Říjen 2011

31.10.2011

31. října 2011 v 5:30 | Erin |  Citát na každý týden ♥

Život je šance - využij ji!
Život je sen - uskutečni ho!
Život je hra - hrej ji!
Život je smutek - překonej ho!
Život je boj - přijmi ho!
Život je štěstí - zasluž si ho!
Život je život - žij ho!!!


Murphyho zákony- 2

30. října 2011 v 12:12 | Erin |  Ostatní :)
Jo, protože to vypadá, že kapitola tenhle víkend už nebude... *Má jí sice už hotovou, ale prostě musí mít alespoň malý náskok*
A proto sem dávám alespoň další část Murphyho zákonů, které se opět týkají psů :)

Venčící zákony

Walkerův nátlakový zákon
Pes chce chodit na procházku zásadně tehdy, kdy se to naprosto nehodí vám.

Zákon změny denního režimu
Nejvhodnější dobou pro venčení psa je pro něj druhá až pátá hodina ranní, pokud v tu dobu spíte.

kapitola 13 2/2

28. října 2011 v 14:17 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat


Tentokrát je hovor kratší a já se ve tři ráno vracím do domu.
Christiana nacházím v obýváku, jak si prohlíží nějaké fotky. Nevím, kde je vzal, ale raději ho nechávám. Musí mu být hrozně…

kapitola 13 1/2

28. října 2011 v 14:15 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Aloha!
Jak jsem slíbila... tady máte třináctou kapitolu, kde se mimo jiné objeví i další kluk z našeho celého arzenálu. Nechte se překvapit, kdo je to a vzůru do čtení! :)


Nathan na mě upírá něžný pohled a já cítím, že jeho stisk trochu povoluje.
"Tak d- dělej!" sípe Timothy. Nejspíš je mu blbý, když mu pomáhá holka… Ale on tak ruší celou mou snahu zachránit mu ksicht před modrofialovým zabarvením a on si o to ještě říká!
"Nathane…" Nathan opět stáčí zrak na mě a po vteřině stisk úplně povoluje. Timothy se skoro bez dechu svaluje na zem.
"Měl bys Erin poděkovat… díky ní neskončíš na invalidním vozíku!"
Timothy nic neříká… všechno dává do rychlosti, s jakou vytahuje svojí dýku, mě odstrkává stranou, až padám na zem, a vrhá se na Nathana.

Murphyho zákony- 1

27. října 2011 v 14:32 | Erin |  Ostatní :)
Zdravím všechny mimozemské bytosti! :)
Nová kapitola se pomalu ale jistě dává dohromady a počítám, že bude tak v sobotu, možná, a to bych se musela hodně přemáhat, zítra večer :) Ale na zkrácení čekání tu něco mám...
Jedná se o Murphyho zákony, u kterých se člověk nabračí smíchy, když správně pochopí. Lidičky, jde jenom o srandu, takže to neberte, jakože každý pes, nebo člověk musí být nutně špatný!
Tady Vám přináším:


Zákony o společenském postavení psa ve vaší domácnosti

Diktátorský zákon:
Pes není členem vaší rodiny. Pes je jejím neomezeným vůdcem.

Zákon nadřazenosti psa
Na všechny ostatní členy rodiny pes pohlíží jako na pouhé řadové členy smečky, sloužící k tomu, aby psovi zabezpečovali pohodlný a bestarostný život.

Zákon správné volby
Hledáte- li vhodné a výstižné jméno pro svého psa, zapomeňte na všechny ty mazlivé nesmysly, jako Míša, Pajda nebo Kulíšek. Každý pes by se rozhodně měl jmenovat Stalin, Pol Pot nebo Pinochet.

Zákon vetování
Ve vaší domácnoti se neodehraje nikdy nic, s čím by váš pes nesouhlasil.

Zákon bilanční
Pokusíte- li se udělat cokoli, s čím pes nesouhlasí, záhy poznáte, proč by se měl jmenovat Pol Pot.

Mediální zákon
V obývacím pokoji pes obsadí jediné křeslo, z nějž je dobře vidět na televizi.

Zákon o střetu zájmů
Posunete- li jiné křeslo před křeslo okupované psem, donutí vás pes agresivním štěkotem přesunout jej na původní místo. Neviděl by přes vás na televizi.

Zákon nuceného souhlasu
Nezajímá- li vašeho psa televizní program, nevidí jediný rozumný důvod, proč by měl zajímat vás.

Zákon o působení přírodních sil
Máte- li kdekoli v bytě patogenní zóny, které na vás negativně působí, uzpůsobí pes zařízení domácnosti tak, abyste nemohli sedět či ležet jinde, než právě v nich.

Zákon rozměrnosti
Čím většího psa máte, tím menší místo na spaní pro vás zůstane v ložnici.

Zákon o vytěsnění
I malý pes dokáže ve vaší posteli zaujmout takovou polohu, aby pro vás nezbylo prakticky žádné místo.

Zákon předběžného opratření
Dříve, než si pořídíte psa, je dobré zakoupit si spartakiádní lehátko.

Tellerův zákon nerovnoprávnosti
To, že s vámi pes nechce jíst u stolu znamená, že toho nejste hodni.

Zákon hloubkové kontroly
Pes, který s vámi chce jíst u stolu pouze kontroluje, zda nejíte něco lepšího, než předkládáte jemu.

Zákon totalitní
Pes trpí fixní ideou, že pouze on přesně ví, co je pro vás dobré.

Idleův zákon priorit
Podle psa je pro vás dobré vše, z čeho mu plynou výhody.

Zákon nucené správy
Pro psa nikdy nebudete víc než správcem jeho majetku.

Zákon o střetu zájmů
Váš a psův názor na to, co je jeho majetkem, se diametrálně liší.

Zákon o nedorozumění mezi dvěma druhy
Vodítko, obojek, pískací hračku a umělou kost považujete za psí majetek vy.

Vlastnický zákon
Pes považuje za svůj majetek všechno, kromě vodítka, obojku, pískací hračky a umělé kosti.

Holderův dodatek k vlastnickému zákonu
Což neznamená, že si s těmito věci můžete dělat co chcete.


ZDROJ: Kniha Karla Wagnera, Murpyho zákony, 2005

Slova, o kterých byste nemuseli vědět, co znamenají, nebo proč byla vůbec použitá:
Stalin: Sovětský diktátor
Pol Pot: 4. nejkrutější diktátor, kvůli němuž zemřelo přes 4 miliony lidí
Pinochet: Vůdce chilské pravicové junty, později i prezidentem
Patogenní zóny: Místa, která vám nejsou příjemná, vyvolávají ve vás nepříjemné pocity
Fixní idea: Utkvělá myšlenka, domněnka

Literární soutěž

26. října 2011 v 10:43 | Erin |  Ostatní :)

Jak už Vám jistě došlo, jedná se o nějakou literární soutěž...
Jelikož psaní prostě zbožňuju, tak se seru do všech takových soutěží, které se jenom nabídnou, a tahle není výjimkou :)


kapitola 12 3/3

25. října 2011 v 19:22 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat


Ráno se probouzím až kolem deváté.
Okamžitě zjišťuji, že se nemůžu dočkat večera, až mi Mikkel znovu zavolá.
Cestou z pokoje potkávám Nathana. Zdraví mě širokým úsměvem.
"Ahoj… jsou Rayn a ostatní v pohodě?" ptám se hned.
"Jo… Rayn už je ve škole. A ten magor…"
"Timothy!"
"Dobře, a Timothy s ním. Vlastně by měl být každou chvíli zpátky."
"Fajn."

kapitola 12 2/3

25. října 2011 v 19:21 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat

Nesnáším!
Tohle je první slovo, které mě napadá, když mě budí zvuk zvonícího mobilu.
V krbu pořád plápolá oheň, ale už je mnohem slabší, než před mým usnutím. Spíše bych řekla, že za chvíli vyhasne.
Obtížně se dostávám do sedu, mnu si oči a hrabu po mobilu.
Ještě před tím, než zjišťuji, kdo mi volá, zaostřuji pohled na hodiny.
Půl druhé ráno!
"Haló?" mručím. Číslo je skryté.
"Promiňte, to je asi omy-"
"Mikkeli!!!"
"Kdo je tam?" nasazuje hlas ala jsem velký a drsný kluk.
"Mikkeli… to jsem já! Erin."

kapitola 12 1/3

25. října 2011 v 19:21 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Zdravím Vás, mí drazí :)
Co říct? Jedno slovo, které musel z pusy vyřknout Bůh, když měl dobrou náladu... PRÁZDNINY!!!! :DDD MUHEHEH!!!! :D :D
*jo, hrabe jí... prázdniny!*

Omlouvám se za jebnutou náladu :)
Takže, tady Vám přináším dvanáctou kapitolu, zatím nejdelší, kterou jsem napsala. Možná se to nezdá, ale já to počítám, takže žádné prostesty! :D Co se týče protestů... prosím, hlavně mi nepište, že jsem to usekla! Já to vím a vymluvím se na to, že už kapitola byla moc dlouhá. Navíc Vás to navnadí na další, takže... nekamenovat!

Dále bych pak chtěla tuhle kapitolu věnovat dvěma lidem, na kterých mi moc záleží!

1. Brácho, vole, už se vrať domů, z těch nemocničních sraček musí být Tvůj mozek na kaši... :)
2. C.V.O.K. Ty můj cvočku :) Už jsem Ti na FB psala všechno, co jse chtěla, aby si věděla, ale i tak... děkuju moc za všechno, co pro mě děláš a vůbec za Tvojí bezkonkurenční podporu. DĚKUJU!

24.10. 2011

24. října 2011 v 16:01 | Kamioňák |  Citát na každý týden ♥

Nepiš čárku tam, kde osud udělal tečku...

ZDROJ---> TADY

Judo ♥

22. října 2011 v 14:35 | Kamioňák |  Ostatní :)


Během čekání na další kapitolu jsem si připravila článek, pro někoho naprosto nezáživný, o sportu, který je pro někoho jako já přímo stvořený! :)

Judo

Kolébkou juda je Japonsko.

• Judo je spojení dvou japonských slov: Ju- jemná a Do- cesta.

Judo vzniklo z několika škol džiu- džitsu, které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním pouze získám kontrolu a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíli odpovídá i skladba technik waza.

Technický systém

Judo obsahuje řadu průpravných cvičení především pády ukemi. Dále obsahuje tři hlavní skupiny technik waza:
  • techniky hodů nage-waza, 67 technik
  • techniky znehybnění katame-waza, 29 technik
  • techniky úderů atemi-waza, 19 technik

Technické stupně

Technické stupně se dělí na žákovské kjú (級, někdy pomocí angl. přepisu kyu) a mistrovské dany (段, dan). Stupně se odlišují podle barvy pásku (obi). Judo rozlišuje pět žákovských stupňů (5.-1. kjú), které nosí bílé obi, a deset mistrovských stupňů (1.-10. dan), které pro 1. až 5. dan nosí černé obi, 6. až 8. dan mohou nosit červené obi s bílým pruhem a 9. a 10. dan mohou nosit čistě červené obi. Danové stupně nosí běžně černé obi a červeno-bílé a červené nosí pouze na slavnostní příležitosti.

Pásky


Stupeň- Barva pásku

6. kyu- Bílá
5. kyu-Žlutá
4. kyu- Orandžová
3. kyu- Zelená
2. kyu- Modrá
1. kyu- Hnědá
1. dan- Černá
2. dan- Černá
3. dan- Černá
4. dan- Černá
5. dan- Černá
6. dan- Černý nebo červeno- bílý
7. dan- Černý nebo červeno- bílý
8. dan- Černý nebo červeno- bílý
9. dan- Černý nebo červený
10. dan- Černý nebo červený



Červený pásek se většinou nosí jenom na výjimečné příležitosti, oslavy


Kimono

Většinou se cvičí v "bílých nebo modrých županech", kterým se říká kimono. Samozřejmě je lepší to modré, páč na něm nejde vidět špína. A to že a tom bílém ano, když se ocitnete třeba padesátkrát na zemi :D



































ZDROJ---> TADY

Nějaká videa :)






Jestli jste se dostali až sem, můžete si gratulovat za výdrž :D Děkuju :)

A ještě jedna informace... 28.10. je mezinárodní den juda! :)

Zdroj odborného textu---> TADY

kapitola 11 2/2

17. října 2011 v 20:41 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat

Po dalších třech dnech mě přesouvají z JIPky na normální oddělení, kde sdílím pokoj s nějakou holkou, co se chtěla zabít spolykáním nějakých prášků na nervy. Blbka!
"Podáš mi svojí skleničku?" ptá se mě jednou k večeru.
"To víš… chceš to zkusit jinak, když nevyšly prášky?"
"Do toho se nemotej!" Dobře, šíleně mě štve! Nejenže tahle věta je na mém pořadníku nejmíň oblíbených vět, ale nejvíc mě sere ten její přístup k životu!
"Nebudu, ale tak po mně nechtěj, abych ti dopomáhala k sebevraždě."
"No co, dojdu si pro ni sama!"
"Zkus vylézt z tý postele a dostaneš takovou tečku mezi oči, že pak budeš mít alespoň důvod být mrtvá," vrčím zle.
"Ty jsi úplně blbá! Nevíš, o co jde! Nemáš právo mi něco takovýho říkat!"
"Úplně miluju nány tvýho typu. Tak co to bylo? Dal ti kopačky?"
"Ne, našla jsem ho s jinou!" Úžasný…takže je v tom vážně kluk.
"Co rodiče?"
"Co s nima?! Akorát prudí a neví, kdy přestat s kecama!"
"Kámoši?"
"Přestaň mě tu vyslýchat!"
"Ty vůbec nevíš, co máš. A poznáš to, až je všechny ztratíš."
"Co to meleš?!"
"Víš, máš moc snadnej život." Neumí si vážit ničeho a nikoho? Fajn, jediná možnost, jak jí ukázat, že je vlastně šťastná, je trochu zahrát na city a využít svých zkušeností. Prostě ze sebe udělat chudinku. "Moje máma je mrtvá… můj bratr pravděpodobně taky. Táta mě nenávidí. Kamarádi… jo, už jsem jich pár viděla umírat. Nejsem z Ameriky, ale z Evropy. Co dělám tady? Utíkám před svým otcem, který mě sleduje. Jediný, co chci, je dostat se zpátky do Norska, pokud možno živá. Tak tohle bylo zkráceně všechno, co se stalo za poslední dva měsíce. Tak co, pořád si myslíš, že je život nefér?" pražím ji zlým pohledem.
"Já… nevěděla jsem…"
"Jak bys taky mohla, co? Pro příště si dávej pozor na to, co říkáš, když nevíš, jaký lidi s jakou minulostí jsou kolem tebe. A vykašli se na kluky a podobné lidi, co tě podrazí. Stejně to nezměníš, takže koukej nahodit úsměv a najít někoho, koho můžeš obejmout! A začni hned u rodičů!" Ona na mě civí, jako na stvoření z jiné planety.
Jo, promlouvání do duše by mi šlo. Až seknu s prací Ochránce, asi budu psychiatr.
Někdo klepe na dveře a dovnitř vstupuje sestra. Jsou dvě odpoledne… divný čas, byla tady před hodinou.
"Slečno Laurentsová, chtěl by s vámi mluvit nějaký chlapec."
"Jo, ať jde dál." Peter mě navštěvuje skoro každý den, ale co to? Dneska mají vyučování až do čtyř hodin.
Dotyčný příchozí mi vyráží dech a pozastavuje srdce…
Nathan nejistě vchází dovnitř a rychle za sebou zavírá dveře.
První co mě napadá je, že mu to sluší… sakra!
Vůbec se nezměnil. Stále černé vlasy, stále zelené oči zářící na dálku, stále ten zadumaný a tajemný výraz.
"Co- co tady děláš?" ptám se po hodné chvíli, kdy na něj jenom čučím.
Už se nadechuje, že odpoví, ale moje spolubydlící ho přerušuje: "Já vás nechám." Bere na sebe mikinu a urychleně odchází.
"Můžu?" ptá se, jestli si můžu sednout.
"Když řeknu ne, odejdeš?"
"Jo," odpovídá bez mrknutí oka.
Z jedné své části bych mu nejraději řekla, ať okamžitě vypadne, ale z té druhé jsem moc ráda, že ho vidím živého.
"V tom případě se posaď."
"Díky." Sedá si na židli vedle mojí postele.
"Co tu děláš?" Správně, hlavně žádné slitování!
"Chtěla jsem vědět, jak ti je." Nejistota v jeho hlase je pro mě u něj něco nezvyklého… nového. Nastává nepříjemná odmlka, kdy oba nejspíš přemýšlíme o časech v Anglii. "Jak se ti to stalo?"
"Chtěla jsem chytit jednoho Lovce a trochu se to zvrtlo," odpovídám znechuceně. Timothyho zatím taktně vynechávám. "Jak víš, že jsem tady?"
"Šel jsem k jednomu známému, a když přijížděla sanitka s tebou, právě jsem byl na odchodu. Nechtěli mě za tebou dlouho pustit, že nejsem rodina a ostatní ty kecy okolo. A… jak ses dostala do Ameriky?"
"Moc složité," odbývám odpověď.
Jedna z vlastností Nathana, která se mi na něm tolik líbila. Nekonečná trpělivost… "Není… není to proto, že jsi mě šla hledat, že ne?"
"Proboha ne!" Moc unáhlená odpověď. Ale když o tom tak mluví… vlastně mě nikdy nenapadlo jít ho hledat. "Ne… je to moc složité."
"A nechceš mi to všechno říct?"
"Vlastně bys to věděl, kdyby jsi tenkrát neodjel."
"To bylo zlý…" konstatuje suše.
"Jo, ale pravdivý a pravda někdy bolí. Nebýt člověka, který mě teď štve snad ještě víc, než to, co jsi udělal, už bys byl rozplácnutej na zdi a zdobil bys ji hezky hned vedle berušek. Koleno nekoleno."
"Počkej, co ti udělal?" Neví, o koho jde, a už tak ho zajímá, kdo mi co udělal.
"O to se nestarej."
"Fajn… takže, co se stalo?"
"Nathane, tohle není vhodný místo pro rozebírání takových… nepříjemných věcí."
"A kde to chceš rozebrat?"
"Co nikde?" nadhazuji. Jo, Timothy mě vážně zkazil.
"Erin… pověz mi to," zachytává můj pohled a dívá se na mě takovým tím pohledem, který by mi ještě před půl rokem rozklepal kolena. Ale teď ne.
"Nech toho!"
"Čeho?"
"Přestaň se na mě tak dívat."
"Jak se dívám?"
"Ty víš, o čem mluvím."
"Takže?"
"Takže jsem tě docela ráda viděla, měj se hezky a ahoj."
"Erin, já nikam nejdu," vzdychá mučednicky.
"To tě mám doprovodit?"
"To by bylo moc fajn."
"Tak dobře, ale jestli budu mít průser, svedu to na tebe. Nemám ještě povolené vycházky."
"Počítám s tím." Za pomoci svých vlastních sil si oblékám mikinu a bundu. Počítám s tím, že venku budeme jenom chvíli a to v kraťasech od pyžama přežiju.
Sice mám na jedné ruce odlehčenou sádru, ale jde se mi kupodivu dobře. Horší ale je, že berle mají gumový neklouzavý konec, ale jejich vynálezce asi nepočítal s tím, že když je mokro, naopak budou klouzat jako prase.
A jelikož sem chodí dost lidí, a myslím, že by se nenašel žádný mamlas, co by se přezouval, prakticky všude jsou mokré ťápoty.
Nathan jde trpělivě vedle mě a nijak nekomentuje rychlost, ve které by nám to i slimák natřel.
Celou cestu až sem, před budovu nemocnice, mlčíme.
"Tak… domů už snad trefíš, nebo kam že to jdeš," říkám a doufám, že odejde. Nemám chuť mu vyprávět všechno, co se odehrálo, když se usilovně snažím zapomenout.
"Erin, no tak. Já zase vypadnu, slibuju, ale řekni mi, prosím, co se stalo v Anglii."
"Vezmu to rychle, takže nemrkej, abys nezaspal." Rozhlížím se kolem, jestli není v doslechu nějaký člověk, co by nás mohl poslouchat. "Andy je mrvej, Damian a Ann jsou Lovci, Steve mně a dalším Ochráncům zachránil život a James prahne po tom, aby ho mohl zabít. Ale teď je v bezpečí, protože je James tady v Americe a jde po mně. Stačí to takhle, nebo to mám dál rozvádět?"
"Andy… cože? Co se mu stalo?"
"Ne, vážně po mě nechtěj, abych ti popisovala, co se mu stalo."
"A co Ann a Damian? Co oni?"
"Za všechno může James."
"Z toho se moc nedozvím…"
"Do prčic, všechno by jsi věděl, kdybys zůstal! Nebo ne… mohlo by to být ještě horší, kdyby zabili i tebe."
"Kdo koho unesl?" Ty jeho otázky mě začínají unavovat, ale chápu, že se chce dozvědět co je s jeho přáteli.
"James… mě, Ann, Damiana, Andyho a Daniellu. Máš v plánu se vrátit do Anglie?"
"No, zatím ne."
"Tak to nech být… je to pryč. Až se vrátíš, Daniella ti všechno poví."
"Ty se vracet nebudeš?" mračí se.
"Já se vrátím jedině rovnou do Norska."
"A co… co my?"
"Jak to myslíš?"
"To je jedno," kroutí hlavou.
Ať tím myslel cokoli, ať na to zapomene. My dva už budeme maximálně přátelé. Nechci tím tvrdit, že jsem na všechno, co se mezi námi kdy stalo, zapomněla, ale jak jsem řekla… maximálně přátelé.
"Skvělý, takže už jdeš?"
"Proč mě pořád vyháníš?" chce vědět.
"Protože se tu může objevit nějaký doktor nebo sestra a já zatím nemám povolené vycházky. Jestli nechceš mít problém, měl bys jít a já se hezky pomalu dobelhám zpátky na pokoj."
"Nějaký problém je mi jedno…" prohlašuje pevně. "Doprovodím tě zpátky."
"To nemusíš… ajaj," říkám si pro sebe, když vidím kráčejícího Timothyho s hodně naštvaným výrazem v obličeji.
"Co je?" nechápe. Ohlíží se směrem, kterým se koukám, a spatřuje ho.
"Co děláš venku?!" začíná mě peskovat Timothy, jakmile usoudil, že ho uslyším a to ke mně ještě ani nedošel. "Vycházky máš ještě tenhle týden zakázaný! A nemáš s tím kolenem hejbat!"
"A ty jsi nějakej doktor, nebo co?" staví se okamžitě na mou obranu Nathan.
Za co mě trestáš? Ptám se tam někam nahoru, i když absolutně nevím, ke komu mluvím. Zrovna tihle dva by se pro svoje vlastní bezpečí neměli nikdy potkat.
"Sorry, ale máma mě naučila, že se nemám bavit s cizími lidmi," odbývá ho celkem slušně a dál už mluví ke mně. "Měla by ses vrátit do postele."
"Má pravdu, nejsi doktor," říkám mu to samé, co Nathan. Jo, docela si užívám, že ho taky jednou můžu potopit já.
"To tě tam mám jako odnést?"
"Hele, myslím, že ti Erin dala jasně najevo, abys odtáhnul," předbíhá mě s odpovědí Nathan.
Pořád je to zvláštní nezvyk… vidět ho, jak se mě zastává a vůbec to, že tu stojí vedle mě.
"Ty táhni… Erin, jde se zpátky do postele!"
"No jo…" chystám se rezignovat, ale Nathan mě zastavuje.
"Ale ne, zůstaň. Tenhle nemá právo ti říkat, co máš dělat!" říká s očima upřenýma na Timothyho. Ten si ho měří svým obvyklým arogantním pohledem.
"A ty snad jo? Že totiž děláš to samý."
"Nechte toho…"
"Co?! Tenhle si začal!" svaluje vinu na Nathana.
"Já? Nevím, kdo se tu chová jako nafoukanej magor!" brání se Nathan.
"Magor? Chceš vidět, jak ti dá magor přes hubu?" Tady se musím trochu pozastavit. Hraje to sice ku prospěchu Timothymu, ale to nevadí. Asi jste si všimli, kolikrát jsem ho už nazvala magorem, idiotem a debilem. Ale ani jednou mi nezačal vyhrožovat. Že by byl trochu gentleman?
"Vidíš tady nějakýho magora, kterej vypadá na to, že rozdává rány větší silou, než jakou klepe na dveře?"
"Jo! Koukáš na něj. Erin by mohla vyprávět, že na dveře neklepu, ale že je rovnou vykopávám z pantů!"
"Tak jo, chováte se jako malí parchanti. To by stačilo… mám dvě berle a sádru a nebudu se bát to použít!"
"Promiň, ale do držky dostane tak jako tak," vrčí Timothy.
"Nápodobně, pane Magor!" Timothy k němu vyráží, ale já se mu "vbelhávám" do cesty.
"Ty jsi mi ale hrdina, schovávat se za holku," dráždí ho Timothy dál.
Nevím, co bych dělala, kdyby po sobě skočili. Nebo vím, co bych nedělala. Rozhodně bych se je nesnažila rozdělit. Ne, když už by byli v sobě. Takhle bych se mohla pomstít dvou klukům, co mě nejvíc štvou a sama bych se nemusela ani hnout. Sobecké, ale chytré.
Bohužel jsem ale ta dobrá a docela se bojím o Timothyho… mohl by to ošklivě schytat.
"Krok dozadu! Hned!" syčím na Timothyho. On nereaguje a tak jdu k němu blíž a on přede mnou vážně trochu couvá. "Ještě! Dělej!" Tváří se dost nechápavě, ale dělá další dva kroky dozadu. "Tak, a dneska už k sobě blíž nechoďte."
"Nebo co?" Čekala jsem, že z Timothyho něco takového vypadne.
"Nebo skončíš jako další pacient v týhle nemocnici! Ksicht ti možná ještě spraví, ale ego ti už nesešijou!"
"To se ho mám jako bát?" ptá se schválně dost nahlas, aby nás slyšel i Nathan.
"Bát se ho nemusíš, ale neprovokuj lidi, o kterých nic nevíš!"
"Nějaký důležitý fakt, který bych měl vědět? Rád se poučím."
"Jo! A to takovej, že dostaneš na prdel! Timothy, prosím, neprovokuj ho a odejdi. A ty," otáčím se na Nathana, který si očividně užíval to, jak na Timothyho křičím. To víš, chapče, nejsem ani na tvojí straně. "A ty běž taky! Víte co? Vypadněte oba a porvěte se, až u toho nebudu."
"Dobře, počkáme, až odejdeš," prohlašuje s úšklebkem Timothy. Já mu věnuji ránu koncem berle do holeně.
Jestli vážně někomu někdo jednu natáhne, tak to bude Timothy, kdo zaútočí první. Tím jsem si naprosto jistá.
Ještě před tím, než zacházím za roh, se otáčím a skrz prosklené dveře vidím, že se ani jeden z nich nepohnul. Zachytávám Timothyho pohled, kterým nedočkavě sonduje, až vypadnu.
Já namísto toho kroutím hlavu na znamení, že všechno, co jsem řekla, myslím vážně.
Pak se zase vydávám na cestu do svého pokoje plné nebezpečných překážek jako louže vody.
Je mi jedno, jestli se servou, nebo ne… Dobře, fajn, není, ale stejně bych tomu nemohla zabránit zrovna v tomhle stavu…

Další kapitola

Předešlá kapitola


kapitola 11 1/2

17. října 2011 v 20:39 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat

Chtěla jsem Vás chvíli držet v napětí, ale jelikož neudržím kapitolu ve své e-mailové stránce, tak tady je jedenáctá kapitola... Jsem na sebe nasraná, ale zároveň se těším na Vaše reakce, protože v této kapitole se stane víc, než jenom to, že nás navštíví Nathan :) Samozřejmě potká naštvaného Timothyho, takže se máte na co těšit :)
Takže se mějte hezky, užijte si ty "tragické" události v této kapitole a nezapomeňte hlasovat v anktetě, kterou raději jenom budu sledovat a nebudu se jí účastnit! :D :)


Celý víkend se nese v duchu "poklidné" atmosféry. Alespoň manželé jsou o tom přesvědčení.
Co se týče mě, to už tak růžové není.
Za prvé: Timothy je idiot!
Za druhé: Timothy je idiot!
Za třetí: Uškrtit Timothyho!
Dobře, musím uznat, že za celý víkend si ani jednou nerejpnul. Vlastně na mě vůbec nepromluvil, až na domlouvání střídání hlídek.
A i tyto konverzace byly mimořádně chabé. Veškerá naše komunikace se omezila pouze na toto:
On: "Za pět hodin tě vystřídám."
Já: "Hm."

-o pět hodin později-

On: "Střídáš."
Já: "Hm… něco nového?"
On: "Ne."
Já: "Hm."
A to je všeho všudy všechno.
Je pondělí, krátce po osmé ráno, a já jsem s Evelin a Darrenem v jejich malém soukromém pekařství. Docela jim to tady šlape! Lidi chodí mnohem víc, než jsem si troufala odhadovat.
Pan Andorn se stará o zvířata a jasně nařídil, že chce, abych byla s Evelin a Darrenem. On má zbrojní pas a myslím, že by neváhal v případě nebezpečí použít zbraň.
O hodinu později doráží Timothy s pořádně nabručeným výrazem.
"To snad není možný! Lidi jsou dneska takový magoři!"
"Co se stalo?" ptá se ustaraně Evelin.
"Zkusili mě přepadnout! Nějací sedmnáctiletý děti!!"
"A ty jsi naštvanej, protože…?" Čekám, co řekne, protože pochybuju o tom, že by na sebe nechal sáhnout. Spíše se bojím o ty, kdo to na něj zkusili.
"Viděli mě ty zelený žáby!" Překlad: Policajti. "Viděli mě, jak je trochu krotím a jasně, že uvěřili těm zmláceným chudákům, než skutečný oběti. Mně."
"A?"
"Dali mi pokutu! Tři sta dolarů a jenom proto, že jsem jim nakecal, že jim prozradím, na jakých místech se vyrábí nejvíc kokainu, mě nezavřeli hned! Takže si budu muset udělat výlet do města a prásknout nějakýho chudáka feťáka!! Svět je tak nespravedlivej!"
"Asi sis dal cestou dávku, co?" rejpu do něj, on mi věnuje zhnusený pohled a odchází.
Dnes v noci má hlídku Timothy a já už se těším, až se odeberu do sladkého světa snů.
Taylor Lautner! Kůň… Jako vážně? Ta první část mého snu se mi líbí… a jak! Ale tu druhou bych nejraději vyškrtla! Ale když ta první část přijela na té druhé a ta první mi podává růži, myslím, že začnu mít koně trochu ráda…
"Erin!"
"Co?" posazuji se na posteli. Ach jo… nejdřív Ben Barnes, teď Taylor! Kdo bude další? DiCaprio?! "Co je?"
"Někdo je venku… a Timothy pořád na střeše seníku. Asi usnul," chrlí Rayn jedním dechem.
"Jasně." Beru si mikinu, boty a do ruky dýku. "Vzbuď rodiče a řekni jim, že to jdu ven zkontrolovat."
"Fajn… dávej pozor."
"Rayene," otáčím se ještě před tím, než se chystám odejít. "Klid, zatím se nic neděje, jasný?"
"Jo," přikyvuje a odbíhá do ložnice svých rodičů.
Já se oknem dostávám ven. Prší, ale to mi nemůže zabránit neslyšet ten hluk, co se občas ozve právě ze seníku.
Do žil se mi vlévá adrenalin a srdce začíná pumpovat větší množství krve. Typická reakce mého těla na takovou situaci.
Timothyho sice nevidím, ale je zvláštní, že to ten hluk neprobudil. Ale vzbudí, protože moc neočekávám, že to bude tichý boj, jestli dojde ke střetu.
Nesmí mi utéct… teď ne, když už se odvážil tak blízko a udělal nečekanou inventuru.
Přibližuji se k seníku a snažím se ze zvuků poznat, kde se vetřelec nachází. Jenomže je ticho a až na déšť, co bubnuje do střechy, a tlukot svého srdce nic neslyším.
No tak…. Ať už to máme za sebou!
Mojí přání plní mnohem dříve a nečekaně něčí ruka, která mě odhazuje do kaluže vody! Není těžké uhodnout, kdo to byl.
Lovec se mě ani nesnaží nějak zranit, nebo rovnou sprovodit ze světa, a rovnou se dává na útěk.
Počkej, ty dostaneš!
Vydává se směrem k ohradám. Do prčic! Přes les se snadno dostane do hor a tam už ho nikdy nenajdu. Realita je taková, že budu mít dost problémů ho najít i v lese.
Rozbíhám se za ním a dochází mi, že to sama nezvládnu. Ten Lovec o mě už ví, tak proč dál držet bobříka mlčení?
"Timothy, vstávačka!" křičím na něj, ale žádná odpověď nepřichází. Bezvadný, jenom on může usnout v dešti!
Přeskakuje hrazení ohrady u koní a běží směrem ke stájím. Já zapomínám na svůj strach z těch zvířat a držím se kus za ním.
Zarážím se.
Ze stáje se ozývá několik šíleně hlasitých výstřelů ze zbraně, kterou nepoznávám, a následný povyk koní. On ty koně vyburcoval!
Stojím jenom asi deset metrů před vchodem do stáje, ze které se řítí koně ven.
Já jsem doslova přimražená strachy k zemi a nejsem schopná jediného, byť jenom malého, pohybu.
Ale ne…! To je poslední souvislá myšlenka, která mi zní hlavou, když mě na zem sráží první splašený kůň.
Dusot kopyt mi zní jako píseň oznamující přicházející smrt a chci si zacpat uši, ale další splašený kůň mi přišlapuje ruku k zemi a tlumené křupnutí kosti se v tom téměř ztrácí…

"…Je ve vážném, ale stabilizovaném stavu…" Do uší se mi dostávají tato slova, ale moc jim nerozumím. Hlas je tichý a takový unavený a ospalý.
PÍP… PÍP… PÍP… ten pravidelný vysoký zvuk mě začíná pěkně dráždit.
"A co přesně se jí stalo?" Tenhle hlas znám… je mi povědomý, ale nejsem schopná ho identifikovat.
"Vážně vám mám číst celý ten seznam?"
"Jo! A prosím tak, aby rozuměl i člověk, co nevystudoval medicínu!"
"Vymknutý kotník, otřes mozku, přetrhané vazy v pravém koleni, zlomené levé zápěstí, pohmožděná plíce, sedm naražených žeber… a to je vše." Dál slyším jenom to pravidelné pípání, a i to se vzdaluje. Chci se zeptat, co se děje. Nebo co se stalo? Chci se pohnout, nebo jim alespoň dát nějak najevo, že je slyším. Ale nemůžu… prostě to nejde. Jako by mě mé tělo neposlouchalo.
Zvuk pípání už je tak vzdálený, že ho neslyším a zdá se mi sen o nějakém rybníku, ze kterého vyskakují veliké ryby…
"Nechte mě prosím." Kroky… šustění pláště… zavírání dveří a… PÍP! "Do prdele!" Tupý úder, jako by dotyčný do něčeho kopnul.
Začínám vnímat bolest v koleni a vlastně skoro po celém těle.
Co se stalo? A kde sakra jsem?!
V životě jsem neotevřela oči s takovou námahou!
"Erin?!"
"Nekřič," brblám polohlasem. Bože, zním jako člověk s prostřelenou plící!
"Promiň," říká, jako by mu to vážně bylo líto. On se omluvil? Timothy? Ten, kterého já znám? Asi špatně slyším.
On si přisouvá židli a sedá si ke mně.
Chci se posadit, ale jakmile se zkouším vzepřít na rukou, do těla a hlavně do pravého kolene mi vyjíždí ostrá bolest, až mi vyhrkávají slzy.
Koleno… hrudník… kotník… zápěstí…
"Zůstaň, prosím, ležet," přiskakuje ke mně a jemně mě zatlačuje zpátky do postele.
"Kde jsme?"
"Na JIPce v Iron Village…"
"JIPka? Moc si toho nepamatuju."
"To bude dobrý," říká. Vypadá dost starostlivě a to lidem, jako je Timothy, není podobné. "Prý jsi měla štěstí. Ti koně tě převálcovali, ale mohlo tě to i zabít." Koně?! V hlavě se mi rozjíždí film o tom, co se stalo.
Poslední, co si pamatuji, je ten hrozný zvuk…
"To, co četl… to se stalo mně?" ptám se nechápavě, pořád jsem mimo. Timothy na mě chvíli kouká a potom přikyvuje.
"Tys ho slyšela?"
"Jo…" Panebože! Přetrhané vazy?! Trvá měsíce, než se z tohohle člověk úplně vylíže. A pak pokládám otázku, kterou jsem měla položit hned. "Co bylo s tebou?"
"Hele… já nevím, co udělat, abych to nemusel říkat, protože kdybych ležel na tvém místě a ty bys byla mnou, asi bych tě těmi hadičkami uškrtil."
"Takže?"
"Usnul jsem."
"Jenom jsi usnul? Řvala jsem na tebe…"
"Usnul jsem a měl jsem sluchátka," přiznává se.
Sluchátka? Jako vážně?! Na hlídku si může vzít sluchátka jenom vymaštěnej dement! To jsou první věty, co mě napadají.
"Kdybych mohla, urazím ti hlavu!" vrčím na něj.
Sluchátka… kvůli tomu si tu teď pobudu dýl, než je mozek schopen ve zdraví přežít. A taky žaludek… z těch nemocničních sraček se asi zblázním, i když to vypadá, že dlouho potrvá, než něco dostanu v pevném stanu a budu to moct spolknout. Může za to hudba…! Zastřelte mě někdo, pěkně prosím!
"Chtěl jsem udělat to samý, když za mnou přišel Rayn a skoro mi jednu vrazil, abych se probral… ale někdo tě musel dostat z té ohrady. Pak rychlej převoz do nemocnice, operace kolene… nějak jsem na to nenašel čas," pokouší se vtipkovat.
"Co je za den?"
"Čtvrtek."
"Čtvrtek? Takže jsem byla mimo…"
"… tři dny."
"To se mi snad zdá… odejdi."
"Erin, já vím, že…"
"Timothy, já tě prosím, abys teď odešel!"
"Dobře… já… ještě se stavím."
"Nemusíš, myslím, že bez tebe přežiju." Odchází a nějak mi nevadí, že se tváří tak, jak se nikdy ještě netvářil.
Sluchátka… ježiši!
Možná není moc spravedlivé, že ho obviňuji z toho, co se stalo a taky, že jsem tak dopadla, ale kdyby neměl ta zatracená sluchátka! Určitě by mi pomohl toho Lovce chytit. Třeba bychom ho nechytili, ale on by mě tam nenechal jenom stát… nenechal by mě čučet na koně, jak se mě chystají převálcovat. Ne, donutil by mě utéct. Byla jsem jenom takovej kousek od ohrady! I kdyby byl třeba mimo ohradu a zařval by na mě… všechno mohlo být jinak.
Dobře, přiznávám, jsem nehorázná kráva! Ale vina je na mě i na Timothym. Hezky 50 na 50!
Zavírám oči a pokouším se ignorovat vzrůstající bolest v koleni.
Sice mě bolí celé tělo, ale to koleno mě přivede do hrobu!

Probouzí mě bolest a zároveň sestra, která mi jde změřit tlak, teplotu a narvat do mě nějaké prášky.
Cítím se asi tak pětkrát hůř.
"Nemáte něco… proti bolesti?" ptám se a cítím, jak mě v očích pálí slzy.
Abyste si nemysleli, že jsem přehnaně citlivá… přetrhané vazy je hrozná sviňárna. I když je máte jenom natažené, chce se vám bolestí brečet. Bolí to tak, že byste si tu nohu nejraději sami odřízli. A to myslím smrtelně vážně.
Kdo zažil, ví, o čem mluvím. Kdo ne, ať je rád.
"Bolí vás něco?" mračí se sestra. Dělá si legraci?
Jsem to ale idiot! Já úplně zapomněla, že Ochránci mají trochu jiný imunitní systém, než normální lidé. A do toho se počítá i to, že léky nebo jakékoli tlumiče bolesti prostě nezabírají. Museli by mi dát dávku, která by normálnímu člověku pěkně porouchala orgány. Ale neplatí to jenom na léky proti bolesti, ale i proti chřipce a všem nemocem. Prostě žádné léky, kapky ani sirupy… ze všeho se musíme vylízat sami.
"Jenom trochu," polykám slzy.
"Je mi líto, víc vám dát nemůžu." Ona zase odchází a jediným mým společníkem se stává ostré a pravidelné PÍP!
Alespoň se můžu trochu hýbat.
Sádra na levém zápěstí je odlehčená, takže mi ani nepřekáží. Horší je ale ortéza na koleni a stehy, které se mi do něj každým malým pohybem zahryzávají víc a víc.
Když jsem mluvila o jiné imunitě a nefungujících prášcích, taky jsem se měla zmínit o rychlejším uzdravování zranění. Je to ale jenom o málo rychlejší, než mají normální lidé, a tak mě vymknutý kotník za ty tři dny přestal bolet a žebra už se taky dala do pořádku.

Další kapitola

Předešlá kapitola


17.10. 2011

17. října 2011 v 16:55 | Erin |  Citát na každý týden ♥

Opravdu nemusíš nic být. A nemusíš nic dělat. Opravdu nemusíš nic mít. A nemusíš nic vědět. Opravdu se nemusíš ničím stát. Ale je užitečné pochopit, že oheň pálí a že když prší, tak je hlína mokrá...


ZDROJ---> TADY

Mimořádné dílo! :)

17. října 2011 v 16:27 | Erin |  Ostatní :)
Lidičky, já tu holku miluju!! :)
Všichni, co čtou mojí povídku, by si měli přečíst článek, co mi napsala k narozeninám :)) Je to sice už dlouho, ale až teď si to hodila na blog a já to nebudu dávat na svůj, abych neporušila autorská práva :)
Každopádně... největší doporučení, jaké může být! Jestli chcete zbytek dne prožít s úsměvem na tváři a u článku brečet smíchy, koukejte si to jít hned přečíst! :)
Nebudete litovat a ještě dlooho potom budete vzpomínat! :))
Děkuju, C.V.O.K.

Geniální směs humoru a spisovatelské práce najdete ---> TADY!!

kapitola 10 2/2

15. října 2011 v 13:39 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat


O hodinu později ležím na posteli a pozoruji dřevěný strop. Vnímám vůni dřeva linoucí se po celém domě a zkouším se uvolnit.
Někdo klepe na dveře.
"Odpal!!" volám. Vím, že je to Timothy, protože Rayn by nedokázal jít tak tiše, aby ani jednou schody nezaskřípaly.
"Je to důležitý," říká otráveně skrz dveře.
"Důležitý pro tebe, jakože si přivedl do baráku koně a teď mi ho chceš nacpat do pokoje, nebo je to skutečně důležité?"
"Možnost číslo jedna bych hned bral, ale ne… číslo dva."
"V tom případě pojď dál… je otevřeno." On vchází dovnitř a rychle za sebou zavírá dveře. "Tak co je?"
"Lovec zase nechal stopy… tentokrát v lese."
"Aha… a co s tím uděláš?"
"Hele, teď nech být všechno, co se před chvílí stálo. Teď jde o Výjimečné."
"Umřel bys pro ně?" střílím po něj otázkou, jako bych se měla trefit do terče. Jo, konečně mám něco, čím ho můžu přitlačit ke zdi.
"Co?"
"Říkal jsi, že pracuješ v OMEGA 5 proto, že nechceš zemřít. A ta pomsta je pro tebe hodně důležitá, jinak bys tam nepracoval, takže bys je nechal ve štychu? A proč tady sakra jsi, když je ta pomsta pro tebe evidentně důležitější, než jejich životy? Proč tady riskuješ každou minutou život, když se můžeš vrátit?"
"Do toho ti nic není!" cedí skrz pevně zaťaté zuby.
"To teda je!" vstávám a jdu k němu blíž. "Jak mám věřit, že mi budeš krýt záda, když bude potřeba?"
"Kolikrát jsem ti zachránil život od doby, co se známe?" křičí a zdá se, že je vytočený na maximum.
"Hodněkrát, ale vždycky jsi šel na jistotu!"
"Chceš tím říct, že mi nevěříš?!"
"To jsem neřekla!"
"Ale myslíš si to!"
"Jasně, takže teď čteš myšlenky?"
"To ani nemusím, tvůj výraz mluví za všechno!"
"Tak-proč-jsi-tady, když věříš, že já ti nevěřím ani nos mezi očima, a ještě riskuješ život?!" Fajn, na něco jsem kápla. A když to teď takhle rozebírám, skutečně si nejsem jistá, jestli mu věřím, nebo ne.
Timothy mě propaluje vražedným pohledem, ale já očima neuhýbám. Pevně mu pohled opětuji a dál čekám, co z něj vyleze.
"Pravdu ti hned tak neřeknu, ale snad ti můžu říct, že je to taky kvůli tobě," prohlašuje trochu klidnějším hlasem.
"Vážně bezva!" Teď zase zuřím já. Neví, co lepšího si vymyslet, tak si hraje na andělíčka spásy a snaží se vinu předat mě?! "Takový kecy si strč za klobouk a raději sklapni, je to pořád lepší, než abys mě tu krmil řečičkama, který sis právě teď vymyslel!"
"Ty se fakt ráda hádáš, co? Řeknu to ještě jednou. Nic ti do toho není a už sakra přestaň… kurva!!" dodává, když se ozývá výstřel.
Oba se rychle dostáváme ven a tam narážíme na Rayena, jak v ruce svírá pušku a míří někam do lesa.
"Co je?!"
"Někdo tam byl!" říká drsně a znovu nabíjí.
"Nemohl to být jenom nějaký myslivec?" zkouší to ukecat Timothy.
"Ne… z tamté strany se jde do hor… pochybuju, že by přišel ze severu, když se zvířata v tomhle období stahují na jih."
"Dobře, tak už přestaň děsit veverky a pojď dovnitř."
"Co když se vrátí?"
"Ne, hned určitě ne," říká jistě Timothy a pak se na mě se zákeřným leskem v očích obrací a povídá: "Měla bys to jít zkontrolovat."
"Co pak, bojíš se, že by ses mohl škrábnout o větvičku a vykrvácet?" vyjíždím na něj znovu.
"A ty, že tě sežerou koně?"
"Ne!"
"Co?"
"Ne! Dej sem dýku!" beru mu jeho dýku.
Tak teď to opravdu přehnal, a ačkoli já jsem nadmíru trpělivý člověk, můj pohár právě přetekl. Vytáčí mě tak moc, že odcházím od nich a mířím k lesu, kde mají výběh koně,
Slyším ještě Rayena, jak volá, ať neblbnu, ale já ho ignoruju.
Je tma jako v pytli, ale hvězdy a měsíc mi svítí na cestu… Jak milé!
Co si o sobě ten blonďák vůbec myslí?
Ale jedna otázka mě žere nejvíc… proč zůstává?
Nejdřív se prakticky dobrovolně ke mně přidal po té, co si Miles spolupráci rozmyslel, pak jel se mnou do Oklahomy, z Oklahomy do Tennessee a teď zůstává i tady! Nemyslím, že by to dělal proto, že ke mně něco cítí, to by se choval jinak. Nebo ne? Že by se schválně choval jako bezcitný mizera, aby zakryl vlastní pocity? Ne, to mi k němu prostě nesedí. Říká to, co si myslím, takže by pravděpodobně řekl i tohle. A navíc si neumím představit, že mu na někom, kromě jeho samotného, záleží. Nedává to smysl… něco mi uniká. Podstata věci, která mě dovede k odpovědi na otázku, proč tu Timothy zůstává.
Dostávám se až k ohradě s koňmi a tam se zastavuji.
Koně jsou naštěstí úplně na druhé straně ohrady. Přeskakuji plot, dostávám se dovnitř a rychlým krokem se ocitám v lese.
***
Přicházím zpátky na farmu.
Timothy, Rayn, Evelin a pan Andorn sedí kolem stolu a všichni se tváří až moc vážně. Darren už nejspíš spí.
"Tak co?" chce hned vědět Evelin. Vypadá dost nervózně.
"Skutečně to byl Lovec… ale utekl," oznamuji a šlehám po Timothym pohrdavým pohledem.
"Oni to ví," říká tiše. "Určitě nás sledovali hned, jak jsme odjeli z L.A." O čem mluví?!
"Nemyslím, že je to nějaký poskok toho, co vás držel," vstupuje do řeči Timothy.
"Prostě náhodný Lovec?" vkládá se do toho pan Andorn.
"Nejspíš," přikyvuji. "Ví, že jsou tady Výjimeční a možná ví i o nás. A jestli ví o nás, sbalí se a odjede." Timothy mi věnuje významný pohled a já se v duchu modlím, aby mlčel. Oni nemusejí vědět, že je i druhá možnost… a to taková, že si to ten Lovec napochoduje sem rovnou s celou tlupou dalších Lovců.
"Co budeme dělat?" ozývá se nejistě Rayn.
"Nic," ujímá se slova Timothy. "Ty normálně půjdeš do školy. Já tě tam doprovodím, aby Erin mohla zůstat tady. Darren půjde do školy hold později. Prostě tam zavoláme a řekneme, že je nemocnej, nebo tak něco. Ve škole Rayenovi nic nehrozí, takže se během doby, co tam budeš, vrátím sem, kdyby bylo potřeba víc síly v případě, že by skutečně zaútočil. A zase pro Rayena dojdu. Ve škole řekni, že je Erin nemocná." U posledního slova dělá ve vzduchu uvozovky.
"Já nechci jít do školy, když vy všichni budete v nebezpečí!" protestuje plameně Rayn.
"Jak roztomilé," vrčí Timothy. Od doby, co jsem mu mezi oči vpálila svůj pocit, že mu nevěřím, nějak změnil chování. "Ale tohle není hra s vodními pistolkami. Tady jde o život všech, takže do tý školy budeš muset! Dřív nebo později se stejně přijde na to, že Erin bydlí tady. Můžeš pak říct, že tvoji rodiče zemřeli při autonehodě." Poslední věta je věnovaná mně…
On se do mě dneska bude pořád strefovat! A už to začíná přehánět.
Nastává hluboké a ani ne tak trapné, jako dusivé ticho.
"Zítra je pátek… co v sobotu a neděli?" ruší ticho pan Andorn.
"Opět… nic. Budete dělat to, co normálně. Krmit zvířata, prodávat v pekařství… a Erin by se ráda naučila jezdit na koni." Rayn po mě vrhá nechápavý pohled.
"Ráda tě to naučím," usmívá se Evelin, která se snaží dokázat, že si s hrozbou Lovce poradí.
"Děkuju… snad někdy." Co NIKDY?! Můj tón hlasu je tak nevýrazný, že se nepoznávám. "Je docela pozdě, půjdu si lehnout."
"To bychom měli všichni," vyskakuje na nohy Evelin a bere pana Andorna za ruku. On se taky zvedá a ještě před odchodem se Evelin otáčí: "Dobrou noc."
"Rayene, taky bys měl jít," připomínám mu.
Našemu blonďatému Nebojsovi už došlo, o co mi jde, a tak stále sedí a čeká, až Rayn vyklidí válečné pole.
"Jasně… tak se tu hlavně nepozabíjejte," věnuje nám unavený pohled a taky odchází.
Čekám, až uslyším zabouchnutí dveří jeho pokoje a hned spouštím: "Nevím, o co ti jde, ale nech toho!"
"Co je? Nejsi ráda, že budeš mít lekce jízdy na koni?"
"Víš, kam si nějaký lekce i tu svojí neschopnost můžeš strčit! Vyklop to… proč jsi tu?!"
"O tom se s tebou nehodlám bavit!"
"A víš, že to je mi nějak jedno? Proč tu jsi? Ochota ani nic dobrýho to totiž není!"
"A na to jsi přišla jak?"
"Už jenom tím, že mi to nechceš říct. Přece nebudeš přiznávat, že jsi tu jenom kvůli nějakým kravinám, dejme tomu kvůli tý tvý pomstě! A ani to nezkoušej zapírat, mám stejný výcvik, jako ty!"
"Nic ti do toho není!" Jo, tohle už jsem dneska slyšela tak stokrát. Pro něj rozhovor končí, zvedá se a chystá se odejít.
Jestli si myslím, že ho jenom tak nechám, budu mu muset zkazit radost.
"Proč jsi sakra tady?!" vrčím.
"Ty si vážně nedáš říct, co?" pokládá otázku takovým tónem, jako by si chtěl rovnou odpovědět.
Sice stíhám reagovat docela rychle, ale v takové situaci je rozhodující síla. A Timothy vede na plné čáře.
Neřekla bych, že se mnou praštil o zeď. To ne, jenom prostě středně silně narážím zády do zdi.
On se dlaněmi opírá o zeď, jenom kousek od mého obličeje. Dost nebezpečné gesto.
"Řeknu to ještě jednou a naposledy," mluví klidným hlasem, ale stejně se mu nedaří hrozbu úplně vymazat. "Absolutně nic ti není do toho, z jakýho důvodu tady zůstávám. A přestaň po tom pátrat. Časem se to stejně dozvíš. A jenom taková malá rada do života: Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, mohlo by to ošklivě skončit." S tímhle urychleně opouští místnost a já civím jako no… bacil do lékárny.
Musím přijít na to, proč tu je…!!

Další kapitola

Předešlá kapitola



A co vy? Taky se bojíte nějakých zvířat? Jestli jo, tak napište jakých :)

kapitola 10 1/2

15. října 2011 v 13:38 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Aloha lidičky! :)
Tak tady to máte... desátou kapitolu OŽ 2, ve které už jsem snad dala trochu najevo, jak se bude děj ubírat dál, nebo cokoli dalšího :)
Zlomová bude až kapitola jedenáctá, protože, to vám můžu prozradit, se shodou okolností jeden z našich hordinů dostane ve vážném stavu do nemocnice, prodělá hned několik operací a chudák Erin je z toho, jak hrdinovi vážná zranění stala, celá mimo. A pak LUP a máme na scéně našeho zelenoočku... takže áno, v jedenásté kapitole nastoupí Nathan a... já už mlčím! :)
Takže přeji všem co nejhezčí den, ať se Vám kapitola líbí, mějte se krásně a... úsměv prosím! :)
Ještě bych moc, moc a moc chtěla poděkovat Ajce, která po mě trpělivě opravuje ta moře pravopisných chyb, i když má ruku v sádře! Čest Tvé odvaze a děkuji! :)


V půl osmé ráno na nás čeká na nádraží Peter. Je to dost nečekané překvapení, ale milé. On je moc milý kluk…
"Ahoj sportovci," zdraví nás.
"Ahoj… co tady děláš?" zajímám se.
"Čekám na vás… takže jdeme?"
"Jo," přikyvuji.
Cesta do školy se nese ve znamení přátelské nálady a bavíme se prakticky o všem, kromě těch závodů.
O deset minut později se k nám přidává další kluk a jedna holka, a v tu chvíli už je náš tým kompletní. Tedy… zbývá už jenom učitel.
"Dobré ráno, mí vyvolení," tlemí se učitel. "Jdeme."
Naše šestičlenná výprava se vydává na druhé nádraží ze dvou, které se v tomto městě nachází.
Jízda do vesnice, kde se závody konají, trvá jenom tři čtvrtě hodiny. Spolu s námi vystupují další tři skupinky dětí v našem věku.
Na závodiště se dostáváme o pět minut později, kde už se několik závodníků rozcvičuje.
"Vypadají jako tvrdá konkurence," šeptá ke mně Peter.
"Bojíš se?" křením se.
"Jasně, že ne. Jenom jsem ti chtěl dát tip, na koho si máš dát pozor…"
"Díky za starost, ale myslím, že to zvládnu," usmívám se a odcházím do vyhřáté šatny, kde se převlékám.
Venku je dost zima, ale pršet by snad nemělo.
První na řadě je šedesátka, ale jen holky. Já s dalšími třemi běžím až jako předposlední.
Druhá holka z našeho týmu dobíhá druhá ze čtyř, což je dost dobré.
Já dobíhám jako první… ani to nepřináší moc uspokojivý pocit, protože soupeřem by pro vás mohl být leda tak další Ochránce, nebo Lovec.
Jako tým jsme dobří. Dost dobří, protože Peter své soupeře předbíhá, nechává je daleko za sebou a ještě se stíhá dívat na diváky a posílat jim oslnivé pohledy. Rayn a ten další kluk, Jake, dobíhají oba druzí.
Hod kriketovým míčkem dopadá skoro stejně. Peter je prostě atlet od přírody a nemá mezi ostatními kluky konkurenci.
Skok do výšky už je mnohem pomalejší záležitost, protože každý má tři pokusy na jeden výškový bod, a než se všichni vystřídají, nějaký ten čas uteče.
A právě při téhle disciplíně, kdy mají všichni až na skákající čas, se můžou posmívat ostatním. Nechápu… jedna holka skáče přes tyč tak, že udělá parakotoul a ostatní kluci se jí smějí. No a?! Bože, hlavně že to přeskočí. Nechápu tuhle logiku, ale horší je, že teď nemohu říct, že za to můžou chlapské geny. Ne, dělají to i holky.
Náš tým, ale ani žádného jednotlivce od nás, si ale zatím nikdo nedobírá. A to mají vážně pořádnou dávku štěstí!
I přes všechny ty lidi jedna holka z řad vyčnívá… je to nějaká černovláska a kolem ní se točí skoro polovina kluků tady. Klukům se líbí, protože shazuje lidi kolem… ti kluci musí být úplně vypatlaní!
Peter se ale jako správný sympaťák od ní drží dál.
"Timothy! Co tady sakra děláš?!" třeštím oči, když vidím, jak prochází brankou na závodiště.
"Chci vidět a obsypat růžemi všechny holky, co tě v něčem porazí."
"A proč jsi tu doopravdy?" ptám se rovnou.
"Vážně… nejraději bych si za to dal pěstí do břicha, ale… nějak jsem včera v kapse objevil tvojí SIMku a říkal jsem si, že si přeci jenom za to tehdy nemohla a… bože, zkrátím ty dojemný kecy!" utíná svůj proslov, vytahuje nějakou krabičku a podává mi jí. "Pro tebe."
Já na něj jenom nevěřícně civím, jako by mu narostlo deset rukou…! Tohle by se mělo zapít. A to tak, že by lidé omdlívali na ulicích a zapomínali, jak se jmenují!
"Kdybys byl můj kámoš, asi bych tě objala, ale jelikož nejsi…"
"Žádné objímaní!!" zamítá striktně. "Už tak si ze mě pořád děláš prdel… pak bych si začal vážně myslet, že jsme kámoši a k tomu bych ti přibalil i růžovou mašličku…. A to vážně nepřichází v úvahu."
"Kde jsou ostatní?"
"V kině."
"A ty jsi tady? Neměl bys…"
"Erin, jsi na řadě," přichází k nám Peter.
"Jasně… podrž to na chvíli, prosím," vrážím mu krabičku s mobilem do ruky, přeskakuji 140cm a vracím se zpátky.
"Máš tam pořád rezervu deset, patnáct cenťáků," oznamuje mi Timothy,
"To je fajn. A teď už bys měl jít, ne?" Vážně chci, aby odešel. Když něco zkazím, bude mi to jedno, protože tyhle lidi už víckrát v životě neuvidím, ale Timothy mi to bude dávat sežrat ještě za pět let.
"Sorry, ale nejdřív se musím seznámit s tou černovláskou. Neznáš ji náhodou?"
"Vypadni!"
"Taky ti přeju hodně štěstí," ušklíbá se a odchází.
***
Závody končí během na dlouhou vzdálenost, který dobíhám jako první.
Neumíte si představit ten pocit štěstí, když jsem dobíhala a nějaký pán mi hlásil čas 10: 02. je to mnohem pomalejší výkon, než jsem měla ve škole, ale to jenom kvůli tomu, že mě nikdo netáhl kupředu.
Peter teprve poběží a zdá se, že bude mít mnohem větší konkurenci, než já.
Na vyhlášení výsledků čekat nemůžeme a celý náš tým uhání na vlak. S námi se drží i Timothy jako "náhodný" chodec.
"Co ten pohřební výraz?" ptám se po pěti minutách, kdy mi neřekl nic, co by mě mohlo urazit nebo naštvat.
"Zlomila mi moje křehké srdce," říká vážně, ale po chvíli mu začíná cukat v koutcích. Aha, bere to skutečně moc "vážně".
"Jo, a ty z toho skoro brečíš, viď, ty křehké srdce?"
"Ano, mami!" přikyvuje kajícně, jako malé dítě, co přišlo domů ze školy o tři hodiny později, aniž by o sobě dalo vědět.
***
Zatímco Timothy se od nás ve městě odděluje, já s Rayenem jdeme na druhé nádraží, odkud nám pojede vlak domů. Tedy… k Rayenovi domů.
Tohle nádraží, jak se dozvídám, má naprosto neoriginální a bez nápadu znící jméno. Bože, já mít možnost něco pojmenovat, tak se na tom pořádně vyřádím. THE NORTH TERMINAL! Jak nápadité… a každému, kdo má IQ větší, než houba na tabuli, dojde, že druhé nádraží ve městě se jmenuje THE SOUTH TERMINAL.
***
Domů se dostáváme o hodinu a půl později.
Je docela děsivé, když si vezmete, že tak obrovská plocha je teď obývána jenom dvěma lidmi.
Jestli si myslíte, že po náročném dni plném sportovních výkonů se bude odpočívat, jste (bohužel) na omylu.
Musíme nakrmit zvířata… všechna.
Přicházíme k výběhu s koňmi. Zrovna tahle zvířata mám ráda jenom na obrázku.
"Jdeš nebo ne?" zastavuje se Rayn, když vidí, že se nemám k tomu jít do jejich obrovské ohrady, co se táhne přes louky až k lesu, nad kterým se tyčí hory.
"No… já…" polykám nasucho.
"Bojíš se jich?" ptá se zvědavě a vidím, jak mu lehce cuká koutek.
"Ne!" zamítám okamžitě, ale jeho bodavý pohled mi napovídá, že už jsem se prozradila.
Možná, že se jich bojím… dobře, žádné možná, skutečně se jich bojím!
Ale není to strach, který bych si vypěstovala jenom z dívání se, nebo že by mi prostě jenom byli nesympatičtí.
Řeknu to takhle… Ochránce by se měl umět hlavně prát, bránit, útočit a pak by měl být všeobecně založený… tak nějak umět od všeho něco. A k tomu patří i jízda na koni.
Stalo se to asi před šesti lety. Zrovna v té době jsem se učila jezdit na koni jako povinný předmět ve škole. Jenomže se to ten den "trochu" zvrtlo.
Já, Mikkel a Joshua jsme jeli za Oslem na menší vyjížďku a drželi jsme se lesa, který nám značil, kudy se máme dostat zpátky do města a blížila se k nám bouřka. Jediný, kdo to bral trochu vážně, byl Mikkel (na svou obhajobu uvádím, že mi bylo jedenáct!). Joshua byl jenom o rok starší, takže to taky moc nevnímal. Nebrali jsme Mikkela na vědomí a chtěli mu ujet, a přitom jsme se stále drželi okraje lesa. Následný spád situací ukazuje, proč poslouchat, když vám někdo starší a zkušenější radí… No, blesk uhodil jenom kousek od nás do nějakého stromu v lese, můj kůň se splašil a já nad ním ztratila kontrolu. Shodil mě ze sebe a už ani nevím, jak se mi povedlo spadnout tak, aby si svoji cestu střihnul přese mě.
Měla jsem ale štěstí, že nekopl do hlavy, nebo zátylku. Přeci jenom si ale šlápl a přetrhalo mi to vazy v lokti. Od té doby jsem na koně nesedla. Ve škole jsem to odmítla i pod výhrůžkou, že mě nenechají udělat zkoušky.
"Jo, mám strach," přiznávám se potichu.
"Nevadí, nemusíš chodit se mnou. Zvládnu to."
"Díky." Jsem nejspíš ten nejhorší Ochránce! Co kdyby byl Rayn mezi stádem a odněkud na něj zaútočil Lovec, i když je to nepravděpodobné. Dejme tomu… Nevím, jestli bych překonala ten strach a skočila mezi ta velká zvířata.
Sakra, proč já se musím bát těch velikých čtyřnohých požíračů cukru a mrkve?!
Rayn odchází podél výběhu dál, než je pro něj bezpečné, ale zase kdyby ho chtěl někdo napadnout, uvidím útočníka dost brzy na to, abych stihla Rayena varovat… stydím se za to, co jsem teď myslela, ale vážně bych mezi ně nevlezla. Ne a ne!
Tak hodně se soustředím na Rayena, že si pozdě všímám koně, spíše klisny, která přichází až k ohradě a málem mě šťouchá nosem do tváře.
"Do prčic!" Odskakuji od ohrady a ona naklání hlavu, jako by si myslela: Co je to za magora?
"Nedívej se na mě tak!" vrčím na hnědou klisnu.
Ježkovy oči, jsem na tom vážně špatně! Povídám si s kobylou… Erin, měla by ses nechat léčit!
Ona na mě kouká velikýma, hnědýma, a musím uznat, že i moudrýma, očima a vypadá, jako by čekala, co udělám, nebo řeknu.
"Žádnej cukr nemám, dej si odchod!" Ona natahuje krok dozadu a já dělám další dva kroky dozadu. Až po chvíli si všímám, co chce. Na zemi leží jablko, ale je moc daleko, než aby na něj dosáhla.
"Fajn… podám ti ho, ale jestli mě podrazíš, nic nebude." Mohla bych jí říct, že půjde do salámu, ale já mám zvířata ráda. Mám ráda i koně, ale prostě se jich bojím.
Opatrně natahuji ruku a celou dobu sleduji, co klisna dělá a hlavně, jestli má uši nahoru, nebo dolů. Jakmile je sklopí dolů, padám odtud na kilometr daleko.
Rychlostí blesku popadám jablko a zase rychle odskakuji.
Jestli si myslíte, že jí ho dám z ruky, tak jste si museli dát pořádnou dávku sušený Marušky!
Házím jí jablko a ona si krátce odfrkává
"Hele, jestli se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! Vlastně můžeš všema čtyřma!"
"Bavíš se?" Někdo mi pokládá ruku na rameno a já znovu odskakuji od svého nepřítele, kterým je Timothy.
"Ty idiote! Sakra…" ulevuji si a snažím si zklidnit tep. Veškeré poznámky na můj slovník nadávek si nechte pro sebe!
"Co děláš tady?" mračí se.
"Co jako?"
"Nemáš být s Rayenem?"
"Vidím ho…" On mi věnuje tak pochybný pohled, jako by se na mě díval obyčejný člověk, kdybych mu ukázala důkazy o UFO. "Co je?!"
"Víš moc dobře, co je. Proč jsi tady a on o tři sta metrů dál?"
"Protože…" Řeknu, že se bojím a on mi to dá setsakramensky sežrat. "Kde jsou ostatní?"
"Ve městě, u nějakého známého Ochránce. Přiveze je sem. Takže…?"
"Co?"
"Tenhle rozhovor je pod naší úroveň… proč nejsi s Rayenem?"
"Nemůžeme to nechat být?"
"To teda nemůžeme! Nevím, co by ti řekla Evelin, kdyby ho našli mrtvýho!"
"Nepřeháněj to…"
"Sakra Erin, ty víš, že jsou všude! Ptám se naposledy! Proč nejsi s ním? To se kocháš pohledem a čekáš, až ti Yetti přijde potřást rukou?"
"Bojím se," říkám tiše s pohledem zarytým k zemi.
"Cos říkala?" Vážně mě musel přeslechnout, protože se tváří pořád stejně napruzeně.
"Bojím se těch koní, stačí?!" opakuji hlasitěji, aby to slyšel i on.
"Aha," tváří se zadumaně a pak… vybuchuje smíchy. "Počkej, jako vážně?"
"Ne, dělám si z tebe prdel!" odsekávám naštvaně.
"Bože!" směje se, až mu tečou slzy. "Mělas to říct hned, tak dobře jsem se dost dlouho nezasmál."
"Proto jsem to neřekla hned! Protože jsem čekala tuhle reakci pětiletýho dítěte."
"No promiň, ale pro někoho, kdo zabíjí a vrhá se do cesty kulkám, je to… divný." Utírá si slzy a dál se směje.
"Ještě nějakej problém bys mi rád sdělil? Protože jestli ne, tak bys měl jít za Rayenem."
"Ale toho máš na starost…"
"Divný, co? Přesně tak, jak si řekl," otáčím se a odcházím
Vylézám si na střechu od kůlny a pozoruji Rayena a Timothyho, jak krmí koně a něčemu se smějí. Zvířat kolem si vůbec nevšímají, jako by tam nebyla…
Timothyho reakce mi přišla dost dětinská. Co je mu vůbec do toho?! Každý se něčeho bojí. I on, takže až na to přijdu, rozhodně se nebudu chovat jako on. Moc by mě zajímalo, co ho to chytlo za rapl, že se mi tak vysmál do obličeje. Kdyby to viděl ještě někdo, asi bych na něj začala řvát, nebo bych mu to nějak vrátila. Chovala bych se stejně.
Bezvadná věc, takový smích mířený proti vám. Vážně vám to dodá sebevědomí… mám chuť tam napochodovat, ale stejně vím, že bych k nim nedošla… když už se tak nějak sbližovat s koňmi, tak hezky pomalu.
Toho kluka asi baví shazovat všechny kolem sebe, aby se pak cítil jako neporazitelný bůh. Jenomže pod mnoha ranami padne i dub.

Další kapitola

Předešlá kapitola


10.10. 2011

10. října 2011 v 17:26 | Erin |  Citát na každý týden ♥


Nikdo není tak chudý, aby nemohl darovat úsměv...



ZDROJ---> TADY


Pomoc s rizikem?

10. října 2011 v 15:56 | Erin |  Ostatní :)
Dneska jsem přišla domů ze školy a pustila si rádio... zrovna tam říkali, jak se nějaký muž zastal v metru ženy, kterou obtěžovali dva jiní muži... zástance zmlátili, ale už nikdo další nepomohl. Jak je to možné?! V metru, navíc v Praze, kde je lidí jako blech ve psích kožichu?! Jeden případ za všechny...

Včera dopoledne, v deset ráno, přepadli mojí babičku dva Romové. Naštěstí ale měli IQ letícího šutru a nejdřív jí vzali mobil a řekli jí, že když vysype peněženku, kde měla stovku v drobných a tisícovku. Do ruky jim vysypala tedy všechny drobné, jeden z nich jí vrátil mobil a oni vzali roha... říkám, měla štěstí, protože většina lidí přijde o všechno, co mají a mnohdy jsou i zranění.

Taksi říkám, co bych dělala, kdybych byla s ní. Nejspíš bych jim řekla, ať zmizí, nebo ať raději vypadnou, protože zrovna tahle oblast je monitorována kamerami... jasně, že není, ale oni TOHLE určitě neví.

Tak to je jeden případ, kdybyste se octili v situaci, že bude napaden nkdo z vaší rodiny. Myslím, že rodiny nebo přátel by se zastal každý. Alespoň té rodiny ano... skutečné přátelství se ukáže až se stane něco takového, nebo podobného.

A pak tu je druhý případ, kdy je napaden někdo, koho neznáte. Cizí člověk, kterého vidíte úplně poprvé v životě? Co potom? Máte vůbec právo se do něčeho takového plést, když víte, že sami můžete být zranění, ba dokonce vás to může i připravit o život? Určitě znáte Michala Velíška... hrdina, který zaplatil svým životem, protože se zastal studentky, kterou na veřejnosti obtěžoval nějaký muž... ale měl zbraň a nezdráhal se jí použít.

Co potom? Myslíte, že je lepší se někoho zastat a vědět, že se něco takového může stát, nebo raději sklopit hlavu a dělat, že nevidíte, neslyšíte?

Chápu ty, co napíšou, že by si toho raději nevšímali, protože jsem se v takové situaci už několikrát ocitla a byla jsem totálně mimo. Je až moc snadné napsat, že byste hned přiskočili na pomoc, ale udělat to už je něco mnohem složitějšího, co vyžaduje mnohem víc, než jenom dávku odvahy. Proto by mě dost zajímalo, co si o tom myslíte :)

kapitola 9

9. října 2011 v 18:19 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Zdravím :) Tak plním svůj plán a tady Vám do svých rukou předávám devátou kapitolu OŽ :))
Yetti, já vím, že můj příběh nečteš, ale... nějak takhle bych si představovala sebe a Tebe na těch zatracených závodech. Jo, až tak moc mě ty závody dostaly, že to ovlivnilo příběh OŽ... a tak nějak nejsou jediné.
Jenom pro lidi, co nejsou moc v obraze... Já a Yetti jsme byly na atletickém čtyřboji a přísahaly jsme si, že už nikdy, NIKDY na nějaký závody nepůjdem a přesně takové disciplíny tam byly :D Samozřejmě, že výkony Erin nepředstavují moje skutečné výkony... s těmi se Vám svěřovat nebudu, umřeli byste do jednoho smíchy.
A ještě jedno malinké upozornění, které se týká ankety. Jak už jsem někde psala. mám v plánu setkat Nathana a Timothyho a u toho samozřejmě Erin nesmí chybět, tak mě zajímá Váš názor, jak to s našema bývalýma hrdličkama bude :) Předem všem děkuji za hlasy, přeju hezkou zábavu a zatím se mějte :)

Erin



"Dobré ráno," zdravím ostatní, když přicházím do kuchyně.
Je asi čtvrt na sedm a za hodinu jede vlak z města do školy, kam chodí Rayn. Do toho města musíme hold pěšky, ale na to už je zvyklý. Chodil tak skoro… osm let sám. S každým druhým Výjimečným by sekla jenom ta představa, že by měl jít pěšky dva kilometry, navíc lesem. Plus to, že po celou cestu až k městu nejsou žádné lampy.
"Dobré," usmívá se Evelin. Celá září štěstím a já jsem ráda, že je konečně šťastná.
"Jdeme?" ptám se Rayna. On jenom přikyvuje.
Timothy nejspíš pořád ještě spí, protože Darren do školy půjde až za týden.
Venku je stále tma jako v pytli a vzduch pořádně chladný, ale přesně takové počasí na podzimu miluju!
"Díky," brblá po pár minutách ticha na cestě do města.
"Za co?" Že by mi něco uniklo?
"Že jsi zůstala… táta už z toho byl na prášky, že se každej den vystavuju nebezpečí," ušklíbá se.
"To tě za ta léta nenapadlo učit se nějak bránit?"
"Napadlo… mám žlutý pásek v karate."
"Aha… takže tě to prakticky nenapadlo. Žlutý pásek je… oproti Lovci nic. Černej by ti byl trošku k užitku."
"Jo, ale k černýmu se nedostanu jenom tak."
"To ne, ale… jde to."
"A nechtěla bys mě něco naučit? Něco navíc."
"No," stačím pohled k zemi, "já nejsem ten, co by tě měl něco učit. S tím jdi spíš za Timothym. Ne, že bych mu chtěla dodávat lidi, co si ho budou vážit, ale je zkušenější a určitě i lepší učitel. A jestli opravdu bude ochotný tě něco naučit, v žádném případě mu nedej najevo, že si ho vážíš."
"Proč ne?"
"Protože jeho ego už tak převyšuje Eiffelovku."
"Fajn… pokusím se."
"Hele… promiň, že se ptám, ale… nemáš mít ještě staršího bratra? Já jenom… že jsem ho viděla na fotce a že tady není s vámi."
"Jo," odpovídá drsně a zatíná ruce v pěst. "Promiň, ale nechci o tom mluvit."
"Jo, v pohodě. Promiň."
Zbytek cesty do města jdeme mlčky.
Rayn není moc komunikativní typ člověka… nemluví, když nemusí.
Cesta vlakem trvá jen asi patnáct minut a před budovu školy se dostáváme po jejím otevření, což je v 7:45.
"Co budeš dělat těch šest hodin?" zajímá se Rayn.
"Nevím," krčím rameny. "Něco si najdu."
"Ále, dobrý den!" míchá se mezi náš rozhovor nějaký chlápek v košili, kravatě a kalhotách. Na nose má těžké kulaté brýle, za nimiž se lesknou hnědé oči.
"Dobrý den, pane řediteli," zdraví ho zdvořile Rayn.
"Vida. Slečna Laurentsová, že?" povytahuje obočí a mě padá pusa až na zem.
"Co… já… no," koktám. Co to má znamenat?!
"Vítejte u nás na škole," podává mi ruku a já, aniž bych chtěla, mu ji automaticky tisknu. "Pojďte prosím nejdřív se mnou. Dám vám rozvrh hodin, vysvětlím řád školy… určitě to znáte." To teda neznám!!
Pojem, být zaražený, jako vidle v hnoji, dokonale vystihuje můj výraz.
Očima se ptám Rayena, co je to za blbý vtip, ale on se tváří stejně nechápavě.
Ředitel si ale mé reakce "nereakce" nevšímá, protože má moc práce s usměrňováním nějakých kluků, co po sobě hází mokrý toaletní papír.
"Tak," obrací se opět na mě. "Pojďte za mnou a vy, pane Andorne, upalujte do třídy."
Rayn po mě vrhá poslední nechápavý pohled a odchází si svým směrem.
Sakra… tohle musí být nějaký omyl! Krutý žert někoho, koho ani neznám!
Když ale sedím v ředitelově kanceláři a on na mě vytahuje přihlašovací papíry a k tomu i všechny potřebné dokumenty, začínám se bát, že tohle asi není žert.
"Promiňte mi, pane řediteli, ale tohle musí být nějaký omyl."
"Prosím?"
"Já jsem žádné přihlášky nepodávala."
"Jistě, že vy ne. Ale vaši zákonní zástupci."
"A to…" nadhazuji.
"Vaše matka a otec. Slečno Laurentsová, já tu nejsem pro zábavu a byl bych rád, kdybyste to začala brát vážně."
Matka a…?! Tak jo. Jestli zjistím, kdo má v tomhle prsty, vlastnoručně ho uškrtím!
"Všechny dokumenty jsou v pořádku. Můžete je vrátit zpět rodičům." Podává mi štos papírů.
"Máte kopie?" Jestli ne, není co řešit a jdu si udělat ohýnek. Jestli ale…
"Ano. Hned několik," mluví dál.
Zatímco ale on mele něco o pravidlech a dodržování školního řádu, já zkoumám ty papíry, co mi dal.
Všechno je dokonale a do puntíku vyplněné. Ze všech těch papírů byste snadno poskládali život sedmnáctileté holky, co se z LA přestěhovala do Tennessee a teď bude chodit na tuhle školu.
"A hele," culí se. "Zvoní." Celých čtyřicet pět minut jsem tu strávila tím, že jsem byla duchem absolutně mimo.
"Tak šup šup," dává mi rozvrh a dál se usmívá, jako by právě vyhrál v loterii. "Teď máte… tělocvik, takže…" Vychází se mnou z ředitelny a zastavuje nějakého třeťáka, co právě chtěl utéct a říká mu: "Ukaž Erin cestu do tělocvičny." S tímhle se se mnou loučí.
"Nováček? Hodně štěstí a vítej ve cvokárně," říká suše a rázuje si to chodbou neznámo kam. Já ho tiše následuji, pořád dost v šoku z toho, že jsem se stala oficiální studentkou zdejší střední školy… Bože! Ani nevím, jak se to tady jmenuje.
Procházíme širokou studenou chodbou, kde stojí dva hloučky lidí… jeden sestává jenom z holek, druhý z kluků.
Spatřuji Rayena, jak se dere skrz své spolužáky až ke mně. Mezitím se ten můj "průvodce" někam vypařil.
"Ahoj, tak co?" vyhrkává nedočkavě. Jako odpověď mu mávám rozvrhem před nosem. "Máš vůbec věci na převlečení?"
"Ne," kroutím hlavou. "Třeba si ani nevšimne, že přibude někdo další."
"Dneska máme tělák spojený s holkama a učitel, co učí kluky je přes tohle machr."
"Nevadí, nějak si poradím."
"Fajn," přikyvuje a odchází.
Čekám na chodbě, než zazvoní a pak přichází tělocvikář. Je to vysoký chlápek a hnědými vlasy a zářivýma očima.
Po pár minutách se ocitáme v tělocvičně a já si raději držím odstup od ostatních.
Jak a kdy se tohle tak zvrtlo?!
"Tak, než vám trochu rozproudím krev v žilách…" NE! Hlavně ne představování před celou třídou. "Chtěl bych vám představit novou studentku. Erin, pojď ke mně hezky dopředu, aby tě všichni viděli." Bože, vážně to udělal! Vsadím se, že jsem rudá až na zadku, ačkoli se skoro nikdy nečervenám. Nesměle k němu přicházím a čekám, jakou stupidní otázku mi položí. "Bezva. Tak a teď nám řekni, jaký sport děláš, nebo máš ráda."
"Nedělám přímo žádný sport," říkám.
"Ale… něco tu být musí. Viděl jsem tvé výsledky, tvoje úžasné výsledky, z tělesné výchovy z minulé školy." Aha… to by mě zajímalo, jakej magor si vymyslel zase tohle.
"Em… možná judo," krčím rameny. Všichni žáci poslouchají, jako bych jim sdělovala čísla do loterie, které mají záruku, že vyhrají hlavní výhru.
"No vida," culí se učitel a kýve na kluky úplně na kraji. "Přineste nám žíněnku." Dál už zase mluví na mě. "Nedávno byla ve vedlejším městě přepadena dívka ve stejném věku. Co kdybys nám ukázala nějaké chvaty?"
"Nemůžu," kroutím hlavou. "Je to složitější, než si myslíte."
"Co je na tom složité?" mračí se.
"Nemůžu jenom tak s někým třísknout o zem, aniž by věděl, jak správně spadnout. Je to nebezpečné."
"Ale no tak," směje se. "Co všechno se asi tak může stát?"
"Vyhozené rameno, zlomená ruka," začínám jmenovat. "Zlomená lopatka, zlomená klíční kost, pochroumané obratle a v neposlední řadě i zlomený vaz…"
"Rayene!" výská radostně učitel. "Ty přeci děláš karate. Můžeš Erin dělat figuranta."
"No, já nevím," váhá Rayn, ale nakonec ho přesvědčují spolužáci. Idioti! Nechápou, že mezi judem a karatem je rozdíl asi takový, jako mezi solí a cukrem. Ale pády jsou na stejném principu…
"Tak… co kdyby tě Rayn napadl a měl v ruce nůž?" ptá se učitel a ukazuje pohyb, jako by držel nůž a máchá směrem ke mně. To samé má předvést Rayn, ale on už má skončit na zemi.
"Tohle," vzdychám, chytám Rayena za zápěstí, ve kterém drží imaginární nůž, a přitahuji si ho k sobě. Sice se to zdá jako blbost, když má v ruce zbraň, ale tím, že se k němu dostanu blíž, mu snadněji můžu podrazit nohy. To taky dělám, a protože stále držím jeho ruku, která "svírá" zbraň, ohýbám se k němu a zápěstí mu kroutím tak, že kdyby byl skutečný protivník, měl by nůž na svém krku.
"Páni… zajímavé," usuzuje učitel a já pomáhám Rayenovi na nohy. "Dneska máme dvouhodinovku, tak co kdybyste nás vy dva první hodinu učili, jak se bránit, a druhou bychom pak vybrali atlety na závody." Hlavně kluci souhlasně přikyvují. Vidina, že se budou moct s někým porvat, a nikdo je za to nepotrestá, je nejspíš silně láká.
Učitel nechává přinést ještě jednu žíněnku, a pak celou třídu rozděluje na dvě skupiny.
"Zkus mi tu ruku chytit pevněji," radím nějakému blonďákovi. Ten se dostává do fáze, kdy mě chytá za zápěstí a zkouší mi podrazit nohy.
Další na řadě je malá černovláska, která mě nezvládá ani za to zápěstí chytit. Následuje vysoká bloncka, pak kluk s brýlemi a další kluk. Ten mě ale ukázkově posílá k zemi, tak, jak by to nedokázal žádný nováček jenom od dívání.
Dostávám se na nohy a věnuji mu úsměv.
"Měl bys mít vlastní žíněnku," říkám mu.
"Ne, nejsem dobrý učitel," usmívá se.
"Není na tom nic těžkého."
"Ne vážně, ztrapnil bych se."
"Víc než já už se dnes nikdo ztrapnit nemůže."
"To je pravda…"
"Nebal jí a odklusej, stojí tu fronta," volá někdo ze zástupu, co stojí u mojí žíněnky. On protáčí očima a jde si stoupnout na konec fronty u Rayena.
Obličeje z "mojí" nové třídy se střídají jako na běžícím páse a pár se mi jich dokonce představilo.
A učitele bych si s nikým nespletla. Ale jeho snaha, jakožto útočníka, položit mě na zem, je stejně mizerná, jako některých holek. Má sice větší sílu, ale tím, že přesně neví, jak chvat provést, je mu veškerá síla k ničemu. Kdyby chtěl, prostě by mě vzal a hodil se mnou o zem, ale je tvrdohlavý, a chce "přesně umět, jak chvat provést".
Na druhou hodinu mě přemluvil, abych si od nějaký holky, co má s sebou snad celý šatník, půjčila tričko a kraťasy.
Druhá hodina tělocviku začíná celkem slibně. A to skokem do výšky…. Já vím, že bych měla všechno správně kazit, aby někdo nenabyl podezření, ale chci si užít ten pocit, kdy vás někdo obdivuje. A díky výcviku, kterým jsem prošla a skoro pořád procházím, je mi to umožněno.
Tak proč si to jednou nevychutnat?
Po době, co už žádná jiná holka neskáče přes 140 cm, mě přiřazuje ke klukům. Tam jsem skončila na 155 cm… což docela ujde. Výš skočil akorát ten, co si nechtěl vzít vlastní žíněnku.
Další přichází na řadu běh na šedesát metrů. Opět byl mým jediným soupeřem akorát ten, co nechtěl učit chvaty. On má čas 7,8 sekundy, já 8 sekund.
Poté házíme kriketovým míčkem. Ten kluk přehazuje celou šedesátku a vysluhuje si pořádný potlesk! No sakra! Já házím asi padesát metrů. Ostatní, ti lepší, co se týče atletiky, pak hází kolem čtyřiceti až čtyřiceti pěti.
Mezi tím klukem a mnou se vytváří vztah, a možná i přátelství založené čistě na zdravé soutěživosti.
Představuje se mi jako Peter a dostávám z něj, že dělá tai box. Tím se i vysvětluje, proč mě tak ukázkově položil.
Tuhle dvouhodinovku tělocviku si nesmírně užívám. Dokonce i zapomínám na ostatní věci kolem a prostě se bavím… zábava bez alkoholu a drog. Jo, tohle pořád existuje.
"Poslední disciplína na závodech bude běh na dlouhou vzdálenost. Dívky běží tři kilometry, chlapci čtyři. A připomínám, že teď poběžíte všichni!" Celou třídou se ozývá nesouhlasné mručení. "Rovnou vám to započítám do známky, ať se pak můžeme zaměřit na fotbal. Snažte se mít co nejlepší čas. Slečno Laurentsová, jelikož už je víc, než jasné, že na závody půjdete i vy, tak poběžíte s chlapci… v rámci tréninku. Dívky běží čtrnáct koleček, chlapci sedmnáct a půl." Holky běží jako první a trochu mě štve, že musím běžet s klukama. Čtyři kilometry… není to moc, ale taky to není málo. Naštěstí nic, co bych nezvládla. Neříkám, že to půjde hravě, ale rozhodně se tam nesložím.
"Tak co, nervózní?" sedá si ke mně Peter.
"Z čeho, prosím tě?"
"Z toho, že tě porazím."
"Moc si věříš, kámo. Dostaneš na prdel."
"Jako na šedesátce?" zvedá obočí.
"Hele, tam jsi vyhrál jenom proto, že mi tě bylo líto."
"V tom případě díky, ale mně tě líto nebude. S výhrou nepočítej," culí se.
"To ty taky ne." Po deseti minutách dobíhají první holky a jsou poslány rovnou do učebny, protože už asi pět minut probíhá další hodina. My, co teprve poběžíme, tu hodinu určitě nestihneme.
Do dvaceti minut už dobíhají všechny holky a uvolňují dráhu klukům a mně…
Hned po startu Peter vybíhá a dělá si náskok téměř půl kolečka. Mamlas! Není dobré to hned na začátku přepálit. Jestli má velkou fyzičku, možná to vydrží až do konce. Ale jestli dělá jenom ten tai box, počítám, tak na osmém kolečku to s ním sekne.
Neseklo…
Zpomalovat začíná až na čtrnáctém kolečku a v té chvíli ho já dobíhám. Běžíme vedle sebe a navzájem se nutíme pořád zrychlovat.
"Tak už… to vzdej!" Konečně dělá tu chybu a promlouvá. Jeho plíce okamžitě přestávají zvládat filtrovat tolik vzduchu, kolik je potřeba. I přes to, že ho musí pekelně píchat v boku, nezpomaluje.
Posledních sto metrů je těch nejkrásnějších, co jsem kdy ve svých dějinách běhání zažila.
Oba sprintujeme jako o závod a dobíháme nastejno. Něco takového ze sebe člověk může vymáčknout jedině tehdy, když opravdu něco chce.
"Vy jste se snad úplně zbláznili!" začíná na nás řvát učitel, rudý vzteky. "Takhle se navzájem dohnat na pokraj… hlavně zhluboka dýchejte a hlavně nekolabujte!" Peter mi posílá zdvižený palec nahoru a já mu to oplácím úsměvem.
Nohy se mi klepou jako by byly z rosolu, ale ten vnitřní pocit přátelské soutěživosti je moc fajn.
"Jaký máme čas?" zajímá se Peter hned, jak dokáže, popadnou dech.
"Devět minut, dvacet osm sekund a nějaké drobné," říká učitel, který už vypadá, že se uklidnil.
"Bezva, budeme viset na nástěnce rekordů!" vykřikuje nadšeně.
"Dobrý první školní den!" směju se, protože jeho radost je nakažlivá. "Takže… dáme si to znovu?"
"Jasně, proč ne," šklebí se, ale oba víme, že bychom už takový čas nedali.
"Běžte se převléct a alou na vyučování!" okřikuje nás učitel a my se rychle běžíme převléct do šaten.
"Neříkej mi, že takovou fyzičku máš jenom z juda." Povídá, když společně míříme na hodinu. Ne, že bych taky někam mířila, spíš jenom dávám pozor, kudy že ta třída vlastně je.
"Nemám. A ty, že ji máš z tai boxu."
"Ne," usmívá se. "Zítra máme sraz tady v osm ráno. Už se těším, až jim tam vytřeme zraky."
"Jak budou složené týmy?"
"Bude jenom jeden, ale musí v něm být jak holky, tak kluci. Mám pocit, že dvě a tři, nebo obráceně. A jak sis asi všimla, naše holky nejsou… moc sportovně nadané, tak půjdeš ty, Kelly a pak já, Rayn a ještě jeden ze třeťáku."
"Jak milé… je to skoro až děsivý, že tady původně nemám co dělat."
"Promiň, co jsi říkala?"
"Nic." Uf, to bylo těsně. Musím si dávat pozor na to, co říkám.
"Nedáš si colu? Stejně za pět minut zvoní… nemá smysl tam lézt a rušit ostatní."
"Líbí se mi, jak uvažuješ…" Chci ještě něco říct, ale protože slyším kroky, zatlačuji Petera do tmavého rohu, ale sama se už nestíhám schovat.
"Slečno Laurentsová?" Ředitel…
"Ano? Promiňte… ztratila jsem se," přicházím a nasazuji ten nejnevinnější výraz, jakého jsem schopná.
"Aha… no, jestli si to dobře pamatuji, teď máte literaturu…" krátce pohlíží na veliké hodiny nad sebou. "Ale za dvě minuty nám zazvoní, nemá cenu vás tam odvádět. Další hodinu máte matematiku, to jsou hned tyhle dveře," ukazuje na dveře asi tři metry od něj. "Počkejte tady."
"Jasně… děkuju a nashledanou." Vyčkávám, až se ztratí z dohledu i doslechu a pak říkám směrem k Peterovi: "Už můžeš vylézt, je pryč."
"No sakra, ty máš sluch jako netopýr!"
"Jo jasně," šťouchám do něj, ale kdyby tak věděl, že není tak daleko od pravdy.
"Co ještě umíš? Přečíst tu nástěnku na konci chodby?"
"Vlastně jo," přiznávám po chvíli zaostřování.
"Jsi snad nějaká genetická odchylka?" Jo, zase není od pravdy daleko. "Nebo jsi něco mezi mnou a Spidermanem?" směje se. Naštěstí to všechno bere jako srandu.
Hodina matematiky je docela zajímavá. Ne, že by mě vyloženě byvila, ale učitel na ní je super a je s ním zábava, takže na další hodinu jsem šla s úsměvem na rtech. Následná hodiny fyziky je naprostá katastrofa! Tenhle předmět naprosto nesnáším! Asi to má co dělat s tím, že nejsem moc na vědy, jako fyzika, chemie, matematika… poslední hodinu máme dějepis, který je něco mezi literaturou a fyzikou. Nevadí mi, ale nemusím ho nutně zbožňovat.
Po škole mě a Rayena Peter doprovází na nádraží, odkud má jet vlak do Iron Village… tak se jmenuje to malé město, ač je to vesnice, do které musíme ráno s Rayenem pěšky.
Vlak jede až za půl hodiny a Peter nás zve na zmrzlinu? Blbá roční doba, když je venku téměř nula? Možná, ale je to od něj milé.
Přátelský rozhovor ruší Rayenův mobil.
"Haló? Jo… je tu. Fajn… Erin, to je pro tebe." Já si od něj beru mobil a jdu od kluků stranou.
"Kde jsi k čertu celej den?! Člověk tě pošle někoho někam doprovodit a ty se ani neukážeš? Měli slevy ve městě, nebo co? A jestli jo, doufám, že sis pořídila pušku, aby ses měla čím bránit!"
"Timothy… co ti hrabe?"
"Do prdele, neptej se mě, co mi hrabe a co nejdřív se dostaňte domů!"
"Stalo se tam něco?"
"Jo… mimo jiné, žes o sobě nedala od rána vědět… asi sto metrů od farmy jsem našel stopy Lovce."
"Co?! A našel jsi i něco jiného?"
"Ne. A teď to vysyp ty."
"Co jako?"
"Kdybych to věděl, tak se neptám… co je? Zníš nějak divně?"
"Snad radši až budeme na farmě."
"Hele, už teď jsem nasranej až dost. Hned to vyklop, nebo…"
"Nebo co?!" přerušuji ho.
"To je jedno. Povídej."
"Někdo mě přihlásil na školu, do které chodí Rayn. A mají všechno… přihlášky, dokumenty o minulé škole, do který jsem samozřejmě nechodila, známky z tý imaginární minulý školy… Papíry, na kterých mimochodem nechybí ani podpisy mých rodičů." Slyším lapání po dechu a pak následuje odmlka jako vystřižená z filmu. "Dostal jsi infarkt, nebo co?"
"Ne, jenom přemýšlím, co mám rozbít."
"Halmede, hrábneš na nějakou moji věc a nepřej si mě! Mozek ti vyteče z uší jako superkalorickej energetickej nápoj!"
"Neznat tě, vyděsilas by mě."
"Vážně?" Řekne ne.
"Ne."
"Fajn… nazdar. Za hoďku a půl jsme tam." Vypínám hovor.
Vracím se zpátky za Rayenem a Peterem, kteří se zapáleně baví o zítřejších závodech.
"Tak já půjdu," loučí se Peter a věnuje mi milý úsměv. Rychle se s ním loučíme a nasedáme do vlaku.
"Stalo se doma něco?" ptá se Rayn hned, jak se vlak rozjíždí.
"Trochu… kus od farmy našel Timothy stopy nějakého Lovce."
"Cože?! Jak se…"
"Uklidni se. Všichni jsou v pořádku a Timothy je tam s nimi. Nic se jim nestane."
"To doufám:"
Co že to říkala Ann? Že mě James sleduje? Co když jsou ty stopy jeho?
Panebože! Třeba jenom čeká, až se tam objevím a on pak snadno všechny sejme… všechny… kvůli mně.
Na farmu se dostáváme v pořádku.
"Našla jsi něco cestou?" ptá se hned Timothy, ani nestíhá pozdravit.
"Ne," kroutím hlavou.
"To je jedno. Stejně dneska v noci budu hlídat."
"Fajn. Kdyby ses chtěl vystřídat, tak mě vzbuď."
"Musíš doprovodit Rayena do školy," mračí se.
"Škola! Sakra…"
"No jo… skoro bych na to zapomněl. Je to divný."
"Divný? Jenom divný?" Je to mnohem víc, než super divný.
"Myslíš, že nás někdo sleduje?" ptá se vážně.
"Já si to nemyslím, já to vím a ne tak nás všechny, jako spíš tebe a mě," vzdychám nešťastně.
"Kdo to je?"
"Můj skutečnej otec. Ten, co unesl mě a mé přátele. Víš, jak jsem ti včera říkala, jak jsem se dostala do LA jenom proto, že se něco pokazilo při útěku před jedním Lovcem? Ten Lovec je můj táta."
"Tvůj táta?" Nevypadá až tak moc překvapeně, jak by reagovala drtivá většina všech Ochránců. "A jsi si naprosto jistá, že je to on?"
"Ne…"
"Hele, je jedno, jestli je to tvůj otec, nebo ne. Důležitý je, že ten Lovec je tady a my si s ním musíme poradit."

Další kapitola

Předešlá kapitola


Info navíc

9. října 2011 v 11:33 | Erin |  Ostatní :)
Ahoj :) Jak se dneska máte? A co počasí tam, kde bydlíte?
Tady... tudíž západní Čechny... panuje spíše počasí a-lá H2O, ale to mi avsolutně nevadí :-D Podzim je moje nejoblíbenější roční období, a déšť a na kost dostávající se zima k tomu prostě neodmyslitelně patří :)

Původně jsem neměla vůbec v plánu plácat o podzimu, ale chtěla jsem oznámit, že ode dneška, v kolonce pod obrázkem té "romantické dvojce" :D bude informace o tom, jak je to z další kapitolou, kolik toho mám a přibližný odhad zveřejnění, abyste o tom měli alespoň malinkatý přehled :)

Zatím se mějte krásně, užívejte neděle a zítra s úsměvem do školy... (jasně, vím, že je to blbost :D)

Allis

8. října 2011 v 20:08 | Liss |  Postavy

Allis Trawisová


Jméno:Allis Caointiorn (v irštině vladařka. Allis to jméno nenávidí, protože je dlouhé a nikdo ho neumí říct, takže ho zamlčuje, pokud není bezvýhradně nutné ho udat. Není příliš radno se o něm před ní zmiňovat)




Příjmení: Trawisová
Barva očí: Zelená
Barva vlasů: Hnědá
Věk: 17

Povaha:

- drzá, zlá, opovrhuje téměř vším, velice pečlivá a nepříliš přívětivá při vykonávání pomst a jiných druhů fyzického a psychického mučení, vždycky říká, co si myslí, u zpráv bolestivějšího rázu dodá pár pěkných přívlastků, náladová


+ chytrá, vždycky si ví rady, když chce, pomáhá jako blázen, schopná mlčenlivosti (opět za předpokladu, že se jí chce, nejčastěji proto, že z toho má osobní prospěch)

Rodina

Bratranec: Lovec

Bratranec: Ochránce

Matka: Lovkyně

Otec: Lovec (býval Ochránce)



Původ: Irka

Životní cíl: Nemá jednoznačný směr. Většinou dělá, co se jí zlíbí, na něco se upne a jde si tvrdě za tím, dokud toho nedosáhne. Ale jejím tajným přáním, i když by to do ní nikdo neřekl, je vydat vlastní knihu.



• Škola: Obyčejná lidská střední, obdoba gymplu + kompletní výcvik na Lovce

Práce: Pracuje obvykle pro toho, kdo něco potřebuje a dá dost peněz

Počet značek: ---

Nebezpečnost: 9/10

Zájmy:

Psaní povídek
Čtení
Hudba (na to si ve svém nabytém programu vždycky najde čas)
Motání se do věcí, do kterých jí nic není
Cestování (ráda vyráží na "pracovní cesty" do cizích zemí)

Nemůže vystát, nesnáší:

Houby
Rap,
"Cute" a příliš sexy holky
Matiku


Foto dodám hned, jak se poradím s autorkou článku... :D





Yetti4 ♥ ♥ ♥

8. října 2011 v 16:55 | Erin

Lidičky, tady Vám přináším další ze spřátelených blogů... ale tahle je více, než V.I.P.

Holčina, která je autorka tohoto nového blogu, má v mém srdíčku taky super V.I.P. místo :) Je to suprová holčina, jejíž přezdívka je trefná. Určitě si přečtěte, jak vznikla. Jenomže ona to není žádná vada na kráse... ona je s tím krásná :) A i kdyby neměla tu věc, která pomohla k její přezdívce, kdyby byla třeba plešatá nebo by byla škleble, stejně bych jí zbožňovala tak, jako teď. Je to hvězda na mé noční obloze (a teď nemyslím tu příhodu s hvězdou z páteční matematiky, za co se omlouvám :D* ) Senzační podpora a vím, že se na ní můžu spolehnout. Vím, že všechna tajemnstí jsou u ní v bezpečí. Vím, že kdyby bylo něco špatně, můžu se u ní vybrečet a když je zase naopak den "Hraboš", flusání kukuřice po sobě je s Tebou jedinečné!
Takže Ty můj Yetii... doufám, že víš, jak moc pro mě znamenáš a budu Ti to dokazovat pořád, a je jedno, jestli po sobě zaačneme flusat kukuřici, nebo bompary =D :)
Jestli se tu najde nějakej desetiletej spratek, co napíše, že píšu nesmysli, pošlu ho vážně do nepěkného místa.
Zdá se to pro někoho přehnané? Možná... ale já to tak cítím a pro Tebe bych udělala všechno, co by bylo v mých silách i nesilách :)
Večná témata, jejichž rozbory neberou konce... náš deník, který kdyby našel nějaký dospělý, nejspíš by nás hned odvezli do Bohnic... :D
Jídlo FOREVER! ♥


Lidi, blog doporučuji nejen proto, že jeho autorka je moje dobrá kamarádka, ale taky proto, že jde v prvé řadě o opbrázky a citáty k nim přiložené :) Blog je nově založený, takže tam toho zatím moc není, ale vřele všem doporučuji ho pravidelně sledovat... :) Citáty, na které má Yetii mimořádný vkus Vám dodají sílu bojovat :))

3.10. 2011

3. října 2011 v 19:02 | Erin |  Citát na každý týden ♥



Až Ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke Slunci a všechny stíny padnou za Tebe... ♥





Zdroj ---> ZDE ♥

Nová rubrika

3. října 2011 v 18:48 | Erin |  Ostatní :)
Lidičky, jak už jste si asi pomysleli z nadpisu článku, chystá se pro vás nová rubrika
O čem že vlastně bude?
Bude to téma, co naprosto nemá nic společného s OŽ, i když vlastně možná ano.
Jedná se o citáty na každý týden, a protože jsem holka, na některých doslova ujíždím a mě by moc mrzelo, kdybys se o ně s vámi nemohla podělit :)
Citáty mám ráda z toho důvodu, že je to jakýsi pohon pro život a žití vůbec takové. Pohání mě dál, když už nemůžu, rozesmějí mě, když jsem smutná, ukáží skutečnou podstatu žití, protože některé z nich jsou opravdu k nezaplacení :)
Co Vy a citáty? :)

kapitola 8

3. října 2011 v 12:34 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Omlouvám se za menší zpoždění :D Ale... kapitolu přináším nasáklou pokaženým testem z češtiny... sice nevím, co dostabu, ale asi si půjdu hodit mašli... :/ Ta škola je nanic!!! Novinka, co? Ale to je jedno... bude líp :) Vždycky bude líp. tak se mějte, držím všem palce ve škole a žuívejte si příjemnou zábavu :)


Na vlak do Tennessee jsme na nádraží čekali jenom hodinu. Jakmile jsme vyjeli ze stanice, ze srdce mi spadl obrovský kámen.
Timothy to napadení nijak nekomentoval a už i nejspíš zapomněl, že odehnal Ann.
Za to já jsem na něj pořád naštvaná. Ano, zachránil mi život, opět, ale Ann… snad se naše cesty zase někdy střetnou. Musí! Ví o mojí práci v LA, a jakmile předám Evelin a Darrena jejímu manželovi a bratrům, mám v plánu se vrátit.
Nyní zase sedíme ve vlaku. Timothy spí, Evelin si čte a já hraju s Darrenem karty.
"Zase jsem vyhrál!" raduje se a Evelin ho trochu usměrňuje, aby nevzbudil Timothyho.
Tahle cesta ubíhá šíleně pomalu. A to jenom kvůli těm nervům, co mi způsobila zpráva o Jamesovi.
Musím se co nejrychleji dostat do Norska. Tam už bude všechno v pořádku. Všechno se vrátí do normálu… dobře, jsem nejspíš naivní.
Bude to chvíli trvat a nic nejde úplně samo. A tohle už vůbec ne. Musím si nejdřív na cestu do Norska vydělat nějaké peníze.
Tak proč ztrácíš čas tady? Hlas mé v hlavě je jako vždy krutý a raději ho rychle zaháním.
Do Tennessee dorážíme asi za deset hodin.
Timothy se tedy moc nevyspí. Deset hodin spánku je dost, ale když dotyčný nespal dva dny v kuse? Navíc mi pak ještě zabitím toho Lovce zachránil život… ano, znovu!
Nevím, co bych dělala, kdyby se situace vyvrbila jinak. Vím ale naprosto jistě, že bych bez Timothyho byla mrtvá. A to hned několikrát.
"Kde přesně je ta… vesnice?" zajímám se při cestě po silnici.
"To nevím," říká Timothy s Evelin současně, ale dál pokračuje jen Timothy: "Hele, já nevím, proč chodíme, když minimálně dva z nás mají řidičák."
"Super nápad, ale má to malej háček. Nemáme auto," šklebím se.
"Tak si nějaký ukradneme," usmívá se zle.
"Skvělý plán. Po týhle cestě, který se ani pořádně nedá říkat silnice, se nejspíš procházel Metuzalém, a ty čekáš, že tu pojede nějaký auto? To už spíš kočár s koňmi, nebo si chceš rovnou osedlat osla? Vážně… myslím, že je to málo pravděpodobné."
"Ale ne nemožné… Počkáme tady. Nemá cenu někam jít, když ani nevíme kam." První chytrá věta, co dnes řekl.
Nemá žádný smysl protestovat, nebo něco namítat. V takové situaci, a je jedno, jestli je to soukromá akce, nebo nařízení z OMEGA 5, prostě velí on.
"Co tady budeme dělat?" ptá se Evelin.
"Vy si odpočiňte… rozdělám vám oheň. Erin, dojdi pro dřevo." Ten oheň je dobrý nápad, ale to mu neřeknu. Je jen pár stupňů nad nulou a fouká ledový vítr.
Timothy rozdělává oheň a věnuje mi pohled, který se mi vůbec nelíbí.
"My dva odpočívat nebudeme," pronáší samolibě.
"A co teda…" utichám, protože se začíná podivně culit.
"Trénovat, Laurentsová, trénovat!"
"Ježíšmarjá! To nemůže počkat?!"
"Ne," říká tvrdě. Ještě se otáčí k Výjimečným a mluví už mnohem vlídněji, "Budeme jenom v nejbližším okolí, tak se nemáte čeho bát. Kdybyste si ale mysleli, že je něco špatně, volejte, křičte, štěkejte… nevím, jak dělá veverka, ale i tak jí můžete napodobit. Jo a… kdyby jelo auto, nebo třeba i ten kočár, tak ho nezastavujte, jenom volejte. My sem dorazíme a nějak se s řidičem… domluvíme."
"Domluvíme," brblám si pro sebe, když jdeme s Timothym lesem.
"Co se ti na tom nelíbí?"
"Ále… jenom bych tě chtěla vidět, jak by ses s tím řidičem domluvil. A teď domluvu myslím tu slovní, ne ruční."
"Jasně, že ruční."
"Diplomacie ti nic neříká?"
"Jo, říká. Ale jelikož pochybuju, že by zabrala, rovnou jsem tu metodu vyloučil a na první místo se posunula má "diplomacie". Fajn, tady je to dobrý." Zastavuje se mezi stromy, které tvoří něco jako obranou zeď a chrání nás ze dvou stran. "Nejdřív se protáhni." Víc mi k tomu neříká. Jenom čeká.
Ono se to možná nezdá, ale je hodně důležité si před každým tréninkem i po něm protáhnout svaly. Šíleně mě rozčiluje, když na mě Timothy jenom kouká a nic nedělá. Počkat, něco jo. Opírá se o strom, ruce má zaražené v kapsách a pozoruje mě. Musí to být strašně vysilující…
"Fajn," říkám, když cítím, že už můžu trénovat.
"Je dobře, že se cítíš fajn. Snad se mi to podaří změnit."
"Snad ne," křením se na něj.
Timothy útočí rychle, ale stíhám se jeho útoku vyhnout, dokonce ho zasahuji do ramene a on ode mě rychle odskakuje.
"Tak mě alespoň nešetři!" vrčím, protože jsem se z nějakého důvodu naštvala. Proč? Asi proto, že mému mozku došlo, že se teď Timothymu můžu pomstít. Za Ann, za sebe…
"Hmmm…" bručí, možná jako souhlas. Každopádně útočí znovu a já mu znovu uhýbám a vracím útok. Taky se uhýbá, ale oba cítíme, že to měl s chlupem.
"To sis v tom vlaku dělala legraci, nebo co?!"
"Co to plácáš?" nechápu.
"Neřeš to a soustřeď se!" objevuje se u mě a podráží mi nohy.
"Jak myslíš!" Chytám ho za ruku, kterou se po mně natáhl, a přitahuji ho k sobě blíž. Potom ho skopávám pryč od sebe, aby mě nemohl "ohrozit".
"To nebylo špatný, Laurentsová. Ale ne dost dobrý!" Opakuje útok, tentokrát s klamným výpadem. Naštěstí to ale od něj čekám a popadám ho za paži a strhávám k sobě. A dávám mu pěstí!
Pomsta dokonána, chválím se v duchu.
"Do prdele!" vyštěkává a skopává mě od sebe.
"Co je, Halmede? Došly ti slova?"
"Jasně, že ne!" Je naštvaný. A dost… a dělá mi to radost. Musím se pro sebe usmát, když vidím, jak mu nabíhá kůže pod okem do sytě červené
"Já jenom, že vypadáš, nějak… zmoženě." To je pravda. Jasně… jeho denní a noční režim byl posledních pár dnů dost narušen, ale i tak… užívám si jeho prohru.
"Musím se rozehřát," chce se ušklíbnout, ale při pohybu obličejových svalů ho zaráží bolest.
"A člověk by řekl, že je ti teplo dost."
"Víš, že mě sereš?!"
"Vím. A musíš uznat, že mi to jde." On vzteky zatíná ruce v pěst. Bezva. Vytočit nepřítele do takového stadia, že nevidí a neslyší, je polovina vítězství s riskem jako bonus. Mnohým lidem způsobí vztek, že se přestanou ovládat a soustředit se na daný cíl. A zbytek lidí to vyhecuje. Reagují s mnohem větší silou a vervou zvítězit. Ještě potom existuje menšina lidí, co se vytočit nenechají a ignorují vše, co jim kdo říká.
A Timothy patří do té první skupiny
Chystá se po mě znovu skočit, ale nastejno slyšíme Evelinino volání.
Škoda… třeba bych ho složila ještě několikrát.
Na původní místo se dostáváme rychle. Akorát včas na to, aby Timothy skočil do cesty traktoru. Řidič musí být nějaký mladíček s pořádným postřehem, protože takhle rychle zabrzdit… úžasné.
Já přicházím k okýnku řidiče.
"Dobrý den," zdravím asi sedmdesátiletého dědu. Zmýlila jsem se jenom asi o čtyřicet let… "Já… moc se omlouvám za to náhlé přepadení, ale potřebujeme svést."
"A kam pak, děvenko?" zajímá se a já mu říkám název místa, kam míříme. "Krindy pindy!" spráskává ruce. Ze zadu ke mně přichází Timothy, ale já mu rukou nenápadně naznačuji, ať se drží zpátky. "Jedu do města, odkud se tam dostanete."
"A můžeme si teda vlézt na valník?"
"Samozřejmě," usmívá se mile.
"Děkuju," říkám mu a dostáváme se na valník.
Je fajn, že je prázdný a ne jako ve filmech, kdy jedete mezi prasaty nebo slepicemi.
Darren si jízdu dost užívá. Prostě kluk… i když je Timothy (nejspíš) stejného pohlaví jako on, Darrenovy emoce nesdílí, spíš je z toho na prášky, protože musí dávat pozor, aby vyklánějící se Darren z valníku nevypadl. Navíc se mi zdá, že je Timothy trochu nafouknutej. Asi jsem mu trochu srazila ego. A jestli skutečně ano, chtělo by to oslavu stejného rázu, jako když se slavilo milénium!
Ten děda nám zastavuje v malém městě a ještě nám rychle říká, jak se dostaneme na náměstí.
Na náměstí si odchytáváme pár lidí, ale až na pošesté, nám nějaká žena odpovídá, kde že vlastně najdeme dům na adrese, kterou máme na papírku.
Už se začíná stmívat a my stojíme před velikou farmou, která je úplně odříznutá od města. Všude jenom pole a stromy a lesy.
Evelin se celá třese a je bílá jako stěna. Přesto se nemůže dočkat, až svého muže znovu uvidí.
"Máme tam jít?" První projev starostí od Timothyho.
"Ne… já… já to udělám sama." Bere rozklepanou rukou Darrena a přicházejí blíž ke dveřím.
V tom se ale dveře s rachotem rozlétají.
Já a Timothy reagujeme úplně stejně a přiskakujeme k Výjimečným.
Ve dveřích stojí vyšší chlápek a míří na Timothyho puškou, protože zrovna on se nachází nejblíže.
"To je v pořádku," ujímám se slova, ukazuji tomu chlápkovi prázdné ruce a opatrně dělám krok k němu.
Stejně jako Evelin a Darren je to Výjimečný, ale tenhle má vymakané ruce, tvář ošlehanou od větru a v očích zvláštní lesk, který nám říká, že je připravený se bránit. "My vám neublížíme. Jenom… někoho jsme přivedli." Ustupuji stranou, aby viděl na dva Výjimečné, které jsme doteď s Timothym schovávali za sebou.
Muž ve dveřích mhouří oči a pak sklání zbraň.
"Evelin," vydechuje a pouští pušku na zem. Ona se lehce usmívá, přikyvuje a po tvářích se jí začínají koulet slzy.
"Měli bysme vypadnout," šeptám k Timothymu.
O pět vteřin později již pozorujeme shledání rodiny z uctivé vzdálenosti, kdy je pouze vidíme, ale neslyšíme.
"Takže se pakujeme?" otáčí se na mě Timothy.
"Co?" valím na něj oči.
"No jestli se teď vypaříme a nasedneme na vlak do LA."
"Ne! Teď ne. Nemůžeme jenom tak zmizet. A nech si svoje kecy o tom, že ve skutečnosti můžeme."
"Škoda, připravil jsem si proslov právě o tom," pronáší zklamaně.
"Vidíš, jsem to ale hodná. Ušetřila jsem ti kyslík na nějakých patnáct až dvacet vteřin."
"Kvůli tobě bych to klidně i opakoval."
"Ne, děkuju. Moc mi záleží na tvém zdraví, tak radši mlč."
"Jsi vážně hodná," protáčí očima.
"Jeden z nás dvou musí být ten hodný. A věř… ty to nejsi."
"No dovol!" ohrazuje se. Já na tohle už nic neříkám a z menšího kopce se dívám na sluneční paprsky, jak zalévají rozlehlá pole a barví je do zlatova. Nádhera…
V takových chvílích nutí příroda člověka přemýšlet. Hlavně o minulosti. A stejně jako většina lidí, i já se nechávám polapit tou atmosférou.
Timothy mi ale moc prostoru k přemýšlení nedává.
"Co tady děláš?" ptá se nečekaně.
"Jak, co tu dělám?"
"Myslím jako v Americe… jsi z Evropy…"
"Po tom, co jsem ti upravila obličej, ti mám vylejvat svojí minulost?"
"Jenom mě to zajímá," hájí se.
"Není na tom nic zajímavého," říkám a očima propaluju špičky svých tenisek.
"Vlastně je. Když jsme tě tenkrát našli v LA, myslel jsem, že to nemůžeš přežít…"
"To ti díky."
"Co se stalo, že jsi málem zemřela na ulici bez ničí pomoci?" šťourá dál.
"Je to moc složité," vzdychám a očima kloužu po krajině.
"Nikdy není nic snadné," říká jako nějaký filosof.
"A jak ses sem dostal ty?" pokouším se rozhovor navést na něj.
"Já jsem rozený Američan," culí se.
"Ale ne, ty idiote!" šťouchám do něj loktem. "Mám na mysli to, proč pracuješ v OMEGA 5… proč nikoho nechráníš?"
"Protože nechci umřít…"
"Co?"
"Připomeň mi, že ti budu muset pořídit naslouchátka… Ještě musím v životě něco udělat. A až pak si můžu v klidu zalézt pod drn. Nemůžu riskovat život tak, jak to dělají běžní Ochránci. OMEGA 5 mě tak trochu jistí."
"Takže životní poslaní… co chceš dokázat?"
"Chci… se někomu pomstít." Nebezpečně se mu blýská v očích a sleduje kývající se stromy v hravém rytmu větru.
"Pomsta je na nic… jestli ti někdo ublížil, tak to nedělej. Nebudeš o nic lepší, než ten, kdo to udělal."
"Jenomže to nebude pomsta pro mě, ale pro někoho jiného."
"Aha…" Mění to na tom něco? Jamese nesnáším, ale… dokázala bych ho zabít s vědomím, že je to můj skutečný otec, i když zvrácený a zlý? Nevím, ale asi ne. "Co budeš dělat potom?"
"Až se pomstím?" Já přikyvuji. "Nevím."
"Nevíš? Většinou lidi mají vytyčený cíle až do jejich smrti."
"Teď ty. Já už ti všechno řekl, dlužíš mi to." Zajímalo by mě, proč tak moc chce vědět, co dělám v Americe.
"Já tě nenutila, abys mi něco říkal," krčím rameny a čekám na jeho reakci. Jeden vražedný pohled a sarkastický úšklebek. "Utíkala jsem s přáteli z doupěte jednoho Lovce a skoro se to povedlo. Na poslední chvíli jsem ale něco strašně pokazila a místo Londýna jsem přistála tady. Ještě před tím mě jeden parchant postřelil. A to bylo před tím, než jsem se s jedním, co nám pomáhal utéct, skoro utopila, uhořela a udusila ve stejnou chvíli. Takže se nemůžeš divit, že jsem nebyla moc v pohodě."
"Páni, máš zajímavý život."
"Nechápu, co na tom pořád vidíš zajímavýho!" syčím.
"Já to myslel tak, že je to nespravedlivý."
"Tak proč to neřekneš rovnou a meleš něco o zajímavostech?!"
"Tak hele, to já mám bejt ten protivnej. Ne ty! Takže se zase rychle vrátíme do svých rolí…"
"Máš se vyjadřovat přesně!" odsekávám mu.
"Bla, bla, bla," kření se.
Darren, Evelin, ten muž a ještě jeden asi šestnáctiletý kluk vycházejí z domu. Muž nám naznačuje, že máme jít za nimi.
Spolu s Timothym k nim přicházím a nemůžu se ubránit úsměvu. Evelin má úplně rudé oči od pláče… slzy nezměrného štěstí.
"Já… nikdy nebudu schopen vám nějak oplatit to, co jste pro nás udělali. Řekněte si o cokoli… bude to jen malá část z toho, co vám jsem dlužen," povídá ten muž. Teď už konečně vím, kdo byl ten malý chlapec na té fotce s tak ledovýma šedýma očima. Byl to tenhle kluk. Jeho táta má úplně ty samé.
"Je to naše práce!" dávám Timothymu herdu do zad, protože už se nadechoval, že něco řekne. Z jeho výrazu by vám bylo tak jasné, že chtěl začít diktovat seznam věcí, co by chtěl… a i kdyby to bylo ze srandy, asi nikdy nepochopil, že v takové situaci to lidé berou vážně.
"Vaše práce je chránit Výjimečné, ne je vodit přes půl Ameriky zpátky k rodině." To je fakt, ale říkat nahlas to nebudu.
"Vy tady bydlíte sami? Bez Ochránce?" divím se. Taková samotka je dost nebezpečné místo pro Výjimečné.
"Ano," přitakává. "Ale po dobu několika let sem zavítal jenom jeden Lovec, ale od toho mám zbraň." Měl štěstí… Ten Lovec musel být strašný mamlas, když se nechal zabít Výjimečným, navíc ještě zastřelit! Pro ty z řady Lovců to musí být hrozná potupa.
Pohledem bloudím k tomu chlapci. Provrtává mě pohledem a já si ho prohlížím. Na rukách má několik jizev a modřin… u Výjimečných dost neobvyklé. Ale pokud tady pracuje s jeho otcem, tak se ani nedivím. Taková veliká farma musí být dost těžká práce…
Zachytávám jeho pohled, a kdybych mohla vrátit čas, dala bych si pěstí, abych to neudělala. V jeho očích spatřuji něco jako tichou prosbu.
Chce, abych zůstala?
On lehce přikyvuje a dál na mě upírá své chladné oči.
Ts! Další Výjimečný, co nemá žádnou sebeúctu a hrabe se v hlavě všem, kdo jsou nablízku.
On kajícně krčí rameny a pořád čeká na mou reakci.
"Erin… za hodinu jede vlak do LA, jestli ho chceme stihnout, měli bychom vyrazit," ozývá se Timothy.
"Já… nemůžu," vydechuji nešťastně. Udělala jsem věc, která je mezi Ochránci zakázaná… a to především na jednorázových misích, jako měla být tato.
Vytvořila jsem si s nimi vztah a teď mi moje srdce nedovolí je opustit… ne teď, když jsou tu sami, na tak nebezpečném místě a bez nikoho, kdo by jim v případě nouze nepodal pomocnou ruku.
"Promiňte," usmívá se Timothy jako by si právě dal tři jointy a tahá mě za loket dál od nich. Přitom ještě volá: "To ten čerstvý vzduch! Přebytek kyslíku a to jí překysličuje mozek… neví, co mluví."
"Co blbneš?!" vytrhávám se mu.
"Vytahuju tě z průseru!"
"V žádnym nejsem!"
"Zatím! A rychle se do něj namočíš, jestli tu zůstaneš!"
"Jsi úplně mimo! Já tu chci zůstat! Když mi řeknou, ať se seberu a vypadnu, tak to udělám. Ale jestli budou chtít, abych zůstala…"
"Do prdele! Jak dlouho si myslíš, že nám budou tu práci držet?!"
"Proč říkáš NÁM?! Ty si klidně odjeď, ale já tu zůstávám, jestli svolí!"
"Jo? Jak myslíš… ale jak se chceš dostat zpátky do Norska?!" Tak teď zasáhl dost citlivé místo a on to moc dobře ví…
"O to se nestarej, není to tvoje věc!" S tímhle se otáčím a odcházím.
On mi prostě nebude říkat, co mám dělat!
"Říkal jste, že nemáte Ochránce?"
"Ano," přikyvuje.
"A co byste řekli na to, kdybych tu s vámi… na chvíli zůstala, než byste našli někoho z okolí?"
"To je od tebe hodně velkorysé, ale už jste pro nás udělala mnohem víc, než bychom doufali. Nemůžeme po vás chtít, abyste tu byla z povinnosti."
"Žádná povinnost… chci tu být. A navíc, když jste tady byli jenom dva lidé, bylo ještě docela snadné zachovat jakési bezpečí, ale rovnou čtyři? Každý jinde…"
"Nemohli bychom ti platit tolik, jako v OMEGA 5," oznamuje smutně Evelin.
"Stačí, když budu mít kde spát a co jíst," směju se, ale ona to bere vážně.
"Jste si tím jistá?" ujišťuje se muž.
"Naprosto." V OMEGA 5 se mi sice moc líbilo, ale to obrovské město mě dohánělo k šílenství. Já jsem člověk, kterého to táhne na venkov a tohle je něco jako chvilkové vysvobození. Jako kdybyste před alkoholika, kterého jenom násilím udrželi, aby nepil, postavili láhev vodky. Taková krásná samotka… dělám to i pro sebe.
"Tak dobře," říká hlava rodiny. "Pojďte dovnitř, všechno vám ukážu." A bylo to.
V přízemí mi ukazuje obývák, kuchyni spojenou s jídelnou a chodbu. Všechno je zařízené ve stylu, v jakém jsem si představovala. Útulně zařízené a každá místnost je vymalována jinou veselou barvou. Zdá se to ulítlé, ale všechno k sobě dokonale ladí. Stejně jako dřevěné stropy, tak i krb nevypadá kýčovitě, ale k těm místnostem to prostě patří.
V prvním patře mají manželé ložnici a pak jsou tam tři další pokoje. Jeden pro Darrena, druhý je Rayenův, toho kluka, co po mně házel prosebné pohledy, a ten třetí pro mě.
"Ale… nemáte ještě jednoho syna?" ptám se opatrně a hned toho lituji. Jeho pohled mi jasně značí, že o tomhle tématu bych měla pro příště mlčet.
"Už ne," odpovídá krátce a mně je jasné, že o jeho třetím synovi se dál bavit nebudeme.
Po tom, co ukončuje malou exkurzi po domě, se dozvídám, že si vydělávají z toho, co sami na farmě vyrobí a pak výrobky nebo produkty prodávají. Od toho je to farma, takže mají vlastní pekařství a lidé si sem prý často jezdí kupovat pečivo, mléko, med… vše, co je s farmou spojené.
Mají tu krávy, prasata, koně, husy, slepice, kachny, králíky… jo a včely!
Pro mě? Něco neuvěřitelného a ráj na zemi.
Vycházím z pokoje a zastavuji se, protože ze zdola slyším Timothyho hlas.
"Klidně si ustelu na zemi."
"Ne," říká pan Andorn. Teda, tak se mi představil, ale taky mi řekl, že před tím, než je s Evelin rozdělili, se jmenoval jinak a jméno si změnil proto, aby se uchránil před těmi, co od něj unesli Evelin a Darrena. "Rayn se o svůj pokoj rád podělí."
"Sice jsem nic takového neřekl, ale když nebudeš chrápat, nebudeš mi vadit," říká suše Rayn.
Takže Timothy zůstává. Zase, i když se mu to nelíbí a výslovně dal najevo, co si myslí.
Proč?

Zdroj---> ZDE ♥

Další kapitola

Předešlá kapitola