Květen 2013

16.kapitola

31. května 2013 v 13:33 | Erin


Joell


DH- 12.kapitola

29. května 2013 v 13:34 | Erin |  Děti hvězd





Zdravím.
Já vím, že moje průpovídky ke kapitolám občas dokážou lézt na nervy, ale nemůžu si to odpustit.
V tuchle chvíli, je 26.5., velitelský čas 13:00. Do odjezdu zbývají dvě hodiny a já sedím u počítače a snažím se upravit to, co se stihlo pokazit- polovina kapitoly od OŽ se mi smazala -__-" A já nestíhám dopisovat, takže bude VS
Nestíhám si kapitolu po sobě přečíst: Tudíž POZOR--> Vysoké nebezpečí mozkových nehod při zjištění některých pravopisných chyb. Kdo je zarputilý češtinář, ať článek ani neotevírá :D
A pak. Docela jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že má kapitola 4 stránky. Řekla jsem si... "Něco mi chybí, to není možný. Něco chybí a já to teď nemůžu zveřejnit." Naštěstí mi ale došlo, že v posledním týdnu (páč jsem byla nemocná) jsem toho napsala nějak moc a všechno bylo dlouhé před deset stran. Celkem se mi teď hodí, že to je tak krátké. Tuhle kapitolu jsem neviděla od doby, co jsem si psala, což je asi tak měsíc dozadu, takže všechny nepomopené věci chápu a dovysvětlím později :D
Teď vám přeju hezký zbytek dne, ať se vás drží štěstěna a zatím nashle! :)



Jen květy

28. května 2013 v 10:00 | Erin |  Fotky
Ahoj,
tak po nějaké době zase přichází trochu fotek. Moc jich není a prakticky všechny se týkají toho samého tématu, ale když mě tak strašně bavilo vyfotit květy ze všem možných úhlů! :)

1)

Týden v čudu

26. května 2013 v 11:42 | Erin |  Ostatní :)
Zdravíčko náhodní zbloudilci i cílení návštěvníci.
Děšťové kapky buší do oken, je tu asi šest stupňů a já mám zabalený kufr. Míříme s bratrem před moře do Londýna a vracet se budeme (asi ) v neděli, takže mě prosím omluvte, že nejspíš nebudu číst a psát komentáře. Až se vrátím, všechno napravím, jak má být.
Přednastavím nějaké články. Jeden už je hotový, jsou to fotky. Pak sem určitě nechám další kapitolu Dětí hvězd a asi OŽ, pokud je ovšem hotová a připravená. Tak trochu jsem dostala doporučení na jiných stránkách o tom, co bych měla na psaní akutně vylepšit, a trochu musím ještě kapitoly poupravit :D Ale to nevadí.
No, mějte se fanfárově, ať vás štěstěna doprovází a za týden nashle :)

DH- 11.kapitola 2/2

21. května 2013 v 22:51 | Erin |  Děti hvězd

Na místě, kde při zápasech sedí hráči, je asi pět kluků, kteří mají co dělat, aby smíchy neupadli na zem, a mě začínají hořet tváře.
"Mají tu trénink hokejisté. Zapomněl jsem na to," povídá Sam a já mu pomáhám na nohy. "Chceš jít?"
"Jo," vyhrkávám. Je mi dost trapně. Ti kluci něco pokřikují a my se raději dostáváme až k druhému východu z ledu.
"Lori, máme tam bundy," upozorňuje mě Sam. Ne, že by navrhoval, že tam dojede.
"Vydrž," vzdychám mučednicky a sestupuju zpátky na led. Cítím, jak mi začíná bušit srdce. Obracím se k bohům, abych se před těma klukama nevyflákala. Už teď si musí myslet, že jsem pako. Nemusím jim to dokazovat podruhé. Celkem v pohodě dojíždím až tam a to už jsou na ledě tři hráči. Popadám bundy, rychle se otáčím a zase jedu pryč.
"Na," podávám Samovi bundu a chci odtud pryč. Rozhodně nemám v úmyslu se tu zdržovat, takže jsem ráda, když brusle skopávám z nohou a uklízím je.
"Díky." Oblékáme se a míříme ven, ale přede dveřmi se zastavujeme. Do malých prosklených oken buší obrovské kapky řízené prudkým větrem, občas se v dálce zablýskne.
"Do háje. Nechceš prodloužit prohlídku? Protože já v takovým počasí nikam nejdu."
"Klidně," bručím a Sam nás zavádí do dlouhé chodby, kterou suchou nohou procházíme do menší budovy vedle stadionu.
"Tak tady se nováčci učí střílet," ukazuje na terče na druhé straně místnosti. "Myslím tím, že se učí úplné začátky. Jako jak nabíjet různé zbraně, jak je držet a vůbec počítat třeba se zpětným rázem, nebo s tím, že se někdy prostě může vzpříčit náboj. Ti zkušenější chodí střílet ven. Asi bych neměl, ale… můžeš to zkusit, jestli chceš."
"Ne, děkuju. V tomhle se zrovna nevyžívám," odmítám jeho tak velkorysou nabídku.
"A v čem teda, kromě bruslení? Karate tě nebere, zbraně tě neberou…"
"Malá připomínka, asi sis toho nevšiml, ale já jsem holka. Možná proto mě tolik mlácení a střílení nebere." Tím neříkám, že holky, které se o tohle zajímají, neexistují. Jen já mezi ně nepatřím.
"Samozřejmě, že jsem si všiml. Ale přece musí být něco, čím by ses mohla zabavit a…"
"… přestat se vyptávat, jasně, chápu to."
"Tys to řekla," krčí rameny. "Tak se můžeme podívat, jak hrajou."
"Fajn, ale…" utichám, protože jedním bliknutím zhasínají světla na stropě.
"Zatracená bouřka," mumlá Sam a rozsvěcuje baterku na mobilu. "To je tady běžný, když přijde nějaká bouřka. Na hlavní budovu se musí nahlásit, kolik je tu lidí a pak nahodit pojistky," vysvětluje a zase se vracíme na stadion. Potmě to není nic moc. U hráčů panuje dost veselá nálada. Všichni ti kluci svítí mobily těm, kteří se pokoušejí bruslit po tmě. Samozřejmě nemají šanci si něco zahrát. Je jim všem kolem čtrnácti, třinácti let.
"Hele, přestaňte na chvíli dělat kraviny. Kolik vás tu je?" ptá se Sam nějakého hráče.
"Asi dvanáct."
"Asi?!"
"Jeden člověk nebo dva, vždyť je to jedno," ozývá se někdo. Oči Sama ve světle mobilů potemňují a vypadají jako dva žhavé uhlíky.
"Ale mě to není jedno, protože já teď za vás magory zodpovídám!" Sam klukovi věnuje jednu za ucho a ten protáčí očima. Nakonec ale napočítávají čtrnáct lidí a Sam to mobilem hlásí na hlavní budovu
"Už má duše klid?" uchechtává se někdo další. Vždy poznávám jenom Samův hlas.
"Celkem jo," promlouvá Sam. "Už jenom nahodit pojistky."
"Vykašli se na to. Pojď si raději zabruslit!" směje se někdo další. Pěkně si ho podávají.
"Půjdu," přisvědčuje a mě hlavou probíhá otázka, zda se chce Sam nechat dobrovolně zabít. Přeci jenom oni bruslí zatraceně dobře. "Když za mě půjdeš nahodit ty pojistky."
"Nehraješ fér! Jak mám asi vědět, kde jsou?!"
"Tím led asi padá, je mi to vážně líto," pronáší vesele Sam. "Lori, jdeš taky?"
"Vykašli se na něj a pojď raději s námi bruslit," ozývá se další hlas.
"Já…"
"To je dobrej nápad," přerušuje mě Samuel. "Vydrž prosím chvíli s těma bezmozkama a vy na ni dejte bacha!" Kdyby tu nebyla skoro úplná tma, viděli by, jak se červenám. V duchu doufám, že mě budou stejně ignorovat jako všichni celý den. Někdo sebou ale hází na lavičku vedle mě.
"Kde ses naučila bruslit?" zajímá se milý chlapecký hlas.
"Mí dva bráchové hrají hokej."
"Cože?"
"Fakt?!"
"Myslíš, že se přidají?" pálí další otázky hned několik lidí, jakmile padá zmínka o hokeji. Někdo rozsvěcuje další mobil a já jim konečně alespoň trochu vidím do obličeje.
"To nevím. Matty asi jo, i když k vám věkově moc nejde. Jeremy k vám nejde už vůbec, navíc teď leží na ošetřovně."
"To je tvůj brácha, kterýho zmlátili nováčci?"
"Ne asi, ty pitomče," prská další mladý hokejista. "Čí jinej?"
"Nikdo novej z dětí hvězd nepřišel, jasně, že to musí být její brácha." Hlasy se přelévají jeden druhý, ale začínám k nim přiřazovat alespoň čísla hráčů.
"Slyšel jsem, že nějakej tvůj brácha… promiň, fakt nevím, jak se jmenuje, se naboural do CIA…" nechává volně viset ve vzduchu načatou větu. Vypadá to, že z Mattyho a Jeremyho jsou celebrity.
"Jo, to udělal," potvrzuju. Alespoň to říkal Harris, Matty se nám nesvěřoval.
Ozývá se hučení a pak se rázem všechna světla rozsvěcují.
"Takže, myslíš, že by dokázal shodit zdejší systém? My to zkoušíme už asi rok. Sam se s náma vsadil, že to nedokážeme do dvou let. Za každej den, co školní systém drží, nám dává na tréninku pořádně zabrat. Matty by to mohl nějak… jak se to říká, hacknout."
"Já asi hacknu tebe," říká Sam, který se celý mokrý vynořuje za námi. "Podvody se trestají." Pět kluků něco nesouhlasně hučí. "Ale dobrá otázka. Dokázal by to?"
"No, dnes skoro poslal e-mail domů. Takže asi ano."
"Jo, o tom vím," přikyvuje Sam. "Harris zuřil."
"On o tom ví?" vyjekávám poplašeně.
"Jsou tam kamery. Už když jste tam byli prvních pět minut, mě zavolal do kanclu, abych vás odtamtud vypakoval. Ale pak mě zarazil, protože chtěl vědět, co Matty dokáže. Kdyby kolem nešel Harry a Dyllen, asi by z toho byl pořádnej průšvih. Harris by nedovolil, aby ten e-mail poslal, ale stejně…"
"A já myslel, jak je strašně super zablokovat stránky Justina Biebera," mumlá někdo. "A on se dostane do CIA."
"Dojemné," říká Sam, "ale co rozpustit tenhle kroužek? Pokud vím, za měsíc máte zápas."
"Dány dáme." Skoro jazykolam.
"Posledně jste vyhráli jedna nula a to jenom proto, že si střelili vlastňáka," oznamuje suše Sam.
"Sklapni. Ty se na bruslích neudržíš, aniž by ti musela pomáhat holka! Nic proti, Lori."
"Za takový řeči se zítra ty neudržíš na nohách," sděluje mu Sam spokojeně. Až teď mi dochází, že se celou dobu ke všem těm klukům chová spíš jako kamarád. Měl by se chovat jinak. Víc učitelsky a autoritativně. Ti kluci ho respektují, o tom není pochyb, ale to, jak se navzájem provokují, není normální vztah mez žákem a učitelem. Nebo to možná v tělocvičně vypadá jinak.
"Kdybych si myslel, že mi to nepomůže, nejraději bych tě přetáhl hokejkou po hlavě!"
"Sni dál."
"Lori, pojď si s námi zahrát," navrhuje někdo s číslem deset. Já pohlížím na Sama a on krčí rameny a znovu nasazuje výraz naprosto spokojeného člověka, který se zbavil otravného dítěte.
"Nechci se vám tam nějak plést…"
"Blbost!" přerušuje mě šestka.
"Tak jo, jenom si skočím pro brusle."
Všichni naskakují na led, takže během pěti vteřin jsme na lavičkách jenom já a Sam, který mě doprovází ke skladu. Já se ptám, kdo ti hokejisti vůbec jsou.
"Jsou to lidi z třídy D2 a C1. Jsou to moji svěřenci na karate a sebeobraně. U všech ostatních dělám jenom instruktora, tady v těch dvou třídách dělám hlavního trenéra."
"To učitelství z tebe přímo čiší!" poznamenávám, a pak mi dochází, že není moc chytré rýpat do člověka, kterého ani pořádně neznám.
"Nová metoda učení?" krčí rameny. "Já osobně vždycky nenáviděl všechny ty uřvané trenéry, kteří jenom ječí a chtějí, aby si na každém tréninku skoro zdechl. Ani tě pořádně neznají jménem. A tady jde jenom o nácvik sebeobrany. Jenom si vzpomeň třeba na svou školu. Kolik z tvých učitelů na tebe působí dojmem, že tě vnímají jenom jako věc? Prostředník mezi nimi a jejich výplatou. Prostě učit musí, aby dostali peníze. Ale o tebe a tvé spolužáky se nestarají. Je jim jedno, co s vámi bude." Matematika, chemie, fyzika. "A srovnej si to s těmi, které zajímáš jako osobnost, kteří tě pošlou domů, protože na tobě poznají, že ti není dobře. Ti, kteří prostě chápou takovej ten občas na hovno studentský život." Tělocvikářka, druhá chemikářka, učitelka na biologii. "Prostě mi to přijde mnohem lepší. Každé dva týdny se konají cvičné zápasy. Tihle kluci většinou zápasí s o rok, o dva staršími. Někdy vyhrajou, někdy ne. Ale jde o ten přístup. Nevím… jestli víš, o čem mluvím."
"Z pohledu studenta stoprocentně. Z toho učitelského ne, ale není se čemu divit."
"Hele, co víš o karate?"
"To, že kimono není župan." Sam se jenom ušklíbá.
"Dobře, nevadí. Já tak trochu doufal, že vás doma Dan něco naučil."
"Mattyho a Jeremyho možná. Říkala jsem ti, že mě to mlácení moc nebere."
"Aha. Já tak trochu doufal, že jo, protože je tady povinná základní…"
"Stop," zarážím ho. "Nechci to vědět. A upřímně. Já tady nechci zůstat tak dlouho na to, abych se měla něco učit."
"Fajn, mlčím o karate. Ale to odcházení odtud… Je mi jasné, že musíš být asi trochu vyděšená, jak vás kluci odtáhli v noci z domu, já tomu taky moc nepomohl," povídá pomalu, "ale zkus to teď prostě přijmout. A moc jim neubliž na tom ledě, to je moje práce."
Hra je strašně fajn záležitostí, i když trochu pomalejší, než na kterou jsem zvyklá od Jeremyho a Mattyho. Ale o to je to mnohem lepší. Sam v nějakém nestřeženém okamžiku musel někomu říct, aby ostatním rozhlásil, aby mě nesejmuli. Jiné ohledy moc neberou, což je něco, co fungovalo i v Inverness. Překvapuje mě, jak se k sobě všichni chovají přátelsky. Nejen ke mně, ale i k sobě. Sprostých slov tady padá snad ještě víc, než v Inverness, ale na tom ani nesejde. Přijdou mi neuvěřitelně stmelení. Sice jsou mladší než já, ale chovají se mnohem vyspěleji než někteří mnohem starší lidé.
Někdy kolem půl sedmé se u laviček hráčů ozývá nějaký šramot. Přestáváme hrát a všichni se otáčíme směrem ke hluku. Jsou tam nastoupení další hokejisté, podle výšky nejspíš starší a jeden z nich zuřivě rozhazuje rukama. Mluví se Samem.
"… seber je a vypadněte," dostává se ke mně kousíček rozhovoru.
"Nebo?" Sam si nenuceně pohrává s tkaničkou u mikiny a vypadá ledově klidně. Vlastně teď působí, jako by mu nic nemohlo ublížit, jako by ho nic nemohlo zranit.
"Teď jsme na rozpisu my!" vzteká se ten, co mluví.
"Ne, pořád mají deset minut. Jestli máš pocit, že třicet pět je to samé co čtyřicet pět, měl by sis nechat vyšetřit hlavu."
"To máš jedno, zařídím si to po svým."
"Jenom do toho, posluž si," ukazuje Sam jednou rukou na hlouček lidí na ledě, mezi kterými jsem i já. "Zmlať čtrnáctiletý děcka a dokaž si, jakej jsi rambo. Jenom tě upozorňuju, že si osobně vezmu na starost tvůj trest a ten bude zase po mým."
"Jasně," směje se někdo z těch starších. My se zatím pakujeme z ledu. Sam sice dost jasně naznačil, co se bude dít, kdyby si něco chtěli zkusit, ale nikdo nechce problémy. Ale ten člověk, který se Samem celou dobu mluvil je nejspíš jiného názoru. Kdybych byla na jeho místě, Sama bych se nepokoušela provokovat, ani kdyby mi chtěl někdo zaplatit. Jenomže on se až velevýznamně dotýká ramene jednoho ze Samových svěřenců. Sam povytahuje obočí a obrací oči v sloup. Už to vypadá, že se nic dít nebude, ale ten kluk, který má tendenci zahrávat si se smrtí z ničeho nic přelétává hrazení a končí se zaskučením na ledě. Myslela jsem, že Jeremyho tenkrát složil drsně, ale on bratra jenom jemně položil, oproti tomuhle klukovi.
Po celkem dobré náladě, kterou mi přivodila super hra, a kdy jsem zapomněla na všechen strach a zmatek, se všechno rázem vrací a nálada mi klesá pod nulu. Potřebuju to rozdýchat. Zase se tolik nestalo a je to jenom pár desítek minut, co mě Sam varoval před tím, že občasné rvačky jsou tady na denním pořádku. Ale stejně mě děsí, s jakou lehkostí Sam dokázal zavřít pusu nejenom tomu klukovi, ale i všem jeho přátelům.
Do hlavní budovy docházíme za tmy a celí promočení, protože bouřka sice přešla, ale déšť neustal. Ani si toho nevšímám a všichni se rozchází svým směrem.
"Hele, jsi v pohodě? Tváříš se zaraženě," poznamenává Samuel, když mě vede do jídelny.
"To se mi stává vždycky, když se situace tak trochu vyhrotí," mračím se.
"O nic nešlo," říká neutrálně. "Já nevím, jestli si to uvědomuješ, ale tohle je jenom škola, Lori. Sice trochu jiná, než na kterou si zvyklá, ale pořád škola. I tady najdeš pitomce, kteří chtějí studentům nějak naznačit, kdo je králem školy, kdo bude chtít šikanovat mladší. A ty je třeba zkrotit."

"Hm," bručím a dál už nevyzvídám. Na večeři mě Sam opouští a já si sedám k osamocenému stolu a zkouším do sebe nacpat špagety. Když dovnitř pomalu vkulhává Jeremy, mám pocit, že jídelna jako jeden muž přestala dýchat a všichni utichají. Sbíhá se k němu snad patnáct lidí, kteří se s ním chtějí pozdravit nebo ho poplácat po zádech. Každý se na něj přátelsky usmívá, vyptávají se a pomáhají mu s tácem na jídlo. Přitahuje k sobě lidi jako magnet a nějakou dobu mu trvá, než se zvládá probojovat až ke mně. Dalších pár minut trvá, než ho všichni nechávají na pokoji. Jakmile může, začíná se vyptávat, jak jsem se celý den měla a co jsem dělala. Říkám mu o mini stadionu 'za kopcem' a taky že ho chtějí do týmu. Pak mi on vypráví o sestřičce, která se o něj celý den starala a je prý strašně milá. On si snad ještě stihl najít holku…

12. kapitola

11. kapitola (1/2)


DH- 11.kapitola 1/2

21. května 2013 v 22:49 | Erin |  Děti hvězd



Strašně moc, moc bych chtěla poděkovat Alexis Dark a Alici Shinshekli za ty neuvěřitelné komentáře, které jste napsaly na §čet Dětí hvězd! Popravdě si s kapitolami ještě nejsem moc jistá, přidjou mi zvláštní. Ale to asi do doby, než se to pořádně ustálí :) Taky asi chápu, že máte možná zmatek ve jménech? :D Pardon, i to se snad zlepší.
Huuu, vsadila jsem se s kamarádkou, že na blog napíšu hodně sprostý slovo. Echm. Říkala, že ho sem nenapíšu. A já zase, že jo. Ale asi s pokorou a hlavou sklopenou přiznám, že to nechcu udělat :D Jde o prkotinu, doslova malichernou blbost. (P**A) Je to venku! Nemyslete si nic zlého, já nesnáším nadávání, ale když ona mě prostě vyhecovala... uf.
PS: Vzkaz pro Yettiho! :-D Neříkala jsem, jak ho napíšu, ale že to napíšu... Snad to budeš brát. Ale to je jedno. Prostě ta kapitola je pro tebe. Až přijedu, natřeme jim to! *Kataríně a Mary :'D*
A omlouvám se, že kapitolu zveřejňuji až teď. Vím, že jsem řekla hodinu... ale tak alespo%n že vůbec :)


DH- 10.kapitola 2/2

15. května 2013 v 16:19 | Erin |  Děti hvězd

"Nezabij se u toho, prosím. Víš, jak tvoje karate dopadlo minule."
"To se stává často, jenom já jsem moc šikovnej! Bylo to moje první zranění," bouchá se do hrudníku jako největší borec. "Héj, Same! Ahóój!" Sam v kimonu hned mění směr a míří si to s přátelským úsměvem rovnou za mým hyperaktivním bratrem. Jakmile se Sam zastavuje u nás, Dan hrdě vypíná hrudník a věnuje mu významný pohled. "Dneska cvičím s váma!"
"To máš celkem odvahu!" cuchá mu vlasy a mě věnuje tázavý výraz. "A ty nic?"
"Ne díky, já mám tohle," mávám knihou.
"První den ti to ještě prominu."
"Ty?" povytahuju obočí. "Máš to tu na starosti? Já myslela, že jsi jen instruktor."
"Jen," odfrkuje si, stále se ale usmívá. "Náhodou to celkem ujde a děcka mě poslouchají."
"Jenom blázen by tě neposlechl."
"Autorita?" ptá se.
"Ne. Spíš to dělá ten černý pásek, ale nevadí."
"Stejně to beru jako poklonu," vzdychá. "Ale jinak, tělocviku se nevyhneš."
"Nechci a ani nemám v plánu se mu vyhýbat. Ale tohle není moje třída a navíc nemám výdrž na to, abych tu dvacet minut běhala jako idiot." A pak taky nemám v plánu tu zůstat tak dlouho, abych se vůbec do nějakého tělocviku zapojovala.
"Neříkej mi, že z krasobruslení a…gymnastiky," dodává s lišáckým úsměvem, "nemáš dostatečnou fyzičku na tyhle kraviny."
"Ani nechci vědět, odkud víš o gymnastice," hučím. Dyllen říkal, že mají záznamy. Ale to snad ví úplně všechno? "Jen nejsem tak akční jako Jeremy a Dan."
"Tvoje věc," krčí rameny.
Pak i s Danielem odchází rovnou na žíněnku. Svolává i ostatní a tentokrát je to něco jiného. Už žádné nácviky chvatů typu 'otočka, kop a ležíš na zemi'. Teď už zkouší skutečné zápasy. A já se nestačím divit. Sam pořád štěká nějaké rozkazy směrem k těm, kteří se zrovna perou. Radí jim, co dělají špatně a naopak chválí ty, kteří si vedou dobře. To stíhá i ve chvíli, kdy si stoupám na kraj žíněnky vedle něj.
"Nevíš, jak si vedl Jeremy?" zajímám se 'nenápadně'.
"Náhodou vím. Teda, co se těláku týká. Vedl si dobře v rámci možností, protože byl ze včerejška pořádně strhanej. Měla bys mu ale říct, aby si dal pozor. Lidem tady, hodně záleží na výsledcích. Netýká se to samozřejmě všech, ale mám strach, aby nedostal nakládačku."
"Jako za co?" nechápu.
"Za to, že zvládl potopit všechny ze svojí třídy při skoro všech kondičních cvičeních."
"A kvůli tomu se chtějí poprat?"
"Já neříkám, že se to stane, ale že se to může stát. Většina z nás má pár přátel tady na ostrově a pak svoje výsledky, nic víc. Žene je to dopředu. A najednou přijde zelenáč od dětí hvězd, kterých se ani takové výcviky netýkají, dá si půldenní výcvik s maturanty a druhý den ze všech druháků udělá neschopný paka. Možná někdo bude trochu naštvanej a začne mu dělat naschvály nebo něco podobného." Pak sebou trhá a odbíhá srovnat někoho, kdo právě poslal dalšího k zemi a on se odmítá zvedat. Po chviličce se zase vrací. "Fajn, končíme!" volá a všichni s úlevným výdechem pouští své soupeře. "Ale ještě si zaběháme! Takže všichni hezky na čáru a kdo bude první, může jít rovnou na oběd. Hodina končí až za patnáct minut, takže vyhlídka na jídelnu bez fronty by vás mohla trochu nakopnout." Všímám si, že učitel odsud už odešel, takže velení je čistě na Samovi. "A pustím tři lidi. Ti ostatní budou běhat do konce hodiny." Ozývá se nesouhlasné bučení. "Tam a zpátky." Sam nahlas píská na prsty a všichni jako jeden vystřelují z místa za čárou směrem na druhý konec tělocvičny. Všichni jsou hodně rychlí, ale závod vyhrává Colton s blonďákem, dobíhají skoro nastejno. Tak je pouští oba s tím, že jsou oba první a další dvě místa jsou volná.
"Lori, klidně běžte. Tady už se nic zajímavýho dít nebude. A v jídelně nebude fronta," radí Sam.
"Tak díky. Dane, jdeme." Stejně se ale chviličku zdržujeme, protože hned u východu z tělocvičny nevím, kudy se do jídelny dostat. Vím, že každou chvílí by měl jít Colton a jeho mlčenlivý kamarád, ale Daniel mi nutně chce zkazit plány.
"Musíme po schodech."
"Nedělej ze mě idiota. Tady doleva a až potom po schodech."
"Ne-ne. Tudy, stoprocentně."
"Jídelna-je-tudy," ukazuju rukou na chodbu.
"Lori, přicházíme o náskok!" úpí bráška a tváří se, jako kdyby týden nejedl. "Musíme po schodech."
"Tvoje sestra má pravdu," ozývá se za námi Colton. "Nejdřív chodba, pak schody. Kdybys šel rovnou po schodech, došel by si do archivu, kam by tě stejně nepustili."
"Zrádce," mumlá Dan.
"Pochlap se, karatista musí uznat porážku," usmívá se a cuchá mu vlasy stejně, jak to udělal Sam. "Trefíte?"
"Ne," vrtím hlavou. "Moc se neorientujeme."
"Člověk si tak za měsíc zvykne. Na ztrácení máš ještě nárok," ujišťuje mě. "Takže, jídelna tudy." Jelikož je tu Daniel, nemusím mít strach, že by řeč stála, nebo by snad bylo trapné ticho. Ne, on je ukecanější, než ženská. Celou cestu se vyptává na věci, co se karate týká a Colton mu celkem ochotně odpovídá, ale dává si až přehnaně dobrý pozor na to, co říká. Blonďák mlčí. Nevím, jak se jmenuje a za celou dobu tady jsem ho neslyšela ani jednou promluvit.
"Ahoj!" zdraví nás vesele Jeremy. Dyllen a Matty už na nás v jídelně čekají. Také je nejspíš propustili dřív. Kromě Coltona a blonďáka, který si sedá na druhou stranu jídelny, tu je jenom asi pět nebo šest dalších kluků, kteří se baví mezi sebou. "Jak bylo?" Ani se nestíhám nadechnout a Daniel začíná vyprávět o hodině karate, Matty zase o nabídce přeřazený do pokročilejších předmětů. Dyllen mlčí, tak proč ho nezaměstnat.
"Hele, co to bylo při té hodině? Já myslela, že profesora trefil šlak," zajímám se ohledně hraného výbuchu učitele.
"Teď je zkouškový období. A mě zkoušky přehodily. Vždycky bývají první ty fyzický, ale s tou rukou nemůžu. Takže to udělali naopak, abych později mohl složit tu druhou, až se mi uzdraví ruka. Měli mě dostat do stresový situace, ze který jsem měl pak vycouvat, až to bude moc nebezpečný. Tady s tím na tebe můžou vybafnout prakticky kdekoli, kdykoli a s čímkoli. Jako třeba na náhradní matice," zubí se. "Ale má to i svoje výhody, pustili mě dřív na oběd."
"To se tu hodně cení, co?" Když si vzpomenu, jak všichni hnali, aby byli první v tom proklatém závodu.
"Vlastně jo. Čím déle na obědě, tím delší odpočinek. A to se cení."
"Aha," směju se. "A jak jste to…"
"No do hajzlu!" kleje Jeremy, staví se na nohy a hned na to schytává ránu pěstí rovnou do obličeje a padá na zem. Šokem vyvaluju oči.
"Hej!" vykřikuje Daniel a taky vyskakuje ze židle. Najednou mám v hlavě úplně vymeteno. Ale taky se stavím na nohy a snažím se pochopit, proč ti kluci, kteří doteď seděli hezky uklizení vzadu, napadli Jeremyho.
Jeremy zažil nepočítaje rvaček. Hokej je občas box na bruslích. Je schopný hodně rychle se oklepat, jenomže než to stíhá teď, jeden z těch kluků ho nakopává do žeber a bratr se v bolestném gestu hroutí zase na zemi.
"Jestli to je za ten tělocvik," chrčí Jeremy, ale nestíhá to doříct, protože dostává další ránu.
"Vy idioti!" řve Dyllen a zkouší je od sebe odtrhnout, ale jeden z nich ho udeřuje rovnou do zraněné ruky a tím Dyllena vyřazuje ze hry úplně.
"Nechte ho!" Daniel se docela činí. Ti kluci se pochybují docela neohrabaně, trhaně a nejspíš je žene vztek. Dana taky, ale vztek proto, že se někdo rozhodl zmlátit jeho staršího bráchu. A průprava v karate se mu teď hodí. Za chvíli ho ale dva z nich přitlačují ke zdi a další dva si dál podávají Jeremyho. Ten poslední mě a Mattymu naznačuje, ať nic nezkoušíme. A na zastrašení nám to oběma stačí.
"Nechte ho, prosím," snažím se je překřičet. Ale nemá to cenu, přes ty nadávky na Jeremyho osobu, co z jejich úst padají, mě nejspíš neslyší. Jeremy už se ani nesnaží zvedat. Vždyť mu můžou vážně ublížit!
"Vždyť ho můžete zabít!" vyjekává Matthyas a vrhá se na toho, který nám dvěma brání pomoct Jeremymu. Už od začátku musel vědět, že to nedopadne dobře. Nepohybují se sice tak obratně a jistě jako lidé na dnešním tréninku karate, ale rozhodně ho Matty nemůže přeprat. Matty končí přiražený u zdi a už zvedá ruce, aby zmírnil dopad pěsti toho kluka, ale on se zastavuje. Spíše někdo ho zastavuje. Colton popadá kluka za loket a hrubě ho odtrhuje od Mattyho. Jsem ráda, že to Matty neschytal. Během té malé doby se tu objevuje i blonďák. On a Colton zvládají všech pět útočníků, aniž by se u toho minimálně zapotili.
"Jeremy," klekám si k němu a on se celý otřesený zvedá do sedu. Z nosu se mu řítí proud krve a na tváři má velikou tržnou ránu. Ten, kdo mu vrazil, má nejspíš na ruce prstýnek.
Pak se všechno děje ráz na ráz. Než nás Colton stíhá navést na ošetřovnu, objevují se tu profesoři, kteří hned odvádějí těch pět útočníků, Jeremyho i Dana.
Mě, Mattyho, Dyllena, Coltona a neznámého odvádějí do ředitelny o trochu později, než těch pět. Ale jsme tam všichni spolu.
Takové rvačky jsou tu nejspíš běžné, protože nějakých deset lidí se tu ztrácí, jak je ředitelna veliká! Sám ředitel je asi čtyřicetiletý chlápek s krátkými hnědými vlasy a nebezpečnýma tmavýma očima. Člověk by hádal, že říďa by měl být staroušek v obleku nebo nějaká prudící ženská, ale tenhle má na sobě vojenskou uniformu s několika odznáčky a černé kanady. Ne, tohle není typická představa ředitele školy.
"Vy se znovu vraťte za dvě hodiny, až se na vás dva simulanty podívají na ošetřovně," vrčí směrem k útočníkům, kterým se nejspíš také něco stalo. Oficiálně další zaměstnanec školy, který mě děsí. "Dorazíte ale všichni, i kdybyste si měli nést svoje vlastní hlavy! Rozumíte?!"
"Ano, pane," odpovídají tiše všichni naráz.
"Vypadněte, okamžitě!" Pět kluků bere čáru z ředitelny bez ohledu na zranění, která jim způsobili Colton a jeho kolega. Jakmile jsou pryč, ředitel si oddechuje a uvolňuje se. Ale i tak sedím celá napnutá. Vyzařuje z něj obrovský respekt. A asi by i vyzařoval, kdyby byl v kostýmu baletky. "Pitomci," ulevuje si. "Coltone, Rossi, dobrá práce. Jste důkazem toho, že naše práce má smysl. Zachovali jste se přesně podle předpisů, snad ještě lépe. Co se týče vašich posledních zkoušek, nic pro vás asi udělat nemůžu. Je mi to líto, Coltone." Střílím pohledem ke Coltonovi a on jenom kroutí hlavou. Nechápu, proč mu vyjadřuje lítost… Další věc, která jde mimo mě. "Každopádně nic není jisté. Pro dnešek vám dávám volno." To je nejspíš po vojensky 'konec konverzace', proto taky Colton s Rossem odchází.
"Dyllene," oslovuje ho ředitel. "Tobě se nejspíš zkomplikuje léčba. Dneska jsem se dozvěděl, že máš za sebou první zkoušku. Doufám, že si uvědomuješ, že s tou rukou… se nemůžeš účastnit prakticky žádné zátěžové zkoušky, že ano?"
"Ano, pane," přikyvuje strnule. Vypadá strašně… smutně.
"Bez zkoušek nemůžeš postoupit do dalšího ročníku. A já ti narovinu říkám, že se těch zkoušek nezúčastníš, už jenom kvůli tvému zdraví. Ale to, jak ses dokázal postarat o Lori a i to, jak ses zachoval teď, vyžaduje jistá uznání. Proto tě oficiálně pouštím do dalšího ročníku, i bez zkoušek. Myslím, že si dokázal dostatek schopností pro postup dál."
"Ty vady," vydechuje Dyllen. "Dneska je můj nejšťastnější den! Ehm, děkuju a já… už radši půjdu!"
"Přesně, ať už tě tady nevidím. Spíš skoč na ošetřovnu, ať se ti na to rameno podívají," usmívá se ředitel a Dyllen nejdřív radostí skoro proskakuje stropem a až pak odchází.
Takže nakonec s tím děsivým chlápkem tu zůstávám jenom já a Matty.
"Snad ani nechci vědět, co si vy dva myslíte. Omlouvám se vám. Za to, že jste tu v takový špatný okamžik a za to, že vaši dva sourozenci jsou na ošetřovně. Pokud vím, Daniel má jenom pár modřin a jakmile mu zašijí jedinou malou ránu, pustí ho. S Jeremym je to ale horší a nejspíš si ho tam do večeře nechají. Sice nechápu, proč se do vašeho bratra tak pustili, ale myslím, že to zjistím. Colton taky bude v pořádku, takže za pár dnů si na to nikdo nevzpomene."
"Co je s Coltonem?" ptám se s vykulenýma očima. Nevšimla jsem si, že by mu někdo ublížil.
"Nejspíš má naštípnuté zápěstí, což mu pravděpodobně buď ztíží, nebo úplně zabrání ve zkouškách." Když vidí můj výraz, rychle dodává: "O nic nejde, je to normální zranění. I když menší komplikace." Nejsem ale vyděšená proto, že by měl Colton něco se zápěstím. To je mi upřímně docela jedno. Horší je to s těmi zkouškami. Stačilo mi, jak zdrceně se tvářil Dyllen, když mu řekl, že se nebude moct účastnit těch zkoušek. Jemu ale podepíše asi nějaký papíry a Dyllen může dál. Je mi to líto, Coltone. Coltonovi žádné papíry neslíbil. "To ale později. Ptám se vás hned. Chcete, abych vám všechno řekl teď, nebo počkáte na bratry?" S Mattym po sobě házíme tázavý pohled.
"Počkáme," říkáme unisono, i když já osobně bych byla radši, kdyby nám všechno pověděl teď hned. Ušetřil by mi tím nervy. Na druhou stranu nemám odvahu mu to říct.
Ředitel se znovu usmívá.
"Dobře. Pár věcí vám přesto povím. Počítačová učebna, všechny počítačové učebny jsou monitorované," oznamuje nám a očima se zavrtává do Mattyho. "Je přísně zakázaný kontakt s okolím mimo náš kampus. Chápu, že jste tu noví. A ty máš talent, Matthyasi. Vím, že bys přes naše zabezpečení prošel. Ale varuju tě, druhý pokus bude trestaný, takže se o to nepokoušej. Naše organizace je tajná a byl bych rád, kdyby to tak nadále zůstalo. Už takhle jsme měli problémy se CIA," říká a povytahuje obočí, "které jsme naštěstí vyřešili. Ovšem to bylo poprvé, kdy nám hrozili tím,že zařídí náš konec." Matty jakoby se pokoušel splynout s židlí. "Nechť je ti poučením vědomí, že za další pokus o kontakt například rodiny nebo přátel budeš obíhat ostrov. Alespoň desetkrát!" Ředitel se znovu usmívá, tentokrát ale pořádně. "A dál… předpokládám, že budete pátrat po místě, kde jsme. Vítejte na Faerských ostrovech."
"Já to tušil," mumlá si Matty pro sebe, ale dál oči upírá do země.
"Na jakém ostrově jsme, se ale nedozvíte. A doporučil bych vám, abyste se po tom nepokoušeli pátrat. Na googlu nic nenajdete. Takže takhle," věnuje nám vítězný úsměv. "Takže takhle. Nějaké otázky?"
"Jo," přikyvuju. "Co je s Jeremym?"
"Vždyť jsem říkal, že si ho možná nechají na ošetřovně…"
"Nemyslím zranění," přerušuju ho a pohlížím mu do očí. Řediteli to hned zapaluje.

"Nevím, o čem mluvíš, Lori. Pokud jeden z vás nemá něco dalšího, poprosím vás, abyste šli. Určitě se ještě během dneška uvidíme." Tím nám dává najevo, abychom vysmahli, a my se raději zvedáme a urychleně odcházíme.

11.kapitola (1/2)

10.kapitola (1/2)


DH- 10.kapitola 1/2

15. května 2013 v 16:16 | Erin |  Děti hvězd




Zdravím zase po nějaké době :)
Článek přednastavený ze včerejšího docela klidného dne, kdy jsem se šla s klidem a s mírem učit potom, co jsme se dokázali probojvat přes Norsko *stáhla vlajku napůl žerdi*.
Tahle kapitola... řeknu to takhle. Mám tenhle příběh strašně ráda, protože si skze něj plním sny, které jsou už jenom šíleně těžko dosažitelné, jako třeba to krasobruslení :D Je to takové, jaké to je. Tuhle kapitolu jsem chtěla původně smazat, ale nakonec to nechávám tak, jak to je. Přeju vám, abyste si čtení pokud možno užili, znovu pokukazuju na detaily a poprosím vás, abyste byli trpěliví.


"Doufejme v to, co si přejeme, ale snášejme, co nastane."

A pak tady mám jedno věnování pro neuvěřitelně "otravného človíčka", pro Vikuňu a všechny její jiné přezdívky (a že jich je!), která se podle svých vlastních slov zažrala do čtení a už je to nějaký ten den, kdy mě prosí o pokračování! :)) Díky moc, já tě nemít... :)


15.kapitola 2/2

7. května 2013 v 23:16 | Erin


"Co to děláš?" syčím na Rhetta, který se zastavuje u dvou kanystrů s benzinem a bere je do rukou. Neodpovídá mi a já si začínám připadat jako idiot. Voják, který nám zachrání krky, Rhett nesoucí benzin… asi bych měl taky něco udělat, abych si nepřipadal tak divně. Když mě nic nenapadá, rukou šmátrám po jednou z regálu a strkám si do kapsy první věc, které se má ruka dotýká, pak pokračujeme dál. Snažím se ignorovat Rhetta, který všude kolem nás rozlévá benzin…
"Fajn," zastavujeme se u menšího okna. Zach vytahuje malý nožík, kterým okno otevírá a vylézá ven. Po něm pomáhám Aye a pak jdu já a Rhett. Jenomže když se Rhett objevuje nahoře, sklep za ním už je v plamenech. "Musíme se dostat tam," ukazuje rukou na hromadu dřeva. Ještě včera jsem to dřevo štípal.

15.kapitola 1/2

7. května 2013 v 23:14 | Erin
Slíbila jsem, že kapitolu přidám co nejdříve, tak je tady :)
Kapitola... byla psaná ve chvilkách zlých, takže moje problémy odnesly postavy z VS :-D Takže kapitola je trochu krvavější, než bývá zvykem. Ale měnit to nebudu, holt to tak je.
PS: Lumangův vrah na vás čeká na konci kapitoly. Pro případné dotazy... víc, proč ta postava se dozvíte v dalších kapitolách. Kdybych všechno vyklopila v jedné, nebyla by to sranda.

14.kapitola 2/2

3. května 2013 v 23:31 | Erin



Zdravím! :) Vysvětlovat neaktivitu je zbytečné, proto se o to ani nebudu moc pokoušet. Jenom zase musím uvažovat nad tím, jak je občas výhoda být přichcíplý. Ve čtvrtek v noci jsem se vzbudila a bylo mi zle, jako hodně dlouho ne. V pátek ráno mi furt bylo zle, ale tak do školy jsem šla. A tam se buď uzdravíte, nebo se to šokem už jenom z toho, že jste ve škole, zhorší. Já boužel měla smůlu na to druhé... Ale tak, koukla jsem na hokej, stihla se po škole ještě vyspat a teď k večeru udělat něco se vzhledem blogu :) Volání svobody... tahle kapitola je ještě dobrá, ale k té další budu muset vystavit nějaké upozornění. Proč, to příště. Ale v 15. kapitole se konečně dozvíme, kdo je vrahem pana Lumanga. A teď připomenutí, co se dělo v poslední kapitole: