Duben 2013

Tři roky na blog.cz

21. dubna 2013 v 18:17 | Erin |  Ostatní :)
Zdravím.
Tak se opět konečně hlásím. Že to ale trvalo, já vím. Ale posledních pár dní mám zvláštní náladu.
Ale mé nálady sem teď nepatří :)


Třetí rok

11. dubna 2013 v 11:34 | Erin |  Ostatní :)
Ahoj!
Dneska je tomu přesně tři roky, co vyšla první kapitola na tomhle blogu. Úplně první článek vyšel devátého dubna, ale to jsem se zdravotních důvodů trochu propásla.
Vlastně ani teď se nebude dít nic extra... je mi to líto, ale do počítače vydržím čučet tak tři minuty, aniž by mi nezačaly téct slzy z očí a na to oči následně otékat. Jo, vypadám, jaklo bych dostala pěstí a léžba jaksi odmítá zabírat. Takže všechno, co jsem chtěla udělat právě dneska na ty "narozeniny", udělám až... až budu moct.
Tak jako tak chci poděkovat těm, kteří mi napsali k poslední kapitole DH. Strašně moc jste mě potěšili! Teď ale bohuželnějakou dobu bude ticho a asi se nebudu moct chvíli ozývat i u vašich dílek a děl
Tenhle článek prosím berrte s nadhledem... jedno moje oko stávkuje úplně, druhé trochu funguje, no, nic slavného to není, taže hrubky a překlepy, na které si jindy vymluvit nemůžu, mi prosím odpusťte :D
Tímto teda přeju svýmu tygříkovi13 všechno nejlepší a já se zase loučím.
Na viděnou, doslova -__-"

DH- 9.kapitola 2/2

7. dubna 2013 v 15:31 | Erin |  Děti hvězd
"Říká ti něco pravopis?" mračí se Matty a něco naťukává do klávesnice. Nejspíš opravuje chyby.
"Měl to být zachraňovací e-mail, ne slohová práce!" brání se Dan. "Ani byste o tom nevěděli, kdyby to neměli bloknuté."
"No jo, no jo. Hmmm, celkem dobrý zabezpečení na… školu," odfrkne si Matty znechuceně a dává se do práce, která zahrnuje samá čísla a písmenka, kódy a neustálé sledování běhajících řádků jedniček a nul.
"Jak dlouho ti to bude trvat?" ošívám se
"Déle než naše škola." Jo, to byly časy. To byl Matty ještě zelenáč, když nechtěně nechal spadnout naše školní webovky.
O hodinu později už mám nervy v kýblu. Daniel neustále chodí kontrolovat, jestli někdo nejde. Řekněte, kdo si nebál, když je na škole plné kung-fu lidí, kteří ostrov opouštění ve vrtulníku se zbraněmi i pasů. Nic příjemného.
"Za pět minut budu mít konečně heslo a bude to," hlásí konečně Matty.
"Matthyasi, vypni to. Zkusíme to jindy," skučí Dan.
"Teď? Už jenom čtyři minuty, nebuď srab."
"Lori?!" Všichni tři jsme byli tak zažraní do sledování nabíhající kolonky, že příchozího Dyllena a Harryho jsme si ani nevšimli. "Co tady děláte?" Harry upřeně sleduje obrazovku, pár kroky překonává vzdálenost mezi ním a Mattym a bratra odstrkává od počítače. Jedním stisknutím tlačítka načítání hesla vypíná a tím maří i hodinovou práci.
"Ty ses zbláznil!" vyštěkává Harry zle a očima škvaří Mattyho na uhlíky.
"Klídek, nic neví," snaží se Dyllen uklidnit svého kamaráda. "Pojďte pryč, nebo nás tu někdo odchytí a bude průser jako vrata."
"Chceme poslat e-mail rodičům," říká Matty. Takovým tím hlasem, kterým dává najevo, že tu zprávu pošle, ať oni chtějí, nebo nechtějí.
"Kontaktování lidí, kteří nejsou na ostrově je zakázaný, pokud o tom neví ředitel, Harris nebo někdo jinej pověřenej," funí Harry nakvašeně a hlavou pokyvuje směrem k Mattymu, aby z počítačové učebny okamžitě vysmahl. "Za tohle vás odsud můžou vyrazit!"
"Další důvod proto to udělat," ozývám se a jenom říkám to, co by přesně řekl Jeremy, kdyby tu byl. Škoda. Dyllen si teatrálně vzdychá a na chvíli zavírá oči. Vypadá jako unavený rodič, který má za sebou dlouhý den s malými dětmi.
"Hoď se do klidu, Harry. Pokud vím, když si tu byl prvně, taky to nebyl slavný začátek," usazuje Dyllen naštvaného kolegu a pak se naprosto klidný obrací na nás. "Vykašlete se na to. Akorát byste tím rodičům přidělali problémy. Státní problémy. Pojďte si sednout na večeři a my vám to trochu vysvětlíme. Co?"
"Jsme pryč už skoro dva dny. Musíme jim přece dát vědět, že alespoň žijeme," zkouší to Matty dál.
"Zítra, ano? Jeden den už tady nehraje roli. Navíc, určitě si všimli, že jste pryč. Jeden z našich lidí tam zůstal a vše jim vysvětlil." Harry sebou škube, jako by Dyllen měl jít na šibenici za to, že nám právě konečně někdo něco prozradil!
"Fajn, všechno vyříkaný, jdeme," mračí se Harry. Matty se ale dál nehne. Další věcí, kterou v rodině dědíme, je tvrdohlavost. Ta choroba zatím postihla Jeremyho. A teď koukám, že i Mattyho.
"Matty," házím po něm pohledem a on to vzdává. Vycházíme z učebny, Harry za sebou zavírá dveře a viditelně se mu ulevuje.
Daniel má ale na krajíčku.
"Co teda máma a táta?" popotahuje.
"No ták," objímám ho kolem ramen, i když já sama se necítím moc dobře.
"Začátek je snadnej a dobře pochopitelnej," začíná vyprávět Dyllen, protože má nejspíš černé svědomí kvůli Danovi. "Všechno tohle, myslím jenom to, že na ostrově je škola, že tu jsme my i vy, je tajný. Takže jeden e-mail může zapříčinit to, že nás zavřou. A to by bylo hodně špatný."
"Dyllene, takhle nám vůbec nepomáháš," upozorňuju ho.
"Já vím, ale my vám fakt nic říct nemůžeme," úpí, ale zkouší to dál. Znovu vysvětluje, a teď i Mattymu a Danovi, že někomu, jako jsem já a mí bratři, se říká Děti hvězd. Neříká, proč nebo odkud tento název pochází. Dál mluví o lidech, jako je on a Harry. Opakuje, že na nich nic speciálního není. Neříká ale nahlas, že to jsou sirotci, kriminálníci a extrémně problémoví lidé. Tedy byli.
U večeře nás nakonec ukecávají, že to tady není vůbec zlé a všechno nám prozradí zítra. Prakticky se ale nedozvídám vůbec nic nového. Ještě chvíli budou mlžit a nejspíš si dojdu za někým osobně.
"Á hele, bráška se vám vrací," směje se Harry. Já očima těkám ke vchodu do jídelny, ze kterého vychází skupinka, co šla ve vojenském ven. Většina z nich vypadá příšerně. Jsou umazaní od bahna a vypadají ztrhaně, ale smějí se na celé kolo. Jeremy mezi nimi statečně kulhá a vzrušeně něco vypráví. Kupodivu ho poslouchá skoro osm lidí, a když přestává mluvit, zase se začínají smát. Každý se pak vydává jiným směrem, ale než se rozdělí, několik lidí stíhá Jeremymu potřást rukou a poplácat ho po zádech. Pak už se vydává naším směrem a sedá si vedle mě. Dál se tváří dost rozjařeně.
"Pokud se cítíš jako spráskaný pes, flákal ses," zubí se Dyllen.
"Sklapni," hučí Jeremy, stále se šťastným úsměvem na rtech. Všichni u stolu čekáme, co řekne. "Bylo to… super!"
"A co konkrétně?"
"Všechno! Běhali jsme jako idioti, plazili se v bahně, lezli po skálách, stříleli jsme po sobě."
"Cože?!"
"Paintball," mává nad tím rukou Harry.
"Zítra s nima jdu znovu," povídá dál. Očividně Jeremyho zaujali.
"Zítra se nehneš, ale všechna čest. Lidi od vás tohle… neabsolvují. A taky většinou ani nevydrží."
"Já chci jít s tebou!" jásá Daniel.
"Jste nadměrně aktivní rodina!" směje se Dyllen. Já s Mattym po sobě házíme pochybovačným pohledem. Do jídelny vchází další skupina lidí. Skupina, spíše malá skupinka o třech klucích. Všichni k nim obdivně vzhlíží, usmívají se na ně jako by byli nějaká elita školy. Já skoro nadskakuju, když je vidím a stoupám si, když přichází až k našemu stolu. I Jeremy se napíná a úsměv mu mizí z tváře. U nás se ale zastavuje jenom jeden z nich, Sam. Ostatní dva pokračují dál v cestě k jinému stolu.
"Ahoj, Lori," usmívá se Sam přátelsky. "Promiň. Všechno kolem… toho zastrašování a sledování mám tak trochu v popisu práce. Jindy jsme i celkem normální." Natahuje ke mně ruku a nejspíš tím chce říct něco ve smyslu, že bych měla za tou jeho prací udělat čáru a víc to neřešit.
"Dobrý," přikyvuju a ruku přijímám. Nemělo by cenu říct mu něco ošklivého. Nejspíš by mu to bylo úplně jedno. "Co tady vůbec děláš?" ptám se narovinu. Dobře, Sam patří k nim. Ale připadá mi starší než většina zdejších studentů.
"Jsem instruktor karate," mrká směrem k Danielovi, kterému oči září jako dvě prskavky, jakmile se Samuel zmiňuje o karate. Sam se usmiřuje ještě s Jeremym, protože už jenom on o Samovi něco věděl.
"Ještě se uvidíme," loučí se Sam.
"Tohle už neříkej!" varuju ho a on se jenom potutelně usmívá.
"S Danem a Jeremym určitě," pokračuje, aby to napravil. Ještě se uvidíme, řekl vždy, když se mu povedlo mě vyděsit a já pochybovala o tom, že se to může stát. "Jinak Jeremy, dobrý výkon. Poloviční výcvikový den nováčci… nezvládají s takovým přehledem. Zatím se mějte, hodně štěstí, a kdyby něco, klidně dejte vědět. Dlužím vám to za ty šoky."
"Zatím," loučím se a zase si sedám.
"Poslali na vás Sama?" diví se Harry. "Vy jste paka!"
"Co je špatně?" mračí se Matty a Dyllen mi naznačuje, abych se o Jeremym nezmiňovala, ačkoli vím jenom to, že je něco jako zvláštní případ.
"Nic. Jenom to, že Sama na nováčky posílají jenom vzácně," vysvětluje Harry a schytává od Dyllena pořádný kopanec pod stolem. Snaží se o nenápadnost, ale Harry mu věnuje káravý pohled a Dyllen mu naznačuje, ať už laskavě zmlkne. Já, Matty a Jeremy se snažíme dělat, že ten jejich blbý pokus nevnímáme. Přitom se snažíme tuhle situaci alespoň trochu pochopit.
"Matthyasi, dáváš doučování z matiky?" mění Dyllen urychleně téma a protože Matty působí dost zkroušeně, tématu se chytá taky.
"Záleží co, nevím, jak jste daleko."
"Počkej." Dyllen vytahuje z kapsy mobil, mini tužtičku, zmačkaný čtvereček papíru a balíček žvýkaček. Z mini papírku rozkládá normální papír formátu A5 a snaží se ho co nejvíce narovnat.
"Prosím, řekni mi, že to není úkol z matematiky."
"Není to úkol z matematiky."
"Vážně ne?"
"Je, ale chtěl jsem ti udělat radost," krčí rameny a podává Mattymu papír, který už své lepší dny má za sebou. "Ten úkol je už na pátek a já matika si spolu moc netykáme."
"Půjčíš mi to mini vydání tužky?" Dyllen po stole Mattymu posílá tužku. Nejspíš čeká, že něco začne vysvětlovat, ale Matty rovnou začíná počítat. Mohli byste slyšet, jak Dyllenovi cinkla čelist o zem. "Kámo, chtělo by to nějaký komentář."
"Až jindy. Víš, na nějaký vysvětlování teď nemám náladu. Třeba zítra. Na." Dyllen civí na změť úhledných číslic a písmenek, odmocnin a faktoriálů.
"Tak díky."
"V pohodě." Asi takhle nějak dělal úkoly i mě. Tady mu ale příklad trval trochu déle, nejspíš jde o nějaké náročnější učivo.
"Hele, Matthyasi…" ozývá se Harry.
"Dej to sem." Harryho papír je v mnohem lepším stavu, než Dyllenův.
"Dává každému z vás jiné příklady?" zajímá se Matty u počítání.
"Jo. Aby měl jistotu, že nebudeme opisovat."
"Chudák učitel, je to strašně pracný. Pro učitele, samozřejmě. A pak dělá chyby, jako tady," poklepává tužkou na nějaké místo. Dyllen se raději už začal bavit s Jeremym o ničem, co matematiku nepřipomíná z žádného úhlu a Daniel jejich rozhovor poslouchá. Pozoruju Mattyho, vždycky mě udivovalo, s jakou přesností a jistotou zapisuje všechna ta písmena a čísla.
Harry se tváří, že počtářské vědě rozumí o trochu víc, než Dyllen.
"Jasně. To by se pak ta rovnice nemohla rovnat osm faktoriál, kdyby to bylo pod třetí odmocninou," povídá pomalu Harry.
"Nemusíte nám nedostatek našich matematických buněk předhazovat na veřejnosti," odsekává Dyllen a vrací se zpátky k tématu, o kterém se baví s Jeremym.
"Jo. Máš pravdu, když to vezmeš z jednoho úhlu. Z toho druhého pak musíš vidět vzorec schovaný ve jmenovateli a nezapomenout na částečné odmocňování, protože takhle by ti vyšla kravina."
Napadá mě, že všichni mí bratři mají něco do sebe. Jeremy už si respekt získal. Už jenom tím, že šel do něčeho neznámého. Když ten jejich půldenní výcvik zvládnul, všem dokázal, že má výdrž. Matty zase všechny odzbrojí svými bezchybnými výpočty a logickou úvahou. A ne jenom nad příklady. Prakticky nad vším. A Daniela si zamiluje skoro každý už jenom proto, že je mu dvanáct a dokáže se zapálit pro cokoli. Kdybyste smíchali Jeremyho a Mattyho, dostanete Dana. Trochu mě zaráží to, že nevím, co bych měla udělat já, aby si nemysleli, že jsem pako. Zatím jsem se jenom rozbrečela, když se začalo střílet a práskla na sebe, že můj štír se jmenuje Helmut. Jo, mám skvěle nakročeno k vážně skvělé 'pověsti'. V žádném předmětu jako Matty nevynikám a to, co dnes dokázal Jeremy, bych taky nezvládla. Charismatem jako Dan taky neoplývám. Takže nakonec docházím k závěru, že asi nic speciálního nepotřebuju, protože s Dyllenem jsme se spřátelili i bez matematiky. Což zní docela nafoukaně.
Po večeři všichni míříme do části budovy, kde mám pokoj. Nejspíš bych si za pomocí mapy a kompasu poradila, ale průvodce se hodí.
"Jeremy," zastavuju ho, když už se i s ostatními chystá odejít. "Já… potřebuju ráno vzbudit." Budík je pro hluchého trochu nevhodný dárek. Proto mě i na střední škole ráno chodí budit mamka.
"Žádný problém," ujišťuje mě. "V sedm tady budu."
"Fajn," dávám mu klíče od pokoje. Hluchého bohužel neprobudí ani člověk bušící do dveří. "Díky."
"Tak dobrou noc."
"Dobrou." Sleduju Jeremyho, dokud se mi neztrácí z očí a potom zalézám k sobě do pokoje. Ještě před tím, než jdu spát, zkoumám rozvrh na zítra. Fyzika, ruština, dvě hodiny matematiky a něco s názvem kondiční cvičení. Zarážím se nad třídou. A1. Ne 1. A, jak to většinou bývá. Nejspíš tu mají hodně divných věcí, zvláště když po šesti hodinách školy je pak hodina a půl pauza a pak další tři hodiny v tělocvičně. Tuhle část mám ale naštěstí škrtnutou.

Na to, že jsem v neznámém prostředí mezi samými cizími lidmi, usínám celkem rychle. Poslední, co se mi honí hlavou je, že tu mají vážně příšerné počasí.


10.kapitola

9.kapitola 1/2


A pak tady mám "malé" velké překvapení pro všechny čtenáře Dětí hvězd. To video... jsem dodělala dneska ráno, a to i přesto, že se dopuju práškama a léčivými čaji. Né, nemoc ne-nemoc. To video jsme začala dělat snad před dvěma týdny? Je to možný. A taky jsme myslela, že ho nikdy ani nedodělám. ČTYŘIKRÁT mi ten program spadl... čtyřikrát jsem musela začínat odznovu a ten poslední pokus se zasekl právě, když jsem chtěla kliknou odstarvání uložení. Nikdy jsem nebyla tak odhodlaná prsknout s tím počítačem o zem, protože to je sestříhané s několika, asi devíti filmů a někdy ten střih trvá třeba jenom dvě vteřiny. A udělejte takhle pak skoro tři minuty, když chcete scénu urpostřed dvouhodinovýho filmu... katastrofa :D Každopádně jsem ale na to video hrdá, i když je to prvotina =) Ta krev, pot a slzy za to stály! Vítězem nad technikou se stává... ČLOVĚK! :D
PS: Za ten úvodní obrázek nemůžu, tady vyhrála technika -_-
PS2: Doporučuju zapnout si repráky, nebo sluchátka :)


DH- 9.kapitola 1/2

7. dubna 2013 v 15:28 | Erin |  Děti hvězd



Fajn, skoro po měsíci zase Děti hvězd...
Měla bych říct něco ve smyslu: Kdo si počká, ten se dočká, nebo: všímejte si detailů a hned vám bude děj o něco jasnější, ale na to je možná ještě brzy *i když někteří mají extra postřeh a já jenom sama čumím, jak jsou všímaví!*
Řekla bych, že kapitoje tak trochu nudná... a taky není opravená. Teda, snažla jsem se po sobě číst a sem tam něco opravit, ale je fakt, že ty chyby vidím většinou až když to čtu z odstupem, takže omluvte mě a můj neshcopný pravopisný mozek :)



kapitola 28 3/3

1. dubna 2013 v 19:41 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr



"A jsou všichni v pohodě?" zajímá se Timothy. Je to poprvé, co promluvil.
"Jsou. Ale jenom díky Erin. Bez ní bychom se nejspíš všichni utopili. Přelstila Nathana a ten je teď zraněný," vychvaluje mě Mikkel.
"Tys ho zranila?" diví se Timothy.
"Jo. Nebylo to zrovna dvakrát čestné, ale body můžu nasbírat jindy." Timothy mi věnuje krátký, něžný úsměv a dál trpělivě odpovídá na otázky.
"Kde si skončil?"

kapitola 28 2/3

1. dubna 2013 v 19:40 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

Timothy


"Laurentsová, prosím?" Těžko popsat ten obrovský balvan, který mi padá ze srdce.
"Erin, to… to jsem já."
"Timothy?" Úlevně si oddechuje. "Jak ti je? Kde jsi?"
"Je mi dobře, neboj se. A teď jsem v Mexiku."
"Proč…"
"… jsem se nepřemístil? Nejde to. Nathan mi tu schopnost asi nějak vzal, nebo co. Ale to je jedno, dopravím se do Osla postaru. Měl bych přiletět v noci kolem páté ráno, pokud všechno půjde hladce a mě nezastaví každá hlídka."
"Co by se mělo pokazit?"
"Pořád nás hledá polovina světa," říkám opatrně. "Všude jsou policisté a vojáci, letiště je extrémně hlídaný. Čekám jenom na to, až mi Paulo vyrobí doklady a nějak se dostanu do letadla. Co ty? A ostatní?"
"Jsme v pohodě. Schovávámese u mojí mamky a McKaie. Jodie je tu s námi."

kapitola 28 1/3

1. dubna 2013 v 19:38 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
"Tak jak je na tom, doktore?" vyhrkne dívka s trochou smutku v očích. Nemusí se ale ptát, sama ho viděla. Vlastně každý den kontrolovala, zda se něco nezměnila. Ale je tak naivní...
"Měl namále, skoro nepřežil," oznamuje doktor a dívka jenom pokývne. "Ale je tu možnost nápravy a tygr13 ještě bude žít..."

Zdravím všechny a hned ze začátku popřeju všechno dobré. Sice jsem ten velikonoční čas "do dvanácté" hodiny trochu prošvihla, ale jak jste si mohli všimnout... situace nade mnou je něco, co je realita. Jasně, prádzniny byly a nejspíš jsem se mohla pochlapit, ale vážně nevím, co jsem dělala, že najednou je pondělí večer a zítra se jde zase do školy. Teda, vím co jsem dělala. Veškerý svůj volný čas jsem se dělala s novým videem k Dětem hvězd, aby se mi pak čtyřikrát smatalo, jednou dokonce, když už jsem si vítězně oddechla, protože bylo hotové. Mělo to být překvapení, ale vzdala jsem to. Alespoň za tento týden.
Každopádně se chci omluvit těm pár lidem, kterým dlužím skoro duši za to, že se mi ozvali. Vážně, moc si toho vážíím, vašich milých a povzbudivých slov, ani nevíte, co to s člověkem dělá! Takže díky mocprotože jak to tak vidím, čtenářů je pořád míň a míň a zůstanou nejspíš jenom odolní jedinci! :)
Upozorňuji, že kapitola není opravená.


"Čtenář je vždy centrem dění, jen pro něj píši. Pro sebe si člověk píše maximálně seznam toho, co má koupit..."

Umberto Eco