VS - 2.kapitola 2/2

23. února 2017 v 23:57 | Erin |  Volání svobody
"Proboha!" kleje manželka velitele podruhé a dává si ruku před pusu, když spatřuje ruku své dcery. Žíly na ruce má vystouplé a načernalé. Pohled to není zrovna hezký. "Co se s ní děje?"


"Bodla ji haellean." Velitel sebou cuká, když slyší slovo v daritijštině.
"To je co?"
"Prostě létající hmyz, nemám pro to název v angličtině." Problémy se slovní zásobou normálně nejsou, ale co se zvířat a rostlin týká, je to něco jiného. Pozemšťané samozřejmě začali dávat živočichům a rostlinám na Daritii svoje jména, ale nikdy jsem se neobtěžoval s tím učit se je. Ani nemáme jak, slovník nám nikdo nedal. "Stejně jako vaše vosa dává žihadla, jen větší. S žihadlem je spojené kladélko. Do těla se dostane jed ze žihadla a taky larva. Čím je larva větší, tím víc jedu do těla hostitele vypouští - proto takhle vypadá," ukazuju na černající žíly. Naštěstí vím, co dělat. Haellean může za smrt mnoha pozemšťanů. Dokud tady lidé ze Země nebyli, nemuseli jsme to řešit. Nás sice taky bodne, ale stačí vytáhnout žihadlo a víc řešit nemusíme. Naše imunita larvu zlikviduje sama. Ale tohle je další rozdílná věci mezi námi a pozemšťany - jiná obranyschopnost. Proto se larvám v jejich těle daří a rostou rychle. Zítra večer by ta dívka už nejspíš nežila. "Kdy jí lékař dal anestetika?" Normálně by určitě nespala. Mít v těle parazitického červa bolí, zvláště tak malé dítě. Rozhodně by tak klidně neležela, kdyby jí někdo ke spánku trochu nepomohl.
"Je to tak čtyři hodiny zpátky, brečela bolestí a nemohla spát," prozrazuje její matka a utírá si z tváře jednu zbloudilou slzu. Nedivím se, takový červ moc rád putuje mezi svaly a tkáněmi.
"Hm," prohlížím si vybavení lékárničky. "Potřebuju led a tužku," oznamuju veliteli.
"Skoč pro ty věci, Dane," nabádá žena velitele. On se tváří, že mě jen velmi nerad nechává samotného s rodinou, ale stejně odchází. "Bude v pořádku?" otáčí se na mě se strachem v očích.
"Bude," ujišťuju ji, ale jistý si nejsem. Netrvá ani tři minuty a Andropov přináší led.
"Jak to chceš dostat ven?" chce hned vědět a prsty nervózně ťuká po pouzdře zbraně. Přitahuju si židli blíž k její posteli.
"Haellean nemá ráda zimu, takže když se ochladí, vystrčí hlavu ven, aby zjistila, co se děje. Pak ji stačí jenom namotávat na tužku."
"Bolí to?" ptá se velitelova žena. Co jí asi na to mám povědět? Rozhodně to nešimrá.
"Dělej, co je třeba," dává mi Andropov herdu do zad a já s bolestnou grimasou vyskakuju na nohy. Nemohl to vědět, ale zastavit přirozenou reakci těla na náhlou bolest nejde zastavit.
"Co to bylo?" mhouří oči velitel a já na chvíli těkám pohledem k jeho ruce. Odepnul pouzdro se zbraní.
"Bolí mě záda," říkám jen.
"Co s nimi máš?" ptá se jeho žena a skutečně zní starostlivě. To mě zaskakuje. Pozemšťané se o nás většinou nezajímají.
"Nic vážného."
"Danille, jak může pomoct Anette, když je sám zraněný? Dej mu alespoň nějaké léky proti bolesti." Soucit. Vážně? Byl bych radši, kdyby tady řvali a nadávali, jak jsem k ničemu a že oproti nim nejsem nic. Takhle by se mi do hlavy nemusela vkrádat zrádná myšlenka na hodné pozemšťany, kteří pro mě do teď existovali jenom v mojí hlavě. Ale jedna se právě zhmotnila.
"Nedám, protože to na něj stejně nebudou fungovat," propaluje mě Andropov vážným pohledem a já nasucho polykám. "Takže začni."
Je to pomalá a velmi titěrná práce. Naštěstí jsem viděl asi stokrát, jak se takový červ, který je larvou haellean, vytahuje. Nejdůležitější je nepřetrhnout tělo parazita. Během pár dnů dokáže takový červ dosáhnout mnoha desítek centimetrů, ale tahle dívenka by byla už dávno mrtvá, kdyby narostl do větších rozměrů.
Za hodinu a kousek je hotovo a zdá se, že se Anette ulevuje okamžitě.
"Měla by se začít zlepšovat, jed začne z krve vyprchávat sám a vitaminy hodně pomůžou. Týden nebo dva by měla ale ještě odpočívat a šetřit se," sděluju a na chvíli unaveně zavírám oči. "Jestli je to všechno…"
"Ano, ano," přikyvuje horlivě žena velitele. "Mockrát ti děkujeme." Její vlídná slova mě nutí podívat se jí do očí.
"Dojdi zatím dolů pro nějaké jídlo," prosí svou ženu Andropov. On mi ale nechce dát žádnou odměnu, je to jenom důvod, jak svou manželku poslat pryč, abychom tady mohli být sami. A to se mi vůbec nelíbí.
"Ukaž ruku," přikazuje. "Tu druhou." Natahuju k němu ruku, na které mám ránu od nože, kterou mi způsobil otec. Andropov bere z lékárničky nějakou černou lahvičku s nápisem H2O2. Nedůvěřivě před ním ucukávám, nemám tušení, co je to za tekutinu.
"Tohle je kysličník, čistí rány," chytá mě za zápěstí a párkrát mačká dávkovač. První vteřinu necítím nic, jenomže pak mám pocit, že se mi do dlaně a všude, kde se kysličník dotknul mojí kůže, zabodávají rozžhavené jehly napuštěné jeden. Kůže se začíná barvit do červena a na dlani se mi tvoří puchýře. Rychle kapičky utírám do kalhot a snažím se, aby se mi na kůži už nedostala. "Zajímavé, vskutku," usmívá se Andropov a pohazuje si s lahvičkou. Z jeho výrazu je mi jasné, že věděl, co se stane. "Tvůj tatík je nemocný, co?" ptá se najednou a lahvičku rázně pokládá na stůl.
"Ne," kroutím rozhodně hlavou a on sebou prudce trhá. Andropov se usmívá a z kapsy vytahuje malou vysílačku. "Přiveď sem toho druhýho."
Jak to ví?! Jak na to přišel?
Ani ne za půl minuty se ve dveřích objevuje Mychel a očima propaluje podlahu.
"Tvoje jméno," chce vědět Andropov.
"Mychel," odpovídá.
"Mycheli, co víš tady o Joellovo otci?" Zvedá hlavu a očima se mě ptá, co všechno velitel ví, a já kroutím hlavou na znamení, že nic. Mychel se obrací k velitelovi, sebevědomě mu pohlíží do očí a krčí rameny.
"Nic?"
"Nic," potvrzuje Mychel.
"Je to zvláštní, už dlouho jsem ho neviděl v lese. Tak dva týdny." Oba dál mlčíme a velitel mučednicky vzdychá. Srdce mi začíná bušit mnohem rychleji. "Buď mi to prostě řekněte, nebo tam pošlu pár vojáků, kteří si už poradí." Andropov se mimořádně dobře baví.
"On se uzdraví!" vyhrkávám automaticky.
"Možná." Nevypadá vůbec překvapeně, ale ani naštvaně. "Pokud ho dřív někdo nezabije. Víš, nemocní jste nám naprosto k ničemu, je to plýtvání místem a jídlem pro někoho, kdo by mohl pracovat. Ale abys věděl, že i já umím být vděčný, nechám ho být. Má týden na to, aby zase začal makat. Rozumíš tomu?"
"Potřebuje léky," promlouvám, aniž bych to stihl zastavit.
"Cože?" povytahuje Andropov obočí, jako kdybych pověděl vtip.
"Můj otec se bez léků neuzdraví." Mychel třeští oči a chce po mně, abych mu naznačil, co má dělat.
"Ty chceš, abych ti je dal? Myslel jsem, že jsi chytřejší a bude ti stačit, že dostává týden života navíc…"
"Zachránil jsem ji," ukazuju na Anette. Překračuju všechny hranice, což normálně já nedělám. Na to je odborník Mychel. Otec mi vždycky říkal, že nejsme zase tak bezbranní. Jenom musíme umět přitlačit pozemšťany ke zdi. A to jenom v případě, pokud jsme si stoprocentně jistí. Já si jsem jistý tak na dvacet procent, ale nic jiného mi nezbývá. "Občas se stane, že se rána po vytažení červa zanítí. Jestli mi ty léky nedáte…" Čekal jsem, že ani nedopovím. Andropov vytahuje zbraň, přiráží mě ke zdi a tiskne mi ji ke krku. Mychel by mi rád pomohl, ale hlídá ho voják a tuhle bitvu nikdy nevyhrajeme. "Do toho, veliteli. Zastřelte mě." V jeho očích začínají hořet plameny, které mě můžou při neopatrném pohybu popálit. Rád by mi nejspíš vyhověl a stiskl spoušť. Ale on ví, že je málo lidí, kteří umí léčit pozemšťany nakažené našimi nemocemi a parazity. O to míň jich je ve vesnici, jako je ta naše.
"Slyšel jsem, že ve vedlejší vesnici zemřel voják kvůli infekci," přisazuje Mychel. Jestli má někdo místo uší radary, tak on. Už párkrát se to vyplatilo.
"Její zdravotní stav se může velmi rychle zhoršit. Musíte ji hlídat. Chci jen ty léky."
"Tvrdil si, že bude v pořádku!" přitlačuje na zbraň.
"Bude, jestli se rána nezanítí. Což se klidně může stát." Nemůže, ale to on neví.
"Fajn!" pouští mě. Vypadá strašně vztekle, a jakmile se Anette úplně uzdraví, nejspíš mi to dá sežrat. Bere z lékárny malou krabičku a hází ji po mně. "Vypadni a modli se, aby se uzdravila!"
Nezmáhám se na slova a jenom přikyvuju, popadám Mychela za rukáv a táhnu z pokoje dřív, než si Andropov stihne cokoli rozmyslet. Dole na náš čeká velitelova žena, která drží košík s jídlem a dva vojáci nás doprovázejí z domu až k vysokému elektrickému plotu. Celou cestu přemýšlím jen o tom, abych dal tátovi léky.
"Počkej ještě," zastavuje nás mladší z vojáků, než nám otevírá bránu. Nemůže být starší, než Mychel. "Tohle si vezmeme," ukazuje na košík s jídlem.
"Je to naše," drtí skrz zuby Mychel, veškerý hraný respekt je pryč.
"Nic není tvoje. Tak dělej."
"Proboha, nech je bejt," šklebí se ten druhý. "Chci si jít lehnout, tohle mě nebaví."
"Tak jdi, nic tě tu nedrží. Já jenom chci to jídlo," míří na Mychela zbraní. Na jeho hrudi, na místě, kde mu bije srdce, se objevuje malé červené rychle blikající světýlko. Mychel se ale ani nehne.
Nikdy se nehýbe.
"Mycheli," oslovuju ho a chystám se ho začít přesvědčovat, ať jim dá, co chtějí, ale druhý voják mě překvapuje, protože tomu mladému bere jeho zbraň. Jako když sebere dítěti oblíbenou hračku.
"Zmizte," nakazuje druhý voják a já Mychela postrkuju směrem do vesnice. "Nemůžeš mířit hned na každýho, kdo se ti nelíbí," peskuje ten starší mladšího. "Příště si nevyskakuj, nevíš, čeho jsou schopní a…"
Hovor se vzdaluje natolik, že slyším akorát hlasy, ale jednotlivá slova nerozeznávám.
"Úlohy se otočí," říká potichu Mychel zlověstným hlasem. Víc dodávat nemusí, protože tím jasně dává najevo, co by se stalo, kdyby skutečně přišel převrat.
Za dvě minuty potichu vcházíme do chatrče. U stolu, na kterém hoří svíčka, sedí Deonte a Karli. Oba si oddechují, když nás oba vidí živé, navíc s takovou hromadou jídla. Mychel jenom pokládá košík na stůl a zalézá do pokoje, kde spíme. Bez jediného slova. Já se vytahuju na trámy a snažím se probudit otce, což se mi dokonce i daří. Nutím ho zapít prášek a zase slézám.
"Co se stalo?" šeptá Deonte, aby nevzbudil Petyra nebo Naerys.
"Nic vážnýho," uklidňuju ho a vyčerpaně si sundávám košili a namáčím ji do studené vody. Pak si ji přehazuju přes záda a sedám si, tentokrát se spokojeným úlevným výrazem ve tváři. Karli si taky odchází lehnout, dokud to je ještě možné. U stolu zůstávám jenom já a Deonte. Sleduje mě s potemnělýma smutnýma očima, čeká, až začnu mluvit sám od sebe. Všude kolem nás je ticho a svíčka osvětluje jenom stůl a nejbližší okolí. Její teplé a jasné světlo mě uklidňuje.
"Oni to ví," přiznávám, "ví, že je otec nemocný."
"Joelli, neumíš si představit, jak moc mě to mrzí…"
"Dali mu týden na uzdravení. Pomohl jsem dceři velitele a vyhádal jsem pro něj léky. Deonte, oni ho přijdou zabít, jestli se neuzdraví."
"Vyhádal?" třeští oči.
"To nestojí za řeč."
"Theoddoc to zvládne, je to tvrďák. Už se vypořádal s mnohem horšími věcmi," mrká a pokouší se znít, že je přesvědčen o tom, co říká. "Měl by sis jít odpočinout, za chvíli vstáváme."
"Jo," bručím a napůl spím s hlavou a rukama složenýma na stole. Nechce se mi zvedat se, natož znovu vylézat na trámy. Chvíli myslím, že zbytek noci budu jenom tak ležet, napůl v říši snů a přemýšlet. Nakonec se ale spánek zmocňuje celé mojí mysli a já jsem za to rád.

Další část

Předešlá část

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 9. března 2017 v 21:58 | Reagovat

Obě dvě kapitoly jsem zhltla doslova jením dechem - čte se to úplně samo! :)
Při čtení se mi s každou větou vybavují vzpomínky na dobu, kdy jsi to začala vydávat poprvé, ale co se mi líbí nejvíc, jsou detaily, které si nepamatuji nebo věci, které jsi přidala jako úplně nové - třeba pozemšťany, jak fetují zapálené listí Daritijských stromů - ta představa mě rozesmála :D
Těším se na další část, skvěle se u toho odreaguju od školy a s tím spojeného stresu! :)

2 Erin Erin | Web | 10. března 2017 v 22:12 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, jsem ráda, že se ti to stále líbí. V týhle kapitole je poměrně dost změň, dostaka jsem echo ohledně detailů, tak jsem se snažila jich tam vecpat víc :)
Kdybys potřebovala odreagování, stačí říct. Mám těch kapitol dost dopředu a určitě se budu snažit vydávat častěji, abys měla alespoň na chvíli čas u něčeho vypnout :) Ještě jednou děkuju, že si během maturitních strastí nacházíš čas na to věnovat se mému příběhu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama