DH 2- 24.kapitola 3/3

29. července 2015 v 17:16 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
"Lori!" Je to Ken, který mě popadá za loket a nutí zalehnout vedle něj. Míří skrze mezeru mezi stoly a vystřeluje. Pak se posouvá od mezery trochu dál a přísně si mě prohlíží. "Co tady do hajzlu děláš?!" Všímám si, že má ruce a oblečení od krve. Nejspíš někoho ošetřoval.
"V jídelně jsou dva povstalci a Eliot je tam sám. Dej mi zbraň." Zní to absurdně. Že bych zrovna já měla hrát komando, které Eliota vysvobodí ze sevření Afghánců? Těžko. Jenomže panikařím a nic jiného mě nenapadá.


"Na to zapomeň. Já s tebou jít nemůžu a ty zůstaneš poblíž, potřebujeme pomoct se zraněnými. Ale někoho tam pošleme, ano?"
"Udělej to hned, Eliot je tam sám a nemá žádnou zbraň!"
"Zvládne to," prohlašuje Ken jistě. "Joe, kryj mě a tady princeznu, potřebujeme dovnitř."
"Jasná páka," ozývá se hluboký hlas z druhé strany barikády. Ten začíná pálit jednu kulku za druhou, Ken popadá svou zbraň a mě a společně se dostáváme dovnitř. Ken mě odvádí na ošetřovnu, kterou hlídá asi deset ozbrojených lidí.
"Uvnitř jsou dva povstalci," sděluje Ken jednomu z těch vojáků.
"Kde?"
"Naposledy byli v jídelně, v kuchyni. Je průchozí?" chci vědět.
"Kuchyň i jídelna, ano," přikyvuje. Na chvíli se zamýšlí. "Dva chlapi se mnou, jdeme těm sráčům rozmlátit ksichty!"
Nevím, co si Ken sliboval od toho, že mu budu pomáhat a přitom ani nevědět, jestli je Eliot v pořádku. Ale situaci na chvíli byla nejspíš špatná, když se i lékař musel chopit zbraně. Teď ale pobíhá kolem zraněných a rozdává mi rozkazy. Dělám, co se po mě chce a Eliota zatlačuju do koutku své mysli. Vím o něm, ale soustředím se na zraněné. Ken mě nechává postarat se většinou o menší zranění, zašívám rány a dělám poskoka doktoru Kirssonovi a Cortezovi.
Během doby strávené na ošetřovně přichází zpráva, že se povstalci dali na útěk. Všechny své mrtvé a zraněné vzali s sebou. Vojáci na základně ztráty počítají jen na zraněné, díky Bohu. Eliota jsem ještě neviděla, ale počítám s tím, že by ho sem přivedli, kdyby byl zraněný a věděli bychom, kdyby byl mrtvý. Proto se trochu uklidňuju, a jakmile už pro mě není žádná práce na ošetřovně, pomáhám venku uklízet.
Potácím se před branami základny. Dá se říct, že je tady zase trochu bezpečněji. Hlídky znásobili a ze střech nás sledují odstřelovači. V duchu se snažím počítat, kolik asi povstalců mohlo útočit. A kolik by jich muselo být, aby zlomili vycvičené a chladné Američany. Nedocházím k žádným závěrům, budu se muset zeptat Kena.
Beru do ruky prázdnou plastovou láhev a házím ji do černého pytle na odpadky, když si všímám tří postav, které se blíží k základně. Hlídka je hned v pohotovosti, lehají do písku a zaměřují na ty tři. Jsou připravení střílet, ale všímám si úsměvu jednoho z vojáků. Beru mu z krku dalekohled. Sice na mě začíná řvát, že vojáka s prstem na spoušti nikdy nemůžu rušit a už vůbec ne mu brát věci, ale neposlouchám ho. Nevnímám nic jiného, než tři lidi, za jejichž zády zapadá slunce. Pouštím dalekohled na zem a rozbíhám se směrem k nim. Kašlu na bezpečí, vojáky i povstalce. Kašlu na všechno. Já momentálně jenom potřebuju obejmout Coltona. Musím mu vrátit křížek a přesvědčit se, že mi horko a písek nevlezlo na mozek. Jeden z vojáků nejspíš běží za mnou, ale nenechávám se chytit. Ne teď. Colton žije. A je jenom pár desítek metrů od nás.
Cesta k němu se mi zdá nekonečná a komplikuje jí písek v botách a slunce v očích. Mám hrozný strach, že je jenom halucinace, zoufalý výmysl mojí mysl mě trochu utěšit.
Colton mě poznává a opatrně pouští zraněného Williama. Ani on nevěří, že mě vidí.
Jakmile ho objímám, začínám plakat štěstím. Není to sen. Je skutečný stejně jako já.
Vnímat začínám až ve chvíli, kdy moje slzy utírá do své košile a věnuje mi jakýsi pokus o úsměv. Nepochybuju o tom, že nás vojáci ze základny kryjí a Ken nejspíš dostal infarkt, když se dozvěděl, že jsem se prostě rozběhla ven. Ale taky si uvědomuju, že jsme v nepřátelské zóně a že bychom vítání měli zkrátit a nechat si ho na základnu.
Colton si hází kolem ramene paži Willa, který sotva jde a pokračujeme v cestě. Já zase pomáhám veliteli celého týmu, který se s námi ukrýval v domě.
Čím blíž jsme základně, tím víc ven vybíhá vojáků, aby se podívali, o co jde. A vybuchují radostí, když zjišťují, že se jim vrátili dva kolegové. Ještě před bránou se dva vojáci ujímají Willa, ostatní navádějí Coltona a velitele rovnou na ošetřovnu. Odtrhávají nás od sebe. Ráda bych je následovala, ale já se rozbíhám do jídelny. Slyším za sebou slova podobná: "Zase někam běží, hlídejte jí někdo, nebo máme po základně!"
Musím najít Eliota a říct mu, že je Colton zpátky. Jenomže všude je takový zmatek, že zapomínám tvář chlapa, co šel s dvěma dalšími do jídelny zbavit se povstalců.
Procházím jídelnou, kde se vojáci dali do velkého úklidu. Snažím se hledat známé tváře, ale nikoho neznám. Dostávám se zase ven, ale ani tady není nikdo známý a vracím se zpátky do plechové části jídelny.
Konečně si všímám Eliota. Zrovna zametá střepy a vypadá u toho soustředěně. Přicházím k němu zezadu a objímám ho kolem pasu. Na vteřinu tuhne, ale pak se ke mně obrací a opatrně mi objetí oplácí. Samozřejmě, je zraněný. Odtahuju se a zběžně si ho prohlížím. Vypadá v pořádku.
"Díky, bože. Musíš jít se mnou, pojď," tahám ho za rukáv.
"Zpomal, Lori. Co se děje?"
"Colton se vrátil!"
"Cože?!" diví se a po tváři se mu rozlévá úsměv. "To je… úžasný!" Teď on skoro táhne mě. Společně se vracíme na ošetřovnu, kde je plno lidí, ale na Coltona jakoby zářil reflektor. Ty nejviditelnější rány mu už někdo ošetřil. Zdraví se s Eliotem a pak si sedáme každý z jedné strany.
"Nemůžeme odejít?" ptám se potichu Eliota.
"Myslím, že to vadit nebude," krčí Colton rameny. Odcházíme do Eliotova pokoje a zavíráme za sebou dveře. Pokoj zůstal nepoškozený, ale nevěřím, že by to tak zůstalo, kdybychom zůstali vevnitř. Znovu Coltona objímám a dlouho ho nemůžu a ani nechci pustit.
"Nech ho nadechnout," upozorňuje mě Eliot jemně, že bych Coltona měla pustit. Odstupuju od něj a z jednoho šuplíku vytahuju jeden z řetízků, na kterém byly psí známky. Řetízek mu vracím i s křížkem a jeho psí známkou.
"Děkuju," pokouší se o úsměv. Mám pocit, že přede mnou sedí malý kluk, bezbranný a zlomený a teď ještě dojatý tou maličkou, nicméně pro něj cennou věcí. Dlouho jenom převaluje křížek v dlani a kouká na něj, nic neříká.
"Já… dojdu si něco zařídit. Vzpomněl jsem si, že mě chce vidět Moore." Eliot mizí rychlostí blesku a já si k sobě beru lékárničku. Cítím potřebu ošetřit každičkou trhlinu na Coltonovo těle, kterou lékaři vynechali. Jestli ho doktoři vůbec viděli - nejspíš mu Ken zavázal, co bylo třeba a všichni se šli věnovat Williamovi.
"Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím," promlouvá konečně. "Říkali, že vás dostali, tebe a Eliota. Měli vaše věci."
"Dostali," přikládám mu na tvář buničinový polštářek namočený v dezinfekci. "Ale rozmysleli si to, vzali si batoh, párkrát pro efekt vystřelili a zase odešli. Měli jsme štěstí." Ani mě nepřekvapuje, že Afghánci tvrdili, že nás zabili. Určitě za nás dostali nějakou pořádnou odměnu.
"To my taky. Ross byl… mimo, když před nás hodili ten batoh jako nějakou trofej."
"Mimo?"
"Vzteky. Kdyby mohl, zmasakroval by všechny Afghánce v okolí."
"Co je s ním?" polykám knedlík v krku. A proč proboha není tady?
"Nevím, rozdělili nás."
"A Phil?"
"Ten je s Rossem. Mají na svojí straně následovníka, který ho drží v bezvědomí. Moc dobře ví, co je zač. Myslí si, že ty a Eliot jste taky Děti hvězd. Vaši smrt skoro oslavovali."
"Víš, kde jsou?"
"Ne," chytá se za hlavu. Očividně má bolesti. "Každý ráno mě zdrogovali a já si skoro nic nepamatuju." Je bledý jako smrt a třesou se mu ruce. "A nejhorší na tom je, že chci, aby přišli a tu drogu mi dali znovu. Zase jsem do toho spadl, a tentokrát to není mojí blbostí." Do prdele. Právě přiznal, že je nejspíš závislý na tom, co mu dávali. Je to sice několik dní, ale existují drogy, které vytvářejí závislost po jedné dávce.
"Bude to dobrý." Větší klišé mě říct nenapadá, ale co mám říkat? Sama vím, že v takové situaci mu můžu říkat, co chci, stejně tomu nebude věřit. Jeho pohled tvrdne a na chvíli to není ten přátelský a milý Colton.
"Neodejdu odsud, dokud každý kámen neobrátím naruby," oznamuje pevným odhodlaným hlasem. "Musí tady někde být."
"Pomůžeme ti. Najdeme je," slibuju. "Ale nejdřív se musíš dát trochu dohromady. Jsi unavený a pomlácený, musíš si odpočinout." A nejspíš začít pracovat na odvykačce.
"Máš pravdu. Jo." Jeho výraz se zase mění na ne úplně přítomný.
"Coltone, co se stalo?" Za takovou otázku bych zasloužila pěstí mezi oči. Stalo se toho tolik, že to ani nejde vyjádřit. Ale on moc dobře ví, co chci slyšet. Co ho trápí a proč jsou jeho oči tak mrtvé. Po tom, co jsem viděla ve svém snu, vypadá, že mu nikdo moc neubližoval. Ale co Ross a Sam a Phil? Nebo Barrows?
"Nepropustili nás." Odmlčuje se, ale já vím, že se jenom rozmýšlí, jak všechno poví. Už jenom z těch dvou slov tuším, proč se tak trápí. "Když nás zajali a probudili, pokusili se náš přinutit k islámu. Každý jsme byli sám ve svojí cele. Byli to miniaturní místnosti, kde se skoro nedalo dýchat a světlo tam zvenku nešlo. Nikdo nevěděl, co říká ten druhý."
"Odmítl si," hádám a se zatajeným dechem čekám, co poví dál.
"Jo. Taky Will a velitel. A Ross. Jenomže on to odmítl jenom proto, že věděl, že to udělám i já a oni to poznali. Dali mu to pořádně sežrat, ale určitě ho nezabili. Líbil se jim, nejspíš tím, jaký předvedl záchvat vzteku a chtějí ho na svojí straně. Pak mě zdrogovali a zkoušeli to znovu a znovu a znovu, pořád dokola jedna a ta samá otázka. 'Jsi připravený přijmout islám za své náboženství?'. A já pořád mlel, že ne, že já věřím v jiného Boha, ať mě nechají být. Pak to zkusili jinak a dali mě do cely se Samem a Caroline. Oba na islám přistoupili jenom proto, aby si zachránili život. Chápu to. Jenomže já to udělat nemohl, prostě ne. Mysli si, že jsem blázen, ale nešlo to," kroutí hlavou a já mu tisknu ruku. Snažím se vžít do jeho situace. A docházím k závěru, že on jakožto křesťan by radši zemřel, než aby zradil svého Boha. "Zase mě zavřeli samotného. Zase do mě cpali drogy, ale zjistili, že jsem ztracený případ. Will a Nickolas, velitel, byli na tom úplně stejně. Odsoudili nás, že jsme zrádci, bezbožná prasata a chtěli nás zastřelit. Ale ne v soukromí," usmívá se zlověstně. "Vyvlekli nás před mešitu, jenomže to bylo ve špatnou chvíli. Zrovna tam nějakej magor odpálil bombu, co měl na sobě. Najednou tam byl zmatek, lidi do sebe a do nás vráželi. Využil jsem situaci, Will a Nick taky. Jsou vycvičení a dostali se nám do rukou zbraně." Zadrhává se mi dech. Tuším, co přijde, co řekne, ale děsím se toho. Jádro jeho trápení je tady. "Zabil jsem tři lidi," zvedá ke mně oči, jakoby se mi chtěl omluvit a poprosit mě, abych si o něm nemyslela, že je vraždící zrůda. "Kdybych to neudělal, zabili by oni mě. Ale stejně se cítím… špatně."
"Je mi to líto, Coltone," objímám ho znovu. Chtěla bych do sebe nasáknout jeho bolest a výčitky, ale zasahují mě ty vlastní. Když si to vezmu, připravila jsem o život mnohem víc lidí, než on. Ale skoro nikdy jsem se jim nedívala do obličeje. "Nevyčítej si to. Navíc… tři povstalci proti tvému životu je jenom setina toho, co bych byla schopná udělat. Je moc důležitý, že jsi tady. Nevěděli bychom nic o Rossovi nebo Philovi. Pokusíme se je najít. I kdyby měl z celého města zbýt jenom popel."

Další část

Předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 30. července 2015 v 12:51 | Reagovat

WOW! opäť nemám proste slov. Strašne som sa potešila novej kapitole, dúfala som, že ma konečne motivuje písať.
Hovorím si, to bude pohodová kapitola...no nedokážem si predstaviť aká som mohla byť tak naivná. Nehrozí.
Už pri tom sne som vedela, že to pohodové nebude a keď ich napadli povstalci, to bolo napätia.
To ako ich mučili....och. Mala som dosť.
A potom odrazu prišiel Colton. A WOW. To opäť bolo. Trochu som sa zamyslela na tým, čo povedal, že nedokázal konvertovať na islam.
Či by som proste odmietla, alebo sa poddala, len aby som si zachránila život.
Premýšľať takto pri príbehu, to sa mi páči :)

2 Erin Erin | Web | 31. července 2015 v 0:09 | Reagovat

[1]: Já taky nemám slov, mockrát děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí :)
Pohodová kapitola? Co to je? :D
Já bych to asi udělala, protože já žádné zábrany nemám- chtěla bych si zachránit kejhák. Ale je to člověk od člověka a víra dělá hodně. Každopádně jsem ráda, že o tom takhle uvažuješ :3 Ještě jednou moc děkuju

3 Seléna Seléna | 3. srpna 2015 v 19:32 | Reagovat

Oh yessssssssssssss i slzička mi spadla z oka jakou sem měla radost že Colton je živý..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama