DH 2- 25.kapitola 2/2

31. srpna 2015 v 22:58 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
Otevírám oči a hned je zase zavírám. Chci ten sen přivolat zpátky, ale nic se neděje. Jak by taky mohlo? Phil na tom je sice špatně, ale jeho rozkaz mi rezonuje v hlavě. Udělám to. Nejde neodjet. Cítím porážku, ale taky úlevu. Posílá nás domů. Nebude nám vyčítat, když odjedeme a nebude se ho pokoušet hledat. Je mi to tak líto, tak zoufale líto. Ale tady jsem se už nabrečela dost, můj úpadek po snu se opakovat nebude. Ale slzy stejně přicházejí, tiše se mi kutálejí po tvářích a s nimi jakoby přicházelo i odpuštění sobě samé za to, že je tady necháme.


Sedím na té nepohodlné židli a čekám, dokud se Colton neprobudí. Chviličku po tom, co otevírá oči, přichází Eliot na kontrolu. Vypadá trochu zaraženě, když spatřuje rozespalého Coltona v mojí posteli. Ten hned vyskakuje na nohy a skoro padá na zem, protože si zamotává nohy do přikrývky. Začíná se o překot omlouvat, ale Eliot si ho moc nevšímá. Ten se dívá na mě.
"Zůstaň tady, Coltone," zastavuju ho. Tentokrát už i jemu se zdá moje chování podezřelé. "Mluvila jsem s Philem." Oba naráz na chvíli přestávají dýchat a já s nimi. "Posílá nás domů- Povstalci je převezli a sám neví, kde je. Udržují ho v bezvědomí, ale… umírá. Rozloučil se, i za ostatní a použil na mě ten zbyteček magie, co měl. Prostě se vracíme domů." Colton sklápí hlavu k zemi a Eliot na pár vteřin zavírá oči. Zklamání a bolest jsou ve vzduchu. Byli tak odhodlaní najít své přátele. A já jsem jejich odhodlání právě pohřbila jedním snem až na dno oceánu. Phil s ostatními jsou pryč. Navíc mi ani nepotvrdil, jestli je vůbec Ross nebo Sam naživu.
Konečně se dostaneme domů. Ale takhle hořký konec si nikdo nepředstavoval…
Letadlo se do Afghánistánu nedostane. To my se budeme muset snažit, abychom se dostali do Indie nebo Uzbekistánu.
Dohoda je poměrně rychlá. Spojujeme se s SAS, kteří přesvědčují oba velitele, že za nás nenese odpovědnost ani britská, ani americká armáda.
Moore s pár experty pro nás během jednoho dne zvládají zařídit nové provizorní doklady a taky plán cesty do nedaleké Indie. Odtud se už do Evropy dostaneme snadno.
Colton celou dobu mlčí a Eliot je mimo. Nechci nic jiného než se dostat domů, ale…
Druhý den podstupujeme lékařskou prohlídku, a když doktor uznává, že jsme víceméně v pořádku, nic nám v cestě nebrání. Dostáváme hromadu peněz a skoro stejné množství munice do zbraní.
Moje srdce je rozpůlené. Jedna polovina chce zůstat v rozpáleném Afghánistánu a dál pátrat po našich přátelích. Chci tu zůstat už jenom proto, že je to jednodušší. Žádná cesta do Pákistánu a Indie, kde opět budeme muset nasednout na letadlo do Londýna. Nejsem připravená čelit pohledům spolužáků, kteří budou vědět, kde jsem byla. Nechci odpovídat na otázky bratrů, nechci vidět jejich starostlivé pohledy. Druhá půlka ale nechce nic jiného než překročit hranice s Indií a zase se ocitnout v relativním bezpečí. Ždání rebelové, výbušniny, zbraně ani zranění.
"Rádi bychom s vámi poslali ozbrojený doprovod až do Indie, ale bohužel to nejde," omlouvá se MacGregor. Napadá mě, jestli tohohle muže ještě někdy uvidím. Podává si s námi ruku a pevně tiskne. "Rád jsem vás poznal, i když to mohlo být za veselejších okolností. Teď se vy sami musíte poprat se svými démony a zvítězit."
"Díky za všechno, co jste pro nás udělali. Bez vás bychom nepřežili," promlouvá Eliot.
"Jsme na stejné straně barikády, chlapče. Auto pro vás je připravené. Máte dost zásob a munice?"
"Všeho máme víc, než dost," ujišťuje ho Eliot.
"Kdybyste si to rozmysleli…"
"Ne. Buď se vrátíme domů, nebo zůstaneme v Afghánistánu někde u hranic. Obojí se dozvíte od SAS. Nashledanou."
"Sbohem."
***
K autobusové zastávce, na které jsme vystupovali, když jsme sem dorazili, nás doprovází pár vojáků v obrněném voze. Loučíme se a najednou stojíme sami, na pokraji města plného písku a smrti. Jen já, Eliot a Colton. Po tolika dnech strávených mezi desítkami vojáků si připadám sama. Chybí Phil, Ross a Barrows. Na posledním kusu nás doprovázeli dva odstřelovači. Z takové skupiny jsme zbyli jenom tři. A to můžeme mluvit o zázraku. Klukům věřím, ale je přirozené cítit se bezpečněji ve větší skupině. Musíme být všichni ve střehu.
Na autobus čekáme dvě hodiny. Ani mě nepřekvapuje, že cestujeme sami. Nevím, co je víc nebezpečné. Povstalci, nebo stará zrezivělá harmonika, do které se posazujeme a máme v plánu vystoupit až na konečné. Což nikdo neví, kde je, ale musíme doufat, že to někde vůbec existuje.
Cesta je stejně hrozná, jako byla sem. Ne, je určitě horší. A ne jenom kvůli něčemu, co možná kdysi byla silnice, pražícímu slunci a vojákům na každém rohu. Čím dál se ale vzdalujeme od města, tím míň vojáků na cestě je. Cesta je o tolik horší proto, že jsme jen tři…
Během pěti hodin nabíráme několik dalších cestujících, všichni poměrně mladí muži, skoro kluci. Eliot s Coltonem jsou jako ostříži. Myslím, že na zemi neexistuje síla, která by nás dokázala znovu rozdělit. Ti dva udělají cokoli, jenom aby se ke mně někdo nebezpečný nepřiblížil. Jsou v pozoru na dvě stě procent, dělají to kvůli mně. Asi mají strach, jak celou situaci zvládám. Nedávám na sobě znát nic. Chci jenom vypadnout. Nic víc. Na to se upínám celou svou myslí. Dostat se odtud, živá a zdravá. Nepřemýšlím o smrti, Philovi ani zlých snech, o všudypřítomném jemném písku, který se stal mojí součástí. Jenom si neustále připomínám, že s každou vteřinou jsem blíž k domovu. Jeremy musí šílet. Dlouho jsem na něj nemyslela, ale je nejspíš strachy bez sebe. Ne nejspíš. Pokud přesně od Erika ví, co se děje, určitě rozmetal celou vojenskou základnu a pokusil se dostat do Afghánistánu. Já doufám, že si Erik nechal pro sebe, co všechno se stalo…
Hodně nás překvapuje, když autobus zastavuje v Kábulu. Najednou se ocitáme uprostřed rušného hlavního města, které rozdělují hory na dvě části. Starý Kábul s historickými památkami, vybombardovanými budovami a chudšími obyvateli. Nový Kábul je zase plný obchodních center, sem tam se k nebi tyčí nějaký lesklý mrakodrap. Nejraději bych nezastavovala, ale cestovat přes noc není zrovna dobrý nápad. Proto si bereme pokoj v nejlepším hotelu (dle doporučení chlápka v obleku) a plánujeme ráno vyrazit co nejdřív, abychom zjistili, čím a hlavně kdy se dostaneme k hranicím s Pákistánem.
Když jsme všichni vysprchovaná a jakž takž zchlazení, necháváme si na pokoj přinéct večeři.
Chlap, co nám ji přináší, se dává do nesmělého rozhovoru s Eliotem. Nejdřív s ním zkouší mluvit příšernou angličtinou a potom si úlevně oddechuje, když mu Eliot persky odpovídá. Colton se z jejich rozhovorů něco snaží vyluštit, ale nechápe stejně jako já. Po třech dlouhých minutách Afghánec odchází a Eliot zamyká dveře.
"Pověsili se na nás policajti," svaluje se vedle mě na gauč. "Ten chlap nás přišel varovat."
"Policajti? Co jsme udělali?" nechápu.
"Kdyby sem naběhli, rovnou nás všechny sbalí. Máme batoh plný nábojů, zfalšované doklady i víza. Jestli na to přijdou, pověsí nás."
"Proč to hned brát z té světlejší stránky?" vzdychám. Chuť na jídlo mě přešla.
"Nemůžeme tady zůstat," říká Colton nahlas, co si myslíme všichni.
"Ale jak odejdeme?" Popadá mě hrůza. Ještě by mohli v Coltonově krvi najít stopy po drogách a můžou nás zabít rovnou, ani by nás nemuseli soudit. Kdyby tady byl Phil, prostě by všechny ovlivnil, aby nás nechali. Ale on tu není. Všechna okna jsou zamřížovaná a je jasné, že hlavním vchodem jít nemůžeme.
"Po dobrým, nebo po zlým. Ale v noci vypadneme."
"Jak?" naléhám dál. Asi cítí moje zoufalství, protože oba nasazují soucitnější výraz. Kdyby byli sami, nejspíš by zdrhli rovnou a přímo hlavním vchodem. Jenomže mají na krku mě.
"Něco zapálíš a my se postaráme o zbytek," dává mi Eliot pusu do vlasů a tiskne mě k sobě blíž. Je teprve osm, ale venku už je tma. "Jdi si lehnout a zkus spát. Za chviličku přijdu," pouští mě a Colton přikývnutím souhlasí s tím, že si vezme první hlídku.
Beze slova se zvedám a zalézám do veliké měkoučké manželské postele. Zachumlávám se pod prostěradlo, které slouží jako peřina a do nosu mě udeřuje vůně levného prášku na praní. Zavírám oči, když do pokoje potichu vstupuje Eliot. Lehá si ke mně, jeho obličej je od toho mého vzdálený asi tak deset centimetrů. I když je tma, dokážu si představit jeho modré oči.
"Dostaneš se domů, Lori," říká tiše. "Po tomhle snad nebudou mít problém s mým přijetím na ostrovy." Trochu mě zaskakuje. Samozřejmě, že budou mít problém. Učitelé, žáci, všichni. Jenom kvůli malému tetování na dlani. Ale on jednou řekl, že se na ostrovy vrátí se mnou. Myslela jsem, že se mě jenom snaží uklidnit. Ale očividně to myslel vážně.
"Vždycky se najde skupina, která tě bude nesnášet za to, že máš tetování, rychleji běháš nebo se líp pereš," chytám ho za ruku a pevně mu ji tisknu.
"Nečekám od studentů pochopení, když mám tohle," zvedá demonstrativně ruku, i když ve tmě není vidět ani jeho ruka, natož tetování. "Je to jako terč, který říká: 'Můžeš střílet'. Ale s tím počítám. Myslím celkově."
"Jestli tě nevezmou, nepůjdu ani já. A Colton nás v tom samotné nenechá, to mi věř. Je synovec ředitele, docela dobrá páka je na naší straně. A prakticky i druhou," mračím se.
"Jakou?"
"Pošlou nás k psychologovi nebo psychiatrovi, nevím, vždycky se mi to pletlo. Budou chtít vědět, jak na tom jsme psychicky. A ve zprávě bude stát, že jsem si během traumatizujících zážitků vytvořila velmi silné pouto k tobě a Coltonovi a že by bylo velmi špatné nás rozdělovat. Budou mě chtít zpátky, už jenom kvůli Jeremymu. Rozpoutal by armagedon, kdybych zůstala v Londýně. V tomhle je na Jeremyho spoleh. Neměj strach," slyším se říkat. Eliot určitě strach nemá. Ale moje mysl se teď zabývá tím, jak Eliota dostat bez větších scén do školy. Je to mnohem jednodušší než myslet na policisty, kteří hlídají vchod do hotelu, je to lepší než pořád poslouchat pomyslné hodiny tikající v mojí hlavě. Odpočítávají příchod nepřátel…

Další část

Předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 1. září 2015 v 12:18 | Reagovat

Ešte raz sa ti musím mnohokrát poďakovať za tento krásny darček :3 Vôbec sa nemusíš ospravedlňovať, to skôr ja by som sa mala -.- Veď si toto leto stihla rovno tri krásne kapitoly ak sa nemýlim.
To vieš, že ťa vždy veľmi rada hecnem, bola by škoda nepovedať tento príbeh dokonca a práve v tejto situácii to proste nemôžeš stopnúť! Nutne potrebujem vedieť ako to skončí.
Teraz neviem čím začať skôr. Hned musím podotknúť, že sa mi strašne páči ako Eliotovi na Lori záleží a ako ju chráni O:)
Aj keď sa stáva, že sa práve kvôli tomu hádajú. Chudák Lori tie jej sny. Až som bola rada ako to izby v tej chvíli vošiel Colton a to je tiež ďalšie zlatíčko v tomto príbehu.
Rozhovor s Philom ma teda dostal! Aj slová, ktoré povedal. Proste nie, nemôžu ich tam len tak nechať. Hneď ako sa dali na odchod mi napadlo, že predsa len neodcestujú a vydajú sa ich hľadať na vlastnú päsť aj keď by to znamenalo samovražednú misiu.
Ach som taká napätá čo sa stane! Zároveň držím palce na škole, posledný ročník maturita. Určite vás s tým strašili od prvého ročníka. Chce to veľký nádych a výdych. Všetko sa zvládne a ja dúfam, že sa tu postupne objaví ďalšia kapitola aj keby mala byť až o mesiac či dva :)
Ešte raz Ďakujem! :3

2 Erin Erin | Web | 1. září 2015 v 20:43 | Reagovat

[1]: Tři kapitoly za léto... Plánovala jsem jich alespoň třináct. Ale co, člověk nikdy nemá moc plánovat :-D
Jsem moc ráda, že se ti to líbí a máš tam nějaké ty své oblíbence. Každopádně tě musím zklamat, ti už jedou domů, už já sama mám toho písku a Afgánistánu dost :D Napůl sebevražedná mise bude už jenom dostat se z Afghánu, takže to budeš mít jako kompenzaci.
Oh, článek o škole nejspíš ještě přijde, protože jsem znechucená a svým způsobem se cítím ublíženě, protože jsem se stala jakýmsi obětním beránkem a... článek bude :D Ale děkuju, snad to půjde snadněji, než třeťák. A kapitola tu bude mnohem dřív, já sama v tom doufám :)

3 Faint Faint | Web | 2. září 2015 v 11:03 | Reagovat

[2]: och mala si ma vidieť ako som včera začala nadávať, keď som zistila, že mi totálne zmenili cestovné poriadky.
Tak to sa teda budem tešiť na kapitolu :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama