VS - 2.kapitola 1/2

23. února 2017 v 23:56 | Erin |  Volání svobody


Myslela jsem, že počet znaků na jeden článek blog.cz během mé cca roční pauzy vyřešil. Očividně ne, takže začíná nutné dělení kapitol a nedá se s tím nic udělat (nebo alespoň já o ničem nevím). Každopádně přeju příjemné počtení! :)



Kupodivu se ten večer nic neděje. Žádné tresty za nesplněnou práci. Po nikom nic dalšího nechtějí.
Je to zvláštní.
Sedím obkročmo na židli čelem k opěradlu a Karli mi na záda pokládá mokré utěrky. Krásně to chladí a mně se trochu ulevuje od bodavé bolesti, která mi do zad vjíždí při sebemenším pohybu. Karli mi sdělila pouze to, že mám na zádech nějaké modřiny. Už mockrát jsem viděl následky něčeho podobného, a jen modřiny z toho nebyly, ale nebudu to víc řešit. Nemám jak.
Opatrně se zvedám a koušu do jazyka, abych obličej nekřivil bolestí. S velikou námahou se vytahuju na trámy a dostávám se na naši provizorní půdu, kde otec spí. Nevypadá ani o trochu líp, celý se třese a na dotek je vařící. Snažíme se mu dávat studené zábaly, ale nezabírají.
"Tati?" šeptám potichu a lehce s ním třesu. On však nic neříká, nereaguje. Mučednicky vzdychám a posílám tichou prosbu ve svém rodném jazyce směrem k obloze, na které září dva měsíce - Isidorius aSarwar, na které vidím díky dírám ve střeše. Chvíli naivně čekám, že se třeba ozve spravedlnost a otec se uzdraví, ale on dál jen tiše oddechuje. Dýchání mu začalo dělat potíže asi před třemi dny a já začínám mít vážné obavy.
Zase slézám dolů. Deonte zrovna rozdává druhou polovinu chleba a poslouchá vyprávění Naerys ze školy.
Daritijština je sice zakázaná, ale nikdo z obyvatel Daritie si nepřeje, aby úplně zanikla. Když jsme si na sto procent jistí, že nás nikdo neodposlouchává, Deonte rychle tichým hlasem přepne na naši mateřskou řeč. Naerys i Petyr vědí, že jí mluvit smí jenom doma a jen někdy. Je to jedna věc, kterou nám pozemšťané vzít nemohou. Svým způsobem porušujeme zákony, ale já si připadám, že alespoň takhle bojujeme proti tomuto zvrácenému systému.
"Tak co?" zajímá se Deonte a otáčí se ke mně.
"Jíst nebude," vrtím hlavou. Začíná mi docházet jedna děsivá skutečnost. Mozek chápe, co se děje, ale srdce si to odmítá přiznat.
"Jak je mu?"
"Jak to mám vědět?!" utrhuju se na něj. "Nevím, jasný! Vůbec mě nevnímá." Všichni v tu chvíli na mě koukají soucitným pohledem plným lítosti. "On nezemře!" oznamuju jim hlasitě.
"Joelli…"
"Ne-zem-ře!" hláskuju pomalu, aby mi rozuměli. Aby mi rozuměli všichni. Věnuju jim pohled, kterým je upozorňuju, ať se ani nepokouší mě přesvědčovat o jiné možnosti. Beru si svůj kus chleba a znovu se dostávám na půdu.
Sedám si vedle otce a čekám, až všichni půjdou spát. Jsem neskutečně utahaný, ale něco mě drží při vědomí - představa, že by otec mohl zemřít ve spánku a já si jako největší blázen myslím, že tomu zabráním, když se posadím vedle.
Sedím namáčknutý v rohu a oči se mi začínají zavírat. Vím o sobě, že jsem schopný vsedě i usnout, ale oklepávám se a znovu oči dokořán otevírám. Dělám pár prudších pohybů a v zádech se ozývá bolest, která mě zase naplno probouzí.
Poslouchám, jak otec oddechuje, když najednou se jeho ruka dotýká té mojí.
"Tati? Tati?!" šeptám a nakláním se k němu.
"Joelli," chrčí a bezmoc v jeho hlase mě zasahuje jako rána pěstí. "Musíš…"
"Co? Co musím?"
"Klíč," vydává ze sebe. Blouzní, dochází mi. Jenomže on pokračuje a jeho slova dávají smysl: "Berou lidem… svobodu. Ale nehorší věc je, že nám vzali naději. Nenech si ji vzít. Prosím," šeptá a jeho tělem začíná otřásat ošklivý kašel. Trvá skoro minutu, než se znovu pořádně nadechuje.
"Ale…"
"Prosím!" Jeho hlas zní naléhavěji a ruku mi tiskne silněji, než bych čekal, že bude v tomto stavu schopen. "Nedovol jim, aby tě připravili o naději. Je to jediná věc… mocnější než strach." Je to jenom vteřina, když najednou cítím ostrou bolest v dlani. Prudce se vytrhávám, ale je to jenom instinkt. Prohlížím si dlaň, na které se začíná objevovat stružka krve. Všímám si, že otec v ruce svírá malý nůž a já nevím, co dělat.
On mě schválně zranil? Kde to vzal? Připravuje ho nemoc o rozum?
"Podej mi ruku," chraptí a já mu podávám tu zdravou, on ale vyčerpaně kroutí hlavou. Natahuju k němu tedy levou ruku a on mi až bolestivě začíná svírat zápěstí. Něco studeného mi tiskne do dlaně a já ve světle Isidoria aSarwara poznávám, že jde o něco kovového, co je zavěšené na šňůrce z kůže. "Schovej si to. Je to moc důležité." Po těchto slovech jeho stisk ochabuje, obrací se na bok a zase usíná.
Utírám přívěšek zašpiněný od krve do košile a ránu na dlani si obvazuju kusem látky. Věc, kterou mi otec dal, si dávám kolem krku a zastrkávám pod košili, zítra budu mít hodně času prozkoumat, co je to.
Spánku se bráním ještě nějakou dobu, ale nakonec stejně usínám. Na rozdíl od pozemšťanů můžeme svoje sny zcela ovládat a můžeme si nechat zdát, o čem jen chceme. Schopnost ovládat sny přichází s věkem, tudíž malé děti se svými sny nezmůžou nic. Dřív jsem ve 'snech' cestoval do dob před kolonizací, ale to jsem se rychle odnaučil. Člověka to ničí. Je to tak dva roky, co jsem zaslechl jednoho vojáka, jak se svým kolegům chlubil, že spal a zároveň byl při vědomí. Říkal tomu lucidní snění a vychvaloval se, jak kdyby uskutečnil nějaký převratný objev. Musel jsem Mychela tenkrát hodně krotit, aby se nesmál moc nahlas. Říct tomu vojákovi, že většina patnáctiletých dětí z Daritie si může se sny dělat, co chce… nebyl by nadšený.
Probouzí mě neurvalé bušení na dveře. Prudce sebou trhám a bouchám se hlavou o jeden z mnoha sloupků, které drží střechu.
"Otevřete! Okamžitě!" řvou vojáci zvenku. Co nejopatrněji, ale zároveň nejrychleji se snažím slézt z trámů, abych jim mohl otevřít, ale Mychel mě stíhá předběhnout. Na nohách je i Deonte. Karli, Naerys a Petyr zůstávají zalezlí, i když pochybuju o tom, že spí.
Mychel otevírá dveře a dovnitř vstupuje velitel zdejšího oddílu vojáků. Odpovídá za všechno, co se tady stane, především abychom plnili zadanou práci a chovali se, jak nám přísluší.
"Theoddoc Aklssor je kde?!" vyštěkává velitel a přejíždí nás očima. Polévá mě ledová sprcha. Chtějí mého otce. Jestli zjistí, že není při sobě, že nemůže pracovat, že…
"Spí," odpovídá pokorně Deonte, "pokud jde o nějaké zdravotní potíže, jeho syn se o to postará - jsem si tím jistý, viď Joelli?"
"Cože?" valím na něj oči, protože přicházím prakticky o všechno, co říkal. Ale vidím na něm, že se čeká souhlas. "Jo, jistě." Velitel mhouří oči a studuje Deonteho. Mychel se raději dívá jinam a všechnu svou nenávist filtruje tím, že zatíná ruce v pěst.
"Co je s Theoddocem?"
"Dneska se mu udělalo špatně z horka a trochu blouzní. Nic, co by přes noc nevyležel, zvláště když se trochu ochladí," ukazuje Deonte na trámy, kde spí můj otec.
"Dobře," souhlasí velitel a já se pokouším nedávat najevo, jak se mi ulevuje. "Ty půjdeš taky," ukazuje velitel na Mychela.
"Půjdu raději já, můj syn…"
"Drž hubu!" vrčí velitel a Deonte skutečně utichá. Jeho oči ale mluví za něj, prosí syna, aby se ovládal a neudělal nějakou hloupost. "A vy dva pohněte, nemám na vás celou noc." S Mychelem vycházíme ven a já se nadechuje vlažného vzduchu.
"Co to má znamenat?" ptá se mě Mychel tiše.
"Prostě buď zticha, nic nám neudělají," oznamuju potichu a doufám, že mám pravdu. Taky by se to mohlo pořádně zvrtnout. Sice se to ještě nestalo, ale jak pozemšťané rádi říkají, všechno jednou poprvé.
Můj otec se vyučil lékařem ve městě, až po škole se s mou matkou přestěhovali na venkov. Byl a zůstal jediným člověkem ve vesnici, který umí pořádně lidi léčit. A i teď, když někdo onemocní, chodí lidé za ním. Dokonce i pozemšťané, protože často chytnou nemoci, proti kterým jsme my imunní. Jsou tady deset let a mají ohromně pokročilou techniku - ale na to, aby se vypořádali se všemi nástrahami, je jedno desetiletí zatraceně málo. Ale 'oplácí' nám stejnou mincí. I oni sem přivlekli spoustu pro nás neznámých nemocí. Vždy jsem chodil s ním. Ale ne proto, že bych chtěl já nebo táta. Vojáci mě brali něco jako pojistku, aby otce nenapadlo nemocným ještě víc přitížit jako pomstu. A díky tomu jsem získal pár vědomostí, které se můžou do budoucna hodit.
Stejně jako kdysi brávali mě, tak teď si jako svou 'pojistku' vzali Mychela. I když pro ně nepředstavujeme skoro žádnou hrozbu, mají strach a teď nás potřebují. Dávno mi došlo, že velmi neradi žádají o pomoc, musí to pro ně být ponižující. Ale jestli je Daritie jenom z poloviny tak rozmanitá, jak jsem slyšel o Zemi, tak i jediné kousnutí malého hmyzu může znamenat smrt. Otec samozřejmě umí léčit Daritiany. Za pochodu se ale naučil dost o léčbě pozemšťanů, kteří se nakazili našimi nemocemi, pokousalo je naše zvíře nebo otrávila naše rostlina. Z poloviny případů šlo o metodu 'pokus a omyl'. Musím uznat, že takhle zpětně byl táta poměrně úspěšný, ale pár pozemšťanů mu pod rukama zemřelo. Kdyby byl běžný Daritian a způsobil smrt někoho ze Země, hned by ho zabili. Ale nejbližší větší město není zrovna blízko, a když je lékař potřeba okamžitě, roli hrají i vteřiny. Takže to, co uměl, mu vynášelo jakousi imunitu.
Jdeme mlčky, na cestu nám svítí Isidorius a Sarwar. Jejich světlo ozařuje velké listy stromů druhu Aeon. I po letech jsou pozemšťané stále na prak, když vidí, jak se v závislosti na teplotě mění barva listů. Ve dne bývají tmavě modré, fialové, skoro až černé, aby vstřebaly co nejvíce světla z Andrioly. S ochlazením se jejich barva postupně mění na temně rudou až světle růžovou. Nejlepší na těchto stromech je jejich dřevo - nevydrží hořet a moc déle, než jiné, ale při hoření se nevytváří žádný kouř. Pálit listy se naopak nevyplatí - nejenom že jde z ohniště dým barvy listů, ale listy obsahují halucinogenní látky. Pár 'sjetých' pozemšťanů už jsem viděl, dokonce to dělají záměrně.
Mychel do mě šťouchá loktem a já se vracím do reality.
Dost mě překvapuje, když se zastavujeme před domem velitele.
Očividně je námi znechucený, ale naznačuje, ať jdeme dovnitř. Líbí se mi ten pocit, kdy bych mu mohl říct, že pomáhat nebudu. Vím, že by mě k tomu stejně nakonec donutil, ale na tom už nezáleží. Jenom, že tady ta možnost je, mi připadá skvělá.
V domech pozemšťanů jsem byl už mockrát, takže mě nepřekvapuje vlna studeného vzduchu, který se line z klimatizace, naleštěné podlahy, velké prostory ani mísy s ovocem všech barev, tvarů a velikostí, které ani neumím pojmenovat. Tentokrát já vrážím do Mychela, aby se vzpamatoval.
"Na co čumíš?!" všímá si Mychela i velitel. Mychel mu odvážně pohlíží do očí a zatíná ruce v pěst. Divím se, jak dobře zvládá udržet nervy na uzdě.
"Omluvte ho, nikdy neviděl…" začínám, ale přerušuje mě.
"Přestaň plýtvat mým časem a pojď," ukazuje na schody. Mychel zůstává v prvním patře s jedním vojákem a já sám s velitelem Andropovem pokračujeme do patra. Zavádí mě chodbou do pokoje, ve kterém svítí tlumená lampa. Stoprocentně dětský pokoj, všude na poličkách jsou hračky, většinou panenky, kočárky a obrázky princezen.
V posteli je uložená malá dívka a její matka jí zrovna hladí po tváři.
"Díky bohu," oddechuje si žena a vstává. Jenom okrajově si uvědomuju, že Andropov zavírá dveře.
"Co jí je?" ptám se opatrně. Je to poprvé, co mám sám někomu pomáhat.
"Na to máš přijít ty!" ozývá se velitel naštvaně.
"Zlato," oslovuje ho žena a obrací se na mě, "má vysoké horečky, celý den spí a vidí věci, které neexistují."
"Můžu?" ukazuju k dívce, které může být tak sedm, osm let.
"Samozřejmě," přikyvuje žena a já raději ani nechci vidět, jak se tváří velitel. Dotýkám se jejího čela. Má snad ještě větší horečku, než můj otec. Umírá, stejně jako on.
"Nesnědla něco? Některé plody vypadají jako ty ze Země, ale jsou… jedovaté," dodávám a snažím se nedívat se směrem, kde stojí Andropov.
"Předevčírem byla venku s ostatními dětmi, jsem si ale jistá, že se držely poblíž." Všímám si, že má od lokte až k zápěstí sádru.
"Má zlomenou ruku?"
"Bolela ji, nejspíš je naražená, tak jí náš lékař dal dlahu, aby s rukou nehýbala." Z naražené ruky normálně horečka a halucinace nebývají, překvapivě.
"Potřebuju lékárničku. A taky jí to musíte sundat," ukazuju na dlahu.
"Ty mi nebudeš říkat, co…"
"Danille, udělej, co chce," prosí ho manželka a znovu se obrací na mě, "proč je nemocná, co se stalo?"
"Myslím, že ji něco kouslo," odhaduju.
"Panebože," lapá po dechu žena a v očích se jí objevují slzy. Velitel zatím sundává své dceři dlahu a Daritianka, která tady dělá služku, mi přináší velikou lékárnu.

Další část

Předešlá část

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama