VS - 1.kapitola

12. února 2017 v 0:54 | Erin

Hned ze začátku jsem u prologu zapomněla na něco děsně důležitého! :D A to na varování.
V příběhu se občas (často) objevuje trochu (hodně) násilí. Takže teda varuju každého, kdo se pokusí o zdolání další kapitoly. Příběh je a bude po celou dobu vyprávěný z pohledu Joella (a ještě jednoho 'týpka'', ale o tom později).
Ten chlapský pohled byl jenom pokus a jeho výsledek si můžete sami přečíst.
Prvních pár kapitol je pomalejších, což každý může posoudit sám. Jde spíš o seznámení s životem Daritianů po obsazení planety, než přijde to 'jádro'. Nejspíš budete zmatení, protože vám nacpu mnoho jmen najednou (od názvů vesmírných těles až po jména postav), ale myslím, že se dá celkem rychle zorientovat.
Taky nejsem žádný odborník přes sci-fi, takže příběh berte trochu s nadhledem a kdybyste našli nějaké nesrovnalosti, ozvěte se. Díky! :)

,,Revoluce není jako jablko, které spadne, když je zralé. Musíte jí pomoct."
- Che Guevara




Joell


Posouvám deku výš k otcově hlavě. Celý se třese a po čele mu stéká kapka potu. Alespoň, že spí. Včera kvůli křečím nemohl ani to a já zůstal celou noc vzhůru.
Chvíli si ho jenom prohlížím a musím posoudit, že vypadá ještě hůř, než včera- myslel jsem, že tu nejhorší část nemoci má za sebou a začne se uzdravovat.
Asi ne.
Seskakuju z půdy a ocitám se rovnou k malé kuchyni. Takhle vypadá náš dům, teda něco v tom smyslu. Pouze tři malé místnosti, půdu jsme museli nedávno přidělat, protože se otcův stav stále zhoršoval.
Žije nás zde sedm. Já, můj otec, jeho nejlepší přítel Deonte, který má dvě dcery a dva syny. Moje matka a bratr zahynuli při Velké kolonizaci. Deonte měl taky ženu, ale když do vesnice dorazili pozemšťané, oddělili je od sebe a víckrát už o ní neslyšel. Nevím, co je horší. Vědomí, že jsou mrtví, nebo nevědět a pořád si schovávat malou naději, která vás den za dnem užírá. Pomalu a bolestivě.
Velká kolonizace - dvě slova, při kterých se každému obyvateli naší planety vybaví krveprolití a masakr, spoustu pozemšťanů, kteří vyskakují z létajících lodí, se zbraněmi v rukách, vypálené desítky a stovky vesnic a nespočty zabitých a ztracených Daritianů.
Z hlavy si vyklepávám vzpomínky, protože tady není čas myslet na minulost. Pokud budete vzpomínat dlouho, minulost vás dožene k šílenství. Žádná rodina v tomto kraji není úplná. V každé chybí nějaký člen zabitý při kolonizaci.
"Jak je mu?" stará se Deonte a přetahuje si přes hlavu čistou košili.
"Pořád stejně, možná hůř," odpovídám trpce a pohledem propaluju starý dřevěný stůl. Celý dům je potemnělý. Hvězda Andriola ještě nevyšla a světlo svíčky, která hoří na stole, neposkytuje ani zdaleka tolik světla, aby místnost vypadala alespoň trošku vlídně.
"Joelli, takhle to dál nejde," promlouvá tiše smutným hlasem a věnuje mi vážný pohled. Jindy jsou jeho oči zářivě modré, ale teď jsou naplněné temnotou.
"Zvládnu to," zatínám ruce v pěst.
"Jak dlouho ještě? Jak dlouho vydržíš pracovat za dva? Oni už to stejně nejspíš vědí."
"Tak dlouho, jak bude potřeba. Nedovolím jim, aby ho zabili jenom proto, že je nemocný. Uzdraví se, jenom potřebuje trochu času." Deonte na mě upírá laskavý pohled. Nemyslí si, že by to otec mohl zvládnout. Jenomže on musí. Musí žít.
Jedno ale tomu muži musím přiznat. Skutečně mám dost. Všechny práce musím zvládat za dva, aby nepřišli na to, že někdo zůstává doma. Kdyby to zjistili, došlo by k tomu nejhoršímu. Lidé z vesnice jsou na sebe hodní a snaží se mého otce krýt tím, že mi občas pomůžou, ale každý má svojí práce dost. A mimo práci mají i strach, což je zcela pochopitelné. Za těch deset let od kolonizace, co se naše planeta dostala do rukou pozemšťanů, jsme všichni doslova nasáklí strachem, především lidí ze Země a z jejich činů.
Nikdo si nemůže dovolit dlouho pomáhat synovi nemocného starce, když sotva stíhají svou práci a za nesplněné úkoly jsou nepřiměřeně vysoké tresty.
Pozemšťanům ale musím něco nechat - udržovat moc pomocí násilí a zastrašování umí výborně.
Můj otec je nemocný už dva týdny. Dva týdny se snažím zachránit jeho život. Zatím se mi to daří. A když jsem to vydržel dva týdny, vydržím to i týden další.
Pozemšťanům je jedno, kdo práci udělá. Hlavně musí být splněno vše, co po nás chtějí. Ale otce by nenechali naživu, protože by zabíral místo pro někoho dalšího, kdo je zdravý a mohl by vykonávat více práce.
"Zvládnu to," opakuju mu a on se s lehkým přikývnutím obrací ke stolu.
Do kuchyně vchází Deontův starší syn, Mychel a pokládá na stůl bochník chleba. Deonte i jeho starší dcera Karli na něj valí oči a já se snažím nedávat najevo, že s tím mám něco společného.
"Kde si to vzal?" vydechuje nevěřícně Karli.
"To je jedno," kroutí hlavou Mychel a věnuje mi krátký, spiklenecký pohled.
"Ukradl si to?!" ptá se tichým, ale výhrůžným hlasem Deonte. Probodává Mychela očima, ale on mu ho statečně oplácí. Ostatní napjatě čekají, jestli potvrdí krádež, která se zde mimochodem trestá smrtí, nebo řekne něco jiného. Ale co? Samozřejmě, že ho Mychel ukradl a já se tak trochu podílel. Tak trochu hodně.
"Ne," odpovídá rozhodně Mychel. Deonte by udělal pro klid svých dětí prakticky cokoli, na druhou stranu je to poctivý člověk a i když je jídla málo, zlodějinu by tady nedovolil. S Mychelem takhle krademe poměrně často, ale Deonte nám věří. Štve mě, že mu musíme lhát, ale s Mychelem jsme se shodli, že je lepší milosrdná lež, než hlad nás všech. A i s těmi krádežemi je jídla žalostně málo.
"Dobře." Deonte chléb půlí a jednu půlku rozdává. Druhou schovává do malého šuplíku. "Musíme zase do lesa, prý mají málo dřeva." Mychel se zaráží se soustem u úst.
"Už měsíc pořád děláme v lese - za chvíli tady žádný nebude," prohlašuje znechuceně.
"To ale není naše starost," odbývá ho Deonte. Chce ale svého syna a nás ostatní chránit Kdyby nesprávné uši slyšely, že Mychel řekl něco, co by mohlo vyznít jako vzpoura, nezabili by jenom jeho, ale i nás všechny.
Mychel se ušklíbá a pohled upírá před sebe. Při Velké kolonizaci mu bylo třináct let. Přežil jenom proto, že při útěku vlezl do malé loďky u jezera a vesloval doslova jako o život. Našli ho až druhý den, kdy první vlna pozemšťanů už přes vesnici přešla.
"Prostě uděláme, co po nás chtějí," dokončuje Deonte. Karli a Naerys, mladší dcera, se odcházejí převléct do svých služebních šatů. Dívky z vesnice chodí sloužit do domů pozemšťanů. Uklízejí, vaří, jsou jim vždy po ruce, když něco potřebují. Lidi ze Země ale jimi pohrdají stejně jako námi, takže nemáme strach, že by si na ně dovolovali až moc.
I když, nikdo neví…
Kolem šesté ráno odcházíme do lesa. Já, Deonte, Mychel a Petyr - mladší Deontův syn. Tomu je jen jenom jedenáct let, ale i on musí pomáhat. Petyr a Naerys na kolonizaci naštěstí prakticky žádné vzpomínky nemají. Mě bylo devět a po deseti letech jsou mé vzpomínky jako v mlze. Jenom jednu si pamatuju zcela čistě - tu, když dopadla bomba přímo před náš dům.
Na jeho místě teď není nic, jenom louka.
"Dneska sem nahnali snad všechny," šeptá Mychel, když si také všímá, že do lesa nemíříme jenom my, ale skoro všichni muži a chlapci z vesnice. "Já ti říkám, tohle není normální, něco se bude dít."
"Pst!" syčím na něj, "prostě to neřeš." Mychel se s kolonizací pořád nesmířil a má ve zvyku říkat věci, které by neměl. Nechci tím dávat najevo sympatie s pozemšťany. Ani náhodou, vždyť nám všechno vzali. Ale své nesouhlasy nedávám hlasitě najevo a ani nemám v plánu se bouřit. Je to nebezpečné pro nás všechny.
"Jenom nás vykořisťují. Jsme taky lidi, zaslouži-" Mychel padá na zem. Ne proto, že by upadl, ale někdo ho praštil zezadu. Obracím se a koukám na jednoho z mnoha vojáků. Ti nás hlídají při práci, nebo alespoň předstírají, že hlídají. Většinou hrajou karty, a když se nic zvláštního při práci nestane, nechávají nás být.
Teď se nad Mychelem jeden z nich sklání a nakopává ho do žeber.
"Nejsi nic, jasný?! Možná tak špína pod mýma nohama!" vrčí hlídač a znovu ho nakopává. "Dej si bacha na to, co říkáš!" S tímhle odchází a já pomáhám Mychelovi na nohy.
"Tohle už nikdy neříkej," varuju ho, "nemůžeme zvládat práci za tři, tak tak stíháme za mého otce." Mluvím tak potichu, aby mě slyšel jenom on. Mychel je sice o čtyři roky starší, než já, ale někdy se chová na dvanáct. Hlavně co se týče řečí o pozemšťanech, vykořisťování a otrocké práci. Neumí si přiznat, že je to prostě tak, jak to je. Všichni, co se kdy pokoušeli tenhle 'systém' změnit, jsou mrtví. Byli označení za zrádce a mluvit o nich je přísně zakázané. Ale zakázaných je spoustu dalších věcí, jako třeba mluvit daritijštinou. Od kolonizace je úředním jazykem angličtina, kterou tady pozemšťané zavedli.
Úkol je snadný. Kácet stromy, řezat větve, štípat dřevo a prostě dělat zásoby na zimu. Ne, že by dřevo bylo pro nás, nýbrž pro lidi ze Země, kteří žijí ve vesnici od té naší oddělené pouze elektrickým plotem. My pracujeme, oni si užívají. Takhle nějak by se to dalo říct.
"Jeden strom na jednoho," cedím skrz zuby, když padá k zemi. Takže na mě jsou dva. To nemůžu zvládnout. Nikdo nemá šanci zvládnout ani ten jeden.

***

Kolem poledne už mám všeho plné zuby. A to jsem porazil jeden strom a na polena naštípal čtvrtinu kmene. Ostatní tady jsou na tom stejně. Spalující vedro nám taky do karet nehraje. Jediné pozitivum pro nás je, že pozemšťané si hodně špatně zvykají na zdejší cyklus dne a noci - jenom jednou jsem viděl ciferník pozemských hodin, mají jenom dvanáct čísel. My jich máme dvacet, protože Daritie se kolem se své osy otáčí mnohem pomaleji, než Země, ačkoli je naše planeta o něco málo větší. Další nevýhodou pro ně je sklon osy naší planety- je totiž vodorovný, což znamená, že na 'jižním pólu' je tma po celý rok. Jenom temnota a neskutečný mráz. Na severu je zase po celý rok den a neskutečná výheň, kde se taky žít nedá. Naše vesnice leží blíž k severnímu pólu, takže tohle období jsou přes den vedra, ale v noci je zima, protože planeta přes noc stihne vychladnout. A na to nejsou zvyklí ani lidi ze Země, ani zvířata nebo rostliny, které sem přivezli.
Naštvaně sekám do stromu. Podruhé se ale strefuju do suku, a sekyra mi vylétává z ruky a zarývá se do země. Sedám si na kmen a utírám si do rukávu pot z čela. Andriola svítí svou jasnou žluto-oranžovou barvou. Pozemšťané mají prý hvězdu, která se jmenuje Slunce. To jméno se mi líbí.
Podle polohy Andrioli na obloze odhaduju, že každou chvíli musí zaznít tři údery do gongu, které oznamují hodinovou pauzu. Ani si v duchu nestíhám odhadnout, za jak dlouho, když se ta spásná 'hudba' rozlévá po krajině
Zakláním hlavu a prohlížím si paprsky procházející skrz větve stromů.
"Dneska na něj nepřijdou," ozývá se mi za zády známý hlas. Ani se nemusím otáčet a poznávám hlas otcova nejlepšího přítele. Deonte si sedá vedle mě. Je o něco málo starší, než můj otec, ale oproti tátovi působí jako mladíček.
"Máš pravdu. Dneska to bude mnohem horší."
"Nejspíš ano. Nikdo nemůže splnit svůj díl práce. Mám strach." Když se pozemšťané rozhodnout dát nám víc práce, než jsme schopní udělat, znamená to jediné. Bude se umírat. Ale jak, to nikdo neví. Minulý rok prostě náhodně vybrali šest lidí a ty před zraky všech popravili, pro výstrahu, a protože mohou.
Nebo si alespoň myslí, že mohou.
Ze školy si pamatuju, že nám učitelka vyprávěla o dvou válkách, které na Zemi byly. A že prý málem byla i třetí, ale tu zastavilo objevení Daritie a života na naší planetě. Každopádně jsem nikdy nepochopil, proč válčili. Proč se chovají tak, jak se chovají - my jsme jim nikdy nic neudělali.
Deonte není muž, který by upřednostňoval sebe před svou rodinou. Má strach o své blízké, ne o sebe.
"Karli a Naerys jsou v bezpečí. Nikdy si nevybírají holky, je jich málo," pokouším se najít alespoň něco pozitivního.
"Já vím. Ale pořád je tu Mychel, Petyr a ty." Popravy pro výstrahu se konají jednou za půl roku, za rok určitě.
"Jaké to tady bylo?" ozývám se z ničeho nic tiše.
"Hm?"
"Před kolonizací."
"Nevzpomínáš si?"
"Skoro ne," přiznávám.
Bylo mi devět v době, když sem přišli. Nevím, jaké to tady bylo, protože jsem to bral jako samozřejmost. V hlavě mi sice utkvělo pár vzpomínek, ale nevybavuju si moc detailů.
"Krásné," usmívá se Deonte, "nejdůležitější ale bylo, že jsme byli svobodní," dodává trochu tišeji, protože nikdy nevíme, kde jsou hlídky.
"Mychel odvedl Petyra?" měním raději téma. Byla chyba ptát se na minulost. Tu změnit nemůžeme, je třeba se soustředit na přítomnost.
"Ano." I když žijeme, jak žijeme, děti dál chodí do školy. Po zaznění gongu mají půl hodiny na to, aby dorazily do malé školy, kde se pak tři hodiny učí číst, psát, počítat, mluvit anglicky, dívky se učí, jak obsluhovat pozemšťany a nebýt moc nápadné. Pak se taky prý ve škole učí základy dějepisu, ale ne o Daritii, nýbrž o Zemi, i když to dětem k ničemu není. Taky trocha zeměpisu, především ale dětem do hlavy vtloukají, jak mají lidi ze Země poslouchat a že kolonizace je dobrá věc. Jenomže všechny děti ví, kdo zabil jejich rodiče nebo sourozence, babičky a strýce.
"O Mychela se bojím nejvíc z vás."
"Proč?"
"Pořád říká věci, které by nahlas říkat neměl. Dneska unikl, ale jednou mu štěstí přát nebude. Zabijí jeho, mě, tebe, děvčata… musí přestat myslet na to, jak," Deonte se rozhlíží, nikdo kolem není. Ale i tak mluví mnohem tišeji. "jak se vzbouřit."
"Já vím," zvedám se a oprašuju ze sebe jehličí a hlínu. Beru znovu sekyru do ruky.
I když máme pauzu, pouštím se do práce a Deonte se ke mně přidává. Pobrukuje si nějakou veselou písničku a nevypadá, že by měl strach, že se mu něco stane. Všechny písně, až na hymnu naší země, oslavující kolonizátory, jsou zakázané.
Musím se usmát. Tenhle chlapík je vždy tak klidný a beze strachu dělá věci, které by jiní neudělali ani s jistotou, že se jim nic nestane. A vždy mu všechno prochází. Už mnohokrát mu šlo o krk, ale vždy z problému hladce vyklouzne.
Jakmile se nám do uší dostává klapot koní, Deonte utichá a oba přestáváme štípat dřevo. Kousek od lesa na prašné cestě zastavuje kočár tažený koňmi. Takhle se prý lidé na Zemi přepravovali před dlouhou dobu. A někteří prostě mají chuť si vše opakovat, připadají si bohatí. A já si připadám jako ve špatné komedii - pozemšťané jsou skutečně zvláštní. Ale když má peníze, může si dělat, co chce.
Z kočáru vystupuje honosně oblečený mladík, možná mladší než já. Na sobě má nechutně blyštivou červenou košili, bílé kalhoty, nablýskané černé boty a přes ramena má hozený bílo-červený kabát. Kdyby se nedíval mým směrem, asi bych se začal smát. O takové době na Zemi nás krátce učili ve škole, ale nevzpomenu si.
"Hej, ty!" volá mladík docela silným hlasem a ukazuje na mě. "Pojď sem." Vrhám po Deonteovi vážný pohled, veškerý smích mě přechází a zasekávám sekyru hluboko do dřeva.
Přicházím až k němu s pohledem zarytým hluboko v zemi.
On hrabe v kapse a snaží se v ní něco najít. Pak vytahuje jeden stříbrňák a hází ho kousek ode mě. Takové triky ale už znám. Čeká, že po něm skočím jako slepice po flusu, já se ovšem ani nehnu. Na tváři se mu objevuje lehký zákeřný úsměv. Jenom koutkem mysli vnímám jeho osobního strážce, který je připravený se na mě vrhnout kdykoli, kdy dá kluk rozkaz, nebo se jim bude zdát, že se chystám k něčemu nebezpečnému. "Seber to." Beze slov se ohýbám a beru minci do ruky.
"Pane?" podávám mu ji, on si ode mě minci bere a znovu ji zahazuje. Zatínám zuby a znovu mu ji podávám. Zkouší, co vydržím. I po deseti letech se sebou někteří Daritiané takhle zametat nenechají. Končí špatně. On chce, abych se mu postavil a dal mu tak měl důvod na mě poslat jeho osobní gorilu. Když mu ji podruhé podávám bez jediné známky vzdoru, začíná být naštvaný. A naštvaný pozemšťan rovná se mrtvý Daritian.
Zase kousek kulatého kovu zahazuje.
Ani se nemusím otáčet, abych zjistil, co si Deonte myslí.
Nesmím ho naštvat, mohlo by to dopadnout hůř, než když udělám, po čem jeho zkažené srdce touží.
"Seberte si ji sám," prohlašuju nuceně, s nulovým vzdorem v hlase. Ale to už je mu jedno.
"Ještě si nepochopil, kde je tvoje místo?" říká rozčileným hlasem. Je mi jasné, co přijde.
Z kočáru vyskakuje jeho osobní stráž, povaluje mě tváří k zemi a přetahuje mě něčím dřevěným přes záda. První rána je vždycky ta nejhorší, takže se mi zatemňuje před očima, ale při dalších už jsem schopný trochu vnímat. A všímám si i špinavé mince, která padá ho hlíny. Schválně začínám házet rukama, abych na ni naházel nějakou zeminu a jehličí a schoval ji tak.
Když mi věnuje třináctou ránu, nechávají mě ležet a se smíchem naskakují do kočáru a ujíždí. Deonte je u mě v okamžiku, kdy jsou pryč, a pomáhá mi na nohy. Já se šklebím bolestí, protože mám pocit, že mi na záda nasypaly rozžhavené uhlíky. Všechno pálí a bodá, ale žiju.
Deonte mě odvádí k malému potoku, který protéká lesem. Tam mi sundává košili a já se namáčím do studené vody. Všímám si, že košile je zezadu roztrhaná a nasáklá krví.
"Promiň," špitá Deonte, když mi omývá krev z ran.
"Za co?"
"Jenom jsem se díval…"
"Kdyby ses mi pokusil pomoct, zabili by tě," přerušuju ho.
"Třeba ne." Já na projev jiného názoru jenom kroutím hlavou, ale do krku mi vjíždí ostrá bolest. Vždycky mi vtloukali do hlavy, že když budu svědkem něčeho takového, mám jenom zatnout zuby a přemoct touho po pomáhání. Pomoct je sice šlechetné, ale taky hloupé.
"A třeba jo. Co by pak dělaly tvoje děti?" Já jsem jediné dítě v domě, ehm… v té naší chatrči, které není Deonteovo.
"Jednou to stejně přijde. Já ani tvůj otec tu nebudeme věčně, Joelli. Pak to bude na tobě a Mychelovi."
"Pokud se nějakého pak dožiju," křením se.
"Takhle nemluv." Konec pauzy označují dvě rány gongu za sebou a do deseti minut se znovu pracuje. Tentokrát ale ne každý za sebe, ale všichni dělají na jednom stromě. Tímhle tempem zvládáme patnáct stromů rozsekat na malá polena a dalších pět začít. Fungují tu tři skupiny po dvaceti mužích, takže to je dost slušné skóre. Já sedím na kmeni a sekám vsedě polena na třísky. Ty se jim budou taky hodit.

Další část

Předešlá část


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Shō Shō | E-mail | Web | 13. února 2017 v 7:25 | Reagovat

Zdravím!

Nejspíše bych měl začít poklonou... Tedy klaním se a pokračovat budu odpovědí na úvodní řeči, které moc rád nemám. Hehe.
Varování ohledně násilí je poněkud k ničemu. Jedná se o kolonizaci a tak je jen jasné, že násilí bude projíždět povídkou ve velkém. Nebylo třeba to zmínit. ^^
Odkázání na to, že je prvních pár kapitol pomalejších s přidáním hodně jmen a názvů vesmírných těles... Proč si tu povídku tak shazuješ? oO Hodně knih, filmů, seriálů, anime, etc. má pomalé rozjezdy pro seznámení. Mě osobně se to líbí. Jenomže když to napíše sám autor před své dílo, je to jako by připouštěl, že je to ve své podstatě nudné a na svižnější věci si musíme počkat...
Odbornost na sci-fi... Head up. Na to je odborníků pomálu. Avšak existuje Google, takže si spoustu věcí můžeš vyhledat. ^^

---

Nyní k příběhu a samotné první kapitole. Osobně nemám rád dlouhé časové skoky od něčeho k něčemu. Musím ale říct, že tady to tvému příběhu prozatím neškodí. Příběh pokračuje svým stylem, ukazuje novinky, ohlíží se do minulosti a lehce odkrývá stín budoucnosti. Jediné co mi v něm chybí je trochu více detailů. Jednoduše řečeno se nacházíme na cizí planetě Daritie a čtenář se dozví jenom to, že hlavní postava jde do lesa. Ne, neříkám, že je to špatné (Jak už jsem sepsal, celkový dojem příběhu je skvělý.), ale neškodilo by vložit nějaké odlišnosti jako jsi to udělala v upřesnění pólů, chladu a tepla noci a dne Daritie oproti Země.
Například u toho lesa, když se k němu blíží, tak proč ho trochu nepopsat. Jsou stromy stejné nebo jiné? Velké nebo malé? Zelené nebo rudé? Roste tam něco zvláštního? Žijí/la tam nějaká zvířata? Tak samo by se to dalo aplikovat na architekturu. Jak se dá předpokládat, tak vše postavili Daritiané. Mají jejich domky nějakou odlišnost ect.
Avšak to je jen můj osobní názor, který nemusíš brát nikterak vážně. Když něco čtu, nebo na něco koukám, tak krom samotného děje pohlížím i na zvláštnosti ohledně těch detailů, které jsem popsal. Chtě či nechtě si stvořila svět i rasu a já bych se o obou rád dozvěděl něco více. ^^

Nyní ku dvěma věcem, které mne trochu překvapily.
První věcí je škola, kde se Daritiané učí angličtinu, PSÁT a POČÍTAT. oO Proč takové věci pozemšťané dělají? Jak se dá z příběhu pochopit, lidé se k nim chovají jako k méněcenné rase. Používají je pouze jako pracovní sílu… Používají je jako otroky. Proč jim tedy umožňují aby se učili? Angličtinu chápu. Domluva musí být, ale počítat a psát?  I když jak nad tím teď tak přemýšlím, nejspíše je to rozumné. Jak jinak zničit jejich jazyk a všeobecně víru a znalosti o jejich světě. Postupem času by zahynuly všechny znalosti ohledně Daritianské kultury. – Beru výtku zpět! Klaním se až k zemi. Dobře promyšlené. xD

Druhou věcí jsou puchýře na rukou rozedřené do krve. Ehm, pracují již deset let a dělají manuální práce. Myslím, že ruce již musí mít samý mozol a přizpůsobené tvrdé práci. Puchýře by měli býti už pouze vzácností. Řekl bych, ale… Nejsem si tím zcela jistý. Hehe.

Závěrem…
Omlouvám se za poněkud delší komentář.
Dílo mne opravdu nadchlo a já se těším na další díl. Budu doufat ve více detailů a celkově se těšit na to, co se z toho vyklube. Vytvořila sis podklad pro mnoho různých cest a já se nemohu dočkat toho až uvidím kterou se vydáš. ^^

2 Erin Erin | Web | 13. února 2017 v 22:02 | Reagovat

*Musí otevřít dvě obrazovky, aby mohla odpovídat na koment a zároveň neztratit nit :D*

Nepřijde mi, že příběh nějak moc shazuju :) Kdybych to chtěla udělat, do původních keců napíšu rozhodně něco jinýho, než varování (které bylo na popud člověka z 'původních dob', který mi vyčítal až moc brutality a násilí *krčí rameny*). Někomu to prostě nedojde, no :D To v těch úvodních kecech je prostě v souhrnu to, co mi někteří vyčítali před restartem, tak proč na to neupozornit :) Lepší, než pak poslouchat, že se někdo neorientuje kvůli množství jmen, že se mu dělá zle ze zabíjení a krve a podobný bláboly. Ale beru tě za slovo a příště v úvodníku nebude nic, kromě obrázku :D *skautský slib*

Hele, tohle je jediný velký časový skok, dál už je to celkem plynulé a jde maximálně o pár týdnů, rozhodně nemám v plánu někdy v budoucnu skákat o deset let dopředu :) Detaily si beru k srdci, máš pravdu a díky za upozornění. Sice nevím, jestli dokážu, abys byl spokojený, ale budu se snažit, když už to čteš!  :) Beru to jako svou osobní výzvu! :D

I když si to vzal zpátky, něco mi to dalo. A to, že bych měla nejspíš trochu víc vysvětlovat. Občas si asi myslím, že mi všichni vidí do hlavy a tím pádem je to jasné - určitě se to pokusím napravit.

K té druhé věci se nevyjadřuju a jenom se plácám do čela... člověk to může číst po sobě stokrát, ale logično občas nespíná. Lepší, "než plešatý muž s mastnými vlasy..."

Určitě se neomlouvej, já si ráda počtu a fakt moc děkuju, za chválu, upozornění a ochotu :)

3 Shō Shō | E-mail | Web | 14. února 2017 v 6:44 | Reagovat

[2]: Také mám někdy tenhle dvojobrazovkový problém, když odpovídám na tvůj komentář. xD

Někdo ti tedy vyčítal mnoho násilí? oO Abych pravdu řekl, je to zatím slabý odvar násilí. Čekal bych ho mnohem více. Nechápu jak někdo mohl říct takovou kravinu. *Přemýšlí, že zrekonstruuje starou nedodělanou povídku, aby lidé viděli jak násilí opravdu vypadá. xD* V tomhle případě už úvodní řeči chápu. ^^

Ten časový skok výtkou nebyl, jak už jsem napsal, tak se do příběhu hodí. Devítiletý hlavní hrdina by byl poněkud k ničemu. xD ¨
Detaily – Budu se tedy těšit. *w* Jsem zvědav jak se s tím popereš. x)

Vysvětlování a logično... Plešatý muž s mastnými vlasy zní velmi dobře. xD Někdy ho někde požiji. xDD Avšak těmi dvěma odstavci se není třeba trápit. Logika občas zaskřípe všude a to, že nelze vidět do autorovy hlavy jakbysmet. ^^

Díků není třeba. Mě debaty tohoto typu (Rozebírání kapitol s autorem) baví, takže děkuji spíše já. ^^

4 Erin Erin | Web | 20. února 2017 v 18:45 | Reagovat

[3]:
Tak ten příběh je teprve na začátku, takže co se násilí týká, asi zatím není na co si stěžovat. Ale bude trochu hůř, no. A v tom stádiu už jsem dostala echo, že je to na někoho přes čáru :)

5 Shō Shō | E-mail | Web | 21. února 2017 v 7:06 | Reagovat

[4]: Hele, sadista nejsem, ale v tomhle není nikdy hůř. Mnoho lidí se bojí popisovat násilí.. Nevím, jestli neví jak na to, nebo se prostě bojí, ale je to škoda. Když se to hodí, tak proč ho nepoužít? A tady se bude hodit ve velkém. Přidá to do povídky ten pravý rozměr i realitu.
Jsem vážně zvědav jak si s tím poradíš. Dle scény s mincí by to mohlo být nanejvýše zajímavé.

Jen malá rada, v tom násilí se nijak necenzuruj. Pokud už něco nakousneš, tak tak učiň. Nic bych neřekl, kdyby to byla povídka o.. (Teď nevím.) ..o romanci a slaďoučkých žvástech vyhánějících cukrovku. Jenomže tady se hodí, mělo by tu být tak ať to je. V tomhle případě si tato povídka sama hledá určitou skupinu čtenářů a není úplně pro všechny. ^^

Já držím palce a těším se na další díly. x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama