Dům v Kostelní ulici

22. února 2013 v 22:01 | Lobelie |  Ostatní :)
Echm echm *odkašle si a pohledem přejede všechny přítomné* Děkuji za pozornost. Je to jenom krátké upozornění. Kdo nechce přijít o neuvěřitelný zažitek, rozhodně by měl rozkliknout celý článek a přečíst si dílo, které... je podle mě naprosto bezchybné a těžko se dá popisovat slovy, která již existují. Autorku, která povídku napsala, jsem poznala náhodou, šťastnou náhodou a jsem za to strašně ráda. Je mi ctí zveřejnit její povídku na mém blogu a doufám, že se ozve alespoň někdo. Vím, že návštěvnost tu není nějak závratná, ale já i autorka bychom vám byly strašně moc vděčné, kdybyste se vyjádřili :) Protože autora čehokoli dál posune jenom kritika čtenářů! Takže moje existence vám popřeje hezké počteníčko a sdělí, že vážně závidí tu neuvěřitelnou slovní zásobu autorce povídky a... Jsi vážně skvělá!!! :)

Dům v Kostelní ulici



Byl to vlastně docela obyčejný dům. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že toho pro ni bude jednoho dne tolik znamenat, když chodívala od autobusu kolem jeho vstupních dveří. Nikdy. Chodívala kolem něj předtím tolik let a nikdy ji nenapadlo se ohlédnout a podívat se na něj zblízka. Ostatně i jako všechny ostatní.


Takových domů, jako byl tenhle, tam stála spousta. Stály v jedné řadě na okraji města, hned za ostrou zatáčkou kolem kostela, v ulici, která ústila na subtilním náměstíčku, které jen čas od času ožilo v případě některých výročních slavností. V přízemí byly obchody, ale v prvním a druhém patře se nacházely byty majitelů. Výlohy byly plné nejrůznějšího zboží, které ten který obchod nabízel, od ovoce a zeleniny po dárkové předměty. Zavřeno mívaly málokdy. Celý výjev by okem přespolního pozorovatele, popřípadě šikovného fotografa, nejspíš působil příjemně maloměstsky a idylicky. A svým způsobem takový skutečně byl. Dokonalá řádka bytečků a krámků, jeden jako druhý, tak klidných, spokojených a ničím zvláštních, jako byly životy jejich majitelů.
Obchod, před jehož dveřmi se zastavila, byl tak neuvěřitelně obyčejný a tak dokonale zapadal do konceptu celé ulice, že na něm nutně muselo být něco zvláštního. Jak tam stála a bubnovala prsty po studené kovové klice, napadlo ji už posté, proč se lidé ani jedinkrát nezastaví a nezadívají se do výlohy, jako to občas dělali u jiných obchodů. Proč tomu domu nevěnují ani jeden jediný pohled a raději projdou kolem, jako kdyby ani neexistoval. Řešení se zdálo být jednoduché - byl jednoduše tak normální a všední, že nikomu za pohled nestál.
A snad po tisící přemítala, proč to byla zrovna ona, kdo se jednoho dne zastavil a prohlédl si svůj odraz v omšelém skle výlohy.
Po bližším pohledu se ale přeci jen něčím lišil. Nápis nade dveřmi, sdělující potenciálnímu zákazníku cosi o bytových doplňcích, byl na tuhle spořádanou maloměšťáckou uličku až příliš starý a opadaný. Výlohy byly příliš tmavé a zahalené prachem na to, aby se do nich někdo mohl se zalíbením dívat. A na dveřích až příliš často visela cedule Zavřeno, přestože svůj význam nejspíš ztratila už před dlouhou dobou. I když byl obchod oficiálně otevřený, pro lidi kolem jakoby neexistoval. Jako by byl jen součástí prostoru, texturou, doplňkem ladícím oku, aby se nemuselo dívat na prázdné místo. Jako barevná vata na plátně.
Ruce měla zkřehlé spíš nervozitou než zimou a srdce jí prudce bušilo, jako pokaždé, když stála před těmi dveřmi. Bylo na tom cosi zakázaného. Přesto hořela nedočkavostí. Každá hodina se zdála jako den, každý týden jako rok. A teď tu stála zase. Prsty měla zdřevěnělé, jako pokaždé si ale dodala odvahy a vzala za kliku. Dveře se s tichým zavrzáním otevřely.
Ocitla se v povědomé tmavé místnosti, rozlehlejší, než se na první pohled zdálo. Jako pokaždé tu panovalo přítmí. Stojany s rozličným zbožím stály rovnoměrně jako strážci rozestavěny podél celé místnosti a vrhaly temné stíny na už tak dost tmavou podlahu ze zašlých dubových prken. Nehýbal se snad ani vzduch; jako kdyby se zastavil čas.
Cosi se jí otřelo o nohy. Veliký stříbrný kocour si ji krátce změřil výraznýma zelenýma očima, znuděně se na ni zadíval, jako by konečně očekával někoho zajímavějšího a zmizel za jedním ze stojanů. Za zlomek sekundy se objevil u paty schodiště, odkud se pustil nahoru a v polovině cesty do patra zmizel. Musela se usmát. Ke strachu, s jakým ji přivítal prvně, mělo tohle chování na míle daleko.
Přešla místnost a stoupala do patra. Zářivka nad schodištěm už dávno vypověděla službu, kromě toho polohu vypínače mohla stejně jen tušit. Přesto šla jistě a automaticky, nemohla se splést. Schodiště tiše zavrzalo pod jejími kroky.
Vyšla nahoru a strčila do dřevěných dveří, které oddělovaly schodiště od místnosti. Dveře nespokojeně zaskřípaly, ale poslušně se otevřely.
Ocitla se v bytě. Měl zvláštní charakter - minimálně obývací pokoj působil dojmem, že v něm spousta věcí chybí a ještě větší spousta přebývá. Věci rozličného typu i využití byly naskládány bez ladu a skladu přes sebe, většina na velké hromadě před prosklenou skříní v pravé části pokoje. Levá část byla naproti tomu prakticky prázdná, až na jeden menší stůl se židlí působící podobně ospale jako zbytek bytu. Středu vévodilo křeslo - z vlastní zkušenosti už věděla, že pohodlně pouze působí. Za ním byl starý gauč, který sice už měl nejlepší léta za sebou, ale co do pohodlí mohl křeslu více než dobře konkurovat.
V chodbě dál byla koupelna a schody do druhého patra. Nahoře vlastně nikdy nebyla; připadalo jí hloupé plížit se po domě jako zloděj bez vyzvání. Už takhle si připadala krajně nevhodně, když se posadila do křesla a bezděčně se rozhlížela kolem, přestože neměla důvod k obavám. Přelétla pokoj pohledem, od stolku s vázou plnou barevných květin na okno zakryté bílou povlávající záclonou přes hodiny nad vstupem do chodby až po hromadu prošívaných dek dusících pod sebou světle hnědý koberec u skříně. Přes levou část zorného pole jí proběhla černá šmouha - nejspíš druhý kocour. Ohlédla se. Váza na stole byla plná seschlého kvítí a vedle na misce ležela mrtvá včela.
Pod stolem na ni vykoukla dvě žlutá očka, která se vzápětí rozplynula ve vzduchu. Nemýlila se, skutečně tedy šlo o druhého kocoura. Zbýval jen třetí obyvatel domu.
Civěla na hodiny a čekala. Doufala, že ne marně. Oči se jí pomalu zavíraly…
Náhle jí někdo chladnou rukou přejel po tváři a vytrhl ji z rozhraní spánku. Vyděšeně se otočila. Když ji však panika opustila a ona si uvědomila, komu se dívá do očí, po tváři se jí rozlil úsměv.
Byl tam. Zvykla si na to, že ho nikdy neslyší přicházet, po počátečním šoku ji ani chlad jeho rukou nezaskočil. Stál za ní, díval se na ni ledově modrýma očima a na rtech mu pohrával letmý úsměv.
Dívali se na sebe v tichém porozumění. Nikdy toho moc nenamluvili, když byli spolu. Přestože cítila, jak moc by mu toho chtěla říct, nikdy nenašla odvahu, nebo snad správnou chvilku, nebo možná jen slova na to, aby to všechno dokázala vyjádřit. Mlčeli.
"Jak je to dlouho?" Jeho tichý hlas protrhl nehybné ticho pokoje. I dopad prachového zrnka by se zdál hlasitější.
"Dva měsíce."
"To je dlouhá doba."
"Já umím čekat."
Ledové oči se usmály. Přestože to byl smutný úsměv, jejich barva jakoby ještě umocňovala kontrast mezi nimi a nevýrazností a fádností všech ostatních barev v okolí.
"Nic jiného ti nezbylo. Leda zapomenout."
"Blázne."
Vzal ji zezadu kolem ramen. Třásla se.
"Je ti zima?"
"Ne."
"Chceš mi něco říct?"
"Víc, než si umíš představit."
"Tak mluv."
"Na to slova nenajdeš."
Společně stáli u okna a hleděli ven na ulici, která byla na všední odpoledne nezvykle tichá. Kostelní zvony odbily pátou. Do očí se mu vkradl stín.
"Jednou na to přijdou."
"Na co?"
"Vždyť víš."
Věděla. Ale bývala by raději, kdyby ne. V srdci ji bodl osten lítosti, že se kdy vůbec dotkla té studené kovové kliky. Proč kdy vůbec pocítila touhu vkročit do toho krámku.
"To může trvat roky," řekla nakonec. "Všichni jsou příliš zahledění do sebe, než aby si všímali nenápadného krámku u náměstí."
Pohlédla na něj, jako by hledala podporu. Jeho oči měly najednou barvu kovově studené zimní oblohy. Žádnou naději v nich nenašla.
"Já vím," hlesla nakonec. Přitáhl si ji blíž.
"Ty sem nepatříš," řekla tiše. Měla pocit, jako by ta slova byla z olova. Nechtěla se k téhle části hovoru nikdy dostat, přestože podvědomě tušila, že právě proto sem dnes přišla. Některé věci musejí být vysloveny.
Mlčel. Rozklepala se, napůl zimou, napůl snad strachem. Cítila, jako by jejich nejistota prosytila celý dům. Byli sami. Dvě ztracené duše, které mají strach z toho, co přijde - a ještě větší strach z vědomí, že s tím nedokážou nic udělat.
"Třeba pak zapomeneš. A všechno bude jednodušší."
"To si vážně myslíš? Tohle nejsou dveře, které můžeš jen tak zavřít a zapomenout, co za nimi bylo. Tohle je…" ztratil se jí hlas.
"Něco, co nikdy nezačalo."
"Pak to taky nikdy neskončí."
"To je nějaká úměra?"
"Když nemáš začátek, nemáš ani konec."
Zadíval se na hodiny nad průchodem do chodby. Ukazovaly tři čtvrtě na šest.
Vždycky ukazovaly tři čtvrtě na šest.
"Jak potom funguje život?"
"Tohle je jiná věc. Všechno tady je jiné."
"Což neznamená, že to neskončí."
Oči jí potemněly. Neměla odvahu otočit se a podívat se na něj. Chtěla tenhle rozhovor zadržet a nepustit, aby nikdy nemohl dojít tam, kam neodvratně směřoval.
"Co pak budeš dělat?" Snažila se, aby se jí netřásl hlas.
Pokrčil rameny. Ručičky hodin na kostele se nemilosrdně posouvaly dál.
"To, co bude nejlepší."
"Takže zapomeneš?"
"To neříkám."
Ticho. Sbírala odvahu alespoň na zlomeček svých myšlenek, které si tak pečlivě připravovala a nakonec je stejně nikdy nevyslovila.
"A chceš mi… alespoň něco říct?"
Dlouhé ticho. Pak jí položil hlavu na rameno.
"Sama víš nejlíp."
Neptala se. Nakonec, všechno to byla jen slova - slova, která se náhle zdála nicotná a bezvýznamná.
Dívala se z okna a konečky prstů na nohou se jí začal plazit lezavý chlad zvenčí. Cítila se, jako by ji někdo krájel na kousky. Dnes večer odejde a nebude se ohlížet. Ale kdykoliv v budoucnu půjde touhle ulicí, zadívá se na ten dům a případně položí ruku na lesklou kliku, už to nikdy nebude stejné. Možná se do tohoto domu vrátí život, ale pro ni bude mrtvější než kdy dřív. Už navždy bude jen tím šedým nevýrazným obchodem, za který ho má každý, kdo ho jen letmo zaznamená koutkem oka.
Otočila se k němu s němou prosbou ve tváři, aby neodcházel, aby ještě počkal poslední den. Uhnul pohledem.
Na schodech se náhle zjevil černý kocour, který ještě před zlomkem vteřiny spal stočený na gauči, a s nečitelným výrazem je pozoroval.
Přes rty se jí drala fráze, která se v podobných situacích říká. Nakonec ji ale silou vůle stáhla zpátky. Tento okamžik byl příliš křehký na to, aby mohla být vyslovena. Nebyl ten správný čas. Bolestně si uvědomila, že už ale nejspíš žádný správný čas nebude. Ani správný, ani jakýkoli jiný.
"Uvidíme se ještě někdy?" hlesla nakonec s pohledem upřeným do země, obávaje se odpovědi.
Vzal ji za ruku.
"Uvidíme," řekl záhadně a ty nádherné modré oči se usmály.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emia Emia | 22. února 2013 v 23:03 | Reagovat

Já... Zírám. Nejsem schopna slov. Bylo to tak úžasné, tak dokonalé tak... jiné. Ano, toto je to správné slovo. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nic takového nečetla  a pořád se z toho musím vzpamatovávat. To ale neznamená, že by se mi to nelíbilo, to vůbec. Jsem ohromená tím, jak je to napsané. Většina povídek je napsaná tak, že jde vycítit jejich lehkost, s jakou se dostávají přes děj, ale z tato slova byla tíživá jako olovo od prvního písmenka, po poslední tečku. Doslova jsem tam slyšela to ticho, jak se mezi odmlkami, kdy nikdo nic neříkal, které bylo stejně tíživé celá povídka. Nechci, aby to vyznělo negativně, to vůbec ne. Sice ráda kritizuji, ale z tomuhle nic vytknout nelze. (leda tak, že se tam jedno slovo opakovalo dvakrát, ale to už ani nevím kde a navíc je to jen drobná chybka) Pořád ještě překvapeně civím na obrazovku počítače a přemýšlím, jestli je to vůbec v lidské moci napsal něco takového. Očividně je a já mám tu čest si to přečíst. Tento styl psaní je neobvyklý, tím ale nabývá na jakémsi temném půvabu, který neustále přitahuje mou pozornost. Ještě jsem trochu překvapená, že ani nevím, jak dopsat nějaký závěr, snad nějakou pochvalou...
(omlouvám se, kdybych se opakovala, nebo kdyby ten komentář nebyl srozumitelný, ale tohle mi téměř doslova vyrazilo dech)

2 Erin Erin | E-mail | Web | 22. února 2013 v 23:14 | Reagovat

Musím se přidat k Emie. Myslím, že se vyjádřila naprosto přesně a zmínila všechno, co jsem v prvotním e-mailu zapomněla. Což není nic extra výjimečného, zapomínám často.
Myslím, že je ale hodno ještě zmínit (já vím, žes to slyšela asi tak tisíckrát, ale...) tvou slovní zásobu. Já vážně nepřestávám zírat nad množstvím rozmanitých slov!
Řeknu ti to klidně ještě tisíkrát, ale máš neuvěřitelný talent!! :)

3 Lobelie Lobelie | Web | 23. února 2013 v 1:44 | Reagovat

Teda... Já nevím, co říct. Momentálně bych vsadila levou botu, že vypadám jako ředkev s úpalem. Jak už jsem říkala Nice (tedy Erin, oslovení nikdy nebudou má silná stránka O:-), nikdy by mě nenapadlo, že mi něco takového někdo bude psát v reakci na moje vlastní výpotky. Vážně... Asi přeci jen něco z mých ehmvýtvorů vyleze na světlo boží - tedy pokud bude někdo mít chuť je číst.
Čili [1]: - jsem poctěna na nejvyšší míru, mockrát děkuju za reakci, vážně :)
A Erin... Nemám slov. Snad jen obrovské a neuvěřitelné DÍKY!!! :)

4 Alexis Dark Alexis Dark | 23. února 2013 v 13:00 | Reagovat

Wow! Vážně dobrý. Jako sice jsem tak trochu moc nechápala, o co go, ale i tak to bylo dost dobrý :DDD Mě se líbilo (jak už se zmiňovala Erin), jak jsi ta slova pořád odměňovala. Přišlo mi, že bys mohla psát dokola o tom samém a i přes to bys tím čtenáře neunudila, protože by to pokaždé znělo jinak. Příběh byl zahalen tajemnem a krásně šel plynule dál. Bylo to originální, ne moc romantické (za což ti přidávám další plus :)) a poutavé. Člověk se začetl a nevstal od počítače, dokud to celé nedočetl. Jsi talent a já tě obdivuju O_o :DD

5 Ana "Knihofil18" Syringa Ana "Knihofil18" Syringa | Web | 23. února 2013 v 21:07 | Reagovat

s face makerom to nevadí, veď to nie je môj program :D

6 Vicky Vicky | Web | 24. února 2013 v 20:34 | Reagovat

myslím, že hlavní pointu jsem nepochopila, ale ta atmosféra byla úžasně popsaná! Lapila mě a nechtěla pustit, dokud jsem nedočetla :D Tohle být zfilmované, tak nevím, asi bych pak neusnula... zvlášť, kdyby to bylo takhle tajemné a... nesrozumitelné? No, myslím, že ta holka i ten kluk jsou mrtví a ona zemřela v tom baráku. Jestli to tak není, tak se omlouvám za svou dutou hlavu. :D Autorce se to moc povedlo, palce nahoře a jen tak dál! :D Moc se mi to líbilo! :)

7 Lobelie Lobelie | Web | 24. února 2013 v 22:03 | Reagovat

(Ještě chviličku si tu budu plevelit, doufám, že mě za to Erin nezabije, pak už se přesunu na svůj vlastní literární kompost, až se dostanu k tomu, abych ho založila O:-)

[6]: Mno, ono to má mít víc způsobů výkladu - přiznám se, když jsem to psala, tak tohle mě nenapadlo, zajímavá možnost, i tak se to dá chápat :) Třeba jednoho dne i někde rozepíšu, co tím chtěl vlastně básník říci :D

Jinak pochopitelně zase všem obrovské díky :) (A velká omluva Erin, já už vážně mizím O:-)

8 Lobelie / Blaine Mono Lobelie / Blaine Mono | Web | 24. února 2013 v 23:09 | Reagovat

Ještě poslední věc a pak už ale opravdu zmlknu - hlavní plevelící centrum přesunuto na -klik na Web-. Ať už je ode mě pokoj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama