DH- 13.kapitola 1/2

7. června 2013 v 21:25 | Erin |  Děti hvězd



Ahoj! :)
Jak se máte?
Tady je to celkem fajn. Ve škole se budou uzavírat známky, písemky se hrnou a mě je to tak nějak jedno. Teda, ne doslova! :) Ale tak nějak jsem polovinu učení jsem začala věnovat psaní. A ve škole to "docela" zvládám, takže tím tempem budu pokračovat. No stress, nenehám se zdeptat ani vytočit školou. V žádném případě se to nestane. Teda, pokusím se o to, protože se vždycky najde člověk, který strašně rád kazí náladu a v jednom kuse musí někoho potápět před tabulí. Viz následující kapitola :-D Je taková... rychlá, přijde mi trošku jiná, než ostatní. Ale berte to tak, že všechny zážitky z té jejich školy jsou i moje, které se mi staly za jeden den, z čehož jsem byla řádně mimo a neměla jsem náladu na to psát něco happy :-D
Pro občasnou představu bych kapitoly mohla proložit nějakým obrázkem, tak vždyštak řekněte, jestli to spíš čtení ruší, nebo je to hezké spestření. Děkuju :)



Obrovská, monstrózní poklona patří ALEXIS DARK! Já ti z celého srdce moc děkuju za ty tvé úžasné komentáře, za to, že jsi prakticky skoro vždy první, kdo přečte kapitoly a hned napíše. Děkuju, že vůbec čteš, zásoby čtenářů se totiž jaksi tenčí a... popravdě, vždycky jenom vyčkávám, až napíšeš. Je to už jakása mise každé kapitoly k Dětem hvězd. Prakticky vždycky první komentář, který mi zasvítí, je od tebe. A já si toho strašně vážím. Napíše Alexis, vím, že můžu přidávat další kapitolu! :-D
Fakt si tě strašně moc vážím a děkuji Bohu, že mi tě seslal. Fakt, ty se tomu třeba teď telíš (směješ), ale já to myslím smrtelně vážně! :) Díky!



Na těch pár dní nás zařazují do tříd, ve kterých bychom měli být, kdybychom se rozhodli tady zůstat. Takže já a Matty jsme spolu, Jeremy ve třídě zdejších 'maturantů' a Daniel asi o tři třídy pod tou mou. Každý pořád dokola opakuje, jak je tahle škola speciální. Taky se nám podle toho dostává speciálního zacházení. N každé normální škole jsou učitelé alespoň první týden shovívavý, snaží se být milí, netlačit na nás. Tady? Očekávají zapojení do hodiny a práci odvedenou na sto procent, jako kdybychom už odsouhlasili, že tady zůstaneme. Je jim jedno, že pořád nevědí, jak se rozhodneme - na každé nové hodině fasujeme učebnice a sešity. Nechávám si svoje obavy pro sebe a jenom se snažím dělat, co se po mě chce.
Jeremy nemůže provádět prakticky žádnou fyzickou aktivitu, je proto strašně otrávený. Matty s Danem začali pracovat na těch svých… schopnostech. Zatím mě to děsí. Vytáhli nás ven a já na vlastní oči viděla věci, které se dějí jenom ve filmech a knihách. Nedá se nevěřit tomu, že ředitel mluvil pravdu. Já nevěřím, že se takové schopnosti jsou pro lidi jako já nebo Jeremy. Pro Dana a Mattyho možná. Je si umím představit v roli superhrdinů. Ale sebe? Ani náhodou. Každý člověk si v alespoň jednou za život přeje udělat něco výjimečného, něco, na co svět nezapomene. Představa, že bych se stala neviditelnou nebo dokázala číst myšlenky, je neskutečně úžasná. Ale strach pořád převažuje nad úžasem.
"Lori, pojď k tabuli," vyvolává mě Harrisová, matikářka. Už včera zjistila, že mi matematika nejde. Jednoduše můžu dělat, co chci, stejně to vždycky dopadne nejlépe za tři. Pod jejím přísným pohledem se ale sousloví 'nechápat matematiku' posouvá na úplně jiný level. Při představě, že mě čeká další veřejné mučení před tabulí, musím vzdychnout a přicházím k tabuli. Ona je typ učitelky, který musí vidět alespoň jednoho člověka za hodinu, jak se bezradně kroutí u tabule a neví, co dál. Což je v téhle třídě poměrně těžké. Připadám si jako opice mezi roboty, kteří dokážou úplně všechno, o co si řeknete. Ještě o to je to horší, když Matthyas na hodiny matematiky odchází do vyšších ročníků.
Zapisuju příklad a snažím se to prodlužovat. Pak od tabule krátce odstupuju a příklad si prohlížím celý. Chviličku to musím vstřebávat, aby mi došlo, co mám dělat.
"Takže?" ozývá se Harrisová.
"Vytknu jednu pětinu," střílím jenom tak od boku. A zásah! Na zlomky jsem ale levá, co se týče počítaní z paměti. Kdyby mě nechala napsat si nějaké mezivýpočty… ale ona nechápe, že já nechápu. Absolutně nechápu. Nemám místo mozku kalkulačku.
"Ano, ale trochu rychleji, prosím. Nemám na jeden příklad celou hodinu." Já kroutím hlavou a usmívám se. Nemůžu se jinak "bránit" než úsměvem. "Je tady něco k smíchu?"
"Ne."
"Tak pokračuj." Ráda bych, kdybych věděla, jak. "Nevidíš v tom vzorec?!" bere mi z ruky křídu a vedle čmárá pár písmen a čísel. Pak mi křídu vrací. "Dodělej to už." Nevím, co mám s řádky číslic, odmocnin a písmenek dělat. Tak prostě dělám to základní, sčítám a odčítám to, co jde a možná i nejde. "Ty tady čaruješ, běž si prosím tě raději sednout!" Dál mi věnuje proslov o tom, že neznám základy matematiky a že bych se měla nad sebou vážně zamyslet, že s tímhle nedodělám střední školu. Zatímco bere k tabuli dalšího, znovu počítám svůj příklad do sešitu na příkaz Harrisové. Docházím k celkem normálnímu výsledku a ona si pro sebe mumlá něco ve smyslu, jak jsem neuvěřitelná.
Další její obětí je Dyllen. Ten toho stíhá ještě míň, než já, protože po pěti minutách neznalosti vzorců ho posílá sednout si, rudá vzteky.
Za to, co jsme my dva předváděli u tabule, nám dává speciální domácí úkol. Do zítřka. Na dvě strany. Tohle vypočítám za jeden měsíc, ne za den…
Po hodině si Matty vyžaduje můj a Dyllenův úkol s tím, že to vypočítá při chemii a angličtině.
Chápete to?
"Hele, ale udělej alespoň v každým příkladu jednu chybu… nebo ne, jeden nech úplně správně. Poznala by to, kdyby si nemohla ani jednou něco opravit," zubí se Dyllen. Harrisové ale bude nad slunce jasné, co se stalo, jakmile odevzdáme úkoly s jednou chybou.
Druhou hodinu máme chemii. Je to naše první chemie na téhle škole, takže fasujeme učebnici a sešit. Asi všichni počítají s tím, že tu zůstaneme.
Chemikářka se mi zdá jako dost hodná a spravedlivá starší paní. Ale mimo to je taky rázná. To poznávám, když si chce uvěřit moje a Mattyho ne-znalosti. Názvosloví… hm. Občas si myslím, že já a Matty nejsme příbuzní. A zdejší učitelka nejspíš taky, když na jednom křídle tabule vidí deset bezchybných vzorců i složitějších kyselin a solí a nad mým křídlem tabule jí div nepadají oči z důlků. Škoda že ne šokem z toho, že všechno zvládám. Z deseti vzorců mám správně čtyři a ten jeden mi poradil Dyllen, když doprostřed sešitu napsal obrovskými písmeny a číslicemi, jak má vzorec vypadat. Další hodinu si mě prý vyzkouší znovu, aby viděla změnu. Samozřejmě očekává zlepšení, zhoršení totiž skoro není možné.
Hodinu ruštiny zvládám. A geografie je jako balzám na srdce. Zeměpis mě strašně baví, přijde mi to zajímavé. Ale i když vím hodně a ve škole z něj mám čistý průměr jedna, vždy se najde někdo, kdo mě přesvědčí o tom, že stále vím moc málo a rád se v mojí nevědomosti vyžívá. Že ty jedničky z testů jsou zasloužené jenom napůl, když například nevím, jak je hluboké jezero Loch Ness. A to bych přeci měla vědět, když u něj skoro bydlím… Podobné rýpance schytáváme s Mattym kdykoli, kdy se zeměpisáři naskytne možnost. Není zlý, bere to spíš jako hru, ale mě to vadí.
Pak přichází další dvouhodinovka tělocviku, zlomová část dne.
Určitě to znáte, celý den se vám nedaří, všechno vám padá, každý do vás rýpe, jste unavení, nervózní, zmatení, a pak přijde nějaký člověk, který vás přesvědčí o tom, že do teď všechno bylo fajn. Člověk, který odpálí bombu.
Dnešní tělocvik se dělí. Děti hvězd jsou oddělené od ostatních, a ještě holky a kluci si dělají své. Proto spojují hned tři třídy, které najednou mají dvouhodinovku tělocviku. Člověk by řekl, že je to nesmysl, když je tu jenom jedna tělocvična, ale chyba lávky. Umí to tady vymyslet. Takže spojují holky mojí třídy, tu pode mnou a nade mnou. A rázem je nás tady dost.
"Víš," ozývá se Sam těsně před hodinou. Je první člověk, který na mě dneska kromě učitelů a rodiny promluvil. "jsme sice tajná organizace, ale baráky na skoro neobydleném ostrově neschováš. Ne takový obludy. Proto se vydáváme za sportovní školu. Kluci můžou jít do hokejového týmu, nebo atletického družstva. Je to tak napůl povinně dobrovolné. Musíme mít všude dost lidí, aby mohli reprezentovat školu na soutěžích. Pro holky tady je pak gymnastika a taky atletika. Plus samozřejmě karate skoro pro všechny."
"Zajímavý. A mě se to týká, protože…" nadhazuju.
"Protože si dělala gymnastiku skoro sedm let, určitě bys tým hodně posílila. Kdo tam něco málo umí, je bývalá baletka, a i tak to není nic extra. Ty ostatní holky to většinou jenom tak zkouší, aby se něčemu věnovaly. Nic na závody." Zastavuju se. Sice už jsme v tělocvičně, ale klidně mu svůj názor řeknu přede všemi těmihle lidmi. Spatřuju spousty žíněnek, trampolínu, asi čtyři kladiny a taky hrazdu.
"V žádným případě!" kroutím hlavou. Poprvé od doby, co ho znám, vypadá zaskočeně. Taky bych byla, protože mu to oznamuju jako něco, co když se pokusí změnit, uškrtím ho na jeho vlastních střevech. Až takhle útočně a odmítavě zním!
"Co? Proč ne?" oklepává se docela rychle.
"Nechci." Teď už to není tak hrozné, v mém hlase není smrt.
"Důvod?"
"Nechci se k tomu vracet. Vážně ne."
"Znovu, proč?"
"Do toho ti vůbec nic není." Zásah, jedna nula pro mě. Od doby, co nás 'unesli' je to moje první drzí odpověď 'autoritě'. Jenomže Sam se nenechá jenom tak odbít. Popadá mě za loket a vyvádí mě z tělocvičny na chodbu, kde nejsou žádní čumilové. Teď si připadám jako malý děcko, co má záchvat vzteku a jeho otec ho vyvedl ven, aby nedělalo ostudu. Ani nemusel nic říkat a vyrovnal skóre.
"O co jde?" Je klidný, ale jeho pronikavý pohled se nedá snést. Nechápu, čemu na slově 'ne' nerozumí. A taky nerozumí tomu, jak je pro mě těžké chovat se takhle… vzdorovitě. Tohle má v povaze Jeremy, já ne.
"Nemáte to snad v záznamech?"
"Určitě jo, ale nebudu chodit otravovat lidi do archivu kvůli blbinám." Mlčím a očima se ho snažím přesvědčit o tom, že můžu být ještě víc nepříjemná, než jsem teď. Chci, aby to vzdal. Ale to se nestane. "Tak kde je problém? Já trenérce řekl, že jí přivedu někoho, kdo se konečně v gymnastice vyzná."
"Děláš si srandu?!" vyjekávám zlostně, protože začínám být naštvaná. Řekl jí, že se mnou může počítat a ani ho nenapadlo se mě zeptat?! Mám pocit, že tady se nikdo na váš názor neptá, rovnou jedná. Než mluvím dál, dávám si chviličku načas, chci znít vážně. "Tak trenérce řekni, ať si mě zase škrtne. Fakt, fakt se ke gymnastice vracet nechci a taky nebudu," zvedám k němu oči a nevím, jestli ho zlomí smutný pohled, nebo odhodlaný. Střídám rychle oba, ale on se ani nehne.
"Fajn. Ale tak jako tak musím uvést nějaký důvod."
"Necvičila jsem gymnastiku už skoro čtyři roky."
"Zkus to znovu."
"Mám strach!" vzdávám to já. "S gymnastikou jsem nesekla proto, že se mi prostě chtělo. Na prvních závodech jsem spadla z hrazdy a od té doby jsem s gymnastikou nechtěla mít nic společného."
"Jen… spadla?" ptá se opatrně a konečně se mu v očích blýská i trochu pochopení.
"A zpřetrhala si vazy v koleni a jeden v Achillovce. Do teď s tím mám problémy." Už odmala jsem dělala různé sporty, ale nikdy se mi nic takového nestalo. Vlastně jsem měla na zranění vždy kliku. Ani jsem si nikdy nic nezlomila.
"Bylo by snazší, kdybys to řekla hned."
"Ne, nejsnadnější by to bylo, kdybys mi věřil, že k tomu odmítnutí mám svoje důvody."
"Tak se tam pojď jen podívat. Musím jí nějak říct, že posila padá." Nevidím v tom problém, tak si ve cvičebním úboru sedám na lavičky u zdi a sleduju počítání ostatních holek na kladině. Lituju je, mají na sobě typické trikoty gymnastek a já si můžu užívat v legínách a volném tričku.
To bylo jediné, co mi na gymnastice trochu vadilo. Ty upnuté dresy.
Vyskakuju na nohy, když si všímám, že trenérka v růžové teplákové soustavě a blond vlasy vyčesanými do drdolu, míří ke mně. Vypadá mile, přátelsky a tak… růžově.
"Ahoj. Ty jsi Lori, že?" ptá se mě s francouzským přízvukem.
"Ano," oplácím jí milý úsměv. Asi moje odmítnutí vzala s klidem.
"Jsem Magdalenne de Levon, trenérka zdejšího gymnastického družstva. Jsem moc, moc ráda, že se k nám přidáš!"





13.kapitola (2/2)

12.kapitola


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alexis Dark Alexis Dark | E-mail | Web | 8. června 2013 v 14:45 | Reagovat

Nad těma poklonama se culím jako blbeček :DD Nemáš ani tušení, jak mi takové hlazení po egu dělá dobře! :DD
Hmn... Asi bych to tomhle měla napsat nějaký fakt drsný komentář, ale myslím, že to se mi nepovede :D Ne, že bych nevěděla, co napsat, protože jako vždy mi hlavou vrtají miliony odpovědí k otázce jaká tahle kapitola byla. Jen vybrat ty správné.
Škola - Nuda. Takhle by se a kapitola měla jmenovat. Ne snad proto, že by byla nudná - to ani náhodou. Právě, že naopak. Ale protože je obecně známo, že škola je totálně otravný mučící nástroj vysávající z lidí čas a dobré nápady.
Kapitola není divná. Je taková rychlejší, ale naprosto skvělá. Dostává mě, jak mezi sebou tolik lidí vychází a jak se ti daří příběh dál rozvíjet takovým jemným, pomalým a zajímavým tempem. Jako když jedeš na kole po rovině. A já jenom čekám, kdy se ukáže kopec, po kterém se dostaneme na vrchol. Je to dokonalé. Takové úžasné ticho před bouří nebo mírné přeháňky. Předzvěst něčeho velkolepého.
K Samovi jsem se už vyjadřovala, že jo? No... přijde mi, že je trochu divný, když jí do toho chtěl nutit a nakonec nechápe ne jako odpověď. Já bych sice taky chtěla znát důvody, ale... no, člověk by druhého do ničeho neměl nutit. Ale třeba si to jen špatně vykládám. Možná máš jiné úmysly, ačkoliv mám takový pocit...
No, jako úvod jsi se zmínila, že jsi měla špatný den a tak jsi nechtěla psát nic happy (docela to chápu - a není to blbej nápad), tak mě napadá, že jsi jí chtěla prostě vytočit, aby si se do ní mohla pořádně vcítit. Není to vůbec špatný nápad...
A já jdu číst dál, protože fakt se těším na zbytek :DDD Jsem šíleně zvědavá na její reakci :DDD

2 Erin Erin | Web | 9. června 2013 v 22:16 | Reagovat

[1]: Jenom se cul, zasloužíš si je totiž.
Kopec přijde, ale nejdřív mírné stoupání a až potom zase sráz :)
Ty neuvěřitelně umíš číst lidem myšlenky skrze to, co napíšou. Mohla by ses tím živit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama