kapitola 23 1/2

4. srpna 2011 v 16:46 | Erin |  Ochránce života
Tak =)) Poslední kapitole je tady =)) Nebudu zdržovat dlouhými proslovy, protože ten už máme za sebou, tak doufám, že se Vám bude kapitola líbit a na vidnou u kapitoly číslo 1 =D

Erin


Netrvá to ani vteřinu, když se Andy nějakým zázrakem utrhává, bere do ruky rozžhavený pohrabáč a i se zlomenou nohou se vrhá na Jamese.
James je na pár cenných okamžiků vyvedený z míry a já se mu vyškubávám. Bolest, která měla počátky v ruce a šířila se do celého těla, okamžitě ustává.
James odhazuje Andyho nebezpečně blízko krbu. Andy vykřikuje bolestí, ale znovu vstává a opět se na něj vrhá.
Nechápu, jak to může dokázat. Pohled do jeho očí mi celou tu záhadu vysvětluje. Pohání ho zloba, vztek, strach… Je úplně zaslepený všemi negativní pocity, že zapomíná zdravě uvažovat. Útočí s takřka bezhlavou zuřivostí a i on ví, že je to boj prohraný.
Damian sebou zmítá jako splašený a Steve má co dělat, aby udržel Daniellu od Jamese a Andyho.
Strašně mu chci pomoct, ale jenom otupěle koukám.
"Tímhle sis podepsal jasný rozsudek smrti, chlapče," oznamuje mu sladce James. Andy nevidí, neslyší a jenom dál bezcílně útočí. Jeho pohyby jsou nemotorné a James nemá nejmenší problém se jeho vratkým útokům vyhýbat.
James Andyho skopává stranou a z ruky mu vytrhává pohrabáč.
"Ne!" Z úst se mi dere zoufalý výkřik, ale je to zbytečný. Konečně se dávám do pohybu, ale stejně už je pozdě.
James zabodává pohrabáč Andymu do břicha. Andy vyvaluje oči a sváží se na zem.
"Andy! Proboha!" Běžím k němu. Tričko má nasáklé krví a červená skvrna se stále zvětšuje.
"Erin…" šeptá Andy a já se k němu nakláním blíž. Hruď se mi svírá obrovskou úzkostí. "Musíš se odtud dostat. Musíš to udělat pro mě a pro Ann!"
"Andy, ty ale neumřeš!" Největší bolest v životě je, když vám někdo dá naději, která neexistuje. A já právě tu bolest působím sama sobě. Srdce odmítá pravdu, o které mozek ví, že je jasná věc. Andy nemá šanci to přežít. Alespoň ne bez lékařské pomoci… a tu mu tady rozhodně neposkytnou…
"Dostaň se odsud! Udělej to pro mě a pro Ann! Když budu vědět… že neumřu zbytečně… umřu rád."
"Neumřeš zbytečně," odhrnuji mu vlasy z čela. Přes záclonu slz vidím všechno rozmazaně.
"Slib mi, že… uděláš všechno proto…, aby ses dostala… pryč."
"Velice dojemné…"
"Drž hubu!" přerušuji Jamese, který se usmívá jako dítě, když vidí vánoční stromeček a pod ním spoustu dárků.
"Erin, slib mi to," chrčí Andy z posledních sil.
"Slibuju," tisknu mu ruku, on spokojeně přikyvuje a na tváři se mu objevuje lehký úsměv. Přes modré oči mu padají těžká víčka a on naposledy vydechuje.
"Andy!" třesu s ním. "Sakra! Vzbuď se! Nenechávej mě tu! Slyšíš?!"
"Milá zlatá, ten už se neprobere," uchechtává se James a tím si vysluhuje obzvlášť šťavnatou nadávku od Damiana. "To ale neznamená, že rušíme dohodu. Pořád pustím Damiana a tu dívku. Jen mě nech dokončit proces proměny."
Zírám na Jamese, jako bych mu chtěla propálit díru do hlavy pouhým pohledem.
"Udělej Lovce ze mě," ozývá se potichu ale rázně Damian. Už se úplně uklidnil a nesnaží se přervat plastové pásky. Odhodlaně se dívá na Jamese a ten mu pohled oplácí. Je to jako tichá válka mezi synem a otcem.
"Když tolik prosíš," krčí rameny a jde k němu. Ne, takhle to být nemělo!
Chystám se Jamese napadnout zezadu, ale cítím na paži silný stisk.
"Něco si slíbila Andymu, a jestli po Jamesovi skočíš, slib nedodržíš," šeptá Steve. Ohlížím se, abych viděla, co je s Daniellou. Nehybně stojí v rohu a pozoruje tu scénu se zdrceným výrazem. Musí přežít. Jestli zemře i ona, nemá žádnou cenu pokoušet se o útěk. "Máme plán na útěk…"
"Ale Damian co?!"
"Dělá to pro tebe. Musíš Jamese nechat, aby si myslel, že má vyhráno. Navíc ještě někoho potřebujeme…"
"Tím, že obětuju bratra?!"
"Jinak to nejde…" Tohle je jako ten nejhorší sen. Ne, počkat. Tohle je ta nejhorší možná realita.
Ann a Andy zemřeli. Z Damiana bude Lovec. Co mi potom zbude? Jenom zlomené srdce a… pomsta. Ano, za tohle James zaplatí, ale teď ne.
Jsem člověk optimista, ale teď mi došly všechny možné varianty s podnázvem: Bude líp.
Tohle zanechá následky. I ty nejhlubší rány se časem zahojí, ale zanechají po sobě viditelné jizvy.
Steve stisk trochu povoluje, ale dál mě drží, čímž mi dává jasně najevo, že mě nenechá, abych Jamese napadla.
Když James uvolňuje Damianovi pouta a dělá mu krvavou ránu na dlani, začínám se Steveovi bránit. Ne, že by mi to k něčemu bylo. James tiskne svoji zakrvácenou dlaň na tu Damianovu a Damian vyvaluje oči v náhlém návalu ostré bolesti.
Trvá to nekonečné dvě minuty. Ty nejhorší a nejdelší dvě minuty v mém životě…
Už se Steveovi nebráním, protože už bych tím nic nezmohla a on mě dokonce pouští.
James se od Damiana odtrhává a arogantně se šklebí.
Damian už dávno ztratil vědomí a teď bezvládně leží na zemi.
"To bychom měli," otáčí se James ke mně. "Jsi na řadě."
"Co?! Řekl jsi, že potom Daniellu pustíš!" vykřikuji a začínám pomalou couvat.
"Nepustil bych je," odfrkuje si a vypadá, že je znechucený jenom pomyšlením na to, že bych si to mohla myslet. "Moje milá, dnes nemůžeš věřit nikomu, a Lovci už vůbec ne!" Kdybych neměla povahu takovou, jakou mám, tolik by mě nezarazilo, že to nemyslel vážně. Ale co jsem měla čekat? Bože, jsem úplně blbá! "Steve, nechám na tobě, co uděláš s tou holkou. Buď ji zabij, nebo z ní vytáhni nějaké pro nás užitečné informace."
Někdo klepe na dveře a dovnitř vstupuje Arriane. S ní jde i nějaký kluk, ne o moc mladší než já.
"Co tu chcete?!" vrčí James. Arriane střílí po Steveovi nebezpečným pohledem a jako jedna osoba se ve stejnou chvíli vrhají na Jamese.
Bohužel svou nebezpečnou pověst nezískal jenom tak…
Steve končí rozmáznutý na zemi, ale Arriane předvádí něco naprosto úžasného! Nebudu to dlouho rozvádět… stačí, když řeknu, že právě praštila Jamese a mrskla s ním o zeď!
Ona a James jsou vyrovnaní soupeři. K Arriane se přidává ještě ten kluk, soudě podle barvy očí její bratr. Steve se otřepává a útočí na Jamese zprava, Daniella zleva.
Arriane mu nakonec dává pořádnou ránu do zátylku a on se v bezvědomí svaluje na zem. Nedivila bych se, kdyby ho zabila.
Zraněný je jenom Steve. Naštěstí to ale není vážné.
"Jsi skvělá!" Steve posílá Arriane pohled, který jsem u něj ještě neviděla. Pohled, který mi řekne, že je mezi nimi něco víc, než jen pracovní vztah. Arriane mu odpovídá lehkým úsměvem.
"Co teď?" ptá se Daniella.
"Musíme se dostat do zasedací místnosti. Čeká tam na nás Allis s Výjimečným, který nás přenese."
"Nás?" nechápu.
"James ví, kdo ho zradil. Nechci zjistit, jak bude reagovat, až se probudí. Věř, že mě na čaj nepozve a holky probírat nebudeme. Jdeme!"
"Počkej! A co Christian!" Aniž by Steve něco řekl, přicházím ke Christianovi a pomáhám mu na nohy. "Musíme vypadnout." Christian mi zaznačuje, ať ho pustím. Obličej se mu stahuje bolestí, ale stojí. Oči mu padají nejdřív na Andyho, pak na Damiana. Rychle se ale odvrací a nasazuje tvrdý a nesmlouvavý výraz. Co pak se Lovci neumí tvářit jinak?!
"Můžeš?" ptá se ho Steve.
"Jo," přikyvuje Christian. Steve vychází jako první a za ním Arriane, její bratr, Daniella, já a nakonec Christian.
Procházíme dlouhou chodbou a zahýbáme doleva. V tom narážíme na první problém.
Kupa Lovců a střílí po nás!
Bez váhání mačkají spouště a zvuk prořezávají desítky výstřelů. Oni z nás chtějí udělat cedníky!
Celá naše skupinka reaguje jako jeden muž a okamžitě zalézá zpátky za roh. Kousek od nás nalétává kulka do zdi a odloupává kusy omítky.
"Musíme se rozdělit," křičí Steve a vytahuje pistoli. Poznávám, že jde o Glock. Ale nemá jenom jednu! Druhou, úplně stejnou, podává Danielle, která se tváří dokonale klidně. Denní rutina! "Arriane, běž s bráchou a ty, Christiane, s Erin. Já a Daniella je zdržíme a pak se k vám přidáme." Arriane chvíli váhá, ale jakmile se výstřely ozývají zatraceně blízko, rozbíhá se chodbou zase zpátky. Ano, kdyby tady neměla bráchu, klidně by tady zůstala se Stevem a Daniellou.
Já běžím za ní a Christian nám dělá štít zezadu.
Běžíme okolo velikých kovových dveří, které se znenadání otevírají, a něčí ruka mě vtahuje dovnitř. Cítím silný náraz do hlavy a zad. Jsem dost dezorientovaná, takže nevím, jestli jsem to schytala o zeď, nebo o podlahu.
To je ale fuk, protože blížící se Lovec je hrozba tak jako tak.
Proč nebýt upřímná? Mám kliku, takzvaně, z prdele.
Za Lovcem se objevuje Christian a trhá jeho hlavou. Nejdřív doleva, pak doprava. Ozývá se nechutné křupnutí a Lovec se se zlomeným vazem hroutí na zem.
"Vstávej, rychle!" podává mi ruku a vytahuje mě na nohy.
"Tady jsou!" řve nějaký Lovec.
"Zabte je! Ustřelte jim palice!" ječí další mnohem rozzuřenější Lovec.
Ti Lovci nejspíš rozsvěcují světlo nad námi a já okamžitě chápu, kde jsme. Ve sklepě. V obrovském sklepě plném všeho možného harampádí.
Kousek od Christianova lýtka se na kousíčky rozletuje dřevěná krabice. Ne, vážně se neptejte, co zapříčinilo její rozpad!
S Christianem běžíme a snažíme se pořád zahýbat. Všechny ty krámy kolem vytvořily uličky, které mi teď připadají jako dokonalé bludiště. Naštěstí se tady Christian vyzná (soudím podle toho, že nás ani jednou nezavedl do slepé uličky).
Christian mě bere za zápěstí a zatahuje za roh, který tvoří béžová (asi) pohovka a několik rozlámaných dřevěných židlí. Ukazuje mi, ať jsem absolutně potichu. Neslyším kroky a střelba už taky ustala.
Pak ale celým sklepem zaznívá divný zvuk.
"Chcípnete, spratkové!" oznamuje nahlas jeden z Lovců. Ten zákeřný tón se mi vůbec nelíbí.
Jsou od nás moc daleko, aby nás mohli postřílet… jak jinak nás teda chtějí oddělat? "Vylezte a my vás zastřelíme. Pořád lepší než to, co bude následovat." Ani já, ani Christian skoro nedýcháme. "Jak chcete!" Špicuji uši a slyším, jak se zavírají ty kovové dveře.
"Erin, okamžitě běž k východu!" Christian si něco uvědomuje.
"Ale tam nás postřílejí jako slepice!"
"Dělej!" popadá mě za ruku a rozbíhá se směrem, kterým jsme se dostali až sem.
A pak to slyším. Hlasité šplouchnutí a rázem stojím po kotníky ve vodě.
"Co to k čertu je?!" ptám se vyděšeně.
"Zatápějí to tady! Do deseti minut bude voda sahat až ke stropu!" Vždycky, když si myslím, že vyváznu, objeví se zase něco jiného, co mě může zabít. V životě jsem se se smrtí smířila už snad milionkrát. Počítala jsem se vším. Ale nikdy, opakuji NIKDY, jsem nepomyslela na to, že se utopím. Nikdy! Podle mě je to ta nejhorší smrt, jaká vás může potkat. Utopit se…
"Dá se odsud dostat?" ptám se narovinu.
"Ano. Pospěš k východu." Každou vteřinou vody přibývá, a když už se konečně dostáváme k východu, mám vodu po kolena.
Sedám si na schody, kde jsou zaplavené jenom první dva z devíti. Takový běh ve vodě je docela makačka, i když má člověk dobrou fyzičku.
"Sakra!" kleje Christian a já se otáčím, abych zjistila, co je za příčinou jeho nadávání. Snaží se něco udělat s těmi kovovými dveřmi, ale ani nadpřirozená síla Lovců není nekonečná. "Tudy to nepůjde." Dva a půlka třetího už je taky pod vodou.
"Jsou tu okna?"
"Ne."
"A co nějaká šachta, klimatizace, odvodňovací kanál?!"
"Nekřič na mě, to nám nepomůže. Jo, větrací šachta. Ale až u stropu. Možná bych ji dokázal vyrazit, ale nepůjde to ve vodě. Neměl bych se do čeho zapřít…"
"Co nahromadit to harampádí na sebe, pak tě voda nebude nadlehčovat a ty se do toho můžeš opřít."
"Dobrý nápad." Deset minut… už vlastně zbývá jenom devět… osm. Musíme hejbnout zadkama. Zatraceně hejbnout.
Během dalších dvou minut jsme na sebe naházeli co možná největší kusy nábytku a všeho, co bylo po ruce.
Čím víc čas utíká, tím rychleji přibývá voda.
Christian mi pomáhá dostat se na vrchol naší "stavby". Hned nad našimi hlavami je šachta. Není sice moc velká, ale po jednom se tam rozhodně protáhneme. Jenom ty mříže…
"Zkus tohle," podávám mu těžký řetěz, který jsem našla. Rychle si ho ode mě bere a jeden konec protahuje mříží. Půjde mu to mnohem líp, protože síla bude působit na jedno místo. Na to nejrozbitelnější - místo sváru.
A opravdu! Christian musí třikrát silně zabrat a mříž vylétává i s kusy omítky.
"Běž první." Nastavuje mi spojené ruce, aby mě mohl vyhoupnout nahoru.
Ocitám se v šachtě a v duchu se peskuju za každý pohled vedle. Vyber si, holka. Buď teď poznáš všechny druhy hmyzu, co v šachtách žijí, nebo se utopíš. Myslím, že je jasné, co si vyberu.
Pomalu se plazím dopředu. Netrvá to ani dvacet vteřin, když narážím na problém. V cestě mi stojí akvárko! A vevnitř je nějaká průzračná tekutina. Stěna, na kterou koukám, je naprasklá. Prasklina se dále zvětšuje. Jenom kousíček před akvárkem dochází ke zkratu nějakého drátu a všude kolem létají jiskry.
Ve chvíli, kdy mě do nosu praští dobře známý zápach benzínu, cítím, jak se mi oči úží strachem.
"Christiane, okamžitě zpátky!" řvu z plných plic a začínám se plazit zpět. Teď už je mi veškeré zvířectvo tady jedno.
Christian mě těsně před tím, než bych vypadla z šachty, zachytává a nechápavě se na mě dívá.
"Co se tam stalo?" mračí se.
"V té šachtě je nádrž benzínu a zkratovanej drát. Nádrž to dlouho nevydrží."
"Kurva! Musíme zpátky!" Bez jediného varování do mě strká a já končím ve vodě.
Bohužel už musíme plavat a strop je nebezpečně blízko.
60 cm.
Už jenom 60 cm a bude konec.
Všude kolem plavou dřevěné, plastové a polystyrénové krámy. Šíleně to stěžuje už samo o sobě namáhavé plavání a moje svaly začínají řvát o chvíli pauzy.
Za našimi zády se ozývá tlumený výbuch a místnost osvětluje jasný záblesk.
Já i Christian se zarážíme a na chvíli plaveme na místě, abychom se mohli podívat.
Nádobka s benzínem praskla a benzín vzplál. Je to tekutina, která se drží na hladině vody. Začíná hořet i nejbližší hladina vody.
"Do prdele!" nadává Christian. "Přidej!" Znovu se dáváme do pohybu.
40 cm.
Po minutě se dostáváme ke zdi a já si zasekávám nohu do nějakého výklenku. Jo, alespoň trochu odpočinku.
"Proč utíkáš s náma?" ptám se jako poslední zoufalý pokus o rozptýlení před myšlenkami, jaké to asi bude utopit se. Když ale takhle přemýšlím, benzínová skvrna se rozšiřuje rychleji, než stíhá přibývat vody. Oheň se přibližuje strašlivou rychlostí. Dovolím si přehodnotit situaci. Dřív uhoříme, než se utopíme. Můžete bouchnout šampus, poznamenávám si pro sebe pochmurně.
"Chtěl jsem za svou rodinou," odpovídá mi po chvíli. "Mám dva mladší bratry."
30 cm.
Při zmínce o jeho rodině mě zasahuje vlna vzteku. On má důvod, proč utéct. Já si chci zachránit krk, ale co budu dělat po tom?
"No tak! Takhle to přece neskončí!"
"Erin, nic tady není. Alespoň nic, o čem bych věděl."
Nic, o čem by věděl?! Dělá si legraci? Takže tady klidně může být francouzské okno, ale on o tom neví!
"Tak proč na něčem stojím?!" řvu a potápím se. Voda není zas tak kalná, abych nepoznala, že jde o okno. Zase se vynořuji a skoro se bouchám hlavou o strop.
20 cm.
"Něco tam je! Christiane, vypadá to jako okno!" On neváhá a okamžitě se noří pod vodu. Já zatím přehodnocuji náš stav… jo, vypadá to, že dřív uhoříme…
Slyším dutou ránu a Christian se vynořuje. Ten ne že se skoro bouchá do hlavy, ale on se vážně o strop majznul.
10 cm.
"Musíš zabrat se mnou, sám to nejspíš nevyrvu." V obličeji je bledý a vypadá, že při vědomí ho drží jenom vzpomínky na rodinu.
Nemusíme si nic ukazovat a oba zabíráme za mříže ve stejnou chvíli. Nohama se zapíráme o stěny, ale mříž se ani nehne.
5 cm.
Oba už víme, že tohle je poslední nádech, který nám bude dopřán. Znovu se pokoušíme o naši poslední možnost na útěk. Marně. Mříž je masivní a ani se nehne.
Voda nad námi se leskne oranžovou září… už hoří i nad námi.
Christian se odpichuje od stěny a plave někam pryč… za chvíli ho ztrácím z dohledu. Snažím se nehýbat, protože i ten sebemenší pohyb spotřebovává tolik potřebný a nedostupný kyslík.
Plíce mě začínají lehce pálit, ale pořád ještě bych se na něco zmohla.
Vidím Christiana, jak zase plavě ke mně. Všímám si, že něco svírá v ruce. Něco červeného, tvaru válce. Dynamit?!

Další kapitola

Předešlá kapitola

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Miss Murder Miss Murder | E-mail | Web | 5. srpna 2011 v 13:56 | Reagovat

Oh bože, to je ale kapitola. Napínavý jak prase. Nebudu se tady zdržovat nějakejma kecama, protože si musím rychle přečíst 2. část...

2 Erin Erin | E-mail | Web | 5. srpna 2011 v 14:15 | Reagovat

Děkuju =))

3 Das Das | Web | 6. srpna 2011 v 22:30 | Reagovat

úžasné, úžasné!

4 Erin Erin | E-mail | Web | 7. srpna 2011 v 12:42 | Reagovat

Děkuju =D =)

5 Tigris Tigris | Web | 10. srpna 2011 v 18:38 | Reagovat

[1]: Jdu na to stejně.
Jsem napjatá jak trenky osmdesátníka. Kruci to je zápřah na nervy!

6 Erin Erin | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 18:37 | Reagovat

Děkuju :) Jsem ráda, že to lidi napíná :)

7 Fame Fox Fame Fox | Web | 4. července 2013 v 13:58 | Reagovat

No, tak síce som nečítala celé, keďže som toto našla len teraz, ale prečítala som kúsok a musím uznať, že je to fakt moc!!! dobre! napísané. Aj som si tú časť tohto príbehu vedela predstaviť- aj keď neviem o čo ide! :) naozaj super! :)

8 Naira Naira | 22. června 2014 v 23:08 | Reagovat

Co se jako stane s Damianem??? :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama