DH- 37.kapitola 1/4

15. února 2014 v 16:49 | Erin |  Děti hvězd
Ahoj, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale musela kapitolu trochu upravit :) Je to asi nejdelší kapitola, tak snad vám to nebude vadit, vím, že čtení je občas otravné, když je textu moc a nic se neděje. Tady je hodně textu, ale troufám si říct, že se toho uděje celkem dost. Tak snad se vám to bude líbit. Ti, které čekají prádzniny, tak jim přeju, aby si je pořádně užili :)
PS: Blog.cz je sice super, ale to, že jeden po*raný článek nedokáže zkousnout víc, jak 40 000 znaků je na pěstí mezi oči. Tohle dělení článku mě začíná příšerným způsobem vytáčet. Někdy mi přijde, že nemám ani pořádně deset tisíc znaků a už mi to hlásí chybu.

PS2: Fandíme!! :3

PS3: Věřím tomu, že Slováci to ještě dají i po těch dvou nepovedených zápasech a setkme se ve finále. Jednou to přijít musí! :D



Máme poslední hodinu úterní odpoledky, když všichni ve třídě zachytávají zvuk přistávající helikoptéry. Po pár minutách se na cestě objevuje několik tmavých postav a mě srdce poskakuje očekáváním. Měl by mezi nimi být i Sam, ale na takovou dálku nemám šanci ho poznat.
Zbytek hodiny je utrpení, mám problém se soustředit. Ale s tím mám problém od doby, co jsem se dostala na Faery. Můj mozek pořád vstřebává nové informace a zabývá se zcela jinými věcmi, než škola a není k utišení, aby se mohl věnovat jedné věci.
Jakmile zvonek ukončuje hodinu, házím učebnici a sešit do tašky a rozbíhám se ze třídy, aniž bych si zapsala, co nám učitelka zadala za domácí úkol. Chodby jsou ještě vylidněné, v části budovy, kde jsou pokoje, jsem jediná, protože všichni ostatní jsou v části, kde jsou učebny. Ross asi nepochopil, proč jsem tak vylítla, ale následuje mě, aniž by se moc vzdálil.
Bylo mi jasné, že na mě Sam čekat nebude, ale stejně jsem kousíčkem mysli tajně doufala, že by tu mohl být. Takže moje naivní část je trochu zklamaná.
Ross do pokoje vchází až chvíli po mě a zavírá za sebou dveře. Můj útěk ze třídy nijak nekomentuje a samozřejmě se ani na nic neptá.
Za to já jsem trochu překvapená, když přichází blíž a podává mi mobil.
Do háje. Nechala jsem ho v lavici, když jsem se pokoušela zjistit něco nového ze světa. Na fyzice je prostě nuda a já sedím v poslední lavici, je těžké věnovat se předmětu, když vás učitel nevidí a můžete si prakticky dělat, co chcete.
"Díky. Co se pořád učíš?" ptám se.
"Všechno možný."
"Z čeho budeš dělat zkoušky?"
"Matika, fyzika, chemie."
"Bromid kayno-tetranitrosylnikelnatý?" sypu ze sebe jedinou komplexní sloučeninu, kterou jsem si kdy zapamatovala. On si bere do ruky tužku a kus papíru. Píše rychle a vypadá klidně a soustředěně. Netrvá mu to ani pět, šest vteřin a zvedá papír s nápisem [Ni(CN)(NO)4]Br.Tentokrát si beru papír já a píšu jeden z příkladů, který mám založený v učebnici. Nechal ho tam Matty, když něco vysvětloval třeťákům a neměl u sebe učebnici.

Derivuj:
y= 1+sin x/ 1-sin x



Tento hnus mu podávám a čekám, co s tím bude dělat. Pokud vím, derivace mě teprve čekají, takže nechápavě sleduju, když Ross začíná popisovat papír čísly a písmenky. Už se ani nedá říkat, že počítá, protože jediná čísla v příkladu jsou jedničky a dvojky. Tohle už pro mě není matematika, ale zbytečné zatěžování mozků lidí, kteří to nikdy v životě k ničemu nepoužijí.
Příklad mu trvá asi dvě minuty a ukazuje na výsledek a já ho kontroluju s tím, co mám na papíře od Mattyho. Bez chyby.
"Ty jsi fakt blázen," kroutím nevěřícně hlavou. Dala bych hodně za to, abych matematiku chápala, měla ty správné geny. Sice jsem matematiku posunula na hranici toho, z čeho bych měla mít nervy, ale stejně. Všechny předměty se dají naučit. A můžete být sebedokonalejší a matika vás může potopit až na úplné dno. "Myslím, že těžko může být někdo připravený víc, než ty," říkám a můj tón hlasu se trochu mění, protože myslím na to, že za chvíli zase budeme psát test z matiky a já neumím vůbec nic.
"Z čeho píšete?"
"Z kvadratických s parametrem."
"A?"
"Kdyby mohla, dala by mi šestku," vzdychám rezignovaně.
Ross očima naznačuje, že dneska nepůjdu spát, dokud nevypočítám jeden příklad alespoň na půl. Je neuvěřitelné, jací jsou lidi na první a druhý pohled. Když jsem Rosse viděla poprvé v jídelně, připadal mi zvláštní. Pak jsem se dozvěděla pár věcí a začal mi připadat jako drsný samotář, který se s nikým nebaví, a všichni se ho bojí z dobrého důvodu. V duchu se mu tisíckrát omlouvám, když mi teď už po několikáté začíná trpělivě vysvětlovat jednotlivé postupy příkladů, i těch složitějších. Jde na to jinak, než Matty. Bratr je typický matematik- on nechápe, že já nechápu a často neví, co se mnou a když se mi dlouho nedaří, je otrávený. Zato Ross se zdá, že má nekonečnou zásobu schopnosti opakovat to samé až do zblbnutí a zůstat přitom v klidu.
"Musíš si myslet, že jsem úplnej idiot," bručím s hlavou položenou na papíře s příklady. Už ani nevím, kolikátou rovnici počítáme.
"Není to tak hrozný," pokouší se o trochu mírný názor, když si prohlíží můj poslední příklad, "mohla bys to napsat na tři."
"Jsi celkem optimista." On krčí rameny a ukončuje dnešní 'výuku', Nejspíš vidí, že mám uvařený mozek.
***
Další den máme matematiku hned první hodinu. Na snídani jsem Sama nepotkala, takže se těším, až ho uvidím, aby mi mohl o všem povyprávět. Navíc už ho chci mít vedle sebe. Ano, s Rossem bezpochyby jsem v bezpečí, ale není to Sam.
"Začněte," říká Harrisová a my tím máme povoleno otočit papírky s testovými příklady. Jsou tři a já vím, že nevypočítám ani jeden a to mi stačí vidět ten první, nejlehčí. Pro sebe si kroutím hlavou a snažím se přemýšlet. Poprvé za dlouhou dobu se skutečně soustředím, ale moc dlouho to netrvá, protože Dyllen, který sedí za mnou, kope do mojí židle. Očima zjišťuju, kde je učitelka a trochu natáčím hlavu jeho směrem. On zvedá svůj sešit, na jehož stranu nakreslil mrože a pod to napsal: "Tento mrož ztratil domov kvůli globálnímu oteplování, v zájmu zachování jeho přirozeného prostředí nemůžu popsat následující stránky. Děkuji za pochopení." Mám co dělat, abych se nahlas nerozesmála, a do růžku stránky začínám kreslit svého malého mrože. Dyllen ho má přes celou stranu, na rozdíl ode mě má odvahu.
Znovu svůj zrak stáčím k Rossovi, který schválně shazuje tužku ze svého stolu. Zvedá se a bere ze země svou tužku a zároveň mi do lavice vhazuje nějaký papírek. Jakmile Ross zase sedí, já papírek otevírám. Jsou na něm výsledky dvou příkladů. Stihl to tak rychle, protože druhá rovnice nemá řešení. Já co nejrychleji opisuju řešení rovnic a jakmile mám hotovo, papírek posílám dál Dyllenovi. Třetí příklad alespoň opisuju, bude to vypadat, že jsem ho nestihla. Jestli mě ovšem vyvolá k tabuli, pozná, že jsem ty příklady nemohla počítat já. Ale musím myslet optimisticky, takže to nechávám.
Po hodině ani Rossovi nestíhám poděkovat, protože se střídá s Coltonem.
"Jak to jde?" ptá se vesele.
"Přežívám. Co ty?"
"Nádherně jsem se vyspal," uculuje se.
Nechci být v žádném případě zlá, ale myslím, že ho ta nálada přejde. Mají dneska další ze svých vražedných tréninků, naštěstí v tělocvičně, takže se já budu moct mořit na kladině. S hrazdou si dávám jednodenní pauzu, nemusím mít ruce do krvava a už vůbec nechci podstupovat další ledovou koupel pro namožené svaly.
"Fajn. Jak na to lezeš?" stoupá si Colton ke kladině, kterou mám asi do výše prsou.
"Prostě vyskoč, je tady můstek," ukazuju na místo kousek od něj. Je vtipné sledovat jeho výraz ve tváři, kterým se mě ptá, zda jsem se nezbláznila. Jasně, on umí takovou hromadu věcí, o kterých si já nechávám zdát, a jeho fascinuje kladina a to, jak se na ní leze.
"Vždyť se zabiju," stoupá si na můstek a rukama se chytá kladiny.
"Nezabiješ. Ty těžko," kroutím očima. Jednou nohou trochu škobrtá, ale na první pokus je to výborné. Já musela třikrát přes kladinu přepadnout, a asi tisíckrát spadnout, než jsem to vychytala. "Stejně to nechápu. Máš chuť začít se angažovat v gymnastice? Protože jestli jo, chlapi na kladině necvičí."
"Baví mě to," směje se a málem ztrácí rovnováhu, když se v kleku na konci kladiny otáčí. "Ty sem ale takhle nelezeš."
"Ne, protože potřebuju nahrabat co nejvíc bodů, abych nebyla poslední s moc velikým odstupem."
"Moc si nevěříš, co?"
"Ještě jsem ten nástup nedala, možná proto."
"Tak prosím," seskakuje dolů a ukazuje, že je pole působnosti volné.
"Na to zapomeň," šklebím se a foukám mu do obličeje trochu magnesia. "Kladina mě baví, to ale neznamená, že mám potřebu se před někým předvádět. Rozsekat se umím i bez publika." Colton krčí rameny a sedá si na žíněnku. Ve tváři má jasný výraz. Nehne se, dokud se nehnu já. Je jako Jeremy, když si něco rozmyslí udělat, nic ho nepřesvědčí o opaku. "Tak mi alespoň ten můstek dej dopředu," žádám ho poraženeckým tónem. Srdce mi začíná bušit o něco rychleji jako vždycky, když se chystám na něco skoro sebevražedného.
Nejde o nic extra, ne když to musíte předvádět na zemi. Postup je stejný jako při skákání přes kozu, jenom máte mnohem kratší dráhu na rozběh. Vlastně skoro žádnou. Jde o to udělat hvězdu, nohama dopadnete na můstek, odrazíte se a uděláte salto. Jaké je už celkem jedno, ale protože potřebuju hodně bodů, zkouším takové, kdy vaše tělo jednou otočí horizontálně i vertikálně. Je to perfektní, pokud máte zájem vážně se ztratit- stačí špatně načasovat odraz, nebo se málo odrazit, netrefit se na kladinu.
Dávám si pořádně načas a sama se divím, když se o pět vteřin ocitám nahoře. Sice nechytám rovnováhu a hned zase padám, ale je to zatím ten nejlepší pokus. Colton uznale pokyvuje a dál už si všímá svých spolužáků, kteří se postupně scházejí na trénink.
Zbytek dne ubíhá hrozně rychle a já netrpělivě na každém kroku vyhlížím Sama. Jenomže se neobjevuje ani na večeři a já rychle zalézám do postele…
Probouzím mně dotek na tváři. Prudce se posazuju a snažím se utišit rychle bušící srdce. Na kraji postele sedí Sam a mně se nesmírně ulevuje. Je zvláštní se probudit a vy vnímáte, že někdo je vedle vás, ale kdo, to nevíte. Pořádně ho objímám a on mi pevné objetí oplácí a odendává mi vlasy z obličeje. Samozřejmě si uvědomuju, jak hrozně teď musím vypadat. A jemu to pořád tak sluší!
Natahuju se pro naslouchátko a přitom očima zjišťuju, že je krátce po druhé ráno a Colton tady není.
"Kde je?" pokyvuju hlavou k otevřené učebnici chemie, kterou nechal na stole.
"Poslal jsem ho, ať se prospí. Měl dost, ale vzhůru byl. Hlídají tě dost."
"Jo, potom všem, co se stalo," prohrabuju si vlasy ve snaze se alespoň maličko upravit. "Same, moc mě to s tím deníkem mrzí."
"Něco jsem ti přivezl," ignoruje mě a podává mi větší krabici zabalenou v balicím papíře. Zachytávám jenom krátký pohled a krabici si od něj beru. Snaží se, aby se tolik neusmíval, ale moc mu to nejde.
"Děláš si legraci?" valím oči, když ji otevírám a v ní leží nové brusle vyhlášené kanadské značky. "Děkuju."
"Zítra je můžeš vyzkoušet. Vím, že máš stadion zakázaný, ale to je maličkost," mrká a mě se po těle rozlévá příjemné teplo. Chyběl mi víc, než jsem čekala. A jsem neskutečně ráda, že je zase tady. Cítím se mnohem bezpečněji. On dokáže vynahradit celou armádu.
Dlouho spolu ale nemluvíme, protože zítra oba musíme vstávat, takže jdme spát a já si ven pocit hrozně užívám, když můžu usínat vedle něj. Slibuje, že mi všechno povypráví zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 16. února 2014 v 11:46 | Reagovat

Ách ja totálne milujem tento príbeh! Všetky postavy a Lori a Sama!
Ja neviem ako to robíš, ale Lori mi totálne tak nejak "prišla do rany" pretože mám totálne rovnaký problém s matikou a to už s primitívnymi príkladmi.
A Sam! Tak to čaka kedy príde a on konečne prišiel!
Inak, vôbec sa neospravedlňuj. Ja som mala totálne útlm v stredu som sa ozvala zatiaľ to asi nik nezaregistroval. Ale stále sa pokúšam písať. Z ĽAS už mám cez 1000 slov a TVS by som chcela písať hneď ako dopíšem kapitolu ĽAS. Chcem do TVS dať tie všetky nervy a frustráciu...rozpísala som sa o tom v článku.
Blog ma tiež niekedy štve :D
A musím povedať, že si fakt zlatá tak čítať, že niekto z inej krajiny verí, našim. Včera si mala vidieť tie statusy po FB. Osobne ma skoro trafil šľak, keď som videla komentár nášho Jurča ku kamoškinmu povzbudzujúcemu statusu. A zrazu som zistila, že si s ním kamoška normálne dlhšie píše.
Takže neverím, že sa to podarí teraz ale verím, že aspoň na MS to dáme! :)

2 Alice Shinshekli Alice Shinshekli | Web | 14. března 2014 v 10:06 | Reagovat

ÚÚžasná kapitola... část kapitoly. Ross s matikou a potom tím testem. A Dyllen s mrožem. :-D Něco podobného se mi stává při fyzice. Ačkoli se na to učím a v hodině vypocitam všechny příklady na první pokus, tak do pisemky dá něco úplně jiného (těžšího) a já na to cumim a říkám si, co to je. Potom to buď vymyslím, což bych dala bez učení nebo netuším nic. A to jsem mívala z fyziku 1 nebo 2, dokud jsem nedostala tohodle učitele. S matikou naštěstí problém nemám. A pak gymnastika. Musím říct, že Lori obdivuju. Mě by na kladinu nedostali. A Sam byl zase roztomilý. Brusle jsou nádherný dárek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama