DH 2- 26.kapitola 1/2

30. listopadu 2015 v 19:39 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
Ahoj :)
Já vím, je to dlouho. A upřímně bych se nedivila, kdyby na tygra13 lidé chodili už jenom náhodou. Zbloudilé duše. Ale chápu to. Můžu si za to sama. A ač jsem na začátku roku psala, jak nechci, aby mi škola zasahovala do psaní, tak se to stalo a stává. Jednoduše to nejde. A když už mám chvíli volna, což absolutně nepřipadá na víkendy, tak jsem absolutně bez fantazie, chuti a nálady cokoli stvářet. To už fakt musí být, že se řeknu: "Tak a teď jdu psát DH." To je asi všechen důvod mojí neaktivity.
Každopádně jestl tady jsou jen náhodní chodci, vím, že pak tady je ještě Faint. Děkuju ti za to.


V minulé kapitole Phil zatáhl Lori do snu, kde jí trochu objasnil, co se děje, v jaké je situaci a co by měla dělat. Posílá je všechny domů. Cesta skrze Afgánistán je náročná a plná překážek a jakmile se zdá, že se dostanou za hranice země, objevuje se další problém. Ale s problémem přichází i řešení, což je tak trochu překvapení :) Enjoy it.


"Lori, vstávej," probouzí mě lehký dotek na tváři. Eliot mi dává pusu na tvář a pak do koutku rtů. Otevírám oči a mžourám na Eliota, jehož oči se lesknou ve světle maličké lampičky.
"Obleč se a připrav. Za půl hodiny vyrážíme."
"Jak?"
"Něco jsme vymysleli, neboj." S nelibostí se hrabu z postele a protahuju se. Převlékám se, provádím nezbytnou ranní hygienu a balím těch pár věcí, které s sebou máme. V koupelně si pak uvazuju šátek, pod který schovávám vlasy. Všímám si, že moje světle modré oči dost vyčnívají. Šátek je černý a za dobu v Afghánistánu jsem se dost opálila - poměrně kontrastní barvy.
"Tak můžeme," hlásím s připraveným batohem vedle sebe. Ruce se mi třesou nedočkavostí, ale taky strachem. Kluci jsou dávno připravení. Jakoby někdy žena čekala na muže. Ne, muži čekají na ženy. Normálně se tváří nečitelně a svoje pocity se snaží skrývat. Jenomže teď na nich vidím obavy a starostlivost. Čekám, až někdo z nich něco řekne, poví mi ten jejich plán. Jenomže všichni koukají na mě a rychle mi dochází, co ten jejich slavný plán vlastně je.
"Ne," kroutím hlavou. "Nebudu nic zapalovat."
"Ne podpálit. Jenom tu mříž přetavit. Proskočíme oknem, dostaneme se rovnou na ulici a mizíme," snaží se to Eliot podat odlehčeně.
"Není to vysoko?"
"Zvládneme to. Jenom to uvař, prosím." Stoupám si k největšímu oknu a soustředím se. Roztavit kovovou tyč na dvou místech je zatraceně náročné. Než dokážu vyvinout dostatečnou teplotu, aby kov začal téct, ubíhá spoustu času. Kluci pak o odtržení přetaveného kusu používají dřevěná prkna z postele. Musíme se takhle zbavit hned čtyř částí mříže, abychom se mohli skrze otvor protáhnout ven.
První shazujeme batohy a potom jde Eliot. S ladností kočkovité šelmy se protahuje skrze okno a beze strachu skáče dolů. Pak jdu já. Colton mi pomáhá vylézt na parapet zvenku a za jeho pomoci to zvládám bez uškvaření jakékoli části mého těla. Mám strach skočit, pořád se mi to zdá hodně vysoko.
"Chytím tě," povzbuzuje mě Eliot. "Pojď." Ačkoli bych to nikdy nečekala, Colton do mě trochu strká a já padám. Eliot mi pomáhá s přistáním, takže to zvládám bez zlomeniny jakékoli kosti. Colton mě okamžitě následuje. Popadáme svoje batohy a rychlou chůzí se vydáváme co nejdál od hotelu a policistů, kteří si ustlali na recepci.
Jenom náhodou se nám daří chytit autobus do hraničního města. Teprve až když opouštíme Kábul, se mi trochu ulevuje, protože jsme jedno nebezpečí zažehnali. Kdo uteče, vyhraje. Jednoduché a účinné. Ale jak dlouho člověk může utíkat? Před nepřáteli, před minulostí… Jak dlouho, než to někoho přestane bavit?
Autobus nezastavuje. Ani jiným cestujícím, ani kvůli motlitbám. Je tady jen pár volných míst, takže asi neprodělá. Samotnému řidiči se nedivím. Čím blíž k hranicím jsme, tím více lidí postává u silnic a mává na autobus. A ne všichni ti lidé si přejí jenom odvézt. Mají zbraně a já jsem ráda, že se je nerozhodují použít. Pochybuju, že by plechy tohoto autobusu dokázaly kulku odrazit, natož pohltit. Nejspíš by prošla jako nic.
Do hraničního města Torkham dorážíme bez přestávky. Jakmile zastavujeme, všichni se okamžitě derou ven. Jestli mají všichni stejně malý močák jako já, tak je naprosto chápu. Už před dvěma hodinami jsem měla krizi a myslela, že ho půjdu donutit šlápnout na brzdu. No, naštěstí jsem usnula a probudila se až na konečné.
Na chvíli si každý zalézá trochu stranou a potom si bereme taxíka a Eliot mu nařizuje, aby nás odvezl do nejbližšího hotelu.
Jsme asi kilometr od hranice s Pákistánem.
Kilometr.
Tisíc metrů.
Pak se jen stačí do té země dostat.
Taxikář nás vyhazuje před hotelem, který byl v rozkvětu možná tak před padesáti lety. Budova je obrovská, ale rozpadá se a vypadá to, že kromě divokých psů a bezdomovců tady nikdo jiný není. Než mu Eliot stačí vynadat, je muž pryč i s pár drobnými, které mu Eliot dal.
O hodinu a půl se zastavujeme ve funkčním hotelu. Se střechou. Není to takový luxus jako hotel v Kábulu, ale máme kde spát a kde schovat před sluncem a očima lidí, kteří by nás mohli hledat.
"Chlap dole říkal, že na hranicích pouští od šesti od rána do devíti a od čtyř do sedmi. Je půl jedenáctý. Zajdu pro něco k jídlu, dejte si pohov," radí Eliot, ujišťuje se, že má u sebe zbraň a nějaké peníze.
"Nemáme jít s tebou?" starám se. Jsem sice neskutečně unavená a polámaná, ale bez váhaní bych šla, kdyby Eliot chtěl, abych ho doprovodila.
"Do hodiny jsem zpátky," dává mi pusu na čelo, čímž mou nabídku zamítá. "Čtyři zaklepání." Odchází a Colton za ním zamyká. Když se obrací zpátky ke mně, potutelně se usmívá. Dlouho jsem ho neviděla usmát se.
"Co je?" nechápu.
"Eliot?" povytahuje obočí. "Jak dlouho to spolu táhnete?" Můj úsměv trochu vadne. Colton si sedá vedle mě a starostlivě si mě prohlíží. "Co se děje?"
"Je to složitý."
"Času máme dost a já si tě rád vyslechnu." Jasně. Je to dobré odreagování. Colton se s touhou po drogách zatím statečně pere. Ale musí to pro něj být hrozné. Ráda ho na chvíli rozptýlím a já si sama ráda s někým popovídám. Je to výhodné pro nás oba.
"Od doby, co jsme se dostali do Afghánistánu. Pracovalo to mezi námi už dřív. Ale až tady mi dal pusu." Ani si nepřipadám zvláštně, když tady s Coltonem rozebírám, co je mezi mnou a Eliotem.
"Jsi smutná," konstatuje. Moc si vážím toho, že je můj kamarád. Colton je ten typ člověka, kterému se rádi svěříte a nepochybujete o něj. Pozná na vás, když se cítíte špatně. Sdílí s vámi váš smutek, ale i radost. Je prostě pořád u vás.
"Často jsem myslela na Sama, a že se k němu nechovám férově. Jenomže mám pocit, že za to Eliot stojí."
"Dlouho jste se neviděli," snaží se mi Colton samozřejmě pomoct. "Není to tvoje chyba. Poslyš, Lori. Já nechci být tím, kdo ti to řekne, ale na druhou stranu nevím, kdo jiný by to měl udělat. Sam si s tebou chtěl promluvit, ale nechci, aby ses trápila. Sam si zase něco začal s Caroline, s tou blondýnkou. Měla si její psí známku." Páni. Necítím takový ten zásah, to bodnutí, když vám někdo řekne špatnou zprávu. Ne. Je to sobecká úleva, že Sam udělal podobnou chybu, jako já. Nepochybuju o tom, že první věc, kterou dělal po příletu do Afghánistánu, bylo flirtování s jinými dívkami. Tomuhle věřím. Ale prostě to mezi nimi začalo pracovat jako mezi mnou a Eliotem.
"Cože?"
"Jo. Takže si to nevyčítej. S Eliotem k sobě patříte, cítím to v kostech."
"Stejně se cítím jako podvodník."
"Já ti jen říkám, že se mi zdá… normální, když vás to k sobě táhne."
"Nepřežila bych bez něj. Fakt ne. Já bych tam zůstala. Musel mě odtáhnout násilím. A během těch dvou, tří dnů, co jsme se snažili dostat na základnu, jsme se prostě sblížili ještě víc."
"S Eliotem buď v pohodě," usmívá se přátelsky.
"Chce se s námi vrátit na ostrovy."
"Myslíš, že ho tam nechají?"
"Doufám. Co vůbec plánuješ ty? Vrátíš se?" Snažím se o neutrální tón, ale doufám jenom v jedno.
"Jo. Maturitu už nestíhám, takže jí udělám v září. Pak se vrátím do Londýna za bratry a snad k normálnímu životu."
"Snad," přikyvuju. "Nic ti nepřeju víc, Coltone."
***
Eliot se vrací s taškou plnou jídla. Teda… nasytíme se, ale pochybuju, že dostáváme tolik energie, kolik potřebujeme. Všechny ty pšeničné placky a jakési křupky nemají žádnou chuť. Ale jídlo nemusí chutnat. Důležité je, že jsme si naplnili žaludky.
Taxíkem se dostáváme na hraniční přechod. Jde o jednu velkou budovu krémové barvy, snadno splývá s pouštním okolím. Hned za budovou se v ostrém slunci leskne ostnatý drát na vysokém plotě. Vojáci stojí skoro na každých dvaceti metrech plotu, dokud se mi neztrácí z dohledu. Vevnitř klimatizované budovy (!) se kroutí jedna dlouhá fronta lidí, kteří chtějí z Afghánistánu pryč. My postáváme kolem, sledujeme a rozhlížíme se, schválně se neřadíme do fronty.
Čím déle jsme vevnitř, tím víc se Eliot a Colton tváří napjatě. Mým očím uniká, co jim ne. Nevím, jestli mám být ráda. Ale všudypřítomní vojáci mě znervózňují a já jsem šťastná, že se nás nesnaží vyhodit ven. Museli si nás všimnout. Ne každý den se tady prochází tři očividně ztracení Evropané, kteří se ani nesnaží vystát frontu. Mám pocit, že vojáků je tady polovina toho, co čekajících lidí. Každou chvíli někoho popadnou a vyvedou ven. Z padesáti lidí do Pákistánu pustí tak osm, deset maximálně. Což je mizerné.
Po hodině a půl se vracíme na hotel. Oba dva mlčí a to mě děsí. Nechávají si všechno pro sebe a mě ve sladkém nevědomí. Ale nemůže mi uniknout, jak Eliot zatíná ruce v pěst a Colton se mi vyhýbá očima.
Jakmile se zamykáme na hotelu, Eliot vytahuje svou zbraň a ledabyle s ní hází na pohovku. Když dopadá na měkkou látku, cukám sebou. Nevím, proč jsem čekala, že vystřelí. Samozřejmě se nic neděje.
"Do hajzlu," kleje.
"Tudy se do Pákistánu nedostaneme," sděluje mi Colton. Mám pocit, že mi před očima začínají tančit hvězdičky. Nedostaneme?
"Proč ne?" nerozumím. To je přesně věc, které jsem si všimla. Oni vidí víc, než já. Vědí, na co se koukat.
"S tímhle se nedostaneme nikam," ukazuje Eliot na padělané pasy a víza. "Poznali by to okamžitě. Nemůžeme riskovat, že nás chytí s padělky."
"Vždyť…"
"Mají na to stroje, Lori. Proč myslíš, že skoro nikoho nepustili? Hranice s Afgánci hlídají moc dobře. Bože!" Colton nechává Eliotovo kletí bez povšimnutí, jen na potvrzení jeho slov přikyvuje. Máme špatné padělky? To se mi snad zdá… Došli jsme tak daleko a skončíme těsně před cílem? To nejde. O tomhle život přeci není. Nemůžeme prostě skončit, když už jsme se dostali sem.
"Navíc bychom tady museli nechat všechny zbraně," doplňuje Colton.
"Co to tam podplatit a prostě proklouznout?" navrhuju s nadějí.
"Vidělas to tam. Nic není soukromé. Všechno se děje před očima všech," pohřbívá Eliot můj nápad. "Kdyby začalo hořet, jednoduše by hranici na několik dní, možná týdnů, zavřeli. To není řešení."
"Všechny hraniční přechody mezi Afghánistánem a Pákistánem budou vypadat podobně. Museli bychom…"
"Ani to nevyslovuj!" vyhrkávám a ukazuju na Coltona prstem. "Ne, prostě ne. Já nikam jinam nejedu." Panika na mě útočí jako naštvané vosy. Do očí se mi tlačí štiplavé slzy. Oba dva vidí změnu výrazu v mé tváři. Eliot se ke mně sedá a objímá mě rukou kolem ramen. Už se nadechuje, že něco poví, ale přerušuje nás zaklepání na dveře.
Čtyři pomalá silná zaklepání.
Signál, který jsme domluvili my tři.
Eliot s Coltonem po sobě hází varovný pohled a jsou hned na nohách. Mě začíná bušit srdce neuvěřitelnou rychlostí. Eliot se natahuje po zbrani, ale dotyčný za dveřmi už tiskne kliku. Máme ale zamčeno. Ozývají se další čtyři jasná zaklepání.
Colton se tiše přesouvá ke dveřím a odemyká, neotevírá. Zaměstnanec hotelu by si nikdy nedovolil bez zavolání vstoupit. Ale tento člověk znovu bere za kliku. Coltona nejspíš napadají stejné myšlenky a po neznámém hned skáče. Sráží ho na zem a chystá se ho jednou ranou poslat do bezvědomí, ale cizinec se převaluje a okamžitě se staví na nohy. Rychle si sundává šátek a ukazuje prázdné ruce. Nohou kope do dveří a ty se s třísknutím zavírají. Já si musím dát ruku před pusu, abych krotila svoje emoce.
"Jacobe!" vyjekávám a skáču mu kolem krku. Má co dělat, aby znovu nespadl na zem.
"Pojď mě taky sejmout, Eliote, dovolím ti to," mumlá Jake a opatrně se ode mě odtahuje. Nemůžu uvěřit svým očím.
"Promiň, nevěděl jsem, kdo jsi…"
"V pohodě," přerušuje Coltona. Podávají si ruku a krátce se zdraví. Eliota bratrsky objímá a plácá po zádech.
"Co ty tady děláš?" pokládá Eliot otázku za milion.
"Volali mi z SAS, že se vaše zadky zase namočily do problému a potřebujete chůvu," zubí se pyšně.

***

Další část

Předchozí část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 30. listopadu 2015 v 21:02 | Reagovat

Neviem čo povedať skôr v hlave mám toľko myšlienok. Ach kapitola DH po dlhom čase to je ako nový album od kapely, alebo keď po pár mesiacoch opäť sadnem na koňa.
V prvom rade ďakujem za tie krásne komentáre :) Aj som sa bála reakcie, no. A za druhé: Krakow určite navštív je to krásne mesto. Osvienčim s ním sa mi viaže celkom "vtipná" historka. AKo som si prvý krát hovorila, že mám dosť, že sa tam už nechcem vrátiť a tu na strednej nám povedali, že ideme zase v čase maturity. No nemiluj ich. Ale tak musím povedať, že už to nebolo také strašné.
Ten koniec ma dostal. Aaach Jake! Je mi to trápne nespomínam si, kde bol celý čas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama