DH 2- 26.kapitola 2/2

30. listopadu 2015 v 19:41 | Erin |  Děti hvězd- písečné slzy
Večer se všichni střídáme v maličké koupelně a nakonec čekáme jen na Coltona, který akorát pustil vodu. Eliot leží přede mnou v posteli jen v kraťasech a já mu obvazuju zranění, která se naštěstí hezky hojí. Jacob se probírá našimi věcmi a zkoumá především zbraně a padělané doklady.


"Díky," zvedá se Eliot a obléká si košili, nicméně nezapíná a já se nedokážu ubránit letmému pohledu na jeho nahý hrudník. Objímá mě kolem pasu a přitahuje k sobě blíž, aby mi mohl dát pusu do vlasů. Nadechuju se vůně toho nejlevnějšího mýdla, ale stejně mě to uklidňuje. Teď je ta vůně Eliotova.
"Já tě varoval, Lori," mrká na mě Jake. Jiskra se mu do zeleno- modrých očí vrátila. Ta jiskra, která vyhasla ve chvíli, kdy zemřel Jhonas. "Co? Nevzpomínáš si? Říkal jsem ti, že Eliot vždycky dostane, co chce." Eliot po něm hází polštář. Vzpomínám si. Byli jsme se Selorse na výletě na bílých útesech.
"Taky vás moc rád vidím," šklebí se.
Colton s mokrými vlasy přichází akorát včas. Rychle se převléká a já se s lékárničkou přesouvám k němu.
"Tak mluv, nebo to nevydržím," nabádám ho.
"A vezmi to od začátku," přisazuje Eliot. "Vůbec nám laskavě řekni, kam si se po pohřbu Selorse zašil."
"Na Island."
"Cože?!" Eliot na něj nevěřícně valí oči. "Tebe hledá půlka světa a uděláš si výlet na Island, základnu Organizace."
"Nejel jsem na výlet," vrčí Jake. "Jel jsem navštívit Anne, Kurta a Jaga."
"To jsou starší sourozenci Jhonase a Selorse," vysvětluje Eliot a všechny svoje poznámky si nechává pro sebe, ačkoli se zdá, že má, co říct. "A?"
"Pokecali jsme."
"Není Anne náhodou těhotná?"
"Říkám, že jsme si pokecali, ty blbe, nikoho jsem se ani nedotkl. Jenom Jagovi jsem málem utrhl hlavu, ale znáš ho. To je normální reakce lidí, kteří s ním mluví. Do detailu jsem jim popsal, co se stalo a Anne to dost vzalo. Kupodivu mě ale nechali odejít. Kurt mě sice nahlásil, ale nestihli mě chytit. Musel jsem se jich zbavit, tak jsem trochu cestoval a sabotoval, co si Organizace vymyslela, a já mohl zasáhnout. Byl jsem v Kanadě, když mi volal Erik, že jste v háji a vysvětlil mi, co se stalo. Nasedl jsem na první letadlo do Indie, trochu improvizace v Pákistánu a teď jsem tady." Jake přechází místnost a vytahuje ze svého batohu obálku. "Mám pro vás nová víza, občanky a pasy." Znovu bych ho nejraději samou radostí zobjímala k smrti. "Zbraně necháme tady. V Pákistánu si je zase hned vyzvedneme, mám je tam schované u dobrých lidí. To samé pak provedeme na hraničním přechodu s Indií. Erik by sem rád poslal celou zásahovku SAS, ale těžko by vysvětloval cestu pěti vojáků, když tady nemají co dělat."
"Dovol mi jednu otázku. Kde si vzal peníze?" snaží se neusmívat Eliot.
"Nebudeš tomu věřit! Ale Organizace se rozhodla darovat všechno na charitu a… Ukradl jsem je," kroutí Jacob očima. "Co sis jako myslel? Kradu od nich peníze pravidelně, už si zvykli. Nejsou schopný si to zabezpečit. Dobře pro mě." Eliot se na něj vítězně usmívá. "Dneska je úterý. V pátek bychom mohli být v Londýně."
"Bez tebe bychom byli v háji," vzdychá Colton.
"Ale nejste." Colton vypadá zmateně. Kdo by kdy pomyslel, že nás budou zachraňovat členové Organizace? Naši nepřátelé. A teď jsou tu dva, Colton a já. "Jděte si lehnout, budu hlídat. Pak někoho probudím."
Nemám problém Jacoba poslechnout a okamžitě mířím do pokoje. Eliot mě prakticky hned následuje. Je sice horko, ale i tak přes sebe přetahuju tenké bílé prostěradlo. Eliot mě chytá za ruku a posouvá se ke mně trochu blíž.
"Budeš v pohodě?" ptá se šeptem.
"Nevím," odpovídám popravdě a rychle usínám.

***


Ráno se probouzím sama. Převlékám se a zjišťuju, že není prázdná jenom postel, ale taky celý hotelový pokoj. Skoro začínám panikařit, ale včas nacházím lísteček od Jacoba, kde je napsáno, že je hned zpátky. Je zvláštní být na chvíli sama, po tak dlouhé době, kdy se mnou byl vždycky někdo. To ticho znervózňuje. Zvykla jsem si, že se kolem mě pořád něco děje, že mám co dělat. Ale teď? Než abych seděla na zadku a přemýšlela o Rossovi a Philovi, raději si beru svůj a Eliotův ručník a dopřávám si dlouho sprchu. V domnění, že jsem stále sama, ze sprchy vylézám s malým ručníkem omotaným kolem těla. Musím uznat, že všechny nejdůležitější části těla mám zakryté, ale kdyby chyběly ještě dva, tři centimetry, byla bych nahraná. Z vlasů mi na podlahu kape voda a já si všímám, že u stolu sedí Jake, popíjí kafe z automatu a čte si noviny. Jenom na vteřinu ke mně zvedá oči a hned se zase věnuje čtení. Jakoby něco takového vídal denně.
Fajn. Probíhám kolem něj a házím na sebe jednu z posledních čistých košil. Když se vracím k němu, čeká na mě čaj v kelímku a nějaké zdejší pečivo. Skoro to vypadá jako obyčejná snídaně kdekoli jinde na světě, v Anglii třeba.
"Kde jsou ti dva?" chci vědět.
"Šli to omrknout k hranicím."
"Nevíš něco o bratrech? Od doby, co jsme v Afghánistánu, jsme spolu nemluvili." Jake odkládá noviny a věnuje mi dlouhý, vševědoucný pohled, kterým si ovšem neříká vůbec nic.
"Jsou zpátky na ostrovech. Nichols jim dlouho tajil, co se tady opravdu dělo. Jenomže když už se s tebou nemohli spojit několikátý den, došlo Jeremymu, že se něco pokazilo. Byl poměrně v klidu," mračí se a jeho výraz se najednou mění. "Ne, nebyl. Zuřil. Prakticky donutil Nicholse, aby ho spojil s SAS. A Erik mu pověděl, jak se situace má. Bylo štěstí, že v místnosti byl Matthyas, který Jeremyho mohl krotit. Nichols si ho pak už pohlídal."
"Chtěl utéct, co?" vzdychám.
"Překvapuje tě to?"
"Vůbec ne." Vím, že by Jeremy kvůli mně prošel celý svět křížem krážem. "A co Sofii?"
"Byl jsem na Faerech," prozrazuje.
"Cože?!"
"Přímo ve škole. Viděl jsem se s ní," usmívá se. Je to jenom lehký úsměv, ale upřímný. Jake není žádný bručoun, ale události posledních několika měsíců ho trochu změnily. Ale pokud mu připomenete Sofii, zase je to ten starý Jacob se zářivýma veselýma očima.
"Cože?" opakuju. Ale jsem mimo. "Pustili tě tam."
"Zařídil mi to Phil. Dávno před tím, než jste odletěli. Domluvil se s Nicholsem. Nevím, jestli ho poprosil, nebo co udělal, že ředitel svolil. Každopádně mi ale nabídl, abych na škole zůstal, pokud se budu chtít před Organizací někam zašít."
"Wow," vydechuju užasle. "Já nevěřím svým uším. Jakej to má háček?"
"Chtějí informace. Hodně informací, které jim ale nemůžu dát, protože ne všichni jsou zlí, ne všichni jsou jako můj otec. Kdybys mě neznala a viděla tetování, nadšená bys asi nebyla. Je nás víc, Lori, lidí jako já nebo Eliot. Jako byl Jhonas a jeho otec. Jedna z mých známých mi řekla, že to v Organizace vře. Nejdřív jsem zběhnul já, syn šéfa, pak Eliot, prakticky můj nevlastní brácha. Starší si myslí, že je naše generace měkká a dost přitvrdili. Navýšili tréninky, děcka jsou ještě ve větší izolaci od normálního svět." Jestli něco můžu říct o Jakeovi a Eliotovi tak to, že nejsou žádné dámičky. Panebože, vždyť mají za sebou mnohem tvrdší a náročnější tréninky, než třeba Colton. Oproti výcviku Organizace je ten ve škole jako odpolední čaj s kurzem vyšívání.
Jake na chvíli hledí před sebe a pak pokračuje: "Oni nevěří, že jsme utekli z vlastní vůle. Myslí si, že 'někdo'," dělá do vzduchu uvozovky. "Konkrétně
ty a Jeremy, že jste nás ovlivnili schopnostmi. Dochází jim trpělivost. Chtějí nás mrtvé, nebo zavřený někde na Islandu, kde by se nám pokusili vymýt mozek. A oni se vážně moc snaží nás najít." Pochybuju o tom, že by členové Organizace po něm stříleli, kdyby ho našli. To ne. Ale o život mu jde už pěkně dlouho, asi od doby, co utekl se Sof a jejím bráškou a schovával je před policií. Byla to ale jenom hra na kočku a myš, Organizace si s ním hrála stejně, jako on si zahrával s nimi. Jenomže teď už je to něco jiného. "Hledá mě i policie v Anglii."
"Proč?"
"Otec mě nahlásil za únos Sofii a Rileyho." A Nichols samozřejmě nezakročí. Jacobovi tudíž zbývá jen jediná, úzká úniková cesta. Faerské ostrovy.
"Do hajzlu," kleju. Chuť k jídlu mě už přešla. Jake začíná být v pořádné kaši. A to bych řekla, že se v ní už naučil chodit. "Můžou na mě hodit cokoli, co před lety zametli A že se bez mučení přiznám, udělal jsem hodně špatných věcí. Ale není to všechno, můžou si i cokoli vymyslet."
"Nedostanou tě. Máš Eliota, Coltona a někoho, kdo podpálí všechno, o čem ani nevíš, že dokáže hořet. Nedáme tě jim."
"Jak je ti?" Náhle z ničeho nic mění téma a já chápu, že se v Organizaci už dál vrtat nemám.
"Fajn."
"Vážně?" povytahuje obočí.
"Docela jo," krčím rameny. "Tady nemám čas moc přemýšlet." Někdo čtyřikrát klepe na dveře a Jake jim jde otevřít. Colton s Eliotem snídaní, potom si balíme věci. Zbraně necháváme pod postelí. Je jasné, že je někdo dřív nebo později najde, ale to už snad budeme mimo za hranicemi Afghánistánu…
Doufám.

Další část

Předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 30. listopadu 2015 v 21:18 | Reagovat

Juj v tom najlepšom to skončilo. Kapitola opät skvelá a plná informácii. Aj som sa pri tom písaní labáku na chémou konečne prebrala :)  Už sa mi začína pomaly objasňovať čo som zabudla, som rada :)
Sam a Caroline ma teda prekvapili, ale tak na druhej strane je tu Lori a Eliot. Je to tak nejako poriešené. Lori si nič nemusí vyčítať, aj keď priznajme si, proste by to štvalo každého.
Aspoň teda mňa.
Ten Jake je doslova ako zázrak.
Budem držať päste vo všetkom. Snáď múza poprapcuje aspoň pri zimnom voľne a snáď bude aj tá chuť. Som veľmi rada, že to sem pridávaš aj najdalej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama