Červen 2013

Anglie- Den druhý (28.5.213)

27. června 2013 v 19:45 | Erin |  Anglie
Zase trochu infa a fotek z výletu :)

Druhý den našeho poznávacího výletu jsme se probudili do typického anglického počasí- jak by řekl Čech, "Chčije a chčije." Doslova :D Celý den přestalo pršet až k večeru, kdy jsme samozřejmě jeli k našim dočasným adoptivním rodinám. A víte co si zapomněla slečna inteligentní autorka i její bratr vzít? Samozřejmě že deštníky! Jakože jo, měli jsme pláštěnky, ale soukat se do růžového pytle se mi nechtělo, tak jsem střídavě okupovala něčí deštníky :D
Naší první zastávkou byl hrad Windsor.
1)



DH- 15.kapitola 2/2

24. června 2013 v 19:39 | Erin |  Děti hvězd


Poplašeně zvedám hlavu. Hradící plexiskla jsou v naprostém pořádku. Jenomže za brankami už tady nemají ochranné sítě a okno v patře, kde je asi nějaká malá kancelář, je rozsypané na miliony kousíčků.
"Tak ti, sestři, gratuluju k prvnímu průšvihu nejnižší třídy," směje se Jeremy.
"C-co s tím?" Můj instinkt mě nutí udělat něco, abych se pokusila to alespoň zamaskovat, i když je to nemožné. Nebo se alespoň pokusit utéct a dělat, jakože nic. To je zase zbabělé. Ale něco takového by napadlo prakticky každého člověka.
"Nic!" mává nad tím rukou Jeremy. "Neřeš to. Stejně už oba máme průser jenom proto, že jsme tady. Tohle ber spíše jako to, že stadion neustál v zátěžovém testu. Je kravina dávat na stadion okna z normálního skla, když nejsou ničím chráněná. Vlastně jim ušetříš peníze, protože jednou okno vymění za něco pořádného a víckrát se to nestane." Najde milion důvodů, proč si nic nevyčítat.
"Jeremy, já nevím…"
"Pojď hrát. Stejně s tím nic neuděláš. Leda bys chtěla to okno nějakým způsobem zase složit." Je úplně bezstarostný. A přitom průšvihář. Lidé jako on mají celkem štěstí, neustále mají nějaký problém, ale to už musí být, aby je někdo chytil. Za to lidé jako třeba já a Matty můžeme jenom naznačit, že chceme něco provést, okamžitě je z komára velbloud.
Ale poslouchám ho a nechávám se strhnout zpomalenou parodií na hokej jeden na jednoho s krasobruslařskými prvky. Každý fanoušek těchto dvou zimních sportů by se asi pozvracel, kdyby nás viděl.
"Jak dlouho tady už jsme?" zajímám se.
"Dvě hoďky, možná tři. Nevím. Ale jak vidno, asi nás nehledají."
"Jak to děláš?"
"Co?"
"Jak to, že nemáš strach? Z těch všech lidí, z toho, co se stane."
"Mám strach," krčí rameny. "Ale nerad to dávám najevo, zvlášť ne před váma. A už vůbec ne před lidmi tady," přiznává a bruslí šoupe puk po ledě. "A pak si pořád říkám, co nám můžou udělat?"
"Za tohle…"
"Znovu. Co nám můžou udělat? Popřemýšlej o tom. Maximálně nám dají nějaký stupidní trest, kterým nám dokážou, jak hrozně se chováme, nebo nás vyhodí. To je všechno. Vždycky je to tak. A až půjde o život, poznáš to."
"Bereš to optimisticky."
"Člověk si víc užije," usmívá se povzbudivě.
"Úžasné!" volá někdo a začíná tleskat. Trhám hlavou směrem k tribunám. Na jedné z židlí sedí Sam, ale nevidím, jak se tváří. Znovu mi začíná bít srdce rychleji. Určitě to ví. Určitě zjistil, že má špatný klíč… Sam rychle přestává předstírat radost a schází dolů. Nezaujatě se opírá o hrazení a mě přebíhá mráz po zádech. Tváří se přesně jako tenkrát, když si na něj otevřel pusu kluk, co tvrdil, že střídání na ledě je jiné, než ve skutečnosti. Zase je úplně klidný, ale tentokrát vím, že stačí maličko k tomu, aby se rozhodl demonstrovat naší sílu. "Já myslel, že si chytřejší, Jeremy. Že sis všiml, že tohle není normální škola."
"Stačil jsem si všimnout," přijíždí k němu Jeremy blíž, ale zůstává od něj dostatečně vzdálený, aby na bratra Sam nedosáhl.
"Nemyslím, když říkáš takový věci. Jako třeba stupidní tresty. Víš, proč u sebe nosíme tohle?" Sam vytahuje svou zbraň a pokládá jí na mantinel. Podruhé mi dneska po zádech přejíždí prst chladu. Jeremy mlčí a jenom očima sleduje Sama. Nemá se k tomu odpovídat, proto to Samuel bere za něj: "Protože to tady bývá občas hodně drsný. Ještě aby ne, když jsou tady lidé, kteří tu jsou. Samí bývalí drogově závislý, psychicky nevyrovnaní lidé. Ale i přesto je tady klid. A to díky pravidlům, jejichž porušení se trestá. A v takovém případě se nerozlišuje."
"Co uděláš za rozbité okno? Zastřelíš nás?" Nechápu to. Nechápu, kde Jeremy bere tu odvahu!
"Ne, škoda munice," kroutí hlavou a zbraň si zase uklízí. "Jenom ti chci říct, že problémy se tady nevyplácí. Dáváme bacha na děti hvězd, ale když to jsou arogantní náfukové a zloději," šlehá očima ke mně. V tu chvíli jakoby měl v ruce bič. Ví to. "není důvod chovat se hezky." Jeremy se usmívá a kroutí hlavou.
"Chovat hezky?! Děláš si srandu, že jo?"
"V tom je ten problém. Nedělám." Samovi se začíná zákeřně lesknout v očích. Uvědomuju si, že do teď to nebylo vůbec špatné!
Ředitel Nichols ani není překvapený, že nás vidí. Vlastně se tváří, jakoby nás tu čekal, jenom o trochu dřív. Proto nám rovnou dává trest. Musím řediteli vrátit klíč, který ho zase předává Samovi. Samuel s nějakým jemu podobně starým klukem nejdřív doprovázejí na pokoj mě. Tváří pořád stejně, ale oči má stále temné a plné hněvu.

"Doporučuju něco, v čem se budeš moct vyválet v bahně," ozývá se Sam a já se raději zařizuju podle jeho rady. Rozhodně se nechci válet v bahně, a už vůbec ne ve svém oblečení. Ale teď si nedovoluju odpor jenom naznačit. Jakmile jsem pořádně oblečená, pokračujeme k Jeremymu, který se také zařizuje podle rady. Pak nás odvádí do kumbálu, kde oba dva dostáváme lopatu. Sam a jeho kolega nás ženou ven. Vylézáme na kopec a pak zase slézáme. Je to cesta plná bahna a kamení, kterou jsme šli, když jsme tudy procházeli úplně poprvé.

+ Tohle (pusťe obojí najednou)

"Ta cesta bude čistá," rozkazuje Sam. Trochu vyděšeně pohlížím na všechno to bahno na celé, dlouhé cestě po obou stranách kopce.
"Za hodinu bude tma," vrčí Jeremy.
"Tak to byste měli pohnout." Sam odchází i se svým kolegou a my tam zůstáváme sami se svými lopatami. Když se ale zaměřuji na pohyb na vrcholu kopce, vidím toho kluka. Zůstává tam stát a pozoruje nás. Páni, asi mají strach, abychom se nepokusili to odfláknout. Dáváme se do práce, ale nemáme hotovou ani polovinu jedné strany, když noc získává vládu nad ostrovy. Jako světlo nám slouží pouze hvězdy a občas záblesk mobilu. Celkem snadno se dá ale orientovat podle hmatu. Schody si člověk nesplete. Já i Jeremy víme, že neznámého kluka vystřídal Samuel a ten je teď někde ve tmě a hlídá nás.
"Doděláme to zítra," ozývá se najednou Jeremy.
"Ne, doděláte to hned," prohlašuje Sam jistě. Je blíž, než jsem myslela a děsí mě to. Je tma, skoro nic nevidíme a já jsem člověk s fantazií. Za každým zvukem, který by do krajiny nepatří, hned vidím něco nebezpečného. Ale to dělá snad skoro každý člověk.
"Je tma."
"Jo, to mě vážně mrzí."
"To nás tady jako budete držet přes noc? Kvůli jednomu zasranýmu oknu a…"
"Jeremy," oslovuju ho.
"Tady vůbec nejde o to okno. Ani o klíč," seznamuje nás Sam s realitou a mě přitom úplně ignoruje.
"Tak v čem je problém?!" Jeremy je bez sebe. Vyndávám si mobil z kapsy a rozsvěcuju displej. Konečně vidím na Jeremyho a Sama. Stojí kousek od sebe a oba by se nejraději zabili očima, kdyby to šlo. Chytám Jeremyho za ruku a chci mu naznačit, ať se na hádku vykašle. Já nemám odvahu cokoli říkat proti Samovi. Raději bych se zase vrátila k práci, než sledovat ty dva.
"Ve vás dvou je problém." Cítím, jak se Jeremy napíná a stíhám mu alespoň z části zastoupit cestu. Sam se usmívá, je nejspíš spokojený, že Jeremyho dokázal vytočit. Navíc se mi zdá, jakoby přímo toužil potom, aby po něm Jeremy skočil. Sam ho jenom tak napadnout nemůže, měl by z toho problém jakožto zaměstnanec. On se může jenom bránit. Kdyby ho ale Jeremy napadl první, prakticky by nikdo nemohl nic říct.
"Nech to být, prosím. Pojď," tahám ho za ruku a on se konečně nechává přesvědčit.
"Kretén!" nadává Jeremy. "Asi tady ztvrdneme přes noc."
"A-asi jsme udělali chybu," nabírám na lopatu bahno a odhazuju ho do tmy. Jak Sam řekl, že nejde o okno ani o klíče, tak jsem o tom začala přemýšlet. Když nejde ani o jednu z věcí, tak o co?
"Cože?"
"Jde o Jakea," ztišuju se. "Asi ví, že bychom mohli něco tušit a takhle…"
"Myslíš, že je to záměrné? A schovávají to za okno a klíče, aby nám přiměli říct jim o něm?"
"Nedivila bych se tomu. Mají na něj vážně spadeno. A je to mnohem méně nenásilném snad i povolené. Zvlášť, když jsme jim dali záminku nás potrestat. Vážně nevím, jestli by i tady rozdávali takové tresty jenom za takový, prakticky prkotiny, když to tak vezmeš."
"Víš co, sestři? Občas mám pocit, že každý z naší rodiny je kromě mě génius."
"To není pocit, ale fakt, brácho." Jeremy si uraženě odfrkává a dál mlčky a potmě pokračujeme v práci. Po další hodině máme hotovou polovinu jedné cesty, a mě už teď pálí ruce jako ďas. Uprostřed druhé hodiny ale začíná pršet. Nezačali jsme od nejvyššího schodu, takže všechno bahno z vrcholu, kde schody ještě nejsou vyčištěné, déšť snáší zase zpátky. Všechna práce se ukazuje jako naprosto zbytečná. Mnohem více mě ale deptá, že není kam se před deštěm schovat. Na Faerských ostrovech nerostou žádné stromy. Ne přirozeně. Proto tady jsou všude jenom zakrslé keře, bahno, kamení a občas kus skály. Ty jsou ale rozmístěné především po pobřeží a vypadají jako byste od nějaké hory odervali její kusy a ty poházely po krajině. Některé jsou třeba jenom metrové i menší, některé až pětimetrové. Jenomže to stejně déšť nezastaví. Tak se k jedné skále alespoň tiskneme zády, Jeremy si sundává bundu a roztahuje ji nad námi.
"Počkej tady," říká mi bratr rázně ve chvíli, kdy mi zimou začínají drkotat zuby. Po pár minutách se celý promočený vrací, ale nic neříká. Musím se ho zeptat, aby začal mluvit.
"Myslel jsem, že by nejdřív nás, pak jenom tebe, mohli pustit dovnitř." Dál to Jeremy nerozvádí, je naprosto jasné, jak to dopadlo.
Jenomže po ani ne hodině to začíná být neúnosné Doslova. Nehýbu se, je mi zima a z nebe se spouští stále víc a víc vody. Jeremyho bunda sice pořád slouží jako provizorní stříška, ale není zrovna dokonalá. Prsty na rukách mám úplně prokřehlé a snažím se zahřívat jenom tím, že na prsty dýchám. Člověk by řekl, že by to pohyb vyřešil. Ale nevyřešil, protože fouká ledový vítr a do toho hodně prší. Člověk by asi prochladl mnohem rychleji. A k tomu si připočtěte, že si děláte o někoho starosti. Já mám na sobě alespoň kus suchého oblečení, ale Jeremy je úplně mokrý. Připadám si jako ve špatném filmu. A pokud měl ředitel dohnat mě k zoufalství, povedlo se mu to. Nic takového jsem nezažila. Ale ani nejde tolik o zimu, déšť, vítr a ospalost. Pocit neštěstí mi přivádí fakt, že se nemůžeme vrátit do domu, kde je teplo, sucho. Nemůžeme. Samuel a ten druhý by nás nenechali. Oni se po hodině střídají, takže se vždycky můžou ohřát a posilnit.
Jsem si stoprocentně jistá, že odteď si budu dávat zatracený pozor, abych se k ničemu nepřipletla!
"Tohle nemá cenu." Jeremy vypadá… nešťastně.
"Co chceš dělat?"
"I kdybych před nimi padnul na kolena, dovnitř nás nepustí. Prostě to doděláme."
I přes déšť se znovu dáváme do práce a Jeremy na mobilu pouští nějakou veselou písničku. Tentokrát začínáme od vrcholu, ale po polovině si musíme dát pauzu. Teda, já si musím dát pauzu. Je mi zima, teď už ani já nemám suché oblečení. Ke všemu pořád fouká prudký vítr. Mokré studené oblečení se mi lepí na tělo a já si připadám jako v mrazivém objetí. Dává mi svou bundu a já si se jdu zase opřít o skálu. Ani si pořádně neuvědomuju, že usínám, venku, s bundou přehozenou přes hlavu, v dešti, na Faerských ostrovech… hotová dovolená snů. Jasně, jasně. Vím, že si za to z poloviny můžu sama. Ale jak je to jak chce, mám pocit, že je mnohem víc zajímá právě Jake, než naše problémy. Buď Jake, nebo nám jenom chtějí dokázat, že jsme oproti nim moc malí a nevýznamní. Že prostě poslouchat budeme. Vynucují si respekt právě tímto směrem.
Snažím se udržet vzhůru, ale únava mě přemáhá a já stejně na nějakou dobu usínám. A je to jedna z nejhorších nocí v mém životě. Za celou tu dobu co jsem tady si zatím připadám jako malá holčička co potřebuje svého staršího bráchu. Což o to, já ho potřebuju. Matty a Dan už tomuhle místu propadli a já se jim nedivím. Mají nějaké své schopnosti, baví je to. Já a Jeremy jsme ale pořád na nule. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo vyčnívá z řady. Je jasné, že nezapadáme. Na střední jsem proplouvala tak, že si mě nikdo nevšímal. Je nezvyk být najednou něčím speciální. A ne zrovna něčím úžasným. Ale máme jeden druhého a nějak to musíme přežít.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když se probouzím, mobil mi ukazuje šest ráno. Už neprší a já hledám Jeremyho. Nacházím ho na cestě druhého svahu. Prakticky to celé odpracoval sám! V očích se mu odráží hrozná únava, ale odhodlanost. Pomáhám mu dodělat zbytek, abych se alespoň trochu rozehřála.
"Jeremy?"
"Hm?" Nevypadá, že by mu bylo dvakrát dobře. Tváře mu hoří a já mu přikládám ruku na čelo.
"Máš teplotu."
"Věř, že mi moc horko není," drtí skrz zuby, protože spatřuje světlo z baterky. Ze tmy se noří Sam se spokojeným úsměvem na rtech.
"No konečně," prohlašuje Samuel. "Celkem vám to trvalo. Jenom pro informaci, nemáte žádné úlevy z vyučování, ani tréninků, takže máte asi hodinu a půl na to dát se dohromady. Odneste lopaty a můžete jít."
"Odnes si je sám." Jeremy pouští lopatu k jeho noze a skoro hned na to se ztrácí ve tmě. Já chvíli váhám, co udělat. Ale jestli mi Jeremy uteče, na ošetřovnu sám nepůjde. Proto se rozhoduju, že se zachovám jako on. Procházím kolem Sama, ale on mě stíhá chytit za loket a stáhnout zpátky.
"Nebuď jako on," říká chladně. "Špatně dopadnete." Já se mu nesnažím nějak vytrhnout, sám mě pouští a nechává odejít. Já dobíhám Jeremyho. Nejdřív o ošetřovně nechce slyšet, ale pak si všímá, že se celá třesu a nutí mě jít s ním.
Jeremymu na ošetřovně měří 39,8 °C a rovnou si ho tam nechávají. Mně konstatují lehké podchlazení, takže do mě hned cpou cukr a posílají mě si lehnout. Omlouvají mě z dnešního vyučování, což je nejlepší zpráva dne. V posteli se balím do peřiny a usínám prakticky okamžitě. Probouzím se až kolem sedmé hodiny večer. Rovnou se oblékám a mířím na ošetřovnu zjistit, jak je na tom Jeremy.
Leží schoulený na nemocniční posteli, celý se třese a mladá pohledná sestřička mu na čelo přikládá studený obklad. Hádám, že je to ta moc milá sestřička, o které vyprávěl, když tu byl posledně.
"Jak mu je?" starám se a sedám si na židli z druhé strany postele.
"Horečka ještě stoupla. Asi před hodinou si vzal další antibiotika, ale uvidíme, jestli léky zaberou. Kromě té horečky mu nic není. Pokud léky nezačnou do zítřejšího rána působit, budeme ho muset převézt do Tórshavn." To je hlavní město Faerských ostrovů. Asi nemůže být tak daleko, když přemýšlí o přemístění.
"Jak dlouho se tam letí?"

"Hodinu," odpovídá nezaujatě a mě tím dává moc důležitou informaci. "Já vás nechám. Kdyby se něco dělo, stačí křiknout." Děkuju jí pokývnutím hlavy a přemýšlím o tom, jestli tady mají knihovnu, protože za chvíli nebudu mít co číst. Ale jelikož Sama vidím každý týden s jinou knížkou, předpokládám, že ano. Jenom nevím kde.

16.kapitola

15.kapitola (1/2)


DH- 15.kapitola 1/2

24. června 2013 v 19:32 | Erin |  Děti hvězd


Ahoj!
Není to iluze... jenom vy dvě, obě áčka, Alice a Alexis jste byl tak úžasné, mám pro vás malé překvapení v podobě další kapitoly. A snažila jsem se, má deset stran ve wordu, snad to k malé spokojenosti bude stačit :) Nevím, fakt nevím, co bych bez vás dvou dělala :D Díky za komentáře a neustálý přísun nové motivace k pokračování! :)
V druhé části kapitoly se všichni, kdo se jí odhodlají přečíst, stanou pokusnými králíky. Oživení obrázky asi moc nezrabralo, tak to zkusím hudbou. Udělám z celkem normální scény naprostou tragédii, nebo se o to alespoň pokusím tou hudbou :-D Snad to nebude moc rušit :) Ale doporučuju to alespoň zkusit.

DH- 14.kapitola 2/2

22. června 2013 v 20:51 | Erin |  Děti hvězd
"Jak lhal?! To nás tady budete držet násilím, nebo co?"
"Když to bude nutné, tak ano," odpovídá ředitel chladně. To přeci nemyslí vážně. Jeremy nejspíš sdílí moje pocity, protože se začíná třást vzteky. Chytám ho za ruku, aby neudělal něco, čeho by mohl později litovat.
"To je dobrý…"
"Ne, to není dobrý!" Chce říct ještě něco, ale Sam a ta holka, která na něj dává pozor stejně jako Samuel na mě, ho popadají za paže a doslova vyvlékají z ředitelny. Mě ředitel vykazuje očima. Zabouchávají se za námi dveře a ti dva Jeremyho posazují do křesla na chodbě.
"Uklidni svoje rozbouřený hormony!" napomíná ho Sam a bere mě za loket. "To druhý křeslo je tvoje, vy dva jste jako bomba a roznětka."
"Nesahej na ni." Jeremy už je zase na nohách a stoupá si přede mě. Situace je vyhrocená a proč, to chápe jenom Jeremy. Sam od něj trochu odstupuje a tváří se trochu šokovaně. Z toho, co jsem viděla, by určitě neměl problém Jeremyho srovnat, kdyby se něco dělo. Ale zdá se, že nechce vyvolávat zbytečné konflikty.
"Co tě bere?"
"Co mě bere? Jenom…"
"Můžete nás chvíli nechat," přerušuju bratra dřív, než by stihl říct něco sprostého a ošklivého. Sam i ta dívka odcházejí na druhý konec chodby a začínají si o něčem povídat. Neslyší nás, ale mají pořád přehled o všem, co děláme.
"Promiň," říká Jeremy. "Já tě jenom chtěl dostat domů. A jestli se bude pořád chovat jako kretén, asi ho taky z něčeho shodím. Nejlépe ze střechy."
"Ty o tom víš?" divím se. Jasně, jiná škola, ale stále škola. Drby se tu šíří stejně rychle, jako kdekoli jinde.
"Jo. Proto jsem taky na něj vyjel," vzdychá unaveně. "Já sice nevím, proč nás tady chtějí, i když jsem řekl ne, ale i tak vypadneme. Jakmile to bude možný, zmizíme odsud." Znovu a posté musím říct, jak moc bych chtěla být jím, mít jeho povahu, i když je tak příšerně vznětlivá a nevypočitatelná. Když si něco zamane, tak udělá všechno proto, aby to dokázal.
"To samé říkal i Matty," špitám. Jo, slíbil mi, že odsud utečeme. Ale v zápalu všech těch nových věcí na to asi zapomněl.
"Já nejsem on." Zdá se, že ho moje slova trochu zabolela.
"Já vím. Ale co ty?"
"Co já?"
"Co chceš ty?"
"Je to tady vážně zajímavý, ale začátkem února mám maturák, pak maturitu. I kdybych se neměl účastnit, na tom plese bych fakt být chtěl." Opatrně ho objímám, nechtěla bych ještě pomoct jeho pomlácenému tělu.
Ještě asi půl hodiny čekáme před ředitelnou a celou tu dobu mě Jeremy drží za ruku. Připadám si jako před pár lety, když se on zranil na hokeji a já ho podobně držela v nemocnici. Vypráví mi o tom, jaké měli plány na maturitní ples, o kterých alespoň věděl. Sama a tu holku celou dobu ignorujeme, stejně jako oni ignorují nás.
Dan a Matty vycházejí z ředitelny. Daniel se tváří hodně spokojeně, Matty neví, jak se má tvářit. Nechce dávat najevo radost, protože si dělá starosti.
Sam za námi v ředitelně zavírá dveře. Nelíbí se mi, že ta holka i Sam jsou tady i teď.
Říďa se nejdřív snaží Jeremyho pohledem usmažit zaživa, ale bratr mu pohled opětuje.
"Já rozumím tomu, proč si odmítl, Jeremy," promlouvá konečně. "Věř mi. Proto si tě také vážím, ale případ je trochu jiný. Vy tady zůstat musíte."
"Proč?" vrčí bratr.
"Protože jsi zvláštní."
"To jsme všichni."
"Ano, to jste. Ale kdyby děti hvězd měli být normální lidé, tak ty budeš vyčnívat. Jsi zvláštní mezi zvláštními." Jeremy se mračí, jak jenom může.
"Fajn. A dál? V tom nevidím důvod, proč nám zabraňujete v odjezdu."
"Lidí jako ty, je málo. A tím myslím velmi málo. Možná dvacet na celém světě. Sami už jste zažili, jak zapálení jsou někteří, aby vás viděli mrtvé. U tebe to platí dvojnásobně. Lidem jako ty, říkáme 'následovník'. Děti hvězd automaticky probouzejí své schopnosti poté, co nejstarší sourozenec oslaví osmnácté narozeniny. Je to hranice, které si se ale nedotkl, i když už ti bylo devatenáct. To znamená, že si právě jeden z následovníků. Být jedním z nich sebou nese obrovskou zodpovědnost. Schopnosti dětí hvězd se omezují na tři. Tvoje se omezovat nebudou vůbec," rozplývá se ředitel. "Děti hvězd jsou spolu úzce spojeny. Když jeden z nich zemře, všichni ztratí své schopnosti. Tohle se ale netýká následovníků. Kdyby někdo zabil někoho z tvých sourozenců, schopnosti ti zůstanou. Což má pro nás nesmírnou cenu. Jenomže své schopnosti musíš nejprve objevit, abys mohl… být užitečný. Jeremy, jsi jeden z mála. A když svou výjimečnost budeš ignorovat, bude to mít pro tebe, i tvoje sourozence a rodinu příšerné následky. Nebudeme vás tady držet. Když budeš chtít dál, abychom vás poslali domů, tak to uděláme. Ale budeme vás hlídat a ani tak nemůžeme zaručit bezpečí. Takže bych byl rád, kdyby sis to ještě pořádně rozmyslel. Budeš v nebezpečí ty, rodiče, spolužáci, učitelé, tví přátelé, spoluhráči na hokeji… všichni, s kým bys jenom promluvil, by mohli být druhý den mrtví." Jeremy ho jenom sleduje očima a poprvé za dobu, co jsme tady, mi přijde trochu vyděšený a ztracený,
"A co s tím má co společného Lori?" ozývá se konečně. Je to vlastně docela trefná otázka.
"Dost. V přírodě existuje rovnováha, takže musí existovat i opačná strana k těm nejmocnějším. Jak už to bývá, někdo musí být ten nejvíce zranitelný. Amanda Breuthorová tady u nás ještě před půl rokem byla. Ona a její sestra odmítly, nechtěly tady být. Tak jsme je všechny poslali domů. Amanda byla nejmladší, nejzranitelnější. A teď je mrtvá." Ředitel na nějakou dobu utichá a nechává nás si to přebrat v hlavě. Chápu, kam tím míří. "Pro vás oba by bylo nejlepší zůstat." Oba jsme pravděpodobné cíle. Jeremy, protože jednou má být super hrdina já, protože jsem… nejslabší článek.
"Co když se pletete?"
"Rád bych. Ale je mi líto."
"Bezva. Tak proč jste se nás vůbec ptali, jestli tu chceme zůstat, když prakticky nemáme na výběr?"
"Máte na výběr…" namítá ředitel.
"Ne, nemáme, když by nás podle vašich slov zabili hned, jak bychom opustili ostrov."
"Abyste měli alespoň pocit, že vás nenutíme tu zůstat." Jeremy na mě znovu pohlíží, vypadá ztrápeně. Myslel, že je přechytračí, ale přitom oni dostali nás. Teď už není o čem pochybovat. Pořád bych raději byla doma, ale ne za cenu, že bych kvůli své neschopnosti přizpůsobit se ohrožovala životy rodiny a přátel. Přikývnutím mu dávám najevo, ať už to rozsekne.
"Fajn," vypravuje ze sebe strnule. Hned na to se zvedá, aniž by se dovolil a odchází, ředitel mým směrem mává rukou, že taky můžu jít.
"Nechceš mu doporučit nějaký kurz sebeovládání?" přistupuje ke mně Sam. "Jeden skvělý tady máme."
"Tys to věděl celou dobu, co? Že on je ten superhrdina, nebo co a já ta… brzda." To slovo se mi nelíbí, ale na jiné v ten moment nepřicházím.
"Věděl," potvrzuje.
"A taky si věděl, že odsud jenom tak neodejdeme?"

"Jo." Já mu na to už neodpovídám. Nikdy sice vysloveně neřekl, že pojedeme domů, ale párkrát říkal, že je možné, že se třeba se Sofii uvidím dřív, než sama myslím. A přitom věděl, že se to nestane.

15. kapitola (1/2)

14. kapitola (1/2)


DH- 14.kapitola 1/2

22. června 2013 v 20:36 | Erin |  Děti hvězd

Ahoj, tak se zase po nějaké době hlásím.
Omlouvám se, že stále přidávám Děti hvězd, mám něco z VS i OŽ, něco nafoceno. Jenomže VS potřebuju doladit, OŽ 'dopřepsat' a fotky přebrat. Budu se snažit všechno napravit. Zatím budete muset přežít tohle, časem bude lépe :) Pokusím se všechno napravit. Jenomže jak se zatím zdá, já napravuju jako divá a moc mi to nevychází.

V pátek se mi stalo něco zvláštního. Jestli jsme na trénink do Německa a teď jsme si střídali partnery v různých soubojích- já prostřídala ty české a teď, víte kdo ke mě přišel a ptal se, zda bych s ním nešla do dalšího "souboje" a já na to přikývla? Mistrně Bavorska v judu. Ona hnědý pásek, jeden od černho, já žlutý, čtyři od černého :D V duchu jsem se loučila se světem, něco takovýho jsem neměla šanci ustát ve zdraví. Ale stal se zázrak. Doslova za vteřinu dvanáct trenér odpískal konec tréninku! Všechno štěstí z celého dne, které na mě házelo bobky, se soustředilo na ten večer. :-D Ke své čti musím prohlásit, že trenér neukončil trénink proto, že viděl mé zoufalství, ale proto, že fakr už bylo pozdě... :D
Znovu dlužím veliké díky Alexis Dark, Vicky a Alici. Děkuju za úžasné komentáře!

DH- 13.kapitola 2/2

7. června 2013 v 21:42 | Erin |  Děti hvězd

"Echm," odkašlávám si. "Cože?"
"Samuel mi právě říkal, že jsi souhlasila se vstupem do našeho družstva. Jsem moc ráda, že jsi ochotná přidat se k nám už dneska!"
Cože jí to ten zmetek řekl?!
Šokovaným pohledem střílím k Samovi. Jo, dřív, než vztek mě zachvacuje šok. On se tváří tak spokojeně a mě přitom vyhrkávají slzy do očí. To nemyslí vážně, ještě před chvíli mi řekl, že to zařídí.
"Totiž, já…"
"Začínáme kladinou! A jak sama vidíš, je to docela katastrofa. Mohla bys ukázat pár přemetů a základních cviků, aby ostatní dívky viděly, jak to má být správně."
"Mohla," polykám nasucho po pár vteřinách a pořád očima propaluju místo, kde stojí Sam a usmívá se. "Ale ne hned, j-já se potřebuju nejdřív rozcvičit. Čtyři roky jsem na kladině nestála."
"Není problém," culí se. Z té růžové a faktu, že jsem právě souhlasila, mi dělá žaludek dva ukázkové gymnastické přemety. "Budeme mít rozcvičku, ty si cvič, jak potřebuješ. Ták, děvčata, dáme si tři kolečka, ať se trochu zahřejeme!" velí trenérka a všechny hned poslouchají. Běhám a rozcvičuju se s nimi společně, ale všechno probíhá za zvláštního prázdna, které uvnitř sebe pociťuji. Je mi zle, vážně zle. Cítím, jak se mi klepou ruce i nohy. Po odpojení se od skupiny si zalézám ke kladině a párkrát se pořádně nadechuju.
Nejdřív zkouším nějaké cviky na zemi, protože platí pravidlo, že co nezvládnete na zemi, na kladině prostě nedáte, i kdybyste měli rovnováhu sebedokonalou. Překvapuje mě, že si dost věcí stále pamatuju, ale taky jsem toho spoustu zapomněla. Potom, co jsem si jistá, že se nezabiju na zemi, sedám si na žíněnku pod kladinu. Ukážu jim, jak udělat hvězdu na kladině, párkrát se vyspím a jedu domů.
Do zorného pole se mi dostává Samuel. Ten hajzl
"Nemáš náhodou cvičit?" povytahuje obočí.
"Možná." Fajn, veškerá vzdorovitost mě opouští a zbývá už jenom maličká jiskřička, která mě nutí dál sedět a vypadat nezaujatě. V duchu ale sama sebe vidím, jak se před ním klepu strachy.
"Vylez na tu kladinu." Tak tohle je regulérní rozkaz.
"Tys řekl, že mě nenecháš v tomhle družstvu."
"Ne, já to jsem neřekl."
"Ale vždyť…"
"Vylez na tu kladinu," opakuje ledovým hlasem, ze kterého mi přebíhá mráz po zádech. Opírám se o kladinu zády a vytahuju se rukama, takže si na ni posazuju. To je asi vrchol provokace a drzosti, které jsem schopná. Jo, takový Jeremy by mu rovnou řekl, kam má jít…
"Spokojený?" zajímám se. On rychle překonává vzdálenost mezi námi, chytá mě za nohu a shazuje mě dolu!
"Ne!" slyším ho vrčet. Bolestivě dopadám na záda a znovu mi vyhrkávají slzy. Napadá mě, jestli se náhodou nemá starat o to, aby se mi nic nestalo. Nakonec není tak přátelský, jak jsem si myslela. Nikdy se nechoval nějak extra přívětivě, ale to já si vsugerovala, že mu můžu věřit. Ani nevím, proč.
"Co blbneš?!" ptám se ho s rozšířenýma očima, když se zvedám. Trochu se mi chvěje hlas. Pořád v očích cítím štiplavé slzy.
"Dělej, co máš," říká jen a odchází si sednout nedaleko, aby na mě měl dobrý výhled, ale přitom mohl předstírat, že mě nesleduje.
Dochází mi jedna věc. Je mnohem lepší se podřídit, než odporovat.
Už jenom tři dny.
Dávám si ještě minutku na vzpamatování, pak se škrabu na kladinu a dělám, co se po mě chce, ale s obrovskou nechutí. Chvíli se jenom procházím tam a zpátky, zkouším různé přísuvné kroky a skoky. Nic extra. Ale i tak si připadám trapně, když vím, že se na mě Sam může kdykoli podívat. Přijdu si ponížená jako nikdy v životě.
Mezi nejjednodušší prvky na kladině patří hvězda. Tu bych měla zvládnout.
Měla, říkám si, když se znovu seznamuju se žíněnkami.
Bezva.
Podruhé se sice udržuju nahoře, ale musím párkrát zamávat rukama, abych chytila rovnováhu. Třetí se mi daří, protože si v duchu uvědomuju, že se raději budu pořádně snažit, než abych padala. Stejně to ale není nic extra a už vůbec ne na předvádění před jinými lidmi.
"Lori!" volá nadšeně trenérka ke konci hodiny. "Pojď k nám!" Trochu si přijdu jako na vlastním funuse. To je to poslední, co chci. Představovat se před ostatními dívkami jako nějaká nafrněná nána. Nerada se předvádím před lidmi. A už vůbec ne před těmi, které neznám na místě, ze kterého bych nejraději hned odešla. Ale na to se snažím nemyslet. Za tři dny budeme zase doma v Inverness, gymnastice ukážu záda, vrátím se zpátky na led a budu Jeremymu připomínat, že maturitu zvládne. Ale ještě předtím se mu budu smát, protože se nejspíš zřídí na svém maturitním plese. A já si to všechno pořádně užiju!
"Děkuju," usmívá se, když přistávám na žíněnce po malém představení.
Hned mířím do šatny, abych se mohla převléknout a potom rovnou k sobě na pokoj. Mám naštěstí nakreslenou mapku od Mattyho, takže se dokonce neztrácím. Na Sama nemluvím a dveře mu zabouchávám přímo před nosem.
Shazuju ze sebe batoh a dávám si dlouhou sprchu. Kašlu na Sama, kašlu na všechno. Za chvíli budu doma. Mám na zítra nějaké úkoly, ale já si místo toho zalézám do postele, sundávám naslouchátko a usínám.

***


Probuzení není příjemné. Teda, ten pocit, kdy otevírám oči a pár vteřin nevím o ničem je naprosto skvělý. Hned na to spatřuju Sama sedícího na židli s nabručeným výrazem ve tváři. Jasně, je to zaměstnanec školy, může mít klíče od jakýchkoli dveří.
"Přišla si o trénink," oznamuje mi zachmuřeně. Nedovažuju se pokrčit rameny, ale nijak nereaguju. Jenom sleduju hodiny. Je sedm večer, nemá cenu už cokoli začínat, úkoly už vůbec ne. Očima zůstávám na pohozené tašce v rohu. Úkol z matematiky, sakra. Váhám jenom chviličku, nemám ve zvyku nedělat úkoly. A navíc ta matikářka… Beru do ruky mobil a vytáčím Mattyho. "Ahoj, neruším?"
"Jasně, že ne," říká do telefonu.
"Mohl by ses prosím stavit? Nevím, co s matikou."
"Tak mě za patnáct minut čekej."
"Dobře, zatím." Vytahuju z batohu učebnici, sešity a kalkulačku a všechno házím na postel. Sama dál ignoruju a on mě sleduje tmavýma očima. Vůbec ho neznervózňuje, že tady pobíhám v pyžamu a županu.
"Ahoj," otevírám Mattymu dveře s úsměvem.
"Nazdar," uculuje se a mává kalkulačkou. Hned na to mě chce obejmout, ale já se od něj odtahuju. "Co je?"
"Spadla jsem dneska z kladiny," mávám nad tím rukou, ale v duchu znovu vzpomínám na ten osten šoku, když mě z kladiny shodil. Vím, že jde o blbost a já asi dělám z komára velblouda, ale já stejně v ten moment byla vyděšená, že to vůbec udělal.
"Cože? Návrat k bývalé slávě?"
"To těžko." Hned se vrháme na matematiku. Ne, že by úlohy byly vyřešení hned, ne se mnou, protože jsem na hodině vůbec nepochopila, o čem učitelka mluvila. Ale Matty už má za ta léta cvik v tom naučit mě něco, co nikdo jiný nedokáže. Nebo mi to alespoň trochu vysvětlit. Především, co se matematiky týče. Chemii a fyziku docela zvládám, když dávám pozor. Jenomže udržet pozornost, když člověk sedí se Sofii je docela těžké. Někdy mě ta fyzika i docela baví a užívám si jí. Jenomže to nerada říkám nahlas, vysloužila bych si akorát znechucený úšklebek. A to nemám zapotřebí.
V osm hodin máme úkol hotový.
"Jak to jde jinak, mimo matiku," zajímá se Matty.
"Žiju. A těším se domů." Bratr na mě vyvaluje oči.
"Ty chceš domů? Cože? Proč?! Vždyť je to tady naprosto skvělý. A ty schopnosti!" rozplývá se Matty. "Už jsi nějaké objevila?"
"Ne," hučím. "A pochybuju o tom."
"Já tomu taky nevěřil, ale hele!" Matty natahuje ruku dlaní vzhůru a za chvíli se mu v ní objevuje voda, proud vody, který se mu kolem ruky točí jako had. Mattyho světle modré oči září štěstím a nadšením. "Lori, ten pocit je neuvěřitelný."
"Přestaň s tím," ukazuju na vodu. "Tobě se tady líbí, že jo?" Je to hloupá otázka, když vidím, jak je šťastný, ale musí mi to říct.
"Jo, hodně," přikyvuje s úsměvem a očima pokukuje po hodinkách "Tak já už půjdu, zítra ahoj." Kývám mu na pozdrav a sleduju, jak odchází. Zakazuju si přemýšlet o příšerně hlodavém pocitu, který se ve mně začíná usazovat.
Pohlížím na Sama, který je zabraný do knihy. Mám odpovědi přímo před nosem, musím se jenom na chvíli odurazit a zeptat se, pochybuju sice o tom, že mi něco prozradí, ale za pokus to stojí.
"Same?" ozývám se tiše. Pořád si připadám trapně.
"Jo?" Nejspíš čeká nějaký podraz, protože ani nezvedá od knihy hlavu.
"Jak je to s tím souhlasem, abychom tady mohli zůstat. Nebo spíš odejít?" Samuel mučednicky vzdychá a zavírá knihu.
"Neměl bych ti to říkat, ale je to snadný. Buď budete všichni souhlasit s tím, že zůstanete, nebo jednomu se tady líbit nebude, řekne ne a jedete domů."
"Všichni?"
"Všichni."
"Takže když bráchové budou souhlasit a já ne, tak všichni kvůli mně pojedeme domů."
"Přesně takhle to funguje. Ale neříká se to dopředu, protože by někdo mohl ovlivňovat rozhodnutí druhého."
"To je debilní."
"Děti hvězd, myslím čtyři sourozence, jsou propojení. Ani netušíš, jak moc. Takže buď do toho půjdete všichni, nebo nikdo." Pomalu přikyvuju. Asi jde vidět zklamání v mých očích, protože Sam pokračuje: "Lori, to musíš cítit sama, jestli chceš zůstat, nebo ne. A přikývnout jenom kvůli bráchům je šlechetný, ale taky ta největší blbost na světě. Pro tebe určitě. Pro tvé bratry skvělý. Ale ty budeš trpět proto, aby oni byli šťastní?" Pohlížím mu do očí a vybízím ho tím k dalším slovům, protože na něm vidím, že má něco na jazyku. "Budu upřímnej. Ty sem nepatříš. Jeď domů a zapomeň na tohle, nejsi ten typ člověka, který potřebujeme. Stává se to furt. Že někdo tolik změn najednou nezvládá. Je mi to líto, ale jestli si do teď nenašla důvod tady být, budeš ho hledat těžko. Často sem přivádím nováčky, ale nikdy se tak špatně s novým okolím nesžívali." Bum, bum, bum. Jedna rána za na mě dopadají za každým jeho slovem. Teď nemluví ve zlém smyslu. Skutečně jenom říká, co si myslí. A mě to zraňuje, protože nejsem dokonalý člověk, který by si hned připustil, že má Sam pravdu.
"Jeremy…" nadechuju se.
"Jeremy je jasný příklad člověka, náfuky, co dělá ramena, ale přizpůsobí se. Možná je v něm trochu víc rebelie, ale to se dá vyřešit. Kdyby nebyl zraněný, myslíš, že by odsud chtěl pryč?"
"Asi ne," přiznávám potichu. Pokud vím, i Daniel to tady skoro uctívá. A Matty už se vyjádřil. "Takže je to jasný."
"Rozhoduj se podle sebe, ne podle ostatních"
"Ale já jim to nemůžu zkazit. Jak… jak by pak mohli se mnou být, když by přišli o příležitost, která se naskytne jednou za život? Byli by naštvaní, zklamaní…"
"Věř mi, že ne. Mám mladšího bratra," říká a je to poprvé, co vypadá nejistě. "Mohl by udělat cokoli, ale nikdy by neudělal tolik, abych se o něj přestal zajímat, nebo s ním do konce života nepromluvil."
"Tvůj bratr…"

"Teď není vůbec důležitý," odsekává s tónem, kterým mi říká, že pro mě důležitý ani nebude.




14.kapitola (1/2)

13.kapitola (1/2)


DH- 13.kapitola 1/2

7. června 2013 v 21:25 | Erin |  Děti hvězd



Ahoj! :)
Jak se máte?
Tady je to celkem fajn. Ve škole se budou uzavírat známky, písemky se hrnou a mě je to tak nějak jedno. Teda, ne doslova! :) Ale tak nějak jsem polovinu učení jsem začala věnovat psaní. A ve škole to "docela" zvládám, takže tím tempem budu pokračovat. No stress, nenehám se zdeptat ani vytočit školou. V žádném případě se to nestane. Teda, pokusím se o to, protože se vždycky najde člověk, který strašně rád kazí náladu a v jednom kuse musí někoho potápět před tabulí. Viz následující kapitola :-D Je taková... rychlá, přijde mi trošku jiná, než ostatní. Ale berte to tak, že všechny zážitky z té jejich školy jsou i moje, které se mi staly za jeden den, z čehož jsem byla řádně mimo a neměla jsem náladu na to psát něco happy :-D
Pro občasnou představu bych kapitoly mohla proložit nějakým obrázkem, tak vždyštak řekněte, jestli to spíš čtení ruší, nebo je to hezké spestření. Děkuju :)



Anglie- Den první (27.5.2013)

3. června 2013 v 18:21 | Erin |  Anglie
Zdravíčko! :)
Mám za sebou jeden z nejkrásnějších výletů v životě a ráda bych se podělila o nějaké zážitky, fotky a celkově, co jsme vůbec celý ten týden dělali :) Takže čest všem, co dočtou až do konce... prvního dne :D



1) Už toho 26., což byla neděle, tady na západě pršelo snad druhý nebo třetí den. V den odjezdu samozřejmě lilo a lilo, ale to mi nějak nevadilo. Sbalená jsem byla, nálada dobrá, foťák připravený a řízky v batohu. Celkem v klidu jsme odjeli z Chebu a psychicky jsme se s kámoškou připravovaly na dvanácti hodinovou cestu do francouzského přístavu Calais. Bohužel jsme schytaly místa vzadu, protože třináctileté holčičky věděly o tom, že autobus nebude plný a každá z těch asi osmi si obsadila vlastní sedadlo, aby se vyspinkaly do růžovoučka. Ale to mi pořád tolik nervy nedrásalo. Já a moje spolusedící jsme se podívaly na filmy a "zalehly" asi v půl jedné, možná později. Jenomže PZ (parchanti za*raný- pardon, jinak to nejde), což byly děti tak do dvanácti let se nadopovaly kafem a samozřejmě nespaly. Takže jsem se já, ani kamarádka nevyspaly. V 4:35 vyplouval náš trajekt, tak jsme si obsadily místa u stolu a... usnuly jsme s hlavou na stolech :D Můj bratr teda ne, protože on se vyspal. Takže nějakých třicet minut jsme si dáchly na trajektu.