DH 2- 24.kapitola 2/3

29. července 2015 v 17:14 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
Ocitám se uprostřed tmavé místnosti. Na židli sedí spoutaný Ross, Colton a Samuel. Všichni mají ruce svázané ostrým provazem, který jim rozdírá kůži na zápěstí do krve. Jsou pomlácení a malátní. Možná jim něco píchli, možná je to jenom únavou a špatnými podmínkami. Bude zázrak, jestli něco pili nebo jedli. Najednou ani nevím, jestli jde o sen nebo ne. Nejsem si ničím jistá, protože jsem svým způsobem mimo, to, co vidím, mi nedovoluje soustředit se na něco jiného.
Do místnosti přichází povstalec. Jediný, kdo reaguje, je Ross. Jenom ale zvedá hlavu a dotyčnému věnuje vzdorovitý pohled. Povstalci do obličeje nevidím, protože má přes pusu a nos černo-bílý kostkovaný šátek. V ruce drží kbelík s vodou a tu na všechny tři vylévá. Teď už k vědomí přichází i Samuel. Colton má dál zavřené oči a hlava mu padá ke straně. Další povstalec vchází do místnosti a vychutnává si doutník. Něco prohazuje persky směrem k Rossovi, ale on jenom kroutí hlavou. Nemám tušení, zda mu Ross rozumí nebo ne. Ale muž k němu přichází blíž a doutník mu rozžhaveným koncem tiskne na rameno. Ross sebou trhá, ale mlčí. Nechápu, proč je drží. Žádné důležité informace přece nemají. Nebo ano?


Rossovo utrpení je na chvíli u konce. Tak to povstalec zkouší u Samuela. Vytahuje zapalovač a ve tmě se objevuje maličký jasný plamínek. Plamen drží nad jeho svázanýma rukama. Sam sebou hází a snaží se uvolnit, ale z dosahu plamene se dostat nemůže. Bolest je ale moc velká a intenzivní na to, aby se přestal snažit bojovat.
Afghánci konečně dochází, že nemá smysl Sama dál trápit ohněm a zapalovač zase uklízí.
Dělá se mi špatně, když se jeden z Afghánců vrací s krátkou železnou tyčí a bez rozmýšlení jí udeřuje Rosse doprostřed hrudníku. Několikrát po sobě. Ross se snaží dýchat, ale každý nádech mu způsobuje bolest. Nechápu, jak může vydržet tolik bolesti.
Možná to je ale všechno naprosto zbytečné. Povstalci si můžou mylně myslet, že mají nějaké informace, ve skutečnosti ale nemají nic, co by se mohlo hodit. A jsou z Rossova mlčení čím dál tím rozzuřenější.
Afghánci na něj něco začínají řvát a já konečně rozeznávám jedno perské slovo - kamarád. Ptá se na mě a Eliota? Ross zase jenom kroutí hlavou. Jestli si nejsou mnou a Eliotem jistí, tak to alespoň tuší. Muž v šátku znovu zvedá tyč a rozpřahuje se, jakoby před ním seděla socha z kamene, ne člověk z masa a kostí. S takovou silou udeřuje Rosse do ramene. Prasknutí kosti se mi zarývá pod kůži. Ross se sklápí hlavu a svaly na celém těle se mu napínají, jak se snaží bolest nedávat najevo.
Sam sprostě a nahlas kleje a tím na sebe láká pozornost. Dělá to schválně, protože se zvládl napůl uvolnit. Jakmile k němu muž přichází, skáče po něm. Je to spíš ale zoufalý pokus o pomoc kamarádovi, než plán k útěku. Afgánci pomáhá jeho kolega. Ozývá se jeden výstřel a kulka se zarývá Samovi do lýtka. Mám hrozný vztek. Takový vztek jako ještě nikdy. Napadá mě, že Phil musí být mrtvý. Tohle by nikdy nedopustil. Má tolik schopností a přesto je tady mučí. Phil musí být po smrti. Nikdy by nedovolil, aby jeho přátelé takhle trpěli.
Nesnaží se zastavit krvácení ze zranění, které způsobili Samovi. Prostě ho vyvlékají zpátky na židli a znovu mu svazují ruce. Za každé slovo mu věnují ránu železnou tyčí nebo ho udeří do zraněné nohy. Pokud ho někdo neošetří, vykrvácí. A povstalci se k tomu nemají. Dalšími dvěma kýbly a pár údery tyčí probouzí Coltona. Samovi se z obličeje ztratila všechna barva, ale drží se při vědomí. Chvíli se nic neděje a povstalci se očividně nemůžou dohodnout. Ale pak do místnosti přivádí Caroline. Do teď jsem znala jenom její jméno, teď vidím její obličej. Krásná holka s blonďatou hřívou a velkýma modrýma očima. Může být stejně stará jako Sam. Museli se seznámit právě tady v Afghánistánu. Sam trhne hrůzou při pohledu na ni. Povstalci se znovu dožadují odpovědí a Ross se s nimi pokouší mluvit. Za to dostává další ránu tyčí do zlomené ruky. Sam kroutí hlavou. Vidím na něm, že neví. Sam a Ross moc dobře rozumějí tomu, co povstalci chtějí vědět. Jenomže oni neví, kam jsme utekli. Nevědí o nás vůbec nic. Ani jestli jsme přežili.
Jeden z Afghánců povaluje Caroline na zem a začíná zápasit s jejím páskem na kalhotách. Zatímco jí druhý drží ruce, zvládá jí sundat kalhoty. Panebože. Tohle se neděje. Samuel v sobě nachází sílu a znovu se mu daří se uvolnit. I Colton se snaží bojovat se svými provazy. Ross se sice snaží, ale ten má nejvíc problém se sebou. Nemůže pořádně dýchat. Musí mít zlámaná žebra.
Ross najendou zvedá hlavu, jakoby mě vycítil a pohlíží přímo na mě, dívá se mi do očí.
Probouzím se s výkřikem. Mnu si unavené oči a zjišťuju, že je to jenom hodina, co jsem spala. Posazuju se na posteli. S každým pohybem se mě zmocňuje závrať. Je to únavou, ani nevím, kdy jsem naposledy jedla. Bojím se, že to nebyl sen. Že s tím má co dělat Phil. Ale místo toho mě mohl vtáhnout do snu a promluvit si se mnou. Proč by mi ukazoval, co se jim děje místo, aby mi řekl, kde jsou?
Oblékám se a vylézám z pokoje. Snažím se netřást, ale stejně si uvědomuju, že vypadám hrozně.
Před pokojem na mě už čeká Kenneth. Okamžitě registruje moje červené uplakané oči a pod nimi velké tmavé kruhy. Kromě pozdravu ale mlčí, probíhá rutinní prohlídka, doktor Kirsson mi kontroluje rameno, píchá mi vitamin B12 a dostávám další kapačky. Nevím, jestli to je tím, co mi dává, ale ucho mě přestává bolet.
"Hele, Lori, já chci, aby to šlo po dobrém, ale jestli nebudeš jíst, donutíme tě. Třeba i násilím. Celou noc si nespala a vypadáš jako chodící mrtvola. Nemám zájem o to, abys ke všemu zkolabovala. Takže jez," prohlíží si mě.
"Nemám na to chuť."
"Škoda, že mě to vůbec nezajímá." Až moc mi připomíná Phila, který by mi řekl to samé. I když nemám na jídlo chuť, tak se nutím něco sníst. Ken se začíná tvářit alespoň trochu spokojeně, ale potom mi věnuje naprosto bezradný pohled.
"Eliot bude ještě nějakou dobu ležet, dáme mu tak dva, tři dny, aby si pořádně odpočinul. Záleží, co s tebou. Nějaký nápad?"
"Jo, najdi mi někoho, kdo se nechá zmlátit."
"Ruka už tě nebolí?"
"Bolí," přiznávám. "Nepotřebujete výpomoc na ošetřovně? Mám několik kurzů, naposledy to byl fakt nepříjemný Rus z SAS, dal mi pořádně sežrat všechno, co nevím. Budu dělat cokoli, ale hlavně něco." Nuda tady by mě jistojistě zabila. Měla bych moc času na přemýšlení a já přemýšlet nechci.
"Zeptám se, denně nám přiváží někoho zraněného, i civilisty, myslím, že bys něco dělat mohla."
"Pomáháte civilistům?" divím se.
"Těm, kteří nějakým způsobem pomáhají nám nebo se dostanou do problému, zajatci, nevinní lidé zranění kvůli povstalcům. Samozřejmě je nenecháváme procházet se volně po celé základně. Mají svojí určitou část základny, kam smí. To je vše."
"Vezmeš mě tam?"
"Když budeš chtít, tak jo." A já končím na ošetřovně. Hlavní medik, který má službu, nevypadá moc nadšeně. Kenneth si ho ale bere na chvíli stranou, a když doktor vidí moje nadšení, souhlasí. Lékař se mi představuje jako Marcus Cortez. Může mu být maximálně čtyřicet let a tolik energie v jednom člověku jsem snad nikdy neviděla. Jenom pohled na něj je uklidňující.
"Jak často vám sem někdo přijde?"
"Tak čtyři denně, když se něco děje venku, tak je to horší. Většinou tady nebývám, před ošetřovnou je telefon, kterým se lidi dovolají buď mě, nebo doktoru Kirssonovi. Dneska máme na plánu vizitu všech, co leží. Jako každé ráno."
"Počítáte s tím, že mám jenom kurzy, o kterých jsem vám říkala," varuju ho a on se přátelsky usmívá.
"Nebudu po tobě chtít, abys mi asistovala při operaci," směje se. Do ordinace vchází doktor Kirsson a já je oba následuju. Na lůžkách jsou jenom čtyři lidé. Dva vojáci s menšími zraněními a oděrkami, potom voják s ošklivým průběhem střevní chřipky a Eliot. Když mě spatřuje a usmívá se a mě vyhrkávají do očí slzy.
Zatímco Kirsson kontroluje stav infekce, já mu převazuju kousance a všechny malé rány. Cortez na mě dohlíží a mlčí, což beru jako dobré znamení. Tím moje práce pro dnešek asi končí. Cortez mi dává malou vysílačku, kterou mě v případě potřeby může zavolat, aby mě nemusel složitě shánět po celé základně. Zůstávám s Eliotem. Jeho obličej už nabral trochu zdravější barvu. Převaluje se na zdravý bok a dělá mi tak místo, abych si k němu mohla lehnout.
"Jsi unavená," konstatuje a hladí mě po tváři.
"Moc jsem nespala."
"Jak to?"
"Nemohla jsem usnout, celou noc jsem prokecala s vojákem, co mě hlídal. Potom jsem na chvíli zabrala, ale zdálo se mi o… viděla jsem Coltona, Sama a Rosse."
"Byl to sen," přejíždí mi dlaní po paži.
"To je ten problém. Já nevím, jestli to je sen."
"Jak to myslíš?"
"Phil mi může ukazovat, co vidí. Může mě vtáhnout do svého snu. A já nepoznám, jestli to je Phil nebo jenom noční můra."
"Kdyby byl při vědomí, což by musel být, aby to viděl a pak ti mohl všechno ukázat, nedovolil by, aby jim ublížili," líbá mě na čelo. On sám nejspíš za chvíli upadne do říše snů. "Co tvoje ucho?"
"Lepší, dávají mi kapačky a B12."
"B12 pěkně bolí."
"To teda," souhlasím. "Ale lepší než neslyšet." Zavírám oči a daří se mi usnout dřív, než jemu. Když potom zase oči otevírám, nemůžu si vzpomenout na žádný ošklivý sen. Moje tělo a mysl si po dlouhé době dopřály alespoň chvíli odpočinku. Přetáčím se, abych zjistila, kde je Eliot. Vylezl z postele a natáhl si triko, co mu dali. Na stolečku před ním je hromada jídla, ale on si prohlíží nějaké fotky. Prudce vzhlíží od fotek, všímá si, že jsem vzhůru a zase je odkládá. Sedá si na kraj postele a napůl se usmívá.
"Tak co?" stará se.
"V pohodě, díky. Kolik je hodin?"
"Bude teprve půl šestý."
"Co je to za fotky?" ukazuju na malou hromádku. Zvědavost ve mně bublá jako voda v hrnci, ale držím ji na uzdě.
"Místa nehody."
"Zjistili něco?"
"Ne. Povstalci rozebrali a odnesli všechno, co mohli. Všechny vytáhli ven. Nikoho dalšího ale pravděpodobně nezabili." Jenom přikyvuju a vzdychám. Nemůžeme si být jistí tím, že jsou naživu. Ale musíme věřit, jinak se zblázníme. "Dneska mají v plánu spojit se s SAS a dáme jim - dáš jim dáš kontakt nebo adresu na školu na Faerách."
"Půjdeme za veliteli?"
"Jo, ale nejspíš až zítra večer. Pojď se trochu najíst," ukazuje na jídlo.
"Nemám na nic chuť."
"Musíš něco jíst…" Eliot utichá, protože se vzduchem začíná nést zvuk poplašné sirény. Nikdy jsem nic kromě cvičného požárního nácviku nezažila, takže se jenom zmateně rozhlížím kolem a čekám, co udělá Eliot. On se zaposlouchává do zvuků kolem a pak sebou cuká, když se zvenku ozývá střelba. Nahlas kleje v cizím jazyce a otevírá jeden ze šuplíčků v malé skříni. Jenomže tam nic kromě náhradního oblečení není. Žádná zbraň, nic, čím bychom se mohli bránit.
Do pokoje celý zadýchaný vbíhá Kenneth. U pasu má zbraň, ale jelikož s sebou táhne jakýsi velký pytel, čekám, že bude mít spoustu práce na ošetřovně. Eliot na chvíli vypadá, že se mu ulevuje. Stačí, aby mu Ken sehnal nebo půjčil nějakou zbraň.
"Napadli nás povstalci," oznamuje neklidně a Eliot se snaží nenadávat. "Zůstaňte tady, sem se nedostanou."
"Kolik jich je?" chce vědět Eliot.
"Zatím nevíme, ale dost."
"Potřebuju zbraň."
"Ne, nepotřebuješ. Tady jste v bezpečí." S tím Ken odchází a zamyká dveře!
"Hej!" volá na něj ještě Eliot a bouchá pěstí do dveří. "Vraťte se!"
"Prostě tady vydržíme," obracím se na něj ve snaze uklidnit sebe i jeho.
"Jestli jim někdo proběhne, jsme tady v pasti. Musíme ven." Najednou jeho nutkání dostat se z maličkého pokoje chápu. On je vycvičený k boji prakticky kdekoli si vzpomene, ale těžko se bude bránit nebo schovávat v místnosti, kde se schovat prostě nejde. Skleněné okýnko ve dveřích je na tom nejhorší. Člověk zvenku vidí úplně každý kout pokoje. Stačilo by dovnitř prostrčit zbraň.
Hned se tady nelíbí ani mě.
Zdálky se ozývá skřípění plechů. Jakoby se do plechových zdí této provizorní a narychlo smontované základny zahryzlo něco většího, než jen kulka vystřelená ze samopalu.
Eliotovi se daří dveře zdolat a vykopnout je. Konečně se dostáváme ven. Na chodbách je ticho a prázdno. Ani jeden z nás se tady moc nevyzná. Já trefím akorát do kanceláře velitelů a na záchod. A Eliot neměl zatím moc času procházet se tu, aby se zorientoval. Vydáváme se cestou nejmenšího odporu, za tichem, abychom se vyhnuli přestřelce venku.
Povstalců musí být hodně, pokud se jim podařilo proniknout za hraniční plot mezi základnou a pouští. Základna… kdyby se jednalo o betonovou budovu, ani bych nepípla. Ale tenké plechy mi moc na klidu nedodávají. Nedivím se konstrukci základny. Vojáci ji potřebují co nejlehčí a aby je a techniku ochránila před žhnoucím počasím a pískem. Nikdo nepočítá s útokem povstalců.
Řekla bych, že nechtěně se dostáváme do jídelny. Je to veliká místnost rozříznutá napůl a ta jedna půlka nahrazená látkou místo kovu, aby sem proudil vzduch a v případě nouze byl možný rychlý zásah. Dá se v pohodě vyjít ven. Proto mě děsí pohled na přestřihaný plot. Nacházíme se na druhé straně základny, než je konflikt. Ale někdo prostřihal plot naproti jídelně. A zákon optiky jsou sice jednoduché, ale neznamenají, že když nepřítel vidí mě, já musím vidět jeho.
Eliot spatřuje v jídelně alespoň jednu výhodu a nabíhá rovnou do prázdné kuchyně a loví ze šuplíků nějaké nože. Chci se k němu přidat, nechci být sama, jenomže ke mně doléhá zvuk střelby ze směru, odkud jsme přišli. Mnohem blíž, než bych chtěla.
Skáču ke zdi a schovávám se za veliký odpadkový koš. Přitahuju si kolena k hrudníku a očima hledám Eliota. Zůstává v kuchyni. Kromě otevřených dveří a vydávacího pultu nemají šanci ho vidět. Se mnou je to trochu horší.
Do jídelny vbíhají dva povstalci a střílejí kolem sebe jako zběsilí. Jenom tak pro své potěšení. Kulky se odrážejí od kovových stěn a zarývají se hluboko do písku ve venkovní jídelně. Střelba ustává a povstalci mezi sebou prohazují několik slov. Očividně jsou zklamaní, že stříleli do prázdna a že v jídelně nikdo není.
Z kuchyně se ozývá zvuk a tiché odkašlání. Jsem si jistá, že to Eliot udělal schválně. Dokonce na chvíli vykukuje ven, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Povstalci se za ním okamžitě vrhají a mě si ani nevšímají. Já chvíli čekám, dokud nezmizí v kuchyni a vybíhám z jídelny ven. Nevím, kudy jít, ale nutně potřebuju sehnat pomoc pro Eliota.
Nenapadá mě nic jiného, než běžet směrem za největším hlukem, až se ocitám v jednom z venkovních stanů. Převrácené stoly a auta slouží jako krytí pro vojáky, kteří pomalu, ale jistě nutí povstalce k ústupu zpátky do pouště. To je rozdíl mezi vycvičenými vojáky a zfanatizovanými povstalci. Vojáci si počínají opatrně a likvidují nepřítele systematicky a precizně. Zatímco povstalci jsou schopní rozběhnout se s výbušninami na těle směrem k základně, klidně svůj život zahodí. Samozřejmě se nikdy moc daleko nedostanou. Ti se samopaly si počínají podobně. Postaví se a pálí celý zásobník, někdy se ani neschovají, aby přebyli, a během té doby je po nich.

Další část

Předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama