Červenec 2012

Nekašlu na vás, jen odjíždím

31. července 2012 v 17:30 | Erin |  Ostatní :)
Áno, i já nějakou dobu vypadnu z ČR a vrátím se jedenáctého srpna.
V době, kdy vyšel tenhle článek, sedím v autobuse, které je na cestě do Prahy a pokouším se chytit Wifi...
Pět minut po půlnoci by mi mělo letět letadlo... jsem strašnej posera! Letadla se bojím jako čert kříže a poletíme čtyři hodiny... Chtěla jsem vám říct, že vás mám ráda... :D Ne, nebudu to hrotit. Prostě budu muset přežít :)
Jenom jsem vás chtěla poprosit, abyste se nevztekali, když vám ty dny nebudu komentovat články a číst příběhy. Doženu to, až se vrátím.
Blog neumře, jsou přednastavené nějaké články, jedna kapitola OŽ a asi tři kapitola Volání svobody, nějaké fotky a no... uvidíte... :))
Takže se tu mějte hezky a nashle za jedenáct dní! :)


Vyjde:


  • 2.8. 2012- Nějaké fotky
  • 4.8. 2012- 6.kapitola Volání svobody
  • 8.8. 2012- Recenze knihy
  • 10.8. 2012- 19. kapitola Ochránce života


5. kapitola 2/2

29. července 2012 v 14:13 | Erin

"… jenom dostal ránu do hlavy, probere se." Do uší se mi dostává známý hlas a já se se zasyčením zvedám do sedu. Tím prudkým pohybem mi do hlavy vjíždí ostrá bolest.

Otevírám oči a hned poznávám, že nemůže být o moc později, než když mě ten chlap omráčil.
Daeron mi věnuje kyselý úšklebek.

"Jak to, že…" Chci se zeptat, proč nás nechali žít, ale Daeron mě přerušuje.

"Nechtěli nás zabít. Taky utíkali."

"Co?!" vylétávám. "Já je poslal na jih!"

"Nemohl si to vědět," spěchá mi na pomoc Mychel.

"To nemohl," přisvědčuje Daeron. "Máme i pár základen na jihu."

"Jaká je šance, že na ně narazí?" zajímám se a modlím se, aby to nebylo…

"Minimální. Ale tys taky nevěřil, že se dá utéct. Takže buď v klidu a zvedej se. Musíme zase jít."

5. kapitola 1/2

29. července 2012 v 14:12 | Erin
5. kapitola VS, doufám, že se bude líbit :)
PS: Omlouvám se za to dělení, je to na pěst ://




"Tak skočte!" povzbuzuje nás Daeron, který přeskočil plot z toho nejnižšího stromu, jaký jen dovoloval plot přeskočit. Já a Mychel jsme o dost výš a ani jeden z nás nechce skočit. Pomyšlení na to, že stačí jedna chybička a zabije vás elektřina, je 'trochu' odstrašující. Daeron nás probodává posměšným pohledem. Nejspíš vůbec nevěří, že to zvládneme. Čtyři metry je přece jenom docela výška.

"Můžeš držet zobák?" zajímá se Mychel.

"Ale jistě. Jenom bych rád připomněl, že máme za zadkama vojáky, kteří se nás pokusí zabít a jestli tam ještě budete stát a čučet, jako veverky, kterým někdo ukradl zásoby, tak odcházím!" Umí člověka pořádně vyhecovat. Odrážím se co největší silou, přelétávám plot a dopadám na nohy. Abych zmírnil bolest, která mi vyšlehává od chodidel až do kolen, musím se překulit a udělat kotoul.

Nakonec to nebylo tak hrozné.

"A já čekal, že na zem dopadneš smaženej," vzdychá na oko nešťastně Daeron.

"Promiň, že ti kazím plány," šklebím se a zvedám oči k větvi, kde stále stojí Mychel.

"No tak!" popuzuje Daeron i Mychela. "Když to zvládl i pan neproblémový, musíš to dát levou zadní." On se do mě pořád bude navážet. A bude to dělat tak dlouho, dokud mu znovu jednu nevrazím!

"Ze země se to snadno kecá," odvěcuje Mychel, ale i přes to skáče. Zatajuju dech a úlevně si oddechuju, když dopadá stejně jako já. Ani jeden z nás si nic neudělal, takže… můžeme vyrazit dál. Jenomže kam?

"Co teď?"

kapitola 18 4/4

21. července 2012 v 13:31 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

"Steve! Panebože, to…"
"Jestli řekneš, že jsem to neměl dělat, budu tě do konce života strašit jako duch," chraptí.
Šíp projel celým jeho ramenem, ale to není vše. Povrch šípu je pokrytý slabou vrstvou Woddova kovu, což mu působí neuvěřitelnou bolest.
Pomáhám mu do sedu a on se pořádně nadechuje.
Půl minuty.

kapitola 18 3/4

21. července 2012 v 13:04 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr


Po třech vteřinách, kdy necítím žádnou bolest ani nevidím hvězdičky, dostávám odvahu podívat se, co se stalo.
Nathan stojí asi metr přede mnou. Ale dál nemůže, protože ho magická hranice kolem města nepouští.
Dochází mi, co Timothy udělal. Celou tu hranici posunul mezi sebe a mě. Jenomže hranice dovnitř nikoho nepustí, ať je to člověk, Ochránce, Výjimečný, beruška nebo příšera.
Timothy je tam sám proti Sebastianovi, desítkám příšer a možná i Nathanovi. Ale ten se zatím drží u mě.
Než se Timothy vrhá na Sebastiana, on stíhá vyslat proud své moci na hranici. Ozývá se příšerné skřípění, to když se mísí dobrá a zlá magie, a moc dodává hranici světle modrou bravu. Takže už ji vidí i příšera, které se marně snaží proniknout k nám.

kapitola 18 2/4

21. července 2012 v 12:58 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

Další den navštěvujeme pana Lebedeva, který nám objasňuje, proč máme zase zablokované schopnosti.
"Šlo o to, že Sebastian použil obrovské množství energie najednou, aby stvořil, co popisujete. Bylo té moci tolik, že to vyslalo blokační vlnu napříč celou naší Matičkou Zemí. Schopnosti se všem Výjimečným i vám vrátí sami. Chce to jenom čas. Někteří Výjimeční, i já, zase své schopnosti mají.
"Co když je chci co nejdřív?" ošívá se Timothy na židli.
"Tak se musíš snažit," usmívá se pan Lebedev.

kapitola 18 1/4

21. července 2012 v 12:56 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
Ták a je to tady.
Jsem ráda, že jste se prokousali až sem.Myslím vás, ti co máte přečtené to neuvěřitelné množství textu, mnohdy nudného, plného chyb a často s vynechávnými větami :D
Tuhle kapitolu bych nazvala asi jako: "Konečná, vystupovat, přestup na vlak do města Snad šťastnější život"
Doufám, že se vám bude líbit a nekamenujte mě za smrt těch dvou... Je lepší zbyvit se jich hned, než aby se za nimi táhla smrt jako smrad... mají to rychle za sebou... Heh, já už končím, prozrazuju moc... { snad už mrtvý zůstanou :D}
PS: Omlouvám se za to příšerné dělení. Tahle celá kapitola má 14 stran A4= něco přes 43 ooo znaků. Tudíž by se to mělo vejít do dvou článk, ne do čtyř :/


Erin



Probouzím se okolo šesté hodiny odpolední. Hned jak mi dochází, co se děje, musím se usmát. Slyšela jsem, co mi Timothy včera řekl. To, co mě ochránilo před zlými sny.
Pomalu vstávám, abych Timothyho neprobudila, a opatrně se protahuji.
Ve vzduchu je cítit voda s typickou vůni mokrého asfaltu po horkém dni. Muselo před chvílí pršet, protože vodu z ranní bouřky by slunce dávno vysušilo. Skrz malé okno prochází několik paprsků světla, ve kterých se lesknou částečky prachu. Přes sklo spatřuji pár lidí z vedlejších chatek, kteří zjišťují škody, co natropila ranní bouře. Naštěstí to vypadá, že obyvatelé téhle chaty už se dnes na obhlídku nechystají.

4. kapitola 2/2

20. července 2012 v 6:29 | Erin


A i tak se Daeronovi podařilo nějak je obelstít, protože on a Petyr tu nejsou.
Mychela i Deonteho vojáci rychle dávají do klidu. A to tak, že se zbraněmi u hlavy musejí přihlížet smrti své rodiny. Oba dál vzdorují, snaží se dát jasně najevo, že tohle je moc.
Naerys začíná znovu plakat a já ji hladím po vlasech.

4. kapitola 1/2

20. července 2012 v 6:28 | Erin

Přeji dobré ráno, odpoledne, večer s novou kapitolou Volání svobody. Mám k ní jen pár slov.
Prostě... chci co nejlépe vystihnout, jak žijou původní obyvatelé planety.
Já vím, já vím. Je to kruté, ale jinak by je to nepodnítilo k jistým krokům. Takže se omlouvám citlivým duším :)
PS: Pto příznivce OŽ- 18.kapitola je hotová, jen čekám na zbavení chyb :)





"Takže, co po tobě chtějí?" ptá se chraplavým hlasem Daeron, když přicházím k rybníku, na jehož břehu sedí. Šel jsem co nejtišeji, stejně to ale nepomohlo.
"Proč by měli něco chtít?"
"Protože jestli si jim neřekl to, co po tobě chtěli, abys jim řekl, tak tě určitě začali vydírat. Hádám, že to vede ta mrcha Amanda a nejspíš vyhrožuje přes Deonteovu rodinu."
"Bingo, vyhráváš hlavní cenu," bručím. "Proč si chtěl zabít Browna?"
"Jo tak takhle na mě," směje se, ale najednou jeho tvář zase zvážňuje a tváří se stejně chladně, jako když mluvil a Amadnou. "Snad si nemyslíš, že ti to řeknu."
"Nemyslím, doufám v to."
"Když ne?"

3. kapitola 2/2

18. července 2012 v 12:56 | Erin

"Zlomte mi ruku a kulku v hlavě máte jistou, nebo alespoň skončíte s lidma, jako on," kýve hlavou směrem ke mně. Stále je ledově klidný, ale teď mu z hlasu čiší i jasná výhrůžka. On jim vyhrožuje a ani se to nesnaží skrývat! "Brown nebude mít moc radost, že jste to udělali za něj." Nejspíš velitel této malé skupiny si vztekle odfrkuje a ještě jednou přetahuje Daerona přes obličej. Pak ho vojáci pouští. Během vteřiny je na nohách a na rtech mu hraje vítězný úsměv. "Pořád jste nám neřekli, proč jste nám to dali." Svůj úsměv trochu rozšiřuje, protože tím, že nám vojáci musí odpovědět, to pro ně bude vypadat jako potupa. A skutečně! Oni mlčí a jenom na Daerona upírají vražedné pohledy. "No? Jestli je to naše poprava, chci tam být včas, nechci si nechat ujít něco důležitého."

3. kapitola 1/2

18. července 2012 v 12:55 | Erin




O dva týdny později s Daeronem trávím mnohem víc času, než bych chtěl. Pořád povídá o tom, jak je důležité dát o sobě vědět, že se nám něco nelíbí. Že nemusíme být jenom oběti. Že si zasloužíme lepší zacházení.

Já ho ignoruju. Neví, co říká. Je to člověk, se kterým nechci mít nic společného, protože má úplně jiné názory. A když se vyjadřuje nahlas, je nebezpečný stejně jako zbraň u spánku.

Kupodivu se ale chová slušně. Nesnaží se působit nějak vzpurně, ale oheň v jeho očích nikdo neuhasí. Ten zhasne jedině tehdy, až ho někdo skutečně zabije. Až když si je jistý, že ho nikdo neslyší, začíná do mě hustit svoje přehnané názory. Celý život mi bylo tloukáváno do hlavy, že zrovna takové jsou špatné. Trestu hodné.

Ty dva týdny mu dávají docela zabrat. Jak jsem si myslel, ve městě nebyl zvyklý na drsnou práci každý den. Dostává do těla, ale sarkasmus a pohrdání mu to z obličeje nesmazalo.

Je neděle a sluneční žár přímo vybízí k odpočinku u vody. K povalování se. Většina dětí se koupe v rybníku a hází po sobě bahno ze dna.

2. kapitola 2/2

14. července 2012 v 15:35 | Erin


"Ano, pane."
"Výborně. Za měsíc ho chci vidět krotkého jako beránka. A jestli ne, nejdřív se budeš dívat, jak umírá Deonteova rodina a pak nechám zabít i tebe. Ale budeš umírat týdny, aby si umíral s prosbou o smrt!" Myslí, že mi svou výhrůžkou nažene strach? Povedlo se, ale za ty léta už jsem se přestal strachovat o sebe, jako o své blízké.
Sklápím hlavu a oni odcházejí. Daerona nechávají ležet na zemi a nechávám ho tam i já. Jenom se koukám na oblohu a přemýšlím, co to má znamenat. Ví, že je tenhle kluk tak nenapravitelný, že už rovnou chystají popravu mých přátel? Nebo to je jenom určitý způsob, jak mi dát zabrat za to, že jsem je dokázal skoro dva týdny myslet si, že jsem lepší? Že na ně vyzraju?
Skláním se k Daeronovi. On se snaží vyškrabat na nohy, ale sám se dostává akorát na čtyři. Pomáhám mu na nohy a přidržuju ho, aby nespadl.

2. kapitola 1/2

14. července 2012 v 15:34 | Erin
Protože se někteří ozvali, že by chtěli další kapitolu, tak jí tady máte =)
Omlouvám se za to dělení, ale jinak to nejde.
Tahle kapitola, stejně jako několik následujích je krutá, ale jak už jsem psala... musí být špatně, aby pak mohlo být líp, tak prosím, neodsuzujte tuhle povídku, protože je ze začátku krutá. Já to vím, ale ne všechny věco jsou vždy růžové a i takové věci se ve světě dějí...





Kupodivu se ten večer nic neděje. Žádná cílená smrt pro zábavu našich pánů. Žádné tresty za nesplněnou práci. Po nikom nic nechtějí.

Je to zvláštní.

Sedím na židli obkročmo čelem k opěradlu a Karli mi na záda pokládá mokré utěrky. Krásně to chladí a mě to ulevuje od bodavé bolesti, která mi do zad vjíždí při sebemenším pohybu. Karli mi sdělila pouze to, že mám na zádech nějaké modřiny. Už mockrát jsem viděl následky takového útoku, a jen modřiny z toho nebyly, ale… nebudu to víc řešit. Za prvé nemám jak, a za druhé si nemůžu dovolit dělat ze sebe chudinku, když potřebuju pracovat i za otce.

Opatrně se zvedám a koušu do jazyka, abych obličej nekřivil bolestí. Vytahuju se na trámy a dostávám se na naši provizorní půdu, kde otec spí. Nevypadá ani o trochu líp, celý se třese a na dotek je vařící.

1. kapitola

13. července 2012 v 13:53 | Erin



Posouvám peřinu výš k otcově hlavě. Celý se třese a po čele mu stéká kapka potu. Chvíli si ho jenom prohlížím a musím posoudit, že vypadá ještě hůř, než včera. Alespoň, že spí. Včera kvůli křečím nemohl ani to a já zůstal celou noc vzhůru.
Seskakuju z půdy a ocitám se rovnou k malé kuchyni. Takhle vypadá náš dům, teda něco v tom smyslu. Pouze dvě místnosti, půdu jsme museli nedávno přidělat, protože se otcův stav stále zhoršoval. Žije nás zde sedm. Já, můj otec, jeho nejlepší přítel Deonte, který má dvě dcery a dva syny. Můj otec i Deonte přišli při Velké kolonizaci o své manželky. Bývali by vzali i Karli, Deonteovu starší dceru, a Naerys, mladší dceru, kdyby nebyly ještě dětmi.

Prolog

13. července 2012 v 12:22 | Erin
Tak tady je prolog k mojí druhé povídce. Já vím, začátky jsou těžké a ani Volání svobody není výjimkou, takže berte prosím ohled na to, že je to jenom jakýsi úvod do děje. Kdyby se našel někdo, kdo by si přál 1.kapitolu, ať se nezdráhá napsat. Mám jí hotovu, stačí jí sem jenom překopírovat.
Přeji příjemné čtení! :)







Sto dvacet osm tisíc světelných let.

Tak daleko se nachází moje rodná planeta od planety Země.

A ač se zdá tato vzdálenost nepřekonatelná, i tak nám nepomohla. I tak umírali tisíce lidí a i tak jsou vykořisťováni další nespočty původních obyvatel mé planety.

Datterie- tak se jmenuje, ale to jméno je tu zakázané.

Volání svobody- anotace

12. července 2012 v 21:45 | Erin

Volání svobody


Pozemský rok 2024.
Pro lidi ze Země rok neskutečného objevu- zjišťují, že ve vesmíru nejsou sami.
Pro lidi z planety Datterie to ale znamená časovanou bombu. Bombu, která vybuchne, když na jejich planetě přistane první pozemská loď a začne novou planetu obléhat. Pozemšťani jsou posedlí mocí a během pár týdnů je Datterie v jejich rukách.
Přátelští obyvatelé mírumilovné planety se stávají otroky bez svobody, kteří pracují ve dne v noci jenom proto, aby přežili a navzájem se uchránili před lidmi ze Země, kteří nad nimi mají plnou moc.
Na této planetě se narodil i devatenáctiletý Joell, který už nevěří, že by se mohl dočkat svobody. Svoboda je totiž luxus, který si nikdo z původních obyvatel Datterie nemůže dovolit.
Ale jednoho letního dne mu jedna osoba změní život. A nejde o dívku, do které by se zamiloval a pokusil se s ní utéct. Ne, tady půjde o někoho mnohem nebezpečnějšího...
Poslechne Joell volání svobody, nebo se nechá zlákat vyhlídkou celkem bezpečného života, kdy je ale jen podřadným otrokem?


kapitola 17 3/3

11. července 2012 v 12:17 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

"Nemáme jak," šeptá jen a po zbytek času, kdy jsme sami, mlčíme.
Přichází pro nás snad deset vojáků. Oběma nám nasazují puta, a když se na ten krátký okamžik dostáváme ven, dochází mi, že jsem mrtvej muž. A nemám strach z těch chlapů s puškami, nebo z důstojníka. Ne, mě popraví Steve a Arriane až zjistí, že jsem jim nezavolal, když jsem mohl. Ten okamžik, kdy jsme udtíkali před policisty a davem lidí by stačil k tomu vytáhnout mobil a vytočit jeho číslo. Bylo by to tak snadné...
Je jasná a teplá noc. Takže jak je to dlouho? Den, dva, co jsme pryč?
Mně, Erin a jednoho vojáka posazují do zadní části autobusu, která je od zbytku oddělená neprůstřelným sklem a mřížemi. Je to prostor asi dva krát dva metry. Naproti mně a Erin sedí ten voják a míří na nás svojí zbraní. Nad ním si všímám otevřeného okna. Jasně, sice to pěkně větrá, ale taky to může být jediná možnost k útěku. Za neprůstřelným sklem je prostor pro vojáky. Někteří nás bedlivě pozorují, někteří se jen baví s ostatníma.
Erin za celou tu dobu neřekla ani slovo a je pořád stejně pobledlá. Navíc i já začínám cítit únavu a je fakt, že mám taky dost hlad. Jenomže zmiňte se o potřebě hladu a oni před váma sní to nejchutnější jídlo, které jen seženou. Je jasné, že vám nic nedají.

kapitola 17 2/3

11. července 2012 v 12:16 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

Skopávám ze sebe otupělé muže a vrhám se dopředu. Něco mě ale tahá za ruku a to mě také zastavuje.
Sakra, pořád mám na ruce tu spropadenou věc!
Očima rychle hodnotím situaci. Muži, co dostali ránu, se už pomalu zvedají a Erin už je skoro venku z cely. Je to jasné. To lanko nepřetrhnu, takže musím jít hned ke zdroji. Přibíhám k plastové krabici na zdi a s co největší silou do ní kopu. Na potřetí se ozývá zachrčení a ocelové lanko vypadá zevnitř. Jsem volný. Sice za sebou musím táhnout skoro šest metrů ocelového lana, ale to už je maličkost, navíc dobrá zbraň.

kapitola 17 1/3

11. července 2012 v 12:15 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
Po dlouhé době se zase hlásím s novou kapitolou.
Je... divná. Ale jak mnozí z vás odhadli, po pohodové kapitole přijde snad trochu vzrůša a napětí, ale to už musíte posoudit vy :)
Pro fanoušky našeho drzého blonďáka, celá kapitola je z jeho pohledu... =)

Timothy



"Ty nemáš v úmyslu jim volat, i kdyby se něco pokazilo, co?" ozývá se Erinin hlas za mými zády.
"Ne." Zná mě až moc dobře. Být to někdo jiný, nenáviděl bych ho, kdyby mě tak dobře znal. Kdyby věděl, co udělám. Bylo by to dost nebezpečné. Ale Erin je jiný případ.
Ona jen mučednicky vzdychá, ale nic neříká, i když s tím nesouhlasí. Tohle zase vím já. Samozřejmě to není tak, že bych někoho nechal, aby ji zabil. Ale zase nehodlám ohrožovat život Stevea a Arriane nebo kohokoli dalšího. A pak je tu ještě Nathan… kdyby se mi naskytla druhá šance ho zabít, zkusím to. Ale víc jak svůj život ochotný riskovat nejsem.
S baterkou v ruce vycházím asi dvacet schodů. Je to úzké točité schodiště, navíc příšerně strmé. Tohle mohl vymyslet jen psychicky narušený architekt, protože si nedokážu představit, že někdo ze shora tahá bedny s jídlem a spoustou dalších kravin.

Přežila jsem

7. července 2012 v 20:03 | Erin |  Recenze knih

"Když už nejsme schopni změnit situaci, stojíme před výzvou změnit sami sebe..."

Viktor E. Frankl


Alex Rider- Akademie Point Blanc

5. července 2012 v 18:35 | Erin |  Recenze knih

"Statečně umřít je lepší než si život zachránit..."

Publius Cornelius Tacitus

Alex Rider- Akademie Point Blanc


Napsal: Anthony Horowitz

Když se řekne Alex Rider, první, co se mi vybaví je, že tu knihy budu mít tak do pěti hodin přečtenou, že napětím nebudu moct ani pořádně dýchat a že by měli natočit podle knižní předlohy všechny knihy o Alexu Riderovi.