví docela normálním hlasem. "Já už dál nemůžu. Dusím to v sobě už druhej tejden. Prostě už to dál nejde.
"Něco vymyslíme. Prosím, pojď se vrátit. Zase to bude dobré. Ale neubližuj jim."
"Na tohle nejde nic vymyslet. Po tomhle nic nebude jako dřív…"
"Co tím myslíš?" Doufám, že získám čas a něco vymyslím.
"To si povíme potom. Teď prosím odejdi.!
"Ty by si mě tu nechal, kdybych byla na tvém místě?"
"Ale nejsi na mém místě!"
"Nathane…" Už mě ignoruje a otáčí se zpátky. Bože, jenom to ne!
Při pohledu na toho muže a ženu se ve mně vzdouvá vlna lítosti. Ale taky se ozývají moje vrozené reflexy. Sice nejsou Výjimeční, ale nebudu se dívat, jak jim někdo ubližuje.
"Nathane, stůj!" Nic. Vůbec žádná reakce a dál se přibližuje k lidem. Já ho předbíhám a odhodlaně, přesto s bolavým srdcem, si stoupám před ně. (Holé šílenství? Ještě když vím, co dokáže? Jo, asi jsem se zbláznila.) Srdce mi buší jako o život, ale stále věřím, že mi neublíží.
"Co chceš dělat?" ptá se skoro výsměšným tónem.
"Prosím, nech toho. Tohle nejsi ty."
"A kdo by to měl asi být? Erin, ty nic z tohohle nechápeš."
"A proč ty nechápeš mě?!"
"Nechci tě chápat." Au. Byla to hnusná podpásovka, ale v duchu si opakuji, že on za to nemůže. "A ptám se znovu, co chceš dělat?"
"Já…" nabírám dost vzduchu do plic, aby se mi dobře vyslovovalo, protože věta, kterou se chystám říct, mě klidně může zabít. "Jestli jim chceš ublížit… budeš muset jít přese mě." Na pár sekund vypadá, že váhá, ale k mé smůle, se pak zle usmívá a mizí mi před očima. Slyším výkřik té ženy, ne z toho, že by jí někdo ubližoval. Spíš se lekla.
Nathan se objevuje asi deset centimetrů ode mě. Jeden malý fakt… vypadá to, že když zuří, tak je ještě rychlejší, než jindy. Odstrkává mě stranou. No spíš "opatrně" odhazuje a já zarážím zády a hlavou do zdi. Chvíli vidím hvězdičky, ale mám výcvik hned se z takové rány oklepat.
Nathan útočí na toho muže. Stačí jedna rána a může ho zabít. Nathan ho povaluje na zem. To už jsem ale jen kousíček od nich. Beru Nathana za rameno a odtrhávám ho od muže. Dávám do toho všechnu sílu, co mám a Nathan dělá pár kroků dozadu, aby neupadl.
Muži teče z nosu krev (Ani jsem si nevšimla, že ho Nathan praštil.), ale jinak vypadá v pořádku.
"Nathane, prosím, nech toho." Jsem už zoufalá. Vůbec mě ale nebere na vědomí. Tentokrát mě neodhazuje na relativně měkkou zeď, ale na asfalt. Do prkenný ohrady! Na sobě mám kraťasy, takže pád šeredně odnášejí moje nohy, hlavně kolena. Ale nejvíc to demoluje dlaně, protože si chráním obličej.
"Kurva už!" Ano. Situace je tak vážná, že i já vypouštím z pusy sprosté slovo. Historie se opakuje. Znovu se rozbíhám k Nathanovi, který opět napadá toho muže. Muž se nějak zkouší bránit, ale je mu to k ničemu. Nathan s ním hází o zeď.
I když s Nathanem zmítá zabijácké cosi, stále je gentleman. Na tu ženu zatím nevztáhl ruku. Asi se řídí pravidlem, že když jde do tuhého, muž první. Jak galantní… "Nathane! To už do prdele stačilo!"
Musím v duchu mučednicky povzdechnout, protože se opět ocitám u zdi. Ale tentokrát ne sama. Nathan jde se mnou a vlastním tělem mě tiskne k té zasrané zdi. Jednu ruku na mém levém rameni a druhou položenou na stěně, jen kousek od mého obličeje. Se zuřivým výrazem se mi dívá do očí.
"Prosím… nech toho," polykám knedlík v krku. Je to hrozné, ale vážně se začínám bát, Boj s Lovcem je oproti tomuhle brnkačka. S Lovcem totiž nevíte, co vás čeká. Může se stát cokoli. Nic není jisté. Ale v téhle chvíli mám špatný pocit z myšlenky, že je na výběr jen ze dvou možností. Buď se vzpamatuje, anebo to nezvládne a ukončí. Tahle nejistota je příšerná.
"Varoval jsem tě, ať odejdeš," pronáší. Z jeho výrazu nedokážu odhadnout, jak se cítí. Co cítí. Jedinou šancí, jak si myslím, že bych ho mohla přesvědčit, je útok na jeho psychiku.
"Nathane… jednou si řekl, že by ses raději sám zabil, než abys mi ublížil. Ubližuješ mi," šeptám. A teď nemám na mysli fyzickou bolest.
Vidím na něj, že váhá. Dlouho se mi dívá do očí a já pozoruji, jak z něj všechen vztek vyprchává. Jeho oči ztrácí ten vzteklý lesk a tváří se strašně smutně. Ostře se nadechuje, jako by to byl jeho první nádech za posledních několik hodin.
"Erin…" lapá po dechu. Očividně neví, co se děje.
"Už je to dobrý," objímám ho. "Už je dobře."
"Ne… stalo se to, že jo?" On si to vážně napamatuje.
"Stalo…" říkám smutně. Oči mu sjíždí na moje ruce a já si je chci schovat za záda, ale on mě za ně opatrně bere a obrací dlaněmi vzhůru.
"To jsem ti udělal já?" Kouká na to, jako na nejhorší zranění na světě. Jeho hlas je opět jiný, ale tentokrát zní jako hlas zničeného člověka.
"Ne." Jenomže při pohledu na dlaně zborcené krví bych neuvěřila ani sama sobě…

Večer téhož dne se rozhoduji, že si musím s Nathanem promluvit.
Ptáte se, jak se cítím? Já ani nevím. Mele se ve mně spousta smíšených pocitů - nervozita, smutek, úleva.
Přesto dál věřím, že to bude dobré. Musí být!
Jakmile jsme se dostali do školy, Nathan odešel za ředitelem. Pořád vidím ten jeho ztrápený výraz.
Ne! Bude to v pohodě! Všechno se spraví.
Stojím přede dveřmi od Nathanova pokoje a nervozita mi užírá orgány jako kyselina.
Musíme si promluvit. No tak! V duchu se peskuju za to, že jsem takovej srab. Ve chvilkovém návalu odhodlanosti zvedám ruku a klepu na dveře. Vzápětí toho ale lituji… do prdele! Proč cítím to, co cítím? Proč jsem sakra nervózní?
Nathan se ve dveřích objevuje o vteřinu později. Chvíli si mě jenom prohlíží, jako by to mělo být naposledy, co se vidíme, a pak mě pouští dovnitř.
Dnes ani jeden z nás neřeší, že by lidi mohli mít kecy ohledně toho, že studentka jde na pokoj svého instruktora.
Jeho pokoj mi vyráží dech… je úplně vybílený. Jako před nastěhováním. Jediné, co zůstalo, je nábytek. Taky si všímám sbalené tašky u skříně.
Na chvíli pevně zavírám oči, abych se ujistila, že se nerozbrečím hned, i když to nic neznamená.
Ani jeden z nás nemluví, ale ticho nakonec ruší Nathan. "Erin, posaď se," kyne mi směrem na postel. Dělám přesně to, co chce, a on si sedá ke mně. "Já… vím, že omluva dnešní ráno nespraví, ale i tak to musím říct. Omlouvám se."
"Nathane…"
"Nech mě prosím mluvit," zaráží mě a dívá se mi do očí. "Odjíždím pryč ze školy, z Londýna a i z Anglie."
"Kam?" ptám se zlomeným hlasem.
"Do Ameriky… proč? Protože tam je člověk, který mi může pomoct, ale taky proto, že tady už dál být nemůžu. Udělal jsem něco, co jsem si přísahal, že nikdy neudělám. Ublížil jsem ti a já bych se nezvládl na tebe každý den dívat a dělat, že se nic nestalo."
"Co to má znamenat?" Cítím, že už mě pálí oči od slz, ale zaháním je mrkáním.
"Znamená to," nadechuje se. "Znamená to, že je mezi náma dvěma konec." Kudla do zad mi oproti tomuhle připadá jako příjemná záležitost…
Hodnou chvíli jsem v šoku a ani nevím, jestli dýchám. Teď už se mi slzy valí po tvářích a já se je nesnažím skrývat.
"Proč?" ptám se jednoduše. On odpoví a já odejdu…
"Protože bych už nevydržel, kdybych ti znovu ublížil. Nechci, aby se ti něco stalo, ale když jsi se mnou, tak nejsi v bezpečí. Erin, mě to strašně mrzí," bere můj obličej do dlaní a palcem mi utírá slzu. "Taky mě to bolí. Ale já to vážně musím udělat. Jednou to pochopíš. Chci, abychom se rozešli v dobrém. Ty jsi krásná… nejkrásnější, kterou jsem kdy potkal a jsem moc rád, že jsem zamilovaný do tebe."
"Miluješ mě… tak proč to děláš, když víš, jak moc to bolí?" Nechci ho prosit, aby to vzal zpátky, ale tohle mě vážně převálcovalo.
"Tohle mi nedělej. Já už se rozhodl. Navíc ty si určitě najdeš někoho jiného, kdo bude…"
"Hlavně mě neutěšuj tím, že jsi byl pro mě špatnej!" vyskakuji na nohy.
"Ne." Taky vstává. "Já jenom chci, abys věděla, že tě miluju a vždycky milovat budu."
"Jako kamarád?"
"Jako kamarád," přikyvuje a tím moje srdce právě láme na miliony malých kousků. Jde ke skříni a bere si tašku. Ještě se na mě otáčí a lehce se usmívá. "Byl jsem s tebou rád. To ty jsi mi ukázala, co je to láska. Ale teď už musím. Sbohem." A odchází.
"Nathane…" šeptám, jako by ho to mohlo zastavit. Stojím sama v jeho pokoji a nevím, co dělat.
V tom mě ale popadá tak strašná úzkost, že se rozbíhám směrem, kterým odešel.
Dostávám se až do Londýna. Stojím na jedné střeše a pozoruji okolí. Nathana už neuvidím.
Slunce zapadá za vysoké budovy a já pevně zavírám oči a nasávám večerní vzduch, který je cítit vodou… přijde bouřka.
V hlavě mi zní jeden citát, který se mi zapsal do srdce a ráda na něj vzpomínám: "Až ti bude v životě nejhůř, otoč se směrem ke slunci a všechny stíny padnou za tebe."

Další kapitola

Předešlá kapitola


Miss Murder

12. července 2011 v 21:25 | Erin
Blog prima holčiny, která také mimo mnoho dalšího skvěle píše :)


Konec OŽ

12. července 2011 v 19:56 | Erin |  Ostatní :)
Tak a je to tady :) Pomalu ale jistě se blížíme ke konci OŽ... počítám, že přibude tak maximálně pět kapitol a bude konec příběhu Ochránce života...
Ale hodlám psát pokračování, které se bude jmenovat Ochránce života- Pokus o návrat...
Proč takový název? To se dozvíte v závěru povídky Ochránce života :)
Taky bych chtěla při této příležitosti moc poděkovat všem, kteří mě podporují v dalším psaní :) Bez vašich komentářů bych to těžko dotáhla až sem...
Ann, Liss, Das, C.V.O.K, Ostří moci, Miss Murder- děkuju za příznivé komentáře :)
Zvláštní poděkování patří Ajce, která opravuje kapitoly a já jsem jí zato moc vděčná :)¨
Takže Vám všem moc děkuji a doufám, že i dál se Vám bude líbit moje tvorba :))


Das

12. července 2011 v 13:27 | Erin
Blog s úžasným dessem... holčina, která ho vede je taky jedna z prvních, která mi pomáhala v těžkém začátku a komentovala kapitoly, což hodně přispělo k tomu, abych se pasním nesekla.
Moc Ti děkuju! :)


Liss

11. července 2011 v 21:10 | Erin
Blog s těma úžasnýma povídkama, na které jako závislák na drogu, trpělivě čekám :)
Liss je ale vyjímečná, protože ona byla jedna z prvních, kdo mě podporoval už ze začátku :)
Proto Ti moc děkuju!



Ajka

10. července 2011 v 16:22 | Erin
Blog, na kterém najdete všechno a ještě více o HP a skoro všech sci-fi knihách :)
Ještě, než vám ale dám adresu musím zmínit, že holčina, co vlastní tento blog mi opravuje kapitoly :)
Takže Ajko, moc Ti děkuji za všechnu tu trpělivost, kterou věnuješ opravám mých textů! :)


kapitola 19

10. července 2011 v 16:19 | Erin |  Ochránce života
Tak tady to je :)
No, tohle je taková odpočinková kapitola :D Prakticky žádná akce, takže nuda, ale slibuju, že v další kapitole to všechno vynahradím a C.V.O.K.... ve 21. kapitole dokážu, že jsem schopná udělat to, co si vydedukovala Ale pšt! :D


Erin


Ann je z Londýna celá vedle. Miluje veliká města, další rozdíl mezi námi dvěma. A protože Arriane tady bydlí docela dlouho, říká Ann něco z historie. Ovšem to už Ann tolik nezajímá, ale nic neříká (Pán bůh nebyl doma?)
Já jsem nervózní z toho, jak Ann dostat nepozorovaně do školy.
Stojíme v uličce, kde stojí dům, který znamená vstup do školy.
"Máte to nějak promyšlené?" ptá se Arriane.
"Hmmmm… Erin?" otáčí se na mě Ann.
"Ne," vzdychám a s nadějí se otáčím na Arriane.
"Něco mám," usmívá se.
"Nějakej ďábelskej plán?" Ann se blýská v očích.
"Stejně ďábelskej, jako Erin," ušklíbá se. Fakt úžasné! To všichni hned musí poznat, že jsem ta hodnější?! "Ne, prostě tam půjdeme. Nahlásím tě jako novou studentku. Na recepci se nedozví, že přes bránu někdo prošel a tady nebudou řešit úplně každého."
"To je jako všechno?! Já čekala nějaký dobrodrůžo. Vybuchující bomby, někdo, kdo nás bude pronásledovat…"
Procházíme domem a zastavujeme se jenom kousek od strážného, který hlídá vchod a škaredě se na nás mračí. Arriane ho obdařuje zářivým úsměvem a strážný se hned mračí o něco méně.
"Nové studentky," oznamuje. On přikyvuje a odněkud vytahuje list papíru.
"Můžete mi prosím nahlásit jména?" Strážný Arriane určitě zná, ale chce vědět moje a Annino jméno. Ann po mě vrhá nebezpečný pohled, který jasně říká: "Je to v kelu!"
"Erin Laurentsová," říká klidně Arriane.
"A?"
"Nová studentka. Pochybuju o tom, že už jí máte v záznamech. Dneska jí dali nabídku a hned na to přijela." Uf! Hlídač nás chvíli zkoumá pohledem a pak vrčí: "Dnešní podání informací je na strašné úrovni." Pak se otáčí k nám a otevírá dveře. "Jenom běžte."
"Děkujeme," mrká na něj Arriane a on už definitivně taje.
"Ty krá…"
"… líčku!" dokončuji za Ann a ona protáčí očima.
Ann si ještě chvíli prohlíží budovu a okolí, ale Arriane ji vytrhává z přemýšlení: "Měli bychom jít, než tě někdo uvidí."
"Jasně," přikyvuje. "Kudy? A kde budu bydlet?"
"Tudy a to druhé je problém." Ježiš! My ale máme štěstí. Zrovna je večeře a všichni jsou v jídelně.
"Ann, ty víš, že tě mám ráda, ale jestli se mám rozhodovat mezi tebou a večeří… nemáš šanci," směju se.
"Ty a to jídlo," vzdychá. Procházíme kolem jídelny a vycházíme do třetího patra.
"Ehm! Ehm!" odkašlává si někdo za našimi zády. Všechny tři se rázem otáčíme, ale je to jen Damian. "Co tady provádíte?"
"Pašujeme zboží," šťouchám do Ann.
"Pro Kristovy brejle!" zajíká se. Jemu až teď došlo, že tu Ann nemá co dělat. "Budete mít průser."
"Žádná novinka," odfrkává si Ann.
"Kde budeš spát?"
"U mě ve skříni. Zahraje si na faraona," oznamuji.
"Moc vtipné…" V našem rozhovoru náš ruší můj zvonící mobil.
"Ano?" Číslo nemám uložené, takže nevím, kdo to je.
"Erin?! Fuj, to jsem rád, že jsi to zvedla. Je Ann s tebou?" Po poslední větě mi dochází, kdo volá. Je to Jason.
"Em…" vrhám po Ann tázavý pohled a ona po chvíli přikyvuje. "Jo, je."
"A je v pořádku?"
"Živá a zdravá."
"Super. A můžeš mi ji dát?"
"Počkej chvíli," zakrývám mikrofon od telefonu. "Ann. Chce tebe." Ona si telefon ode mě bere a odchází kousek stranou.
"Zbláznila ses?" syčí na mě Damian.
"A co jsem jako měla dělat?!"
"Proč já," vzdychá mučednicky. "Ale když už tady je… můžu se trochu pohrabat v jistých papírech."
"Vážně?" usmívám se zákeřně. "Nathan je pořád na ošetřovně?"
"Jo. Chtějí si ho tam nechat přes noc."
"Pořád ten samej pokoj?"
"Jo. Jdeš na večeři?"
"Asi musíš bejt nemocnej, když si myslíš, že bych tam nešla," ušklíbám se.
"Hele a Ann tam klidně vem. Ztratí se v davu, a když zrovna nerozpoutá válku s jídlem, nikdo si jí moc všímat nebude."
"Tak fajn. A díky."
"Ještě neděkuj." Damian odchází a Ann se vrací zase k nám. Nic neříká, ale ani se netváří nadšeně,
Společně míříme do jídelny a já cítím, že je trochu nervózní. Nedivím se jí. Já jsem si taky pořádně nezvykla. Arriane jde s námi a slouží nám jako tichá podpora.
Jídelna je veliká, takže není problém si sednout někam dozadu.
"Je to tu hezký," konstatuje Ann. "Hezky vyzdobený."
"To je práce tady Arriane. To ona to tu tak hezky vyzdobila a dodala tomu šťávu," říkám za Arriane, protože vím, že sama by to nikdy neřekla.
"Vážně? Je to tu fakt hezký!" obdivuje Ann práci Arriane.
"Díky." Arriane se skoro červená.
Pozdě si všímám Nicoletty, která míří k našemu stolu. Ann sedí zády k ní a Nicoletta pořád netuší, kdo to sedí tři metry od ní.
"Ann, zachovej naprostý klid," říkám.
"Proč bych měla…"
"Erin, chci s tebou mluvit!" oznamuje Nicoletta. Ann vůbec nereaguje, což považuji za zázrak.
"O čem?"
"O něčem moc důležitým," varovně se jí blýská v očích.
"Fajn." Docvaklo mi totiž, že jde o Nathana nebo, no, o něco, s čím má něco společného. Otáčím se k holkám. "Nečekejte na mě." Ann má nejspíš zkaženou večeři.
Vycházíme z jídelny na liduprázdnou chodbu. Kupodivu s ní nikdo nešel.
Snažím se nedívat se na její obličej, protože bych asi vybuchla smíchy. Až někdy zase uvidím Allis, měla bych jí poděkovat za vylepšení vzhledu tý buzerantky Nicoletty.
"Tak co chceš?!"
"Slyšela jsi Steva. Mám Nathana zatáhnout do snů."
"A uděláš to?"
"To už bude záležet na tobě."
"Tak co po mě chceš?" vrčím. Mohla jsem čekat, že něco vytáhne z rukávu.
"Nech Nathana na pokoji! Ignoruj ho, v nejlepším se s ním rozejdi. A já ho nebudu do těch snů tahat."
"Nevěřím ti to."
"Věř si, čemu chceš, ale takhle do týdne někoho zabije…"
"Počkej!" zastavuji ji. To snad ne! Budu muset přistoupit na tu nechutnou hru. "Udělám to. Ale nech Nathana na pokoji!"
"Dobré rozhodnutí."
"Jsi vážně strašná mrcha!" cedím skrz zuby.
"Někdo to dělat musí," krčí rameny, vrtí svým velikým zadkem a odchází.
Vážně super! Ona mě ta bečka bude vydírat a já s tím nic neudělám.
S mizernou náladou jdu chodbou, když si ještě vzpomínám, že jsem chtěla jít za Nathanem.
Váhám jen na chvíli a vydávám se směrem na ošetřovnu.
Naštěstí je chodba prázdná, takže není problém tam nepozorovaně proklouznout.
Slyším křik… Rozbíhám se směrem k Nathanovu pokoji. Rozrážím dveře a vidím ho, jak sebou hází na posteli. Jako by se mu něco ošklivého zdálo
"Nathane!" dobíhám až k jeho posteli. On ale nereaguje a dál sebou hází. Chytám ho za rameno a chystám se s ním zatřást, ale jeho ruka vystřeluje jako blesk a popadá mě za zápěstí. Jeho stisk je drtivý. Bohužel neví, co dělá, protože dál spí.
"Nathane, no tak!" Poslední, co mě napadá je, políbit ho. A taky tak dělám. Cítím, jak jeho stisk trochu povoluje a já se od něj odtrhávám. Kouká na mě a vypadá, že si zkouší na něco vzpomenout.
Náhle mi zápěstí pouští úplně a já vydechuji úlevou.
"Co…" vydává ze sebe a pak vyskakuje z postele a pevně mě objímá.
"To je dobré… byl to jenom sen." On se ode mě lehce odtahuje a dívá se mi do očí.
"Nejhorší sen ze všech."
"O čem se ti zdálo?" ptám se. Když Nicoletta tahala do svých snů mě, docela mi pomáhalo, když jsem si o tom promluvila. Musím mu teď být oporou, stejně jako on byl oporou pro mě.
"Že jsem tě nedokázal ochránit," vzdychá a sedá si na postel. Tohle je kvůli mně. Kdybych sem nešla, třeba by se mu to nezdálo. Ale to pak nedává smysl, když Nicoletta neviděla, kam jdu.
"Vážně se to děje," sedám si k němu a odhodlaně se mu koukám do očí. "Ale vím, jak udělat, aby tě nechala na pokoji."
"Co po tobě chtěla?" Hned se tváří drsně a nesmlouvavě. Napadá mě, že bude dobré říct pravdu. Takhle se určitě vyhneme problémům z faktu, že se mu budu vyhýbat.
"Abych se od tebe držela dál…"
"Tak to ne!" zamítá to okamžitě. "Ať si dělá, co chce, ale nedoporučoval bych jí zkoušet nás rozházet."
"Myslíš, že by pomohlo, kdyby to věděl třeba ředitel?"
"Ne," kroutí hlavou. "Steve by si našel jinou loutku, se kterou by manipuloval. A tahle forma msty je ještě docela přijatelná."
"Ale záleží na tom, jak moc je přijatelná pro tebe." Ví, že mám na mysli jeho psychiku. Říkala do týdne…
Nathan se mi dlouho dívá do očí a nic neříká.
"Zvládnu to," prohlašuje. "Ale slib mi, že kdyby se něco zvrtlo, tak se vzdálíš, co nejdál to půjde."
"Neslíbím," říkám potichu.
"O důvod víc tvrdit, že to zvládnu," usmívá se.
"Věřím ti," přikyvuji a hodlám změnit téma. "Ann už je tady."
"Byly s tím nějaký problémy?"
"Ne… Damian říkal, že se koukne na nějaký papíry."
"Asi byste měli jít za ředitelem. Je to fajn chlap, určitě něco vymyslí, a když Ann dodá, že nemá kde studovat… nenechá ji odejít."
"Tak my za ním zajdeme zítra. Co noha?"
"Dobrý, akorát s tím zdejší doktoři moc nadělají."
"Alespoň si odpočineš. Já raději půjdu, než sem někdo přijde."
"Dobře. Zítra se uvidíme na ohlášení výsledků zkoušky. Jo a…" přitahuje si mě k sobě a dává mi delší pusu.
"Tak ahoj," odtrhávám se od něj a odcházím.
Přemýšlím o tom, že jsem Nicolettě neměla pomáhat.
Jenomže já bych to asi nezvládla. Vzepřela bych se tak všemu, co jsem se kdy učila. Dochází mi, jak to museli mít Ochránci těžké, tak před pěti sty lety. Byli to prakticky otroci bez svobodné vůle. Dobře, možná trochu jí bylo. Taky mě hned napadá, že se Výjimeční ani trochu nestydí, že nás staví do předních linií. Počítají s naší ochranou. Zajímalo by mě, co by dělali, kdyby najednou všichni Ochránci zmizeli.
To jsou opravdu všichni Výjimeční rozmazlení usmrkánci? Odpověď zní: drtivá většina ano. Jsou vychováni k tomu, aby se stáhli, když jde do tuhého a nechali jiné, aby za ně odvedli práci.
Ale i Ochránci jsou "jen lidé". Umíráme stejně jako všechno a všichni. Jenom nám k tomu občas nějaký Lovec "pomůže". Navíc je ochránců málo a gen, který nám pomáhá bojovat s Lovci a dodává nám sílu a rychlost, slábne. Pořád jsme rychlejší a silnější, než normální lidé, ale za dalších tak pět set let budou z Ochránců jenom lidé. Tedy, pokud náš druh nevyvraždí Lovci.
Na mysli mi vyvstává myšlenka na Steva. Vždyť si vezměte, kolikrát mě mohl zabít. Ale neudělal to. Sice tvrdí, že by si to pak s ním můj otec "vyříkal", ale myslím, že by to stejně neudělal. Přeci jenom má v sobě trochu Ochránce. Ale jeho nenávist vůči Nathanovi mě utvrzuje, že je to Lovec se vším všudy. Nebezpečný, zlý, arogantní, ale se špetkou citu. Stejně ale pořád nechápu, proč je na Nathana naštvaný…
"Erin," volá ne mě někdo a já poznávám Andyho hlas.
"Ahoj," usmívám se. "Promiň, nějak jsem se zamyslela."
"To je dobrý… prej tady byli Lovci."
"Jenom malá potyčka."
"Takže je to pravda. Sakra!" ulevuje si. "Ty je snad přitahuješ, nebo co."
"Pěkně blbá vlastnost," šklebím se.
"Tys tam byla sama? Já jsem zaslechl, že byli jen kousek od bariéry."
"Chvíli jo, ale Nathan a Damian mi pak přišli na pomoc."
"A kolik jich bylo?" Andy je sympaťák, o tom žádná a jeho vyptávání mi lichotí.
"Dva, pak čtyři."
"Kolik jste jich zabili?"
"Žádného… myslím. Já jsem pak šla s Nicolettou pryč."
"A to tě nechali?"
"No…" Co mu mám říct? Že mezi nima byl Lovec, co mě vždycky nechá jít? To asi ne. "Ne, jeden nás sledoval, ale odlákala jsem ho a Nicoletta doběhla pro další Ochránce."
"Musíš být skvělá, když tě ani nezranil."
"Ani ne… moc nebojoval." Vážně mu nehodlám vykládat, že jsem celou dobu byla v bezpečí přišpendlená ke stromu a nemohla jsem nic dělat.
"Už se těším na zítra," vydechuje úžasem.
"Co je zítra?" nechápu.
"Snídaně a tam budou vyhlašovat výsledky zkoušky."
"Aha… určitě budeš dobrej."
"Uvidíme. Dobrou noc."
"Tobě taky." Nejsem z výsledků zkoušky tolik odvázaná jako Andy, protože mě trápí Nathan. Pohádali jsme se jen jednou a to zapříčinila jeho nalomená psychika. A to nevybuchl úplně, protože ho poté odreagovali Lovci v tunelech. Ale třeba to zvládne. Třeba si dělám starosti zbytečně…

Je krátce před půl osmou a já sedím v jídelně a cpu se snídaní. Sedím u stolu s Natali, Danielou a Ann.
Včera večer jsem řekla, že z výsledků té zkoušky odvázaná nejsem, ale teď je to něco jiného.
Vzadu je postavené menší podium a jeden mikrofon. Ředitel se zatím nedostavil, takže se všichni dál nevzrušeně baví.
Asi po pěti minutách se na podiu objevuje tak čtyřicetiletý chlápek s hnědými vlasy. Je to Výjimečný, ale už na první pohled vypadá mile (což je zázrak!). S ním na podiu stojí i Nathan a Arriane a spoustu dalších instruktorů, učitelů, ale i studentů, kteří pomáhali se zkouškou. Poznávám mezi nimi kluka, který mě "zabil".
"Prosím o klid," mluví do mikrofonu a celá jídelna rázem utichá. Všichni upírají zraky na malé podium a žáci, co podstoupili zkoušku, napnutě čekají. "Přeji všem dobrá ráno. Dvacet pět z vás včera podstoupilo zkoušku, která rozhodne o tom, do jakého ročníku budete zařazeni. Prosím, aby k nám přišel Andy Krofard." Andy se zvedá a bez váhání míří k podiu. Tváří se nečitelně, skoro nezaujatě. Ale v jeho očích lze číst radost a nedočkavost. "Čas pana Krofarda je devět hodin a sedmnáct minut. Celkový součet bodů za boj je čtyřicet pět. Po sečtení všech plusů jste se umístil na druhém místě a budete zařazen do předposledního ročníku. Gratuluji!" Ředitel mu tiskne ruku a podává mu nějaké papíry. Celá jídelna propuká v hlasitý jásot.
Od Danielli se dozvídám, že maximální počet bodů je padesát, takže dosáhl skvělého výkonu. A ještě mi říká, že vyhlašují jen prvních pět míst, aby nemuseli ohlašovat výsledky posledního.
"Slečna Erin Laurentsová," vyvolává moje jméno. Já se taky hned zvedám a snažím se ignorovat stovky očí, které jsou na mě upřené. Jsem moc ráda, že na podiu stojí Nathan. Je moje tichá podpora. "Čas slečny Laurentsové je devět hodin a dvacet osm minut. Musím zmínit, že je to nejlepší čas ze všech zkoušených. Celkový součet bodů za boj je čtyřicet čtyři. Po sečtení všech plusů jste se umístila na třetím místě a budete zařazena do předposledního ročníku. Gratuluji!" Tiskne mi ruku a podává certifikát o tom, že jsem zkoušku splnila. K tomu mi dává rozvrh hodin pro předposlední ročník.
Jdu si sednout a v tu chvíli všichni začali jásat a tleskat.
Musím uznat, že jsem na sebe docela pyšná. Snažím se ale nedávat na sobě nic znát.
Jakmile sedím, ulevuje se mi. Už na mě nekoukají. Nemám ráda tolik pozornosti.
Dál poslouchám výsledky našich nových spolužáků.
Já jsem zaměřená na ředitele. Pozoruji ho, jako by měl každou chvíli vytasit zbraň a začít střílet. Já ho ale sleduji kvůli tomu, abych zjistila, zda se mu něco nezdá. Myslím Ann. Jeho pohled spočívá na ní ve chvíli, kdy ukončuje oznámení výsledků zkoušky. Mračí se a já se k Ann nakláním a něco povídám, aby si nás spojil dohromady. Nemůžu v tom Ann nechat, když už jsem ji sem dovedla. Mračí se ještě víc… ono mu to vážně došlo! Nějak se mi ale nechce věřit, že zná úplně každého žáka tady. Něco říká Ochránci, co stojí kousek od něj a bradou ukazuje na nás dvě. A do pytle!
"Promiňte, ředitel vás chce vidět," oznamuje nám Ochránce. Jsem mu moc vděčná, že nás odsud rovnou nevyvlekl násilím.
Ostatní se učí a já s Ann sedíme v ředitelně.
"Jestli se mnou budeš dál kamarádit, nejsi tu naposledy," šeptá mi Ann.
"Už jsem si zvykla," odpovídám. Je to pravda. Kdybych se s ní nebavila, vůbec bych nevěděla, jak ředitelna vypadá.
"Kdo vás dostal přes bránu?" ptá se ředitel. Stále se k našemu "výkonu" nevyjádřil.
Sedí za velikým stolem, kde má pár papírů a dalších sarapatiček, co ke kanceláři patří. Já s Ann sedíme naproti němu. U dveří stojí jeden Ochránce, ale ten je tu spíš proto, aby když tak zkrotil nás, kdyby se jedna z nás odhodlala ho praštit.
Já i Ann mlčíme. Stačí, že mám průser já a ona. Nenamočíme do toho ještě Arriane.
"Dobře. Mohl jsem si domyslet, že mi to neřeknete. Ale na tom stejně nezáleží. Nemám rád zdlouhavé řeči, tak to řeknu krátce: máte průšvih."
"Erin za nic nemůže," prohlašuje Ann. Už mám plný zuby toho, jak se mě všichni snaží ochraňovat.
"Ale může. Co s vámi mám udělat?" Stejně si myslím, že už je rozhodnutý. Já i Ann zase mlčíme a ředitel nás propaluje pohledem. "Víte co? Smažeme to. Slečně Adamsová tu stejně měla být. Proč jste byla vyškrtnuta, je vaše věc. Ale teď jste tu, takže zde budete studovat. Podstoupíte zkoušku, která vás zařadí do ročníku. Bude jiná, než které se účastnili ostatní studenti z Norska…"
"Ty vady! Děkuju!" vykřikuje nadšeně Ann.
"Ty vady. Nemáte za co. Teď můžete jít," říká jí a on stáčí zrak ke mně. "Vy tu ale prosím zůstaňte." Nebudu předstírat, že mě to nepřekvapilo. Ředitel ještě ujišťuje Ann, že to nemá nic společného s pašováním studentů na kolej a že mi nehrozí žádný trest. Posílá pryč dokonce i Ochránce.
"Slečno Laurentsová… totiž… všiml jsem si, že udržujete vztah s pane Fittchetem. Nebudu nic skrývat. Moje schopnost je umění čtení myšlenek. Proč vám to říkám? Protože jsem se dozvěděl jisté věci… Nathan vám určitě řekl, jak to má s rodinou."
"Vy to víte?" valím na něj oči.
"Ve svých dvanácti sem přišel a nikdo mu nedával šanci na vzpamatování. Měl hrozné dětství a bohužel si odnesl i následky. Víte o jeho psychice?"
"Jo. Řekl mi snad všechno." Ježíš! To je jako rozhovor otce s dcerou, když začne chodit s pochybným klukem.
"To je dobře, protože mám pocit, že se s ním něco děje." Páni, musí ho vážně dobře znát. Nathan měl jenom jeden sen a ředitel si toho už všiml.
"Já vím," polykám. "Ale my s tím nic neuděláme."
"To máte pravdu. Jen jsem se chtěl ujistit, že víte o možném nebezpečí."
"Děkuju. Je to všechno?"
"Ano, můžete jít." Odcházím. Něco takové jsem rozhodně nečekala.
Teď mířím na svojí první hodinu. Při pohledu na rozvrh si myslím, že není až tak špatný:

  1. Hodina - Biologie
  2. Hodina - Matematika
  3. Hodina - Dějepis

-OBĚD-

4. Hodina- Fyziognomie
5. Hodina- Útok pro pokročilé
6. Hodina- Kondičná cvičení
7. Hodina- Technika obrany pro pokročilé


Nejvíc ze všeho se těším na 4. hodinu. Miluju fyziognomii!

Další kapitola

Předešlá kapitola


Duel!

9. července 2011 v 20:24 | Erin |  Ostatní :)
Tak jo, než přibude nová kapitola, chci se zeptat, jaké jméno se Vám líbí víc :D
Christian nebo Timothy?

Původ a význam jmen postav z OŽ

8. července 2011 v 21:02 | Erin |  Ostatní :)

Původ a význam jmen postav z OŽ

Kdybych na někoho zapomněla, tak dejte vědět


Nathan- Jméno hebrekského původu. V hebrejštině znamená "dal", nebo také "Boží dar"

Erin- Jméno keltského původu. V keltském významu Erin znamená: "z Irska"

Steve- Jméno anglického původu. V angličtině je to zkratka pro jméno Steven, ale často se jméno Steve používané jako samostatné jméno.

Mikkel- Jméno hebrejského původu. V hebrejštině znamné jméno Mikkel "dar od Boha"

Tobias- Jméno španělského původu.Ve španělštině význam jména Tobias je: z hebrejského Tobiáš "Jah je dobrý"

Joshua- Jméno hebrejského původu. V hebrejštině význam jména je Joshua: "Jehova je velkorysý"

Andy- Jméno anglického původu. V angličtině znamená "maličký"

Ann- Jméno anglického původu. V anličtině znamená "slitovná"

Arriane- Jméno francouzského původu. Ve francouzštine znamená "velmi svaté"

Allis- Jméno španělského původu. Ve španělštině znamená "šlechta"

Natali- Jméno francouzského původu. Ve francouzštině znamená "narozená na Vánoce"

Daniella- Jméno hebrejského původu. Ženská forma jména Daniel

Emily- Jméno anglického původu. V angličtině má význam jména Emily: ženská forma Emil: od římského příjmení Aemilius, což znamená "pracovitá"

Nicoletta- Jméno francouzského původu. Ve francouzštině znamená "vítěztví lidu" ( )

Ida- Jméno anglického původu. V angličtině znamená "pilná"

Ella- Jméno anglického původu.V angličtině význam jména je Ella: zkratka Eleanor a Ellen: "Krásná víla"

Jason- Jméno řeckého původu. V řečtině znamená "léčit"

Riley- Jméno anglického původu

Drsné jméno?

8. července 2011 v 14:46 | Erin |  Ostatní :)
Tak nějak bych potřebovala pomoct :D Přibude nová postava a já nemám tušení, jak by se mohla jmenovat :D
Vím jen, že to bude kluk, Lovec a... víc nic :D Chtělo by to nějaké fakt drsné jméno :D
Nějaké nápady? :D

Děkuju!

5. července 2011 v 20:19 | Erin |  Ostatní :)
Asi jste si všimli, že si někdo pohrál se zdejším dessem :D
Hned na začátku bych chtěla říct, že jsem to NEBYLA já, nýbrž C.V.O.K., holčině, která za tohle veledílo může!
Chci Ti moc poděkovat, strašně se mi to líbí! je to dokonalé! :)

Trojúhelník?

5. července 2011 v 11:21 | Erin |  Ostatní :)
Je to maximálně týden, co jsem narazila na dva úžasné blogy...
Tahače, které mě nutí do další a rychlejší práce na OŽ...
Skoro bych si troufla říct, že je to takový blogový trojúhelník :D
C.V.O.K. a Ostří moci... moc Vám za všechni děkuju! :) Ať už komentáře, bez kterých by byl tento blog jako nebe bez slunce, a nebo i jen tak prostě za pokec, který se občas vyvrbí v diskuzi o spodním prádle a rajčatech :D :)
Děkuju! :)

C.V.O.K.

4. července 2011 v 17:13 | Erin |  Spol umělců, před kterými smekám
Blog holčiny, bez které by tento blog byl mnohem chudší a smutnější :) Její komentáře vždycky povzbudí a příjemně zahřejí u srdce. Mimo to skvěle píše a fotí :)


Počasí?

3. července 2011 v 15:41 | Erin |  Ostatní :)
Aby ste tu neumřeli při čekání na další kapitolu, tak se chci zeptat, jaké je vaše nejoblíbenější roční období.
Vzhledem k počasí, které panuje v západních čechách (konkrétně malá prdelka u Chebu :D), tak mě to docela zajímá... :D
Já osobně mám nejraději sychraný podzim :DDD Divné? Možná, ale já si prostě užívám to období, kdy se můžu procházet ulicemi vesnice, všude poletuje barevné listí, vzduch je chladný, ale vám zima není :DDD
A co vy a počasí? Jaké je u vás?

kapitola 18

2. července 2011 v 21:15 | Ann |  Ochránce života
Erin: Takže lidi, tady máte kapitolu od mé nejlepší kamarádky :D Nějak jsem OŽ chtěla okořenit, tak jsem jí o to požádala a chtěla bych tím varovat Das, CVOK a Liss, že se něco takového může stát i vám :DDDD

Ann


Londýn jsem ještě v životě neviděla a docela se těším. Myslím, že se Erin líbí. Hodně. A já jí to zkazím. A brácha mě asi hledá. Ale v Oslu. Mám kvůli tomu špatné svědomí, ale nic lepšího mě nenapadlo.
Teď dřepim ve vlaku a jsem na cestě za ní. Docela dlouho jsme se neviděly. No, kdybych za ní jela s povolením od učitelů, určitě bych byla nadšenější, ale vyhodili mě...
Stalo se to takhle:
Ta pipina jménem Ida, to ona všechno zavinila! McKai mi ji dal na starost! Myslela jsem, že spáchám sebevraždu. Koukala jsem na něj jak bacil do lékárny, když mi to řekl. Musela jsem s ní být dennodenně. Upřímně řečeno, vydržela jsem to čtyři dny. Čtyři dny nesnesitelného žvatlání! A kdyby jen to! Věděla jsem, že se musím držet zpátky kvůli, ehm, incidentu s Nicolettou.
Kdybych neměla tenhle průšvih, možná bych ještě zůstala ve škole. Ale asi jen možná, co jsem slyšela, není na tom Ida nejlíp.
No, začalo to v tělocvičně. Učitel jí řekl, ať přinese něco z nářaďovny. A ona mě musela využít! Věděla, že ji musím poslouchat na slovo, jenže to bych nebyla já, abych něco neřekla.
"Přines to!" Právě si povídala se svým stádem kraviček. Už jsem toho měla po krk! McKai mi slíbil, že mi po týdnu přidělí někoho jinýho. Jenže jsem to prostě nevydržela. Dělala mi různé naschvály. A já nic nemohla dělat. Strašně deprimující.
"Co jsem?! Nejsem tvůj pes! Řekl to tobě, ne mě." Div jí nespadla držka až na zem. Výjimeční, co byli v tělocvičně, taky nevěřili svým uším. Budoucí Ochránci, kteří podstupovali podobná muka jako já, se začali nervózně ošívat, proto jsme se jen my dvě nenápadně přemístily někam jinam. Vůbec se jí nechtělo, ale věděla, že kdybych chtěla, tak jí neuvěřitelně ztrapním, protože bych ji tak setřela, že by si na to lidi pamatovali ještě v důchodu. Když jsem zabouchla dveře, tak začala zase tu svojí písničku, kterou jsem si za čtyři dny vyslechla snad milionkrát.
"Co si to dovoluješ?! Můžu tě nechat vyloučit!"
"Jako za co? Protože jsem neskákala, jak jsi pískala? No to promiň, ale ředitel to nebude považovat za závažné. Spíš mi dá za pravdu." V to jsem moc nevěřila, ale musela jsem ji nějak setřít. A očividně se to povedlo, ještěže je tak blbá a neuvědomila si to. Úha, ještě jsem kupodivu nevybouchla. Moc.
Její oči se zúžily do úzké štěrbiny a její nepřirozené "rty" se nejspíš našpulily. Tak bych to nazvala.
"Řeknu to tátovi! A taky rodičům Nicoletty! Ti se postarají o to, abys odtud vyletěla jako torpédo! Krávo!" Byla jsem k ní otočená zády, ale pak jsem zaslechla, jak mě nazvala, tak jsem se pomalu otočila jejím směrem. Bylo to potichu, ale řekla to tak, abych ji slyšela.
"Cos to řekla? Zopakuj to! Co jsi řekla, že jsem? Kráva?! Odvoláš to do osmi vteřin a já ti nezlomím ruku!" Nos a zuby už měla zaručený!
Namyšleně si odfrkla. "A co uděláš? Nechtěj mi říct, že mi ublížíš. To bys pak letěla z týhle školy, tuplem. A ty víš, že je to pravda. Po tom, co jsi surově zmlátila Nicolettu, nemůžeš ani mrknout, aniž by o tom někdo nevěděl. Jo, a ta tvoje kamarádka. Erin je nula! Nechápu, jak s ní Nathan může chodit. Vždyť jsem hezčí než ona!"
"Erin není žádná nula! Rozhodně si s ním zaslouží chodit víc, než ty! A ten kluk není tak blbej, aby chodil s tebou!" Poslední slovo doslova plivu. A navíc, já že jsem zmlátila Nicolettu surově?! Vždyť jsem jí trošku propleskla. Trochu víc. Ale zasloužila si to!
"Ty se mě ani nedotkneš! Jinak se postarám o to, abys chcípla hned, jak vylezeš z týhle školy!"
Svalila jsem ji na zem. Vůbec to nečekala. Musím říct, že jsem se s Výjimečnou ještě neprala. A nikdy jsem to neměla v plánu. Jenže situace si to vyžádala. Ida se pere jako malá holka. Máchá rukama, jako kdyby chtěla odehnat mouchy. Já ji zastavila přesnou pořádnou pleskavou fackou do obličeje. Přiložila svou ruku na tvář. Div se nerozbrečela. Setřásla mě ze sebe a postavila se na nohy. Zaujala "bojovný postoj" ve stylu "Teď mi můžeš zlomit ruku." A to jsem taky udělala. Nezlomila jsem jí ruku, ale trochu jsem ji... "poškodila". Rozhodně ji bude moct používat po 20 minutách. "Áhh! Tys mi zlomila ruku! Počkej, ty si neškrtneš!"
"Nezlomila! Si jí rozhejbej!"
Levou rukou si na mě vzala nějakou násadu, že by od koštěte? Rozmáchla se proti mně. Nečekala jsem to, malý kousek a už bych taky měla pěkný jelito na obličeji. Jako Ida obtisk mojí ruky. Znovu jsem ji pleskla. Podkopla jsem jí nohy. Vzala jsem ji pod krkem a švihla s ní o zem. Rozhodla jsem se to ukončit. Vytrhla jsem jí násadu z ruky a udeřila ji pěstí. Ozvalo se křupnutí, nejspíš nos. Je to nečestné prát se se slabší, ale ta holka mi nedala na výběr. Dotkla se místa, kde to bolelo nejvíc. Krev. Hned jak to spatřila, tak... Omdlela! Nevěděla jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. V mém případě jsem dostala totální výbuch smíchu. Jo, vim, že je to divný smát se v těchhle situacích, jenže jsem prostě dostala výbuch. Svírala jsem se křečemi. A asi po deseti minutách nepřetržitého smíchu jsem se rozhodla jednat. Musela jsem si ji hodit přes ramena. Říkám vám, že není vůbec tak lehká, jak vypadá. Vyšla jsem z místnosti, kde jsme byli. Ostatní měli vyučování, takže byl docela klid. Po sto metrech, co jsem ji měla na zádech, jsem to vzdala a "jemně" jsem ji položila na zem. V mém podání to bylo hodit ji na zem.
Přísahala jsem, že už nikdy víc. Vymýšlela jsem, jak ji dostanu na ošetřovnu. No co, musela jsem to udělat postaru. Chytila jsem ji za zápěstí a tahala za sebou. Jsem vynalézavá a být to třeba Erin, našla bych jiný způsob. Počkala bych, až se probudí, jenže u Idy jsem chtěla mít jistotu, že mě neuvidí, až se probudí. Takhle jsem ji táhla až na první stupeň, jenže ošetřovna byla až na druhé straně. Dotáhla jsem ji za roh a tam jsem si chvilku odpočinula. Ida je nehorázně těžká! Pak jsem zaslechla kroky. Sakra! Ukryla jsem nás do malého prostoru. Nejspíš jsem dostala i super sílu, protože jsem si musela Idu zase přehodit přes ramena! Vyšlo to jen tak tak. Někdo kolem nás prošel. Už byl z dohledu. Uff... Ale zase se vrátil! Ani jsem si nevšimla, že je to ten vůl Peter. Bráchův spolužák. Taky letos bude dělat přijímačky. Další člověk na mém seznamu, kterého taky nemusim. Ida je těžká jak prase! Nevydržela jsem to. Svalily jsme se obě na zem. Kdyby to bylo nějaké závaží o její váze, tak bych vydržela i dvě hodiny takhle stát, jenže jsem se jí nechtěla vůbec dotýkat. Kvůli mojí ješitnosti mě vyloučili, ale co, stalo se.
"Děje se něco?" Doběhl k nám.
"No, trochu jsme se popraly." Nemá cenu to zapírat, stejně by to poznal.
Podíval se na tu věc, co ležela na zemi.
"Chceš si ze mě utahovat? Nejsem blbej! Je jasný, že má zlomený nos a ta ruka! Ty ses s ní poprala?! Použila si na ní chvat, který můžeme používat jen při boji s instruktory, učiteli nebo Lovci! Jsi blázen?!"
"Hele, vim, že půjdeme do ředitelny. Tam dostanu povolení, že si můžu zabalit. Tak proč to protahuješ?" Chtěl mi něco říct, ale sám nevěděl co. Ida je ředitelova dcera. Budu ráda, že mě nechá si zabalit.
"Ty víš, že se my dva nemáme moc v lásce, ale jsi Jasonova ségra. Jason je můj dobrej kámoš. Pomůžu ti. Vezmu to na sebe. Mě nepustí k přijímačkám tenhle rok, ale jinak mi nic nehrozí. Ví, že jsem dobrej, mě nemůžou vyhodit. Měla jsi pravdu. Tebe rovnou vyhodí. A mysli na bráchu. Udělá cokoliv, aby se ti nic nestalo. Klidně půjde s tebou."
"Moc si toho cením, vážně moc, ale já právě nechci, aby mě pořád někdo tahal z průšvihů. Vždycky to byla Erin nebo brácha. A teď i ty. Ale teď musím nést zodpovědnost za to, co jsem provedla." Změnila jsem svůj názor na Petera. Je dobrej, že kvůli kámošovi a mně ohrozí svou kariéru Ochránce.
"Ann, mysli sakra na bráchu! Teď je sice někde jinde, ale až se to dozví. A tímhle mu zkazíš reputaci. Je vážně dobrej! Takhle mu maximálně zavaříš!" Ida vydala divnej zvuk. Asi se jí něco zdá.
"Hele, buďto mi pomůžeš ji dostat na ošetřovnu a odejdeš, nebo to udělám sama! Sice to bude na delší dobu, ale stejně se přiznám!"
Zatvářil se poraženecky. "Tohle máte asi v rodině. Proč mám takovej pocit, že tohle by mi řekl i Jason?" Vzal ji do náruče a vydali jsme se na ošetřovnu. Sestra se na nic neptala a za to jsem jí byla vděčná. Poznala to jako Peter.
"Víte, že budete za tohle vyloučena?" Přikývla jsem. No, a pak jsem byla na koberečku u ředitele.
"Proč jste to proboha živého udělala?! Já, já to nechápu. Zmlátila jste svou spolužačku a navíc Výjimečnou!" Potichu jsem poslouchala jeho proslov. "Vždyť jste udeřila Výjimečnou! A né poprvé! Co Nicoletta? Vytáhl jsem vás z toho jen tak tak. Ale teď jste si troufla na mou dceru! Vám snad dělají radost naše shledání! Za těchto okolností! Taková talentovaná žačka. Mohla jste být se slečnou Laurentsovou v Londýně!" No, a tehdy mě napadl plán Londýn.
"Můžu si jít zabalit? Proč to protahovat?"
"Vaše drzost je velice otravná!"
"Doufám, že nic z mých skutků nepostihne bratra."
"Ne, nepostihne.
"Děkuju. Měl byste se taky zeptat Idy, co řekla ohledně slečny Laurentsové a Fitchetta. Je to pěkná..."
"Vypadněte odsud! Z této školy! A už vás tu nechci vidět!" Už jsem byla na odchodu.
"To se nebojte." A odešla jsem. Podle mě tam dostal infarkt z mých slov na rozloučenou, ale mě už to stejně nezajímalo. Chtěla jsem se odtamtud dostat co nejrychleji. Sbalila jsem si svých pět švestek, rozloučila se a bylo to. Všechno za hodinu. Peníze na vlak jsem měla našetřené z brigád. Já, Erin a Rachel jsme si užily srandy kopec. Byly jsme nerozlučná trojka. Jenže nějak jsme zbyly jen dvě. A ani se nedivim. Co mi Erin řekla, tak bych jí ještě přidala, jenže ona není takovej typ jako já. Ne, každýmu hned nabombí.
"Konečná zastávka Londýn, prosím vystupujte." Erin tady už čeká. A není sama. Za ní stojí nějaká holka se zářivě modrýma očima. A jeje. Myslim, že mě sprdne. Hodně..?
"Cos prováděla? Nebo spíš, koho jsi zbila?! A nesnaž se z toho vykecat."
"Noo," sklopila jsem zrak. Tváří se tvrdě a nesmlouvavě a holka za jejími zády tomu dodává efekt. "Ida to zase přehnala. Nechci se obhajovat, ale zasloužila si to! Říkala o vás hnusný věci!"
"Tobě asi nestačila Nicoletta!"
"Nelituji toho, co jsem udělala. Konečně jí to někdo natřel. Možná až se to Nicoletta dozví, tak vás nechá."
"Neudělala jsi to kvůli nám!"
"No, to promiň!
Do hovoru se zapojila i neznámá holka: "Nerada se míchám do vašich záležitostí, ale není to už zbytečný? Už tady je, takže musíme něco vymyslet, aby se nikdo z vedení školy nic nedozvěděl." V tuhle chvíli jsem za ní ráda. Vypadá docela v pohodě. Erin mě ze začátku probodává pohledem, ale pak... řekne svoji hlášku, se kterou mě jednou sejmula na zastávce autobusu. Skoro jsem se počůrala smíchy
"Pojď na mou chlupatou hruď!" prohlašuje a já ji s radostí objímám.

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 17

2. července 2011 v 20:41 | Erin |  Ochránce života

Její reflexy se hned naplno ozývají, ale hned, jak si uvědomuje, že nám nic nehrozí, zhošťuje se své role Výjimečné.
Ochránci se tváří vážně, ale vidím na nich, že si to užívají.
Rozzuřený učitel útočí rychle a bez varování. Je mi jasné, že mě šetří, ale i tak je hodně rychlý. Odrážím jeho útok a v zápětí útočí další.
Schovávám Daniellu za sebou a snažím se ji udržet z dosahu speciálně upravených nožů. Já sama jsem už pár ran "schytala", ale nic vážného.
Jednoho z útočících zraňuji a on uznává, že by to byla smrtelná rána, tak přestává bojovat.
Naštěstí se mnou bojují postupně, tak "zabíjím" i toho druhého. Už jen z toho, že to jde tak snadno, se dá vydedukovat, že mě cíleně šetří.
Už zbývá jen rozzuřený učitel, ale taky nebojuje naplno. Přeci jen mi ale dává zabrat víc, než ostatní.
Silně mě odstrkuje a řítí se k Danielle. Ta nedělá nic, jen mě očima povzbuzuje.
Učitel se jí chystá "zabít", ale já mu ještě stíhám podrazit nohy dřív, než stačí cokoliv udělat. Rychle to končím i s ním.
Všichni tři Ochránci se na mě usmívají a spokojeně přikyvují.
"Skvělá práce, Laurentsová," uznává učitel a pak hned on i jeho mladší kolegové mizí.
"No sakra!" sedám si na zadek.
"Co se děje? Byla jsi výborná!" říká Daniella a já z jejího zápalu v očích soudím, že ona by nejraději byla zkoušená se mnou.
"Děkuju. Neděje se nic, ale … je to skvělej pocit někomu nakopat, i když tě šetřili."
"No, hlavní je, že víme, že jsi to teď zvládla," usmívá se.
"Jo, asi jo," oplácím jí úsměv a oči mi padají na její zápěstí. "Jak jsi přišla ke své značce?"
"Jednou jsem byla doma sama a hlídala svojí malou sestřičku. Ten Lovec se tam prostě objevil a skočil po ní."
"Aha," usmívám se. "Tak to byla odvážná věc."
"Ani ne. Jen jsem udělala to, co by udělala každá sestra."
"Jsi moc skromná."
"Ne víc, než ty."
"Můžeme jít dál?"
"Jo, až nebudu moct, dám ti vědět," mrká na mě a my se znovu vydáváme na cestu.
Ráno, při svítání, se ukazuje, že nám zbývají už jen asi tři kilometry.
Daniella si sedá na zem a jako Výjimečná odpočívá. Já si sedám k ní. Chce se mi strašně spát, ale adrenalin z bitky, která se odehrála v noci, mi to neumožňuje. Už se třesu na další Ochránce, kteří by mě chtěli testovat.
Ale jak čas běží dál, tak zjišťuji, že se jim do toho moc nechce. Cestou nepotkáváme ani živáčka.
Místo, na které máme dojít, je něco jako dřevěný dům. Asi sto metrů od něj je vlaječka, kterou když nepřinesu, zkoušku jsem neudělala. Ale u ní postávají dva Ochránci a třetího vidím za stromem. Ale nemůžu tam jenom tak napochodovat a poprosit o ní. A Daniellu bych nezvládla uchránit. Když se stane něco jí, něco smrtelného, je konec, i kdybych měla vlaječek deset.
Na verandě dřevěného domu stojí Nathan. Tváří se dokonale nečitelně, ale i tak mi srdce poskakuje radostí, když ho spatřuji.
Pevně v ruce svírám svůj cvičný nůž a jdu s Daniellou směrem k domu. Batoh jsem zahodila na kraji lesa, protože už mi k ničemu není.
Chybí nám jen asi padesát metrů. Já pořád očima ujíždím k vlaječce. Ti Ochránci kolem ní mě bedlivě pozorují, ale neútočí.
Jsem nervózní. Proč by sem dávali tu vlaječku, když je jasné, že nikdo nemá šanci ji vzít, aniž by ztratil Výjimečného. Nedává to smysl…
Na dálku zachytávám Nathanův vážný pohled. V tu chvíli se mu varovně blýská v očích a já se prudce otáčím. Akorát včas na to, abych stihla reagovat.
Útočí na nás dva Ochránci.
Tím, že jsem se otočila dřív, než bych se otočila normálně, jsem získala výhodu. A té já využívám.
Prvnímu Ochránci, na kterého dosáhnu, uštědřuji pořádnou ránu a nutím ho tak udělat pár kroků dozadu. Tenhle je na pár chvilek venku ze hry.
Oba jsou to mladí kluci, tak maximálně osmnáct, takže hádám, že jsou to zdejší studenti.
Druhý Ochránce se na mě vrhá a já ho skopávám stranou.
"Běž!" vykřikuji na Daniellu a probírám ji tak z hraného šoku ze strachu. Lituji, že musí hrát Výjimečnou tak dobře. Chvíli váhá, ale pak se rozbíhá směrem k domu.
A já? Já přepínám na bojový modul a v hlavě mi zní dvě jasná slova: ochraň a zabij.
Oba Ochránci se vzpamatovávají a jeden po mě skáče. Povaluje mě na zem a já vidím, jak druhý běží za Daniellou.
Ochránce mě přišpendluje na zemi, ale já ho ze sebe skopávám a využívám skvělou techniku, kterou mě naučil Nathan.
Tím chvatem ho zarážím a v tu chvíli už věděl, že je to jeho konec. "Zabíjím" ho a běžím za Daniellou.
Druhý Ochránce ji skoro dohání a tak ještě víc přidávám. Už zbývá jen deset metrů, než se dostane do bezpečí.
Ale já se tam s ní nedostanu. Jestli chci, aby přežila Daniella, musím něco udělat. A to něco by mě ve skutečném životě stálo život.
Na poslední chvíli se vrhám do rány, která je původně určená Danielle.
Ochránce se po ní natáhl rukou, takže teď uchopuje moje zápěstí a protože mu stojím v cestě, ostře se mnou škube doprava. Dal do toho všechnu sílu a já cítím ostrou bolest, ale centrum bolesti už nevím, protože samotnou bolest přehlušuje adrenalin.
Už mu nestojím v cestě, ale pořád by se stihl po Danielle natáhnout. Proto se po něm oháním svým cvičným nožem a on mě sundává na zem. Tam mě znehybňuje a lehce mi přikládá svůj nůž na krk.
Je konec.
První, co zaznamenávám, je hořký pocit porážky.
Celou tuhle zkoušku jsem zvládla a skončím pět metrů od cíle. Tomu já říkám pech.
Ochránce, který mě jakoby zabil, ze mě slézá a pomáhá mi na nohy. Široce se usmívá a… zažíná tleskat. Tleskají i Ochránci, co hlídají praporek.
Asi vypadám fakt hodně nechápavě, protože se Ochránce, který mě sejmul, na mě otáčí a povídá: "Běž do domu, tam se všechno dozvíš. A omlouvám se za to zápěstí." Přikyvuji a odcházím.
Pohledem naposledy bloudím k místu, kde je ten praporek. Ochránci kolem něho se na mě usmívají. Sakra, nic nechápu!
Nathan mi otevírá dveře a já vcházím dovnitř.
Nacházím se ve veliké místnosti, kde je osm stolů pro čtyři lidi a … jsme tu sami.
Sedáme si naproti sobě a on odněkud vytahuje lékárničku.
Natahuje ruku a co nejopatrněji bere moje zápěstí do své dlaně. Snaží se být opatrný, ale i tak mi od zápěstí vjíždí skoro až po rameno ostrá bolest. Nic neříkám, jen se šklebím.
Moje zápěstí má zvláštní odstín červené a růžové zároveň a taky je dost nateklé.
Nathan z lékárny vytahuje malou krabičku, v níž je nějaká mastička.
"Ten smrad mi chceš natírat na ruku?" ušklíbám se.
"Sice nevoní, ale pomůže," usmívá se a opatrně mi začíná masírovat zápěstí. "Proč si tak skleslá?"
"Vlastně jsem měla tři úkoly. Dostat vlaječku, zajistit Danielle bezpečí a sama přežít. U dvou věcí ze tří jsem selhala. Proto."
"Byla jsi skvělá!"
"Ale co je mi to platný, když jsem tu zkoušku neudělala?"
"Ale jo, udělala."
"Já to nechápu…"
"Vlaječka je jen náhoda. Na začátku bylo řečeno, že máte Výjimečného dostat do bezpečí. I když jsi vlastně chránila Ochránce, mělo to dokázat, že jsi schopná ignorovat věc, která tě mohla hodně rozrušit."
"A co to, že jsem zemřela já?"
"Další lest. Je to naplánované tak, aby Ochránce musel obětovat život pro Výjimečného. Nikdo ze zkoušených Ochránců by sem neměl vejít, prakticky, živý."
"Takže?"
"Takže jsi prošla. Dokázala jsi odhodlanost obětovat život i to, že bys dokázala ignorovat jiný důležitý faktor."
"Teda, to je zvrat," koulím oči. Nathan mi ještě omotává zápěstí stahovákem. "Co teď?"
"Až dorazí další čtyři, tak pojedete zpátky do školy."
"Já jsem tu první?!"
"Jo, ale jinak jsem to ani nečekal," usmívá se tím svým tajemným úsměvem a bere mě za tu zdravou ruku. Proplétá si se mnou prsty a dívá se mi do očí. Připadá mi, že ty jeho oči jsou stále krásnější. Opět se nám stává ta divná, přesto dobrá věc. Navzájem se utápíme ve svých pohledech a svět kolem nevnímáme.
"To ne!" vykřikuje nadšeně Daniella. Usmívá se jako měsíček a kouká na naše propojené ruce. "Ty… vy dva spolu…"
"Pšt! Nemusí to hned všichni vědět," šeptám.
"Já jen, že vám to spolu moc sluší," říká mile.
"Díky," volám na ní, když zase odchází nahoru.
"Promiň," vzdychám.
"Dobrý, jen bychom si měli dávat větší pozor."
Další spolužák přichází až za dvě hodiny a zbytek do pěti hodin. Během té doby mě Daniella stihla vyzpovídat ohledně Nathana.
Když dorážíme do školy, je něco kolem půl dvanácté odpoledne. Rovnou nás poslali do svých pokojů, ať se pořádně vyspíme. Vyučování pro nás dneska zrušili a já se těšila, až si zalezu do postele.
Nathan tam musel zůstat a uklidňovat ostatní nové Ochránce, že i když zemřeli a neměli vlaječku, zkoušku zvládli.
Po dlouhé sprše hned ulehám do postele a okamžitě usínám.

Budím se, protože mi začíná zvonit mobil, o jehož existenci jsem začala pochybovat po měsíci nepoužívání.
Chvíli ho ignoruji, ale asi po půl minutě (doba, kdy doufám, že zvonit přestane), ho zvedám.
"Haĺó?" bručím do telefonu.
"Erin? Jak to, že spíš ve… ve dvě odpoledne?" ptá se Ann.
"To je fuk. Co se děje?"
"No… stala se jedna věc a… ono… totiž…"
"Leze to z tebe jak z chlupatý deky!"
"Fajn! Vyhodili mě!"
"Cože?!" vykřikuji.
"Slyšela jsi dobře." Úplně ji vidím, jak se na ten telefon šklebí.
"Co jsi provedla?" zarážím se. "Počkej! Nezmlátila jsi zase někoho, že ne?"
"Nóóó…" Opět! Vidím, jak se ksichtí.
"Děláš si p…! Nic. Kde jsi?"
"Ty jsi málem řekla něco sprostého!" vykřikuje nadšeně.
"Sklapni… kde jsi?!"
"Ve vlaku. Na cestě do Londýna."
"Co by jsi chtěla dělat v Lon… Ne! Ježiši! Jak se sem chceš dostat?"
"Co bys ode mě čekala?! V této části už spoléhám na tebe."
"Ann!" úpím. "Za jak dlouho budeš v Londýně?"
"Asi za osm hodin."
"Fajn. Tak až tam budeš, zavolej. Zajdu pro tebe."
"Sama?"
"S Nathanem!"
"Dobře. Tak zatím ahoj."
"Čau," vypínám hovor a zavrtávám se obličejem do polštáře.
Ale neubíhá ani hodina, nebo možná dvě, a já se zase budím. Počkat, špatně jsem to řekla. Brillyn a její praštěné kámošky mě budí.
"Do písku!" vrčím pro sebe.
"Tak jaká byla zkouška?" ptá se Sam.
"Skvělá!" odpovídám.
"Zítra po snídani by to měli vyhlásit. Jsem zvědavá, jak dopadneš," usmívá se hraně Brillyn.
"To já taky… vy budete tady?"
"Jo, musíme udělat nějaké úkoly."
"Ok," vstávám z postele a beru si mikinu. Předpokládám, že bude Natali ve svém pokoji.
Stojím před jejím pokojem a ona mi s úsměvem otevírá: "Ahoj."
"Ahoj, můžu dál?"
"Jasně," pouští mě dovnitř a dveře zavírá. "Nech mě hádat. Brillyn?"
"Jo. Pochybuju o tom, že se bude učit." U slova učit dělám do vzduchu uvozovky.
"Nechceš se vyspat?"
"Ne, dobrý. Jenom jsem si přišla vylít srdce," usmívám se.
"Nedají ti pokoj. Vlastně mě něco napadá. Já jsem na pokoji se Samantou…"
"… já a ona se můžeme vyměnit!"
"Jo, přesně." Bez rozmyšlení se s Natali vrhám do akce.
Samanta okamžitě souhlasí a pomáhá nám se vyměnit. Během půl hodiny už jsem zabydlená u Natali, pokoj č. 16. Potom jdeme oznámit na recepci, že jsem se přestěhovala. Naštěstí to vše vyřizuje Natali a já se do toho moc nemontuji.
Sedíme venku na lavičce a povídáme si. Je krásné počasí.
"Do toho lesa nikdo nesmí?" zajímám se.
"Smí, ale stejně tě to nepustí moc daleko. Prochází tam Ochránci a fungují tam taky schopnosti Výjimečných. Je tam něco jako stěna. Ven tě to pustí, ale dovnitř ne. A aby ses dostala zpátky, musela bys jít za Ochránci u brány a dostala bys trest za to, že jsi porušila pravidlo o přecházení přes bariéru."
"Takže ven ano, dovnitř ne?"
"Přesně tak."
"Sakra! Potřebuju… sem propašovat jednu kamarádku."
"To se ti nepovede," říká bez obalu.
"A když půjdu s někým?"
"Záleží na tom, kdo to bude."
"Skoro učitel…"
"To by se povést mohlo."
"Hej Natali," volá na ní nějaký hnědovlasý kluk. "Pojď si zahrát s náma." Natali po mně vrhá tázavým pohledem.
"Běž," směju se a ona odchází.
Asi vám je jasné, co jdu dělat já. Jestli jste ale mysleli, že se jdu podívat do lesa, tak… máte pravdu. Tohle je super období. Alespoň myslím.
Asi po dvaceti minutách cesty lesem, narážím na něco jako stěnu. Natahuji ruku před sebe a cítím něco jako slabší odpor, takže neviditelné stěna funguje. Ale nehodlám testovat, jestli by mě to opravdu nepustilo zpátky.
Jsem tím tak fascinovaná, že skoro zapomínám na to, co se děje kolem mě. Copak pořád musí někdo obracet v opak to, co řeknu?! A teď mám na mysli, že jsem řekla, že tohle je super období.
Vidím Steva a Allis. Oba jsou ale zaujatí tím, že řvou na Nicolettu, takže si mě nevšímají.
"Řekl jsem, že máš Nathana odrovnat! Nevšiml jsem si, že by byl alespoň trochu zdeptanej!" řve na ní Steve a dělá krok k ní. Moje reflexy se hned ozývají, ale zatím je zvládám. "Proč pořád nevybuchl?!"
"Protože… jsem žádný sen nezařídila…" šeptá Nicoletta. Podle hlasu poznávám, že brečí, nebo k tomu nemá daleko.
"Cože? Nerozumím ti!" zahrává si s ní Steve.
"Protože jsem ho do žádného snu neposlala!"
"Bylo to tak těžké?" obdařuje ji milým úsměvem. "Tak a teď se dohodneme na dalším postupu. Ty ho do těch snů zatáhneš! Je to dost jasné?!"
"Ale… co Erin? Ona…" Allis jí uštědřuje takovou ránu, že Nicoletta odlétá pět metrů dozadu.
To už se nedokážu udržet a skáču jí na pomoc.
Steve i Allis si mě hned všímají.
"Víš, že tě ta bariéra nepustí zpátky?" povytahuje obočí Steve.
"Nechte jí na pokoji." Jasně, Nicoletta je vážně špatný člověk, mrcha a spoustu dalšího, ale… je Výjimečná. Ann by ji jim nejspíš předhodila. Já a Ann jsme sice nejlepší kamarádky, ale každá jsme úplně jiná. Ona je ta divočejší a s průšvihy, takže já musím být ta hodná. Úplně vidím, jak by ji Ann podala kapesní nožík a řekla by: "Tak a teď si pomoz sama!" A proto nemůžu Nicolettu nechat na pospas Stevovi a Allis. Určitě si říkáte, že jsem úplně blbá, ale za prvé už prostě taková jsem a za druhé… udělat to musím.
"Křehulka nám zasahuje," směje se Allis, ale já se nenechám vyvést z míry. Schovávám Nicolettu za sebe a dělám jí živý štít. Jen po očku sleduji, jak na tom je.
"Co jako chcete dělat?!" vrčím.
"Zase se moc nedělej. Nemáš proti nám šanci a ty to víš. Chceme jen ukázat, co se stane, když nás člověk neposlechne."
"Řekla bych, že ta jedna rána jí stačila," šklebím se.
"Další schytáš ty, jestli neuhneš!" Vidím na Allis, že má sto chutí mě zmasakrovat, ale jejím cílem je pro teď Nicoletta. Stejně bych neuhnula. Byla by to urážka mé cti, na které mi v blízkosti Allis záleží. Všímám si, že Steve po mém příchodu nějak vyměkl a ona si toho všimla taky.
"Ničeho tím nedosáhneš," snažím se s ní mluvit, protože nemám zájem zjistit, jako moc dobrá je v boji.
"Víš, že máš parádně nudný kecy?"
"Jo, už jsem to párkrát slyšela," vzpomínám na hádku s Rachel.
"Vytočí tě vůbec něco?!" Zdá se, že ji rozčiluje, že ona nemůže dopálit mě. Ve svý povaze mám jeden skvělý dar. Mám trpělivost jako z betonu. Trvá hodně dlouho, než mě něco rozčílí a já vyletím (na rozdíl od Ann).
"Někdo, jako ty, rozhodně ne."
"Ty… á hele, rodinky se nám schází," raduje se Allis, když se vedle mě objevuje Nathan a Damian.
"Odejděte," cedí Nathan skrz zuby.
"Promluvil velký Ochránce," zasmál se Steve. Už se zase vrací k chování, které se hodí na Lovce.
"Myslím to vážně. Jsme ve výhodě."
"Ne, nejste," protáčí očima Allis a kýve směrem ke mně. "Ona se nepočítá mezi hrozbu a i já mám větší sílu, než její bratr. Takže už zbýváš jen ty, navíc…" luská prsty a vedle ní se ukazují další dva Lovci, asi v jejím věku. "Pořád myslíš, že jste ve výhodě?" A pak už se děje jen denní rutina. Vrhají se na nás. Steve stojí trochu stranou a pozoruje situaci kolem.
Damian strhává Allis stranou a dva Lovci útočí na Nathana. Já se krátce setkávám s jeho pohledem a hned je mi jasné, co po mě chce. Chce, abych i s Nicolettou utekla. Váhám jen na chvíli. Věřím, že to Nathan a Damian zvládnou.
Beru Nicolettu za loket a popoháním ji.
Má nateklou celou pravou stranu obličeje, ale žije.
Po pěti minutách svižné chůze se Nicoletta zastavuje: "Já už nemůžu."
"Jasně, že můžeš." Necítím se vůbec unavená a adrenalin v krvi mi pomáhá jít dál. "Musíme se dostat do školy a pomoct Nathanovi a Damianovi."
"Teď už jsou nejspíš mrtví."
"Ty budeš taky, jestli nepohneš!"
"Ale dámy," říká Steve, který nám zahrazuje cestu. "Snad se tu nepustíte do sebe."
"Ne, to fakt ne," mračím se na něj.
"Asi ti došlo, proč jsem vás sledoval…"
"Jo a tobě zase došlo, že jdu dál." Znovu se chystám vyrazit. Jak už jsem jednou řekla. Steva se nebojím.
"Erin, nenuť mě udělat jistá opatření, která zajistí, že tady zůstaneš." Ignoruji ho a po vteřině chápu, že je to chyba.
Steve mě svým tělem přimačkává ke stromu a pevně chytá ze zápěstí. Jeho stisk je silný, ale nebolí to.
Já očima naznačuji Nicolettě, ať dál běží sama.
Zkouším se Stevovi vzepřít a dávám do toho všechnu sílu, ale nemá to cenu.
"No tak, neper se se mnou," usmívá se, nejspíš pobaven mým chabým pokusem.
"Budu!" pokouším se vymanit ruku z jeho sevření, ale i tento pokus je marný.
"Líbí se mi, když se zlobíš."
"Mně je jedno, co se ti líbí! Pusť mě!"
"No," odmítá anglicky a pořád se usmívá.
Nicoletta už se dostala z našeho dohledu. Steve si všímá, kam koukám. "Ta než někam doběhne, tak budou Vánoce."
"Proč pořád chceš ublížit Nathanovi?!" Jeho rysy v obličeji tvrdnou a jeho milý a pobavený úsměv je rázem pryč. Ajaj…
"Do toho ti nic není…"
"Ale jo, je! Řekl mi o svém dětství. Jak jste k němu mohli být takoví?!"
"Všechno zkazil."
"Ty všechno kazíš!" vykřikuji a znovu se mu zkouším vykroutit. On mi ale tiskne zápěstí ještě silněji a já poznávám, že ruku by zlomil jako párátko.
Ozývá se děsivý řev a já celá tuhnu. Hlavu otáčím za místem, odkud se výkřiky ozývají, ale nic nevidím.
Ty byl Nathan a ve mně vzplála nová síla.
"Steve, pusť mě! Musím vědět, co s ním je!" hážu sebou.
"To ti na něm opravdu tak záleží?"
"Miluju ho!" Na chvíli vidím ve Stevových očích bolest, zklamání a možná i vztek. Na chvíli ho to vyvádí z míry a já se vymaňuji z drtivého sevření. Zmáhám se jen na dvě věci: stíhám mu dát pořádnou ránu a rozbíhám se směrem, kterým jsem původně utekla.
Steva moje rána možná překvapila, ale rozhodně mu nezpůsobila nějakou překážku.
Když ale vidí, jakým směrem běží, nechává mě být.
Trvá mi jen chvíli, než spatřuji Nathana, jak se opírá o strom ve snaze udržet se na nohách. Damian je taky zraněný, ale ne vážně. Jediný z Lovců, kdo zůstal živý, nebo při vědomí, je Allis. Pochybuji o tom, že je takhle zřídila jen ona, ale jak jsem se od Nathana dozvěděla, člověk nikdy neví, co provede.
V tom mizí Allis i Steve, ale i ti dva Lovci, co se váleli na zemi a místo nich u nás stojí Ochránci.
"Nathane!" přibíhám k němu a prohlížím si jeho zranění. Má skrz na skrz propíchnuté levé lýtko.
"Budu v pohodě," zubí se na mě, jako by si jen píchnul třísku.

On i Damian skončili na pohotovosti.
Neuběhlo ani pět hodin, když mi volá Ann. Do písku!
"Ann… budu tam. Tak do hodiny, ano?"
"Dobře. Počkám. Zatím."
"Čau."
"Co se děje?" ptá se Nathan ležící v posteli. Na noze má ortézu, ale nejdřív mu to museli vyčistit a zašít. Nevydal ze sebe ani hlásku a celou tu dobu se na mě usmíval, jako by se nechumelilo.
"Musím zajít pro Ann. Vykopli ji ze školy." Jestli Nathana zpráva překvapila, vůbec to nedává najevo.
"Mám jít s tebou?"
"Ne! Prosim tě, ty lež a odpočívej."
"Ale víš co? Zajdi si za Arriane, ona tě doprovodí."

Další kapitola

Předešlá kapitola