Březen 2013

14. kapitola 1/2

17. března 2013 v 9:51 | Erin

Ze začátku bláboly, pak snad trochu... něčeho.

Plus překvapení! :)


13. kapitola 2/2

17. března 2013 v 9:48 | Erin
"Trochu" zpoždění. No, jaksi jsem přišla na to, že nejde přidávat tak, aby alespoň jeden z mých příběhů nebyl chvilkově odstrčený. Nebo ne, možná to jde, ale v tomhle smyslu jsem neschopný člověk :D Proto sem teď hodím dvě části Volání svobody a snad se donutím napsat (ani ne tak perem, jako to přepsat do počítače -__-") něco jiného :)
Přeju pěkné počteníčko.
PS: Vicky, pomsta bude sladká. Protože takhle se kapitoly neukončují... 3:D
PS2: V minulé kapitole se vlastně nic nestalo, spíš se jenom spekulovalo o Daeronově eskortování mimo celkem bezpečné jeskynní město.


Zkuste a plačte! :D

15. března 2013 v 19:22 | Erin |  Ostatní :)
Ahoj!
Děkuju moc všem za názory k mému vylévacímu článku na účet pana Rulce a AK klubu. Byla to prostě nutnost vypovídat se někomu, kdo by mohl mít stejný, podobný, nebo zcela jiný názor. Za všechno jsem ráda, každý jsme přeci jiný :) Štve mě to dál a jenom tak nepřestane, ale jsem smířená s tím, že kvůli několika lidem nebudou předělávat celý blog.cz
Dneska se mi vrátil Bedřich (počítač). Byl v opravně, protože spadl. Něco zůstalo, něco jsem ztratila. Z čehož je mi trochu smutno, ale to nevadí. Holt se s tím nic nenadělá, technika je technika... :)
Takže jdeme jinam.
Nedávno jsem se díky jedné z mých oblíbených blogerek dostala k další bolegrce. A to sem. A odtud jsem se dostala k jedné naprosto úžasné hře, kterou hsem musela zkoušet pořád a pořád dokola, dokud jsem nedosáhla k pro mě uspokojivému výsledku :D

Hru najdete TADY.

Já patřím spíše k těm nenáročným lidem, které zabaví i takové primitivní věcičky :D A výsledek. Na asi patnáctý pokus je moje skóre takovéhle:


DH- 8.kapitola 2/2

6. března 2013 v 21:31 | Erin |  Děti hvězd

"Tváříš se, jako by sis chtěla skočit z padáku," konstatuje Dyllen.
"To jde?" vyhrkávám dřív, než se stíhám zastavit a až moc zaujatě na to, aby si všichni mysleli, že si dělám legraci.
"Jasně. Ale v rozbouřeném moři bys asi skončit nechtěla. Ale uvažuj. Proč myslíš, že se všichni od nás tváří stejně znuděně, jako při cestě na hodinu matiky?"
"Matika není nudná!" ozývá se do sluchátka Matty.
"Asi proto, že létáte často," ignoruju bratra hájícího početní vědy. Tady mu očividně moc lidí nerozumí.
"Bingo. A s létáním je spojené i…" napovídá.
"… skákání z padáku!" rozzařuju se.
"Přesně tak. Takže neříkej dvakrát, nebo dostaneš padák, desetivteřinovou instrukci, za jakou šňůru máš tahat a vyhodí tě odsud," mrká na mě spiklenecky.
Po zbytek letu se o žádném skákání nezmiňuju, jenom koukám na šedivé studené moře nebo sleduju Mattyho, který si hraje s nějakými drátky a baterkou ze svého mobilu.
Za hodinu a půl stroj dosedá na přistávací plochu "Bůh ví kde" a my vyskakujeme z vrtulníku.
První, co mě doslova udeřuje do tváře, je ledový vichr. Jenomže to je tak vše, co tady zimu připomíná! Obloha je šedivá, mraky napěchované deštěm, okolní krajina… mrtvá. Nevidím žádné stromy, jenom kameny a nízkou, žlutou trávu a tolik bahna, kolik si jenom dokážete představit. Mokro, bahno, zima- moje nálada hned klesá.
Dva kluci jsou napřed a pomáhají Martynovi v obtížném terénu. Další pomáhá vyndat nějaký obrovský balík a ostatní nevzrušeně odcházejí za prvními třemi poutníky.
Bahnito- kamenitá cesta do kopce není zrovna ideální pro zraněného, ale Dyllen se netváří překvapeně. Vlastně nikdo z nich. To jenom já musím vypadat… zděšeně. A Jeremy- ano, ten taky dává najevo jasnou emoci. Vidím na něj, že je hodně naštvaný. A šokovaný. Takhle se tváří, když ho někdo obere o puk a on měl šanci dát gól.
"Co se děje?" srovnávám s ním krok a vrhám po něm děkovný pohled, když zabraňuje tomu, abych se rozplácla kvůli nánosu bahna, po kterém mi ujela noha.
"Jsme na ostrově, nejspíš odtud jenom tak nejde utéct." Ani se nesnaží mluvit tiše. Je mu jedno, že Dyllen a Harry jsou přímo za námi. "Leda bych se naučil s vrtulníkem."
"Nebo s lodí!" dodává někdo vepředu jízlivě a Jeremy propaluje do jeho zad díru velikosti fotbalového míče. Bratr je celý napnutý, zdeptaný. Takhle za chvíli víčko od minerálky trpělivosti přeteče. A to bude mela.
"Zkus se uvolnit," radí mu Harry. "Protože takhle riskuješ, že za chvíli po tobě někdo skočí a dá tě do klidu, nebo ti naordinujou samotku. Byl jsem tam týden, věř mi, něco takového zažít nechceš."
"Nech si ty rady, buď od tý lásky," odsekává Jeremy a přidává do kroku, aby se od nás vzdálil.
"Extrémní. Jo, Jeremy je rozhodně extrémní případ. A dal bych cokoli, abych s ním mohl být ve třídě," směje se Dyllen. "Jestli nedožene alespoň jednoho učitele k pláči, budu se divit."
"Je vždycky takový?" dává o sobě vědět Harry.
"Taky by ses choval jako idiot, být na jeho místě," zastává se Jeremyho Dyllen dřív, než jeho chování stíhám obhájit já. Znovu mi na bahně ujíždí noha, naštěstí ale chytám rovnováhu.
Po vystoupání konce se před námi rozevírá krajina. Je to jako miska. Vyšli jsme nahoru, abychom mohli sejít dolů a ocitnout se na rovné ploše. Všímám si, že některou stranu by se odsud nešlo dostat, protože v tom brání vysoké a strmé skály. Vzduch voní deštěm a lezavým chladem, který se vám dostane i pod kůži. Uprostřed velkého údolí k nám blíž stojí několik budov. První a největší z nich je ve tvaru E, jenom bez prostřední nožičky. Má minimálně tři patra. Další budova je čtvercového půdorysu o šířce přesně těch rozměrů, aby mohla zapadnout do té hlavní budovy, toho skoro éčka. Vypadá to, jako by tu menší budovu od té větší něco odervalo. Vpravo od éčka jsou dvě veliká hřiště, na jednom z nich se pohybují maličké postavy.
Navzdory všem vznešeným, starobylým a strašidelně působícím budovám z filmů, se tomuhle zdaleka nic nerovná. V životě jsem neviděla… něco tak moderně vypadajícího! Jasně, nějaký hrad hraběte Draculi by do tohoto prostředí zapadl, ale změť super moderních budov se střechami pokrytými nějakými vrtulemi, vypadá jako diamant zasazený přímo doprostřed vymřelého světa. Světlé místo v krajině mlhy a šedivým těžkých mraků.
Samozřejmě zírám jenom já, Daniel a Matty. Jeremy je taky pryč, ale než aby to dal najevo, vrhnul by se po hlavě z kopce, který je před námi. Jenom nenápadně pokukuje po prostředí, ve kterém se ocitl.
"Tak pohyb, mládeži! Nehodlám tu zestárnout!" velí Harris a za námi padá pár poznámek na Harrisův odhadovaný věk.
Cesta z kopce je mnohem náročnější, než do kopce, je ještě bahnitější, protože všechna voda s bahnem stéká po svahu i kameny. Dokonce i Harry s Dyllenem přiznávají, že tohle je celkem náročné. Jeremy opatrně kráčející před námi sebou seká rovnou na záda. S nadávkami se zvedá a zastavuje se, čímž zastavuje i mě, Dyllena a Harryho. Jdeme jako poslední. Taktika, kterou mi prozradil Harry. Všechno bahno a kameny smetou první chodci a my pak můžeme jít celkem v klidu. No, není to tak úplně pravda.
"Tohle je sebevražda," vrčí Jeremy a sleduje ostatní kluky, jak celkem hravě zdolávají zdejší terén.
"Můžu ti pomoct. Zkopnu tě dolů, ani si to neuvědomíš a budeš tam!" nabízí mu Harry s úsměvem domovního prodejce.
"Ne díky, chci se ještě někdy postavit na nohy."
Za patnáct minut jsme dole a čeká nás jenom, jak jinak, bahnem pokrytá cesta přímo do srdce hlavní budovy.
"Je tu občas i hezký počasí. V zimě ale skoro pořád prší, takže to nikdo neuklízí, vítr to skoro všechno zase nafouká zpátky," seznamuje mě Dyllen se zdejšími úklidovými pracemi.
Do budovy se dostáváme velikými prosklenými dveřmi. Vlastně stěny celé téhle haly jsou jenom ze skla. Je to jako být v akváriu. Působí to ale neuvěřitelně moderně! V obdélníkové hale je krásné teplo a voní to tady po vanilce. Hala je plná malých a velkých křesel různých barev, kolem jsou svěže vypadající květiny… jak idylické! Posedávají tady skupinky mladších, i starších lidí. Povídají si mezi sebou, dělají něco na laptopu, nebo si jenom čtou knihu. Když ale stojíme vevnitř, všichni se po nás otáčí. Ale nedivím se jim. Polovina z nás se vyválela v bahně, ze kterých kape voda a dělají šmouhy na béžové kamenité podlaze v čele s klukem se zlomenou nohou a zamračeným Harrisem. Takhle místnost se hodí pro nějaké slavnostní příležitosti, my vypadáme jako tlupa bezdomovců.
Najednou se mě zmocňuje úzkost a stavím se vedle Mattyho. Lidé v hale už si nás zase přestali všímat a já sleduju, jak se zdejší studenti, co byli s námi, rozchází každým svým směrem. Někteří, jako Dyllen a Harry, sebou hází na křesla, někteří mizí v chodbě, někdo vychází schody do patra, které jsou po obou stranách haly.
Jeremy stojí u prosklené zdi a něco zaujatě sleduje.
Najednou se o dveře rozprskne fialová barva a vytvoří na nich veliký flek stékající až dolu. Jeremy uskakuje stranou, když se do dveří hrnou dva kluci se zbraněmi v rukách. Ti od nás, co dneska spadli a vyváleli se v bahně, vypadají oproti těmhle klukům dokonale čistě. Oni jsou totiž bahnem pokrytí od hlavy až k patě asi tak třícentimetrovou vrstvou, doslova! Jediné, co je na nic čisté, jsou bělma jejich očí, které doslova září na jejich špinavých obličejích a zuby, které ukazují v záchvatu smíchu.
"Kdo to byl?!" rozeznívá se halou vřískot a několik lidí se hned balí a vyklízejí prostor. Za vteřinu se u vchodu objevuje asi padesátiletá žena s přísným drdolem a špičatým nosem. Oba chlapce bere za ucho, div jim je nevyrve z hlavy! "Co stojí v řádu?! Já nestrpím žádné vandalství ve své hale! Podívejte se, jak vypadáte! A ta podlaha!" Dyllen a Harry okamžitě sahají po novinách na stolečku a rozevírají je. Jsou jediní, kdo tu z naší výpravy zbyli a právě se snaží zamaskovat to, že nejvíc špinavá podlaha je od nich a jejich kolegů, ne od těchto kluků. "Dneska po obědě se tu stavíte a vyfasujete tresty! Rozumíme si?!"
"Ano, madam!" odpovídají horlivě chlapci nastejno. Může jim být čtrnáct.
Jakmile je žena pouští, chlapci rychle prchají z její přítomnosti zase ven. Ona si podrážděně odfrkuje a odchází za nedaleký recepční pult.
"Tuhle fúrii moc vážně neber," radí Dyllen a skládá noviny.
"Hlavně že vy ji nebere vážně, když se schováváte za noviny," ušklíbám se.
"Tohle je něco jiného," ohrazuje se Harry.
"Jo. My s ní nejsme moc za dobro. Už dva roky se snaží vypátrat dva záškodníky, co na skla bahnem napsali její jméno," přidává se Dyllen. "Všichni se tu tváří drsně, ale většina lidí je normálních, ale ona je výjimka."
"A tamti?" pokyvuju hlavou ke skupině starších kluků, kteří v houfu míří ven. Všichni na sobě mají maskáčové kalhoty zastrkané v kanadách a černou nepromokavou bundu. Ačkoli jsou starší, než Dyllen, někteří se pošťuchují a smějí jako malé děti. Všímám si i čtyř dívek, které kráčí s nimi.
"Hej, Colty!" volá Dyllen nadšeně místo odpovědi a ze skupiny se odděluje vyšší kluk s tmavýma očima a vlasy schovanými pod kapucou.
"Nazdar," zdraví Dyllena kluk a plácá ho po rameni. Teda, skoro.
"Pitomče! Je to pár hodin, co mi z ramene vytáhli kulku!"
"Jakto? Našli vás?"
"Jo, ale zdrhli jsme."
"Jde to všechno do haj-"
"Lori, tak tihle borci si jdou hrát ven na vojáčky v tomhle počasí," zubí se Dyllen a Colton ho škvaří pohledem. Očima těkám na prosklenou zeď, o kterou se nyní tříští miliardy dešťových kapek, se kterými si vítr pohrává, jak chce. Páni, počasí se tady mění hodně rychle. "Teď mi určitě věříš, když jsem říkal, že jsou normální." Colton mi nevěnuje jediný pohled
"Taky tě to čeká," mračí se.
"S tímhle?" ukazuje Dyllen na své rameno. "S tím mě čeká minimálně dva měsíce nic nedělání." Ke Coltonovi přibíhá nějaký další kluk a dává mu pořádnou herdu do zad.
"Nováčci! A tamten by nejspíš nejraději něco rozbil," ukazuje směrem k Jeremymu, který upírá pohled někam do prázdna.
"On k nám nepatří," pronáší pomalu Dyllen a věnuje Coltonovi i druhému klukovi významný pohled.
"Počkej, takže…"
"Jo."
"Ale oni říkali…"
"Kecali. V rámci utajení," krčí Dyllen jedním ramenem.
"V rámci utajení… a tys o tom věděl?" otáčí se kluk na Coltona. On jen kroutí hlavou. Oba dva se s Dyllenem rychle loučí a vrací se ke skupině čekající u vchodu.
Dyllen si zase sedá na křeslo.
"Promiň jim tu ignoraci, jsou udržovaní v neustálým psychickým i fyzickým napětí, po třech týdnech už jsou dost nakrknutí."
"V napětí?"
"Jo, v rámci konečný zkoušky."
"Čeho?"
"Je to na moc dlouhé vysvětlování, ale všechno se dozvíš. Já teď budu muset odejít, určitě se ještě uvidíme. Zatím se měj a… drž se," zvedá se a i s Harrym odchází.
"Zatím," vydávám ze sebe a přidávám se k bratrům, protože tu nehodlám sama postávat mezi tolika neznámými lidmi. Jenom chvíli čekáme, než k nám přichází Harris se zachmuřeným výrazem ve tváři.

Jestli mi řekne, že se všechno brzy dozvíme, přetáhnu ho nějakým těžkým předmětem po hlavě. Protože to je ta nejčastější věta, kterou tady slýchám, místo: 'Ahoj' nebo 'Jak se máš?'.

9.kapitola (1/2)

8.kapitola (1/2)


DH- 8.kapitola 1/2

6. března 2013 v 21:31 | Erin |  Děti hvězd


Zdravím! :)
Protože jste se většinou vyjadřovali tak, že je vám jedno, jak jsou kapitoly přidávané, tak sem dneska dávám Děti hvězd, pak přibude Volání svobody a pak OŽ. Popravdě... VS a OŽ mám moc ráda. Ale Děti hvězd... kdyby tady měly být všechny kapitoly, co mám napsané v sešitě, dostaneme se tak na dvacítku, určitě. Prostě si to psaní maximálně užívám. Asi tak, jako když se pokoušíte vymyslet něco nového, něco, co lidem sebere dech... Ne, že by se mi to moc dařilo, ale snažím se přijít na něco, co by nebylo: "Je to podobné jako..." Určitě víte, co mám na mysli :)
Přeju pěkné počtení, snad máte taky tak pěkné počasí, jak tady (pondělí, úterý, středa) a... nedoporučovala bych dělat si legraci z Helmuta, protože to je jedna z dalších věcí na DH, které jsou stoprocentě pravdivé a vytažené z mého života! -_-"

kapitola 27 3/3

3. března 2013 v 19:26 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
Je to možná půl roku, co jsem si napsala jakýsi seznam povinností a událostí, které odstartují konec OŽ. Něco jako rozbučka série věcí, které se musí stát, aby OŽ mohlo v klidu skončit. Ten seznam je super tajný (že, Vicky? :DD ) a a na lidi, kteří ho viděli nějakou nešťastnou náhodou, nikdo neví, co se bude dít dál. Teda, ne doslova, extrabuřty přímo ze zákulisí si nechávám pro sebe, abych nezkazila překvapení. Každopádně, proč jsem vůbec nahryzla ten seznam... tohle je poslední kapitole nad seznamem. Pak dojde na první položku seznamu, na druhou, na třetí... až k položce číslo třináct (čtrnáctou škrtla). A to bude konečná a pak přijde jenom Prolog, který bude... lahoda pro milovníky naprosto všeho šíleného a neobvyklého- každý si to vezměte po svém, dobrém, či zlém :)
PS: Tahle kapitola by byla pro mého bráchu, který do mě neustále hučí! :)