na Blog.cz

"Odejděte," protíná ho Jake vražedným pohledem. Jeho otec se nadechuje, že něco řekne, ale nakonec mlčí, všechny nás krátce přelétává očima a s třísknutím dveří odchází. Až teď si všímám, že Selorse se skoro schovala za Rosse v okamžiku, kdy dovnitř vešel.

"Nic mi do toho není, ale pokud s tím mužem máte problém, můžu…"

"Ne, díky. Je možné Selorse převézt do hospice?" odbývá ho Jake.

Vteřinu po probuzení vím jednu jedinou věc.

Prší.

Mám ráda déšť. Je uklidňující, když dešťové kapky v pravidelném rytmu bouchají do střechy, oken a parapetů. Někde poblíž je dokonce jedno z oken otevřené, protože vůni deště cítím a zvuky jsou hlasitější, než by mělo být. Blesk prořezává oblohu a následný hrom duní hlasitě a dlouho.

Je tma, vidím akorát obrys pootevřených dveří, ze kterých vychází slabé světlo. Z občasné jasné bílé záře, které vychází z blesků, poznávám, že jsem na ošetřovně a postel vedle té mojí je kupodivu obsazená.

Nepokoušíme se o utajení a nakračujeme přímo před hlavní vchod. Stačí se jenom zaměřit na zámek a okamžitě se ozývá cvaknutí. Procházím tichou temnou halou městského divadla a přemýšlím o tom, proč si vybral zrovna tuhle budovu. Ještě dvakrát odemykám dveře pomocí myšlenek a snažím se nevnímat pochmurnou atmosféru divadla, když tady nikdo není a z plakátů se na mě dívají obličeje zdejších herců. Vcházím do sálu a mačkám spínač na stěně. Z velkého křišťálového lustru se po místnosti začíná linout měkké žluté světlo.