kapitola 18 1/4

28. listopadu 2011 v 14:12 | Erin |  Ochránce života 2 - Pokus o návrat
Zdravím :)
Docela dlouho jsem se neozvala s novou kapitolou, ale co na to říct? Škola, trénink, škola, škola, škola... *jídlo*
Předem se chci omluvit lidem, co moc nefandí příliš rychlému spádu. Ano, tahle kapitola je toho plmá, proto je zatím nejdelší, kterou jsem zatím napsala. A musím dtuhý díl dopsat do 15. prosince, tak tam musím vecpat nějaké věci, které ani původně nebyly v plánu. Prostě by mi přišlo líto, kdybych je tam nedala.
Takže se mějte pěkně a přeji vám příjemné čtení.


Celé město, i historické centrum Fairbanks, pokrývá nadýchaná bílá peřina čerstvě napadaného sněhu, který se na tuto část Aljašky snesl v noci.
Všude visí vánoční ozdoby a lidé se usmívají. Zdají se být šťastní.
Pozoruji nějaké dvě děti, které se, nejspíše cestou do školy, koulují jako o život, nějakého staršího muže, co se chumlá do tlustého kabátu, a starou paní, co venčí svoji malou čivavu v luxusním kožíšku… fuj!
Nikdy jsem neměla ráda taková malá plemena. Zdají se mi zákeřní.
Na všední dění v ulicích se koukám z okna našeho pokoje v hotelu. Je krátce před osmou hodinou. Timothy dál spí.
A proč vlastně straším tak "brzy", když ještě můžu spár dál? Asi hodinu poté, co jsem usnula, jsem se opět vzbudila, ale znovu už nezabrala. Nešlo to. Musím myslet na Ochránce v Evropě a představovat si, co prožívají.
Celou dobu naší existence pomáháme jiným. Dáváme pozor na Výjimečné, oproti kterým jsme jako beton proti porcelánu. Ale teď už ne. Je z nás lovná zvěř pro policii a nový objev pro vědce po celé Zemi.
Potřebuji si o tom zjistit víc, a proto píšu Timothymu krátký vzkaz. Papír pokládám na postel a vydávám se ven.
Vánoce jsou sice za dveřmi, ale všechny obchody dál fungují. Nacházím jednu kavárnu, kde je přístup na internet a nestačím valit oči šokem. Zprávy na hlavním prohlížeči na mě doslova útočí:


Naše hrozba jsou oni!
Odkud se vzali super silní a super rychlí lidé?
Policie v Evropě již zadržela 34 nebezpečných jedinců!
První případ "zvláštních lidí" v Americe!


Všechny tyhle tituly článků a mnohých dalších se týkají nás. Ochránců! Rozklikávám si hned první pochybný článek a nestačím se divit
Policie drží tyto zvláštní lidi pod zámkem, ale pomůže nám to? Občané, pojďte vzít situaci do svých rukou, pokud se chcete dožít dalšího roku! Pokud se nechcete bát jít po ulici ve všední den, kdy vás tito geneticky upravení lidé mohou napadnout!
Chcete lepší budoucnost pro svoje děti? Nebo alespoň nějakou budoucnost? Pokud ano, přidejte se k nám! Naučíme vás bránit se! Čím více nás bude, tím se rychleji eliminuje hrozba konce světa!
Máme rok na to, abychom se těchto lidí zbavili, nebo se alespoň postarali o jejich menší počet.
Jsou nebezpeční! Jsou silnější a rychlejší než my, normální lidé! Ale když nás bude víc, podaří se nám zahnat hrozbu, která ohrožuje na životě nejen nás, ale i naše děti!
Pojďte tedy vytvořit bezpečnější svět pro nás všechny, pro obyvatele planety Země, kteří mají právo tu žít!

Spasitelé a spol.


A jakmile mám přečtený první článek, chce se mi zlostí někoho pořádně zmlátit.
Spasitelé?! To jako vážně? Nějakého "spasitele" bych čapla za flígr a ukázala mu, jak moc jsme nebezpeční!
Oni vážně věří, že my jsme zkáza světa, která má přijít v roce 2012! Tihle týpci musí patřit do nějaké sekty, kde věří bůh ví komu a bůh ví čemu. Nejsou schopní normálně uvažovat.
Za chvíli na nás hodí globální oteplování!
Všechno do teď byla prkotina. Co je útok dvou Lovců, když se teď o nás dozví celý svět a drtivou většinu z nás bude považovat za zrůdy? Ano, není to nic. Nic oproti tomu, co teprve přijde, nebo má přijít.
U jednoho z článků jsou tři fotky zápěstí s různým počtem značek. Úplně z těch fotek vidím, jak se dotyční Ochránci urputně bránili, jen aby je nevyfotili. Bohužel, nepovedlo se.
Dochází mi, že mám na sobě tričko s krátkým rukávem a neohroženě prsty na ruce klikám na klávesnici. Kdokoli může moje značky vidět, i když by se docela snadno ztratily, kdybych měla nějaké náramky nebo tričko s dlouhým rukávem.
Vlády všech zemí v Evropě, Asii a teď už i v Africe se to snaží ututlat, protože se lidí začíná zmocňovat strach. Je to vcelku logické, přesto nepochopitelné.
Lidé se bojí o své životy a začínají se bránit. Ale dokud o nás nic nevěděli, tak ani nevěděli nic o hrozbě napadení "vylepšených lidí". Někdo jim musí vysvětlit, že nejsme tak nebezpeční, jak si myslí. Že neútočíme na normální lidi bez důvodu. A hlavně, že máme právo žít na této planetě stejně, jako všichni, kdo se zde narodili!
Ale schovat všechny důkazy o naší existenci prostě nejde. Ne, když o nás ví čtyři miliardy lidí a zbytek se to dozví do několika hodin.
Raději se z počítače odhlašuji a dávám si v cukrárně horkou čokoládu a koblihy.
Nic neuklidní ženskou tolik, jako něco sladkého a čokoláda, která se za sladké nepočítá. Spíše ji bereme jako dar z nebes, a je jedno, jestli je tekutá nebo ne. Čokoláda je čokoláda.
Okolo desáté hodiny se vracím zpátky do hotelového pokoje. Ani mě nepřekvapuje, když spatřuji Timothyho, který se válí v posteli a spí.
Chci potichu zavřít dveře, ale průvan má trochu jiný úmysl, a místo tichého klapnutí se ozývá silná rána.
Otáčím se zpátky na Timothyho, který líně otevírá jedno oko.
"Kolik je hodin?" mručí, jako bych ho ve tři ráno vytáhla z postele.
"Deset dopoledne."
"A nejdou ti špatně hodinky?"
"Ne, tím jsem si jistá. A jestli chceš něco jíst, měl bys vstát," culím se.
"Jsi vážně výbornej diktátor." Dává si na obličej polštář a vypadá, že tímhle můj rozhovor s ním končí.
Já s úsměvem na rtech protáčím očima a chci uklidit menší nákup.
"Takže… co mi uvaříš?" ptá se a já nadskakuji úlekem. On sedí u stolu, prsty bubnuje do nalakovaného dřeva a tváří se jako hotový anděl. Teď byste nepoznali, že ještě před půl minutou odmítal vstát.
"Jednu vážně skvělou věc, hned si ji zamiluješ!" Házím po něm pytlík s rohlíky a zabalenou šunku. "Bon appétit!"*
"Díky ti," vzdychá, ale dál nic nenamítá. Po úklidu těch pár věcí, co jsem nakoupila, si sedám naproti němu. "Jak to teda bude dál?"
"Ještě dnes tu musíme zůstat, protože Mikkel bude v noci volat. Pak můžeme vyrazit."
"A co budeme dělat, než zavolá?"
"Hele, jsi aktivním účastníkem téhle sněžné výpravy, tak něco vymysli."
On po mně hází zvláštní pohled, kterým se mě ptá, jestli to myslím skutečně vážně.
"No tak, uvažuj… co se tu dá dělat?" navádím ho.
"Stavět obrovskýho sněhuláka?"
"Ano, to taky. Ale něco mnohem zábavnějšího."
"Dívat se na Titanic?"
"Prakticky jo, ale… počkej, co je na Titanicu zábavného?"
"Vlastně nic, až na toho cucáka… jak že se jmenuje?"
"Jack."
"Jo, přesně ten! Každý normální borec by buď tu loď podpíral, aby se nepotopila, anebo by zařídil, aby neumřel tak debilně."
"Nebyla to debilní smrt," namítám. "Ale ne, ani sledování Titanicu to není."
"V tom případě jsem nahranej."
"Hokej! Dneska hraje zdejší tým proti týmu z Anchorage. Co tam zajít?"
Nemusel odpovídat, protože náhlý záblesk v jeho očích mi řekl dost, abych pochopila, že souhlasí.
"Rovnou se můžeme podívat, jak se lidi chovají."
"Nepřišlo mi to nějak zvlášť jiné," povídám. "Třeba se to vážně vsákne."
"Snad jo."
Jít na zápas se ukázalo jako nejlepší nápad, na který jsem doteď přišla.
Miluju tenhle sport! Ale mám ráda jen dívání se na hokej, protože na bruslích zvládám zabrzdit leda tak o mantinel, nebo úplné zabrzdění zajistí tření mého obličeje o led.
Dá se říct, že všechny severské země jsou hokejovými velmocemi. Norsko, Švédsko, Finsko, Rusko, Kanada a Aljaška.
Jenomže se najde i pár prťavých zemí, jako Česká republika. Ano, jejich hráči sice trénují na zamrzlých rybnících a malých stadionech, ale i tak nás na minulém mistrovství světa vypleskali. A to hned několikrát!
Timothy je nadšený také, i když by to nahlas nejspíš nepřiznal. Chlap a hokej jde dohromady stejně, jako ženská a čokoláda.
Sedáme si do zadních řad a ve chvíli, kdy ostrý hvizd píšťaly zahajuje zápas, mě naprosto pohlcuje davové nadšení.
Odhaduji, že se na stadionu nachází kolem 10 000 lidí. A složení fanoušků je tak půl na půl.
V polovině druhé třetiny hráč z Anchorage, který má číslo 18, ošklivě sráží k zemi zdejšího hráče. Ten zůstává na zemi a hra se pozastavuje.
Z jedné strany se začíná ozývat naštvané bučení a pískání, ta druhá se zatajeným dechem pozorně sleduje, co se bude dít dál.
Bohužel z ledu musí hráče odnést na nosítkách a místní lidé přidávají na intenzitě vyjádření znechucení a rozhořčení.
Do konce hry se žádný takový hrubý faul neodehrává a konečné skóre je 3:2 pro Anchorage.
Ze stadionu odcházíme kolem desáté večer. Před stadionem panuje dost napjatá atmosféra.
Policie od sebe drží fanoušky Anchorage a Fairbanks. Jinak by se do sebe pustili a tři sta rvoucích se lidí nejde tak snadno rozdělit.
Timothy nám proráží cestu skrz naštvané obyvatele Fairbanks a já mu křečovitě svírám ruku.
V tak velikém davu se necítím dobře. Není mi příjemné vědomí, že se každou chvíli může stát něco, co vyvolá davovou hysterii. Lidé pobíhají sem a tam, šlapou po těch, co neustáli tlak všech těl, a ostatní si jich nevšímají.
Timothy se zastavuje a já se prodírám blíž k němu, abych věděla, proč vůbec zastavil.
Nějaký opilý chlap se naváží do dalšího. Horší ale je, že jeden z nich je Ochránce. Navíc opilý na šrot. To se moc často nevidí, protože vylepšená imunita nejenže tlumí účinky různých léků, ale i alkohol na nás působí pomaleji. Zabere nám delší dobu se tolik ztřískat, než normálním lidem.
Ochránce na druhého muže něco řve, ale není mu rozumět jediné slovo. A pak ho bezdůvodně napadá.
Jednou ranou ho odhazuje skoro čtyři metry dozadu a chlap naráží hlavou do zábradlí mostu.
"Ten kretén má na zápěstí ty značky! Oni vážně existujou!" vykřikuje nějaký kluk o něco starší, než já a všichni okolo stáčí své zraky na Ochránce.
"Chyťte ho! Zatkněte ho nebo nás všechny zabije!" ječí nějaká ženská a muži v davu ji jako na povel poslouchají a vrhají se na Ochránce, i když je všude málo místa.
Prvních pár vteřin mu vůbec nic nedochází, poté se pokouší bránit, ale nemá šanci.
Já dělám krok k chumlu rvoucích se lidí, ale Timothy mě stahuje zase zpátky.
"Nemůžeme pro něj nic udělat," šeptá mi do ucha. "Pojď."
"Ale…" chci něco namítnout, ale dochází mi, že má pravdu. A stejně bych nestihla nic říct, protože mě strká před sebou, abych šla.
Během dlouhých dvaceti minut už se ocitáme v mnohem klidnější části města a míříme do hotelu.
"To snad není možný! Oni se na něj vrhli jako policie na masového vraha," konstatuji tiše.
"Jsi naštvaná, že jsem tě donutil mu nepomáhat?" překvapuje mě otázkou.
"A nechal bys mě mu pomoct?"
"Ne."
"Díky... Mně by to došlo, až když bych seděla v lochu."
"A tam bych tě mohl pořádně sprdnout, protože bychom kvůli tobě seděli oba."
"Nemohl, protože by ses do toho nemotal, abys mě pak mohl z toho vězení vytáhnout."
"Tohle by zase došlo mně, až když bychom tam oba seděli."
Já se musím zasmát téhle výměně názorů, ale dál mluvím vážně: "Co když se ta věc s Ochránci nepřežene? Co když se to bude pořád stupňovat?"
"Pak budeme mít problém. Obrovskej problém, ale nemůžou nás všechny pozavírat nebo zabít. To těm parchantům raději oplatím stejnou mincí!"
"Počkej, koho teď máš na mysli?"
"Lovce. Je to snadné. To oni dávají tisku a vládě vědět, jak nás mají poznat a co dokážeme. A proč bychom se neměli bránit? Stačí lidem říct o Woodově kovu a budou mít problém obě strany."
"Je to dobrý nápad, ale… vážně bys to udělal?" Je to vlastně logické. Oni práskají nás, my bychom mohli prásknout je. Jenomže… nelíbí se mi to.
"Klidně hned!" pronáší pevně a to mě jen utvrzuje v tom, že Lovce nenávidí, jak jen může, a nenávidět dál bude. "A taky to udělám, jestli se vrátíme od Rytrana a tahle směšná maškara bude pořád trvat."
Dál už oba mlčíme.

Další kapitola

Předešlá kapitola

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tigris Tigris | Web | 28. listopadu 2011 v 16:07 | Reagovat

Hmmm, čokoláda, hokej...mluvíš mi z duše. :D
Líbí se mi detaily, ta propracovanost, krásné.
Zajímavý příklad toho jak se dají jednoduše oblbnout lidi. Až smutné.

2 Erin Erin | E-mail | Web | 28. listopadu 2011 v 19:19 | Reagovat

Já mluvím z duše sama sobě, to je to nejlepší :)
A děkuju moc!

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 30. listopadu 2011 v 16:45 | Reagovat

čokoláda a hokej : ) vieš ako urobiť chúťky : )
Inak veľmi pekná časť. Krásne opísané ako sa to nezadržateľne valí dopredu. Prisám bohom, keď po hokeji napadli toho Ochráncu, modlila som sa aby neprišli aj na naše dve hrdličky ;)

4 Erin Erin | E-mail | Web | 30. listopadu 2011 v 18:24 | Reagovat

Dvě z mnoha pro mě nejlepších věcí na světě :)
A děkuji moc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama