Září 2011

Pořádek je pro blby, inteligent ovláddá chaos

29. září 2011 v 14:59 | Erin |  Ostatní :)
No, tak tady je soukromí článek, který jsem původně vytvořila pro školní časopis, který vydává naše škola.
A protože mám špatné svědomí, kvůli kapitolám, které tu nejsou... (napsaný už mám asi dvě dopředu, ale jsem líná jaako prase je přepisovat... nenašel by se u vás nějaký otrok, který by ji přepsal? Beru i mladší sourozence, ale až od sedmi let! Zaručuji, že je vrátím :)) tak sem dávám alespoň tento článek :) Slibuju, že o víkendu, přibude další kapitola OŽ :)
Hezkou zábavu :))



Místo pobytu?

23. září 2011 v 20:45 | Erin |  Ostatní :)
Jelikož mě nějak chytlo přidávání článků, tak jsem Vám chtěla ukázat mou představu místa, kde se bude Erin a Timothy nacházet další kapitolu.
Už jsem se někdy zmínila, že se dostanou do Tennessee :) Velká farma a všude kolem žádná civilizace :) Miluju ty obrázky, miluju tu přírodu a jednou, někdy, budu taky takhle bydlet, protože já bych město za tohle nikdy nevyměnila :)
No a řeknu, že Erin tam bude trávit víc času, než měla v plánu, tak si myslím, že by bylo dobré, kdybyste měli představu o místě, kde se nachází. Co bude s Timothym se dozvíte potom :)





Obrázky beru z jedné úžasné stránky, kde si každý najde své :) ---> Tady ♥

Damian Weakli

23. září 2011 v 20:10 | Erin |  Postavy

Damian Weakli

Jméno: Damian
Příjmení: Weakli
Barva očí: Modrá
Barva vlasů: Světle hnědá
Věk: 19

Povaha:

- Drzý, výbušný, protivný (podle nálady)

+ Hodný, odhodlaný, starostlivý (1.díl!!)

Rodina:
Sestra- Ochránkyně
Otec- Lovec

Původ: Nor

Životní cíl: Nic konkrétního... jenom udělat všechno, oč ho James požádá

Škola: Úspěšně vystudoval školu pro Ochránce

Práce: Nyní nepracuje... až na Jamese není nikdo, kdo by mu mohl poroučet

Počet značek: 9 (Byly odstraněny)

Nebezpečnost: 9/10

Zájmy:
Hudba
Horolezectví
Kdyby mohl, nejraději by, jako správný bratr, pozabíjel všechny kluky své sestry...

Nemůže vystát, nesnáší:
Háčkování
Biologii
Nathana...

James ???

23. září 2011 v 19:40 | Erin |  Postavy

James

Jméno: James
Příjmení: ? (Je mi líto... na příkaz šéfa FBI mi bylo zakázáno zveřejnit Jamesovo příjmení... zabili by mě, kdybych to
sme dala)
Barva očí: Hnědá
Barva vlasů: Hnědá
Věk: 38 (v té době začal zabíjet Výjimečné a stárnutí se mu tudíž zastavilo)

Povaha

- Zlý, zákeřný, podlý, lživý, necitlivý

+ James: "Co to je?"

Rodina:
Dcera: Ochránkyně
Syn: Lovec

Původ: Angličan

Životní cíl: Udělat z Erin Lovkyni, pomstít se Arriane a Stevovi, udržet si svou pověst

Škola: Před lety vystudoval školu pro Ochránce

Práce: Nemusí pracovat, všichni pracují za něj

Počet značek: ---

Nebezpečnost: 11/10

Zájmy:
Zabíjení
Rozšiřování strachu a zoufalství

Nemůže vystát, nesnáší:
Knihy
Staré lidi

Je mi to moc líto, ale v této čáati byla FBI ještě náročnější, než u jeho příjmení... dokonce si k tomu, aby se přesvědčili americkou tajnou federální společnost, jejichž název je... tajný. Jak jinak... takže sedím doma, s pistolí u hlavy a s obrovskou lítostí musím zmáčknou na "Hned zveřejnit" bez toho, aniž bych Vám ukázala, jak James vypadá... =( Je mi to líto, ale... svého života si vážím a James mi za to nestojí ;)

Timothy od Puding

23. září 2011 v 18:44 | Erin |  Ostatní :)
No, k narozeninám jsem od Puding dostala obrázek Timothyho... pokochejte se a nekopírujte. Já jsem to zkopírovala jenom s autorky souhlasem a věřte... není radno si s ní zahrávat =D


Podle mě je to umělecké dílo, které si zaslouží úctu jako krá... líčka, protože to podle jejích slov: "Splácala" za míň, jak půl hodiny. Prostě... necháopu to :D Kéž by viděla moje plácání... Kresba mé postavy sestává z kolečka- hlava, čárka- tělo, další čárka- ruce. A tím jsem KO... :D
Jak jste na tom vy s kreslením? =)

Erin Laurentsová

21. září 2011 v 18:53 | Erin |  Postavy


Erin Laurentsová

Jméno: Erin
Příjmení: Laurentsová
Barva očí: Oříškově hnědá
Barva vlasů: Hnědá
Věk: 17

Povaha:

- Není radno jí rozčilovat, neumí moc nadávat, psychicky se dá hodně a snadno vydeptat

+ Hodná, milá, přátelská

Rodina
Matka- pravděpodobně mrtvá, ale nikdo to nikdo přímo nepotvrdil (Ochránkyně)
Otec- Lovec (býval Ochránce)
Bratr- Lovec

Adoptovní matka- Jenom člověk
Adoptivní otec- Jenom člověk, mrtvý
Nevlastní bratr- Jenom člověk

Původ: Norka

Životní cíl: Dostat se zpátky do Norksa za svými přáteli, možná zkusit navázat kontakt s Nathanem, snažit sezapomenout
na minulost, dokončit školu

Škola: Nedokončila žádnou školu pro Ochránce

Práce: Nyní nepracuje, má "dovolenou" mimo OMEGU 5

Počet značek: 3

Nebezpečnost: 7,5- 8/10

Zájmy:
Čtení
Boj
Pokusy a naštvání Timothyho

Nemůže vystát, nesnáší:
Jamese
Šikanu
Hrubost mužů vůči ženám
Timothyho pohledy



kapitola 7

20. září 2011 v 15:42 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat


S Timothym se domlouváme, že budeme oba vzhůru. Dům zůstal prakticky nedotčený, jenom je všude prach.
Stejně je ale nenecháváme spát v pokoji. To by jeden z nás musel hlídat venku a to by bylo víc, než kruté.
Evelin a Darren spí na rozloženém gauči, ve kterém jsme našli spacáky a rozložili je pro ně jako deku. Raději nemyslím na to, jak dlouho tu všechno leželo jenom tak…
Oba už spí a já zkoumám pokoje nahoře. Třeba najdu něco, o čem mluvila Evelin. Nějaký vzkaz… cokoli.
Zrovna teď se nacházím v dětském pokoji.
Je něco kolem jedné ráno a já už jsem utahaná, ale jít spát nemůžu. Musím přežít tuhle noc a ještě další den, abych pak mohla jít spát další noc, aniž bych si narušila už tak dost narušený režim.
Všude kolem je tma, ale světlo z měsíce procházející skrz okno mi stačí. Elektřina je odpojená a i kdyby nebyla, nemohli bychom svítit. Někdo by mohl jít kolem, vidět světlo a zavolat policii, protože v tomto domě nemá nikdo být.
Oči mi padají na tři zarámované fotky na stole. Jednu z nich beru do ruky a jdu s ní k oknu, abych lépe viděla.
Na fotce je pět lidí. Evelin, která má v náruči malé miminko, vedle ní muž s ledovýma očima a pak další dva malí kluci. Jednomu z nich je tak deset a druhému asi sedm.
"Něco nového?"
"Do prkýnka!" vykřikuji, protože mě Timothy vyděsil. "Ne… nic jsem nenašla."
"Ani já," kroutí hlavou. "Nemá to cenu."
"Tohle neříkej! Vždyť jsme ještě nic neudělali. Něco tu být musí."
"Kde? Sama dobře víš, že tady nic nenajdeme. Roky tady nikdo nebyl…"
"Tak proč jsou všechny věci na svém místě? Proč to tu není vykradené? Někdo se o tenhle dům musel starat." Timothy mě probodává zkoumavým pohledem, ale mlčí.
Po dvou hodinách hledání si sedám na schody a přemýšlím.
Takhle to přeci skončit nemůže… oni si zaslouží trochu štěstí.
Na schodech dlouho nezůstávám a vycházím na zahradu. Noc je jasná a chladná. Fouká studený vítr, ale neprší.
Zahrada za domem je rozlehlá a stejně jako ta před ním, neupravovaná.
Celé to místo působí tak… smutně. Smutek sálá z každého kamene i stébla trávy. Suché listy, které se ještě drží na větvích, vytvářejí ve hravém rytmu větru šumící orchestr s hudbou. Smutnou hudbou…
Dostávám se na konec zahrady, kde je jako plot vysoká zeď. Vylézám na zeď a pozoruji světla města…
Světla? Miliony barevných světýlek… Přesně to jsem viděla před tím, než jsem se dostala do LA před tím, než nás unesl James… před tím, než se se mnou Nathan rozešel…
Nathan… kde je mu konec? To vědět, nasednu do vlaku a jedu tam. Nejspíš bych mu hned jednu vlepila, ale pak bych ho objala. A on zase mě. Pevně, tak jako to nikdo jiný neumí.
Jenomže on tu není, ozývá se mi hlásek v hlavě.
Prudce sebou trhám doleva, protože se tam v trávě něco pohnulo.
Super… všechny zbraně jsou v domě. Prosím, ať je to kočka.
Kočka… s rukou a takovou silou, že mě dokáže strhnout ze stromu. Já přistávám celkem snadno, protože jsem byla dobře nastavená, ale dění poté už je horší.
Vetřelec se mnou tříská o zeď a v půl vteřině mě tahá zase nahoru. Na krku cítím známý chlad něčeho kovového a ostrého.
"Kde přesně spí ti Výjimeční?!" syčí hlas. Snad si nemyslí, že jí to řeknu.
"Tak to…" Mám pocit, jako bych dostala facku. A ta Lovkyně mě rozhodně neuhodila. Ten hlas… Do očí mi vyhrkávají slzy. Slzy štěstí.
"Ann," vydechuji. Ona celá tuhne a pak povoluje stisk. Je to ona!
"Erin… já… promiň!" Z jejího hlasu poznávám, že je taky naměkko. Nenechá mě ani něco říct a vrhá se mi kolem krku. Teď už ale bez nože.
"Promiň mi tu otázku, ale… jak to, že žiješ?" ptám se a odtahuji se od ní. Ani nevíte, jak šťastná se najednou cítím. Je Lovkyně, ale nezabila mě a to vidím jako dobrý začátek.
"James mě nezabil… je mi to líto, snažila jsem se něco udělat, ale… byl moc silnej a, prostě to nešlo…"
"Neomlouvej se! Za nic nemůžeš!" objímám ji znovu.
"Promiň," špitá hned.
"Za co se omlouváš teď?" nechápu.
"Chtěla jsem tě zabít," odtahuje se a culí se od ucha k uchu.
"To neřeš," usmívám se. "Mohlo to být horší."
"To jo," směje se nahlas.
"Pst!"
"Co?" zaráží se.
"V tom domě je jeden super idiot a nechci, aby o tobě zatím věděl."
"Co jsi řekla?"
"No, že v tom domě je…"
"Ne, tohle je nepodstatný. Já myslela to sprostý slovo!"
"Ty seš blbá!" směju se a šťouchám ji loktem do žeber.
"A další… kdo tě tak zkazil? Řekni mi, kde bydlí a já mu udělám mašli na páteři! To já mám být z nás dvou na sprostá a nevychovaná, ty mě máš usměrňovat. A bude to horší… začíná to idiotem a skončíš na věcech, o kterých zatím ani nevíš!"
"Ale prosim tě." Tohle mi chybělo. Naše věčné téma, co se týče sprostých slov. Další věčná témata pro zdraví všech jmenovat nebudu. "Bydlí v LA, ale zrovna teď je tady."
"Máš ho ráda? Jestli ne, tak ho můžu zabít bez nejmenších výčitek svědomí."
"Ráda?" vyprskávám smíchy a začíná mě bolet břicho z toho smíchu. "Ne… ale nech ho bejt. Několikrát mi zachránil život. Bez něj bych už byla dávno pod drnem."
"V tom případě mu koupím čokoládu."
"Ne, to taky nedělej. Odpoví něco v tom smyslu, že takový sračky nejí…" šklebím se.
"Bože, ty seš vážně zkažená!" kroutí hlavou a dál už mluví vážně. "Jeho smůla. Co tady vůbec děláš?"
"To je… na hodně dlouho."
"Na povídání máme celou noc."
"Až tě to začne nudit, zastav mě," začínám vyprávět o tom, co se stalo poté, když jsem s Andym a Christianem odešla z toho sklepa, kde nás James věznil. Jak jsem viděla umřít Andyho a jak James proměnil Damiana na Lovce. Vyprávím jí, co dělám v LA, o svojí práci a končím tady… v Oklahomě.
"Nezkazil tě zas tolik, když jim pomáháš."
"Nech toho… taky bys jim pomohla."
"Nevím, jestli by si nechali pomoct, když jsem teď… tohle. Opovaž se omlouvat! Není to zase tak hrozné!"
"Muselas zabít Výjimečného."
"Jo," přikyvuje se smutkem v očích. "Jinak by mě ta krev Lovce do tří dnů zabila."
"To nevadí," říkám jí soucitně. "To je dobrý, hlavně, že jsi v pořádku. Jak ses dostala z Anglie až sem?"
"Erin…" pohlíží mi do očí. Tenhle pohled moc dobře znám. Nechce mi něco říct, protože mi tím nechce ublížit. Navíc mám pocit, že se jí lesknou oči. "V Americe jsou všichni."
"Kdo všichni?!"
"James se svýma poskokama. Hledají tě."
"Jak se dostali až sem?" děsím se. "A co Damian?"
"To kdybych věděla," vzdychá. "A Damian… změnil se. Hodně se změnil. Doslova mu vymyli mozek. Pro Jamese udělá první poslední, zabíjí jako divej… musíš se dostat zpátky do Anglie, nebo nejlepší by bylo dostat tě rovnou do Norska."
"Damian a… zabíjí?" Tohle nejde. Můj brácha by nikomu schválně neublížil. Jo, je sice drzej a často protivnej, ale hodnej. Tenhle fakt mě drtí mnohem víc, než že James ví, kde se nacházím. "Jak… jak moc přesně ví, kde jsem?"
"Oklahoma City a okolí… nahlásím, že je tenhle blok čistej."
"A oni ti uvěří? Ví, že jsme přátelé."
"Pro ně jsme byly přátelé… normálně jim pomáhám a v jejich přítomnosti se chovám jako Damian. James mi věří, takže…"
Výstřely prořezávají vzduch jako nůž irské máslo a Ann sebou trhá. Jedna kulka se zavrtává do země, kousek od jejího stehna.
"Přestaň!" řvu na Timothyho, ale on dál po Ann střílí. Dobíhám k němu a srážím ho k zemi. "Nech toho, ty idiote!" Doslova mu vytrhávám zbraň z ruky a odhazuji ji pryč.
"Co to děláš?!"
"Sklapni!" vyštěkávám a rychle vstávám, ale už vidím jenom, jak se Ann dostává na opačnou stranu zdi a nejspíš mizí do okolní krajiny.
Začínám se třást vzteky a otáčím se na Timothyho.
"Ty! Ty seš takovej nehoráznej…"
"Já?!" přerušuje mě. Je taky dost rozčílenej, ale určitě ne tolik, jako já. "Nevím, kdo nechal jít Lovkyni."
"Ona je moje nejlepší kamarádka! Chtěla nám pomoct! Ty seš takovej magor!"
"Tak ti dík! Jednou chci udělat něco dobře a ty mě hned seřveš!"
"Vítej v mém světě!!! Ona…" Je jediná, koho jsem z mých přátel viděla po tak dlouhé době. A teď je pryč…
"Co ona? Myslíš, že když jste se dřív kamarádily, teď by tě nezabila? Chováš se jako naivní malej spratek!" Au…
"Vyjasněme si jednu věc!" Přicházím k němu blíž a nedávám na sobě znát, že mě jeho slova ranila. Věnuji mu ten nejhnusnější pohled, jakého jsem schopná. "Nikdo… a tím myslím, že ani ty, nebude o Ann mluvit jako o někom, kdo by mě chtěl podrazit. A do toho ty se počítá i tvoje veliký ego, rozumíš tomu?!"
"Vrazila by ti kudlu do zad, když bys to nejmíň čekala," říká klidným, ale zákeřným hlasem.
"Ona ne! To ty jsi mi právě teď do zad vrazil celý příborník! Chtěls mě vyprovokovat? Fajn! Dokonale se ti to daří. Chtěls mě zklamat? Splněno! Chtěls mě ponížit? Skvělá práce, úkol splněn! Jak se sebou vůbec můžeš žít?! Ale počkej… nechci to slyšet! Vylezlo by z tebe něco politování hodného a já vážně nemám zájem tě litovat!" On na mě kouká s lehkým šokem v obličeji a já se otáčím a jdu pryč. Je jedno, kam, hlavně daleko od něj.
Malej a naivní spratek… hlavně že on je velkej dospělák, co se nikdy neplete, neudělá chybu… jednu ale právě udělal. Obrovskou! Řekl o Ann, že by byla schopná mě podrazit. Nechápu, jak jsem se mohla udržet a nepraštit ho.
On to nechápe… neví, jak šťastná jsem byla, když jsem Ann uviděla živou a zdravou. Neví, že i kdyby byla třeba škeble, tak bych ji bránila do posledního dechu.
Je to takovej mamlas!
Tady máte ukázkový příklad toho, jak se zdání toho nejšťastnějšího dne po tak dlouhé době může změnit v tohle. V tuhle směšnou parodii hezkého dne.
Život je nefér! Strašně moc nefér!
Když se vám stane víc špatných věcí najednou, ptáte se sami sebe: Proč já? Proč to všechno padá ne mě? Na světě je přece tolik lidí…
Lhář a podrazák prochází životem mnohem snadněji, než slušný člověk… Definice dnešního světa je pěkně na palici.
Jenomže tu máme jednu otázku, a já na ni hned odpovím. Co s tím uděláme? Nic.
Jednoduchá otázka, na kterou nenajdete jinou odpověď.
Smířit se s tím, že i člověk je jenom součástí něčeho většího, mnohem podstatnějšího a mocnějšího, je těžké. Vědění, že jsme jenom loutky ve hře, kterou nemůžeme vyhrát.
Při takovém propadu sebevědomí si ale vždy vzpomenu na desítky lidí, co jsou na tom mnohem hůř. Že to nejde? Ale jistě, že jde! Vždycky může být hůř. Znám to z vlastní zkušenosti, takže vím, o čem mluvím.
V takovém případě je ku prospěchu nechat se obejmout, pohladit, políbit. A když nikdo není na blízku? Zalézt si hezky do koutka a vyplakat se.
Slzy nejsou žádná ostuda. Není to věc, za kterou bychom se měli stydět. Spíše naopak. Slzy dokazují, že máme city. Že jsme lidské bytosti se srdcem.
Náhodou jsem se jednou, asi před dvěma roky dostala na nějakou stránku a tam jsem našla krásnou písničku. Původně je od českého rapera, ale nějaká dobrá duše ji nazpívala i v Angličtině, což je skoro můj mateřský jazyk. Musím vám říct, že ta písnička je vážně… krásná. Nevím, jak by se komu líbila, ale já ji miluju.
Opírám se zády o strom a oči zvedám k obloze. Podle měsíce může být tak půl čtvrté až čtyři hodiny ráno.
Cítím se nehorázně unavená, ale do toho domu jít nemůžu. Ne, když je tam Timothy. Nechci, abychom Evelin s Darrenem připravili o střechu nad hlavou. Ten dům by totiž vybuchl…
Hodně bych se divila, kdyby se ti dva Výjimeční nevzbudili. Musí být asi vyděšení… ne, ať si je uklidní sám. Já nikam nejdu.
"Erin…" volá Timothy. Vidí mě a přichází ke mně. Bože, to je vážně tak tupej, že ani nechápe, že chci být sama?! "Musíme si promluvit."
"Není o čem," říkám smutně. Vlastně by bylo, kdyby se přišel omluvit, ale s tím vážně nepočítám. Všechen vztek je pryč a namísto něj se ve mně usídlil smutek.
"Je… našel jsem ten vzkaz."
"Super," říkám suše. "A co ses dozvěděl?"
"Že je jejich rodina v Tennessee."
"Čím dál tím líp."
"Fajn… jenom jsem chtěl vědět, jestli i po… po tom, co se stalo, pojedeš."
"Slíbila jsem jim, že s nimi zůstanu, dokud je nedostanu domů, a to taky dodržím!"
"Běž si lehnout…"
"Cože?"
"Říkám, že si máš jít lehnout."
"Ne… teď už ne."
"A já myslel, že už alespoň trochu znáš můj způsob bavení se s lidmi," protáčí očima a pak se vrací se svým ironickým úšklebkem. "Pokud sis nevšimla, tak se tě za prvé neptám, ale nařizuju ti to, a za druhé tě nechám svobodně se rozhodnout. Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě přinutím. Máš deset vteřin na rozmyšlenou, pak začnu jednat podle sebe. A to tím druhým způsobem."
"Ty mi rozkazuješ?" šklebím se. On se vůbec nehýbe a jenom mě dál propaluje pohledem a zákeřně se usmívá. Já vstávám a obracím oči v sloup.
"Už jdu," oznamuji mu. "Nemusíš se namáhat." Jdu do domu a strašně se těším, až si lehnu. A je jedno, kam.
Teď si uvědomuji, že si nejsem tak úplně jistá tím, jestli bych cestu do Tennessee zvládla bez spánku.
Překvapuje mě, že vidím Evelin na nohách, jak se přehrabuje v nějakém šuplíku.
"Em… dobré ráno," říkám potichu, abych nevzbudila Darrena.
"Dobré…" brblá, ale nezvedá hlavu od obsahu šuplíku.
"Měla byste jít ven. Je tam Timothy a opravdu našel nějaký vzkaz…." Ona se zaráží a odvrací se od šuplíku.
"V- vážně?" Z jejího hlasu poznávám, že má slzy na krajíčku.
"Ano," usmívám se soucitně a ona se hned vydává ven.
Já se s ujetým úsměvem na rtech blížím k místu, kde ještě před chvílí spala Evelin. Darren dál spokojeně pochrupuje a já si zalézám na místo Evelin.
Jakmile si lehám, tak se ubírám do sladkého světa snů…

Probouzí mě ticho. Je to zvláštní, ale občas se to stává všem.
Darren už vedle mě není a dokonce nikoho ani neslyším. Jenom ticho.
Protahuji se a vstávám.
První, co spatřuji, je Timothyho bunda a na ní jeho mobil. Asi po minutě začíná zvonit. No, zvonit, je to zapnuté na vibrace. Pohledem sjíždím na displej. Volá zase ten JMS OT, ale to mě nezajímá. V prvém horním rohu je malými číslicemi zobrazen čas… 18:37. Sakra! Nějak jsem to s tím spánkem přehnala. Tohle nebylo v plánu.
Jdu ven na zahradu. Timothy a Evelin sedí u plastového stolu, který asi vytáhli z polorozpadlé boudy, která je součástí zahrady.
"Ále… já už myslel, že nikdy nevstaneš…"
"Takovou radost bych ti neudělala… jo a zvoní ti mobil," říkám mu rovnou a s nějakým zdravením se ani neobtěžuji. On vystřeluje jako raketa a během vteřiny mizí v domě.
"Dobrý den," zdravím Evelin a spatřuji Darrena, který přichází s kopačákem v ruce.
"Jdeš si zakopat?" Chlapec na mě upírá modré oči a já mu nemůžu říct ne.
"Jasně."
Kopání je fajn… do doby, než si uvědomuji přítomnost Lovce. Je tak blízko, že mě před ním varuje zabudovaný instinkt. Ale neútočí.
"Darrene, končíme. Běž za mámou a řekni jí, ať jde dovnitř." On váhá jenom na chvíli, a když to šeptá Evelin, trochu se chvěje. Ona se dívá na mě a já lehce přikyvuji. Poslušně odcházejí do domu, a dokud nejsou na verandě zavřené dveře, nespouštím z nich oči.
Když jsem si jistá, že jsou v bezpečí, otáčím se k místu, kde cítím přítomnost Lovce stejně intenzivně, jako by mi pod nos strčili zkažená vejce.
"Chytré," ozývá se zpoza vysoké trávy, asi dva metry ode mě, neznámý hlas. Ze svého úkrytu vychází vysoký a mohutný Lovec, kterému se ošklivě blýská v očích. "Erin, že? To budě odměna, až tě Jamesovi osobně přivedu." Ann měla pravdu. Hledají mě. A nejspíš se spletla s tím, že jí věří… nebo pozornost upoutala střelba? Nevím… každopádně ten chlápek je tady a já nemám šanci ho přemoct.
"Co dohoda?" navrhuji sladce.
"Promiň, drahoušku, ale James by mě asi zabil, kdyby věděl, že jsem měl možnost tě dostat a neudělal to."
"Bojíš se ho?"
"Všichni se ho bojí… nebyl moc dobrý nápad utíkat…"
"To je moje věc, takže-" Chlápek se objevuje u mě, popadá mě za zápěstí a smýká se mnou o zem. Nesmí se dostat za mě. Jestli se mu to podaří, bude stačit jedna rána a všechno bude v pytli!
"Víš, tvůj otec není člověk, který má rád smlouvání," povídá a já se mezitím dostávám na nohy.
"Né, vážně? To jsem netušila!" Uhýbám jeho ráně
Snad Evelin napadne říct Timothymu…
"Tohle mě nebaví!" vrčí, když se mu nedaří mě praštit.
"Mě zase nebaví tvůj hnusnej ksicht!" Nikdy jsem Timothyho neslyšela tak ráda. Velký Lovec bledne jako stěna… ví, co přijde. A taky ví, že nebude žít…
Timothy ho nachytal nepřipraveného zezadu a rychle mu trhá hlavou… nejdřív doleva, pak doprava. Známé nechutné křupnutí prořezává vzduch a… a je po něm.
"Hele, asi teď nepřijdu s ničím novým, ale… neměli bychom vypadnout?"
"Asi ti začnu říkat génie," trousím. "A dík."
"Za nic, a protože tě mám tolik rád, tak ty mi můžeš říkat pane génie," mrká na mě.
Ne… nikdy nepochopím, jak muži myslí. Ale to asi žádná žena na světě…

Další kapitola

Předešlá kapitola


Všechno nebo nic

16. září 2011 v 23:55 | Erin/ ? |  Ochránce života- jiná podání
Tak lidičky, tady Vám přináším další ze série hvězdých spoluprácí!
Autorka si přála zůstat anonymní, a tak prosím ty, které jí znají už jenom díky použité postavě, aby neříkali nic společného s jejím jménem... no co, její přání :D
No, mojí postavu, Erin, všichni znáte a pak tam je druhá hlavní, a to Xavier. Je to jednadvacetiletý mladík, který poskytl Erin pomoc, co to polila kafem v Sydney. Ne to úplně jiný příběh, takže ignorujte věci kolem. Xavier je čaroděj, který oplývá opravdu výjimečnými schopnostmi, jak lidi vytáčet, shazovat a prostě všechno kolem. Hlavně to špatné. Ale přeci jenom se mezi nimi něco odehrálo, ale ani jeden si to nechtěli připustit, tak se nakonec vrátili to svých rodných zemí a tam si rok spokojeně žili, ž do doby, než Erin tak nějak nechtě a chtě nekoho zabila. Někoho velice důležitého pro spolek čarodějů...
Asi budete hodně zmatení z počtu názvů a jmen, ale věřte mi, stojí to za to :)
A poctivě se pak přiznejte, kdo jste co dělal na konci! :))

Xavier:
Už si říkám, že by mohl být konec. Ale bohužel Koncil nemá v plánu si se setkáním v hlavní síni vůbec pospíšit. A tak čekám na chodbě u hlavní síně, kde se mám sejít s Koncilem a zúčastnit se jejich setkání. Joí, zase v maléru, předpokládám. Mám na to holt štěstí. Nebudu říkat, že si to občas nezasloužím, ale tentokrát si za tím opravdu stojím jako nikdy. Copak si nechám ničit Skupinu od nějakých nováčků, kteří nechápou systém a za každou další cenu se musí předvést? No, tak jsem jim možná dal do nosu, ale mám nějakou autoritu. Už si musím říkat, jestli jim nezačíná kapat na maják, když si mě předvolají i kvůli takové maličkosti, na kterou mám ještě k tomu právo. Tak si říkám, opravdu jsem tu kvůli tomu? No, asi se to brzo dozvím. Takže mi nezbývá nic jiného než čekat.

Erin:
Pořád ty samé otázky… co pak nechápou, že prostě nepovolím? Jasně, mohl by mě kdykoli přinutit. Každopádně mučení zatím nevytáhli, ale když vidím jejich naštvané obličeje... asi k tomu nemají daleko. Můžou mi vlézt do hlavy a prostě zjistit, jak to všechno bylo. Jenomže já je tam nepustím. Po příjezdu z Austrálie jsem si vyhledala Výjimečné, který se zaměřuje na čtení myšlenek. Funguje to na stejném principu, takže vím, jak jim nedovolit, aby se mi nabourali do myšlenek. A já je tam pustit nemůžu. Bojím se toho, že by pak mohli zjistit, kde bydlí rodina a jednoduše je využít k tomu, abych jim řekla pravdu. Nevím, jaké tu jsou tresty. Mají úplně jiná pravidla, než my, ale myslím, že když někdo zabije někoho moc důležitého, a podle toho, co je kolem toho povyku, si myslím, že ten chlápek byl hodně důležitý, tak je trest všude stejný.

Xavier:
Celou tu dobu, co jsem tam seděl, jem si říkal, co by na tom mohlo být tak hrozného, aby mě museli předvolat. No tak jsem ty spratky zmlátil, fajn. Ale upevňování mocenské základny se nikdy netrestá. To je jedno z pravidel, protože všichni moc dobře chápou nutnost autority, která je ve Skupinách faktorem číslo jedna. Taky mě zajímalo, kde jsou všichni ostatní. Já a moje Skupina jsme se teprve teď vrátili z mise a v celém sídle nikde nikdo. Divné, no do té doby než se dozvím, co se děje s tím nic neudělám. Konečně se otevřely dveře do sálu a mohl jsem vstoupit. No, čekalo mě velké překvapení s monstrózním P. Byli tam úplně všichni. Všechny Skupiny i Velitelé a celý Koncil, no tak to bychom měli otázku kde všichni jsou. Teď už jenom… o co tu ksakru jde?!
Můj pohled se zastavuje na něčem, co mi totálně sebralo veškerý dech. Na lavici, kde obvykle sedí čarodějové obžalování z nějakého přestupku seděla mezi dvěma čaroději Erin. Ano, to mi opravdu sebralo vítr z plachet. Erin, ano ta Erin, Erin z Austrálie. Vypadalo to, podle toho jak si tam seděla a vypadala, že by je nejradši všechny podřízla, že tady jde o něco jiného.

Erin:
Zachytávám Xavierův krátký pohled. Poznávám ho okamžitě, protože ty modré oči bych poznala všude. Ale s tím, že se s ním možná setkám jsem se smířila hned po tom, co jsem se dozvěděla, že jsem ve Španělsku. Skoro nepostřehnutelně kroutím hlavou a pohled zase stáčím jinam. Nechci, aby měl kvůli mě problémy. v Austrálii mi pomohl, jako by to nikdo jiný nedokázal. Po tom, co jsem mu polila bundu kafem a ještě mu řekla, že dostane pěstí, mě přesto u sebe ubytoval. A byly to dny… zajímavé. Hlavně co se týče množství adrenalinu v krvi. Poznávám i Rica a toho kluka, co měl nohy na stole u Xaviera v pokoji, v Austrálii. Jo, myslím, že se jmenuje Marco. Tyhle a i všechny myšlenky si pečlivě hlídám... stačí je jednou pustit a bude všechna snaha k ničemu. Vůbec se mi nelíbí pohled té ženské… nevím, jak se jmenuje, ale podle jejího výrazu je mi jasné, že se soustředí. Hluboce se nadechuji… je to tady hrozné. A nejen to tropické klima, které mě ze začátku málem zabilo. Je léto… tady mají běžně kolem čtyřicítek a my tam máme kolem dvaceti, maximálně dvacet pět. Oči mi slzí z únavy, ale spát nemůžu. Hlavně kvůli svým myšlenkám... v době spánku je vytvořená bariéra jako spálený papír. Zničí ho i ten nejjemnější nádech nebo dotyk.

Xavier:
"Ehm... slečno Deaverová, promiňte ale..o co tu sakra jde?!" dívám se přes místnost na druhou hlavní Postavu ze všech v našem světě. Jo, tu žeskou faaaakt nemám rád, abych byl slušný ke starším.(Tak si říkám, kdo to kdy řekl první, ostatně i ti staří byli jednoutak mladí a sprostí jako my, tak proč ohledy?) . Ostatní můj názor ale očividně nesdílejí. Všichni napjatě sedí na svých místech a soustředí se na dění v úplném centru místnosti. Teprve teď mi došlo, že jedna osoba tady vlastně chybí. A to ta nejdůležitější, Antonio. Věci se řítí do čím dál tím většího háje, kde je naše hlavní osoba Koncilu? Tohle se mi opravdu nezdá.
"Pane Rodriguezi. Sedněte si a poslechněte si od naší návštěvy, kterou jistě znáte, co se stalo. Ostatně myslím, že už to vlastně víte. Navíc, přetvářka vám tady nepomůže, to jistě víte." Dostane ze sebe Deaverová v rychlém sledu který značí, že není zrovna v kladném rozpoložení. Fajn, to jsme dva.
"Jak myslíte, ale neměl by tu být Antonio? Teda... pan Peréz starší?" Opravil jsem se rychle, protože tykat hlavnímu členovi Koncilu bylo nepřípustné. Sice jsme to všichni dělali, ale co setýče oficiální fasády, tykání je prostě mimo hru.
"Do toho vám nic není... Rodriguezi. Sedněte si a sklapněte, než vás nechám zavřít do cely spolu s tou holkou!" OOu, trochu jí nedošlo, že právě porušuje protokol, když zpochybňuje nutnost našeho hlavního, teda Antonia. Je nemyslitelné to udělat, i kdyby byli zrovna všichni hlavní velitelé mrtví, tohle říct nesmí. A právě jí to došlo, protože jsem to poznání viděl odrazit se na jejím obličeji. Teď jsem ji dostal, ona to ví, já to vím, mám navrch.
"Ale samozřejmě. Jak je libo." Odfrknu a sednu si na poslední volné místo, tedy v lavici naproti přes uličku od Erin. teď vážně, co tady dělá?
"Tak... spusť! Pověz tady našemu mladému Veliteli, cos provedla, třeba mu dojde,jak je nebezpečné tahat se s lidmi a jinými nepotřebnými druhy." zavrčela Deaverová na Erin a vypadalo to, že už to dál bez nějakého vypěnění nevydrží.

Erin:
"Nepotřebný druh?!" vyskakuji na nohy, ale ti dva čarodějové mě zase hzky posazují. Bože, ta žesnká mě strašně sere! Jenom klid... neměla bych hýbat ani řasou, aby si nemysleli, že je to náznak k tomu, abych mě mohli proměnit v popel. Nádech, výdech... ten vzduch je tady fakt hroznej. Nejhorší je, že nevím, jestli je to pravdu zdejší klima, nebo to dělá ta strašná baba. Tohle se mi vůbec nelíbí... Záměrně se vyhýbám Xavierovi a po chvíli si uvědomuji, že na mě zírá celá místnost a stále čekají nějakou odpověď. A tak se rozhoduji najet na způsob Timothyho.
"Proč mu to neřeknete sama? Jak se zdá, dost se v tom vyžíváte a když jste to převyprávěla skoro každému jednotlivě tady, tak proč byste ho překvapila o to potěšení z vašeho hlasu?" Tahle drzá nebývám skoro nikdy, když co maximálně můžou udělat? Zavřít mě? vymyzat mi paměť? Zabít mě? To už je celkem fuk... ani nevím, kde se ve mě bere najednou tenhle přístup.

Xavier:
"Okamžitě si sedni zpátky a mlč ty malá holko! Budeš mlčet a vyslechneš si, na jakém trestu se pro tebe Koncil shodl!" Odpoví na to Deaverová a je celá rudá vzteky. O co tu opravdu jde? Nějak mi to nedochází, celá ta situace, že tu jsou úplně všichni kromě Antonia, že se tu zázračně objevila Erin, která má očividně problém. Jinak je celkem jisté, že pokud by něco neprovedla, nebyla by tady. Divím se, že ji tady vůbec pustili.
"No, vlastně já bych to rád slyšel od ní." řeknu Deaverové a čekám, kdo mi řekne, co se stalo. Ne, že bych si zrovna myslel, že to bude něco dobrého, ale lepší to mít za sebou. A hlas Deaverové si užívá jedině tak ona sama.

Erin:
Já jenom mučednicky vzdychám a zvedám oči ke Xavierovi. Bezva... to mě nemůžou prostě někam poslat a bylo by? Jasně, u nás se vražda nejvyššího orgánu řeší smrtí. Jednoduše... žádné zdlouhavé sezení. Asi jsou mnojem kultivovanější, ale to je jedno. U nás v zákoně to prostě tak stojí, ale ještě nikdy se to nestalo. "Já za to nemůžu!" vybuchuju. Všichni mě serou! Ty jejich pohledy a navíc... každý druhý se mi nejpíš snaží nabourat do hlavy. "Prostě jsme se... nebo spíš ON se připletl tam, kam neměl." To by mohlo stačit, ne? Vážně nebudu všem povídat to, jak přerušil naší misy. Byla jsem na ní s Joshuou a nějakou novou holkou Katie. Já nevím, co jí hráblo a proč na toho chlápka prostě zaútočila. Důsledkem bylo, že skončila mrtvá a pro změnu se na něj zase vrhl Joshua. Jako pomstu? Možná. Ale mám ráda. Jsme nejlepší přátelé a já nemoha dovolit, aby ho zabil. ani nevím, jak se mi to povedlo, ale skončlo to tak, že ten chlápek skončil mrtvý na zemi s mojí dýkou v srdci a asi o tři vteřiny později se objevili další, ti mě sebrali a jsem tady... Ani nevím, co je s Joshuou. "Co... co je s Joshuou?!"

Xavier:
"Co bys asi tak řekla, holčičko?" Odpoví jí Deaverová s odpovídajícím výrazem tváře. Opovržení a pocit kontroly, jako vždy. Ona si je vší m vždy až moc jistá. No, musím přiznat, že tohle vysvětlení mi to teda moc neobjasnilo, takže si asi budu muset počkat na to, až mi to někdo řekne dobrovolně. "Jeho prohnilý život byl ukončen."

Erin:
Co...? "Děláte si p- prdel?!" Fajn... tak teď jsem opravdu vybuchla. Chtěla jsem se opravit, jak je u mě zvykem, ale naštěstí jsem to neudělala. Znovu vyskakuji na nohy a dělám pár kroků l tý babizně, ale ti dva, co mě hlídají mě opět po chvíli dostávají na zadek. Divím se, že ještě nepoužili nějaká kouzla. Asi si jsou moc jistí tím, že když já kouzlit neumím, nemůžu jim ublížit. To se pletou... dobře, nestihla bych jim udělat nic, ale musím si nějak dodávat odvahu. "Proč jste ho zabili?! To jako měla bejt odplata za toho chlápka, jak že se jmenuje! Jenom jsme se bránili!" Bože... škoda, že Katie zabil. Kdyby žila, osobně bych si jí podala. Prudký nával vzteku ustupuje a teď se mě zmocňuje zoufalství. Joshua je mrtvý... a můžu za to já. Tak nějak z části. Jsem ale idiot! Nehoráznej debil. To mě mohli taky rovnou zabít. Cokoli lepší, než tahlensta fúrie. "A nežil žádnej prohnilej život!!! To vy se tady akorát všem nelíbíte!" Upřímnost nade vše...

Xavier:
"Hele, nechci vás rušit, ale co se tady vlastně stalo? A i když oceňuju upřímnost," podívám se po Erin, která se rozeřvala na Deaverovou, což bych vůbec nečekal "ale ocenil bych, kdyby mi už někdo řekl o, co jde, a jakou roli v tom hraju já." Teď se dívám pro změnu na Velitele, mezi kterými stojí i Ricardo. Ten o tom něco ví a jak to tak vypadá, je jen částí většiny, protože očividně, jediný, kdo je tu mimo obraz jsem já. O čem to vypovídá? Asi bych si honem rychle měl sehnat všechny informace a novinky a zjistit, co se bude dít, jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Rico mi pohled oplácí a je z toho, co ví celý nesví a taky nasraný. Tohle bude něco, opravdová bomba. Tváří se tak totiž všichni. "Takže, kdo mi to osvětlí? Předpokládám, že když jste si mně zavolali, mám to vědět."



Erin:
"Co se stalo?! Pane Rodriguesi, asi jste očividně přehlédl fakt, že tady chybí Antonio. Proč? Protože to tahle malá husa z- zabila!" vyštěkává na Xaviera, jako by mu dávala povel "přines". Jak může bejt tak nafoukaná a sebejistá? Copak jí nevadí, že stojí zády ke mě? Nejspíš jí to vůbec nevzrušuje a pak se po dlouhém nádechu vrací na svoje místo. Nezkusila bych nic, i kdyby byla slepá, hluchá a totálně bezbraná, ale pravdou je, že bych s ní nejraději vytřela podlahu. Klidně ručně. A je vážně dost krutá... nejenom, že mi tak necitlivým způsobem řekla o smrti mého nejlepšího kamaráda, ale šla rovnou narovinu i v tomhle směru. Oni vážně zabili Joshuu... nevím, jestli jí to mám věřit. Nejspíš by byla schopná všeho, aby ze mě dostala cokoli jiného, každou maličkost o tom, co se stalo.

Xavier:
"On je... mrtvý?" To nemůže být pravda.. Antonio nemůže být mrtvý, to by se celá naše struktura rozpadla a kdo ví, jestli by se nám podařilo ji dát dohromady. už to tu párkrát bylo a nikdy to nedopadlo dobře. Dost pochybuju, že by se Antonio nechal zabít. On, zrovna on, kdo má největší silu, znalosti a kontakty na světě není mrtvý. To nedává smysl. A proč by nás nezavolali zpět z mise? Ne, Deaverová blufuje." A ona ho zabila? Nejmocnějšího mága? Pochybuju, všichni víme, jak mocný byl."

Erin:
"Mohl být mocný, jak chtěl, ale je mrtvý!!" ječí na ženská a je červená vzteky. "Je mrtvý, rozumíte tomu! A zabila ho ona!" Ani se neobtěžuje se na mě podívat a dál pokračuje ve svém křiku, který mi rve uši. Super, teď mě bude nenávidět i Xavier. Baba dál řve a mě napadá, že by nám klidně mohli vyhlásit válku... ve které bychom neměli šanci. Jo, vážně bezva. Bude se o mě psát v učebnicích dějepisu, kde se malí Ochránci dozví, že jedna pitomá holka vyvovala konflikt a jen pár šťastných přežilo... "Myslete si co chcete, ale náš nejmocnější člen je mrtvý a taky bych moc ráda věděla, jak to vůbec dokázala!" šlehá po mě pohledem, který by mě nejspíš položil na zem, kdybych neseděla. Nedá se snést. Prostě máte pocit, jako by vám propalovala díru rovnou do mozku. Raději pohledem uhybám, ale zase ho zvedám, protože se mi nelíbí pocit, který nastal. Ta babka se zákeřně usmívá a otáčí se na Xaviera. "Snad byste nám mohl trochu pomoct..."

Xavier:
Prostě tomu nevěřím, to už bych radši uznal, že Měsíc je ze sýru než bych uvěřil tomu, že Erin mohla zabít Antonia.A vůbec, jaký by k tomu měla důvod? Že by po tom, co jsem ji potkal, začala žít život lovce čarodějů? Jasně, vzala si s sebou Uzi, pod paži tu svoji kouzelnou dýku, nějaké uspávací šipky a vydala se zabíjet lidi mého druhu. Tak tomu opravdu věřím, těžko by to mohla zvládnout. Celá ta teorie je hodně na hlavu a pochbuju že by jí normálně uvažující osoba mohla uvěřit. Stejně jsem se ale zeptal. "A s čím by to bylo? Pokud o tom ještě nevíte, já jsem poslední, co se to dozvěděl. Určitě vím všechny podrobnosti, protože já přece byl u toho, že? Proboha vždyť jsem o tom do teď nevěděl, tak jak vám můžu cokoli říct, slečno? Pch." Vyjádřím svůj názor, protože prostě mám pravdu. Co k tomu dodat? Mám pravdu a o ničem nevím.

Erin:
"Tady nejde o tom, abyste nám něco říkal, ale spíš o to, co byste měl dělat, a tím mám na mysli vaše známé donucovací prostředky. Znáte se, ne? Určitě jí to od vás nebude vadit tolik, jako kdyby to dělal někdo jiný... třeba já," říká mu chladně. Vůbec se mi nelíbí její jiskry v očích. Co tím sakra myslí?! Že by jim už došla trpělivost a odhodlali se k činům? A co víc... chce po Xavierovi, aby mě "nějak" donutil říct, jak to všechno bylo.
Xavier:
A sakra. No, tohle nevypadá dobře. Jestli po mně opravdu chce, abych to všechno co jsem kdy udělal někomu, abych ho přinutil mluvit, taky by to dost jistě nemusela přežít. No, to riskovat nehodlám. Takže, co bude lepší? Nechat je zasáhnout, nebo se toho chopit sám? Ani se nemusím rozmýšlet, abych věděl odpověď. Rozhodně na ni nepošlu Deaverovou.. to jí radši naruším soukromí, ale aspoň to nebude tak násilné, jako by to mohlo být. No, jdem na to, hodinka přemlouvání začíná.
"Erin, pojď sem. Věř mi, že takhle to je nejlepší a možná dokonce odejdeš živá." řeknu jí a doufám, že mě poslechne a nebude dělat scény. Moc by jí to nepomohlo, vlastně spíš naopak. Ale jak ji znám, určitě budu překvapený, s čím se na mě vytasí.

Erin:
Chvíli ho jenom pražím pohledem a pak nejistě vstávám. Vážně super… a to tady musí být všichni... oni?! A co se jako změní? Pořád budu z tý vraždy obviněná, protže jsem to udělala. Ona to ví, tak co k sakru ještě chce vědět. Jak jsem ho zabila? V půlce cesty k němu se zastavuji, ale někdo mě hned strkancem popstrkuje dál. "Hele!" obořuji se na něj a otáčím se. Ne... nemůžu ho napadnout, i kdyby mi vrazil nůž do zad. Atmosféra už tak je napjatá až běda a docela se divím, že po mě pořád nikdo nevyjel. "Tak se hejbni už!" vrčí ten chlápek za mou. V mysli mu ukazuji vztyčený prostředníček, ale jdu dá. To... to nemůže někdo alespoň poslat ty čumili pryč? Vždyť jsou tady k ničemu. ohla by tu zůstat jenom ta babča a Xavier. Koutek oka sleduji, jak se baba tváří. Spokojeně... měla bych udělat něco, abych jí vytočila. Ale teď ne.

Xavier:
No, co na plat, ostatní jsou prostě zvědaví. Když ji začali postrkovat, začala se nervózně ošívat a ani se nedivím. Asi bych si mezi bandou neznámých lidí, kteří by mě mohli zabít v kteroukoliv chvíli, nijak extra uvolněně. Nechci říct, že jsem nechtěl, abychom to měli co nejdřív za sebou, a proto bych ocenil, kdyby si pohla, ale chápu to. Ne, opravdu nechci zabředávat do toho, co se děje. Takže ať už to radši máme za sebou. "Pojď sem. Skončíme to co nejrychleji." Podívám se na ni a Erin mi pohled opětuje poněkud vzdorovitě. Co se dalo čekat? Taková prostě je a já si s tím budu muset poradit.

Erin:
Ne, ne ne. Tohle... nejde. Jestli dovolím, aby se mi hlavě pohrabal on, nechám tím i ostatní. To nemůžu. Já o nich nic nevím... nemůžu jim věřit. Co udělají? Pochybuju, že mě nechají jít, když ještě k tomu zjistí, jak jsem ho zabila. Co tohle má za smysl. A navíc pořád myslím na všechny přátele a rodinu. Co když jim něco udělají? Co se budou chtít na nich pomstít. Děkuju tomu, že mě ten Výjimečný naučil si hlídat myšlenky víc, než dobře. Bylo to... krutý. Ten výcvik... a ne málo, ale stálo to za to. "Fajn!" otáčím se ke Xavierovi zády a mluvím na tu ženskou. Když zjistí, jak jsem ho zabila, nebude se mi muset vrtat v hlavě. "Vyhrála ste. Řeknu vám to." Napjatě čekám na její odezvu, jestli stejně nechá Xaviera, ať se mi pohrabe v hlavě, nebo jí to bude stačit. Ale podle jejího výrazu hádám, že je pravděpodobné spíše číslo jedna.

Xavier:
"Nuže?" Zeptá se Deaverová a napjatě ček, co z Eriin vypadne.No, myslím, že nakonec přece jenom možná přežije. Ostatně je to tak lepší a je velmi velká pravděpodobnost, že ji ostatní nebudou chtít číst taky. Ale nevím proč, něco se mi tady na tom nezdá. to, jak všichni očekávají selhání a jsou si jistí tím, že je vinna, to není normální. Koneckonců, co já? Myslím, že si nedokážu představit, jak se Antonio nechá jen tak zabít. A ještě k tomu holkou, která je mu po hrudník a je třikrát lehčí. Nemyslitelné. Bez mmagie by ani neměla šanci a pochybuju, že se kolem našel nějaký inteligent, který by jí pomohl. A k tomu dobrovolně. Co? Ne, tohle je až moc sci-fi. Prostě nevěřím, že by ho opravdu zabila. Ne ona.

Erin:
Všichni mlčí a čakají mou kapitulaci. "Woodov kov..." vydávám ze sebe a mám pocit, jak bych podrazila všechny Ochránce na světě. Jasně, s čaroději jsme se nikdy do žádného konfliktu nedostali, ba dokonce o sobě ani nevíme, ale stejně. "Co?! Co to plácáš?!" křičí znovu ta ženská. "Woodov kov, jste hluchá?!" taky na ní křičím, ale dál už pokračuju klidně, ani nevím, kde se to ve mě bere. Jdu k ní, aby na mě viděli všichni, abych se jim mohla dívat do očí, a ne, aby mohli sledovat moje záda. Ten, co mě sem skoro přistrkal jde za mnou jako stín. "Je to ta dýka... tou jsem ho zabila. Má... má na vás nějaké divné účinky. Mnohem víc, než na Lovce..." Nebudu jí říkat o pocitech před tím, než jsem ho napadla. Stejně by mi nevěřila. A teď čekám, jak bude ragovat. Nejspíš se mi vysměje do obličeje, stejně jako nějaký čaroděj v zadní řadě. věnuji mu zhusený pohled a oči upírám na tu babiznu. Vážně by přišlo vhod její jméno.

Xavier:
"Takže..." tázavě se podívám na Deaverovou a přemýšlím, jestli jí to bude stačit. Myslím, že teď by byl čas, abych se dozvěděl, co tu vlastně dělám já. No, dobře..možná je mrtvý. Jestli je mrtvý, je možné, že zemřel tou dýkou. Jestli zemřel tou dýkou, je možné, že to byla Erin. A jestli to byla Erin, no, pak už tady nemám co dělat, protože i kdybych se jí snažil pomoct, jenom by jí to přitížilo, protože teoreticky už to, že se s ní znám je proti pravidlům. "rád bych s edozvěděl, co chcete po mně a šel." Nehodlám jí ještě přitížit, ale taky je nenechám ji zabít. Jsem si jistý, že moje Skupina se o to postará. Musí, pokud jim to nařídím, takže budu hrát na lhostejnost a třeba mi to projde.

Erin:
Ta dýka!" ječí na všechny na ženská. "Někdo přineste ru dýku!" "To bych nedělala!" zarážím jí. "Alespoň ne čaroděj, protože... bude to toho dotyčnýho bolet a pravděpodobně jí neudrží v ruce dýl, jak tři sekundy. Jo... rovnou pro vás mám důkaz, kterej někdo může potvrdit," otáčím se s úsměvem na Xaviera.
"Má pravdu," říká prostě Xavier a otáčím se zpátky na tu obludu. "To vám jako mám dovolit to vzít do ruky a co dál? Vrhneš se s tím na nás?" "Rády bych, ale ne," odpovídám jí sladce. "Prostě... vemte si nějaký rukavice..." "Jak pak ale uvidíme, co se bude dít?" "Neuvidíte," kroutím hlavou. "Ale ucítíte. A až pak uvidíte." Ona mě propaluje zlým a pohybovačným pohledem a pak kýve na toho strkače. On mě bere za paži a nutí mě si sednou zase na své místo. "Přineste to!" křičí na nějakého čaroděje.

Xavier:
Jeden z mladších jde pro rukavice, které si bude Deaverová moct nandat, aby se jí náhodu něco nestalo s její manikúrou. No co, typická ženská. Tuším, že nám to stejně nijak nepomůže. no, dejme tomu, že by to dokázalo, že ta dýka je pro nás nebezpečná, což ona nepochybně je. jaký rozdíl to učiní v tom, že je mrtvý? Žádný. Pořád bude mrtvý a Deaverová si bude hrát pro pár následujících měsíců hrát na Vůdce a za dalších pár týdnů už jím bude. Jo, věci se nezmění k lepšímu a rozhodně můžu počítat s tím, že se eventuelně stočí k horšímu. Takže co teď? Snažit se odsud vykecat. Možná odejít.



Erin:
Ona bere do ruky dýku a šklebí se na mě. Nic jí to nedělá... "Máte rukavice," připomínám jí. "Jasně, že vás to nebude bolet. Tohle je směšné..." vzdychám a pak konečně slyším výkřik. Její! Nakonec ty rukavice nesloužily tak dlouho. Jo, zapůsobilo to i přes ně, akorát s trochu pomalejším účinkem. No konečně... tak, teď už ví, co chtějí, aniž by utrpěla nějakou újmu moje mysl. No jo, jenomže... co bude dál? Ten mladý, co přinesl rukavice chce dýku zvednout a dotýká se jí holou kůží. Bože, co pak nemá mozek? Davy čarodějů začínají něco vzrušeně šeptat a tváří se ještě víc naštvaně. "Tak už jí někdo zabte!" volá někdo, o něco starší než Xavier pár míst on něj... kurník... jsem ale idiot! Měla jsem radši mlčet.

Xavier:
Dobrý nápad, vlastně, jo tohle jediné nám může pomoct, pokud nechceme skončit s Deaverovou jako hlavní šéfkou Koncilu na hodně hodně dlouhou dobu. A upřímně, všichni víme, že to není v našem nejlepším zájmu. Nakonec, stačí se podívat, jak to tady vede teď, a myslím, že mám jasno, stejně jako většina ostatních. Tohle nesmím dovoit. Ne, pokud nechceme sloužit téhle ježibabě do konce jejich dní. Rychle se řítím dopředu k nim a vytrhávám Deaverové dýku z ruky. teď nebo nikdy. Nic už nebude tak, jak to balo do teď. Všechno se změní a to všechno kvůli tomu, že kdysi nějaký génius přišel na to, že pokud je pro nás něco velmi nebezpečné, musí se to zničit. A ten kdo tak učiní, bude automaticky dosazen na post hlavního Vedoucího Koncilu, osobu s největším vlivem. Opravdu sice nestojím o to, stát se jím, ale tohle je řešení. Žádné jiné není, teď nebo nikdy. Teď. Rozhodl jsem se. Nic mi už nevezme vědomí, proč jsem její život ukončil, ale musím to udělat. Rozmáchl jsem se a zarazil jí čepel do břicha. Podívala se na mě vyděšeně a nevěřícně a svezla se k zemi. Ještě než Erin dopadla na podlahu, chytl jsem ji, držel ji u sebe. Držel jsem ji, zatímco z ní spolu s velkým množstvím krve odtékal také život, ve velkém, nepřetržitém proudu. Nemohl jsem s ní pohnout, tak jsem se lehce sklonil, aby jí to nepůsobilo ještě větší bolest. A zašeptal jsem jí do ucha omluvu, omluvu a prosbu o odpuštění, všechno, co jsem jí chtěl říct od té chvíle, co odešla z Austrálie. Když už nebylo co říct a jen stěží držela oči, z kterých jí kanuly slzy, otevřené zeptal jsem se: "Můžu to urychlit, snížit bolest. Chceš to?" Nemohl jsem si pomoct a musel dodat.
"Nic by nebyl horší osud než tento, věř mi. Budu toho litovat až do konce a možná, možná si tě potom najdu. Tam kde nebude tolik bolesti.Erin, Odpustíš mi to někdy?"

Erin:
Bolest...? Snížit jí. Jo, to by vážně bodlo. Ne.... tohle je až příliš zvracený smysl pro humor. To snad není pravda... nechala jsem se zabít vlastní zbraní od člověka, kterému jsem věřila... věřila jako nikomu. Takže tohle je konec? Hořký konec... co jsem si vlastně myslela? Že přežiju? Ne... ale nikdy, NIKDY bych nevěřila tomu, že zrovna on bude ten, co takhle ukončí můj život. Od té ženské, nebo od jakéhokoli jiného čaroděje bych to čekala. On něj nikoli. Udělal to... udělal to pro to, aby tady nezavládl totání chaos. Udělal něco pro svou společnost, ale... strašně to bolí. A teď nemám na mysli zranění, které mi způsobil. Mnohem víc mě bolí city. Důvěra, kterou jsem mu kdy dala je v troskách a já se cítím jako totální troska. Proč by ne, když mi zbývá tak půl minuty života? Ještě se mu z posledních mla sil vymaňuji ze sevření a odvracím hlavu od něj. Abych nemusela vidět obličej někoho, kdo mě sejmul k zemi, když jsem chtěla vstát. Myslové bariéry byly zbourány hned po té, co mi vrazil tu dýku do břicha. Byl to šok a já na to nebyla připravená, takže teď všechno ví. Nejvíc mě mrzí, že už neuvidím rodinu, Ann, Damiana... a všechny ostatní. Přesto mi na mysli vystvává obrázek mamky a Lukase. "Dej... na ně pozor," chrčím a cítím, jak se mi po tváři valí další slzy. Samozřejmě to bylo směrované ke Xavierovi, ale bůh ví, co on udělá. Život je nespravedlivý... moc nespravedlivý a tímto končé ten můj. Všechna bolest, fyzická, ustává, jenom mi zůstává pbrovká jizva na srdci... nevyléčitelná.

Xavier:
Co jsem mohl čekat? Popravdě, věděl jsem, že vraždu by vám neodpustil nikdo. Nedivím se, chápu, že něco takového snad ani není v lidských silách, ale i přesto... přesto je to strašný pocit. Na svou obranu nemůžu říct nic, protože v tomto případě nic nepomůže, ani by nemohlo. Jediná možnost, jak zachránit naši rasu je tato, i když bych dal cokoli za to, aby tomu tak nebylo. Opravdu, nevím co dělat. Nevím, co si teď počít s chladnoucím tělem v mých rukách. Je to pravda, ale nevím to. To, co můžu udělat je jen jedna věc a to postarat se o její blízké. Jako by to nebylo jasné, ale nedivím se, že pochybovala. Teď musím jít dál. Musím dokončit to, co jsem začal. Někdo mi dává ruku na rameno a já vzhlížím do Ricardovy tváře. Jeho bych čekal nejménně. "Xaviere, teď jsi náš hlavní. Zaujmi své místo. Máš na něj nárok."říká a vytahuje mě do stoje, Erinino tělo bez života opatrně položené na podlaze. "Podle starého pravidla, zde hleďte nového hlavního. Xaviere Rodriguezi, pane. " Dokončuje svůj proslov a spolu se všemi ostatními sklání hlavu. Je to staré gesto a značí respekt a uznání vaší moci. Už je to tak. Deaverová už nemá na mě vliv, na nikoho z nás. Teď jsem hlavním členem Koncilu, vedoucí struktury čarodějů světa. Zdeptaný, na dně, s vraždou drahé osoby na krku, ale hlavní.


Steve Fittchet

16. září 2011 v 18:02 | Erin |  Postavy


Steve Fittchet

Jméno: Stevens (všichni mu říkají Steve)
Příjmení: Fittchet
Barva očí: Zelená
Barva vlasů: O něco málo světlejší, než Nathan
Věk: 22

Povaha:

- Zákeřený, podlý, drzý, chová se jak se mu zlíbí, nebere na vědomí pravidla a zákazy

+ V hloubi srdce má trochu dobra, umí být milý, skládat poklony a chovat se hezky k ženám

Rodina
Matka- Lovkyně
Otec- Lovec
Bratr- Ochránce (považován za černou ovci rodiny)
Sestřenice

Původ: Angličan

• Životní cíl: Nenechat Nathana, aby se mu pomstil, mít rodinu a Arriane a přestěhovat se někam, kde jim všichni budou moct vlézt na hrb

• Škola: Úspěšně "vystudoval" školu pro Lovce, zaměřenou tedy hlavně na zabíjení a boj

• Práce: Nyní nepracuje, z Anglie se pokouší zjistit, kde se Erin zapomněla

• Počet značek: Žádné nemá, ake kdyby si měl dělat čárky za oběti, bylo by jich víc, než dost

• Nebezpečnost: 10/10

• Zájmy:
Arriane
Dělání naschválů
Štvaní svého bratra
Boj

• Nemůže vystát, nesnáší:
Jamese
Skořici
Komáry
Dechovku




Můj profil

13. září 2011 v 19:41 | Erin |  Ostatní :)
Takže, tady to je... od dnešního dne nebudu tak úplně inkognito a trochu se Vám představím, protože nenacházím lepší způsob představení se, než zrovna dneska :) Jo a... ani nevíte, jak je těžký napsat svojí vlastn povahu! Takže když s něčím nebude souhlasit, napište :D

Jméno: Dominika
Příjmení: (Ti, co mě znají, to vědí. Kdybych zveřejnila i toto, nepřipadala bych si pak bezpečně)
Barva očí: Hnědá s minimen zelený u okraje
Barva vlasů: Hnědá
Datum narození: 13.9. 1996

Povaha

- uzavřená, nevyhledává lidskou společnost záměrně, protivná (dle nálady)

+ hodná, ochotná, milá

Životní cíl: Vydat vlastní knihu, dosáhnout alespoň černého pásku :D (viz. zájmy) a mít spokojený a šťasný život... domeček někde na vesnici :) Nejpéle v Norsku ;) A když ne to, tak alespoň návštěva této země ♥

Škola: Poslední ročník základní školy

Zájmy:
Sport- judo, volejbal
Četba
Psaní povídek
Hudba

Nemůže vystát, nesnáší:
Fňukání
Sebepodceňování
Běhání (nepočítám jako sport!)

Táák, a to by stačilo. Informace o rodině a nebezpečnosti přidávat nebudu :D No a aby to bylo kompletní, tak tady je i foto... omlouvám se za prasklé obrazovky :DDD


Nathan Fittchet

12. září 2011 v 19:16 | Erin |  Postavy
Tady máte dalšího z ligy "kusanců" :) Další na řadu pak přijde Steve ;)


Nathan Fittchet

Jméno: Nathaniel (Nathan, Allis ho oslovuje "Nate")
Příjmení: Fittchet
Barva očí: Zelená
Barva vlasů: Černá
Věk: 19

Povaha

- Občasné výbuchy vzteky, kdy se stává velmi nebezpečným, rodina plná Lovců, přehnaně starostlivý, tichý, nedává o
sobě znát, když nemusí

+ Hodný, milý, upřímný, tajemný, velmi dobrý v boji, soucitný

Rodina
Matka- Lovkyně
Otec- Lovec
Bratr- starší- Lovec
Sestřenice- stejně stará- Lovkyně

Původ: Angličan

Životní cíl: Pomstít se Stevovi za minulost, vrátit se do Anglie za Erin a pokusit se o odpuštění

Škola: Úspěšně vystudoval školu pro Ochránce v Londýně

Práce: Nyní nepracuje, má moc práce v Americe

Počet značek: 17

Nebezpečnost v boji: 9,5-10/10

Zájmy:
Bojování
Erin
Cestování

Nemůže vystát, nesnáší
Svého bratra Steva a otce
Sám sebe (ti, kdo mají přečtený celý druhý díl ví, proč, a že v tom figuruje Erin, ale kvůli Šílenej to zatím zveřejňovat nebudu)
Lidi, jako je Timothy...

Timothy Halmed

12. září 2011 v 16:28 | Erin |  Postavy
Tady je první pokus profilu jednoho z hrdinů :)
Docela mě to i bavilo tvořit a zabralo to jenom deset minut, takže očekávejte další a, prosím, nekoukejte na poměr dobrých a špatných vlastností. A u Timothyho to platí trojnásobně! =)
A ještě... vím, že jsem někde psala, že je mu 25, ale to byla špatná informace

Timothy Halmed


Jméno: Timothy
Příjmení: Halmed
Barva očí: Tmavě modrá
Barva vlasů: Špinavý blond
Věk: 22

Povaha:

- Arogantní, sarkastický, protivný (podle nálady), velice lpí na svých věcech- hlavně na autech, džínech a soukromí! Nerad se omlouvá a připouští své chyby, pojídá palačinky, umí dobře lhát a manipulovat s lidmi, nerad přiznává své city, ačkoli ty špatné z něj jdou bez problémů, zákeřný, drzý, sprostý

+ Věrný, hodný (jak na koho, záleží na situaci), optimistický, brutálně upřímný, když se rozhodne něco udělat,
udělá to a je schopen jít i přes mrtvoly

Rodina:
Matka- Ochránce, nyní se pohřešuje
Otec- Ochránce, pracuje v New Yorku (prý)
Sestra- mladší- po nájezdu Lovců na jejich dům se pohřešuje

Původ: Američan

Životní cíl: Najít sestru a poté se i s ní odebrat za otcem

Škola: Úspěšně vystudoval školu pro Ochránce v Los Angeles

Práce: Od osmnácti let pracuje v OMEGA 5

Počet značek: 14

• Nebezpečnost v boji: 8,5/10

Zájmy:
Jakákoli rychlá auta
Jídlo (všechno kromě bonbónů, čokolád a sušenek)
Ničení telefonů!
Běhání, bojování

• Nemůže vystát, nesnáší:
Narušování soukromí
Když někdo řídí auto, které se mu líbí (a to jsou skoro všechny)
Všechny Lovce (kvůli rodině)
Čokoládu a všechny chemicky vyrobené sladkosti... kromě palačinek (pro sladké typu
čokolády, bonbónů a sušenek má speciální výraz : nechutná sračka)

Menší informace :)

12. září 2011 v 15:37 | Erin |  Ostatní :)
Ahoj lidičky :)
Jak se máte? A co... né, nebudu se ptát na školu :D
No, nebudu zdržovat zbytečnýma kecama a pár lidem, co se zajímají o OŽ bych chtěla oznámit, že vymažu rubriku z rubriky Postavy ty tři články, co tam mám a začnu tam přidávat profily jednotlivých postav. Časem budou přibývat další a další. Přijde mi to mnohem lepší způsob seznámení čtenáře s postavou, než když budete vidět jenom fotku. Přidám tam všeobecné informace, popřípadě i něco mimo :)
A první na řadě bude Timothy =D
Tak se mějte hezky, užívejte zítra posledního hezkého dne (stížnosti na meteorologii! :D) a hezky se učte ;)

kapitola 6

10. září 2011 v 21:15 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Zdravím všechny, co čekají na další kapitolu :)
Omlouvám se za delší pauzičku. Mě už nezbývá nic jiného, než popřát hezký den/ráno/večer/noc a ještě abyste si užili další kapitolu :)



Timothy třeští oči a otevírá pusu, že něco řekne, ale Evelin ho přebíhá.
"To byste vážně udělala?"
"Ano," přikyvuji. "Zůstanu s vámi, dokud se nedostanete domů."
"Jste vážně moc hodná," praví tiše. "Ale já… nemám, jak se s vámi vyrovnat."
"Nechci peníze!" vykřikuji. "Nechci nic… prozatím mi bude stačit mít vás hezky pod dohledem."
"A vy tady nemáte rodinu? Práci? Přátele?"
"Ne," kroutím hlavou. "Moje rodina je v Evropě a…"
"Erin?" přerušuje rozhovor Timothy.
"Jo?" otáčím se na něj.
"Můžeš se mnou jít na chvíli mimo?" ptá se, ale to už mě táhne pryč od Výjimečných. Zastavujeme se až v takové vzdálenosti, aby nás neslyšeli. "Tobě hráblo nebo co?"
"Jsem naprosto v pořádku!" odsekávám.
"Ne, nejsi! Kdyby jo, nenabízelas bys jim to!"
"Proč tě to tak rozčiluje?! Vždyť je to moje věc…"
"Protože…" zavírá pusu a praží mě pohledem.
"Protože?"
"Nech to bejt," odvrací se.
"Jak to mám nechat bejt? Prostě to řekni."
"Kdybych chtěl, abys to věděla, už to víš.
"V tom případě nemám důvod tu dál zůstávat."
"Co práce?"
"Vyřiď jim, že něco naléhavého řeším a tak za pět dní jsem zpátky."
"Neřeknu jim to."
"Cože?! Proč ne?"
"Protože pojedu taky… neptej se proč, asi bych ti řekl něco hnusnýho."
Já už vážně nevím, co si o tom klukovi mám myslet… v jednu chvíli mě seřve a pak řekne, že jede taky. Celé je to na hlavu. Ale nebudu tvrdit, že mě to zklamalo. Naopak jsem docela ráda, ale samozřejmě to na sobě nedávám znát… nejsme kamarádi!
Přicházíme k Výjimečným a Timothy oznamuje své rozhodnutí.
Evelin celá štěstím září a já jsem ráda, že se zase podívám do světa.
Timothy moc nezáří… bojím se, že s námi jede kvůli úplně něčemu jinému, než proč tam jedu já.
"Neměli bychom se… zbavit toho auta? Přeci jenom ho ti poslední střelci viděli…" Timothy po mě vrhá pohled, kterým mi jasně dává najevo, že si myslí, že v hlavě nic nemám. Jak jsem něco takového vůbec mohla vyslovit? "Fajn, fajn, žádné zbavování."
Dopředu si domlouváme, kam pojedeme. Máme štěstí, protože z LA jede přímý spoj do hlavního města Oklahomy, Oklahoma City.
Nekupujeme si jízdenky všichni najednou, ale rozděleně. Evelin s Darrenem a já s Timothym. Během nakupování jízdenek jsme udělali malé časové rozmezí několika minut, takže až se tu budou ptát po čtyřech divně vypadajících lidech, nikdo nic nebude vědět.
Kdo by si dal dohromady matku se synem a dva potlučené teenagery? Nikdo…
Naše dvě skupinky se dávají dohromady až u vlaku, který za půl hodiny odjíždí.
Miluju dlouhé cesty a nezáleží, čím se jede.
Na záchodě se převlékám do suchého oblečení.
Přesně ve čtyři hodiny a osmnáct minut se vlak rozjíždí. Darren už spí a Evelin se taky chystá spát. Já a Timothy, nebo alespoň jeden z nás, by měl zůstat vzhůru. Jenomže jsme oba utahaní. On si odpočinek alespoň zaslouží. Bez něj bych tu misi nezvládla. Kdežto já jsem dneska všechno jenom kazila.
Máme pro sebe vlastní kupé a už dávno jsme zhasnuli. Světlo dovnitř proniká skrz zatažené záclony z chodby a další se sem dostává oknem. Projíždíme malými městy a vesničkami a já pozoruji, jak se krajina mění… ubíhá dál.
Jako úplně všechno…
Z tvrdého spánku mě probouzí trhnutí.
Zastavujeme.
Mnu si oči, protahuji se a vstávám. A pak oči otevírám.
Ani jeden z Výjimečných tu není a Timothy spí dál. Když už jsme u toho spaní… nechápu, jak můžou někteří chlapi zalehnout a hned usnout. A další věc, která mi zůstává záhadou… vzbudí se, až když jim něco zařvete do ucha, nebo když se probudit chtějí.
Co mě ale trápí více než spánek, jsou Výjimeční.
Nechávám Timothyho spát a vycházím z kupé. Ještě před tím ho ale sjíždím rychlým zkoumavým pohledem… jo, nejvíc snesitelný je, když spí.
Procházím kolem kupíček a mířím do jídelního vozu. Pořád je možné, že jsou tam. Až poté, co zjistím, jestli nejsou v jídelním voze, začnu prohledávat celý vlak.
Naštěstí se ale prohledávání vlaku ukazuje jako zbytečná myšlenka. Opravdu se oba Výjimeční nacházejí v jídelním voze a Evelin mě vítá milým úsměvem.
"Posaďte se k nám," říká ještě před tím, než ji stíhám pozdravit.
"Děkuju." Usedám naproti nim a stejně se ji chystám lehce upozornit na fakt, že by sama s Darrenem nikam chodit neměla. Očima přejíždím všechny lidi ve voze… žádný Lovec.
"Říkejte mi prosím Erin."
"Tak dobře," přikyvuje s úsměvem. Zdá se, že je radostí bez sebe, ale i tak se v jejích modrých očích leskne strach.
"Chtěla jsem, abyste mi vždycky řekla, když někam půjdete. A vůbec nevadí, že jsme ve vlaku. Lovci můžou nastoupit na každé další zastávce."
"Dobře." Na konci vagónu je menší bar, kde by měli mít i něco k jídlu. Dva automaty stojící v rohu nepočítám.
Kupuji si dvě palačinky s marmeládou a šlehačkou.
Ano, i když nesnáším nákupy oblečení a boty na podpatku, tohle je věc, kterou s ostatníma holkama z celé planety sdílím. A to chuťové buňky toužící po sladkém.
U mě rozhodně vedou kremrole, ale ty jaksi neměli.
No co, raději si nebudu stěžovat, nebo mi ještě někdo sežere ty palačinky.
Sedám si na místo a těším se, až to sladké potěšení nalezne konečný odpočinek v mém žaludku.
"Dobrou chuť," říká Timothy, který se objevuje u našeho stolu. Zákeřně se culí. Ví, že mi právě zkazil náladu.
"Nemohl jsi spát alespoň ještě deset minut?"
"Ne… sen o Jessice Albě skončil, takže jsem neměl důvod," krčí rameny a bez ptaní si sedá vedle mě.
"Víš, že jsi mi právě znechutil… oběd?" dodávám při pohledu na hodiny.
"Vím," mrká na mě, "takže teď už nemáš hlad a můžeš své jídlo věnovat jednomu Ochránci, jehož žaludek je prázdnější než mozky některých politiků."
"Dobrej pokus." Zvedám palačinku k puse a lahodně se do ní zakusuji. Dál už na něj mluvím s plnou pusou. "Hrábni na tu druhou a urazím ti ruce!"
"Nebudu na ní hrabat," kření se, vystřeluje ruku a bere mojí palačinku. "Já ji sním!" Poté nestíhám nic a moje palačinka končí v jeho puse!
"Halmede, já tě zabiju!"
"Ho he… hohle hy hyla hečná hkoda," huhlá s pusou nacpanou palačinkou.
"Běž mi koupit jinou!"
"No hó!" obrací oči v sloup a opravdu jde k baru něco koupit.
Vrací se s koláčem velikým jako talíř a na vrchu se spoustou šlehačky.
"Palačinku už neměli." Podává mi koláč.
"Nevadí," beru si ho od něj a čuchám k němu. "Nějak smrdí."
"Vážně?" mračí se a natahuje se pro něj. Pořád mám ruku na dně nádoby, ale ne kvůli tomu, že Timothy ten koláč neudrží.
"Ne," odpovídám mile, když je šlehačka jenom centimetr od jeho nosu a… připlácávám mu koláč do obličeje.
Evelin se potichu uchechtává a Darren začíná řvát smíchy.
Dávám koláč zpátky na stůl a pozoruji Timothyho nezvykle bílý obličej.
On zatíná ruce v pěst a pak si stírá šlehačku z očí.
"Erin? Najednou mám strašnou chuť tě obejmout! Pojď ke mně!"
"Ty šlehačková držko, drž se ode mě dál!" směju se a vyskakuji na nohy.
"Ále no tak! Nebuď zlá! Taková příležitost se ti naskytne jednou za život!" natahuje se.
"Ne. Děkuji. Tuhle příležitost si klidně nechám ujít… a bylo to za tu palačinku, takže jsme si kvit!"
"Fajn… pomstím se ti jindy. Čekej nečekané," říká tajemně a raději se odchází umýt.
O chvíli později odcházím společně s Evelin a Darrenem zpátky do kupé.
Zrovna si sedám, když začíná zvonit něčí mobil.
Tvůj to rozhodně není, říkám si suše v duchu. Je Timothyho. Natahuji se, protože ten mobil zvoní pod jeho mikinou. Dávám mikinu pryč a beru mobil do ruky.
JMS, divné jméno volajícího, ale když je divný celý Timothy, tak má určitě divné kamarády.
Chci mu telefon odnést k záchodům, třeba bych ho zastihla někde na chodbě dřív, než by hovor JMS OT ukončil.
Chystám se vykročit, on ale vstupuje do kupé a vytrhává mi mobil z ruky.
"Ten koláč beru. Byla to zábava! Ale…" vrčí a jeho obličej je jenom kousíček od mého. Hlas má chladný a drsný a jeho lesk v očích mi napovídá, že je vážně naštvaný. "Ale do soukromí se mi nehrabej!"
"Ale…" nestíhám říct víc, protože odchází a rázně bouchá dveřmi.
Evelin mi posílá soucitný pohled a já jenom nechápavě koukám na zavřené dveře.
O hodinu později hlásí, že do Oklahomy City dojedeme za sedm hodin. To bude jedenáct večer.
Timothy sedí na sedačce a poslouchá muziku ve sluchátkách. Od doby "narušení soukromí" se mnou nepromluvil ani slovo a sem tam po mě šlehne vražedný pohled.
No co, zase vyšumí. Bude muset.
Ještě sedm hodin tohohle dusna…
Už po jedné hodině sezení mám dost. Zadek vůbec necítím a nebudu mluvit o zmatení mého mozku, které způsobila neměnná krajina.
Beze slova opouštím kupé… musím se trochu protáhnout.
Lidi procházejí kolem mě, ale jinak si mě nevšímají. A za to jsem jim moc vděčná!
Navíc mě štve Timothy… takovou prudkou reakci jsem tedy rozhodně nečekala. Dokonale se v něm nevyznám. Za příšerné chyby při misi mi ani nevynadal a za podržení telefonu mi div neukousl hlavu. No co, prostě kluci, říkám si pro sebe.
Jdu kolem kupé a nacházím se ve větším prostoru, kde se nastupuje a vystupuje. Nikdo tu není a já si začínám protahovat svaly zahřívacími cviky.
Lidi slyším přicházet dřív, takže si dám vždycky raději menší pauzu, abych je nevyděsila. Asi by se lekli, kdyby viděli sedmnáctiletou holku, jak si zkouší klamný útok s obloukovým kopem.
Bohužel při výkopu zjišťuji, že mě bolí stehenní svaly.
Od doby, co jsem byla naposledy s Timothym u Morrisenů, jsem se vůbec s nikým neprala, ani netrénovala. Nedávné rvačky při "únosu" nepočítám.
A ty svaly během tak krátké doby zakrněly… sakra!
Zapomněla jsem na důležité pravidlo… pořád v pohybu! Bože… každý den se musím alespoň trochu hýbat… o běhání nemluvě.
Do prkýnka, tohle jsem zpackala. Zase něco!
Už abych se dostala do Norska. Hlavně do školy, pro Ochránce, ne do té normální! Tam nás nutili běhat skoro na každém tréninku.
"Máš ruku ve špatný pozici…" říká trochu naštvaně Timothy, který stojí ve vstupních dveřích.
"Co tady děláš?! Neměl by být alespoň jeden z nás u Výjimečných?"
"Hmmm…" bručí. "Ale Evelin mě za tebou poslala."
"Bezvadný, jsem štěstím bez sebe," říkám suše. "Proč tě sem poslala?"
"Abych se ti omluvil, ale to neudělám, protože si za tím stojím."
"Super, v tom případě můžeš vypadnout, ne?"
"Když vidím, jak bídně na tom jsi, tak ne."
"To není pravda!" vykřikuji naštvaně.
"Mysli si co chceš, ale potřebuješ pořád trénovat."
"Díky za úžasnou novinku, fakt!" sjíždím ho pohledem. "A víš ty co? Proč mě to nenaučíš? Jenom ztrácíš čas kažením mojí nálady. Proč teda nic neděláš, když vidíš, jak bídně na tom jsem?!" Na slovo bídně dávám pořádný důraz, aby věděl, jak moc mě tím vytočil.
"Doufám, že počítáš s tím, že to bude bolet."
"Jo, jako všechny tréninky." On mě praží zkoumavým pohledem a posílá mi drzý úsměv. Pak krčí rameny a útočí…
Asi nemusím moc popisovat, jak mě rychle poslal k zemi…
"Musíš být rychlejší!" vrčí výhružně. Pak se ale zastavuje v pohybu a už mluví mnohem vlídněji. "Tys vlastně nedokončila školu, co?"
"Dobrý postřeh," zvedám se ze země. "Ale ne… naposledy jsem tam byla před… šesti týdny."
"A máš v plánu se tam vrátit?"
"Do toho ti nic není!" odsekávám mu.
"To opravdu není… ale tady teď trénovat nebudeme. Je tu málo místa a vlak není moc dobrej k tréninkům, které vedu já. A budeš se pak alespoň vracet zpátky do LA?"
"Jasně, že jo. Volal jsi tam?"
"Jo…"
"Cos jim řekl?"
"To je jedno," říká trochu ostřeji. "Ví, že jsme pryč a místa nám podrží."
"Alespoň něco, co se nedá zpackat…"
"Co?" nechápe.
"To je fuk," vzdychám. "Jdu se vrátit za nima."
"Hej hej hej," chytá mě za loket a zastavuje. "Co se děje?"
"Nic se neděje."
"No tak… vidím to na tobě. To jsi pořád naštvaná, jak jsem vyjel za ten mobil?"
"Ne," usmívám se chabě. "Počítala jsem s tím, že se to přežene. Tady jde o to, co se… dělo."
"To, jak si skoro pokašlala tu misi?
"Jo, přesně to." Super upřímný, i když to bolí.
"Ale no tak," směje se. "Oni si toho nevšimli a dál to nikdo řešit nebude. Občas se to stává."
"Já jo. Mohlo to, to všechno, mít hrozný následky. Nikdy se mi to nedělo. Jenom poslední dva měsíce bych nejraději vymazala."
"A s nimi i ten nejhorší den… den, kdys mě potkala."
"Taky," šťouchám do něj loktem.
"To je dobře, musím si udržet svou pověst. Víš co, zkus se uvolnit. Neřeš nic…"
"A jak to mám asi udělat?"
"To nevím, ale… o nic přece nejde, ne?"
"Prakticky ne," přiznávám.
"Tak vidíš! Není co řešit. Vůbec se nestresuj a trochu se uvolni."
"Zkusím to."
V půl dvanácté v noci vystupujeme na nádraží v Oklahoma City.
Nikde není ani živáčka. Je to svým způsobem děsivé, ale zároveň taková zvláštní, magické.
Počasí připomíná podzim jako vyšitý. Vzduch je chladný, lehce prší a do toho fouká silný vítr. Nevím, proč mám podzim nejraději. Tohle počasí na mě samo o sobě dost působí. Hlavně a především na psychiku. Když se nadechnu, cítím život. Takový, jaký je. Něžný a krutý zároveň…
Vzpamatovávám se a soustředím na realitu. Musíme dávat pozor. Lovci můžou být všude.
Darren spí v Timothyho náruči. Timothy nevypadá, že by mu to dělalo nějaké problémy. Evelin sice vypadá ospale, ale nic neříká a poctivě šlape dál.
"Máte dům v centru?" ptám se.
"Na okraji," odpovídá tiše. Musí to pro ni být strašně těžké… po tolika letech se vrátit na místo, odkud ji i se synem násilně oddělili od zbytku rodiny… Vím jenom tohle. Víc mi neřekla a já ani nevím, jestli to vědět chci.
Pěšky jdeme ještě hodinu a půl a zastavujeme se před menším domem.
Evelin lapá do dechu, když vidí velikou část opadlé omítky a roky neudržovanou zahradu, z níž mezi vysokými žlutými stébly trávy ční fontánka s andílkem. Po tvářích mu tečou slzy, které vytváří sílící déšť.
Je jasné, že tady léta nikdo nebyl. Nicméně plot dál stojí, okenní tabulky jsou v celku a přes jedno okno je pověšené již béžové plátno s velikým nápisem NA PRODEJ.
Procházíme zrezivělou brankou a Evelin přichází ke dveřím a zkouší je klikou otevřít. Je zamčeno.
"Otevři je." Její první přímý rozkaz, který mi dala. Já pohledem prosím Timothyho o radu, co mám dělat. Nechci jí otevírat… bojím se, že by tam pak mohla najít něco, co by ji zničilo.
Timothy přikyvuje.
"Běžte prosím trochu stranou," říkám jí.
Když ustupuje, vykopávám dveře. Ne, že by na to bylo potřeba víc síly. Spíš se docela divím, že vydržely ten nápor větru.
Do temné místnosti vcházím první, ale Evelin mě skoro povaluje na zem, jak rychle vtrhává dovnitř.
"Petere! Rayene!" křičí do tmy, ale je jasné, že odpověď nedostane. Dovnitř vstupuje i Timothy s Darrenem. Darren už je vzhůru a drží se Timothyho jako klíště.
Světlo do domu proniká otevřenými dveřmi a zaprášeným oknem z lampy na ulici.
Je tu hrobové ticho a slyšet je jenom Evelininy trhané vzlyky.
"Musí tady… být… něco, s čím by… mi dal vědět," pláče Evelin.
"Mám návrh… co si nejdřív odpočinout? Sama jste vyčerpaná a zítra určitě něco najdeme," navrhuje Timothy a hází po mě takovým pohledem, který mi má říct, že tomu stejně nevěří.
"To je… to nejde. Musím… musím to najít a…" kolabuje, ale ještě před tím, než dopadá na zem, ji zachytávám.
"Bude v pořádku… jenom si musí odpočinout," říká Timothy a skenuje dům zamračeným pohledem.

Další kapitola

Předešlá kapitola


Timothy aneb moje představa jeho postavy

9. září 2011 v 18:11 | Erin
Teď se moc omlouvám všem fanouškům Mikkela... =D Vážně si myslím, že je Timothy důležitější a když Alex je tak... Chápete, ne? Proto jsem se rozhodla z technických důvodů udělat z Alexe Timothyho... Mikkela najdu jindy... :D


A pak je tady ještě jednou... ♥


Ještě jednou se omlouvám všem fanouškům Mikkela... Nějak jsem si Timothyho oblíbila... :D

Šílenej a Bičík

5. září 2011 v 18:17 | Erin
Nevím, jak jinak odpovědět na vaši žádost, tak tady ta odpověď je =D

Lidičky, přináším vám další ze série geniálních tvůrců příběhů a povídek, kde je vstup jenom na vastní nebezpečí. Vážně vstup velice zvažte... občas mě chytají takové záchvaty smíchu, že se válím po zemi a ještě mi tečou slzy. Autorky pro vás mají asi... jo, máte pravdu, nedá se to spočítat, kolik toho napsaly :D Přestanu už se kecat :D


Facebook skupina?

3. září 2011 v 20:13 | Erin |  Ostatní :)
Jak asi víte, fenomén jménem Facebook požírá všechno, hlavně čas, ale také má výhody :)
A to sprostředkovat komunikaci mezi lidmi, se kterými byste jinak mluvit nemohli, a tak mě napadlo, že bych mohla založit FB stránku, skupinu zaměřenou na OŽ. Moc ráda bych věděla, kolik lidí můj příběh čte, protože anketa tomu vůbec neodpovídá =D
Tak se ptám, jestli si myslíte, zda- li je to dobrý nápad, nebo jenom zbytečnost...

Tigris

3. září 2011 v 19:46 | Erin
Vážení a milí, dovolte mi, abych vám představila další výjimečně nadanou holčinu, co se zabívá trvořením literatury :)
A další člověk, který mě podporuje a píše, co si myslí :)


kapitola 5

3. září 2011 v 18:25 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Ok, je víkend a já vám přináším další kapitolu :)
Až dočtete, chtěla bych poprosit VŠECHNY, kdo kapitolu přečetli, aby mi pak napsali, co by dělali na Timothyho místě, kdybyste byli na jeho místě. A mám na mysli činy, nebo pocity, vůči Erin a ... jejím "menším" přehmatům =D
Kapitola je kratší, než bývá a... nevím, mám pocit, že se nepovedla. Nevím, proč, ale nemám z ní tak dobrý pocit, jako jindy...


Timothy vyskakuje na nohy a okamžitě je napadá. Mně chvíli trvá se zvednout a ještě ze sebe rychle shazuji batoh.
Využívám toho, že… žádné překvapení! Skrz vysokou trávu, za kterou jsem se ukrývala, prolétává něčí ruka, chytá mě za bundu a vyhazuje z úkrytu.
"Nesnáším děti!" vrčí ten, co mě vytáhl.
"Já toho nesnáším…" Uhýbám jeho ráně a on zase mojí. Jenom po očku sleduji, co je s Timothym. On a jeho soupeř už vytáhli nože. Můj soupeř ho má u pasu také, ale zatím ho nevytáhl. Dokonce má i nějakou střelnou zbraň, ale i ta zůstává nadále v pouzdru.
"Na tebe to nebudu potřebovat," ušklíbá se, když vidí, jakým směrem se koukám. Mně by se naopak nějaká ta zbraň šikla… jediné, co mám, je zvonící mobil.
Jeho útok je rychlý a nutí mě udělat pár kroků dozadu. Sakra! Jakmile začnete couvat, je to v pytli.
Napřahuji se v pokusu o to praštit ho, ale on mě chytá za zápěstí a přitahuje blíž k sobě. Když se mnou škube podruhé, ocitám se až nebezpečně blízko, vykopávám nohu a trefuji ho do loktu. Tohle ale není můj záměr… vymršťuji druhou ruku a loktem, celou silou, udeřuji do paže, směrem dovnitř. On dopředu vidí, co mám v plánu, ale k zabránění mi v mém plánu mu brání moje noha.
Všechno se to stává během dvou vteřin a trochu povoluji, až když slyším křupnutí.
Vyšlo to!
On vykřikuje a odkopává mě od sebe. Těsně se seznámením se se zdejší půdou ale do někoho narážím a strhávám ho s sebou k zemi. Bohužel je to Timothy.
K mému překvapení se ale chová, jako kdyby něco takového očekával už od začátku a ve vteřině je zase na nohách. Akorát včas se staví do rány svého nepřítele, kterou bych jinak schytala já. Blokuje ho svým nožem a podráží mu nohy.
Já vstávám a rozbíhám se k místu, kde leží můj batoh. Dostávám se k němu, vyhrabávám Glock i dýku, kterou si zasouvám za opasek.
Tentokrát nečekám za vysokou řezavou trávou, ale vylézám na jabloň. Mobil už naštěstí nezvoní…
Ochránce se zlomenou rukou se rozhlíží kolem a vypadá hodně rozzuřeně. Asi si myslí, že jsem vzala nohy na ramena, a chystá se jít na pomoc svému kolegovi.
Já ještě chvíli vyčkávám a pak ho napadám skokem ze zadu. Padám na něj a ještě před tím, než se stíhá obličejem dotknout země, věnuji mu pořádnou ránu pažbou Glocku do zátylku.
Díky bohu ztrácí vědomí a já jdu pomoct Timothymu. Ten ale svého protivníka přemáhá a stejně jako jeho kolega končí v bezvědomí.
Náhlé hrobové ticho ruší ostré hvízdnutí. Přišla mi SMSka!
Timothy po mně šlehá ošklivým pohledem, ale já stejně zprávu otevírám. Je od Milese.

VYJIMECNY ODCHAZI! POKUSIM SE HO ZDRZET!

"Kurník šupa!"
"Můžu?"
"No…" Nejistě mu podávám telefon. On otevírá zadní kryt, vytahuje SIM kartu, kterou si strká do kapsy, a s mobilem tříská o zem. Následuje rázné dupnutí.
"Co… ty…" Koukám na tu demolici. Timothy si dává hodně záležet na tom, aby z mobilu nezbylo nic použitelného. Z mého mobilu, na který jsem si musela vydělat.
"Super! Je mi hned tak stokrát líp," dělá spokojený obličej.
"Ty… ty mimoni! Miles nám chtěl dát vědět, protože ten Výjimečný je na cestě sem!"
"Promiň, ale já jsem rád, že ten křáp je na sračky a pořád máme dvacet minut a víc, takže klídek." Klídek? Klídek?! Jak mám být v klidu, když mi tu právě z mého mobilu nadělal kaši? Ne, nebudu tomu říkat tak, jak to nazval Timothy. Jenom hluboký nádech a výdech.
"Vrátíš mi alespoň tu SIMku?"
"Ne," odpovídá vesele. "Až odsud vypadneme, tak ti jí dám."
"To je jako všechno?"
"Cože?" nechápe.
"Rozdupáš mi mobil a… nic víc? Ani na mě nezačneš řvát?"
"Ne. Ber batoh a dělej. Jestli jich tu bude víc, musíme nakopat ještě hodně zadků." Ok. Asi nejsem jediná, kdo je absolutně mimo z jeho chování, ale teď není čas to zkoumat.
Beru si batoh k sobě a s Timothym vyrážíme k domu. Kryjeme se za stromy, křovím a fontánami, které zahrada rozhodně nepostrádá.
Zastavujeme se až pod oknem, kde se svítí.
"To nebudou ti Výjimeční," soudí Timothy.
"Takže Ochránci…"
"Nejspíš. Udělám tady trochu nepořádek a ty půjdeš tudy." Loktem udeřuje do okenní tabulky, která se hned vysypává. "Hups," tváří se jako neviňátko. "Běž a najdi je. Někde se tam sejdeme."
"Kdo to byl?!" řve nějaký Ochránce a já zalézám do domu.
"Jenom větříček," otáčí se Timothy. Ničení mu jde vážně bravurně…
Rukama hmatám do tmy, dělám krok dopředu a…
"Sakra!" Hlavou narážím do nějaké trubky. Takže to vypadá na sklep. Instinktivně se přikrčuji. Ruce natahuji před sebe a nahmatávám stěnu. Fajn, takže tohle sklep není. Možná jenom nějaký kumbál, nebo sklad.
Po chvíli se dotýkám kliky. Zamčeno… nikdo by nedokázal vykopnout dveře tak potichu, aby ho nikdo neslyšel, ale když se třeba budu snažit…
Ještě před tím si sundávám bundu, protože se mi v ní špatně bojuje a skládám ji do batohu.
Pak vykopávám dveře a… když se něco začne solidně kazit, tak proč by se to mělo lepšit, že?
Asi pět metrů ode mě stojí nějaký Ochránce. Může být stejně starý jako Timothy, možná mladší.
"Hni se a nadělám z tebe cedník!" Mířím na něj pistolí. Oči se mu úží do malé štěrbiny, ale jinak se nehýbe. "Kde mají pokoj Výjimeční?"
"Evelin a Darren Containovi?"
"Jo."
"Druhé patro, pokoj na konci chodby, vlevo."
"Zaveď mě tam!"
"Fajn," vrčí. Nevím, jestli se víc bojí toho, že s pistolí vypadám (vypadám!) tak neohrabaně, že bych spíše ublížila sama sobě a náhodou ho přitom zranila, nebo má fakt nahnáno, že bych to zmáčkla. Ale upřímně… s pistolí vypadá nebezpečně i novorozeně, pes, nebo včelka Mája.
Chceme zajít za roh, ale já ho zatahuji za triko zase zpátky. Slyším kroky.
"Zůstaň v klidu a nic se ti nestane," šeptám, protože cítím, jak se napjal. Vůbec se mi nelíbí, když vyhrožuji někomu z vlastního druhu, ještě když vím, že dělá svoji práci, ale okolnosti mi nedávají na výběr. Navíc se zdá, že než bych našla ten pokoj v tomhle hradu, mohli bychom si gratulovat k oslavě k dalšímu miléniu.
Po chvíli kroky odeznívají, takže opatrně zahýbáme za roh a vydáváme se po schodech.
Kluk jde přede mnou a já ho musím každou chvíli šťouchnout zbraní do zad, aby pohnul.
"Tady to je," zastavuje se u pokoje na konci chodby.
"Super," bručím. "Otoč se." Jeho obličej nabírá zelenobílou barvu. Asi si myslí, že ho chci zabít… bože, ono to tak vyznělo! Ne… nechci ho zastřelit! To bych nezvládla, když mi nic nedělá.
"Ale…"
"Otoč se!"
"Tak… alespoň miř dobře."
"Nehodlám tě zabíjet."
"To máš jedno… udělá to pan Hitchciker, když zjistí, že jsem tě nezastavil, ať už chceš dělat cokoli."
"Proč pro něj pracuješ?"
"To je moje věc," odsekává, ale dál na mě hledí svýma oříškovýma očima.
"Vypadni," rozhoduji se a skláním zbraň. "Vypadni odsud. Jestli je to jenom bouda, tak za to potom šeredně zaplatíš!" On vteřinu váhá, jestli to myslím vážně a pak se rozbíhá chodbou, kterou jsme sem přišli.
Timothy mě přizabije, jestli zjistí, že jsem ho nechala jít… snad mu to nebudu muset říkat.
Vykopávání dveří mě baví, proto vykopávám i ty, které mi ukázal můj bývalý zajatec.
K mojí smůle je první člověk, na kterého narážím, právě ten gorilí Ochránce, co mi vyhodil rameno. U okna je postel, na které se krčí Evelin s Darrenem.
"Jestli mi zase něco uděláš s ramenem, tak ti udělám na páteři uzel!" říkám mu narovinu. On se jen lehce usmívá.
"Silná slova, malá holka." Ani si to neuvědomuji a on mi vykopává zbraň z ruky ještě před tím, než stíhám pořádně zamířit a posílá mě na druhou stranu pokoje… zrcadlo!
Monstrózní zrcadlo, které se hned po nárazu začíná sypat jako domek z karet v hurikánu. Ještě že mi záda kryje ten batoh.
Rychle si ho sundávám a rukou hrabu po nějaké potencionální zbrani. Nahmatávám veliký střep, který si ještě stíhám vsunout pod rukáv. Dál už musím uhýbat té gorilí ráně, které mě míjí jenom o chlup. Ne, mikrochloupek.
Vidím, že nemám šanci ho porazit. Jestli udělám jedinou chybu, je po mně. Nemá cenu ho napadat, protože moje rány s ním nic nedělají.
Vazoun mě skopává stranou a já končím v hromadě skla. Můj batoh! Mám tam dýku a… já nestíhám.
Sice jsem dýku stihla vyndat, ale Ochránce se objevuje blízko u mě, popadá mě za zápěstí, protáčí ho směrem dolů a zároveň tlačí směrem ke mně. Hnusnej fígl!
Na tohle neexistuje nic, než silná vůle a vysoký práh bolesti. Pud sebezáchovy vás nutí jít k zemi, protože mozek ví, že když ještě trochu zabere, zlomí vám ruku. A v tak náhlé situaci vám ani ta vůle nepomůže. Prostě jdete k zemi, i když víte, že je to chyba.
A já tu chybu dělám…
Padám na kolena, ale on dál svírá mé zápěstí drtivým stiskem a nutí mě jít ještě víc k zemi tím, že přitlačuje ruku mým směrem a zároveň dolu.
Bolest mi vyšlehává do celé ruky, teď jsem to ale čekala…
Málem bych zapomněla na ten střep… Nechávám si ho sklouznout do dlaně a napřahuji se. Ne moc, aby hned nepoznal, co mám v plánu.
Jedním plynulým pohybem mu střeb vrážím do lýtka a on bolestně syčí, ale mojí ruku nepouští a nepovoluje stisk ani o píď. Svírám střep pevněji a teď je mi jedno, že se mi sklo zahryzává do dlaně, a zkouším střep zabodnout ještě hlouběji. Ani se nehne…
Hergot!
Ozývá se výstřel a já se krčím, abych se kryla. Vazoun zesiluje stisk a hází se mnou proti zdi.
Náraz stíhám mírnit nastavenou rukou, ale i tak ho nedokážu zabrzdit úplně a narážím hlavou do stěny.
Ve chvíli, kdy mám temno před očima, slyším další výstřel a pak tupý náraz.
"Chcípni, potvoro!" Timothy… samozřejmě. Kdo jiný by řekl něco takového umírajícímu? 'Přišel' sem oknem, takže z něj stylově seskakuje, protáčí si Glock na prstě a s pověstným fouknutím ho zase schovává do pouzdra. Přichází ke mně a pomáhá mi na nohy. "Jsi v pohodě?"
"Jo." Otáčím se na dva Výjimečné, kteří jsou strachy bez sebe.
"Vy jste přišli," šeptá Evelin se slzami v očích.
"Věděla jste o nás?" ptá se Timothy.
"Ano… přišli jste."
"A musíme zase rychle vypadnout," vyhrkávám. "Jdete s námi?" Všechno nebo nic. Buď nás pošle zpátky a my s největší pravděpodobností skončíme v lochu, nebo bude souhlasit a dál uvidíme.
"Panebože," vydechuje a vstává z postele. "V- vážně už bude konec?"
"Bude, ale… musíme si pospíšit."
"Mami… to jsou ty hodný?" ptá se Darren a prohlíží si mě a Timothyho.
"Ano, to jsou oni," hladí ho po tváři.
"Oblečte se a jdeme," říkám jim a dál mluvím k Timothymu. "Kolik jich je venku?"
"Nikdo ve stavu, ve kterém by se mohl hýbat a tudíž dělat problémy," zubí se. "U tebe?"
"Taky," stáčím pohled k podlaze.
Nastává ticho, ale Timothy ho hned ruší: "Ježkovy oči, koho si nechala jít?!"
"Jednoho kluka," přiznávám se. Kdybych teď lhala, mohlo by to být hodně nebezpečné, ale ne tolik, jako že ten kluk někde tady pobíhá.
"Ty ses pomátla nebo co?!" Asi ho zase vytáčím. Ale nedivím se. Dneska dělám jenom samé chyby… sama bych se nejraději seřvala.
Timothy mě ale dnes svou reakcí již podruhé zaskakuje: "Fajn! Jestli bude mít psy, budeš mi kupovat nový džíny!"
"My můžeme," hlásí Evelin.
"Je tu nějaký zadní východ?" zajímá se Timothy.
"Ano," odpovídá a dál se tváří dost vystrašeně.
"Takže první půjdu já, pak vy a váš syn a nakonec ty, Laurentsová."
Cesta domem je docela snadná a bez překážek. Jenom sem tam si občas všímám, že tu Timothy nadělal pořádnou paseku.
Těsně před tím, než chceme vypadnout, celým domem probíhá ostré a krátké zapísknutí.
"Co to bylo?" vydáváme ze sebe s Timothym na stejno.
"Je doma," říká roztřeseným hlasem blednoucí Evelin.
"Běžte, já je zdržím."
"A do…" nedoříkám. Dneska už jsem nadávala dost.
"Co je?"
"Můj batoh… nechala jsem ho v tom pokoji. Mám tam ty doklady a…"
"To se mi snad jenom zdá!" říká s očima k nebi, ale nevypadá naštvaně. "Běž. Dostaň je k autu, já se o to postarám."
"Hej vy tam! Stůjte!" ječí někdo a já beru Darrena za ruku a rozbíháme se směrem k lesu.
Z domu se ozývá zběsilá střelba a mně nezbývá nic jiného, než se modlit, aby byl Timothy v pořádku.
Za všechno můžu já. Všechno, co se dneska pokazilo. Nejdřív ten mobil, pak ten kluk a teď tohle! Jsem strašnej mamlas!
A zde narážím na další problém v podobě vysoké zdi obehnané kolem celé zahrady.
"Co teď?" ptá se potichu Evelin. Já těkám očima po zahradě a hledám něco… lavička! Přibíhám k ní a přesouvám ke zdi.
"Pojďte sem," ukazuji a vylézám na stěnu. "Vylezte na tu lavičku a já vám pomůžu nahoru."
První jde Darren. Nemám problém ho vyhoupnout nahoru, ale na stěně nabírá trochu zelenou barvu.
Zeď má tloušťku asi patnáct centimetrů. Darren se mi zdá, že neudrží rovnováhu. Posazuji ho, aby měl stabilní pozici. Seskakuji ze zdi na tu stranu, kde je les. Pomáhám mu zase dolů.
"Já se bojím," popotahuje a já se zastavuji.
"Já vím," klekám si, abych mu viděla do očí. "Ale já ještě musím pomoct tvojí mamince. Vydržíš tady chvíli?"
"Hm…"
"Jsi statečněj chlap!" cuchám mu vlasy a vyskakuji za zeď.
Pomáhám Evelin nahoru i dolu. Já se ale ještě vracím do zahrady a dávám lavičku na místo, odkud jsem ji vzala.
Z domu je každou chvíli slyšet výstřely a jenom kvůli těm dvěma se tam nevracím.
Dostávám se na stranu, kde vládne les a říkám jim, kudy musíme jít. Orientace je docela náročná a nedivila bych se, kdybych to zbabrala. Přeci jenom dnes kazím vše, na co sáhnu. Nevím, co to se mnou je. Timothy si musí myslet, že jsem absolutní nemehlo a smolař.
Kdybych utíkala před bandou Ochránců sama, vzala bych to po větvích stromů, nebo pěšky, tak jako teď. Akorát s tím rozdílem, že už bych tam byla… Ale cesta v noci lesem s Výjimečnými, navíc jedním dítětem, je náročná. Jsou strašně hluční a to nemluvím o 'rychlosti' chůze.
Já akorát napínám uši a maximálně se soustředím na jakékoli zvuky kolem mě.
Po pěti minutách chůze narážím na problém. Nebo spíše menší překážku. A to rozvodněný potůček. Dospělý člověk ho zvládne přeskočit celkem snadno.
Jedním skokem se dostávám na druhý břeh a podávám ruku Evelin. Zvládá to úplně bez problémů. Zase se vracím a beru do náruče Darrena. Skáču i s ním, ale dopadám na rozblácenou část břehu a podklouzává mi noha. Stíhám ho ještě pustit a strčit do něj, abychom neskončili v ledové vodě oba.
Proč?! Proč se všechno kazí zrovna dneska? Copak si po tom všem nezasloužím alespoň trochu štěstí? Dobře, to štěstí bylo to, že mi pan Wilkins pomohl. Ale když vezmu v potaz všechno, co se odehrálo o rok zpátky, trochu je to nevyvážené. Trochu víc… nechci litovat sama sebe, ale to štěstí by přišlo vhod!
Anebo je to mnou… prostě jsem vyšla ze cviku.
Do očí se mi valí slzy zoufalství. Třeba to byla chyba. Tohle všechno. Třeba někdo nechce, aby se tahle záchranná akce povedla.
Proud není tak silný, aby mě strhl s sebou a tak vstávám.
Z poraženeckých myšlenek mě vytrhává zvuk kroků. Ještě jsou poměrně daleko, ale nemá cenu před nimi utíkat. Než bychom našli nějaký vhodný úkryt, nadělali by Výjimeční tolik rámusu, že by ten úkryt byl naprosto k ničemu.
Někde tady musí být vodopád, slyším ho. Popoháním Výjimečné trochu nahoru. Bingo!
Vedu je ke skalní stěně, odkud říčka stéká dál do lesa. U skály vydává padající voda dost rámusu, takže by nikdo neslyšel ani povídání, kdyby nestál metr od nás. Ale má to i nevýhodu… já neuslyším blížící se Ochránce…
Cítím, jak z Darrena a Evelin sálá strach, ale nic neříkají a pokud pláčou, neslyším je.
Dává se do mě zima… zákony přežití v přírodě velí svléknout přebytečné oblečení a rozdělat oheň. Nebudu vysvětlovat, proč neudělám ani jedno…
V jedné a půl vteřině mě oslepuje jasný kužel světla a pak cítím něčí dlaň na své puse.
Otevírám oči a koukám na toho kluka, kterého jsem nechala jít.
Ukazuje mi, ať jsem zticha a vypíná baterku. Dává ruku z mé pusy a strká mě ještě blíž k vodopádu. Já lehce narážím do Výjimečných, ale on mě strká dál. Ví, že tu jsou i oni.
Pořád nechápu jeho záměr, ale když už zbývá jenom kousíček, aby se Evelin s Darrenem ocitli pod vodopádem, bere mě za loket a navádí do tmy… to snad ne! Je tam nějaká trhlina! Veliká trhlina.
Dostávám se před Evelin a Darrena, abych se mohla přesvědčit, zda je to bezpečné. Ocitám se ve stísněném prostoru.
Bez toho aniž bych něco viděla, se tlačím dál… vzduch se ochlazuje.
"Běž pořád dál!" volá ten kluk zezadu.
Zuby mi začínají o sebe drkotat zimou, ale i tak jdu opatrně dál. Zvuk vodopádu se vzdaluje, a kdybych teď šeptala, slyšeli by mě i… ale ne! Výjimeční!
Dnes podruhé mě oslepuje světlo baterky.
"Timothy!" zajíkám se při pohledu na něj. Opírá se o skalní stěnu, u nohy má postavený můj batoh a ruce založené v kapsách. "Jsi v pohodě?"
"Ne! Ne, nejsem! Ti blbečkové tam nahoře ale taky ne!"
"A… co se ti stalo?" ptám se opatrně, když kromě pár škrábanců na krku a obličeji nic nevidím.
"Mně? Nic!" odfrkuje si. "Ale přišel jsem o bundu!" On si snad ze mě střílí! Ale počkat… na tohle chování už jsem si měla dávno zvyknout.
"Kde ses tu vzal?"
"Tady tvůj kamarád mi pomohl," kýve směrem ke klukovi, před kterým stojí Evelin a Darren.
"Co přestat ztrácet čas kecama?!" navrhuje nabroušeně kluk.
"Jasně, kovboji! Co pro nás máš?" šklebí se Timothy.
"Vy půjdete pořád rovně a já se vrátím. Půjdu k místu, kde vylezete, a zajistím, aby tam bylo čisto."
"A proč ti máme věřit?"
"Za prvé… pomáhám jí," ukazuje bradou ke mně. "Protože ona pomohla mně. Tebe bych nejraději přivlekl zpátky, ale vy dva jste asi kámoši…"
"Nejsme!" vykřikujeme zároveň.
"Ok… prostě tam budu."
"A ta důvěra?" připomíná Timothy.
"Proč bych vám jinak pomáhal až sem?"
"Protože nás chceš nahnat do pasti? Počkej, to už máš vlastně splněné. Teď už jenom stačí zavřít vrátka."
"Můžu tě ujistit, že tahle jeskyně žádný nemá," otáčí se a mizí ve tmě. Timothy chvíli jenom kouká. Asi se mu nestává, že má poslední slovo někdo jiný, než on. Když se vzpamatovává ze šoku, který utrpěl z toho, že ho někdo shodil, sundává si mikinu. Překvapivě a naprosto vymykajíce se mému chápaní, mi jí podává.
"Neber to jako projev kamarádství, ale čistýho sobectví a pracovních zájmů. Než se zeptáš proč tohle… protože kdybys umrzla, neměl bych koho buzerovat a vytáčet do nepříčetnosti."
"Dobře… jsi jenom sobec, nic víc."
"Tak se mi to líbí," usmívá se. "Tak jdeme?"
"Jo," vzdychám. Ta mikina je příjemně vyhřátá a hezky voní… to ale absolutně nemění nic na tom, že je Timothy idiot!
On jde první, po něm Evelin s Darrenem a pak já. Tentokrát tu ale nezapomínám batoh…
Z tunelů se dostáváme po dobré půl hodině a doopravdy je tam ten kluk. Vadí mi, že neznám jeho jméno, ale to nejspíš není důležité.
Cesta se zdá volná.
"Tady půjdete asi dvacet metrů rovně a ocitnete se na asfaltové cestě. Půjdete z kopce asi pět set metrů… mělo by tam být auto."
"Mělo?" nevěřím mu.
"Je mi líto… už jsem vám pomohl víc než dost." S tímto splývá s tmou okolí lesa a stromů.
"Jak je to ještě daleko?" pláče potichu Darren. "Já už dál nemůžu."
"Musíme dál, nesmíme teď odpočívat." Timothy bere Darrena k sobě a znovu se dáváme na cestu.
Opravdu se po pár krocích dostáváme na silnici. Darren vypadá, že je moc rád, že ho Timothy nese.
Že by byl už konec? Pár metrů… odhaduji, že tři čtvrtiny už máme za sebou.
Přicházíme k autu, když po nás začíná někdo střílet. Dnes už asi po devatenácté!
"Rychle!" snaží se Timothy překřičet hluk, které vydává střílení.
Je to teréňák, takže jsou tu na sezení jen dvě místa, a to vepředu.
"Vem Evelin!" křičím. Nasedávají a já zůstávám s plačícím Darrenem v úložném prostoru.
"Vy venkovští šupáci! Jak můžete střílet na tohle auto?! Je to rarita!" řve Timothy a dupe na plyn způsobem, který je neobvyklý i u něj.
Snažím se, aby to s Darrenem moc neházelo, ale jelikož Timothy řeže zatáčky nehorázným způsobem, moc se mi má snaha nevyplácí.
Alespoň k něčemu je jeho řízení a-la čuně… a ani mu nebudu nadávat, že jezdí jako dobytek.
Konečně se vzdalujeme od zvuků střel a Timothy zpomaluje.
"Kam teď?" ptá se Timothy, pořád napruženě kvůli tomu autu. Jo, schytalo pár zásahů…
"Na první nádraží," vyhrkává Evelin.
Během cesty si se mnou Evelin vyměňuje místo, aby mohla uklidnit Darrena.
Cesta na nádraží trvá jenom dvacet minut.
"Kam máte namířeno?" chci vědět. Přirostli mi k srdci a já ani nevím, proč.
"Domů… do Oklahomy," říká se lehkým úsměvem.
"A to pojedete sami? Nemáte s sebou žádného Ochránce…"
"Nemáme peníze, abychom si někoho zaplatili. A za to, jak jste nám dneska pomohli, vám nemůžeme dostatečně poděkovat." Nemají peníze na to, aby je někdo chránil? Já nechci, aby byli někde sami. Měla… měla bych o ně strach.
"Já…" polykám nasucho. "Pojedu s vámi."
Co to říkám?
Abych řekla pravdu, nečekala jsem, že to zvládneme… proto jsem za každou cenu počítala s vyhazovem. Když by se to pokazilo, asi by nás zabili. A ta druhá možnost… čekala jsem, že jim pomůžeme a nás chytí, nebo si alespoň někdo zapamatuje náš obličej, aby to pak stejně skončilo padákem. Ale teď je to něco jiného…
Oni jsou volní a nás nikdo neviděl. Nikdo, kdo by mohl mluvit.
"Co jsi říkala?" nechápe Timothy a já si uvědomuji, že jsem poslední větu řekla moc potichu.
"Že… že pojedu s vámi!" říkám rozhodně a dost nahlas, aby mě slyšel i Timothy…

Další kapitola

Předešlá kapitola