kapitola 33 1/2

28. ledna 2017 v 1:02 | Erin |  Ochránce života 3- Špatný směr

Jízda pokračuje!




Timothy

Je krátce před pátou ráno a všude na chodbách je ticho a klid. Oproti včerejšku příjemná změna. Okamžitě, jakmile Mikkel odvedl Lovce z mého dohledu, jsem začal litovat, že jsem ho jen párkrát uhodil. Měl jsem mu vrazit nůž do krku. A taky bych měl sám konečně uznat, že se nechovám normálně. Kdybych na toho Lovce narazil před měsícem, zabil bych ho a ani bych o tom nepřemýšlel. Erin by na mě byla naštvaná. Ne proto, že bych ho zabil, ale proto, že bych to udělal před všemi těmi lidmi. Ona pomstu chápe, ale není ten pravý člověk k tomu, aby ji vykonal. Ona je ta milosrdnější.
Ne já.
Tak proč je ten Lovec pořád naživu?
Ve svém pokoji si dávám rychlou sprchu a převlékám se do čistého oblečení. Jenom na moment se zarážím při pohledu na fotku mě, Erin a Jodie, která byla pořízená v Americe. Měl bych začít brát nějaký prášky na náladovost., uvědomuju si, když bouchám do rámečku a fotka končí obrázkem na stole.
Stále je moc brzy na to, aby byl někdo vzhůru. Jen dva Ochránci, kteří stojí u vchodu do tělocvičny. Lovci se sice ven nedostanou, ale pro můj klid je lepší, když někdo má přehled o tom, co se děje a může mi dát vědět v případě problémů. Krátce oba Ochránce zdravím a procházím kolem nich rovnou do tělocvičny, kde jsou ženy a děti. Necitlivě rozsvěcuju velké zářivky na stropě, které vydávají ostré světlo. Budím tím prakticky všechny, ale po patnácti minutách zase zhasínám. Kromě dvou zlomenin, pár pohmožděnin a škrábanců tady nebylo co léčit.
Zase odcházím a tentokrát mířím ven.
Když otevírám velké vchodové dveře, dostávám facku. Vzduch je mrazivě ledový a každý nádech mě bodá na plicích. Všímám si, že v některých oknech svítí vánoční světýlka a ozdoby. Jasně. Vánoce. Ani ne za měsíc. Vsadím se, že jestli Nathan zaútočí, tak právě na Vánoce.
Rychlým krokem se dostávám za město a překračuju hranici bariéry. Dál se táhnou holé nekončící zamrzlé pláně. Ale o zkoumání konečnosti a nekonečnosti tohoto světa mi nejde. Potřebujeme místo, kde by se narychlo mohly postavit nějaké domy, nebo kde by mohli Ochránci trénovat, když jsou tělocvičny zabrané. Samozřejmě mi vyhovuje, když jsou Lovci pohromadě, proto bych byl rád, kdyby to tak zůstalo.
Na poměrně veliké ploše za pomocí schopností nechávám roztát sníh a odpařuju vodu, která vznikla ze sněhu. Protáhnutí bariéry mě stojí veškeré soustředění a určitě to cítí všichni Výjimeční, kteří jsou vzhůru. Dalo by se tady trénovat.
Už se chci vrátit zpátky do města, a pokud po mě nebudou nic chtít, zalézt si do postele, ale koutkem oka spatřuju pohyb za bariérou. Je to jenom jemné škubnutí, ale i tak je jasné, že někdo za stromem je.
Ujišťuju se, že mám u sebe zbraň a nůž a co nejtišeji se vydávám směrem k neznámému pohybu. Slunce stále nevyšlo, ale obloha už se barví do šediva. Že by měl Steve pravdu? Mohly Nathanovy nestvůry přežít zahrabané pod sněhem? Netuším, ale je jenom jeden způsob, jak to zjistit.
Jakmile se přibližuju, trochu se mi ulevuje. Žádné nebezpečí mi nehrozí. Slyším akorát tichý pláč hodně malého dítěte a šeptání dalšího, staršího chlapce. Jsou to jenom děti. Na jednu stranu jsem rád, že se mi hned nevrhnou po krku, na druhou mi přijde zvláštní, kde by se tady vzaly děti, navíc tak malé.
Opatrně se vykláním, abych chlapce nevylekal. Asi pětiletý kluk zabalený do velkého kabátu sedí opřený o strom a snaží se neklepat zimou. V rukách svírá malé miminko v dece. Oba dva mají do modra zbarvené rty a bledé tváře. Co se to poslední dobou děje? Lovci hromadně přebíhají z Nathanovy strany na tu naší, ale tihle očividně neměli tak hladký postup, jak se zdá. Starší z dětí má na tváří krvavý škrábanec a u nohou mu dokonce leží malý vystřelovací nožík, který vypadá jako dětská hračka. Chlapec se očividně necítí v bezpečí, protože se zoufale snaží mimino utišit. Nevím, jestli nemám chvíli počkat, nebo je odsud rovnou dostat. Odpovídám si vteřinu potom, co si otázku v duchu pokládám. Starší chlapec se začíná dusit ošklivým kašlem a snaží se popadnout dech. Ani se nedivím, že je tak nemocný. Je dvacet stupňů pod nulou a bůh ví, jak dlouho tady jsou.
"Hej, ahoj," ukazuju se mu a stoupám si před něj, zády k lesu, což se mi moc nelíbí. Kluk k sobě tiskne malého sourozence pevněji a v unavených očích mu začínají hořet ohníčky odhodlání ten malý uzlíček ochránit. "Jenom klid, já ti neublížím," klekám si, aby neměl pocit, že jsem proti němu moc veliký a tím i hrozba. "Odvedu tebe a tvého brášku do města, jsi nemocný." Naprázdno otevírá pusu, ale nic neříká a oči se mu zalévají slzami. Mučednicky vzdychám a z kapsy vytahuju mobil. Anglicky mi nerozumí a španělsky se s ním určitě nedomluvím. Norsky neumím ani koukat, takže veškeré pokusy o navázání konverzace vzdávám a rovnou vytáčím Mikkelovo číslo. Rozhlížím se kolem sebe. Krajinu svírá mráz a až na poplakávání těch dvou je ticho.
"Mikkeli, promiň, že tě budím, ale potřebuju tě za městem, co nejrychleji."
"Kam přesně mám přijít?" Tohle je přesně důvod, proč Mikkela respektuju. Neptá se, proč nebo co se stalo. Jenom ví, že ho potřebuju a tak přijde. Popisuju mu, kde přesně jsem, i když obdélníkovou vysušenou část země nemine, když je všude kolem půl metru sněhu.
Než Mikkel přijde, nechávám si v dlani vytvořit malý plamínek. Chlapcovi se v modrých očích odráží jasná oranžová záře a možná ho to trochu uklidňuje. To mimino určitě a i starší chlapec sleduje oheň a ne mě. Natahuje se po plamínku a jednou rukou pouští svého malého sourozence. Důvěřivě natahuje prsty ke zdroji tepla a ohřívá si dlaň. Stejně jako Ash mi ale věnuje podezřívavý pohled a nejspíš nevěří, že mu vážně chci pomoct.
Rád bych věděl, kde se tady vzal a co se stalo, ale dítěti se v myšlenkách přehrabovat nebudu. Chlapec si chce zahřát i druhou ruku, ale nemůže, protože drží malého. Nechávám oheň ve vzduchu a natahuju ruce. Chvíli to trvá, ale nakonec mám v náručí asi půlročního chlapečka, který na mě upřeně valí velké modré oči, zatímco se jeho starší bratr pokouší trochu ohřát. Je to zvláštní, držet tak malou lidskou bytost. Kouká na mě, jakoby všemu rozuměl. Myslel jsem si, že Nathana nemůžu nenávidět víc, ale když je schopný poslat svoje Lovce na tyhle děti… Nathan nesmí žít. I kdyby to byla poslední věc, co udělám, tak musí zemřít.
"Timothy?" Mikkel přichází tou samou cestou, jakou jsem přišel já. "Zaděláváš si na kariéru chůvy?"
"Jasně," křením se. Chlapec se dávno odlepil od ohně a neví, co dřív. Jestli se bát Mikkela nebo mě. Z očí se mu vyvalují slzy a oči upírá na dítě v mých rukách. Bojí se o něj.
Mikkel na něj začíná mluvit norsky a získává si jeho pozornost. Jediná část jejich rozhovoru, kdy se chytám, je, když padá moje a Mikkelovo jméno. Dál nerozumím, ale výraz kluka hovoří za vše - je k smrti vyděšený.
"Tak co?" Mikkel si hází přes rameno malý dětský zelený batůžek. Chlapec si ze sněhu bere nožík a schovává ho Mikkelovi do kapsy.
"Utekli od Nathana. Menší skupina. Poslal za nimi Lovce, aby se jich zbavili. Nebo alespoň takhle jsem to pochopil. Někde v lese teda pobíhá spousta Lovců, kteří bojují mezi sebou." Mikkel zvedá chlapce do náruče.
"Achjo," vzdychám.
"Možná bychom se na to měli podívat."
"Možná bys celé téhle šaškárně měl velet ty." Už mě to napadlo nespočetněkrát. Že si občas udělám legraci skoro z každého, z Mikkela ne. Dívá se vždycky tak inteligentně, že máte pocit, že je deset kroků před vámi.
"O tom pochybuju."
"Proč?"
"Protože by mě nic netáhlo dopředu. Tobias je po smrti a Erin a Joshua neví, že existuju. Tebe může v nejhorším profackovat Jodie." Jemu Nathan vzal všechno. Mikkel o sobě nikdy nemluví. Nevím nic o jeho rodině, ale pokud si správně pamatuju, Erin se zmínila, že Mikkel svoje rodiče nepoznal. Nikoho ze svojí rodiny, pokud nějakou má. Proto byli ti čtyři tak dobří přátelé. Prakticky mu vynahrazovali rodinu. Teď ale nemá ani Tobiase, Erin nebo Joshuu… "A upřímně, toho chlapa bych na tvým místě zabil." Cože?! Mikkel a vraždící stroj? Nedokážu si ho představit, ne v takové situaci. Ale když to říká- očividně se mu taky stala nějaká velká křivda.
Ve městě obě děti předáváme do rukou lékařů.
"Neřekl přibližně, kolik Lovců tam je?"
"Říkal, že jich je hodně, což ti nepomůže. Mám dát vědět Ochráncům?"
"Ne. Půjdou Lovci. Jestli budou ochotní bojovat proti svým lidem, možná se na ně budeme moct spolehnout. Jenom dej prosím vědět Steveovi a Arriane, že se chystáme ven. Sejdeme se za patnáct minut u brány." Rychle se rozhoduju, jak na ně - nekompromisně a tvrdě. Žádná lítost. Oni potřebují mě, já je ne.
"Nazdar," zdravím Ashe jakmile na něj narážím na chodbě u tělocvičen. "Vyber třicet Lovců a vezměte si zbraně. Za pět minut čekejte tady, jdeme ven."
"Proti čemu?" zajímá se.
"Proti Lovcům." Zaráží se a já mu to krátké zaváhání dávám hned sežrat. "Problém? Jestli jo, sbalte se a vypadněte."
"Za pět minut tady," obrací se na patě.
A skutečně, ve správný čas jsou připravení v chodbě, je jich kolem čtyřiceti. Všichni po zuby ozbrojení a já jim vysvětluju, že možná nebude třeba nikoho zabíjet. Chceme jenom zahnat Lovce, které poslal Nathan na ty, kteří utekli. U brány se setkávám s Mikkelem, Stevem a Arriane a odtud se vydáváme do lesa. Stačí minuta cesty a narážíme na první stopu. Děti nemohly ujít takovou vzdálenost, aby byli Lovci na kilometry vzdálení. Musejí být někde poblíž. A mám pravdu. Po půl hodině cesty začínáme narážet na schované a zraněné lidi, většinou jde o děti nebo starší Lovce, kteří se sami už neubrání. Skoro každého musím jednotlivě přesvědčovat, že jim nechceme ubližovat. Přidávají se k nám a drží se vzadu za námi.
Místo střetu dvou skupin Lovců je asi jen dalších pět minut cesty. S utajením si hlavu nelámeme. Museli o nás vědět už dávno. Lovci, kteří se přišli přidat na naši stranu, jsou vyčerpaní a zranění, většinou se drží v menších roztroušených skupinkách a odráží jednotlivé útoky Nathanových společníků. Mám pocit, že se s nimi spíš jenom hrají. Bojovnost jim ale z očí nevyprchala, a jakmile to vypadá, že se někdo dostane za ně a mohl by se dostat k dětem, dostávají novou energii. Ano, Lovci jsou Lovci. Ale pořád mají nějaké city, a pokud jde o ochranu rodiny, neznají hranice.
"Timothy." Obracím se za známým hlasem a skoro vyvaluju oči na Jamese. Pronásledovatele vede James! "Koukám, že kdybych se tě tenkrát zbavil už dřív, všechno by bylo jinak a mnohem jednoduší. Nevadí." V břiše mě začíná šimrat nervozita.
"Nechci, aby se tady umíralo…"
"Jdi!" začíná se smát. "Tobě diplomacie nesedí, Timothy. Jenom proto, že tady Erin není, neznamená, že ji budeš napodobovat. Vůbec se to k tobě nehodí." Dochází mi, co se děje. Všichni Lovci, které vede James, jsou nadopováni tou samou sračkou, kterou cpal Damianovi. Podněcuje agresivitu, potlačuje emoce a city. Je nás sice mnohem víc, ale je žene touha, ne, potřeba, zabíjet. Damian se tvářil stejně posedle.
"Seberte se a táhněte, nemáte šanci." Ano, nevyhrají. Nenechám je, ale velké škody napáchat můžou. Damian byl o dost rychlejší a silnější, jeho reakční doba se snížila, bolest vnímal méně, než za normálních okolností. Lovci a Ochránci jsou vylepšení lidé, nadopovaní Lovci jsou vylepšení Lovci.
"Možná. Ale přece teď neodejdeme," usmívá se a luská prsty. Přemýšlím, co udělat. Zranění Lovci a děti by byli na cestě snadným terčem jediného Lovce. Musejí zůstat tady.
Nejjednodušší by bylo prostě vytáhnout zbraň a postřílet je. Jenomže Lovci můžou být, na jaké straně chtějí a poslouchat Nathana nebo ne, jsou zásadoví a zbraně na dálku nepoužívají. Ne, pokud jim to nikdo nerozkáže. Chvíli bitku jenom pozoruju. Pronásledovatelé nás agresivním útokem a výpady pomalu zatlačují dozadu. A jakmile jednou začnete couvat, jenom tak nepřestanete…
Proti mně se staví asi osmnáctiletá dívka. Víc, než já, ji zajímá skupina zraněných Lovců za mnou. Naznačuju jí, že bude muset projít přese mě a že má raději vypadnout. Ale James se rozhoduje jinak a skáče po mě s nožem v ruce. Vyhýbám se mu a tentokrát ho napadám já. Nesnažím se ho zabít, spíš jenom zranit, aby se držel zpátky. Ale překvapuje mě, protože vytahuje zbraň a já od něj odskakuju.
"Jsi Nathanův pokusný králík," zubí se a vystřeluje. Trhám sebou a kulka se mi zahryzává pod rameno. Okamžitě vím, že je problém. Na vteřinu jsem paralyzovaný neskutečnou bolestí, pak mě pohlcuje panika. Fyzická zbraň mě nezabije, ale Nathanova magie ano. A on vystřelenou kulku nabyl svou magií. Nemám tušení, co to se mnou udělá, nebo udělat mohlo. Bolest mě probouzí z otupělého stavu a myšlenkou posílám Jamese k zemi.
Holka se zatím dostává ke zraněným uprchlým Lovcům. Vědí o ní a očividně jsou odhodlaní se bránit. Jenomže ona je nadopovaná něčím, co z ní dělá super Lovkyni. Kašlu na jejich zásady. Já nejsem Lovec. Vytahuju svou zbraň a … někdo do mě vráží ve chvíli, kdy mačkám spoušť. Holka se pouští do prvního ze zraněných Lovců. Nemám čas se začít vztekat, tak se stavím na nohy a máchám rukou. Kořeny ze země zachytávají holku akorát včas.
"Nech ji být!" řve na mě Ashův syn a ten kretén na mě začíná mířit zbraní! Tou, kterou měl James. Celý se klepe, asi ho to stojí hodně sil. Bojí se mě, ale o tu dívku má mnohem větší strach.
Aniž bych se hnul, Jared padá na kolena a zakrývá si uši. To mu ale nepomůže, protože všechny věci se odehrávají v jeho hlavě. Všem pronásledovatelů se nabourávám do hlavy velmi necitlivým způsobem a všem jim dělám to samé, co Jaredovi. Někdo se hroutí v bolestech na zem, někdo se opírá o stromy a další rovnou utíkají. Holka uvězněná v kořenech stromu ztrácí vědomí - alespoň se jí budu moct na pár věcí zeptat.
Jared na mě znovu útočí, tentokrát s nožem v ruce. Snadno se mu vyhýbám, protože mu bolest zabraňuje v soustředění. Nastavuju mu nohu a on padá na zem, ke krku mu tisknu jeho vlastní nůž.
"Co to kurva mělo znamenat?!" vyštěkávám a zlostí ani nevnímám bolest, která mi vjíždí do celé paže. Pronásledovatelé dávno utekli, jenom Jareda držím v pomyslném vězení jeho vlastní mysli.
"Nech toho!" sípe zadýchaně. "Přestaň, prosím."
Pouštím ho a on si oddechuje. Rychle mrká, aby zakryl slzy bolesti. Všichni na nás zírají - teda spíš na Jareda. Tolik k důvěře. Ani hovno! Nemůžu se na ně spolehnout. Na jednu stranu chápu, že mě ohrožoval kvůli dívce, kterou miluje. Na druhou mám chuť tady všechny nechat na pospas čemukoli a komukoli, co si Nathan vymyslí.
Ash pomáhá na nohy svému synovi, Lovci jsou nejistí.
Včera jsem toho chlapa nechal naživu. Cítím se daleko hůř, než kdybych ho zabil. Jsem vzteklý a všechen ten vztek se snažím v sobě udržet. Ale časem přijde někdo, kdo tu pomyslnou bombu odpálí. Ale tenhle spratek to nebude.
Co teď čekají? Že je tady všechny nechám, protože je ten magor zamilovaný?
"Osobně tě doručím Nathanovi, jestli se bude něco podobného opakovat, zapamatuj si to!" vyhrožuju ještě Jaredovi a obracím se na Ashe. "Odveďte je do města. Hned." Lovci z Ashovy skupiny se dávají do pohybu a pomáhají těm z nové skupiny. Já mířím k Arriane, Steveovi a Mikkelovi. Vypadají v pohodě až na Arriane, kterou štrejchla zbloudilá kulka, kterou jsem vystřelil. Je to jenom škrábnutí a ona ho stejně nejspíš nevnímá., ale stejně cítím potřebu se jí omluvit. Já jsem vystřelil.
"Promiň, já…"
"Nech toho," mává nad tím rukou. "Omluvit by se měl spíš ten kluk."
"A to taky udělá, o to se postarám," odfrkuje si Steve nasupeně.
Mikkel spoutává tu dívku a Arriane diktuje Steveovi, co má dělat, aby zastavil krvácení z rány na mém rameni. Dneska si už podruhé připadám jako pokusný králík.
"Nezvládneš to sám?" křením se.
"Steve umí jenom jednu první pomoc- je zároveň ta poslední," vysvětluje Arriane. "Snad to chvíli vydrží, ale doktor by ti měl vytáhnout střelu z ruky."
"Zajdu za ním," slibuju. Vydáváme se na cestu zpátky a Steve běží dopředu, aby zařídil všechnu administrativu - zapsat nové Lovce, zabavit zbraně. Chytám Arriane za ruku a léčím jí škrábanec po kulce. Nerada se nechává léčit, prakticky nikdy mi to nedovoluje. Proto se trochu divím, když mi neucukává a nevraždí mě očima.
"Jak to, že se neléčíš?" ptá se na to, čeho si všimla už dávno.
"Nevím," přiznávám. "Nathan našel způsob, jak mě zranit na mnohem delší dobu."

***


Lovci, kteří tady byli už předtím, končí v tělocvičně, příchozí v nemocnici, všichni do
jednoho. Pokud totiž nejsou zranění, tak podchlazení nebo na pokraji zhroucení vyčerpáním. Je jich jen kolem třiceti, všichni z Norska, ale když to nejsou malé děti, tak mi anglicky
rozumí. Mám v plánu zajít si za doktorem a vypadnout, ale za košili mě chytá mladá
Lovkyně. Musím se snažit, abych se jí nevytrhnul. Má v očích slzy, okolo pasu ji objímá
Lovec se zachmuřeným výrazem ve tváři.
"Moje děti, dva chlapci… nebyli s námi a…"
"Pojďte se mnou," ukazuju směr z velké čekárny. Nemáme tady dost doktorů, proto mají
přednost ta nejvážnější zranění, ostatní musí počkat. Ale dva malí kluci, které jsme našli a
odvedli už před pár hodinami, dávno leží na pokoji.
Zavádím dvojici mladých Lovců do druhého patra malé nemocnice, kde by měli ležet oba
chlapci. Jenom se modlím, aby to ten malý zvládl, doktor jeho stav moc barvitě neviděl. Ale
oba jsou v pořádku a děti i rodiče jsou štěstím bez sebe, že jsou všichni pohromadě.
Doktor pro mě nemá moc dobrou zprávu. Ani větší dávka morfia bolet neutiší zcela, takže
musí kulku z ruky vyndat bez umrtvení, což zní šíleně, děsivě a bolestivě. Alespoň se na
chvíli můžu soustředit na sebe, na svou bolest a nemyslím na Lovce, Nathana, ani na Erin.
Po hodině mě doktor propouští s tím, že mám odpočívat a ruku ani sebe nezatěžovat. Jednoduše bych si měl hodit nohy na stůl, vypnout a relaxovat. Ale místo toho se vydávám do Osla. Už je tma. Joshua je teď na tréninku a Erin by na něj měla čekat v nákupním centru, jako to dělá každý den, když má Josh trénink.
Musím ji vidět a dostat se k ní blíž. Zažehnout naději, že si na mě možná vzpomene.
Mám pocit, že čím déle tady není, tím víc mi něco chybí. Že něco ztrácím. Jenom nevím, co přesně. Možná ochotu dál bojovat, komukoli pomáhat. Erin má v sobě soucit a dobrotu přirozeně. Dělá mě lepším člověkem. Za to já se nemůžu dočkat, až se vrátím do města a udělám, co jsem včera zpackal. Zabiju Lovce a bude se mi rozhodně lépe spát.
Chci ho zabít. Chci mu vyrvat srdce z těla a nakrmit ho jím, ale neudělal jsem to. Erin by to neudělala. James měl v něčem pravdu. Nemůžu si hrát na někoho, kým nejsem. Ne, když tady není. Proto ji musím vidět a nabýt se trpělivostí a odhodláním.
Jak jsem čekal. Sedí v kavárně, usrkává café latté a čte si knihu. Joshuův trénink končí až za půl hodiny. Sedám si jenom jeden stůl od ní. Stačilo by se pořádně natáhnout a mohl bych se jí dotknout. Vyrušuje mě servírka a začíná na mě mluvit norsky. Ukazuju na první položku na seznamu káv a ona zase odchází.
Napadají mě stovky možností, jak ji oslovit, přisednout si k ní, pokusit se navázat konverzaci. Ale dál sedím na svém místě a po očku ji sleduju. Vůbec se nezměnila. Je pořád stejně krásná a na první pohled přátelská a milá. Naštěstí je zabraná do knihy a svého okolí, takže ani mě, si nevšímá. Ona a ty její knížky.
Váhám, ale nakonec se jí nabourávám do hlavy. Neprohlížím si její vzpomínky. Hledám cokoli, čím bych ji mohl přivést zpátky, chci najít způsob, jak zlomit Nathanovu magii. Jenomže nenacházím nic. Žádnou stopu po jeho zásahu, kterou bych mohl zrušit nebo vymazat. Jedna možnost existuje- nasadit Erin do hlavy vzpomínky, které spolu máme, city, o která já si myslím, že cítila ke mně a ostatním. To ale udělat nemůžu. O co lepší by to bylo, kdybych věděl, že to není skutečné?
Deset minut před koncem Joshova tréninku se zvedá, platí a odchází. V ruce držím její klíče a spěchám za ní, abych jí je jako ten největší gentleman mohl vrátit. Co na tom, že jsem je ukradl.
Najednou nevím, co dělat. Tak jí jenom prostě klepu na rameno, ukazuju klíče a její úsměv mě taky nutí usmát se. Alespoň malinko.
"Nerozumím norsky," zarážím ji, když na mě chrlí změť slov, kterým ani náhodou nerozumím. Možná bych měl začít brát kurzy norštiny. Jestli přežiju, až se Nathan rozhodne skoncovat s touhle hrou, naučím se mluvit tím pošahaným jazykem, dávám si slib.
"Děkuju. Musela jsem je nechat v…"
"… kavárně," dokončuju za ni. Znovu se usmívá. Snažím se vrýt její tvář do paměti.
"Ještě jednou děkuju. Už musím jít, já…"
"Počkej," zastavuju ji. Má kolem krku řetízek, který jsem jí dal na Aljašce. E.T. "Kde si ho vzala?" Nezdá se být naštvaná, že jí zdržuju. Spíš uvažuje o slovosledu v angličtině.
"Mám ho dlouho. Nevím, kde jsem ho vzala ani proč ho pořád nosím, ale cítím se bez děj divně."
"Erin," úpím zoufale. Nezvládám se chovat jako cizí. Chytám ji za ruku a zatahuju do méně rušeného obchodu s oblečením. Tváří se trochu vyděšeně. Ale většina lidí by se tvářila minimálně zmateně, kdyby vás někdo oslovil cizím jménem.
"Podívej se na mě," chytám ji za ramena. "No tak, Erin, známe se."
"Nevím, kdo jsi," kroutí hlavou a očima pátrá po lidech, kteří by jí mohli pomoct.
" jsem ti dal ten řetízek."
"To asi těžko," odfrkuje si. Má mě za idiota.
"Jo. Klidně najdu účtenku." Ani jsem si ji z toho obchodu nevzal.
"Co ode mě chceš?" obrací na mě ustrašený pohled.
"Jak se jmenuju?" ptám se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama