VS - Prolog

8. února 2017 v 17:23 | Erin |  Volání svobody

Zdravím všechny zbloudié duše!
Už podruhé přichází Prolog k příběhu Volání svobody, který se tady už před pár lety objevil. Momentálně je ale rubrika prázdná a snad se postupě zaplní. Myslím, že by byla škoda, aby příběh 'hnil' pouze v mém počítači. Navíc to má ještě jeden důvod. Tak nějak doufám, že když začnu odznovu, příběh by mohlo číst víc lidí, protože naprosto chápu, že se nikomu nechce číst miliarda kapitol příběhů, které jsou i šest let staré (které musím pravit, ať chci, nebo ne). Budu ráda za jakoukoli reakci :)




"Musíme už jít," říká muž ve středním věku se starostmi v očích i v hlase a balí poslední zásoby jídla. Ruce se mu třesou, ale stářím to rozhodně není. Je to strach. Takový ten typ strachu, kdy se víc, než o svůj život, bojíte o životy svých milovaných. Strach, že nemůžete zastavit armádu pozemšťanů, kteří každým metrem, který udělají, vypalují další domy a vraždí další obyvatele planety, kterou se rozhodli obsadit. Jeden proti tisícům, poslední odhodlání nenechat se zotročit proti masám sebejistoty a agresivity ze Země.
Ani devadesát osm tisíc světelných let nás před nimi neochránilo, pomýšlí muž a sleduje svou ženu a staršího syna, který si za opasek dává nůž.
Těká očima po místnosti, z předmětu na předmět a pokouší se zapamatovat si každičký detail, vrýt si do paměti obraz domova, o který za chvíli přijde. Buď se pozemšťanům vzdají, nebo je zabijí. Útěk není možný- těch krys ze Země je tolik!
"Kde je Joell?" ptá se a snaží se, aby na jeho hlase nebyly znát známky tolika bolestivých emocí. Jeho žena a syn mu věnují jediný pohled- beze slov odpovídají, že nemají tušení.
Kluk jedna zatracená! Jen tak tak stihnou utéct před první vlnou pozemšťanů a on je ještě bude zdržovat!
Neměl ale sílu se zlobit.
Odpovědi se mu sice nedostává, ale má tušení, kde je jeho mladší syn.
"Hned jsem zpátky," posílá své ženě vysílený povzbuzující úsměv a vychází z domu. Úpatí ne příliš vzdáleného pohoří jasně září do temné noci jako pochodeň oznamující zkázu všem obyvatelům planety Daritie.
Vesnice pod horami jsou totiž v plamenech.
Má pocit, jakoby slabý vítr k němu přinášel jemný popílek a vzduch zapáchající po hořícím dřevě. Jakoby slyšel křik umírajících, kteří prosí o slitování. Pláč žen, dětí, ale i mužů. Pokřiky valící se armády lidí ze Země- nebude dlouho trvat a pohltí i jeho vesnici.
I na takovou dálku si umí živě představit černé spálené trosky, které zůstávají po pozemšťanech jako živoucí připomínka, že právě oni se stávají vládci planety. Přebírají žezlo, které rvou z rukou zdejších obyvatel násilím, terorem a vyvražďováním. Odporná, zlá rasa. A přitom máme tolik společného, pomýšlí muž a utírá do rukávu slzu, která se mu dere z oka a zanechává třpytivou cestičku na zašpiněné tváři.
Kroutí hlavou a přestává přemýšlet o tom, co se může ve vedlejších vesnicích odehrávat.
Prochází zahradou a snaží si užívat tyhle poslední chvíle, kdy je ještě svobodný. Pozemšťané tomu totiž udělají přítrž.
"Joelli," zaklání hlavu, když přichází k mohutnému stromu, který roste v rohu zahrady. Jediné světlo poskytují zářivý Isidorius a jeho menší dvojník Sarwar. Svítí na obloze jako dva králové a dělají společnost méně jasnějším hvězdám. Vždycky na obloze byly a budou. Ať se děje co se děje, jejich záře jenom tak nevyhasne. Ani pozemšťané s tím nic neudělají. "Pojď dolů, musíme jít." Čeká a dává synovi deset vteřin. Když se i tak nic neděje, shazuje svůj ruksak ze zad a začíná lézt po žebříku do malého stromového domu, který kdysi pro syny postavil.
Zdá se to jako včera.
Odhrnuje kus záclony a nakukuje dovnitř malého domečku.
Malý Joell sedí v rohu, s koleny přitaženými k bradě a očima červenýma od pláče sleduje hrad z dřevěných kostek, které taky kdysi vyrobil jeho otec. Malý dětský domek je plný ručně vyrobených hraček a pokreslených dřívek a obrázků.
Joell očima těká k otci a po tvářích se mu začíná koulet další veliké dětské slzy smutku, zmatení a neporozumění. On sám zcela jistě nechápe, co se děje, devítileté dítě to nepochopí určitě.
"Můžu si… ho vzít s sebou?" ukazuje chlapec s ocelovýma očima k vyřezávanému koníkovi, který už svou krásnou bílou barvu dávno ztratil. I tak je to ale jeho nejoblíbenější hračka.
"Určitě," usmívá se jeho otec.
Joell bere koně do ruky a utírá si slzy do košile. Naposledy se rozhlíží po svém domečku, a následuje svého otce dolů po malém žebříku.
Chlapec je sice ještě malý na to, aby rozuměl věcem kolem kolonizace, ale když v dálce spatřuje oheň, zaráží se a třeští oči.
"Bude to dobrý," kleká si k němu otec a Joell statečně přikyvuje. Objímá svého tatínka pevně kolem krku.
Sám nevěří tomu, co říká a chtěl by synovi nalhat další krásné věci o tom, jak vše bude v pořádku, ale nemá na to čas. "Pojď, bratr a maminka na nás čekají."
Muž si stoupá na nohy, ale nepouští Joellovu ruku.
Z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, je oba zalévá ostré bílé světlo. Joell se otce pouští, aby si mohl zakrýt uši, protože zvuk jdoucí z toho obrovského stroje je nesnesitelný. Dvě vteřiny na to se ozývá výbuch, ohromný. Veliká žhnoucí koule pohlcuje krajinu před ním a neskutečnou rychlostí se řítí přímo na ty dva.
Muž popadá syna a schovává se za strom. Objímá ho, aby ho mohl ochránit vlastním tělem. Žár, který se kolem nich valí, ta lavina pekla začíná pálit jeho košili a kůži na krku. Cítí spalující bolest při každém nádechu. Nemá čas přemýšlet, protože veškeré jeho myšlenky patří ohni a žáru, do kterých se občas promítne obličej jeho ženy Kjorsten.
Připadá mu to jako věčnost ve výhni, ve skutečnosti to ale můžou být jenom vteřiny.
Žár se vytrácí a jeho polévá příjemný vlažný vzduch. Trhaně se nadechuje a bojí se vzhlédnout. Bojí se toho, co uvidí, protože to cítí. Bolest. Ale ne jenom fyzickou od ošklivých popálenin, ale taky psychickou. Takovou tu, která se vám usadí v hrudi a začne do těla vypouštět jed v podobě toho největšího zoufalství, jaké si kdo umí představit.
Pomalu, nehledíc na popáleniny, se odtahuje. Joell s vyvalenýma očima stojí u stromu a hledí před sebe.
Muž rukou přejíždí po zčernalé kůře stromu a dělá klopýtavý krok, aby se mu do zorného pole mohl dostat jeho dům.
Jenomže na tom místě už žádný dům nestojí.
S očima vytřeštěnýma hrůzou sleduje černou, spálenou zem pod svýma nohama a trosky domu. Všechno je ohořelé. Lapá po dechu a dělá několik dalších kroků směrem k troskám.
"Kjorsten," chrapní a snaží se nedbat na bolest popáleného hrdla. Vdechoval až moc horký vzduch. "Vasko!" Pokouší se o další krok, ale tíha všeho, co vidí, mu nedovoluje udržet se na nohách. Padá na kolena a rozhlíží se. Všude pobíhají zmatení, zranění a vyděšení vesničané. Někde vzadu svojí mysli vnímá pláč a křik, ale všechny zvuky přebíjí tlukot jeho vlastního srdce, do kterého někdo vrazil ocelový kůl. Fyzickou bolest necítí, protože cítí jenom bodání v hrudníku a nechce si připustit to, co vidí. Jenom trosky, oheň a popel.
Mohli to přežít, určitě žijí, opakuje si v duchu, zároveň mu ale druhý, tichý hlásek říká, že pravda je jiná.
Tohle utrpení, kdy tápe v mysli, zda tohle všechno není jenom sen, netrvá dlouho. Přímo před ním se objevuje chlap v uniformě, se zbraní v ruce- něco mu říká, ale Joellův otec mu nerozumí. Nemluví jejich jazykem.
Ten není z Daritie.
Pozemšťan. A míří na něj zbraní.
Joell sleduje, jak nějaký vysoký muž přetahuje pažbou zbraně jeho otce po hlavě. Ten se v bezvědomí svaluje na horkou zem.
Něco mu říká, že by měl utéct. Ale je doslova ochromený strachem. Jenom stojí a sleduje, jak vojáci začínají zaplavovat vesnici. Slyší střelbu a chlapec si zakrývá uši a začíná brečet, celým jeho tělem začínají otřásat mohutné vzlyky a rychle tím na sebe upozorňuje.
"Hej!" Joell otevírá oči, ale musí je mhouřit. Někdo mu svítí do očí silnou baterkou. On je v jednu chvíli na pochybách. Máma mu vždycky říkala, že pozemšťané jsou nestvůry s čtyřma rudýma očima, a že po nocích hledají malé děti, které by mohli sníst. Ale ten, na kterého se teď dívá, vypadá…. úplně stejně jako lidé z Daritie. To, že muž není z Joellovi planety poznává tak, že na něj začíná mluvit zvláštním jazykem, kterému nerozumí.
Znovu se dává do pláče a tiskne si k hrudi dřevěnou hračku.
Muž mu přestává baterkou svítit přímo do obličeje a chvíli si ho prohlíží. Pak mu hračku bere a se zlým úsměvem na ni dupe. Joell se dívá, jak se kůň rozlamuje na několik kousků a začíná plakat ještě víc, dokonce se snaží od sebe muže odstrčit, doslova ho popadá hysterický strach.
Voják ale bere Joella za ramena a přiráží ke stromu. Křičí na něj jako smyslu zbavený a Joell stále dokola opakuje pár slov jako: 'Nevím' a 'Nerozumím' a do toho volá tátu, mámu a svého bratra. Nechápe, proč mu nikdo nejde na pomoc, proč ho tady nechali samotného.
"Tati!" křičí, když ho voják popadá za ruku a vleče směrem k ostatním vesničanům, které shromáždili u náměstí. "Mami!" Většina domů, kolem kterých prochází, jsou v plamenech nebo jsou před domy hromady různých věcí. Od nábytku, přes oblečení, po hračky, ale občas na zemi leží i lidé. Mrtví, nebo zranění.
Chlapec poznává pár sousedů nebo přátel z vesnice, ale on se k nim připojit nechce. Chce se vrátit za tátou.
Joell kouše vojáka do ruky, jak nejsilněji může, vtrhává se mu z pevného sevření a rozbíhá se pryč. Jenomže nestíhá udělat ani tři kroky, když zezadu přichází tupá rána nějakým těžkým předmětem.
Joell ještě chvíli zůstává při vědomí a jeho poslední myšlenka patří dřevěnému koníkovi, který leží někde v zahradě za domem…


Další část


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shō Shō | E-mail | Web | 9. února 2017 v 7:52 | Reagovat

Zdravím!

Abych pravdu řekl, zatím jsem se tvým povídkám vyhýbal jako čert kříži. Mají již hodně kapitol a já všechen svůj čas nyní věnuji knihám. Jelikož teď však začala vycházet povídka staronová a já si ji bohům žel přečetl.. > Ano, nesmírně trpím, že sem tak učinil. xDD < ...Nebude mi zbývat nic jiného než v e čtení pokračovat! Je to totiž nadmíru úžasné!

Než však začnu vychvalovat příběh, musím se ozvat k připomínce filmu Avatar. Zatím se to tomu moc nepodobá. Kdybys název filmu nevložila do svých slov, tak bych si to ani nespojil. Je to totiž o hodně jiné. Hehe. Zároveň mám tak možnost připojit pidi kritiku: Aneb proč si takovou blbost udělala? teď to bude většina čtenářů akorát porovnávat.. ^^"

K příběhu... Bylo to neomšelé, jedinečné a úžasné. Milerád nadávám na lidskou rasu a tady budu mít možností a možností, za což jsem velice rád. ^^
Lidská rasa je prostě lidská rasa. Rasa plná hlouposti vměstnané do živého těla.
když sem začal číst, myslel sem si, že to bude příběh o starším synovi, který se bude chtít pomstít. Čekal jsem, že rodina umře, ale nečekal jsem to tak brzy! Jaké pak překvapení, že nakonec přežil pouze polomrtvý otec a mladší ze dvou bratrů. Sem zvědavý jak se to bude nadále vyvíjet. Doufám, že se z toho nestane příběh jen o lidské rase a spíše se to bude zaobírat směrem vedoucím novou planetou a rasou.

Nu, abych dopsal to poslední, co nejspíše napíše každý: Těším se na další díl, za což tě vážně nemám rád, jelikož mne bude odlákávat od knih. xD

Smekám svůj imaginární klobouk! ^^

2 YY YY | Web | 9. února 2017 v 22:18 | Reagovat

Ano- Přiznávám se- :D nedočetla jsem to- :DDD jsem zavrženíhodná lidská bytost, upalte mě- :D Hrozně ráda čtu- Za poslední asi dva měsíce jsem přečetla 8 knížek- :D Ale jsem spíš na symbolistní věci, které mají daleko méně děje. Děj je pro mě něco tak podřadného, že jsem se prostě nedonutila to dočíst :D Jako dějový knížky jsou bezpochyb skvělý- Jen ne pro mě- /A sci-fi miluju a to brutálně, ale asi jen filmy. :( / Obdivuju, že to někdo dokáže tak do detailu promyslet, vytvořit si svoje světy, jazyk, milion postav s charakteristickýma rysama- Ale! Mě pak nakonec dá daleko víc třeba Kafkova Proměna o 25stranách :D Prostě jsem daleko více na psychologický a symbolistní věci. Nicméně- jak již vidím, své čtenáře máš- A já jsem byla jen zvědavá, jak píšeš- tak jsem si pár skupinek řádků přečetla, i když jsem do toho šla se skepsí, která se potvrdila. A taky jsem si to chtěla přečíst hlavně, protože taky píšu, tak sem tam okouknu konkurenci :DDD Nicméně- děkuju za kompliment k obrázku, právě ho dokresluji, doufám, že už ho konečně dodělám- Bývám dost otrávená, cokoli dělat více jak tři dny- A docela nerada bych jej odflákla a zahodila jako nedodělaný projekt.

3 Erin Erin | Web | 12. února 2017 v 0:36 | Reagovat

[1]:
Ona z těch 'sobeckých' důvodů začala vycházet právě proto, aby se třeba někdo chytil, když ostatní dva příběhy jsou tak dlouhé :)
Díky, jsem ráda, že se líbilo.

Už jsem to smazala, díky za připomínku. Já ani nevím, prostě takový malý nedorozumění asi. Nedá se nic dělat, ale je to pryč.

Takže znovu děkuju. Já nadávání na lidi nemám ráda, ale jak říkáš - tady se ho dočkáš asi dost. Rozhodně to nebude příběh o lidech ze Země, spíš taková ta postupná vzpoura a tak :)

[2]:
V pohodě, já tě rozhodně na hranici netáhnu :D Sto lidí, sto chutí a každému se líbí něco jiného. Kdybychom každý žrali to samé, bylo by to pěkně na palici. K obrázku se půjdu vyjádřit k tobě :D Ale i tak díky za snahu i přečtení :)

4 Shō Shō | E-mail | Web | 12. února 2017 v 7:23 | Reagovat

[3]: Ono ani tak nejde o to, že jsou dlouhé, ale spíše o to, že nevím co od nich mám čekat. jednou si je přečtu, ale nezaškodilo by, kdyby jsi udělala nějakou upoutávku.. U know, stvořit článek, představit v něm knihu, popsat o čem je, na co se můžou čtenáři těšit... Popřípadě vytvoř nějakou soutěž z otázkami, jejichž odpovědi jsou v příběhu a hned budeš mít čtenářů a čtenářů. Hehe.

Yap, všiml jsem si. Dobrá volba stáhnout to. Ono shazovat příběh hned na začátku s tím, že je tam podobnost s filmem je na nic. Film je film, a kniha je kniha. ^^

Postupná vzpoura zní náramně. Jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet.

Děkovat nemusíš. Hehe. Nemusíme se oba uděkovat k smrti xD

5 Vera Vera | Web | 12. února 2017 v 22:19 | Reagovat

Já vím, psát komentář až teď po tom, jak moc jsem říkala, jak moc se na to těším, je až opovrženíhodné *Zahanbeně se krčí za klávesnicí* ale dřív jsem se k tomu skrz matiku nedostala a nenapomohlo tomu ani to, že jsem byla celý víkendy pryč :(
A teď vím, že jsem udělala chybu, že jsem si to nepřečetla ještě před odjezdem - "JAK JSEM SI TOHLE MOHLA NECHÁVAT UJÍT TAKOVOU DOBU?!!!! :OOO
Matně si pamatuji na první verzi a nevím, jak moc jsi to přepisovala (tuším, že původní verze byla trošku kratší, nekončila tím, jak na ně spadla ta ohnivá koule? možná už to mám domotaný s něčím..těžko říst..) ale nic nemění na tom, jak moc BOŽÍ TO JE!!! :)

"Úpatí ne příliš vzdáleného pohoří jasně září do temné noci jako pochodeň oznamující zkázu všem obyvatelům planety Daritie." - to je tak neskutečně, a opakuji NESKUTEČNĚ úžasný, skvělý dokonalý...(a pokračovala bych dál, když by mi nedošla zásoba superlativ) POPIS!!! Milá Erin, já jen tleskám a smekám až k zemi před svým spisovatelským uměním!! Jsem hrozně ráda, že jsem si od tebe zase mohla něco přečíst a ani po letech to neztratilo na kvalitě!!
No nic já se vracím k matice, ale koukám, že je zveřejněná první kapitola, tak se k ní zítra ve škole snad dostanu :)
PS: Myslím, že až mi skončí trpělivost a vyhodím učebnici matiky oknem, tak půjdu udělat další FanArt na VS, nebo miniláně předělat ten starý. Nějak mi to nedá, ten příběh je moje srdcovka ♥(Pamatuješ si na něj vůbec? :D doufám, že ne, teď když na něj koukám, chce to změnu :D)

6 Erin Erin | Web | 13. února 2017 v 21:43 | Reagovat

[4]: Dobrý nápad, rozhodně beru v úvahu a určitě se do toho pustím! :) Díky za připomínku

[5]: Prosím tě, klídek, já jsem ráda, že sis na to udělala čas, je úplně jedno, kdy :) Matika je občas důležitější, no, i když to říkám jako její vážný odpůrce :D
Hele, já sama si pořádně nevzpomínám. Úplně první verze byla totálně jiná, pak předělaná a tohle je předělaná předělávka :D Sama jsem se v tom už trochu ztratila.
Díky moc, jsem ráda, že se líbilo. Není lepší pocit :)
PS: Budu moc držet palce s matikou!
PS2: Hele, mám je oba schované. Víš, že jsi mi vyráběla dva? :D A oba  jsou fakt boží, takže nevím, co na tom chceš měnit, ale já se určitě bránit nebudu! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama