na Blog.cz

"Terry? Ten kluk o berlích?"

"Jo."

"Tak je snad Sam přizabil, ne?"

"Nemohl, nestihl je. Jeremy, co ti včera řekli?" Očima mu probíhá záblesk vzteku, ale hlavně smutku a hrozné bolesti.

"Vzpomínáš, jak nás odtáhli na ostrovy? V únoru jsme měli hrát s národním týmem. Trenér nás zapojil do nějaké soutěže, aniž by o tom někomu řekl a vyhráli jsme to. Odměnou byla možnost zahrát se s týmem, který pojede na mistrovství světa. Jenomže podmínkou byli tři nejlepší hráči v naší tabulce. Víš, co to znamená?" Jeremy vedl tabulku svého týmu…

"Vůbec ne." Jeremy jí posílá svůj neoslnivější úsměv a Kat hned trochu pookřává. Očima ujíždím k Samovi a zachytávám jeho pohled. Je oblečený podobně jako Jeremy, ale musím říct, že mu to sluší víc než bratrovi. Chvíli na sebe takhle jenom koukáme a vzápětí se zase věnujeme něčemu jinému. I když poslouchám, jak Kat vypráví Jeremymu o tom, jak minulý týden skoro spadla ze schodů, cítím na sobě Samovy tmavé oči. Raději se soustředím na Kat, protože mi srdce buší závratnou rychlostí a to se mi moc nelíbí. Ne, když to způsobuje Sam.

"Clara mi řekla, že máte problémy," přichází k nám Anna. Já rychle přikyvuju, protože Jeremy ani Sam netuší nic o tom, že jsem holkám něco napovídala. "Po plese se můžete vrátit sem." Anna nevypadá nadšeně, ale zdá se, že ji Clara přemluvila všemi možnými prostředky. Nedivím se Anně, vždyť jsme cizí lidé. Ale asi si mě holky oblíbily natolik, aby mi uvěřily. Nebo si spíš oblíbily Sama a Jeremyho… Jo, to je víc pravděpodobné.

"… bude to dobrý, kulka se do ruky nedostala," slyším povědomí hlas a prudce otevírám oči.

"Pšt," uklidňuje mě George. "Jsem armádní doktor, jenom ti ošetřím ránu." Jakmile se o ní zmiňuje, do paže mi vjíždí bolest, ale uvědomuju si, že jsem měla štěstí. Neskočila jsem jako Dyllen. Oproti tomu, jak ho postřelili, je moje zranění jenom škrábnutí.

V pokoji je i Sam, Jeremy a Phil. Sam kouká do země, bratr a Phil mě sledují očima. Každý se tváří jinak.

"Ne," kroutím hlavou. "Doprovází nás… náš instruktor karate."

"Kde je Jeremy?"

"Pryč s jedním následovníkem."

"Oni jsou ve městě dva?" Jake ví, že je Jeremy následovník!

"Nejspíš tři," špitám.

"To není dobrý. To vůbec není dobrý." Jake se chytá za hlavu a mne si spánky.

"Co se děje?" ptám se ustaraně.

"To by mě taky moc zajímalo." Sam se vynořuje ze světla lampy jako černý stín. Jakeova ruka padá na jeho zbraň.

Probouzím se těsně před devátou ráno a dávám si rychlou sprchu. Zdá se, že ostatní zatím ještě vyspávají, proto se rozhoduju prozkoumat, co je a není v malé kuchyňce hned vedle posledního pokoje. Všude je hrobové ticho, které ruší jenom dešťové kapky narážející do parapetu a hučící lednička. Hned se mi zvedá nálada, když nacházím plato vajec a slaninu. Ve skříni si beru letitou pánev, v šuplíku vařečku. Najednou mám skvělou náladu, stačí jenom zvuk smažících se vajec a slaniny podpořená o tu skvělou vůni. Lahoda jak pro oči, uši, tak i nos. A co potom chuť…

Po hodině a půl, kdy se i Sam blíže skamarádil se zdejší podlahou, to ukončuje. Vsadím se, že ze mě začíná mít strach a nechce, abych ho mlátila víc, než je nutné… Vtipná a hezká představa.

Zůstávám sedět na žíněnce a přemýšlím, jak bude reagovat na otázku, která mě zajímá už dlouho, ale nikdy jsem neměla dost odvahy se zeptat.

A když už jsme u toho, pojďte si trochu zablbnout a zúčastnit se fotografické soutěže, kterou C.V.O.K. pořádá-->

"Za dvacet minut odlítáme, musíme pohnout," ukazuje Sam směrem k prázdné ulici. Cedule ukazuje, že malé letiště je vzdálené jeden a půl kilometru. Proto nás Sam nutí k běhu, což díky bohu trvá tak pět, šest minut.

Naše letadlo je dvacetimetrový prcek, ale jakmile se za námi zavírají dveře a my se odlepujeme od země, ulevuje se mi. Jeden dva dny počkáme v Inverness, a pak se vydáme najít Jakea a Sofii. Sam o téhle části plánu nic neví, prozatím.

Den před odjezdem nám učitelé sdělují všechno potřebné k výletu. Jak říkal Sam, moje skupina má na seznamu jak první kino, potom lanové centrum, volno v obchoďáku a potom bazény. Vypadá to na skvělý den až na to, že po vykoupání musíme vzít nohy na ramena. Do Tórshavn to je hodina a půl cestu autobusem nebo autem. Z nejsevernějšího ostrova do hlavního města na jih. Určitě to bude trvat déle, mezi všemi těmi klikatými cestami. Myslím, že nejednomu studentovi bude zle.

Další ráno jsem o hodinu dříve vzhůru, než je třeba. Sotva jsem mohla usnout, ale nakonec se povedlo. Dva autobusy plné studentů a několika dospělými jedou po skoro prázdné silnici. Dva plné busy ani náhodou nestačí, aby se šla pobavit celá škola. Ale nemůžeme tři sta lidí naráz poslat do města a nechat je, ať si dělají, co chtějí. Kvůli bezpečnosti Dětí hvězd je všechno dokonale organizované. Ostatní děcka pojedou příští týden a zbytek za dva týdny. Náš autobus zastavuje před kinem, ten druhý se vydal do lanového centra. Jenom díky nám budou promítat film už takhle brzy. Sam je v našem autobusu, ale vůbec se ke mně nebo Jeremymu nehlásí.

"Cože?" mračí se Timothy. Je unavený. Vidím na něm, že by si nejraději zalezl do postele a prospal celý týden.

"Já nevím!" rozhazuje Steve rukama a já se snažím poskládat dohromady to, co jsem slyšela. Ve své hlavě. Ani se nestíhám zaradovat nad tím, že se mi schopnosti zase vracejí. "Jenom ti říkám, že to v těch lidech vře."

"Steve?" šeptám přiškrceným hlasem do sluchátka.

"Erin? Uf! Hledáme vás po celým městě. Už je to tady zajištěné, nemohli jsme vás najít. Je s tebou Alex? Asi se mu rozbilo sluchátko."

"Nerozbilo." Snažím se polknout ten kamenný knedlík v krku.

"Ne? Tak co je?" Neodpovídám, musím si dát načas. Pořádně se nadechnout a zase vydechnout, abych se nerozplakala. Nechci, aby mě tak slyšeli.

Steve si moje mlčení vykládá po svém. A nejspíš nejenom on. Slyší nás všichni, kteří mají sluchátka naladěné na stejné frekvenci.

"Nerozbilo," opakuju. "Je mrtvý."