16.kapitola

31. května 2013 v 13:33 | Erin


Joell




"Jsi nervózní?" ptá se asi po milionté Isaiah.
"Jestli se pořád budeš ptát, budu nervózní," odpovídám mu a plně si vychutnávám atmosféru přeplněné jídelny, protože vím, že za dva dny na pár týdnů nebo měsíců odtud zmizím. Isaiahovi neustále otázky mě nutí přemýšlet o tom, že na jednu stranu se těším ven, na druhou mám strach z neznáma. Ale ten se skoro vždy rychle vytratí jenom při představách města, adrenalin dělá své.
"Musíš nám přivést nějaký suvenýr!" nabádá mě Noel. "Ale něco pořádného!"
"Fajn," krčím rameny. Pochybuju o tom, že bude čas na nějaké nakupování. Musíme mezi tisíce lidmi najít jednoho s přívěskem.
"Až na to, že můžeš umřít, to je podle mě bezva," pokračuje Isaiah.
"Díky, kámo. Jsem asi tak stokrát klidnější."
"Ale no tak! Ayeth a Thomas budou s tebou. Niomi se vyzná ve Vallyryi. Není šance, že by tě jenom štípnul komár."
"Nesnáším ty vaše pozemský breberky!" huhlá Mychel s plnou pusou.
"My taky," přisvědčují Noel a Isaiah unisono. "Víš, kolik tam bude holek? Myslím, že nepočítaje…" pokračuje dál Isaiah a já kroutím očima nad faktem, že jsou asi tak stokrát ukecanější, než ženský. Než poslouchat jejich neustálé výlevy, raději odnáším tác a mizím z jídelny, co to jenom jde. Mám už jeden celý den volno. Nikdo po mě nic nechce, trénovat nemusím. Ty dny nicnedělání si docela užívám. Po tom půl roce neustálého komandování je tady chvíle, kdy si můžu dělat, co chci. Trochu se uvolnit… což divně. Jediná hodnotnější aktivita je to, že učím Siely střílet z luku. Sice nemůžeme chodit ven, ale tělocvična většinou postačí.
Jako každý den po obědě čekám, až se Siely objeví ve svých kovbojských holínkách a s vlasy do copu. Přichází jako vždy přesně, usměvavá a milá. Rozestavuju na jeden konec tělocvičny pár terčů. Nikomu nevadí, že tu jsme. Tělocvična je pořád značně poničená a pro cvičení je moc nehodí, i když díra v zemi je zasypaná sutinami a zalitá betonem a stěny celkem opravené. První deset minut začínáme z malé vzdálenosti, jako vždycky. Pak se metry postupně nabalují, až se zády opíráme o druhý konec tělocvičny. Asi někde v polovině vzdálenosti si dáváme pauzu.
"Je… je mi líto, že odjíždíš," říká najednou. "Nebudu mít s kým střílet."
"Uteče to jako voda, doufám," snažím se ji nějak utěšit, protože vypadá fakt smutně. Utěšovat malé děti by celkem šlo, ale skoro stejně starou holku? Nic, v čem bych měl moc praxe.
"Snad jo. Je to nebezpečné. Podle mě bys vůbec neměl odjíždět. Snadno se něco může stát a ten klíč," vzdychá a nechává větu volně viset ve vzduchu.
"Jenomže takhle nikdy ty zbraně nedostaneme zpátky."
"Může to udělat někdo jiný. Proč musíš jet s nimi? Proč ten člověk nepřijde sem?"
"Protože ty klíče se navzájem přitahují. Jsou ze vzácného kovu a fungují jenom, když je má ten, kterému patří. Je to nějak propletený se složitými chemickými vzorci. Ten kov nějak reaguje s lidskou kůží, nemám tucha."
"O tom jsem něco slyšela, ale nejspíš se to snaží utajit. Už aby se ty klíče našly."
"Jo. I když… nevím, jestli by Datteriané byli schopní bojovat po tom všem. Pochopil bych, kdyby do toho šli naplno, i kdyby neudělali nic."
"Co myslíš, že by se stalo s Brownem?"
"Nevím. Ale doufám, že ho někdo zabije. Třeba Daeron." Při zmínce o Daeronovi sebou Siely škube a já si uvědomuju, že o něj má asi strach. Jasně, sice se rozešli, ale když jsem ji viděl uplakanou tu noc, co ho odváděli do cely, došlo mi, že jí na něm pořád záleží. A ona na rozdíl ode mě neví, že žije. Sice se nemá dvakrát super, ale žije. Rád bych jí to řekl a dodal jí alespoň trochu klidu. Ale nemůžu. Pak by na to mohla doplatit, kdyby měla víc informací, než je bezpečné.
"Pokud je naživu," špitá tiše Siely. Věnuju jí soucitný pohled a opatrně pokládám svou ruku na její. Ten dotyk ji překvapuje a zvedá ke mně svoje zelené oči. Při tom pohledu se mi zadrhává dech a ona se ke mně přisouvá blíž. "Budu mít o tebe strach."
"Dám pozor."
"To doufám," přikyvuje a opírá se svým čelem o to mé. Jednou rukou mi prohrabuje vlasy a já jí pokládám dlaň na tvář. Bez dalších slov tiskne své rty na ty mé a já jí polibek bez přemýšlení oplácím. Je to… příjemné odpoutání pozornosti od mise, která mě čeká. Rychle zapomínám na věci, které se ještě musí doladit. Cítím studený dotek Sielyny ruky na svém hrudníku. Její prsty se dotýkají přívěsku, který mám pověšený kolem krku a jemně za něj tahá. Povaluju ji pod sebe na žíněnku, a ona mi mezitím sundává triko. Znovu se dotýká mého přívěsku, ale to vnímám jenom tak okrajově, mnohem víc se starám o její hebké rty. Pomáhám jí z jejího trička a chvilku ji jenom obdivuju pohledem. Pak se k ní skláním a znovu tak ničím vzdálenost mezi našimi rty. Cítím silné bušení svého srdce a taky něco nového. Něco, že je možná víc než kamarádka. Ale že bych se měl zamilovat? Hned z vteřiny na vteřinu. To nemůžu. Bylo by to napořád a to já nechci, když Siely moc neznám. Navíc se v citech pozemšťanů vážně nevyznám. Jemně se od ní odtrhávám a zjišťuju, že přívěsek už nevisí na mém krku.
"A-asi bychom toho měli nechat," říkám tiše a přerušuju veškerý fyzický kontakt.
"Promiň, já nevím, proč… promiň," říká najednou plaše. Očima se koukám po přívěsku a spatřuju ho ležet vedle její ruky. Beze slov si ho zase beru a dávám kolem krku. Beru do ruky svoje triko a přetahuju si ho přes hlavu. "Uvidíme se zítra?"
"Možná. Zatím," odcházím z tělocvičny, jak nejrychleji to jde, abych přišel včas na schůzku s Ayethem, Thomasem a Niomi, kterou máme v malé kapli na kopci. Chceme Niomi a Thomasovi říct, že cesta do Vallyrye by měla být i tak trochu záchrannou misí.
"Omlouvám se, že jdu pozdě. Někdo mě zdržel," říkám a sedám si na zem vedle Ayetha. Thomas se trochu napíná.
"Někdo?"
"O nic nejde," mávám nad tím rukou. "Spíš bychom se měli zabývat tím, proč jsme vás sem zatáhli. No, nevím, jak se vám to bude líbit," koukám na Thomase a Niomi. Trochu nervózně se zavrtím, protože myslím na Siely a přitom si začínám uvědomovat, že za dva dny budeme pryč z celkem bezpečného místa. Trochu se mnou cloumá nervozita. "Ale ať už to bude, jak to bude, prostě to musíme udělat. Jde o záchranu Daerona."
"Cože?!" vypískává Niomi a tváří se nadmíru vyděšeně.
"Daeron pana Lumanga nezabil," vysvětluje Ayeth. Thomas se na malý moment usmívá.
"A kdo teda?"
"To nevíme. Ale on to určitě nebyl."
"Vždyť ho nenáviděl. A všichni to věděli." Niomi se třese hlas. "Kdo jinej by to mohl být?"
"Nevíme, Niomi," říká vlídně Ayeth. "To by nám třeba mohl říct Daeron. Ale to ho nejdřív budeme muset dostat z místa, kam ho poslali. A to taky uděláme."
"To-to přeci nejde. Oni to zjistí a…"
"Bude to v pohodě," usmívá se klidně Thomas, což je docela překvapující. On moc nemluví a už vůbec se neusmívá. "Takže vy dva chcete osvobodit někoho, kdo je podezřelý z vraždy?"
"Přesně," přikyvuju. "Jak to provedeme, to se ještě tak úplně neví. Ale to vymyslíme."
"Já nejsem proti," říká Thomas. Niomi dlouho nic neříká, očima se nám třem vyhýbá a nejspíš hodně pochybuje. Nakonec skoro neznatelně přikyvuje.
"Taky mám jednu… novinku, tak trochu," promlouvá Thomas. Páni, dneska je zvláštní den. "Datum odletu do Vallyrye se mění."
"Cože?" vyvaluju oči a stejně reaguje i Niomi. Ayeth se začíná mračit.
"Jo, berte to jako jasnou věc. Odjíždíme dnes v noci."
"Proč?" ptá se úsečně Ayeth.
"Kvůli bezpečnosti. Joell tady není v bezpečí. Nikdo z nás. Pokud Daeron Lumanga nezabil, ten člověk tady pořád musí pobíhat. Což je dost nebezpečné, když vezmeme v potaz, že ten dotyčnej chtěl z nějakého důvodu… Daerona odstranit z cesty. Já tady taky nejsem náhodou. Poslali mě sem z Vallyrye, kde je malá skupina lidí, kteří chtějí taky najít klíče a otevřít pokladnici. A ti mi řekli, že na tebe mám dávat bacha, protože tady pobíhá někdo s úmyslem tě zabít, nebo nějak sabotovat cestu." Člověk si myslí, že už nemůže být víc věcí, které jsou tajné, ale ona to není pravda… Thomas a nějaký tajný špion z Vallyrye? "Proto musíme odjet, co nejdříve."
Než se domlouvá všechno potřebné, je kolem osmé večer. Nikdo kromě nás čtyř se nesmí dozvědět, že odletíme už dnes. Nevím, jak si sbalím věci a všechno kolem, aniž bych to musel vysvětlovat spolubydlícím. Ale něco ze sebe v případě nutnosti vysoukám. U večeře se se mnou všichni snaží mluvit, protože si asi myslí, že jsem nervózní. Jsem, ale nepřipadám si, že bych potřeboval rozveselovat. Oni si myslí, že odjíždím až za dva dny, já vím, že asi tak za čtyři hodiny.
"Půjdeš na tu párty k Meloddi?" ptá se Mychel.
"Ne, chci jít spát."
"Jasně, chápu. Tak ráno."
"Zatím," říkám mu a sleduju, jak odchází. Protože budeme odjíždět dřív, nemůžu se s ním ani rozloučit.
"Jo a," strká ještě hlavu do dveří. "Tady ti někdo něco nechal," hází mi malou dřevěnou krabičku převázanou mašlí.
"Díky," zubím se. Pak za sebou konečně zavírá dveře. Chvíli si malou krabičku jenom prohlížím, potom dávám mašli pryč a nevím proč, v hlavě se mi vybavuje Siely. Musím se pro sebe usmát. Odendávám malou zarážku, která brání krabičce otevřít. Jakmile zarážka povoluje, z krabičky se vylévá nějaká nafialovělá tekutina. Ta na mé ruce pomalu mění barvu na zelenou, jde asi o nějakou chemickou reakci látky s lidským organismem. Horší ale je, že mě ruka po chviličce odmítá poslouchat.
"Do prdele," kleju a přiskakuju k umyvadlu, abych ten sajrajt ze sebe dostal, ale vypadá to, že je pozdě. Vypadá to na nějaký jed, který se do organismu dostává skrz kůži. A je to extrémně rychlá reakce. Pokusy o smytí vzdávám a nevím, co mám dělat. Doslova cítím, jak se mi jed rozlévá po celém těle a svaly postupně ztrácejí na poslušnosti, srdce mi bije pomaleji a nedostává se mi dostatek kyslíku. Trvá to jenom asi dvě minuty a já ztrácím vědomí s tím, že je možné, že se neproberu.
Ale probouzím se. S příšernou bolestí hlavy a zastřeným pohledem, ale dýchám a kromě bolehlavu mi nic jiného není. Horší je, že nic nevidím. Je tu úplná tma, až na pár mini svítících koleček naproti na stěně, které ale naprosto nic neosvětlují.
Do háje. Absolutně nemáš tušení, kde bych se mohl nacházet a neustálé hučení mi k utišení bolesti hlavy nepomáhá. Napadá mě, zda to má něco společného s tím jeden, nebo co to bylo. Než stíhám přemýšlet dál, ozývá se zvláštní svištivý zvuk a hned na to se rozsvěcuje světlo.
"Joelli," oslovuje mě Thomas. "Jsem rád, že ses probral."
"Co to bylo?"ptám se a sedám si. "A kde jsem?"
"Jsi asi tak ve třetině cesty do Vallyrye. A co to bylo… já ti říkal, že ti někdo jde po krku."
"Kdo mi to poslal?"
"Já nevím," kroutí hlavou. "Ale ten jed znám. Nezabil by tě, ale utlumilo by ti to všechny životní funkce natolik, že bys upadl do kómatu."
"Nechtěl mě ten člověk zabít? Já to nechápu," vzdychám. Upřímně… když už bych chtěl někomu zabránit v odletu, pokusil bych se ho zabít, ne že bych mu dával šanci na přežití nějakým polojedem.
"Já taky ne," krčí rameny. "Ale to je jedno. Důležitý je, že za pět hodin jsme ve městě. A ty si odpočiň, ten jed byl navíc ke všemu asi zeslabenej, ale i tak je to celkem zápřeh pro tělo. Připravoval to asi nějakej amatér."
"To je snad dobře, ne?"
"Jasně, jo, je. Jenom tomu nerozumím, to je všechno."
Thomas mi dává nějaké jídlo a pití a ještě asi dvě hodiny jenom polehávám. Později se přidávám k Niomi, Thomasovi a Ayethovi, kteří probírají cestu. Skrze okno poznávám jenom to, že je tma. Kudy letíme, vážně netuším, jenom vidím na displeji před Ayethem mapu se zeleným kolečkem. Sice mi to říká úplný houby, protože se nezobrazuje celý kontinent, ale to už mě netrápí. Spíš si uvědomuju, že letím. Že se nacházím ve výšce několika kilometrů. Sice nevím, jak je tohle vznášedlo velké, ale těžké rozhodně. A ono to létá… je to poprvé, co letím. Teda, podruhé, ale poprvé jsem byl celou dobu v bezvědomí. Takže letím poprvé.
"Přijímáme… nějaký signál," ozývá se Niomi. "Mám ho potvrdit?"
"Signál? Jakej?"
"Tomuhle já nerozumím," ukazuje Thomasovi řádek nějakých písmen a čísel. Thomas displej přejíždí očima.
"Resistentia to není," mručí. "Ale nevím, jestli je to bezpečné." Najednou nerozumím tomu, proč se všechny oči stáčejí na mě.
"Já rozhodovat nebudu, nerozumím tomu a navíc, já nejsem velitel mise," házím tuhle odpovědnost na Ayetha. Shodli jsme se, že on je ten nejlepší vůdce, jakého bychom mohli zvolit, i když on měl námitky, nakonec byl přehlasován.
"Zapni to," rozhoduje okamžitě, aniž by zaváhal. Niomi tiskne tlačítko pro příjem a na celé ploše okna se objevuje Daeronův obličej. Už ale nevypadá jako posledně. Na tváři už mu zase hraje typický arogantní úšklebek a já poznávám, že se jeho situace asi trochu zlepšila. Trochu hodně, když se zakusuje do jablka.
"Ty?" soukám ze sebe přiškrceně.
"Čekal jsem trochu hezčí přivítání, ale začínám si zvykat."
"Ty… kde si?!"
"Ve Vallyryi, ale ne u Regana. Jeden chlápek si objednal mou záchranu, nemusíte pro mě jezdit. Jenom se nějak dopravte na adresu, která by vám měla přijít."
"Co je to za bordel?!" vyštěkává Thomas a je to snad první emoce, kterou projevuje. Vztek. "Kdo vůbec jsi?"
"Ty musíš být Thomas," oslovuje ho Daeron.
"Přestaň, Daerone!" Vedle Daerona se objevuje nějaký chlápek, který nevypadá moc přátelsky.
"Pane?" Teď Thomas zase vypadá zaskočeně. "O co tu jde?"
"Došlo ke změně plánu," oznamuje mu narovinu. "Jelikož Reganovi ruplo v bedně, museli jsme Daerona dostat rychle pryč od něj."
"Proč?"
"Protože jsme chtěli, aby k nám dostal Joella."
"Haló? Já jsem tady!" ozývám se. "Nechtěl byste nám tohle všechno… vysvětlit?"
"Až budete na místě. Thomasi, prý se někdo pokusil Joella zabít."
"Zabít doslova ne, pane, ale…"
"Měls na něj dávat pozor!" Thomas mlčí a upírá oči do země. "O tomhle si ještě promluvíme. Dostaň je všechny, pokud možno, do bezpečí, rozumíš? Jestli to pokazíš, nemáš u nás co dělat. Je ti naprosto jasné, kdo je tvá cílová osoba?"
"A-ano pane." Wow, a já myslel, jak je drsný a ničeho se nebojí. Celou dobu, co byl s námi, tak působil. Teď ale dokazuje, že je taky jenom člověk a má strach.
"Fajn. Budeme vás čekat." S tímhle projektor přestává promítat a v kabině je ticho, ozývá se jenom hučení přístrojů.
"Je drsnej," ruší ticho Ayeth.
"Ano, to Ethron je," potvrzuje Thomas a celý zbytek cesty mlčí a čte si nějakou knihu v jazyce, kterému nerozumím.
Přistáváme několik kilometrů od Vallyrye. Jakmile si na záda házíme batohy s potřebnými věcmi, Thomas nastavuje autopilota, aby se to velké vznášedlo mohlo zase vrátit zpátky na základnu. Všechno hezky potichu a nenápadně.
"Fajn, musíme si pospíšit. Je pět ráno, do osmi bychom se měli dostat alespoň na okraj města," říká Thomas. "Já vím, že velíš ty, Ayethe, ale…"
"Já velím od doby, co se zahájí pátrání po klíči. Jenom do toho."
Pohybujeme se v lese a město zatím nevidím, ale už tak jsem dost nervózní. Šíleně nervózní! Nikdy jsem v tak velikém a moderním městě nebyl… Ale uvědomuju si, že jeden člověk z nás teď musí trpět. Niomi tu byla naposledy, když jí bylo osm let, ale i tak to pro ni musí být těžké. Vracet se na místo, odkud ji před deseti lety násilně odtáhli pozemšťané.
"Dobrý?" zpomaluju trochu.
"Jasně," zubí se. Vypadá, jakoby se nic nedělo. "Vlastně se docela těším, až se dostaneme do města a připomenu si nějaká místa."
"Tak to jo," usmívám se, protože jsem rád, že to bere takhle.
Celou cestu nikdo z nás nemluví a zastavujeme se asi dvě stě metrů od plotu, který brání všem nezvaným hostům vstoupit do města. V tom plotě je určitě puštěný elektrický proud, ale není to tady tak zaopatřené, jako ve vesnici. Asi proto, že tady žije dost pozemšťanů a ty si pohlídají Datteriany, které pro ně pracují. Nechci říkat, že je vlastní. I když je to tak. Plot ani není moc vysoký, jde spíš o to, že všude budou kamery. Ve vesnicích je lepší vysoký plot a pár vojáků. Tady se spíše vyplatí kamery.
"Co s tím?" zajímá se Niomi, která už je celá žhavá do toho, abychom už byli ve městě.
"Máte dva typy jistých věcí, které deaktivují obvody za pomocí vlnění. Tohle," vytahuje z batohu něco, co připomíná míč. Jenom je to hranaté. "Máme malé, které dokážou zkratovat malé elektrické obvody na malou vzdálenost a velké, které sice dokážou zkratovat celý plot okolo města, ale stejně na krátkou vzdálenost." Nacházíme se na okraji lesa, k městu už je to jenom po poli, byl by zázrak, kdyby nás nezahlédli. "Dojdu tam."
"Počkej… nepokusí se tě zastřelit hned, jak tě zahlédnou na kameře?" ptá se Ayeth.
"Nejspíš," potvrzuje. "Každopádně, vidíš tu strážní věž vlevo?" Ayeth přikyvuje. "Hned vedle je nastřižený plot. Vlezete dovnitř a asi sto padesát metrů rovně je stará chata. Žije tam pozemšťan, který je na naší straně. Bude vědět, co má dělat dál."
"Jasně, takže čau za chvíli," usmívá se povzbudivě Ayeth. Thomas vážně přikyvuje, jakoby sám nevěřil, že by to mohl přežít.
Já, Ayeth a Niomi sledujeme Thomase, který vybíhá z lesa. Prvních sto metrů je v pohodě, pak se na chvíli úplně zastavuje, ale vydává se dál. Ale neběží, spíš jde a pořádně u toho kličkuje.
"Co to dělá?" šeptá Niomi, ale nikdo jí neodpovídá. Thomas se bezpečně dostává až ke strážní věži, něco provádí s tou věcí. Střelba se neozývá, ale Thomas stejně padá k zemi.
"Jdeme," velí Ayeth. Nevím, jestli si dělá stejné starosti o Thomase jako já. A kdyby jo, nedává to najevo. Sprintem přebíháme těch dvě stě metrů. Niomi a já si přiklekáváme k Thomasovi, zatímco Ayeth zkouší elektrický plot, ve kterém by neměl být proud.
"Co je ti?" ptám se ho.
"Moje noha," úpí bolestivě. Já jsem idiot! Nechápu, jak jsem si nemohl nevšimnout, že má nohu pod kolenem skřípnutou v nějaké zubaté pasti.
"Počkej, zkusím s tím něco udělat."
"Ne!" vyhrkává Thomas. "Nic- s tím nedělej. Jenom s tím lankem." Bezva. On je zraněný a radí mi, co mám dělat. Teprve teď si všímám, že ta zubatá věc je napojená na tenké ocelové lanko, které vede do země a každým Thomasových škubnutím se pořád stahuje.
Vytahuju z pouzdra svou zbraň a střílím do místa, odkud lanko vychází ze země. Naštěstí se uvolňuje a Thomas si oddechuje, i když už je bílý jako sníh a tratil strašně moc krve.
"Musíme jít," sýpe Thomas. Já a Ayeth mu pomáháme na nohy a Niomi nám nadzvedává nastřižený plot.
"Potřebuješ si odpočinout?" stará se Ayeth.
"Ne, běžte! Nejsou pitomí." V domě Thomas vypadá na kolaps, ale drží se při vědomí. Jen asi proto, že mu šéf pohrozil. Muž, o kterém Thomas mluvil, je poměrně starý. "Nechali jsme za sebou stopy, za chvíli sem vtrhnou vojáci," chrčí Thomas.
"To bychom si měli pospíšit."
"Ano, měli byste jít," přikyvuje stařec. "Udělám, co je třeba k tomu, aby vás nenašli."
"Děkuju," přikyvuje Thomas a krátce mu tiskne ruku. Znovu mu pomáháme na nohy. Niomi bere jeho batoh a otevírá nám dvířka do podzemí, kam vedou úzké schody. Ayeth rozsvěcuje baterku. Niomi teď pomáhá Thomasovi a Ayeth jde vepředu. Na zemi je voda a po zdech chodby stékají čúrky další vody. Strop sem tam podpírá dřevěný trám. Nepřipadám si tady zrovna dvakrát v bezpečí. Dvakrát tolik ne, když se ozývá tlumený výbuch a skoro všechny nás tlaková vlna strhává na zem.
Cesta tunely nám trvá skoro patnáct minut, než se dostáváme do nějaké opuštěné budovy. To už jsme všichni mokří, od bahna a ani tento dům nevypadá moc stabilně. Ale je to mnohem lepší varianta, než tunely z hlíny. Všude je akorát prach, zpřevrácený nábytek a samá plíseň.
"Kde to jsme?" šeptá Niomi.
"Doma," odpovídá Thomas. "Už jenom…" Utichá, protože jdou slyšet těžké kroky v chodbě. Ayeth vytahuje svou zbraň a míří ji ke dveřím. To samé dělá i Thomas, i když pochybuju, že by zasáhl i samotné dveře. Kroky utichají jenom na chvíli, pak se dveře prudce rozlétají a v nich se objevuje asi pět dalších lidí.
"Zachu," vydechuje Thomas. Ty lidé hned sklánění zbraně, dokonce se i usmívají.
"Brácho, ty si ztracenej případ," ušklíbá se ten kluk na Thomase, ten hned na to ale ztrácí vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | 2. června 2013 v 11:26 | Reagovat

Konečně jsem si udělala nějaký ten čas na další čtení :DDD A že to stojí za to!
Celá kapitola je super, ale když se dělo to mezi Joellem a Siely... Já čuměla jako blázen! Wow! Ta holka je fakt... divná, ale fakt dobrá herečka. Teda předpokládám, že to hrála, když chtěla ukrást Joellimu ten přívěšek. Teda, pokud ho chtěla ukrást o_O Já se v tom fakt nevyznám! Nebo aspoň v ní...
Daeron je prostě třída! Já jsem z toho nemohla! "Čekal jsem trochu hezčí přivítání, ale začínám si zvykat." Můj bože! Kdo jiný může tohle pronést?! :DDD
A z Ethora jde fakt strach (mimochodem: Kde bereš ta super jména?). Asi bych z něj měla taky nahnáno, ale já bych měla nahnáno dokonce i z Siely, takže budu radějc zticha.
Opět se ukazuje tvůj nesmírný talent a já jen v překvapení zůstávám zírat na monitor. Kdo by čekal, že Thomas spolupracuje s chlápky, kteří pomohli zdrhnout Daeronovi? Kdo by čekal, že Siely je zrádkyně? Kdo by čekal, že někdo dokáže psát tahle dokonale?
Možná je to jen můj pocit, ale přijde mi, že hodně píšeš takové tajemné příběhy, které často souvisí s agentovství. OŽ je o partě lidí, kteří chrání jiné lidi. DH je o partě lidí, které chrání jiní lidi, když ta parta lidí spolupracuje s tajnými organizacemi. A VS je o lidech, kteří se snaží svrhnout jiné lidi, kteří hnusně a krutě vládnou jejich lidem proti jejich vůli. Jo, řekla bych, že jsem se trefila :DDD
Hmn... Teď by mě zajímalo, co bude dál, ale netroufnu si tipovat, protože... Fakt netuším. Co bude Ethor chtát po Joellym? Kdo bude mít další přívěšek? Kdo zase zradí? Co bude dál? Co udělají se Siely? Fakt se mi v hlavě rodí miliony otázek a pokaždé, když přibude nová kapitola, která na některé odpoví, tak zároveň vytvoří další. Dělá to příběh zajímavým, milým a duchaplným, ale zároveň to poškozuje psychiku čtenářů! :DDD
Takže směle pokračuj dál a doufám, že tady bude brzy další kapitola! :DDD To není prosba, to je rozkaz! :DDD

2 Erin Erin | Web | 2. června 2013 v 13:52 | Reagovat

[1]: Chceš něco vědět?
Zbožňuju tě! Vážně.
A nejde jenom o to, že píšeš vždycky takové sáhodlouhé komentáře plné krásných a milých slov. Ale jsi prakticky jedna asi ze dvou lidí, kdo o sobě poslední dobou dává vědět, že čte. A já ti za to moc děkuju, vážně si toho moc vážím. Když mi někde zasvítí nový komentář, je vážně překvapení, když to nejsi ty! :)
O Siely rozhodně ještě pár zmínek bude, snad se to vysvětlí.
Kde beru jména? Buď si je vymýšlím způsobem, že si zapisuju jednotlivá písmenka ze slov, která třeba slyším, jak si někdo povídá, z písniček. A pak z těch pár písmen skládám slova. Nebo méně častěji používám generátory jmen.
Jo no, už mi to pár lidí říkalo. Mě tohle téma jenom prostě strašně baví a jenom tak asi nepřestane :D Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale chci se tohohle tématu držet :)
Doufám, že dostaneš všechny odpovědi co nejdřív!
Ještě jednou díky moc :)

3 Vicky Vicky | Web | 6. června 2013 v 21:32 | Reagovat

Hodnotím šesti hvězdičkami z pěti!! :-) Rozhodně nejlepší kapitola z Volání Svobody! :-D Připadala mi taková... jak to říct - úplná! ;) To, jak dostal Joell ten jed... Mě to úplně zaskočilo, říkala jsem si, takových plánů mají a všechno se teď zbortí kvůli nevydařenému dárečku?! Jsem hrozně ráda, že náš hrdina přežil a může dál být hrdinou vedle dalších hrdinů, zvláště drahouška Daerona. ^.^ Začínám tam všechny postavy zbožňovat - i Siely, protože je naprosto dokonalá v tom, kým je. ;-) Každá postavička je jiná, má svůj charakter a hrozně se mi líbí, jak je popisuješ. :-) A Joell! Napadlo mě, jak se od začátku povídky změnil... Rozhodně k lepšímu! :-D Ne, že předtím by nebyl plýša k sežrání, ale teď...! *.* Hotová dokonalost sama. ;-) Mít někoho takového doma bych rozhodně neprotestovala.
Jak jsem si mohla nenajít čas??? O.o Teď vím, o co jsem přišla...:-D Ale aspoň jsem si zpříjemnila už tak krásný večer. Krásná kapča - ne, ne, brilantní, perfektní! :-) :-D Hrozně se těším na další, a nějaké učení mi může vlézt na záda! :D

4 Erin Erin | Web | 7. června 2013 v 16:03 | Reagovat

[3]: Děkuju, jsem ráda, že se líbí! Snad nezklamu s dalšími kapitolami! :)
No já bych domů rozhodně radši brala Joella, než Daerona :'D
Plácni to! *placák* Takovou politiku škola u riti provozuju už dýl :-D

5 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 24. května 2014 v 19:53 | Reagovat

Tak jsem se po dlouhé době zase vrátila k Volání svobody. Musela jsem se rozpomínat, co se stalo v minulých kapitolách. Nevím, jak to na mě přišlo, ale najednou jsem si na příběh náhle vzpomněla a že to musím dočíst! (Po roce se k tomu článku dostanu.. celá já :D) A hle... žádné pokračování. :( A asi nebude co?
No, chtěla bych poděkovat za ten příběh, skvěle jsem si jej užívala. Povídka začala úžasně a každou kapitolou byla jen lepší a lepší a já jí každou žrala. Miluji ten příběh. Těším se na další tvé příběhy, protože píšeš opravdu božsky. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama