Srpen 2011

Co bych udělala s milionem?

31. srpna 2011 v 20:14 | Erin |  Ostatní :)
Ano, velice mě zaujal projekt na blogu, na který chodím víc, než ráda a tak zkusím něco napsat :)
Téma je víc, než záživné a to, co bych udělala s milionem, kdybych ho najednou měla v ruce, na účtě, prostě někde po ruce :)
ODKAZ na projekt

Co bych udělala s milionem?

Velice těžké rozhodování, ale přeci jenom mám pár snů a osobních tužeb mám.
Každopádně vyhrát milion, nikde se s ním nechlubím. Proč? Protože by se na mě vrhli "přátelé" a s tím, že potřebují nutně půjčit peníze a že vám je "určitě" vrátí. Haha! Už jsem na nadívala na dost seriálů a filmů. Vždycky to dopadne tak, že člověk, co vyhrál peníze, končí nešťastný a na dně, protože ho jeho "přátelé" strhají jako psa...
Ale dál...
- rozhodně bych si pár tisíc oddělila na vydání knihy, Ochránce života (kdo mě zná netvrdte, že jste to nečekali)
- dál bych nějakou částku věnovala. Je jedno, jestli do útulku, domova dětí, nebo nemocnice. Vždycky se najde někdo, kdo peníze potřebuje. A klidně bych jim věnovala ty peníze všechny, protože lidé, co je SKUTEČNĚ potřebují, vám budou vděční a vděčnost vám dají najevo. A co víc chtít, než dobrý pocit z pomoci?
- mým velikým snem je cestovat, ale nejvíc mě to láká do Norska, takže bych se tam zaletěla podívat
- víc nic nepotřebuji, takže bych zbytek peněz uložila na studia, nebo někam, kde bych si je mohla v případě nouze vybrat

To je tak asi všechno, co bych dělala. Nebudu sem psát, že bych chtěla nějaké super auto, když zatím nemůžu řídit, nebo že bych si koupila milion kusů oblečení, které bych stejně nenosila.

Stejně ale věřím, že za peníze si nemůže koupit vše. Jako zdraví, rodinu, přátele a lásku... proto myslete na to, že peníze nejsou vše!


kapitola 4 2/2

30. srpna 2011 v 14:13 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Jako šestého v pořadí si Miles cíleně vyhledává našeho Výjimečného, kterého jsem mu popsala.
"Dobrý večer," oslovuje ho zdvořile Miles. "Naše společnost chce zajistit ještě lepší služby, než dosud, a proto se vás chci zeptat na pár otázek. Když odpovíte, budete zařazen mezi losování a můžete vyhrát veškeré služby, které poskytuje OMEGA 5, na celý týden zdarma!" Představuji vám můj "geniální" plán v podobě dotazníku. Výjimeční odpoví na pár otázek a pod záminkou neexistující výhry nám dají svojí adresu. Jakmile budeme mít adresu našeho Výjimečného, naskočíme do auta a vydáme se tam.
"Děkuji!" Miles přechází k dalšímu a schválně volí cestu kolem mě, lehce přikyvuje a já se pomalu vydávám ven s místnosti. Ale ne sama. Doprovází mě Timothyho propalující pohled.
Jakmile se dostávám z baru, rozbíhám se směrem ke svému pokoji, kde už mám zabalený batoh s věcmi. S těmi nejnutnějšími jako doklady, penězi a s nějakým oblečením. Taky tam mám svůj Glock a několik zásobníků. Nesmí chybět ani dýka z Woodova kovu.
Stejně rychle, jako jsem sem přišla, se zase chystám odejít, ale mezi dveřmi do někoho zprudka narážím.
"Omlouv- teda vlastně nic," opravuji se, když vidím, že ten "někdo" je Timothy.
"Odjíždíš?" povytahuje obočí.
"Do toho ti nic není!" odbývám ho a chci vyjít ven, on mi ale neuvolňuje cestu. "Nech mě odejít."
"A když ne?" usmívá se zákeřně.
"Přestaň si hrát na drsnýho a už mi uhni!" Proč se to musí tak komplikovat? A proč proboha musí být tak… arogantní? Sakra! Timothy se netváří, že by chtěl uhnout a já jsem odhodlaná ho donutit. I kdybych ho měla napadnout, což by nejspíš nedopadlo moc dobře. Pro mě.
"Mohl bych, ale…"
"Erin!" Miles přibíhá k nám a podle jeho výrazu soudím, že se něco dalšího pokazilo. "Co tu dělá?"
"Překáží a zdržuje!"
"Poslyš, já…"
"Neříkej mi, že chceš vycouvat?! Teď!" syčím, protože se mi ani trochu nelíbí, jak se tváří.
"Promiň! Ale… povolali mě místo tebe a… já nechci o tuhle práci přijít. Řekl jsem jim, že se ti udělalo špatně a…" Nemůžu uvěřit svým uším! On vážně vráží kudlu do zad někomu, kdo se zvedá ze země. Čekala jsem, že když už nevycouval, už to ani neudělá. Chyba… obrovská. A já jsem teď akorát jenom vytočená.
"Super… naval klíče!" On chvatně vytahuje klíčky od terénního vozu a podává mi je. Já mu je skoro vytrhávám. Timothy během toho představení, které si očividně užívá, trochu ustupuje.
"Chceš tam jít sama?"
"A co mám asi dělat?!" vykřikuji. Vzdát to? Teď? Tak to teda ne.
"Timothy může jít s tebou," pokouší se to zachránit a já přemýšlím, jestli ho mám praštit hned teď, nebo až za chvíli. Jak ho něco takového mohlo napadnout?!
"Můžete mi říct, o co jde?" ozývá se Timothy, pořád pobavený mým výbuchem.
"Sklapni!" vrčím na něj a vydávám se směrem ke garáži, ale moje blbost mě nutí se vrátit na chodbu.
"Dej mi ty papíry," mluvím k Milesovi. Musím přece vědět, kde bydlí. On je s provinilým výrazem vytahuje a podává mi je.
"Hej, Laurentsová!" volá Timothy.
"Co?! Co zase?!" cedím skrz zuby.
"Nechceš řídit ten americkej tereňák z druhý světový války, že ne?"
"Jo, chci!"
"Tak na to zapomeň!" V očích se mu blýská. "S mým miláčkem nepojede nikdo, kdo má řidičák na černo, navíc holka…"
"Nějakej problém? Protože klíče mám pořád já!" Otáčím se a svižným krokem vyrážím ke garážím.
Slyším za sebou kroky a modlím se, aby…
"Timothy, co jako děláš?!" Áno, jsem hodně vytočená.
"Jak jsem řekl… nedovolím ti řídit mojí jedinou radost v životě. Dej mi ty klíče… hodím tě tam, kam potřebuješ a pak zase zpátky. I když podle batohu asi zpáteční cesta nebude třeba."
"Nemáš náhodou službu?"
"Ne, před pěti minutama mi skončila," šklebí se a stále čeká. "No tak. Ty klíče… a myslím to smrtelně vážně."
"Popros." Dobře, tohle je víc než kruté, ale prostě si nemůžu pomoct. Chytím každou příležitost za pačesy, jak mu ukázat jeho chování ale s tím rozdílem, že on bude ta oběť.
On mě provrtává vražedným pohledem, ale pak, pomalu a nejistě, vyslovuje. "P- prosím, dej mi ty klíče."
"Vidíš, že to nebolí."
"Tebe ne, ale jestli to budu dělat častěji, asi onemocním. Tak co bu-" utichá, protože mu házím klíčky a nasedávám na místo spolujezdce. Okamžitě si dávám pás.
"Ne, že pojedeš jako…" nestíhám doříct, protože šlape na pedál a auto vydává bolestivé skřípění.
"Šílenče!" vykřikuji, když jen tak tak zatočil a my minuli zátaras, který tam stojí kvůli opravě plynového potrubí. A když už mluvím o zatáčení… udělal to způsobem, že těsně před samotným zátarasem prudce zabrzdil a otočil auto o 180 stupňů. Nedivila bych se, kdyby sedřel pneumatiky…
"Snad ti není špatně," utahuje si ze mě, když vidí, jak křečovitě svírám batoh. Co vytáhnout Glock, darovat mu kulku mezi oči, jeho mrtvolu hodit do moře a v klidu odjet? Tomuhle já za prvé říkám zvrácený smysl pro humor a za druhé skvělý plán!
Jak má člověk myslet na něco jiného, než na smrt, když sedí ve stejném autě, jako ten šílenec? A ještě, když řídí? Správně, něco takového není možné…
"Tady doleva!" Jeho reakce je bravurní a já jenom díky pásu nejsem rozplácnutá na předním skle.
Já z té jízdy budu mít trauma, zato Timothy si ji dokonale užívá, jako by měla být jeho poslední.
"Timothy, zpomal! Před námi!"
"Já vidím!" Ještě víc přidává.
"Vždyť je sejmeš?"
"A komu to vadí? Nemají se ožralí motat v ulicích, když ještě ani chlastat nemůžou!"
"Jo a odkdy dodržuješ zákony?" Dost špatná otázky, když ručička ukazuje 178 km/h. Ve městě!
"Od dneška!" Po prázdné silnici, po které jedeme, se motá skupinka opilých dětí, asi v mém "skutečném" věku. Timothy ještě přidává a ta děcka si nás konečně všímají. Začínají se neohrabaně ploužit ke kraji silnice a už je v Timothyho dráze jenom nějaký kluk v trenkách.
Projíždíme kolem něj takovou rychlostí, že i když se ho auto ani nedotklo, odlétá dozadu a padá na záda.
"Jsi idiot!"
"Mám si ještě couvnout?" ptá se a trochu zpomaluje.
"Proboha, radši jeď dál!" Věřím tomu, že by byl schopný toho kluka přejet, když by "si ještě couval". "Tady doleva."
"Jsi si jistá? Tudy vyjedeme z města."
"Nevím, říkám, co ukazuje GPSka."
"Co tam chceš vlastně dělat?"
"Unést dva Výjimečné, když budou souhlasit."
"A jaký… počkej, toho malýho kluka a jeho mámu? Jsi blázen."
"Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální," odsekávám. Timothy dál už nic neříká.
Po půl hodině jízdy lesní cestou se dostáváme do řídko obydlené oblasti kolem LA. Je tu jenom pár domků (dobře, hradů) těch nejbohatších.
Náš Výjimečný bydlí na strategicky skvělém místě. Na kopci, který je obklopený lesem a autem se tam dá dostat jedinou cestou.
"Tady zastav," říkám mu na cestě k sídlu Výjimečného. Ještě kus cesty zbývá, ale nehodlám riskovat odhalení už na začátku.
Nikde není ani živáčka, až na nás dva. Fouká docela silný a chladný vítr a mrholí. Budu muset jít lesem, protože po silnici by mě případný hlídači viděli na sto honů.
"Díky, že jsi mě sem hodil," mumlám.
"Jdeš sama?"
"Vidíš tu někoho dalšího?"
"Jednoho hodného fešáka, co ti právě posloužil jako taxi služba a myslí si, že budeš potřebovat jeho pomoc, protože tam určitě bude hlídat ten gorilí Ochránce."
"Hodný fešák? Kde?!"
"Co tě žere?"
"Ztrácím tu čas nesmyslným tlacháním! Je mi jedno, jestli půjdeš, nebo ne…"
"Ale no tak… máš mě ráda." Vyskakuje z auta a zapíná si bundu. "Chceš, abych šel s tebou."
"A to víš jak?"
"Intuice!" Klepe si prstem na spánek a s úsměvem, který mě tak vytáčí, se loučí s autem. Myslím to vážně, nedělám si legraci. Po dlouhém loučení vstupuje do lesa. Já chvíli jenom zůstávám stát na místě, naprosto ohromena tím, že tomu autu právě řekl, že se pro něj vrátí.
"Super," brblám si pro sebe a jdu za ním. Pár rychlými kroky ho doháním. "To jsi takovej od malička?"
"Tak úžasnej? Jo."
"Ne," vrčím. "Tak arogantní a namyšlenej."
"Arogantní? Možná. Ale namyšlenej? Nikdy!"
"Dobře. Tak jinak. Divím se, že ti z toho obrovskýho ega ještě nepraskla hlava."
"Další důkaz o mé úžasnosti."
"A namyšlenosti. Nedá se s tebou normálně mluvit."
"Jo, to už mi pár lidí řeklo…"
"Tak proč seš pořád tak nabručenej a nepříjemnej?"
"Ještě si mě ani pořádně nabručenýho neviděla a při tvojí povaze, věř, že ani nechceš."
"Už držím zobák." Kroutím hlavou. Ne, tohle se prostě nedá.
"Klidně něco povídej… mlčet celou cestu by bylo dost trapný."
"Fajn, ale neznamená to, že jsme kámoši!"
"Kámoši? Co to je?"
"To snad ne!!!"
"Co je?" zastavuje se ostře.
"My jsme se na něčem právě shodli?"
"Ne… ale jestli si myslíš, že ano, tak tě varuju, že jestli si vážíš života, neříkám to na veřejnosti," říká a věnuje mi drzý úsměv.
"Nikdy to ze mě nikdo nedostane!"
Dál jdeme tichým a klidným lesem. Vzduch je mrazivě chladný a od pusy mi jdou obláčky páry. Noc nás svírá ve svých pevných spárech a mezi větvemi stromů proniká jenom pár slabých proužků světla měsíce.
S Timothym se rychlým tempem dostáváme za deset minut ke zdi, která nejspíš slouží jako plot.
Já vypínám baterku a tma kolem nás okamžitě pohlcuje.
"Svítí se tam," šeptá Timothy. Může být něco kolem čtvrt na dvě, možná víc, a oni svítí?
"Myslíš, že tam budou Ochránci?"
"Nemyslím, vím."
"Do kša!"
"Budeš se muset naučit nadávat… ale zpátky k věci. Kdyby něco, já se peru, ty zkoušíš najít Výjimečné."
"Máš u sebe zbraň?"
"Jo. Jenom se modli, aby u sebe neměli obrovský, slintající a hladový psy."
"Bojíš se psů?"
"Ne, ale mohli by mi udělat díru do džín a to fakt nechci. To bych měl další den na jídelníčku psíčkovou a štěkanátky." Ve tmě protáčím očima a vyskakuji na zeď. Pak z ní zase seskakuji a ocitám se v zahradě. Timothy skáče ze zdi a strhává mě s sebou k zemi. Dává mi ruku na pusu. Nedivila bych se, kdyby se mě teď rozhodl udusit. To byl jenom vtip…
Nevím, co se děje, protože nejenže je tma jako v pytli, ale taky mám v očích hlínu. Ale slyším tlumené kroky… dvou lidí. Bude tu Ochránců víc, než jsem myslela.
"Tady je čisto… jenom naprostí magoři by sem lezli," říká jeden z nich.
"Už se jich pár našlo, ale všichni skončili stejně," oznamuje druhý.
Oba naráz se ale zastavují, mně tuhne krev v žilách a Timothy kleje něco, čemu ani nerozumím, a vyskakuje ze země. Proč? Protože mi začal zvonit mobil

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 4 1/2

30. srpna 2011 v 14:13 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Tak a je to tady *pohřební výraz*
Za chvíli bude škola... jo, i já to musím vytáhnout, až se mi jenom z toho slova zvedá kufr. Komu ne, že? Jak jsem řekla... úřijde škola a já si absolutně netroufám odhadnout, jak často budou přibývat nové kapitoly. Jdu do posledního ročníku, k tomu přijímačky a spousta dalších věcí kolem, jako kroužky, zájmy, přátelé, kultura.
Proto bych vás chtěla poprosit, abyste zůstali i nadále. S OŽ nekončím a končit nebudu. Je možné, že kapitoly budou přibývat jednou za týden, za dva, nevím. Netuším, jak to chodí v deváté třídě, takže uvidíme.
Nicméně se pokusím dopsat pátou kapitolu ještě před tím, než se "opravdu" začne chodit do školy, tudíž do pondělka.
Přeji příjemné počteníčko, držím palce a dalším školním roce *už jí to přijde trapné, že to tak běží pořád dokola* a upřímnou soustrast všem školákům, studentům, vysokoškolákům a celkově všem studujícím, co chodí do školy tak neradi, jako já *chodí tam jenom kvůli kamarádům a svačinám*
A předem se omlouvám... ehm za... poznáte za co :D
Ádios!

Co z toho bude?

27. srpna 2011 v 18:01 | Erin |  Ostatní :)
No... náhodou jsem najela na jednu sránku a zaujal mě tam článekpřihlaš se do Bradavic :D Tak jsem to zkusila :) Sice nevím nic konkrétného a ani žádné podrobnosti, jenom jsem se zapsala, tak uvidím :)

Pro skalní fanoušky HP je stánka TADY :)

Moje postava se jmenuje Rose Petersonová (někomu povědomé? :D Jo... nechtělo se mi vymýšlet něco nového :DD) a chci jít do Havraspáru :D Proč zrovna tohle? Protože se všichni hlásí do Nebelvíru a Zmijozelu :DDD

Steve přehlídka

27. srpna 2011 v 13:52 | Erin |  Ostatní :)
Milé dámy, nejdedná o jeho hezký ksychtík, ale o oči :D
Vím, že jsou všechny upravené, ale... mě se to prostě líbí :)

C.V.O.K.- vždycky tak krásně popisuješ ty Stevovy oči... tak mě zajímá, které by sis tak představovala :)
Ostatní taky pište, jak si jeho oči představujete :)

1.

2.

3.

4.

5.

Země se mi klepe pod nohama!

26. srpna 2011 v 11:12 | Erin |  Ostatní :)
Nedalo mi to a musím se s vámi podělit o pár základních "pravidel" přežití :D Čeho? To vám už asi došlo z článku :D

Zemětřesení na Chebsku


Zemětřesení jsou tu docela běžnou, ač nečekanou záležitostí. Dohledala jsem si informace, že první zde zaznamenané bylo v roce 1198! Přicházejí nečekaně, a teď mám ny mysli zemětřasné roje. Intervali výskytu můžou být desítky let, ale i tři roky... jako v dnešním případě.

Jak poznám, že se blíží zemětřesení?
Pro člověka, který ho ještě nezažil to může být docela šok. Ale pro někkoho to zase může být denní rutina, jako pro Japonce.
Zemětřesení poznáte jenom vteřinu, víc ne, dopředu. Nejdřív slyšíte rachot, jako kdyby kolem vás jel vlak. Je to zvláštní, takový skoro temný zvuk. A pak přijdou otřesy s následky z otřesů, což tady bývá chvění se nábytku, skleniček, maximálně popraskaná zeď. Je to přitom divný pocit, protoe nevíte, co bude. Nevíte, s jakou silou zemětřesení přijde tentokrát a když je noc, je to o to horší. Srdce vám začne zběsile bušit a čekáte, neodvážíte se pohnout, co bude dál. Zemětřesení nebývají (tady ne) dlouhé. Ta dnešní noční trvala maximálně tři sekundy. A po odeznění nastává hrobové ticho. Jako by se nic nedělo. Musím vám říct, že nemám strach ze samotného nebezpečí, ale nejvíc hrůzy mi nahání ten zvuk před ním. Možná je to ulítlí, ale ten, kdo ví, o čem mluvím mi dá za pravdu... :)

Co mám při zemětřesení dělat?
To záleží na jeho síle. Pokud vám při zemětřesení padají z poliček skleničky a padají věci z poliček, je to už nebezpečné. Nejlepší je dostat se z domu. Pokud ale nemáte možnost a v cestě vám brání padající předměty, neriskujte to! Potom je dobré schovat se třeba pod stůl, nebo pod postel. A když není ani tato možnost, mezi futra (sakra, nářečí.... jo, myslím, že to to jinak řekne zárubně). Je to nejpevnější místo domů a bytů, i když se to zdá bláhové... podívejte se na filmy... co většinou v těch katastrofálních jediné zůstává stát? Áno, zárubně!

Dům mi spadl na hlavu, co s tím?
Pokud vám na následek zemětřesení (nechci říkat, že se to u nás nemůže stát, protože by se to s mým "štěstím" obrátilo o opak) hlavně musíte zachovat chladnou hlavu. Nejlepší je (pokud se můžete hýbat) když mlátíte železnou tyčí o něco kovového. Kov skvěle přenáší zvuky, takže jde zvuk slyšet daleko. Pokud máte telefon, zatelefonovat (jestůi půjde signál) A když nemůžete ani jedno, zbývájí vám dvě věci. Pokud nejste zranění, pokusit se co nejopratrněji b´vyrabat sám, nebo doufat, věřit v pomoc.

Pro lidi, které ze západních čech nepochází :) Ta zemětřesení jsou to běžná, země se tady chvěje pořád, neustále, jenom slabě a to necítíme. Poslední znatelné zemětřesení tu byli roku 2008, v říjnu a teď. Byly dál pak před asi 25 lety a pořád dál, až do historie :)
Tady je pár článků:


Článek z 15.10. 2008... (tuhle událost si živě namatuji... to už naběhl mráz po zádech i mně. Stalo se to šest ráno. Bylo nejsilnější ze zemětřesných rojů toho léta)





Richterova škála

účinky

Mikro (méně než 2,0)Mikrozemětřesení, nepocititelné.
Velmi malé (2,0 až 2,9)Většinou nepocititelné, ale zaznamenatelné.
Malé (3,0 až 3,9)Často pocititelné, nezpůsobující škody.
Slabé (4,0 až 4,9)Citelné třesení věcí uvnitř domů, drnčivé zvuky. Významné škody nepravděpodobné.
Střední (5,0 až 5,9)Může způsobit velké škody špatně postaveným budovám v malé oblasti. Pouze drobné poničení dobře postaveným budovám.
Silné (6,0 až 6,9)Může ničit až do vzdálenosti 100 km.
Velké (7,0 až 7,9)Může způsobit vážné škody na velkých oblastech.
Velmi velké (8,0 nebo větší)Může způsobit vážné škody i ve vzdálenosti stovek kilometrů.

Žádné video od nás jsem bohužel nenašla, ale jakmile se někde objeví, dám ho vám se, abyste slyšeli ten zvuk, nahánějící mi, hrůzu :D Tady je zatím jenom záznam zvuku, z Japonského zemětřesení... není to moc správné sem dávat zrovna tohle, ale nic jiného jsem nenašla.


Neměla jsem v plánu se tak rozkecat, ale nedalo mi to :D Je to moje váseň, takže jestli máte někdo nějaké otázky, klidně se ptejte :)


kapitola 3

24. srpna 2011 v 10:47 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Takže bráško, tahle kapitola je pro Tebe a pro ty Tvý dvanáctý narozeniny! Takže všechno nej nej nej a dárek dostaneš až pak ;)** :D :)


Erin


Auto nevybuchlo…
Jakmile dojíždíme k budově OMEGA 5, Timothy i já se raději každý vydáváme jiným směrem. Co nejdál od sebe…
Ten blonďatý mimoň jde asi rovnou na ošetřovnu, protože jeho ruka během cesty nabrala ošklivou barvu.
Já mířím do svého pokoje. Mým největším přáním a touhou je dát si sprchu a zalehnout…
***
Zavrtávám se do peřiny a zkouším ignorovat vytrvalé klepání, které mě vytrhlo ze snu s Benem Barnesem, kde mi Ben přistál před domem a podal mi růži…
"Ať jsi, kdo jsi, jdi pryč!" volám unaveně a očima zkoumám hodiny. Devět ráno…
"Erin? Jenom ti mám říct, že tě pan Wilkins chce vidět," říká skrz zavřené dveře můj jediný kamarád, který mě tu bez větších problémů přijal.
"Hned?"
"Ne, až v pět. Vlastně chce vidět tebe a Timothyho. No nic, já letím za ním. Hezké sny." Miles.
Takže to přeci jenom udělal… Timothy vážně ve zprávě z mise napsal, že jsem neposlechla rozkaz. Teď už to jenom potvrdí panu Wilkinsovi a já poletím jako namydlená střela.
V hlavě se mi začínají přehrávat nechtěné obrázky, co by se dělo, kdyby mě teď vyrazili a pak bych nesehnala práci.
Brrr!!! Raději vyháním myšlenky na společné bydlení s bezdomovci z hlavy a soustředím se na spánek (plus Bena!).
***
Budík mi začíná drnčet ve čtyři odpoledne.
Slyším, jak do parapetu bubnují kapky deště, což mi hned přidává na dobré náladě, i když mě asi za necelou hodinu vyhodí… Jo, to, že mě Timothy nakonec prásknul, mi nedalo moc spát. Přeci jenom… tohle je jako moje nová rodina a představa, že bych ji měla ztratit, mě docela děsí.
Mám chvíli sama pro sebe. Vzácnou chvíli. Rychle si oblékám košili a džíny. Pak beru do ruky knihu, sedám si k oknu a pouštím se do čtení.
Takové využívání volného času bych brala všema dvaceti. Už by to chtělo jenom něco k jídlu…
Jakmile padá myšlenka o jídle, zjišťuji, že můj žaludek už je v půli cesty požírání sama sebe…
Půl páté. Pořád stíhám skočit si do kuchyně. Zaměstnanci mají ve dne v noci k dispozici vybavenou kuchyň, kde si můžeme udělat, co chceme. Je to snadné, protože každý Ochránce tady má jinou misi, úkol a prostě všechno kolem. Tak si obědy, večeře a snídaně děláme sami.
V kuchyni jsou jen dva utahaně vypadající Ochránci, takže budu mít klid.
Za dvě minuty pět vystřeluji z kuchyně a běžím směrem ke kanceláři pana Wilkinse.
"Ahoj, Erin! Mám pro tebe rozpis služeb," volá Bob z otevřených dveří a já se prudce zastavuji.
"Ahoj… jo, super, ale já mus-"
"Už se to tiskne, bude to chvilinka."
"Kolik je hodin?"
"Sedmnáct nula tři," odpovídá nezaujatě a hlemýždím tempem mi podává ještě teplý papír. Já mu ho doslova vytrhávám z ruky a utíkám směrem ke kanceláři svého šéfa.
"Dík!"
Dobíhám před kancelář pana Wilkinse. Ochránce u dveří na mě rovnou kýve, že mám jít dál.
"Vítej, Erin," usmívá se pan Wilkins hned po té, co vrážím do dveří. "Posaď se." Timothy už tu je. Na pravé ruce má od zápěstí k lokti odlehčenou sádru.
Když si sedám na židli, ještě očima ujíždím na hodiny. Jdu jen o pět minut pozdě.
"Zavolal jsem vás kvůli včerejšku, vlastně dnešku. Co mi k tomu chcete říct?" Já ani Timothy nic neříkáme. Má možnost mě prásknout a nechat vyhodit. Ale mlčí. Asi si chce mojí prohru pořádně vychutnat. Srdce mi buší jako o závod a čekám už jenom na větu: Je mi líto, máš padáka. "Nikdo nic? Tak dobře, začnu já. Erin, včera jsi měla sedmnácté narozeniny. A dnes jsem si všiml, když jste přijeli, že vy dva jste se příliš… neskamarádili. S tím taky souvisí můj dárek. Tak trochu jsem si popovídal s jistou osobou, která ti zařídí doklady a trochu si pohraje s tvým datem narození. Jako by si včera oslavila osmnáctiny. Poneseš odpovědnost sama za sebe. Jestli ti to ale nevyhovuje…"
"Ne!" vyrážíme s Timothym unisono.
"Tohle mluví za vše," vzdychá nešťastně pan Wilkins. "Nicméně úkoly mimo budovu budete plnit nadále spolu. Z toho, co jsem se dozvěděl z hlášení, umíte spolupracovat. Teď už můžete jít." Oba přikyvujeme a bez dalšího slova vycházíme z kanceláře.
Tušila jsem, že mě Timothy nenahlásí, ale nebudu lhát. Měla jsem pořádně nahnáno.
Ve svém pokoji si prohlížím rozpis služeb, který mi dal Bob. Pořád mám ještě hodinu a půl čas. Beru do ruky cedulku se svým jménem a mikinu. Venku panuje typické podzimní počasí, ačkoli je ještě léto.
Jediný člověk, se kterým bych si mohla popovídat, je Miles, takže se ho vydávám hledat.
Zjišťuji si, že má službu venku, u únikového východu.
Milese nacházím přesně tam, kde mi bylo řečeno, že je. Už zase si čte nějakou detektivku.
"Kdo koho zabíjí tentokrát?" ptám se, když k němu přicházím blíž. On zvedá oči od knihy a zavírá ji.
"Žárlivá manželka sestru svého muže… někdo by měl o našem životě napsat knihu, protože by to byl trhák," usmívá se. Miles je docela milý, ale zase moc dobře se neznáme. Prostě jsme si padli do oka.
"Nikdo ti nebrání, jenom s vydáním by byl trochu problém." Zabili by ho dřív, než by to stihl odeslat.
"Jo, vypsali by cenu na moji hlavu."
"Dám…," hrabu v kapse od džínů, "dva dolary a třicet centů."
"Tolik? Nezruinuje tě to?" směje se.
"Máš pravdu, plácla bych se přes kapsu. Do kolika máš službu?"
"Do tří, ale už teď se mi chce spát. Lovci jsou teď nějak moc aktivní, co se týče útoků."
"Narazils na nějakého?"
"Ne na jednoho," šklebí se. "Ale žiju, takže není co řešit. Slyšel jsem, že jsi taky měla nějakou akci."
"Jo, ale o tý se radši bavit nebudeme."
"Copak? Timothy prudil?"
"Vážně to neřeš. Není to nic zajímavého a ty bys to se svojí nevymáchanou pusou někde vykecal."
"Všimla sis někdy, že bych si s někým povídal kromě tebe?"
"Ne," přiznávám a sedám si na schody. "Ale i tak ti to neřeknu. Dojdi si za Timothym, ten ti rád všechno vysvětlí."
"Timothy je arogantní vůl," říká bez obalu a já propukám v hlasitý smích.
"To jo… nevíš, co je mezi ním a panem Wilkinsem?"
"To až na ně nikdo neví." Sedá si vedle mě a kouká na strom před sebou. "Ale bude to něco vážného, když dal tebe na starost Timothymu."
"Hm," bručím si pro sebe a pozoruji padající list, který se snáší na zem a přistává v louži kalné vody.
"Erin?"
"Jo?" zvedám oči a pouštím z hlavy padající list.
"Promiň mi tu vlezlou otázku, ale co tady vůbec děláš? Pan Wilkins říkal, že jsi z Evropy."
"To jsem," přikyvuji. "Vlastně jsem tady ani neměla být. Jeden Výjimečný mě přenášel, když jsme utíkali z doupěte jednoho Lovce a řekněme, že jsem nebyla moc ready. Místo Londýna jsem spadla sem…"
"Wow… Londýn a Los Angeles není až takovej rozdíl… obojí začíná na L," krčí rameny a já ho loktem šťouchám do žeber.
"Jsi blbej…. Ale při výplatě, kterou mám, se do Londýna dostanu tak za sedm let."
"A proč jim tam nezavoláš?"
"Protože jediný dva lidi, na které znám číslo, jsou mrtvý." Dobře, Damian mrtvý není, ale to nemusím rozebírat. A Ann… nemůžu na ni myslet teď.
"Aha, promiň."
"V pohodě. Ty ses tady vzal jak?"
"Hm," culí se, "vážně to chceš vědět? Protože moje minulost je věc, proč se se mnou nikdo tady nebaví."
"Jasně, že chci."
"Fajn… V žádný škole pro Ochránce jsem nevydržel dýl jak půl roku. Byl jsem snad na všech školách v Americe."
"Jak to?" valím oči.
"Nebyl jsem zrovna žák hodný následování… rvačky, drogy, chlast," vzdychá a pohledem propaluje svoje boty. "Naposledy jsem byl ve škole v Texasu, odkud mě vyhodili za to, že jsem se nalil a pak hodně ošklivě ztřískal jednoho Výjimečného. To mi bylo šestnáct. Ani nevím proč, ale vydal jsem se do Los Angeles. Nemá cenu už se něčemu vyhýbat, stejně už sis nejspíš obrázek udělala. Když jsem se dostal do LA, potřeboval jsem se napít. Neměl jsem peníze, takže jsem chlast ukradl. Jenomže mě sledoval majitel obchodu, a když jsem na to přišel, zaútočil jsem na něj. Já debil si nevšiml, že má u sebe zbraň. Vlastně všiml, až když mě kulka polechtala na zádech. Dál už se dělo se mnou to samé, co s tebou. Nějakou náhodou mě pan Wilkins našel a pomohl mi. Uzdravil jsem se a pan Wilkins mi dokonce navrhnul, že bych u něj mohl pracovat. Měl ale jednu podmínku… už žádný pití a drogy. Souhlasil jsem. Bylo to sice dost těžké, ale přežívám." Přemýšlím o jeho životním příběhu. Taky to neměl v životě vůbec lehké, ale on si za to tak nějak mohl sám.
"Minulost je minulost," pronáším. Jo, to se mi to kecá, když se jí sama každý den užírám jako nikdy ničím. "Je zbytečné se jí trápit, protože ji nezměníme. Člověk se musí hnout dál, i když… i když to bolí." Možná je tohle pro mě zlomové uvědomění si. Jenom najít tu sílu a zapomenout na Ann, Damiana a Andyho. Nemyslím zapomenout jako na osobnosti, ale zapomenout na minulost.
"To máš pravdu," přikyvuje. "Ale raději změníme téma. Slyšel jsem, že jsi zabila Lovce… už jsi dostala značku?"
"Ne. Já nevěděla, že se dávají i tady."
"Samozřejmě, že jo! To by byl systém pěkně na houby, kdyby…" utichá, protože se před námi objevuje nějaký Ochránce. Neznám ho, ale párkrát už jsem ho viděla.
"Mám tě vystřídat," kýve směrem k Milesovi.
"Jak to?" mračí se Miles. Jemu služba končí až ve tři ráno a je teprve sedm.
"Půjdeš místo mě na nějakou soukromou oslavu… ten, co si ji objednal, si vyloženě řekl o mladé Ochránce. Samozřejmě na poslední chvíli, takže se to Bob nějak snaží dát dohromady."
"Tak fajn," zvedá se a já taky. Ještě si bere knížku a přenecháváme místo našemu "staršímu" kolegovi. Přitom mu musí být maximálně třicet…
"Hádám, že na tu oslavu jdeš taky."
"Z čeho usuzuješ?" křením se, když procházíme úzkou cestičkou k hlavnímu vchodu.
"Z toho, že jsi žabař a z toho, že jsi mladší, dvojnásobná," směje se.
"Skvělá dedukce," trousím suše.
"Ale no tak," šťouchá mě lehce a dál se usmívá jako měsíček. "Byl to jenom vtip." Já jenom kroutím hlavou a přidávám do kroku, protože začíná pršet. Po vteřině už byste to nenazvali déšť, ale solidní chcavák. Padají kapky jako trakaře, takže když dobíháme do budovy, vypadáme, jako bychom v oblečení skočili do bazénu.
"Za to určitě můžeš ty! Bouřkodešťomile!" obrací se na mě Miles, ale nedokáže si udržet vážnou tvář a nahlas se rozesmává.
"To víš, jsem dešťová víla… hele, nechci být ta, kdo kazí zábavu, ale za deset minut začíná oslava a mi vypadáme dost odpudivě…"
"Sakra!" přerušuje mě. "Tak… uvidíme se tam!" Rychle mi mizí z očí a zanechává za sebou mokrou cestičku.
Já taky rychle upaluji do svého pokoje, převlékám se a utíkám dolu, kde se má oslava konat.
Celá restaurace je krásně vyzdobená. Všechno je sladěné do modro-zlaté barvy, dokonce i obrovský dort, který trůní uprostřed místnosti na velikém stole, je modro-zlatý. Punč - modrý. Poleva na malých dortech - modrá. Ubrusy a závěsy jsou zlaté a po podlaze se válí modré a zlaté flitry.
"No konečně!" vrčí nějaký Výjimečný v obleku a podává mi nějaký složený hadr. Vteřinu na to mi dochází, že je to tričko. Modro-zlaté! "Obleč si to!" Ten Výjimečný čeká, až si to obleču, tak si ho rychle přetahuji přes košili. "Tvoje místo bude u dveří." Odchází a jako nějaký král se nese po místnosti, aby mohl seřvat nějakého Výjimečného, co málem rozbil skleničku na víno.
Možná jsem se zapomněla zmínit, že OMEGA 5 nezaměstná jenom Ochránce. Ti jsou tu jako ochranka, bodyguardi na objednávku, nebo pro práci fyzicky náročnou. V OMEGA 5 ale pracují i Výjimečný. Jako servírky, uklízečky, kuchaři… Je to pro ně bezpečnější. Dostanou výplatu jako v normálním světě, ale tady mají jistotu, že jsou v bezpečí. A pak jsou tu Výjimeční, kteří se sem chodí bavit a užívat zábavu. Příklad máte hned tady: chlápka v obleku.
Dneska je den na prd! Proč taková náhlá změna mé nálady? Jedno slovo: Timothy! Se založenýma rukama (a jednou sádrou), se opírá o zeď a očima skenuje svoje okolí. Má na sobě stejné volné tričko jako já a na něm cedulku se svým jménem. Stoupám si k druhé straně dveří a ignoruji Timothyho pohled, který na sobě doslova cítím.
Jo, proč bych mohla skončit někde v klidu v rohu, když můžu být na místě s tím idiotem?

Pozvaní Výjimeční přicházejí po malých skupinkách, nebo v párech. Už na první pohled jsou to snobové. Elita Výjimečných. Každý z nich si může dovolit dva, ne- li víc, Ochránců.
Kabelka jedné ženy, která je zde, stála určitě stejně, jako Ford, ve kterém jsme jeli k Morrisenům. Dobře, tohle byla trochu nadsázka, ale určitě jste asi pochopili, že jsem tím chtěla naznačit, že ta kabelka byla vážně drahá. Já osobně bych si to nevzala, ani kdyby mi vyhrožovali smrtí!
Když tak na to myslím, byla by docela zábava sledovat, co by ta ženská dělala, kdyby její kabelka "náhodou" začala třeba hořet. No sranda… pro mě určitě. Já bych se válela smíchy po zemi.
Pro takové Výjimečné se vám ani nechce riskovat život. Berte to tak, že pro ty pracující ano. Prostě lidé, jako já. Kdyby se tu něco dělo, tisíckrát radši bych chránila vesnického křupana, než nafoukanou princezničku. Proč? Protože bych věděla, že křupan by mi byl vděčný. Princeznička by si odfrkla, že jí krev umazala koberec a okamžitě by si zaplatila někoho jiného. A když už zemřít, tak jenom ne zbytečně. Zemřít s vědomím, že ten někdo bude smutný, bude vás postrádat…
Oči mi padají na Milese, který stojí na druhé straně místnosti. Vyplazuje na mě jazyk a já mám tisíc chutí najít nějaký hodně těžký předmět a vzít ho jím po hlavě! Jasně, že se mi vysmívá, že jsem schytala místo vedle Timothyho.
Já obracím oči v sloup a odvracím pohled jinam.
Umíte si představit, jaká je to hrozná nuda, jenom stát a civět na ostatní, jak se baví? Navíc se nesmíte hnout z místa, aniž by to za vás někdo vzal. Já bych v nejhorším mohla poprosit Timothyho, aby to za mě na chvíli vzal. Ale to bych si raději ukousala prsty na rukou a pak je snědla, než ho o něco prosit.
O hodinu později už jsem zaměřená pouze na tři osoby. Těmi "šťastnými" jsou ten chlápek v obleku, co slaví své čtyřicáté páté narozeniny, žena s dlouhými blonďatými vlasy a modrýma očima a pak ještě asi desetiletý chlapec, taky blonďák s modrýma očima. Ta žena a chlapec jsou už na první letmý pohled příbuzní. Na sto procent matka a syn. Náš oslavenec už s nimi příbuzný není, ale i tak se s nimi často zdržuje. Že by pár? Nepochybně. Nebylo by na tom nic divného, nebýt chování, které muž projevuje k ženě.
Věc, kterou opravdu nesnáším, je hrubost mužů k ženám. Takové muže bych poslala do doupěte Lovců a nechala bych je tam. Byla by to jenom životní zkušenost, takže by přežili. Oni by si pak sakra rozmysleli, jestli budou dál ženě ubližovat. Nesnáším takové chování proto, že si myslím, že se to vymyká zákonům přírody. Neříkám, že nejsou výjimky. Někdy žena prostě mužovi jednu natře a konec. Ale v tomto případě mi přijde, že by jí měl být oporou.
Ne, že bych nikdy neslyšela o domácím násilí v rodinném kruhu, ale takoví agresoři by si na veřejnosti nic nedovolili.
Jenomže oslavence je k naší blonďaté paní velmi nepříjemný. Už několikrát jí ponížil před svými přáteli a chová se jako… omluvte můj slovník… arogantní a sprosté hovado!
Ona se snaží čas trávit se synem, pěkně tiše v rohu, ale náš Výjimečný ji každou chvíli vytáhne jinam. Z jejího výrazu lze znát, že je tu nerada, až nuceně.
I obyčejný člověk s dobrým zrakem by si po chvíli prohlížení všiml modřin na jejích rukou. Obličej má čistý, ale vsadila bych se, že kdyby si smyla make-up, už by to vypadalo jinak.
Všechny tyhle drobnosti napovídají jednomu. Ten Výjimečný ji šikanuje na veřejnosti a doma to má určitě ještě horší.
Nejsem jediná, kdo si mužova chování všímá. Timothy každou chvíli ujíždí očima k jejímu stolu a pokaždé, když se Výjimečný přiblíží, cukne to v něm.
Milesovi už jsem dávno očima naznačila, o co by mohlo jít, a on rychle pochopil.
Tohle se mi nelíbí…
Jenomže je tady háček. Oba jsou to Výjimeční. Zajímá vás, co dělat, když by se Výjimečný pokusil zabít jiného Výjimečného? Záleží na tom, jaká je situace… my jako Ochránci máme za úkol snažit se šetřit jejich životy, ale když není jiná možnost, máme povolení zabíjet. Pak ale nastávají dlouhá sezení, výslechy a hlavní orgány dělají všechno proto, aby se dokázalo, že Výjimečný nebyl zabitý zbytečně.
Tomuhle chlápkovi bych nejraději hned zakroutila krkem, ale… nemůžu. Nesnáším bezmoc… kurňa, měla bych si sestavit seznam věcí, pocitů a vlastností, které mám ráda. Takhle vypadám, že všechno a všechny nesnáším.
Znovu! Ten chlápek jde k té ženě znovu! Timothy i Miles jsou v pohotovosti, ale těžko něco zmůžeme. Tentokrát s nimi jde i chlapec… míří k východu!
Procházejí kolem nás a vychází na chodbu. Jen na milisekundu se setkávám s pohledem Timothyho.
Jak sám řekl… jde o práci. Osobní pocity musí jít stranou. Lehce přikyvuje a narovnává se.
Já ještě pár vteřin čekám a poté opouštím zakouřenou místnost.
Mám štěstí… zrovna zachází za roh. Zastavuji se, abych mohla poslouchat jejich rozhovor. Třeba se celou dobu pletu. Kdybych zasáhla a byl by to omyl, mělo by to nedozírné následky.
"Řekl jsem ti dost jasně, jak se máš chovat! Dělala sis, cos chtěla! Víš, že nesnáším, když se chováš jako obyčejná Výjimečná!"
"Omlouvám se," říká potichu žena a podle tónu hlasu poznávám, že nemá daleko do pláče.
"Na omluvy je pozdě!"
"Ne, prosím, nech Darrena na pokoji!" vykřikuje trochu hlasitěji.
"Ten spratek jednou stejně shnije, jako ty…"
"Nějaký problém?" vstupuji mezi jejich rozhovor. Akorát včas se ten chlápek zastavuje, spíše zastavuje svoji ruku. Sakra! Kdyby se jednoho z nich pokusil uhodit, mohla bych po něm skočit. Takhle nemůžu nic…
"Žádný," hraje úsměv. "Že ano?" Žena neodpovídá a dívá se na mě velikýma modrýma očima, které se plní slzami. Když Výjimečný vidí, že mu žena nepomůže, úplně mění svoje postavení z milého na agresivního a nepříčetného. "Kdo si myslíš, že jsi?! Máš být snad vevnitř!"
"Kolega to za mě vzal," říkám odlehčeným tónem. No tak, naštvi se a zkus mě praštit!
"Ty se tady montuješ do věcí, do kterých ti nic není!"
"Vím dost na to, abych vás mohla udat za domácí násilí," říkám mu chladně. Žena sebou trochu cuká, což mi to jenom všechno potvrzuje. Šach mat, ty řiťoksichte!
"Vážíš si téhle práce?! Tohohle života? Já vím, že ano, proto ti radím, drž se zpátky! Raději odklusej a možná ti práce zůstane, i když by ses hodila do úplně jiné branže."
"A když neodklušu?" ignoruji jeho nevkusnou poznámku o "jiné práci".
"Ty drzej spratku!" vykřikuje a přichází blíž. Vypadá to, že začíná ztrácet trpělivost. Skvělý, tak přesně tohle chci.
"Nejsem drzá, jenom se ptám. Stačí normálně odpovědět."
"Ty…"
"… drzej spratku, já vím." Výjimečný celý rudne vzteky a já pozoruji jeho napřáhnutou ruku. Ten teda nemá moc nervů… každopádně se mě snaží praštit.
Už se mu chci začít bránit, ale v tom mě někdo popadá za pravé zápěstí a silně s ním trhá. Já odlétám jako hadrová panenka a zády narážím do zdi. Co je ale horší, je bodavá bolest v rameni.
Ten parchant mi ho vyhodil! Moje pravé rameno už tak je na tom dost špatně. Střelné zranění, které jsem utržila při útěku z Jamesova doupěte, už se dávno zahojilo, ale svaly a šlachy byly značně poškozené a já měla štěstí, že s pravou rukou vůbec můžu hýbat úplně a ne jenom omezeně.
Vyhozené koleno a rameno bolí jako svině! Čelist prý také, ale to se mi ještě nikdy nestalo. Koleno jsem si vyhodila jednou a teď tohle. Nejhorší je, že nahazování bolí mnohem víc, než samotné vykloubení…
Trochu nakláním hlavu, abych se podívala, jaký necita se mnou takhle praštil. Ani nepomýšlím na to, že by to mohl být ten Výjimečný a… nemýlím se.
Před ním stojí Ochránce. Chlap jako hora… na výšku má snad dva metry! Jeho plešatá hlava hází prasátka po místnosti, jako by ji měl naleštěnou voskem, a jeho obě paže "zdobí" černá tetování.
"Moc se vám omlouvám, pane," slyším jak Timothy drtí mezi zuby. Přichází k nám a měří si zrzouna pohledem. "Je tu nová."
"To vidím," odfrkuje si Výjimečný, otáčí se na patě a odchází. Já sleduji zoufalé pohledy chlapce a ženy. V jejích očích vidím zklamání, v jeho strach. Sakra! Tohle jsem dokonale zkazila.
Timothy ostře a krátce píská a ve dveřích se objevuje Miles. Pomáhá mi na nohy a přitom se neopatrně dotýká mého ramene. Já ho od sebe silně odstrkuji a bolestně syčím.
"Promiň… máš ho vyhozené?"
"Jo," cedím a soustředím se na pravidelné dýchání.
"Tak to ti to budeme muset zase nahodit…" říká opatrně. "A nejlepší by bylo udělat to hned."
"Sakra!" vzdychám. Dneska mám Nadávací den… ale alespoň to budu mít za sebou. "Fajn."
"Půjdeme na ošetřovnu." Miles se otáčí na Timothyho. "Jdeš taky?"
"A musím?" odpovídá mu otázkou. Bože, to je kre-… ditka? Ne, dneska už jsem nadávala dost.
"To záleží na tom, jestli je doktor ještě na ošetřovně."
"A jestli je tam, to záleží na tom, kolik je hodin. Takže… kolik je…"
"Jste jako stádo debilů!" ruším jejich slovní přestřelku. Jo, s tím nadáváním jsem to podcenila. "Je dvanáct, takže tam doktor už není. Hádej co, Timothy?! Jdeš a náma!" Někdy si říkám, jestli opačné pohlaví vůbec umí používat mozkové buňky.
Beze slova se vydávám směrem na ošetřovnu a je mi jedno, jestli jdou se mnou. Poradím si i sama, protože k nahození ramena stačí i židle. Sice to bolí ještě šeredněji, ale co už.
Jak jsem řekla… doktor na ošetřovně už není a nemá cenu volat kvůli něčemu, co zvládneme sami.
Někde tady musí být šátek. Miles mi pomáhá hledat a Timothy kouká, jak hledáme. Jo, nejlíp se kouká na ty, co pracují.
"Mám ho," vytahuje Miles z jednoho velikého šuplíku složený bílý šátek.
Já si lehám na lůžko, co tady mají a proč lhát? Nejraději bych vzala nohy na ramena… teda rameno.
Postup je následovný… vrátit zpátky ramenní kloub na své místo, aniž by byl někdo další zraněn. Brnkačka!
"Na tři, jo?"
"No jasně… říkáš na tři a uděláš to na dva!" Vzpomínám na Nathana, který mi taky shodou okolností ošetřoval zraněné rameno, ale levé.
Déjà vu.
Šátek už mám uvázaný kolem ramene, už stačí jenom pořádně škubnout. Timothy je ten, kdo bude tahat šátek. Alespoň budu mít o to větší důvod mu potom dát pěstí…
"Škoda," krčí rameny Timothy. "Tak hned!" Bez váhání silně trhá šátkem.
"Do prdele!" vykřikuji a bolestí zatínám ruku v pěst. Miles mi ji drží přišpendlenou na místě… mít ji volnou, už zdobí Timothyho obličej monokl. A ne jeden!
Řeknu vám (znovu), že nahazování vykloubených končetin opravdu bolí víc, jako samotné vykloubení…
Po první vlně bolesti, kdy zapomínám skoro dýchat, předměty zase získávají jasné kontury
"Je to dobrý?" ptá se starostlivě a pořád mě nepouští. Kdyby tam kloub nezapadl hned, muselo by se to celé s šátkem opakovat.
"Jo," přikyvuji a on mě nejistě pouští. Vyhoupávám se do sedu a Miles mi ještě zavěšuje ruku do šátku jako při zlomenině. Tři dny a bude to v pořádku. Teda… mělo by být.
A teď nastane dost důležitá část. Poděkovat. Poděkovat Milesovi mi nedělá problém. Je to přece kamarád. Ale s Timothym to bude trochu jiné. Vím, že jsem ho už nazvala tolika věcmi, že byste pomysleli, že je dementní, ale… on není blbej. Když mu poděkuju, bude to brát jako výhru. Tak jo… alespoň mu ukážu, že mám na to mu poděkovat s hlavou vztyčenou.
"Děkuju, že jste mi pomohli."
"Za nic," usmívá se mile Miles.
"Jo… za nic." Timothymu se po tváři rozlévá zákeřný a vítězný úsměv.
Jako bych to nečekala…

Další kapitola

Předešlá kapitola


Pro zkrácení čekání :)

22. srpna 2011 v 22:18 | Erin |  Ostatní :)
Já se moc, moc a moc omlouvám!!!
Vím, že mám skluz s kapitolou, ale chybí jí jen přepsat (k Vánocům chci otroka, co bude přepisovat kapitoly!!! :D )
Ale venku je hezky a voda teplá *krčí rameny* :D
Mám tu něco k OŽ :)

Chci se zeptat, kdo je vaše nejoblíbenější postava a proč? nebo vás na někom něco zaujalo... klidně se rozepište, to jenom potěší :)

Děkuji za odpovědi a pardón

P.S.: Ne, že to bude samý Steve!!! :DD

Ellie

20. srpna 2011 v 10:25 | Erin
Prosím fanfáry, protože vám představuji další všestranně založenou umělkyni. Její básničky zaujmou, potěší, rozpláčou... :) Vřele doporučuji se tam zastavit a pobýt :)


Puding

18. srpna 2011 v 11:33 | Erin
Po dlouhé době jsem zase našla nějakého umělce, jehož tvorbu maximálně obdivuju.
Lidi, zajděte na ten blog a přečtěte si povídky od autorky, Puding. Vážně, neuděláte chybu a navíc vás návštěva obohatí o další skvělá literární díla!


OŽ po 15-20 letech

17. srpna 2011 v 22:25 | C.V.O.K./Erin |  Ochránce života- jiná podání
Slíbená povídka a-lá čas už uběhl :D





Steve:
Právě teď sedím v kuchyni a krmím naší tříletou dceru Rose. Ne, že by to chtěla jíst, ale sem tam něco se dostane i do její pusy. Dneska čekáme návštěvu. Nevím, jestli se mám radovat, nebo vztekat, ale cítím něco mezi.

Arriane:
Balancujem na chrbte čalúneného kresla. Zástera okolo pása, prachovka v ruke a zmietam smietky neporiadku z nasívnych drevených garniží. ((poznámka pre čskú populáciu: to na čom vysia záclony)). Patetické? Možno, ale má prísť Erin s rodinou, takže musí byť všetko dočista vypucované... Natiahnem sa teda ešte viac, až sa kreslo postaví len na zadné nohy a veselo si pohmkávajúc metalovú verziu Beethovenovej deviatej symfónie, strúham vzornú žienku domácu. Všetko ide ako po masle keď tu... Z poschodia nad nami sa ozve obrovský rachot. Strácam rovnováhu .... "Williamon!"Zakryčím keď saltom zach raňujem pád. "Thomas! Okamžite podte dole!" Zvolám na synov.

Steve:
Protočím očima a čekám, až kluci přijdou dolů a oznámí nám, co rozbili, zapálili, nebo úplně sešrotovali. Arriane vypadá jako vždycky dokonale, ale když se zlobí, je celá k sežrání. Bože, začínám stárnout. Kluci se dolů vůbec netrnou, ale přeci jenom po chvíli jde slyšet lehké vrznutí schodu. Co pak jsem je za ty léta nic nenaučil?! Ani schody nesejdou, aniž by je někdo slyšel. A není pochyb o tom, že nechtějí být slyšet. Když už jsou dole, vidím, že se tváří tak nějak... provinile. Jak to říct? Vím, jak jim je. Sám jsem byl jako dítě strašnej parchant, takže mám pro takové průsery pochopení. Jenom nedej bože, aby rozbili něco, co je Arriane.

Arriane:
"Čo to bolo?" Pýtam sa s rukami v bok a snažím sa vyzerať vážne. Pri pohľade na ich anielsky neviné no diabolsy nebezpečné tváre ma to však stojí veľa úsilia. Obaja sa nervózne obšijú a pohľadmi hľadajú pomoc u odca. Steve sa na nich potmehúcky usmieva -všedci muži sú rovnaký čo?- a drží lyžičku na pol cesty k Rousiným ústam.

Steve:
"Tak jo, radši to vyklopte, nebo vytočíte mámu. Já měl ze svojí mámy respekt, takže si pospěšte." Jo, ví to, že je to naprostá kravina. Respekt jsem choval jedině k sobě a dobře, teď a Arriane. Rose konečně bere do pusy lžičku, ale přitom se nějak divně tváří a... kýchá. "Kur- níčka šopa!" zarážím se včas, kdy po mě Arriane šlehla nebezpečný pohled. Jasně... jsem celý od přesnídávky. Když už stojím, stoupám si vedle Arriane a čekám, až kluci vyklopí, co udělali. "Tak co bude? Buď to vyklopíte, nebo se tam zajdu podívat..."

Arriane:
"Nie!" Skrýknu obaja naraz. "My sme si len upratovali izbu ako si prikázala..." Chcel situáciu zachrániť mladší osemročný Thomas. Aha. No výborne, už len začiatok mi stačil na to, aby som vedela čo bude následovať. Pretočím očami, nechávam nápravu galimatiášu na hlavu rodiny a z obavy o vlastnú - a aj ich- bezpečnosť, idem radšej preč. Beriem malú z sedačky do náručia. Utierkou jej utriem špinavú tváričku a čičíkavo sa do nej snažím vpratať zvyšok kaše. Čuduj sa svete, ide mi to lepšie ako Stevovy. Holt, ženy držia spolu, a muži zjavne taktiež. Pomyslím si keď cez dvere vidím, ako sa všedci traja rýchlo hrnú po schodoch hore. Pohľadom zavadím o hodinky a zisťujem, že máme ešte tak pol hodinu. Fajn. To je more času. Všetko stíhame...

Steve:
"A do..." utichám, když vidím tu spoušť nahoře. Mám zavěšeného Thomase na noze a snaží se, abych nešel dál. Jenom ten pach kouře mi zabíjí buňky. Tak tohle je chodba... jak co asi bude vypadat v pokoji? když vidím obraz, který visí úplně na opačnou stranu, než má, uniká mi úsměv. Otevírám dveře... a valím oči. Tak tohle ne... sám jsem kdysi udělal spoustu malérů, ale já jenom zabíjel. Oni nechali svůj pokoj vybouchnout! Sundávám si z nohy Thomase a scházím zase dolů. "Bude to dobré, miláčku. Jenom nám chybí jedna pětina domu..." oznamuju bez obalu.



Arriane:
"Čože?" Neveriacky mi vyskočí hlas o pár tónin vyššie a tacka s pečeným zajacom ktorú som práve vytiahla z rúry dopadne na stol s trošku väčším zadunením, ako bolo v pláne. Rose sa zasmeje. O áno, ona je tiežveľmi živé dieťa... "Teraz? Zachvíľu sú tu a my... my..." Premeriam si záškodníkov zúfalým pohľadom. "Môžeš s tým niečo urobiť?" Spýtam sa trošku skleslo a mierne vyvedená z miery. "Musím prestrieť, prezliecť malú... Urob zázrak. Prosím." Vážne som chcela aby sme aspoň raz, jediný raz v živote vyzerali ako normálna rodina.

Steve:
"Em... jeden bych tu měl, sice malý, ale pomáhá..." přicházím k ní blíž a tisknu jí k sobě. Hned je všechno hezčí. "A pak mám ještě jeden návrh... mohl bych dojet do města, přivléct nějakého Vyjímečného a donutit ho tady pomocí nějaké schopnosti uklidnit, nebo něco takového, ale s tím bys asi nesouhlasila," šeptám jí do ucha a čekám na odezvu.

Arriane:
"Ty lichotník..." Položím si hlavu na jeho rameno a vdýchnem omamnú vôňu, skálajúcu z každého kúsočku jeho tela. Je to možné aby vždy keď som pri ňom, cítila som to isté pobláznenie, tú istú vášeň a náklonnosť ako v prvý deň našeho stretnutia? Áno, väčšinou s ato deje iba v rozprávkach, ale u mna je to realita. Nechám krátku chvíľku prúdiť telom energiu spätú našou blízkosťou a potom sa dokonale upokojená odtiahnem. "Uhráme to na renováciu. Uzavrieme schodisko, na poschodie bude vstup zakázaný a bude. Idem to aspoň trošku znormalizovať, ty prosím dohliadni na to, aby špunťovia už nič nerozbili." Pobozkám ho nalíce, a keď vychádzam z dverí, dodám s uchcechtávajúcim sa spratkom. "A vy dvaja sa máte na čo tešiť. Williamon, dnes umývaš riad a ty Thomas ho utrieš. Teraz bežte prestrieť na večeru a nech vás ani nenapadne skúšať niečo nekalé lebo....Vyhrážku nedokočím, pretože ma p
reruší zvonenie telefónu. Expresne rýchlo preletím do obývačky a dvíham. "Haló?"

Erin:
"Arriane... Ahój! Tady Erin. Je mi to moc líto, ale zůstali jsme viset na dálnici... ta sněhová bouře způsobila náledí a všude jsou nějaké bouračky... slyšíš mě... nějak mi to chrčí..."

Arriane:
"Erin? To mi je ľúto, hey, počasie sa proti nám spiklo... Ako dlho budete asi meškať?" Kryčím do slúchadla aby som prehlušila nepríjemný šum, ktorý nám rušil spojenie.

Erin:
"Vůbec to nedokážu odhadnout... ale policité říkají, že snad minimálně den... až se vydáme na cestu, ozvu se. Momentálně nám... zbývá ještě 310 km."

Arriane:
"Čože? Tak to ste dopadli... Nechajte to tak, vráte sa domov kým sa dá a potom sa dohodneme na inokedy. Všedci vás pozdravujeme, majte sa..." S povzdychom skladám slúchadlo a pohľadom hasím chlapcom na tvárach široké úsmevy. "Tento krát ste z toho vonku. Ale nabudúce..." Nechám to vysieť vo vzduchu a sadnem si za stôl na stoličku. "Kvôli počasiu je zapchatá diaľnia, neprídu." Reprodukujem a smutne pozerám na pripravenú večeru. Tak som sa snažila!...

Steve:
"Škoda, ale co naděláme," chytám jí za ruku a povzbudivě se usmívám. Kluci během té doby utekli ven... napadlo snad půl metru sněhu, takže bude chvíli klid.
Večer…
Thomas ani Williem se pořád ještě nevrátili a začínám si dělat starosti. Ani je neslyším. V tom někdo rozráží dveře a dovnitř vpadává Thomas. Na tváři má veliký krvavý škrábanec a pod okem velikou modřinu. Já i Arriane naráz vyskakujeme z křesel. "Thomasi, kde Willinem?!" On na mě jenom hledí se zaslzenýma očima. Přísahám, že jestli mu chytnu toho, kdo mu to udělal, zabiju ho! "Thomasi, kdo vám to udělal?"
"Divné, že se ptáš," ozývá se zvenku a já zaostřuji na Jamese, který má před sebou Willinema. Má položené ruce na jeho ramenou. Stačí jedno trhnutí… "Rád vás vidím. Máme nevyřízené účty."

Arriane:
"Jamesy. Aj ja ťa opäť rada vydím." Precedím chladne a podávam strachom sa trasúcemu Thomasovy do náručia až neobvykle tichú Rose. Ochraniteľsky sa postavím pred nich, bok po boku Steva. Vymeníme si rýchle pohľady a v sekunde zhodnotíme naše postavenie. Vzhľadom na presilu a ... zajadcov sme na tom biedne. "Musím povedať že teba som tu dnes nečakala. Ale pri tebe jeden nikdy nevie čo? Pusti ho, vieš dobre že to dieť za nič nemôže, a možno ťa pozveme na priateľskú večeru." Rozprávaním sa snažím získať čas. Čas, na vymyslenie nejakého plánu. Lenže mňa nič nenapadalo a konflikt v byte, s deťmi... Dočerta!

Steve:
"Skřiv mu jeden vlásek a zabiju tě!" řvu na něj. Jsem vzteky bez sebe, ale vím, že se nesmím rozčílit moc. Mohlo by to stát život Williema a to nemůžu dovolit. James mluví k Arriane a můj výbuch ignoruje. "je mi jedno, jestli to dítě za něco může. Ale je to dobrý způsob, jak vás oba nechat trpět tak, jak to nedokáže žádná fyzická bolest. Ale mám pro vás návrh." Bude to určitě něco odporného. James dál upírá zraky na Arriane a schválně trochu přidává na stisku. Williema to zatím nebolí, ale i tak mám sto chutí po něm skočit.

Arriane:
"Počúvam." Zatínam ruky v päste a predstieraný pokoj sa mení na nefalšovaný hnev.

James:
"Oba dva víte, že nemáte šanci... můžete si něco zkusit, ale snad nebudete riskovat život syna, že? Co byste to byli za rodiče? Pojď ke mě blíž, Arriane. A nic nezkoušej, jinak ho zabiju," varuju jí a pohledem přeměřuju Steva, který se třese vzteky.

Steve:
Koukám na Williema, který je strachy bez sebe. On zase kouká na mě a v očích má naději. Naději, že jeho rodiče mu pomůžou. Takovou bezmoc nesnáším a teď ještě Arriane. Na chvíli skáču pohledem k ní a čekám, co bude dělat, ale jsem si na sto procent jistý, že udělá to, co bude James chtít. Pro svého syna by udělala cokoli, stejně jako pro mě, Thomase, nebo Rose.

Arriane:
Krátko položím ruku na Stevovo rameno a venujem mu pohľad hovoriaci za všetko. Lásku, beznádej, vernosť, odhodlanie... nádej... "Vždy lepší ako si bol ty." Obraciam sa späť k Jamesovy a robím dva kroky v pred. Od syna ma delí necelý pol meter... Utešujujúco sa na neho usmejem a pohľadom skĺznem vyšie. "Tak čo chceš?"

James:
"Jednoduchou věc... uděláš to, a tvého syna pustím. nechám na pokoji i tebe a ostatní děti a už o mě v životě neuslyšíš," usmívám se zle a ještě trochu přidávám na stisku.

Steve:
Pořád se dívám na Williema a v myšlenkách ho ponoukám a nějaké, jakkékoli akci. jestli něco udělá, Arriane stihne reagovat. Byl by to sice těžký boj, proti přesile a ještě chránit děti, ale nic, co by se s trochou štěstí nedalo zvládnout.

Arriane:
"Jednú vec..." Pohřdavo odfrknem. " Déja vu... To už tu raz bolo nie? Vtedy si mi vzal brata, a chcel si ma ako špeha. Tak čo to bude teraz? Akých úchylností a bezcitností mám byť súčasťou?" Vyzívavo sa týčim, napnutá ako luk, tvrdá ako skala. V kanadách mám vreckový nožík, poistku s ktorou aj spávam, ale ten mi tu teraz prd pomôže. Aj keď vždy lepšie ako lopatou po hlave nie?

Steve:
"Zab ho!" říká James a kýve směrem ke mě. Vím, že je James to největší zlo, parchant, který tento svět viděl, ale... tohle jsem nečekal ani já. A že já se v životě namučil a navydíral lidí. Nespočítal bych ho. Čekal jsem, že bude chtít smrt jednoho z nás, nebo obou, a klidně to udělám, ale... nesmí to vidět děti. Nikdo jiný, než Arriane by mě nezabili jenom tak. Proč? protože bych se bránil, ale v tomhle případě ne. "Vyber si... buď on, nebo tady nastane masakr a věř, že vaše děti budou umírat jako první, jedno po druhém a až pak vy dva," říká a já už ho mám dost. Chce zab& iacute;t mě? Ať si poslouží, ale na děti hrabat nebude! Čekám, co Arriane řekne. Bylo by lepší, kdyby souhlasila. Okamžik překvapení by pak byl na naší straně.

Arriane:
Ostanem nemo stáť a vstrebávam to, čo som nechcela pochopiť. Nie. To nemôže byť pravda. "Ty parchant." Vyšteknem a rukou si otriem čelo. Čokoľvek. Urobila by som čokoľvek, zradila všetkcých ochráncov, obetovala samu seba ale toto nie... To nemôžem... POčujem Jamesov tlmený smiech. Beznádejne sa pozerám do zelených očí jedenásť ročného chlapca predomnou. Majú ten najkrajší odtieň, ako farba jarnej trávy, tancujúcej vo svetle zapadajúceho slnka. Presne ako jeho otec. "Mami...." Hlesne ticho a mne to v hlave šrotuje ako nikdy. Jeden, za cenu troch. To by bolo... Bolo lepšie ako druhá neurčitá varianta keby som sa do toho vrhla bezhlavo. Ale dodrží James slovo? Nie, on taký nie je... Jemu nemôžem uveriť ani nos medzi očami. Odhodlaná povedať nie otváram ústa, keď sa všetko zmení. Williamon sebou škubne, šťuchne oboma lakťami do brucha svojho vezniteľa ktorý zarazene povoľuje stisk, a tak sa Jamesovy vytrháva zo zovre
tia. Veľmi nešetrne ho chytám a doslova že háďžem za mňa, za obrannú líniu. A vrhám malý oceľový nôž z Woodowho kovu jednému Lovcovy do xichtu.

Steve:
Stalo se přesně to, co jsem chtěl, aby se stalo. Lovci se na nás sesypávají, jako včely na med, ale všichni pořád žijeme, a to je důležité. Schovávám za sebou malou Rose, která zatím začala tiše plakat, a Thomase, který pořád drží Rose a snaží se jí utěšit. Dobře... tohle by se možná dalo zvládnout. Když se děti nepohnout z místa, třeba to zvládneme. Po očku sleduji Arriane, která dělá štít Williemovi, který těká po místnoti očima. Ví, kde je dýka z Woodova kovu. Já nemám žádnou zbran, takže Lovce jenom skopávám stranou. Sakra, potřebuju něco, čím bych je mohl rychle zabít. Když jim budu lámat vazy, bude to trvat moc dlouho.

James:
Situace si vyvrbila mnohem hůř, než jsem čekal. Ale pořád nemají šanci. Je nás hodně, jenomže... oba jsou jako atomové pumy. Zabijí všechno. Alespon všechno, co ohrožuje ty jejich spratky. vyhrožovat jejich dětem byla chyba. Veliká chyba. Útočím na Steve, který má na starost tři další a chmatám po té uřvané holce, v tom ale cítím šílené pálení. Woodov kov! Rychle se stahuji zase zpátky a schytávám ránu od Arriane, která se mezitím a s tím klučičím spratkem přemístila ke Stevovi. Sakra... alespoň někoho. Musím zabít alespoň jedno z jejich dětí? Taková maličkost a potopí je to.

Arriane:
Steve tvorý vďaka svojej rýchlosti prvú obrannú líniu, cvikom lovca predvída postupy a pohyby ostatných. Ja sa držím trošku vzadu, blyžšie pri deťoch a bijem sa tak, ako snáď nikdy vživote. Nie. Neberiem ohľad na utŕžené rany, nevnímam bolesť vo vysilených končatinách, idem ďalej. Bez ohľadu na to, čo to pre mňa znamená. Otáčam sa a podkopávam mladého, sotva dvadsaťročného blondiaka a vrážam mu do krku dýku. Nečakám na jeho posledý výdych ale okamžite s rútim proti Jamesovy, ktorý využil moju nepozornosť a dostal sa príliš blízko k malej. Vďakabohu ho odradil medailón, prívesok z woodovho kovu, ktorý som deťom nanútila nosiť a nikdy nezvliekať. Na steva nefunguje, pretože je čiastočne ochranca, no zato je výbornou ochranou v takýchto núdzových situáciách. Vrazím Jamesovy päsťou rovno medzi očí a odkopnem ho cez celú mistnosť až k dverám. Stena zapraská, no on sa iba otrasie a v odhodlaní zab?
?jať nepoľavuje ani na chvíľku.


Steve:
Arriane likviduje Lovce jako na běžícím páse. Nemá s nikým slitováním, ani s tím mladíkem, ale já bych ho zabil taky. James končí na na druhé straně místnosti a hodnotí situaci. Ne, nesmí utéct! jestli uteče, může se to opakovat a už nemusíme mít takové štěstí, jako teď. Musí zemřít! Všímám si, že Arriane likviduje posledního Lovce. James to vidí také, rozhlíží se, a rozbíhá se směrem k horám.

Arriane:
Posledná mŕtvola padá na zem. POhodím vlasmy ktoré mi vypadli z drdola a nahrbím sa v obrannom postoji. James váha. Prepáľujem ho pohľadom, priam šialený lesk v mojich modrých očiach hovorí za všetko: "Skús to a ja ťa zabyjem." A on vie, že toho som schopná... Raz už som mala tú možnosť, no nedotiahla som to do konca. a bola to chyba. Jedna z najväčších v mojom živote, tá, ktorú sinikdy neodpustím. Otáča sa a beží von, prenasledovaný Stevom. Ako postava a tieň mi miznúz dohľadu. Scheisse. "Steve!" Kryčím no on už ma nepočuje. "Dopekla, daj na seba pozor...." Urobím krok vpred no vtedy na mňa doľahne slabosť. POdlomia s ami kolená, a ja vysilene padám na zem. On to zvládne.... Modlím sa a obímam deti.

Steve:
James je blbec! Musí mu být jasné, že se neschová. Tady jsme v horách a Arriane ho zranila. teče mu krev a ta zanechává ve sněhu krvavé stopy. Jo, vážně debil. Jenom doufám, že je Arriane s dětmi v bezpečí. Zabili jsme všechny, ale... jo, v téhle chvíli bych je bránil i před veverkou. Už jsem v lese a slyším, jak James odfukuje. Od doby, co jsme pomohli utéct Erin z jeho zajetí, uteklo patnáct let, ale on vypadá pořád stejně. Zabíjí Vyjímečné, já s tím přestal. Nerad, ale byla nutná oběť. jediným skokem se dostávám na strom a vidím toho bastarda, jak se snaží dostat na k mostu přes trhlinu v zemi. To by se mohlo dost zkomplikovat, protože by mohl utéct. Ne, pohni! Peskuju se a skáču po něm. Srážím Jamese k zemi a rovnou mu dávám pěstí. Ozývá se křupnutí a on mě ze sebe skopává. Je rychlý a cítím ostrou bolest v rameni, ale v tom se mi v myšlenkách objevuje obrázek Williema. Seru na bolest a vytahuju
nůž z Woodova kovu. Nevadí mi... co říct? Geny. On uhýbá před čepelí mojí dýky a věnuje mi kopanec do kolena. Do prdele! Všechnu bolest vytěsňuji mimo sebe i se všemi pocity, kromě nenávisti, kterou k Jamesovi chovám. Erin a Damian mi ještě poděkujou. Jo... za všechny dělám špinavou práci. James se napřahuje, já mu uhybám a využívám té maličké chviličky. "Tak tohle je za Williema!" vrážím mu dýku přímo do srdce a on vyvaluje oči a tuhne na místě. Dýku vytahuju a cedím mezi zuby. "A tohle za Arriane!" znovu jí do něj zabodávám a on se konečně sváží k zemi mrtvý.

Arriane:
"Ešte to bolí?" Pritláčam vatový tampónik namočený v hojivom roztoku na Thomesove rozbité čelo. "Už menej." Smrkne, a statočne zatína pästičky. POhladím ho po vlasoch a on mi zoskočí z kolien. Williamon ho vezme do medvedieho objatia a obom sa tisnú do očí slzy radosti. Nevšímam si slová útechy ktorými sa častujú, pozerám sa na vysmiatku Rousinu tváričku a myslím na NEHO.Na to, čo by sa mohlo stať.... Nie, nie že by som mu neverila, je to ten najlepší a najmocnejší muž akého som stretla, dobre viem že jediný, kto ho kedy premohol som bola ja… Ale James je predsa len iné... Silné kafé... Nervózne vstávam a začnem spratávať mŕtvoly. Pohybujem sa pomali, ako slimák spomalený smoloučo je spôsobené nie len tým že každučkou molekulou sa upieram na Steva, svoje si v tom zohrala aj vyčerpanosť. Pomaly som sa zbavovala tých tchorov jeden po druhom, až nakonie cjediné čo naznačovalo že sme mali návštevu bola roz
bitá stena,pár zlomených stoličiek a iného nábytku, a červené fľaky na bielom koberci. Tak toto tak ľahko do poriadku nedám. Prihliadnuc k dielu záškodníkov, to bude chcieť rovno celé zbúrať, a postaviť znova. Tiknem pohľadom na hodiny. Sú preč už tak dlho.... Vychádzam na verandu. Rukami si obýmem ramená a pohľad zabodávam do čiernych lesov. On príde....

Steve:
Vracím se zpátky a nedá se říct, že je to zrovna rychlé. Jsem celý od krve a ani nevím, jestli je moje. Rameno mě bolí jako všichni čerti, ale dá se to přežít. Už vidím světlo domu a přidávám na rychlosti. V půl metru sněhu se jde docela špatně, ale kálím i na tu bílou stračku, která se tolik naším dětem líbí. Na verandě spatřuji Arriane. Ona zvedá hlavu a já se na ní lehce usmívám a přikyvuji na znamení, že je mrtvý

Arriane:
To by ste neverili ako ma rozbolela noha. Taký kameň mi padol zo srdca keď som ho uvidela. Doráňaného, ale živého. Rýchlo som k nemu zbehla a veľmi šetrne - berúc ohľad na veľmi škaredo vyzerajúce rameno som ho objala. "Mala som strach." Zašepkám a jemne ho pobozkám. Viac súkromia nám však nie je od bohov dané, pretože to sa z devrí vyrútia deti, a pridajú sa do veľkého rodninného objatia. "Toto už je koniec?" Spýta sa niekto.

Steve:
"Jo, tohle je konec," usmívám se na Thomase a cuchám mu vlasy. Williem na mě skáče a já se šklebím bolestí. Je to příjemná bolest. "Co jít dovnitř?" navrhuju a koukám se do Arrianiných modrých očí.

Arriane:
Usmejem sa. Koniec. Jedna bytka je za nami, ale to ešte neznamená že sme vyhrali voju. Lovci sú a budú, zlá buriny nevyhynie... Ale mi sme tu a budeme tu navždy na to, aby sme záhradku pleli. "Naša rodina nebude nikdy tak úplne normálna čo?" Poviem tak aby ma počul len on a predstavím si, ako sa pokojný idilkový večer s návštevou vydaril. A potom ruka v ruke vchádzame do domu.

Steve:
Áno... takže tohle dopadlo dobře. Už jenom uklidit a zase se vrátit do normálního života. "Ne, nebude, ale... tahle je to fajn," usmívám se. To bylo. Všichni živí a zdraví. Popravdě jsem nečekal, že to takhle dopadne, ale nemůžu si stěžovat. Když vám život nadělí citróny, udělejte z nich citronádu...

OŽ po 20 letech

17. srpna 2011 v 20:59 | Erin |  Ostatní :)
Jak jste si někteří mohli všimnout, přibyla rubrika Ochránce života- jiná podání
Jde o rubriku, do které budu přidávat příběhy OŽ, ale nebudou souviset s příběhem. Bude tam taky povídka od Liss a parodie na OŽ.
Mimochodem... jestli by někdo chtěl propustit uzdu svojí fantazii, klidně napište příběh s motivy, nebo postavymi v OŽ a pošlete na domina139@seznam.cz :) Kdyby se někdo našel, byla bych moc ráda :)
A pak... tuhle rubriku jsem nezaložila jenom tak :) Áno, ti, co mě trochu znají už možná napadlo, že se něco chystá :)
A opravdu. Jak už asi název napovídá, bude se jednat o příběh o dvacet let později.
Hlavní hrdinové budou dva... Steve a Arriane a vedlejší jejich tři děti ( xD ) Williem (11 let), Thomas (9 let) a Rose (3 roky)
Příběh tvořím se spisovatelkou C.V.O.K., takže se máte na co těšit ;)


kapitola 2

16. srpna 2011 v 14:03 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Tady je slíbená kapitola :)
Pro všechny, kdo mají mladší sourozence, ale i ty starší. Pruda je to tak jako tak, ale stejně je máme rádi, ne? :D


Menší info plus osobní dotaz

14. srpna 2011 v 19:30 | Erin |  Ostatní :)
Vrátila jsem se zpátky z výletu a chystá se pro vás další, druhá, kapitola :)
Dopsala jsem jí v autě, při jízdě na neměcké dálnici, takže to samo o sobě bylo sebeovětování :D
Ne, jenom jsem chtěla dát vědět, že už jsem zase zpátky. Kapitola by při nejlepším mohla být zítra, ale zase tak barevně to nevidím, páč je dlouhá a mám v počítači teprve pár větiček :) Když to vyjde, mohla by být kapitola v úterý :)


Tak a teď ten dotaz.
Co očekáváte od druhého dílu?
Zajímá mě, co byste si v dalším díle přáli. Nějaký rozchody, nové vztahy, smrt někoho a prostě všechno to kolem :)
Děkuju za odpověď

Citát

9. srpna 2011 v 15:00 | Erin |  Ostatní :)
Na internetu jsem zahlédla jeden citát, který se mi moc líbí a myslím, že nás, všechny spisovatele, dokonale vystihuje ♥
Bohužel jsem si nezapamatovala, od koho je, ale to už není tak podstatné =)


"Začátky a konce všech příběhů by se měly vymazat. To jsou totiž části, kde my, spisovatelé, klameme nejvíc."


kapitola 1 2/2

9. srpna 2011 v 13:22 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
"Jak ses vůbec dostal k práci na OMEGA pětce?" Timothy se tváří, že vůbec nebere na vědomí ani mojí existenci. Jenom kouká na cestu před sebou. Po chvilince se ale nadechuje a povídá: "Dostal jsem se do problému a pan Wilkins mi pomohl. Stejně jako tobě a spoustě dalším."
"Hm," bručím. Typické znamení mužského souhlasu, takže snad chápe. Snažila jsem se navázat konverzaci a on to takhle zabil. Co ale nadělám?

kapitola 1 1/2

9. srpna 2011 v 13:22 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Ahojte =)
Poslušně hlásím, že prvn kapitola je napsaná =D Hejbla jsem zadkem, protože na pár dní odjíždím, abyste se nenudili =))

Parodie OŽ

5. srpna 2011 v 22:58 | Erin/BLB |  Ochránce života- jiná podání
Menší pokus o parodii na OŽ =D Je to první pokus, takže mě nekamenujte.
Zásluhy taky musím uznat svému bratrovi, který skoro všechno vymyslel a já to převedla do literární podoby =))
Takže, jenom na vlastní nebezepčí!!!


kapitola 23 2/2

4. srpna 2011 v 16:46 | Erin |  Ochránce života

Jo, vypadá to tak.
Christian mi rychle ukazuje, že se mám vzdálit, jak jen to půjde, ale abych se ještě zvládla vrátit. Christian vystrkuje ruku nad hladinu, chvíli čeká a pak ruku noří pod vodu. Ono to vážně chytlo! Pokládá kus výbušniny mezi jednotlivé části mříže a rychle plave pryč.
Za patnáct vteřin se mi dostává do uší zvuk ohlušujícího výbuchu.
Ani jeden z nás na nic nečeká a oba se vydáváme směrem, který by mohl představovat jedinou možnost na útěk.
Zabralo to! Stěna, ve které byla zapuštěná mříž, je, lidově řečeno, na sračky.
To je ale jedno.
Obrovskou dírou ve zdi se dostáváme do… další obrovské místnosti! A ta je taky pod vodou.
Plíce mě bolí jako čert, hlava se mi motá z nedostatku kyslíku. Vrozené reflexy mi jasně velí, co mám dělat: Směr nahoru.
Ano, nevíte, co bych dala proto, aby tam nahoře zbylo alespoň trochu vzdoušku. Jenomže jsem to tam nahoře podcenila. Zbývají tam ještě tak dva metry vzduchu.
Jakmile se ocitám nad hladinou, nadechuji se tak hluboce, že moje plíce skuhrají bolestí.
Kolem mě plave kus dřevěného něčeho a já se toho zachytávám.
Christian se objevuje vteřinky po mně a zachytává se kusu plovoucího dřeva.
"Tahle místnost je… dost nad… úrovní té předešlé. Dveře ještě… zatopené nebudou."
"Dobře." Už nemám sílu nějak mu naznačovat, že chápu. Tohle bohatě stačí a stejně si myslím, že i on bude moc rád, když bude ušetřen zbytečné konverzace.
Pomalým tempem se dostáváme ke dveřím a oba se hroutíme na ještě suché schody.
Voda tady přibývá mnohem pomaleji a vypadá to, že benzinová skvrna se sem buď nedostane, nebo to chvíli potrvá.
"V pořádku?" stará se Christian.
"Bylo líp, ale žiju, takže si nestěžuju. Ty?" Christian neodpovídá a tváří se, jako by se pekelně soustředil.
Z ničeho nic se rozlétají dveře a v nich se objevuje nějaký Lovec. V ruce svírá K 100ku a míří s ní na Christiana. Mě si zatím nevšiml, protože mě z části kryjí otevřené dveře.
Christian už dál ale nemůže. Dneska ze sebe pro naši záchranu vydal úplně všechno. Normální člověk by na jeho místě dávno zemřel vyčerpáním.
Ale on má rodinu. Když se to tak vezme, já ne. Můj otec i bratr jsou Lovci. Máma mrtvá. Pod rukou mi připlouvá kus něčeho. Pevně to beru do ruky a podle povrchu soudím, že je to ze dřeva a startuji s tím po Lovci.
Moje zbraň je nějaká plaňka… v boji nepoužitelná.
Lovec reaguje na hrozbu z mé strany ukázkově, stíhá zmáčknout spoušť.
Cítím ostrou, šílenou bolest. Trefil se. Aby taky ne, když ode mě stojí dva metry… Ještě mě silným kopem posílá k zemi a před očima mi začínají tančit bílé tečky.
Pořád lepší, než se utopit, pomýšlím, když se snažím udržet oči otevřené.
O mě se Lovec nezajímá. Dokonce zahazuje i svojí K 100ku.
Chci něco udělat. Strašně moc chci, ale nemůžu. Přijde mi, že mám strašně těžká víčka a přes svět mi padá šedivý opar.
Lovec bere Christiana pod krkem a obličej mu potápí pod vodu.
Šedivý opar střídá černá opona a já nejspíš usínám.

"Erin? Erin?!" Budí mě jemné popleskání po tváři. Mžourám očima a před sebou vidím Arriane.
"Jestli se mi… zdáš, tak si… dej odchod," oznamuji.
"Nezdám," říká s úsměvem. "Rychle, pojď!" pomáhá mi na nohy, ale moje svaly, zdá se, už vypověděly službu. Tak teď to rozhodně nevzdám… počkat, zásadní otázka. Jak to, že žiju?
Když děláme prvních pár kroků, cítím tu ostrou bolest. Vychází z mého pravého ramena.
"Kde je… Christian?" vyhrkávám ochraptěle.
"Nestihl ho utopit. Je se Stevem, kousek před námi. Je ale na tom stejně bídně jako ty. Tebe postřelili, jeho mučili. Koukám, že na sebe přitahuješ jenom problémy," mrká na mě na znamení, že to má být vtip.
"Jo… s tím už se asi… budu muset naučit žít."
"Ale no tak. Bude líp, uvidíš. Časem, ale bude. Nebudu lhát… tohle tě nikdy nepřebolí úplně, ale máš přátele, kteří tě podrží. Máš mě, Steva, Daniellu a v Norsku jsou určitě další, co jim na tobě záleží. A omlouvám se, že jsem vás podrazila…"
"To nic, udělal… by to každý, být na tvém…místě. A když už jsem u toho… ty a Steve…? Nechceš mi něco povědět?"
"To to je tolik vidět?" úpí překvapeně.
"Maratón bych sice neuběhla, ale… debila ze mě nedělej. Je to jasné jako noc. A navíc… má tě rád. Vidím to na něm. Tak co… jak dlouho to spolu táhnete?" Mluvit a mluvit. Jediná šance, jak se odreagovat od té příšerné bolesti.
Postupujeme sice pomalu, ale jistě. Navíc se zdá, že už nám nikdo nebude bránit v odchodu.
Každou chvíli vidím tělo nějakého Lovce. Až na naše opatrné kroky a povídání není nic slyšet.
"Dlouho ne. Nebo my si ani nikdy přímo neřekli, že spolu chodíme. Člověk nemá čas na lásku, když pořád někoho zachraňuje."
"Kazíme vám plány? Protože jestli jo… odvádíme dobrou práci."
"Ne dobrou, v tvých měřítkách výtečnou!" kření se.
"To jste… všechny pozabíjeli?"
"Všechny ne. Pojď, ještě kousek."
"Zachránila jsi mi zadek… děkuju."
"Těžko bych tě v tom mohla nechat po té, co jsem vám vrazila kudlu do zad. Strašně mě mrzí, to, co se stalo Ann a Andymu."
"Arriane… tohle si nemůžeš vyčítat. Každý… by si vybral svého sourozence…"
"Jo, já vím. Ale i tak mě to strašně… Hej! Vydrž ještě chvíli." Drží mě mnohem pevněji, protože vycítila, že už se mi realita kolem vzdaluje.
"Dostaneme se… zase do Londýna?" Ježíši! Mám pocit, že každou chvíli padnu, usnu a budu spát sto let.
"Jistěže ano." Otevírá dveře do nějaké místnosti. Jeden dlouhý stůl a mraky židlí. Jo, tohle je zasedací místnost. Na víc detailů už nemám. Ještě se ale musím pochlubit, že rozeznám jednotlivé obličeje
Je tady Christian, Steve, Allis, Arriane, její bratr, Daniella a já. A ještě nějaký Výjimečný, asi třicetiletý hnědovlasý chlapík. Tváří se hodně vyděšeně.
Arriane mě opatrně pouští a pomáhá mi sednout si na židli.
"Začneme hned, ať jsme co nejrychleji pryč," říká Steve. "Tak jo. Tenhle Výjimečný se jmenuje Simon a přenese vás zpátky do Londýna. Princip je jednoduchý. Simon na vás zaměří svou schopnost a vy se musíte pekelně soustředit na místo, kde chcete být. A Voilà! Jste tam!"
"Námitka," chrčím unaveně. "Na Lovce… schopnosti Výjimečných nefungují."
"S tím počítáme," přikyvuje Steve. Na chvíli se mu v očích míhá zvláštní záblesk, to ale trvá jen vteřinku, než se zase tváří jako drsoň. "Já, Christian a Allis pojedeme autem. Půjčíme si Jamesovo BMW. Snad mu to nebude vadit. Fajn… Adame, jdeš první." Takže bratr naší Arriane se jmenuje Adam. Snaží se tvářit statečně, ale moc mu to nejde.
"Hlavně se soustřeď na místo, kde chceš být…"
"Londýnské oko!" říká rázně Arriane. "Jakmile tě to tam vyplivne, zavoláš!" Adam přikyvuje a k němu přistupuje Výjimečný. Simon ho propaluje pohledem, skoro bych řekla, že má zastřený zrak. Po deseti vteřinách nám Adam mizí před očima.
"Daniello, jsi na řadě." Všechno se opakuje, jenom mizí o něco dřív, než Adam. Místnost rozeznívá zvonění telefonu.
"Adame, kde jsi?!" Arriane několikrát přikyvuje a pak se spokojeným výrazem hovor ukončuje.
"Je v pořádku?" stará se Steve s upřímným výrazem.
"Jo. Ale musím za ním."
"Já vím, ale za pár hodin se uvidíme. Najdu si tě, ano?" bere její obličej do dlaní a hluboce se jí dívá do očí. Allis vydává zvuk hodně podobný zvracení, ale oba ji ignorují. Strašně jim to spolu sluší… Jasně, když je člověk holka, nemyslí na nic jiného, než na lásku, i když právě unikla z celé řádky různých smrtí.
"Počítám s tím." Arriane se nechce od Steva vzdalovat a on to cítí na sto procent stejně.
"Neboj se o nás. Nemůžu si jen tak umřít, když jsem ti slíbil horskou dráhu, ne?" usmívá se na ní něžně a palcem jí přejíždí po tváři. A pak vyslovuje věc, kterou bych se vsadila, že Steve neumí vyslovit. Čelist na zem padá nejen mně, ale i Christianovi, a Allis je… v šoku. "Miluju tě." Ještě jí dává rychlou pusu a odtrhávají se od sebe.
"Já tebe taky," věnuje mu sladký úsměv.
"Dobře, jste tak sladcí, že si asi budu muset jít vyčistit zuby," šklebí se Allis. "Dojemná chvíle skončila, máme málo času." Výjimečný přemisťuje i Arriane.
"Erin, teď ty," otáčí se na mě Steve. Celá naše skupinka trhá hlavou směrem ke dveřím, protože se ozývají zvuky kroků a tříštícího se skla.
"Do píšťaly!" vykřikuje Steve. "Simone, ještě Erin, dělej!" Simon je vyděšený, ale kdo by nebyl? Tupé rány mi říkají, že se někdo pokouší vykopnout dveře. Allis a Steve jsou u nich, připraveni čelit jakékoli hrozbě, která se v nich objeví.
V tom mi všechno a všichni mizí před očima a já vidím jenom světla. Miliony malých různobarevných světýlek. A jsou stále blíž. Londýn, pomýšlím.
Přistání není zrovna moc měkká záležitost a já vykřikuji bolestí, která mi vyšlehla z ramene do celého těla.
Otevírám oči… další světla. Počkat, tohle jsou hvězdy. Copak jsem nepřežila ten náraz? Ne, čerstvý poryv větru mi napovídá, že ještě nejsem mrtvá. Nemá být tma, ale bůh ví, kam nás to James odtáhl.
Někdo se u mě zastavuje. Je jich víc, než jeden, konkrétně tři… Určitě to jsou moji přátelé. Oni… Pomůžou mi…
"Halo… slečno?" Musím se hodně snažit, abych rozeznala rysy v obličeji.
Tohle nejsou moji přátelé! Je to asi tak padesátiletý muž, Výjimečný, a jeho dva o něco málo let mladší Ochránci.
"Žije," konstatuje jeden z Ochránců. Ty génie, říkám mu v duchu.
"K- kde jsem?" Poslední mluvená věta, na kterou se zmáhám.
"V Los Angeles," odpovídá nezaujatě Výjimečný. Čekáte, že budu nějak šokovaná? Že tady začnu pobíhat a křičet, že tu nemám být? Ne… jenom se na něj lehce usmívám, jako by měl na čele napsáno: jsem pošuk.
Abych na poslední chvíli něco nepokašlala…
Úplně jsem na nějaký Londýn zapomněla. Jediné, na co jsem myslela ve chvíli, kdy mě Simon přenášel, byli ostatní. Jejich problém. Steve, Allis a Christian…
Los Angeles… co na to říct? Napadá mě jediné… A do prdele!
Jeden z těch Ochránců mě zvedá ze země a bere do náruče.
Dneska už je mi všechno jedno. Kdyby se mě pokusil zabít, nebránila bych se. Dnešek si budu navždy pamatovat, protože jsem si sáhla na dno svých sil, jak fyzických, tak psychických. Ale na dno jsem se dostala z nějakého důvodu… abych se mohla od něčeho odrazit.
Jediné, co mě přidržuje na hraně zdravého rozumu před šílenstvím z toho všeho zoufalství a smrti, je myšlenka na Damiana.
Ano, jestli mi tihle lidé pomůžou, najdu ho.
Najdu a udělám všechno proto, aby se vrátil zpátky. Potřebuju ho, svého bráchu.
Pokusím se… bude to… pokus o jeho návrat…

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 23 1/2

4. srpna 2011 v 16:46 | Erin |  Ochránce života
Tak =)) Poslední kapitole je tady =)) Nebudu zdržovat dlouhými proslovy, protože ten už máme za sebou, tak doufám, že se Vám bude kapitola líbit a na vidnou u kapitoly číslo 1 =D

Erin


Netrvá to ani vteřinu, když se Andy nějakým zázrakem utrhává, bere do ruky rozžhavený pohrabáč a i se zlomenou nohou se vrhá na Jamese.
James je na pár cenných okamžiků vyvedený z míry a já se mu vyškubávám. Bolest, která měla počátky v ruce a šířila se do celého těla, okamžitě ustává.
James odhazuje Andyho nebezpečně blízko krbu. Andy vykřikuje bolestí, ale znovu vstává a opět se na něj vrhá.
Nechápu, jak to může dokázat. Pohled do jeho očí mi celou tu záhadu vysvětluje. Pohání ho zloba, vztek, strach… Je úplně zaslepený všemi negativní pocity, že zapomíná zdravě uvažovat. Útočí s takřka bezhlavou zuřivostí a i on ví, že je to boj prohraný.
Damian sebou zmítá jako splašený a Steve má co dělat, aby udržel Daniellu od Jamese a Andyho.
Strašně mu chci pomoct, ale jenom otupěle koukám.
"Tímhle sis podepsal jasný rozsudek smrti, chlapče," oznamuje mu sladce James. Andy nevidí, neslyší a jenom dál bezcílně útočí. Jeho pohyby jsou nemotorné a James nemá nejmenší problém se jeho vratkým útokům vyhýbat.
James Andyho skopává stranou a z ruky mu vytrhává pohrabáč.
"Ne!" Z úst se mi dere zoufalý výkřik, ale je to zbytečný. Konečně se dávám do pohybu, ale stejně už je pozdě.
James zabodává pohrabáč Andymu do břicha. Andy vyvaluje oči a sváží se na zem.
"Andy! Proboha!" Běžím k němu. Tričko má nasáklé krví a červená skvrna se stále zvětšuje.
"Erin…" šeptá Andy a já se k němu nakláním blíž. Hruď se mi svírá obrovskou úzkostí. "Musíš se odtud dostat. Musíš to udělat pro mě a pro Ann!"
"Andy, ty ale neumřeš!" Největší bolest v životě je, když vám někdo dá naději, která neexistuje. A já právě tu bolest působím sama sobě. Srdce odmítá pravdu, o které mozek ví, že je jasná věc. Andy nemá šanci to přežít. Alespoň ne bez lékařské pomoci… a tu mu tady rozhodně neposkytnou…
"Dostaň se odsud! Udělej to pro mě a pro Ann! Když budu vědět… že neumřu zbytečně… umřu rád."
"Neumřeš zbytečně," odhrnuji mu vlasy z čela. Přes záclonu slz vidím všechno rozmazaně.
"Slib mi, že… uděláš všechno proto…, aby ses dostala… pryč."
"Velice dojemné…"
"Drž hubu!" přerušuji Jamese, který se usmívá jako dítě, když vidí vánoční stromeček a pod ním spoustu dárků.
"Erin, slib mi to," chrčí Andy z posledních sil.
"Slibuju," tisknu mu ruku, on spokojeně přikyvuje a na tváři se mu objevuje lehký úsměv. Přes modré oči mu padají těžká víčka a on naposledy vydechuje.
"Andy!" třesu s ním. "Sakra! Vzbuď se! Nenechávej mě tu! Slyšíš?!"
"Milá zlatá, ten už se neprobere," uchechtává se James a tím si vysluhuje obzvlášť šťavnatou nadávku od Damiana. "To ale neznamená, že rušíme dohodu. Pořád pustím Damiana a tu dívku. Jen mě nech dokončit proces proměny."
Zírám na Jamese, jako bych mu chtěla propálit díru do hlavy pouhým pohledem.
"Udělej Lovce ze mě," ozývá se potichu ale rázně Damian. Už se úplně uklidnil a nesnaží se přervat plastové pásky. Odhodlaně se dívá na Jamese a ten mu pohled oplácí. Je to jako tichá válka mezi synem a otcem.
"Když tolik prosíš," krčí rameny a jde k němu. Ne, takhle to být nemělo!
Chystám se Jamese napadnout zezadu, ale cítím na paži silný stisk.
"Něco si slíbila Andymu, a jestli po Jamesovi skočíš, slib nedodržíš," šeptá Steve. Ohlížím se, abych viděla, co je s Daniellou. Nehybně stojí v rohu a pozoruje tu scénu se zdrceným výrazem. Musí přežít. Jestli zemře i ona, nemá žádnou cenu pokoušet se o útěk. "Máme plán na útěk…"
"Ale Damian co?!"
"Dělá to pro tebe. Musíš Jamese nechat, aby si myslel, že má vyhráno. Navíc ještě někoho potřebujeme…"
"Tím, že obětuju bratra?!"
"Jinak to nejde…" Tohle je jako ten nejhorší sen. Ne, počkat. Tohle je ta nejhorší možná realita.
Ann a Andy zemřeli. Z Damiana bude Lovec. Co mi potom zbude? Jenom zlomené srdce a… pomsta. Ano, za tohle James zaplatí, ale teď ne.
Jsem člověk optimista, ale teď mi došly všechny možné varianty s podnázvem: Bude líp.
Tohle zanechá následky. I ty nejhlubší rány se časem zahojí, ale zanechají po sobě viditelné jizvy.
Steve stisk trochu povoluje, ale dál mě drží, čímž mi dává jasně najevo, že mě nenechá, abych Jamese napadla.
Když James uvolňuje Damianovi pouta a dělá mu krvavou ránu na dlani, začínám se Steveovi bránit. Ne, že by mi to k něčemu bylo. James tiskne svoji zakrvácenou dlaň na tu Damianovu a Damian vyvaluje oči v náhlém návalu ostré bolesti.
Trvá to nekonečné dvě minuty. Ty nejhorší a nejdelší dvě minuty v mém životě…
Už se Steveovi nebráním, protože už bych tím nic nezmohla a on mě dokonce pouští.
James se od Damiana odtrhává a arogantně se šklebí.
Damian už dávno ztratil vědomí a teď bezvládně leží na zemi.
"To bychom měli," otáčí se James ke mně. "Jsi na řadě."
"Co?! Řekl jsi, že potom Daniellu pustíš!" vykřikuji a začínám pomalou couvat.
"Nepustil bych je," odfrkuje si a vypadá, že je znechucený jenom pomyšlením na to, že bych si to mohla myslet. "Moje milá, dnes nemůžeš věřit nikomu, a Lovci už vůbec ne!" Kdybych neměla povahu takovou, jakou mám, tolik by mě nezarazilo, že to nemyslel vážně. Ale co jsem měla čekat? Bože, jsem úplně blbá! "Steve, nechám na tobě, co uděláš s tou holkou. Buď ji zabij, nebo z ní vytáhni nějaké pro nás užitečné informace."
Někdo klepe na dveře a dovnitř vstupuje Arriane. S ní jde i nějaký kluk, ne o moc mladší než já.
"Co tu chcete?!" vrčí James. Arriane střílí po Steveovi nebezpečným pohledem a jako jedna osoba se ve stejnou chvíli vrhají na Jamese.
Bohužel svou nebezpečnou pověst nezískal jenom tak…
Steve končí rozmáznutý na zemi, ale Arriane předvádí něco naprosto úžasného! Nebudu to dlouho rozvádět… stačí, když řeknu, že právě praštila Jamese a mrskla s ním o zeď!
Ona a James jsou vyrovnaní soupeři. K Arriane se přidává ještě ten kluk, soudě podle barvy očí její bratr. Steve se otřepává a útočí na Jamese zprava, Daniella zleva.
Arriane mu nakonec dává pořádnou ránu do zátylku a on se v bezvědomí svaluje na zem. Nedivila bych se, kdyby ho zabila.
Zraněný je jenom Steve. Naštěstí to ale není vážné.
"Jsi skvělá!" Steve posílá Arriane pohled, který jsem u něj ještě neviděla. Pohled, který mi řekne, že je mezi nimi něco víc, než jen pracovní vztah. Arriane mu odpovídá lehkým úsměvem.
"Co teď?" ptá se Daniella.
"Musíme se dostat do zasedací místnosti. Čeká tam na nás Allis s Výjimečným, který nás přenese."
"Nás?" nechápu.
"James ví, kdo ho zradil. Nechci zjistit, jak bude reagovat, až se probudí. Věř, že mě na čaj nepozve a holky probírat nebudeme. Jdeme!"
"Počkej! A co Christian!" Aniž by Steve něco řekl, přicházím ke Christianovi a pomáhám mu na nohy. "Musíme vypadnout." Christian mi zaznačuje, ať ho pustím. Obličej se mu stahuje bolestí, ale stojí. Oči mu padají nejdřív na Andyho, pak na Damiana. Rychle se ale odvrací a nasazuje tvrdý a nesmlouvavý výraz. Co pak se Lovci neumí tvářit jinak?!
"Můžeš?" ptá se ho Steve.
"Jo," přikyvuje Christian. Steve vychází jako první a za ním Arriane, její bratr, Daniella, já a nakonec Christian.
Procházíme dlouhou chodbou a zahýbáme doleva. V tom narážíme na první problém.
Kupa Lovců a střílí po nás!
Bez váhání mačkají spouště a zvuk prořezávají desítky výstřelů. Oni z nás chtějí udělat cedníky!
Celá naše skupinka reaguje jako jeden muž a okamžitě zalézá zpátky za roh. Kousek od nás nalétává kulka do zdi a odloupává kusy omítky.
"Musíme se rozdělit," křičí Steve a vytahuje pistoli. Poznávám, že jde o Glock. Ale nemá jenom jednu! Druhou, úplně stejnou, podává Danielle, která se tváří dokonale klidně. Denní rutina! "Arriane, běž s bráchou a ty, Christiane, s Erin. Já a Daniella je zdržíme a pak se k vám přidáme." Arriane chvíli váhá, ale jakmile se výstřely ozývají zatraceně blízko, rozbíhá se chodbou zase zpátky. Ano, kdyby tady neměla bráchu, klidně by tady zůstala se Stevem a Daniellou.
Já běžím za ní a Christian nám dělá štít zezadu.
Běžíme okolo velikých kovových dveří, které se znenadání otevírají, a něčí ruka mě vtahuje dovnitř. Cítím silný náraz do hlavy a zad. Jsem dost dezorientovaná, takže nevím, jestli jsem to schytala o zeď, nebo o podlahu.
To je ale fuk, protože blížící se Lovec je hrozba tak jako tak.
Proč nebýt upřímná? Mám kliku, takzvaně, z prdele.
Za Lovcem se objevuje Christian a trhá jeho hlavou. Nejdřív doleva, pak doprava. Ozývá se nechutné křupnutí a Lovec se se zlomeným vazem hroutí na zem.
"Vstávej, rychle!" podává mi ruku a vytahuje mě na nohy.
"Tady jsou!" řve nějaký Lovec.
"Zabte je! Ustřelte jim palice!" ječí další mnohem rozzuřenější Lovec.
Ti Lovci nejspíš rozsvěcují světlo nad námi a já okamžitě chápu, kde jsme. Ve sklepě. V obrovském sklepě plném všeho možného harampádí.
Kousek od Christianova lýtka se na kousíčky rozletuje dřevěná krabice. Ne, vážně se neptejte, co zapříčinilo její rozpad!
S Christianem běžíme a snažíme se pořád zahýbat. Všechny ty krámy kolem vytvořily uličky, které mi teď připadají jako dokonalé bludiště. Naštěstí se tady Christian vyzná (soudím podle toho, že nás ani jednou nezavedl do slepé uličky).
Christian mě bere za zápěstí a zatahuje za roh, který tvoří béžová (asi) pohovka a několik rozlámaných dřevěných židlí. Ukazuje mi, ať jsem absolutně potichu. Neslyším kroky a střelba už taky ustala.
Pak ale celým sklepem zaznívá divný zvuk.
"Chcípnete, spratkové!" oznamuje nahlas jeden z Lovců. Ten zákeřný tón se mi vůbec nelíbí.
Jsou od nás moc daleko, aby nás mohli postřílet… jak jinak nás teda chtějí oddělat? "Vylezte a my vás zastřelíme. Pořád lepší než to, co bude následovat." Ani já, ani Christian skoro nedýcháme. "Jak chcete!" Špicuji uši a slyším, jak se zavírají ty kovové dveře.
"Erin, okamžitě běž k východu!" Christian si něco uvědomuje.
"Ale tam nás postřílejí jako slepice!"
"Dělej!" popadá mě za ruku a rozbíhá se směrem, kterým jsme se dostali až sem.
A pak to slyším. Hlasité šplouchnutí a rázem stojím po kotníky ve vodě.
"Co to k čertu je?!" ptám se vyděšeně.
"Zatápějí to tady! Do deseti minut bude voda sahat až ke stropu!" Vždycky, když si myslím, že vyváznu, objeví se zase něco jiného, co mě může zabít. V životě jsem se se smrtí smířila už snad milionkrát. Počítala jsem se vším. Ale nikdy, opakuji NIKDY, jsem nepomyslela na to, že se utopím. Nikdy! Podle mě je to ta nejhorší smrt, jaká vás může potkat. Utopit se…
"Dá se odsud dostat?" ptám se narovinu.
"Ano. Pospěš k východu." Každou vteřinou vody přibývá, a když už se konečně dostáváme k východu, mám vodu po kolena.
Sedám si na schody, kde jsou zaplavené jenom první dva z devíti. Takový běh ve vodě je docela makačka, i když má člověk dobrou fyzičku.
"Sakra!" kleje Christian a já se otáčím, abych zjistila, co je za příčinou jeho nadávání. Snaží se něco udělat s těmi kovovými dveřmi, ale ani nadpřirozená síla Lovců není nekonečná. "Tudy to nepůjde." Dva a půlka třetího už je taky pod vodou.
"Jsou tu okna?"
"Ne."
"A co nějaká šachta, klimatizace, odvodňovací kanál?!"
"Nekřič na mě, to nám nepomůže. Jo, větrací šachta. Ale až u stropu. Možná bych ji dokázal vyrazit, ale nepůjde to ve vodě. Neměl bych se do čeho zapřít…"
"Co nahromadit to harampádí na sebe, pak tě voda nebude nadlehčovat a ty se do toho můžeš opřít."
"Dobrý nápad." Deset minut… už vlastně zbývá jenom devět… osm. Musíme hejbnout zadkama. Zatraceně hejbnout.
Během dalších dvou minut jsme na sebe naházeli co možná největší kusy nábytku a všeho, co bylo po ruce.
Čím víc čas utíká, tím rychleji přibývá voda.
Christian mi pomáhá dostat se na vrchol naší "stavby". Hned nad našimi hlavami je šachta. Není sice moc velká, ale po jednom se tam rozhodně protáhneme. Jenom ty mříže…
"Zkus tohle," podávám mu těžký řetěz, který jsem našla. Rychle si ho ode mě bere a jeden konec protahuje mříží. Půjde mu to mnohem líp, protože síla bude působit na jedno místo. Na to nejrozbitelnější - místo sváru.
A opravdu! Christian musí třikrát silně zabrat a mříž vylétává i s kusy omítky.
"Běž první." Nastavuje mi spojené ruce, aby mě mohl vyhoupnout nahoru.
Ocitám se v šachtě a v duchu se peskuju za každý pohled vedle. Vyber si, holka. Buď teď poznáš všechny druhy hmyzu, co v šachtách žijí, nebo se utopíš. Myslím, že je jasné, co si vyberu.
Pomalu se plazím dopředu. Netrvá to ani dvacet vteřin, když narážím na problém. V cestě mi stojí akvárko! A vevnitř je nějaká průzračná tekutina. Stěna, na kterou koukám, je naprasklá. Prasklina se dále zvětšuje. Jenom kousíček před akvárkem dochází ke zkratu nějakého drátu a všude kolem létají jiskry.
Ve chvíli, kdy mě do nosu praští dobře známý zápach benzínu, cítím, jak se mi oči úží strachem.
"Christiane, okamžitě zpátky!" řvu z plných plic a začínám se plazit zpět. Teď už je mi veškeré zvířectvo tady jedno.
Christian mě těsně před tím, než bych vypadla z šachty, zachytává a nechápavě se na mě dívá.
"Co se tam stalo?" mračí se.
"V té šachtě je nádrž benzínu a zkratovanej drát. Nádrž to dlouho nevydrží."
"Kurva! Musíme zpátky!" Bez jediného varování do mě strká a já končím ve vodě.
Bohužel už musíme plavat a strop je nebezpečně blízko.
60 cm.
Už jenom 60 cm a bude konec.
Všude kolem plavou dřevěné, plastové a polystyrénové krámy. Šíleně to stěžuje už samo o sobě namáhavé plavání a moje svaly začínají řvát o chvíli pauzy.
Za našimi zády se ozývá tlumený výbuch a místnost osvětluje jasný záblesk.
Já i Christian se zarážíme a na chvíli plaveme na místě, abychom se mohli podívat.
Nádobka s benzínem praskla a benzín vzplál. Je to tekutina, která se drží na hladině vody. Začíná hořet i nejbližší hladina vody.
"Do prdele!" nadává Christian. "Přidej!" Znovu se dáváme do pohybu.
40 cm.
Po minutě se dostáváme ke zdi a já si zasekávám nohu do nějakého výklenku. Jo, alespoň trochu odpočinku.
"Proč utíkáš s náma?" ptám se jako poslední zoufalý pokus o rozptýlení před myšlenkami, jaké to asi bude utopit se. Když ale takhle přemýšlím, benzínová skvrna se rozšiřuje rychleji, než stíhá přibývat vody. Oheň se přibližuje strašlivou rychlostí. Dovolím si přehodnotit situaci. Dřív uhoříme, než se utopíme. Můžete bouchnout šampus, poznamenávám si pro sebe pochmurně.
"Chtěl jsem za svou rodinou," odpovídá mi po chvíli. "Mám dva mladší bratry."
30 cm.
Při zmínce o jeho rodině mě zasahuje vlna vzteku. On má důvod, proč utéct. Já si chci zachránit krk, ale co budu dělat po tom?
"No tak! Takhle to přece neskončí!"
"Erin, nic tady není. Alespoň nic, o čem bych věděl."
Nic, o čem by věděl?! Dělá si legraci? Takže tady klidně může být francouzské okno, ale on o tom neví!
"Tak proč na něčem stojím?!" řvu a potápím se. Voda není zas tak kalná, abych nepoznala, že jde o okno. Zase se vynořuji a skoro se bouchám hlavou o strop.
20 cm.
"Něco tam je! Christiane, vypadá to jako okno!" On neváhá a okamžitě se noří pod vodu. Já zatím přehodnocuji náš stav… jo, vypadá to, že dřív uhoříme…
Slyším dutou ránu a Christian se vynořuje. Ten ne že se skoro bouchá do hlavy, ale on se vážně o strop majznul.
10 cm.
"Musíš zabrat se mnou, sám to nejspíš nevyrvu." V obličeji je bledý a vypadá, že při vědomí ho drží jenom vzpomínky na rodinu.
Nemusíme si nic ukazovat a oba zabíráme za mříže ve stejnou chvíli. Nohama se zapíráme o stěny, ale mříž se ani nehne.
5 cm.
Oba už víme, že tohle je poslední nádech, který nám bude dopřán. Znovu se pokoušíme o naši poslední možnost na útěk. Marně. Mříž je masivní a ani se nehne.
Voda nad námi se leskne oranžovou září… už hoří i nad námi.
Christian se odpichuje od stěny a plave někam pryč… za chvíli ho ztrácím z dohledu. Snažím se nehýbat, protože i ten sebemenší pohyb spotřebovává tolik potřebný a nedostupný kyslík.
Plíce mě začínají lehce pálit, ale pořád ještě bych se na něco zmohla.
Vidím Christiana, jak zase plavě ke mně. Všímám si, že něco svírá v ruce. Něco červeného, tvaru válce. Dynamit?!

Další kapitola

Předešlá kapitola


Bouchněme šampus!

3. srpna 2011 v 16:44 | Erin |  Ostatní :)
Tak lidi, už je to tak. Dneska jsem dopsala poslední kapitolu Ochránce života...
Divný to pocit, ale zase jsem šťastná, protože jsem nikdy žádnou ze svých povídek nedokončila =) A teď je jedné konec a začně druhá =)

Malé technické údaje o OŽ:

Počátek psaní: 7.4. 2011 14:26
Dokončení: 3.8. 2011 16:10
Počet kapitol: 23
Počet stran ve formátu A5: 401
Pokračování: Ano


Tímto bych chtěla moc poděkovat všem, kteří jste Erin doprovázeli až od samého začátku až do hořkosladkého konce.
Dovolte mi, abych zvláštní dík složila všem úžasným lidem, kteří se podělili o svůj názor, podporovali, podrželi a přicházeli s dalšími úžasnými nápady. Jejichž komentáře pohladí a jsou tahačem a zdvyhačem do další práce.
Prosím fanfáry, protože na pódium přichází:

Testík o spoiler =)

1. srpna 2011 v 18:28 | Erin |  Ostatní :)
Ahojte =)
Protože jsem vám trochu chtěla zkrátit čekaní na další kapitolu (3/4 hotové =))
Vymýšlet takové sputěže mě baví, protože to podle mě je o blogování. Komunikovat mezi ostatními a zapojovat lidi do dění na blogu.
Připravila jsem takový malý testík o příběhu Ochránce života. Bude deset otázek a když budou všechny správné, pošlu vám spoiler na další kapitolu. Když vám bude vadit, že byste měli vystavovat svůj e-mail tak veřejně, napište do "Zpráv pro autora". =)
Ještě bych chtěla poprosit, abyste nehledali odpovědi v kapitolách. Jde jenom čistě o zábavu =)