Únor 2015

DH 2- 16.kapitola 2/2

14. února 2015 v 22:17 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
"Odejděte," protíná ho Jake vražedným pohledem. Jeho otec se nadechuje, že něco řekne, ale nakonec mlčí, všechny nás krátce přelétává očima a s třísknutím dveří odchází. Až teď si všímám, že Selorse se skoro schovala za Rosse v okamžiku, kdy dovnitř vešel.
"Nic mi do toho není, ale pokud s tím mužem máte problém, můžu…"
"Ne, díky. Je možné Selorse převézt do hospice?" odbývá ho Jake.

DH 2- 16.kapitola 1/2

14. února 2015 v 22:06 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
Vteřinu po probuzení vím jednu jedinou věc.
Prší.
Mám ráda déšť. Je uklidňující, když dešťové kapky v pravidelném rytmu bouchají do střechy, oken a parapetů. Někde poblíž je dokonce jedno z oken otevřené, protože vůni deště cítím a zvuky jsou hlasitější, než by mělo být. Blesk prořezává oblohu a následný hrom duní hlasitě a dlouho.
Je tma, vidím akorát obrys pootevřených dveří, ze kterých vychází slabé světlo. Z občasné jasné bílé záře, které vychází z blesků, poznávám, že jsem na ošetřovně a postel vedle té mojí je kupodivu obsazená.

kapitola 31 3/3

12. února 2015 v 17:49 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr


Nepokoušíme se o utajení a nakračujeme přímo před hlavní vchod. Stačí se jenom zaměřit na zámek a okamžitě se ozývá cvaknutí. Procházím tichou temnou halou městského divadla a přemýšlím o tom, proč si vybral zrovna tuhle budovu. Ještě dvakrát odemykám dveře pomocí myšlenek a snažím se nevnímat pochmurnou atmosféru divadla, když tady nikdo není a z plakátů se na mě dívají obličeje zdejších herců. Vcházím do sálu a mačkám spínač na stěně. Z velkého křišťálového lustru se po místnosti začíná linout měkké žluté světlo.


kapitola 31 1/3

12. února 2015 v 16:21 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
Zdravím po dlouhé době a nejšpí s šokujícím článekm. Už je to delší dobu, co jsem se opět vrhla do psaní OŽ s tím, že prostě nenechám rozepsaný příběh. Snažím se příběh a jediné, co my nejspíš chybí napsat, je poděkování. Takže, teoreticky ano, je dopsáno a já se tisíckrát omlouvám všem, kdo kdysi OŽ četli a dlouho se nedočkali pokračování. Ale ruku na srdce. Nebýt C.V.O.K., k napsání bych se asi nikdy pořádně nedokopala. Ten příběh je můj, její, náš... Takže tady přídávám jeden z posledních chybějích střípků příběhu. Ještě bych moc chtěla poděkovat Brielle. Doufám jen, že víš za co. Děkuju, moc si vážím toho, cos napsala.