DH- 6.kapitola 1/2

10. února 2013 v 13:17 | Erin |  Děti hvězd




Zdravím!
Já vím, brzy, co? Člověk by řekl, že když je pololetí, tak učitelé trochu povolí a nechají vás vydechnout. Někde možná jo, ale tak ne v tom našem ústavu. Škola by ale byla vedlejším problémem. u nás doma je hotový lazaret. Maminka si nadvakrát zlámala nohu, takže se všichni snaží s něčím pomáhat, už skoro týden se u nás vrtá kvůli novýmu internetu a přísahám bohu, že tříletý dítě vás vyčerpá mnohem víc, než půlmaraton. Ani ne fyzicky, jako psychicky -_-" Takže nemám chuť na psaní, ke všemu nemám brýle a dneska jsem přišla i o čočky. Moje oči dneska odmítly spolupracovat a čočky musely nekompromisně ven. Naštěstí má k životu člověk psaní- deník, povídky-> tajže až přijdou kdekoli uřvané kapitoly, budete vědět proč :D Ale dost stěžování si... užijte si kapitolu, po DH sem hned hodím VS a možná i jednu část OŽ- nezapomínám na ty povídky, ale teď je holt nějaké špatné období... ale bude líp! =)
PS: Omlouvám se za dělení, ale blog.cz stále někdo nenaučil počítat.

Přemýšleli jste někdy o tom, co byste dělali, kdyby k vám do domu vtrhli cizí lidi? Týpek má u pasu zbraň a vytahuje se na vás s nějakým pochybným průkazem britské tajné služby. A vlastně vám řekne, že s nimi půjdete, i kdyby mělo dojít k variantě, že použije násilí.
Já o tom přemýšlím právě teď.
A naprosto nic mě nenapadá. V hlavě mám úplně vymeteno, a kdyby se mě zeptal na jméno, asi bych mu neodpověděla. Tohle se přece děje jenom v blbých amerických filmech. Nebo ve snu, napadá mě.
Harris na mě dál kouká a čeká, co budu dělat. Tváří se dost vážně, ale je to jenom nacvičený úřednický výraz, pod kterým se schovává trpělivá a celkem chápavá tvář muže, který soucítí s vyděšenou šestnáctiletou holkou.
"M-můžete… odejít?" koktám po nějaké chvíle a odchází z pokoje, ale nechává maličko pootevřené dveře a mně se naskýtá pohled na jeho záda.
Ještě pár vteřin nehybně sedím na posteli a přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych vyběhla z pokoje. Myšlenky na útěk ale zaháním, když venku před domem spatřuju dvě černé dodávky a u nich další lidi. Podruhé během pár minut mě v očích začínají štípat slzy, ale všechny je polykám a jak nejrychleji to jde ve stavu naprostého šoku a zmatení, se oblékám.
"Hotovo?" ptá se Harris, stále otočený zády k pokoji.
"Jo," přitakávám roztřeseným hlasem a on se zase vrací a dveře zavírá. Snažím se držet si od něj pořádný odstup
Zvuky kroků mě nutí zvednout hlavu ke stropu. Jsou i nahoře. Co tam ale k čertu chtějí? Neslyším žádné hlasy, jenom jejich neopatrné našlapování na plovoucí podlaze v obývacím pokoji. To je jenom kousek od ložnice rodičů, nebo pokojů Dana a Matthyase.
"Dobře," promlouvá a já svou pozornost zase stáčím k němu. "Sbalte si pár osobních věcí, mobil mi dejte."
"Co chcete?!" vyhrkávám a věnuju mu jeden ze svých nejzoufalejších pohledů. Moje sebeovládání jde do kopru, nejraději bych začala řvát a vyběhla odsud, i kdyby to mělo být třeba oknem!
"Mobil," zchlazuje mě. Ví, že jsem nemyslela mobil, ale to je mu jedno. Neochotně ukazuju na mobilní telefon na nočním stolku. Sleduju, co se ten muž ve středním věku pokouší udělat. Sundává kryt z mobilu a vytahuje mou SIM kartu. Na místo té původní do mobilu strká jinou a mobil mi zase naprosto bez zájmu vrací.
Co to má znamenat? Prostě akorát vyměnil SIM-ku?
Myslím, že byste teď nenašli na planetě zmatenějšího člověka, než jsem já.
Pomalu začínám do batohu sbírat nějaké věci, které pokládám za důležité a snažím se ignorovat Harrise, který sleduje každičký můj sebemenší pohyb. Během hektického nacházení věcí, které nechci a hledání těch, které najít chci, se stíhám alespoň maličko uklidnit a můj mozek začíná přemýšlet. A stíhá mi navrhnout alespoň to, abych si do kapsy od bundy strčila pepřák, druhý schovávám na dno batohu. Přílišná starost mamky mi teď třeba pomůže, protože to ona mě pepřáky zásobila.
Zapínám přecpaný batoh a vzhlížím k muži, který za celou tu dobu ze mě nespustil oči. Nevypadá jako nějaký mafián, nebo zločinec. Naopak. Kdyby u sebe neměl zbraň a nestál v mém pokoji po druhé ráno, řekla bych, že jde o nějakého úředníka. Unaveného, ale neškodného úředníka, který zastává nějakou důležitou práci.
Naznačuje mi, ať jdu a mě ani nenapadá ho neposlechnout.
Všude se svítí a já se modlím, aby byl některý ze sousedů vzhůru a zavolal policii. To, že Harris nevypadá, jako překupník s lidskými orgány neznamená, že jím není.
S Harrisem za zády vycházím na chodbu. Zrovna ze schodů schází nějaký kluk, kterému z natrženého koutku teče proud krve. Za tím klukem kráčí chlap jako hora, který má Daniela přehozeného přes rameno. Bratr se z něj snaží slézt, snaží se kolem sebe kopat a buší do toho muže pěstmi, ale ten chlápek ho vůbec nebere na vědomí.
"Ten malej se umí parádně rvát," ušklíbá se kluk s krvácejícím koutkem směrem k Harrisovi. Tohle že mu udělal Daniel?
Matty je dalším, kdo schody shází. A za ním další dva kluci. Všichni mají zbraně. Jakkoli jsem se cítila odhodlaně, fakt o množství ozbrojených lidí v jednom domě moje odhodlání srovnává se zemí a pohřbívá ho hluboko do země. Kde jsou rodiče? Proč něco neudělají?
"Lori!" vrhá se ze schodů jako smyslů zbavený Matthyas. Chvíli to vypadá, že ho ti kluci zarazí dřív, než se ke mně dostane, ale někdo jim dává pokyn, aby ho nechali. Matty se ke mně řítí a objímá mě. "Jsi v pohodě?"
Zmáhám se jenom na přikývnutí. "Kde jsou rodiče?"
"Spí," šeptá Matty, "museli je něčím uspat, nebo co. Ale jsou v pořádku. Vůbec nechápu, jak to udě-" Jeden z těch kluků bere Mattyho za rameno a odtrhává nás od sebe.
"Vezměte pány Matthyase a Daniela do auta. Lori a Jeremy do druhého. Pohyb!" velí Harris autoritativně a ti kluci odvádí Mattyho z domu. I bratr má přes rameno hozený batoh a já sleduju, jak vychází do tmy, který se mísí se světly lamp. Když spatřuje dodávky s tmavými skly, zastavuje se, ale ti kluci mu nedávají šanci ani na špetku odporu.
Obracím se zpátky do domu, protože se na chodbě objevuje Jeremy. Místo pod levým okem má nateklé a z levého spánku mu teče pramínek krve. Vypadá to, jakoby dostal pěstí a dotyčný měl prstýnek.
Po dvou krocích po něm někdo skáče zezadu a další mu přibíhá na pomoc. Musí mu zkroutit ruku za zády, aby se Jeremy přestal vzpírat. Když se bratrovi obličej křiví bolestí, tlumeně vyjekávám a dělám krok k němu. Ani ve snu bych nedoufala, že by se jim Jeremy nebránil. Nemá v povaze podřizovat, když se mu situace nelíbí. A teď se mu určitě příčí jako nikdy. Mohli by mu vyhrožovat zmlácením, ale on má moc veliké ego na to, aby přiznal porážku. Ale tohle všechno u něj převládá jen, když je sám. Když jsou do toho namočení i jeho sourozenci, umí se krotit. Do teď si nejspíš myslel, že jenom jeho vytáhli z postele Stejně jako já, dokud jsem neviděla Dana a Mattyho.
"Nic se vám nestane," prohlašuje Harris tiše a chytá mě za loket a odtahuje trochu stranou.
"Tak jako Jeremymu?" Znovu mám chuť dát se do pláče, znovu si to ale zakazuju.
Ti, kteří se pokouší zpacifikovat Jeremyho, jsou o něco starší, než ti, kteří odváděli Mattyho. Starší a taky mnohem naštvanější, protože jim Jer dělá takové problémy. Jeden z nich, vysoký blonďák, který má asi zlomený nos (Jeremy se vážně činil), odněkud vytahuje takové ty plastové pásky a svazuje jimi Jeremymu ruce kolem zápěstí.
"Čekal bych od vás mnohem lepší výkon!" peskuje ty kluky Harris.
"Má sílu!" brání se blonďák a krčí rameny. "A pere se."
"Neměl by představovat žádný problém!" vyštěkává zlostně Harris a blonďák zavrtává pohled do země. "Pojďte," nenaznačuje mi směr ven z domu.
Jedna dodávka se akorát rozjíždí. Takže přeci jenom byly potíže i s Matthyasem.
Rozhlížím se po ulici, ale všude je mrtvolné ticho. Sleduju, jak v našem domě začínají postupně zhasínat všechna rozsvícená světla. Nakonec z domu vychází jedna z dívek a vypadá, že zamyká vchodové dveře.
Harris mi znovu zataháním za bundu naznačuje, že tady nemíní vystát důlek a ukazuje na otevřené dveře od auta. Jediné místo, které je obsazené, je místo řidiče. Za volantem sedí podobě stejně starý muž jako Harris.
Sedám si do druhé řady sedaček až k oknu. Než do auta dostávají Jeremyho (dostat ho z postele je jedna, ale narvat ho do cizího auta s cizími lidmi je nadlidský výkon), mám čas se pořádně vydýchat. Všechno si promyslet. Z myšlenek mě ale vytrhává rána, když někdo přiráží bratra zády k autu. Vidím, že má ruce v místech, kde ho svazují plastové pásky, pořezané a teče mu krev. Nevím, jestli mu vyhrožují, každopádně Jeremy už celkem spořádaně nasedá. Vedle mě si někdo sedá, ale já zrak upírám z okna. Nechci vědět, kdo vedle mě sedí. Do řady před náma si Jeremyho mezi sebe posazuje ten zraněný blonďák a někdo další od nich.
"Nechcete nám říct, co tohle má znamenat?!" běsní bratr. Když ne svaly, tak alespoň slova. Uklidnilo ho, ale jenom ne chvíli.
"Nemám pravomoc vám cokoli říkat, ale když všechno půjde hladce, počítám, že pozítří večer budete dostatečně informování," vzdychá Harris unaveně.
"Pozítří je mi to k hovnu, když nám do baráku naběhne parta cizích lidí s bouchačkama, vyvlečou vás z domu, posadí do dodávky. A dál?" Jeremy by spíš raději chtěl vědět, jak odsud utéct, nebo co s námi
"Jeremy, vím, že jste rozrušený…"
"Rozrušený? Ani náhodou! Já jsem kolosálně nasranej! Co je s Matthyasem a Danielem?!" Tak tahle bije. Jeremy je z nás čtyř nejstarší, nejspíš za nás cítí odpovědnost.
Nevím, jestli je dobré takhle vyvádět. Kdyby byť jenom jedinkrát vystřelili, Jeremy by tolik odvahy neměl, ale kdo je tady šéf, ještě neukázali. Ne takovým tím násilným způsobem, protože se nikomu nic vážného nestalo. Ale nejsem si jistá, jestli se to udrží na téhle 'snesitelné' tenké hranici, protože například blonďák se zlomeným nosem vypadá, že by se mu udělalo nejlíp, kdyby Jeremymu mohl trochu upravit obličej.
"Jsou asi tak čtyři kilometry před námi, ve stejném autě, jako vy, živí a zdraví."
"Bezvadný!"
"Poslyšte," obrací se na Jeremyho Harris, "něco vám poradím, ano? Zavřete klapačku! Já nemám pravomoc vám cokoli říkat, mou prací je vás a vaše sourozence bezpečně dopravit na jisté místo. Chápu, že máte strach, ale pokud budete dál mluvit, nařídím některému z vašich společníků, aby vám tu pusu zavřeli. A věřte, že to udělají asi rádi, i když jsou tu od toho, aby se vám nic nestalo. Jste a budete v bezpečí. Neublížíme vám. To vám musí pro začátek stačit."
"To vám musí stačit," opakuje Jeremy naštvaně. "Sundejte mi ty pásky, řeže to."
"Zkuste to znovu."
"To jako chcete, abych poprosil?" Bratr poslední slovo vyslovuje, jakoby ho mohlo zabít.
"Za pokus to stojí. A než se rozhodnete jinak, než je zkusíte přervat, spíš si podřežete žíly," usmívá se zářivě Harris a sleduje bratrovu reakci. "Tak co?"
"Beru žíly," prohlašuje bratr. Jeho ego o normálním rozměru Švédska se už takhle muselo zmenšit, po tomhle by mu nejspíš nezbylo vůbec nic.
"Jak myslíte." Jeremy upadá do ticha a i když ho to musí bolet a sedět v rukama spoutanýma za zády musí být značně nepohodlné, nesnaží se o nic, co by mu mohlo cestu alespoň maličko zpříjemnit.
Harris a řidič si o něčem tlumeně povídají, v Jeremyho řadě panuje nepřátelská nálada a v té mojí je prostě ticho.
Po půl hodině jízdy se dostáváme na frekventovanou dálnici a já se pokouším o spánek. Zdá se mi to jako nejlepší varianta, protože tady nic jiného nezmůžu. Stejně se mi usnout dlouho nedaří, ale únava jako vždycky vítězí.
S pocitem rozlámanosti se probouzím s tváří přitisknutou ke studenému okýnku. Akorát dodávka zastavuje u čerpací stanice, která je součástí obrovského nákupního centra v nějakém městě. Marně se snažím najít něco, co by mi napovědělo, kde se nacházíme. Nějakou ceduli, upoutávku jako 'Vítejte v Někde!'. Ale nemůžu najít nic, co by mi poradilo. To je, když něco nutně potřebujete najít, co jindy nacházíte zcela běžně, ale teď se mi nedaří.
"Fajn," promlouvá Harris zepředu a budí i všechny ostatní. Ještě pořád je tma, ale hodiny na palubovce ukazují půl osmé ráno. "Vidím to tak na hodinu, dvě. Víte, co máte a nemáte dělat. Tak jo, ven." Předposlední větu nejspíš směřoval všem, jenom mě a Jeremymu ne. Neochotně se soukám z auta a chci se dostat k bratrovi, kterému už naběhl pěkný monokl, ale plastové pásky mu konečně přestřihávají. Jeho zápěstí vypadají hrozně, ale řidič dodávky mu do ran lije trochu kysličníku a čistí mu kůži od krve. Chci se k němu dostat a obejmout ho, ale nedaří se mi to
Dva kluci, co se mnou seděli v autě, se sice netváří tak kamenně jako ostatní, ale ani se neusmívají se na každého, koho potkají, ale to nedělám ani já. Mám chvíli času si je prohlédnout. Jeden z nich je černoch, s krátkými tmavými vlasy a velikýma hnědýma očima. Ten druhý má hnědé vlasy a zvláštní, zářivé oči, těžko říct, jakou mají barvu. To je ale jedno, protože vypadají snad nejvíce přátelsky ze všech tady. U Jeremyho se naopak drží ti, kteří se tváří, že jim je všechno jedno a nejraději by něco, nebo někoho zmlátili. Bratr představuje perfektní cíl, ale drží svoje nervy na uzdě.
Strach, co ze mě na chvíli opadl, se mě znovu zmocňuje. Nejraději bych si dala pořádnou facku. Jak tady můžu říkat, že vypadají přátelsky, když nás unesli?
A mají zbraně. Spoustu zbraní, abych byla přesná.
Celkem mě překvapuje, když nás všechny Harris zve na snídani do McDonaldu. Procházet kolem tolika náhodných lidí je příšerné, protože mám chuť vykřičet na celý obchoďák, co se nám děje a že chci domů. Očima se snažím dávat najevo, že k nim nepatříme, ale lidé kolem nás chodí bez povšimnutí, každý jde za svým, spěchá do práce nebo do školy, kupují si svačiny, telefonují a ignorují každého, jenom ne sebe.
V McDonaldu se setkáváme se skupinou z první dodávky. Daniel a Matty se drží u sebe, ale nemluví a jedna z holek neustále těká očima jejich směrem. Asi se jí nelíbí, že jsou spolu, když já a Jeremy se k sobě nemůžeme přiblížit.
"… ne, žádné větší problémy. Jeremy je trochu výbušný, ale už jsem měl i horší případy," dostává se ke mně útržek hovoru Harrise a muže z druhé dodávky.
V Macdonaldu sráží několik stolů k sobě, ale nenechávají nás sedět u sebe, ani Daniela s Mattym. Vlastně nás každého posazují úplně jinam.
V kapse mi začíná zvonit mobil a všichni u stolu utichají a stáčí oči ke mně. Zvláště Harris se tváří… divně.
"Kdo vám volá?" chce vědět. Já hovor vypínám, mobil strkám do kapsy a očima propaluju stůl před sebou. Když vidí, že se nemám k odpovědi, dodává: "Lori, jsme na jedné lodi."
"To teda nejsme!" vrčí Jeremy.
"Já jsem jí volal," přiznává se Matty a tím maří můj pokus neprozradit ho. Získává si pozornost všech. Jejich šokované výrazy jsou pro mě překvapením.
"Jak si zjistil její číslo?" mračí se.
"Když jste vyměnili kartu mě, došlo mi, že jste museli vyměnit i ostatním. Nejdřív jsem zjistil to svoje a myslel jsem, že číslo Lori bude změněné minimálně." A je to tady. Matty je génius, co se týče matematiky a informatiky.
"A na to si přišel jak?"
"Ne všichni používají DIF SIM karty, které zavedla CIA teprve před dvěma lety," vypouští z pusy Matty a tentokrát jsou vyvedení z míry všichni, až na Dana, který si asi neuvědomuje, o čem bratr vůbec mluví.
"Dovol mi další otázku," odkašlává si Harris. Přísahala bych, že mu cukly koutky. "Odkud máš informace o tajných projektech CIA?"
"Vy jste od policie?" Matthyas viditelně bledne, nejspíš se mu udělalo špatně.
"Ne, do policie máme dost daleko."
"Ale nehrozí rodičům nebo mě vězení, když vám to povím?"
"To, co ti hrozí, je maximálně pochvala za výjimečné schopnosti v oblasti výpočetní techniky a upozornění, abys to vícekrát nedělal," vzdychá Harris a čeká na odpověď, stejně jako všichni ostatní.
"Ukradl jsem je." U stolu je chvíli ticho, pak se ale Harris začíná smát. Působí to zvláštně.
"Takže už víme, kdo se jim naboural do systému a málem nás kvůli tomu zavřeli, protože samozřejmě podezírali nás. Víckrát to nedělej, a to myslím vážně."
Matty ukradl tajný projekt CIA… a oni mu řeknou, aby to už nedělal? Jeremy se mě očima ptá, jestli jsem slyšela to samé. Já nepatrně přikyvuju a uvažuju o tom, co na sebe teď Matty prásknul.
Od malička se hrabal ve všech možných přístrojích, z ovladačů prakticky na cokoli vždycky zmizely kryty, pamatuju si, že když mu bylo dvanáct, opravil mámy rádio jenom z pomocí kusu obyčejné špejle. Ve škole se podílí na tvoření webu školy, ale že je až tak… dobrý?
Dál se hovor stáčí úplně jinam a Matty s Danielem prolamují ledy. Baví se s nimi skoro o všem, jak se jenom kluci mohou bavit. Hlavním tématem jsou překvapivě auta, sport, jídlo a občasná kolemjdoucí v krátké sukni.
Mattyho udivuje, že se s nimi dá bavit o nějakých super výkonných počítačových programech, Daniel zjišťuje, že všichni se učí karate nebo jiné bojové umění. Já a Jeremy mlčíme, sedíme jako zařezaní, pokoušíme se být neviditelní, oba bychom nejspíš byli raději někde úplně jinde. Ale my dva se mezi tolika lidmi ztrácíme, takže by nikoho nenapadlo, že nás unesli a nejsme tu z vlastní vůle.
Matty a Dan nám v postoji těch, kteří se nenechají zmanipulovat, moc nepomáhají, protože se s nimi baví, jako bychom se znali věčnost.
"… to je možný, ale stejně si myslím, že nejlepším hokejistou je moje ségra!" prohlašuje hrdě Daniel a já odvracím zrak od okna. Pár těch kluků se začíná smát, jakoby Dan řekl ten nejlepší vtip, co kdy slyšeli.
"Být tebou, nesmál bych se," promlouvá Jeremy poprvé, naprosto vážným chladným hlasem. "Protože možná si příbuznej s Jackie Chanem, ale na ledě bys byl nahranej."
"Jdu se projít," špitám směrem k nejbližšímu sedícímu klukovi, aby pak všem mohl říct, že se nechystám utéct. Nebo možná i jo…
Celkem normální rychlostí vycházím z McDonaldu a jsem ráda za vzduch neprosycený všemi těmi chemickými chutěmi. Nesnáším Mekáč. Jakmile jsem trochu dál, přidávám do kroku a beru jezdící schody po třech a snažím se vyhýbat všem lidem, co jdou proti mně.
Vycházím z obchoďáku a nadechuju se mrazivého vzduchu. Pohled na zasněženou a zdánlivě čistou krajinu mě uklidňuje.
Co se nám to stalo?
Vím, že mnoho lidí je na tom hůř, než my. Ale s tím já nic neudělám a děsím se toho, co prožívám já teď, ne jiní, o kterých ani nevím. Napadá mě myšlenka útěku. Znovu a zase se o mě pokouší. Jenomže bratři jsou tam a já tady. Bez nich si připadám sama. Kdyby odvedli jenom mě, asi bych se zbláznila, brečela. Takhle se alespoň snažím být jako oni. Stateční, nebo statečnost alespoň předstírají a daří se to.
Po minutě strávené venku jenom v tričku se zase vracím dovnitř. Ale ne k nim, ale do obchodu s luxusním oblečením. Nemám v plánu teď vyrazit na nákupy, protože u sebe moc peněz nemám, ale klidně budu jenom očumovat všechno zboží jenom proto, abych se nemusela vracet.
Takhle procházím všechny obchody s oblečením, elektrotechnikou a dokonce i jedno hračkářství v druhém patře obchoďáku. V obchodě se sportovními potřebami obdivuju krasobruslařské brusle. Ty moje jsou sice už starší, ale nedám na ně dopustit. Což ovšem neznamená, že bych ty nové nebrala, kdyby mi je někdo nabídl zadarmo.
Mojí poslední zastávkou je obchod se šperky. Na první pohled je jasné, že mám v kapse peníze jenom na to, abych se mohla dívat. Ze všech těch zářivých prstýnků, náušnic, náramků, řetízků a hodinek až oči pálí. Ale jsou nádherné.
"Promiňte, slečno, mohu vám nějak pomoct?" Otáčím se za hlasem a koukám na ženu, které může být tak padesát. Má na sobě ošklivý šedivý kostým, na nose tlusté brýle a přísně ulíznutý účes. Její oči vybledlé modré barvy bodají.
"Jenom se dívám," pokouším se o úsměv.
"V tom případě vás poprosím, abyste odtud odešla," vyhazuje mě jemně. Už se chci nadechnout a říct jí, že nedělám nic zlého, když se jenom koukám, ale někdo je rychlejší.
"Je tu se mnou, madam." Za jejími zády stojí ten černoch s tím nezářivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Dokonale bílé zuby dokonce přebíjí záři všech těch šperků. Vypadá celkem nevinně. Skoro roztomile. Ale nemůžu mu kvůli jednomu úsměvu zapomenout, že se podílel na mém únosu.
Ženská kluka sjíždí snad ještě opovržlivějším pohledem, než mě, ale nic neříká. On se sice tváří mile, ale taky jde znát, že by neměl problém z tohohle obchodu udělat kůlničku na dříví. Ať chce nebo ne, má vzhled kriminálníka a jeho zářící oči s uličnickým leskem tomu vůbec nepomáhají.

Nakonec nás ta babka nechává být.

6.kapitola (2/2)

5.kapitola

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lexi Perennis Van der Lux Lexi Perennis Van der Lux | E-mail | Web | 25. července 2013 v 22:48 | Reagovat

Je to dosť napínavé, číta sa to samo :D

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 11. srpna 2013 v 12:43 | Reagovat

Whuaaa! Pamätám si, ako si mi hovorila "Ale tam sa nič nedeje... taká nuda, iba opis bežného denného stereotypu, k poriadnej akcii som sa ešte nedostala..." hej? bežný denný stereotyp? tak to to musíš mať doma vážne pestré, keď TOTO je úplne normálne... Nika! To je... Grandózne! Predstavujem si to úplne ako v nejakom áčkovom akčnom filme! Všetky tie opisy, prehovory postáv, atmosféra... Whuaaa! AWESOME! Nedočkavosťou mi vrie krv v žilách!
(ale aj tak by ma zaujímalo, čo sa stalo s rodičmi? o tých nepadla ani zmienka a predsa tiež boli doma nie?)
A Matty je malý IT- génius? nabúrať sa do CIA? fuuuha, začína sa nám pekne vyfarbovať...

Ps.
Tři kluci zvedají Jeremyho na nohy- už ho drží je**N** jeden, protože se Jeremy přestal brnit. Vysokému blonďákovi z nosu teče krev. ***Nejspíš ten se zlomeným nosem.*** - čo to je za vetu? nedáva my zmysel... komu ej adresovaná? o kom je reč? vážne netuším... skús to preformulovať ;)

2.  Ale nemůžu mu kvůli jednomu úsměvu zapomenout, že se podílel na mém (úsměvu) - snáď **únosu** nie? :D
ale inak ten jeho opis vyznel veeeeeľmi dobre! *slint* čo je to za kanca? muhahah, už zasa tá moja streštená puberta... O:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama