kapitola 32 1/3

18. ledna 2017 v 23:25 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr
Neklame vás zrak,
vážně je to tak.
OŽ je zpět a pomalu se dostává do cílové rovinky. Nečekám nějakou velkou odezvu, protože když jsem před šesti lety začala psát Ochránce, jen jeden člověk celou tu dobu vydržel a zná tento příběh jako svůj vlastní. Snad samu sebe poznáváš. :)
Přijde mi fér, aby byl příběh kompletní. Nejenom v mojí hlavě, ale i tady, tak... enjoy.


Timothy

Sedím v hospodě v Oslu. Na stole sice stojí pivo, ale dávno už zteplalo. Objednal jsem si ho jenom proto, abych tady mohl sedět. Naproti hospodě je totiž malá útulná kavárna, ve které sedí Erin s Joshem. Sleduju je už několik hodin. Spíše teda sleduju ji. Jak se usmívá a škádlí Joshe. Ti dva spolu vypadají jako reklama na štěstí. Nevím, jestli se mám cítit zrazeně nebo spokojeně, protože je ona šťastná. Byla šťastná se mnou? Vím, že byla. Ale když ji takhle vidím… kapičky pochybností se pomalu vstřebávají do mojí kůže.
Už několikrát jsem si rozmyslel ublížit Joshovi. Každou minutu se chuť zakroutit mu krkem mění v potřebu to skutečně udělat. Nechci, aby na něj koukala stejně, jako na mě Vždycky se zarazím a uvědomím si, že Joshua neví o ničem, co se stalo. Je obětí stejně jako Erin a nemůžu si na něm vylívat zlost. Rád bych, ale nejde to.
Zkoušel jsem s nimi navázat kontakt, spřátelit se. Ale jakoby na mě a všechny ostatní měli radar. V momentě, kdy se přiblížím, raději odcházejí. Mám podezření, že mě vždycky poznají, i když mám jinou podobu. Stejně neúspěšný byl Steve, Arriane, Mikkel a dokonce i Damian. Odbili nás a rychle se ztratili z očí.
Za posledních pár dnů jsem vypozoroval, že žijí svoje životy, chodí do školy, Joshua trénuje judo a Erin zase atletiku. Mají spoustu přátel- lidi, které jsem v životě neviděl ani o nich neslyšel. Ze seznamu celosvětově hledaných lidí zmizela Erin i Joshua- jejich nová jména sice znám, ovšem Nathanova inspirace byla při jejich vymýšlení nulová. Angličtinu samozřejmě používají jenom ve škole, nevím, jestli by byli vůbec schopní se domluvit na takové úrovni, na jaké byli. Joshua je dál Ochránce, jen o tom neví. Žijí nové životy a do nich se jim snaží nacpat cizí anglicky mluvící podivíni. A ne jednou. Oni nás blíž k sobě samozřejmě nepouštějí, což chápu. Norsky umím akorát tak pozdravit a pár sprosťáren. Steve je na tom podobně a Arriane se poslední dobou snaží od Mikkela něco naučit. Ale naše znalosti jsou k ničemu. A když se s vámi pokouší navázat řeč hned několik cize mluvících divných lidí, ty další budou už jen divnější a podezřelejší. Dalo by se předpokládat, že by Mikkel mohl být úspěšnější. Ale bohužel. Možná se s ním bavili víc za dvě minuty než se mnou během pěti pokusů, ale nic nenaznačovalo tomu, že by si vzpomněli na něco ze svého života před tím, než jim Nathan vymazal vzpomínky.
Joshua dává Erin pusu na tvář a na moment odbíhá ven za partou kluků, kteří na něj mávali. Znovu mi v žilách začíná vřít krev a moje mysl se dělí na dvě poloviny. Jedna je celá žhavá skočit po Joshuovi a druhá mě přesvědčuje, že se musím ovládat.
Vím, že za to Joshua nemůže, ale… chodí s mojí holkou! Upřímně se mi nikdo nemůže divit, že bych mu nejraději namlátil. Nikdy jsme nebyli extra kamarádi, ani líto by mi ho nebylo.
Připadám si jako ve špatném seriálu. To, co se děje s hlavními postavami, ve vás vyvolává emoce, ale nemůžete změnit děj příběhu, nemůžete zasáhnout. Jen se koukat a přijímat to, co si režizéři vymyslí.
Líbí se mi, jak je Erin uvolněná. A šťastná. Jenomže s Joshuou, ne se mnou.
Je to kouzlo, ale nedá se zvrátit. Ptal jsem se asi patnácti výjimečných, kteří mají schopnost jakkoli spojenou s myslí, ale nikdo neví, jak vrátit ztracenou paměť. Sama od sebe si nevzpomene určitě.
Napůl jsem se smířil s tím, že ji do konce života budu jenom sledovat z dálky a možná zapomenu i já- což se nestane. Z druhé části jsem odhodlaný udělat cokoli, abych Erin získal zpátky. Najdu způsob, jak jí paměť vrátit anebo pohnu s časem, a zabráním, aby si Nathan s její pamětí zahrával. Jenomže čas vrátit nejspíš neumím. Erin ho zastavila na pár minut a na dlouhou dobu jí to vyčerpalo veškerou magii. To si teď nemůžu dovolit. A pak mě napadá, že Nathan by mohl její paměť vrátit, když ji o ni okradl, ale nebude to zadarmo. Bude chtít vyměnit jejich paměť za můj život? Nebo za Steveův, Jodie? Jsem slaboch, ale takovým rozhodnutím nejsem připravený čelit. A už vůbec ne jejich následkům. Nemohl bych se rozhodovat mezi Erin a Jodie.
Někdo si přisedává a přetrhává nit mých myšlenek, na kterou ale znovu navážu v okamžiku, jakmile budu sám a po ruce nebude nic, co bych mohl dělat.
"Proč se takhle mučíš?" zajímá se Steve a hlavou ukazuje směrem na kavárnu. Josh s Erin zrovna odcházejí s partou kamarádů.
"Fakt to chceš vědět?" Steve se umí objevit v tu nejlepší, ale i v tu nejhorší chvíli. Vadí mi, že ve mně umí číst jako v otevřené knize. Nepotřebuje mít schopnost. Bezvýhradně mu věřím, ale strach před ním ukazovat nechci. Bylo ho dost. Ale stejně: "Bojím se."
"Čeho?" Samozřejmě teď nepočítáme všechno kolem Nathana. Napadá mě, že by se měl na kariéru Lovce vykašlat a jít dělat psychiatra. Uživil by se tím.
"Že na ni zapomenu." Docela paradox. Někdy bych si přál, abych Erin nikdy nepoznal, a někdy se děsím, že bych mohl zapomenout na to, jak se směje nebo jak kroutí očima.
"Ona se vrátí. Nevím kdy a ani jak, ale vrátí se. Jednou už jí všichni odepsali, to když se místo v Londýně objevila v Los Angeles a nemohla se dostat domů. Taky se vrátila." Snaží se mě povzbudit, ale tohle na mě nikdy nezabíralo a ani Steve není zastáncem motta, že naděje umírá poslední. Někdy je lepší smířit se s tím, že zemřela a najít si naději jinou. Ale jak poznat, která naděje ještě žije? Otázka do loterie.
"Vykašli se na to, myslím to vážně. Práce je všude dost, potřebuješ něco dělat. Za hodinu ti začíná trénink s dětma, pak s dospělýma a taky jsem slíbil, že opravíš nějaké domy na náměstí a že se postaráš o zabezpečení školy. Poděkovat mi můžeš později."
"Nenávidím tě." Ve skutečnosti jsem mu vděčný, protože při výcviku nemyslím na Erin.
Můj den se stává předem namalovanou lajnou, kterou poctivě dodržuju. Spát chodím pozdě v noci, vstávám brzy ráno a neustále mě někdo něčím zaměstnává, a když už nikdo nic nechce, sám si najdu práci, kterou bych se mohl zabavit. Dá se říct, že vědomě ničím sám sebe, abych nemyslel na Erin. Ale stejně to zabírá jenom pár dní. Pak si na neustálou činnost zvykám a vidím ji všude. Představuju si dotek její ruky na mé tváři nebo její úsměv. Vím, že je šťastná a v bezpečí, ale ne se mnou. A to mě pomalu rozkládá. Snažím se na ni nemyslet, ale nejde to. Ani Lebedev mi neporadil. Mohl bych udělat to samé, co Nathan. Prostě Erin vymazat vzpomínky, které má, a nahradit je jinými, které bych si vymyslel. Ale to by znamenalo vnutit jí všechno, co ve skutečně teď necítí. Jsou okamžiky, kdy mi to nepřipadá jako špatný nápad a taky chvíle, kdy jsem znechucený sám sebou.
Od doby, co mi Nathan vrazil nůž do srdce a já se přemístil do Mexika, se přemisťovat nemůžu. Takže Jodie zůstává se mnou v Norsku. Jsem sice rád, že ji mám pod dohledem, ale pro ni to znamená škola s Ochránci. Sice jsem jí zařídil trochu výhod při tělesné výchově a hodinách boje, ale stejně to není dost. Svým spolužákům nestíhá. Největší překážku ale stejně představuje jazyková bariéra. Jodie sice rozumí skoro každý, ale ona nikomu. A kvůli mojí sestře těžko začnou vyučovat v angličtině.
Je kolem deváté večer a já Erin neviděl už tři týdny. Jsem v lese za bariérou se Stevem a dvaceti studenty. Deset z nich by mělo letos maturovat, zbylým deseti je dvanáct let. Starší mají zavázané oči a ti mladší je vedou ve sněhu přes různé překážky. Není to ani tak oficiální výcvik, jako zkouška důvěry a hlavně si o to maturanti řekli sami, že se chtějí 'podívat' ven. Je celkem zvrácené, že nic nevidí. S mladšími jsem měl v plánu jít ven tak jako tak, takže to můžeme spláchnout najednou.
"Hele, myslíš, že jsou všechny ty… příšery mrtvý?" šeptá Steve a rozhlíží se kolem sebe. Baterky mladších žáků po okolí vrhají kužely žlutého světla, které se odráží od sněhu a vytvářejí tmavé stíny. "Nemohly se zahrabat do sněhu nebo tak něco?" Úplně jsem na ně zapomněl. Ale pochybuju o tom, že by vydržely tak dlouho bez potravy. A ještě před měsícem platil zákaz vycházení za bariéru. Teď Ochránci pouští ven jenom na zvláštní povolení, které musím potvrdit já, nebo v horším případě nový starosta města.
"Je po nich," prohlašuju jistě. "Hele, dávej bacha! Je to sice děsná sranda, ale zodpovídáš i za toho druhýho!" Klučina zahanbeně sklápí oči k zemi, přikyvuje a omlouvá se maturantovi, kterého málem nechal narazit do stromu.
Další hodinu se touláme lesem a schválně je vedeme přes různorodé překážky.
"Tak jo, to by stačilo, vyměňte se." Steve zatím organizuje výměnu rolí, zatímco já se rozhlížím po okolí. Vzduch je mrazivý a visí v něm předvěst něčeho velkého. Trochu se vzdaluju a ani mě nepřekvapuje, když narážím na stopy větší skupiny Lovců.
Vracím se k partě Ochránců a naznačuju Steveovi, že se vracíme a pro jistoty trochu pozměníme cestu. Sice nechci nikoho děsit, když k tomu není důvod, ale rád bych alespoň ta děcka dostal za ochrannou bariéru města. V cestě nám ale stojí potok- voda u břehu je sice zamrzlá, ale uprostřed stále teče.
"Na co čekáte?" Nechápe Steve a naznačuje těm starším, že mají pokračovat. Samozřejmě, že se nechtějí namočit a nechce to ani Steve. Chce jenom vědět, kam jsou ochotní zajít. Nevím, jestli je na to vhodný čas, ale soustředím se na okolí. První se do potoka vrhá holka s mladším klukem, oba ale mají vysoké gumovky, takže se jim voda nedostává za okraj a zůstávají suší.
"Vy jste to vychytali," zubí se Steve na dvojici v holínkách. Očividně přemýšleli. "Hej, na to ani nemysli!" zaráží kluka, který se sice chystal vstoupit do vody, ale i se svým svěřencem. A tohle není to, co Steve chce. "On zůstane suchý."
"To není fér."
"Někdy budete muset pro svoje přátele dělat i jiné věci, než jenom chvíli mrznout." Steveovy myšlenky se volně rozlétají do prostoru. Aniž by sám chtěl, vzpomíná na Erin, a jak ji naposledy zachránil život, když skočil do dráhy šípu, který byl určený jí. Ona mu to vzápětí oplatila. Jestli někomu chybí Erin stejně jako mě, tak Steveovi, i když to on umí skrývat daleko lépe, než já.
"Timothy." Tok mých myšlenek přerušuje Steveův chladný hlas. Znovu se začínám soustředit na svět kolem. Přímo přede mnou stojí skupina asi dvaceti Lovců se zbraněmi v rukách. A nemají jenom nože a dýky, ale taky palné zbraně. Obracím se na Ochránce a ukazuju, ať jsou zticha a těm malým nechají šátky přes oči. Musí tušit, že je něco zle, ale kdyby viděli naráz tolik Lovců, akorát by začali panikařit. Jsem rád, že se lidi ve městě smířili se Stevem a občasnou návštěvou Damiana.
Podobně velká skupina jako ta první se ze tmy vynořuje za našimi zády. A po levé i pravé straně jsou jenom Lovci. Může jich být padesát, šedesát a my jsme kolem dokola obklíčení. Do prdele. Mám sice moc, jakou mám, ale padesát strojů na zabíjení nezlikviduju ani já, aniž by došlo ke ztrátám. Jenom čekám, odkud se vynoří Nathan.
Steve a starší Ochránci sice přepnuli do bojového režimu, ale Ochráncům se strach zakrýt nedaří. S Lovci nepochybně nějakou zkušenost mají, ale je jich prostě moc.
Přišel čas na diplomacii.
Obracím se na Lovce, který stojí nejblíž u mě, a prsty mu nervózně cukají u zbraně.
"Co chcete?" Nic lepšího mě momentálně nenapadá.
"Spravedlnost," promlouvá pevným hlasem a ostatní Lovci začínají dávat najevo své souhlasy bouřlivými výkřiky a povykem. Jeden z mladších Ochránců si strhává šátek z očí a vysmekává se svému staršímu kolegovi. Kluk nechápe, co se děje, ale ví, že všude jsou Lovci. Chvíli to vypadá, že ho přepadne hysterický záchvat, ale Steve ho s přehledem zvládá uklidnit jenom tím, že ho bere za ruku.
"Tak znovu - co chcete?"
"Přidat se k vám." Kdyby řekl, že je převtělený Napoleon, uvěřil bych mu to spíš než to, co právě řekl.
"To ti nežeru."
"Chceme na vaši stranu," opakuje. "Myslíme to smrtelně vážně."
Asi se dojetím rozbrečím. Co teď? I kdyby to skutečně tak chtěli a já jim to věřil, tak je prostě nemůžu jenom tak vzít do města.
"Steve, odveď je pryč," ukazuju na skupinu Ochránců. Sice dává najevo, že se mu to nelíbí, ale jde první a studenti ho následují. Celou tu dobu jsem jako na jehlách a mám strach, že je Lovci napadnou, ale nic se neděje a za chvíli Ochránci i se Stevem mizí ve tmě. Očima se vracím k chlapovi, které jsem si určil jako mluvčího celé skupiny. "A teď ten pravý důvod. Kde je?"
"Kdo?" nechápe.
"Kde je Nathan?"
"To fakt nevím."
"Chceš mi říct, že vy všichni jste ho zradili a přišli jste s žádostí o azyl?" nevěřím.
"Přesně tak. Jestli nás Nathan najde, všichni budeme mrtví."
"A? To není můj problém." Byli s Nathanem, a jestli byli schopní zradit jeho, proč by to samé neudělali mě?
"Ty nás i naše rodiny můžeš ochránit. Za jejich bezpečí ti nabízíme spolupráci." Rodiny?! Takže je jich ještě víc?
"Nemůžu vám věřit." Můj mozek začíná pracovat na plné obrátky. Aniž bych chtěl, vybavuju si Erin a představuju si, jak by ona takovou situaci vyřešila. Nevěřila by jim, byla by opatrná, ale rozhodně by je vzala do města, i kdyby si to měla osobně vyřídit se starostou. Nenechala by je napospas Nathanovi. Dala by jim šanci. Očima přejíždím pár Lovců. Oplácejí mi odhodlané pohledy.
Tohle si vyžeru. Minimálně na mě bude řvát polovina páprdů v radě. Ale co s tím udělají? Nic.
"Tak dobře," souhlasím, "ale budete pod dohledem, odevzdáte všechny zbraně a budete se pohybovat jenom ve vymezeném prostoru ve městě. Prohledáme vás a zapíšeme si úplně každého, kdo do města vejde." Tohle by šlo. Obyvatelé města mě asi budou nenávidět, ale další padesát, šedesát schopných lidí se bude hodit. Zvlášť, když Nathan projeví zájem o setkání.
Sice se jim moje požadavky nelíbí, ale nikdo nahlas neprotestuje - představa Nathana je děsí daleko víc, než já.
"Kolik je vás?"
"Tak sto čtyřicet."
"Fajn," opakuju a strkám si ruce do kapes. Je to gesto neohroženosti a já doufám, že má svůj účinek. "Budu s tebou počítat jako se zástupcem té vaší karavany. Nebo?"
"V pohodě. Jsem Ash."
"Tak zavel a jdeme." Cesta není tak rychlá, jak bych předpokládal, ale jednu výhodu to má. Postupně se nabourávám do hlavy několika Lovcům, abych se ujistil, že nechystají nějaký podraz. Nejvíc informací samozřejmě tahám z Ashe. Je tady s ním jeho syn a dcera, jeho žena zemřela a může za to Nathan. Víc už nezjišťuju, dozvěděl jsem se toho dost. Nathan si Lovce na své straně udržuje jenom násilím, vydíráním a mučením.
Strážník u brány div nekolabuje, když spatřuje takový zástup Lovců.
"Nemůžu je pustit do města," oznamuje mi tvrdě, ale hlas mu přeci jenom trochu kolísá.
"Já se vás neptám, prostě řekněte, že jsem vás donutil. Zavolejte všechny Ochránce, co slouží u brány a mají volno. Sám to tady nezvládnu."
"N-no dobře, ale…"
"Budu tady, nic se nestane." Ochránce odbíhá do strážní budovy, která je spíš jenom provizorní. Půlka budovy je rozpadlá a v té druhé půlce se Ochránci moc nezdržují. Ash stojí poblíž a do prostoru posílá spoustu myšlenek plných údivu. Nečekal, že projdou tak hladce.
Za půl hodiny už kolem brány a bariéry pobíhá spoustu Ochránců- zapisují Lovce, prohledávají jejich tašky a batohy, zabavují zbraně a snaží se vypadat, že podruhé už Lovcům nedovolí obsadit jejich město. Je to pomalá, unavující práce, zvláště když je pozdní noc. Já se snažím pomáhat, kde je třeba a zároveň každou chvíli čekám starostu s městskou radou. Ale když už jsem je sem pustil, nemůžu přestat.
Očima přejíždím všechny ty Lovce. Jsou mezi nimi těhotné ženy, malé děti ale i staří lidé, kteří sotva jdou o berlích. Všichni do jednoho sice vypadají unaveně a zmoženě, ale dodává jim energii vědomí, že jsou v bezpečí. Najednou začali spoléhat na mě, že k nim a k jejich rodinám Nathana nepustím. Vkládají o mě důvěru, že nedovolím, aby jim někdo ublížil.
"Pane Halmede!" Starosta je tady i se svou početnou ochrankou a členy městské rady. Ani nevím, jak se do čela města najednou dostali tihle lidé, ale jedno vím naprosto bezpečně - nejsou to ti správní. "Co má tohle znamenat?!" ukazuje na skupinku Lovců, které jsme už prohledali, zabavili jim zbraně a zapsali si ty nejdůležitější informace. Jeho výraz vyjadřuje akorát opovržení. Ash mu chce odpovědět, ale dělá jenom jeden krok blíž ke starostovi a jeho Ochránci naznačují, aby se už víc nehnul. Takže Ash zase ustupuje.
"Jsou s námi," prohlašuju, jako bych tomu najednou věřil.
"Nemáte právo na taková rozhodnutí! Pomáháte nám, ale starosta jsem já a rozhodovat o tom, jestli do města pustíme desítky ozbrojených Lovců, bych měl já a městská rada." Pomáhám jim? On snad měl k snídani vtipnou kaši smíchanou s nějakou drogou.
"Upřímně? Je mi to jedno. Všechno, vy, vaše městská rada. Prostě tady zůstanou. Můžete podniknout kroky proti mému rozhodnutí, ale i vám je jasné, že to nemá cenu," prohlašuju sebejistě. Ani to nemusím předstírat. Sám ví, kde je a kde jsem já.
"Co když zaútočí?"
"To se nestane."
"A když ano?"
"Ne."
"Budete se snad za ně zodpovídat?"
"Budu!" odsekávám v návalu touhy, aby ten protiva už konečně vypadnul.
"Beru vás za slovo. V osm ráno máme s radou schůzi, byl bych rád, kdybyste tam byl. Jde o slečnu Laurentsovou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 24. ledna 2017 v 19:38 | Reagovat

((ci bisťu, to už je 6 rokov? Ten čas ale plynie... Som žila v tom že to budú také štyri, prípadne päť... nie šesť :O ))

((Oh! Ty používaš moju klikikonku! Waaa! toľká pocta! ďakujeeem! ))

Hej, ja som TAK rada že si dospela k takému rozhodnutiu! *hug* Plne s tebou súhlasím – je to správne, aby si príbeh ukončila takto verejne. Nie len v tvojej hlave. Pretože mi (určite nás je viac, oni sú všetci iba strašne hanbliví sa ozvať, určite! Veď sa pozri na to počítadlo! Je nás tu habadej!) sme na Erin nezabudli. A mi chceme... POTREBUJEME vedieť ako to dopadne. Pretože pre niektorých z nás je toto ako druhý Potter – vyrastali sme na tom. Prešli sme si s Erin pubertou a našli v tvojich chlapoch platonické lásky... Nie. Nebolo by správne, nechať to zapadnúť prachom. Taaakžeee: *vyhrňuje si rukávy*

Och. No. Hej. Moje prvotné nadšenie spľaslo v okamihu, keď som si uvedomila ako nešťastne sa to vlastne skončilo. Ako nahovno to celé teraz je. (Ruku na srdce – tebe to nie je blbé, takto mu ubližovať? Jasné jasné, ja nechávam počas obeda miznúť celé galaxie, ale ty... ty to berieš tak podrobne, do hĺbky a reálne... že sa sám čitateľ cíti úplne na dne. Fakticky. Nemá to ďaleko k depke. To tak bolí! Sledovať ako je Erin šťastná s niekým iným! Au!)

Vieš, ono sa ten komentár píše ťažko, keď môj názor som už vyjadrila v správe... takže ber tie kraviny, čo budeň ťahať z ponožky s rezervou dobre? :)
Ale tak ešte raz sa zopakujem: obdivujem Timotyho sebaovládanie. Na to, aký to je akčný a vzpurný charakter by som vážne nečakala že sa bude takto držať na uzde a Joshuovi nespraví mašličku na kostrči.  Vážne. Aspoň nejaké to menšie násilie : ale nie. On seká dobrotu. Erin ho zjavne ovplyvnila viac, ako by si kedy pripustil. Dúfam, že to naša slečna patrične ocení, až na to príde reč. Lebo ja ostávam v nemom úžase – a aj napriek tomu že som toho týpka mala rada, najradšej by som mu dala cez držku. Achjo.

Ďalšia poznámka k veci ale od veci: je to usmievavé vidieť, ako si do tej „pohodovej“ Erin stelesnila svoje tajné sny – tú gymnastiku a tak.  :)

Vypichnutá FAVORIE scéna: naděje umírá poslední. Někdy je lepší smířit se s tím, že zemřela a najít si naději jinou. Ale jak poznat, která naděje ještě žije? Otázka do loterie. To je tak krásne! Veľmi hlbokomyselné. Fakt. Tú vetu som si vždy prečítala niekoľko krát a stále mi príde... Úchvatne kuto pravdivá.

A nápad, ktorý ma napadol až teraz: (ja idiot!) Takže Timothy jej môže vymazať spomienky hej? A prečo to do šľaka neurobí? A nenechá ju sa do neho zamilovať znova??? ((toto je brutálne úžasne skvelý nápad na ďalšiu, „jednorázovku“ v „paralelnom vesmíre“. Alebo na paródiu ako prasa xD Fakt by som chcela vidieť, ako jej náš Cassanova dvorí :D A ona nevie, čo sa deje. Hej to by bolo úúúžasnééé! :DDD Nikaaa, prosím ťa, až skončíš Kinderká, vieš čo ťa čaká :P *creepy smiley*))

Just for fun: na odľahčenie tej depresívnej atmosféry. Vieš ako máš tú vetu „Je kolem deváté večer a já Erin neviděl už tři týdny.“ .... By bola krásna prča keby si zverejnila tri prázdne kapitoly xD Vieš... Ako mala Bella v Twilighte xD xD xD by čitateľov určite rozsekalo ako mixér na smoothie xD xD xD

Ja viem, už som to hovorila ale... Aleee :D To ma vždy dostane! Ten tvoj zmysel pre humor v tých najnapätejších, najakčnejších, najvážnejších situáciách. Proste ťa za to milujem zbožňujem a ucievam my lady :3
("Přidat se k vám." Kdyby řekl, že je převtělený Napoleon, uvěřil bych mu to spíš než to, co právě řekl.)

A posledné slová k tvojmu veľdielku: peckový koniec! Ten im to tak natrel! Oujeee! To je Timothy ktorého zbožňujeme! Ooooch, on je na zožratie keď je zlý O:)

POZNAMKA NAROČNEHO ČITATEĽA
jasné, chápem že Timothy je mimo... ale príde mi prehnané, že sa v myšlienkách zatúlal natoľko, že si nevšimol, že „priamo pred ním“  stoja lovci. Hm. Ako. Really? :D To sú drobnosti, za ktoré sa iným potajomky vysmievame ... xD ((áno áno ja viem. Som hrozná. Mala som ti to povedať už po prvom čítaní – ale to som si to nevšimla. To som proste nadšením nedýchala a bažila po pokračovaní čo bude ďalej, takže mi táto chybyčka  Matrixe akosi ušla. Nehnevaj sa na mňa. Ja viem, som hrozný Beta-Read. Nie je na mňa spoľah...))

GRAMMAR NAZI:
Žijí nové životy a do nich se jí (jim – aj predtým aj potom máš množné číslo tak asi by bolo korektné dať aj množné zámeno), tak  snaží nacpat cizí anglicky mluvící podivíni.

Zvlášť, když Nathan projeví zájem o setkání (vyhlasujem celoblogové pátranie po BODKE!)

2 Erin Erin | Web | 25. ledna 2017 v 21:25 | Reagovat

[1]:  A že já prý píšu slohovky. Oproti tobě píšu pár řádkové komentáře :D

Úplně chápu, že se to píše těžko. Proto tě ještě víc obdivuju, že dokážeš vyplodit něco tak dlouhého a k věci, když už jsem si tvůj názor poslechla!

Ono je možná dobře, že je trochu ovlivněný, jinak by nebylo o kom psát, nejspíš. Ne doslova, ale víš, jak to myslím. Choleriky lidi moc nemusí a proto se to musí trochu filtrovat. Však on se nakonec vyřádí. Ale to ty víš :D

Děkuju pěkně, upřímně, je to jedna z věcí, o který se nebojím říct, že jsem na ni pyšná. Sama jsem si tu maličkou část četla několikrát po sobě a říkala si - wtf, kde se to v tobě vzalo? Vždycky jsem chtěla umět psát takový ty věci, který tě donutí se zamyslet se. Myslím, že to splňuje. Prostě to bere za srdce. I mě :DD *le ego 56565239*

Tak teoreticky by mohl. Tu otázku proč to neudělá... nemyslíš vážně, viď? :D Tohle bych nikdy neudělala, vždyť to bych Timothyho svědomí musela totálně zruinovat :D Ne, fakt ne. Zase takový sobecký hajzl není *doufám*. Ale nápad na jednorázovku beru  v potaz a ukládám do paměti! :D

K poznámce náročného čtenáře se moc nevyjadřuju a jdu to rovnou předělat. Stydím se, že mě to nenapadlo dřív, a to jsem to četla minimálně osmkrát už dřív.

GRAMMAR NAZI: Chyby opravené a tečka nalezená, šéfe!

Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama